Sdělení 297/2014 o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 k nároku na náhradu nemateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod účinný od 25.11.2014
| Schválené: | 25.11.2014 |
| Účinnost od: | 25.11.2014 |
| Autor: | Ústavního soudu |
| Oblast: | STÍŽNOSTI, ŽÁDOSTI A NÁVRHY FYZICKÝCH a PRÁVNICKÝCH OSOB., NÁHRADA ŠKODY V OBČANSKÉM PRÁVU. |
| Zobraziť iba vybrané paragrafy: | Zobrazit |
Plénum Ústavního soudu přijalo pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 dne 25. listopadu 2014 ve složení Ludvík David, Jaroslav Fenyk, Jan Filip, Vlasta Formánková, Vladimír Kůrka, Tomáš Lichovník, Jan Musil, Pavel Rychetský, Vladimír Sládeček, Radovan Suchánek, Kateřina Šimáčková, Vojtěch Šimíček, Milada Tomková a Jiří Zemánek na návrh III. senátu Ústavního soudu podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve věci vedené před tímto senátem pod sp. zn. III. ÚS 1856/13, toto stanovisko:
I. Nárok na náhradu nemateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vzniká za předpokladu, že k zásahu státu do osobní svobody dotčené osoby došlo, resp. tento zásah byl ukončen až poté, co se tato mezinárodní úmluva stala pro Českou republiku závaznou (tj. od 18.3.1992); okamžik účasti této osoby na rehabilitaci není z tohoto hlediska relevantní. II. Tento právní názor se neuplatní u případů, kdy žaloba na zaplacení zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla podána ještě před přijetím tohoto stanoviska.
Odůvodněn:
I.
Incidenčn rozhodnut stavnho soudu
1. stavn soud v nlezu ze dne 23. května 2012 sp. zn. I. S 3438/11 (N 111/65 SbNU 497) vyslovil nzor, že nrok na nhradu za nemateriln jmu založen čl. 5 odst. 5 mluvy o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod (dle jen "mluva") se odvj od časti dotčen osoby na rehabilitaci, resp. od rozhodnut z roku 2003, kterm bylo zrušeno odsuzujc rozhodnut z padestch let. K obdobnmu zvěru, tedy že v přpadě uplatňovn nroku na zadostiučiněn za vzniklou nemajetkovou jmu stěžovatele způsobenou zatčenm, zadrženm a vkonem vazby nebo trestu je třeba postupovat podle čl. 5 odst. 5 mluvy bez ohledu na to, že k samotnmu zatčen nebo zadržen a ke vzniku nemajetkov jmy došlo před 18. březnem 1992, dospěl v několika nlezech rovněž IV. sent stavnho soudu (např. nlezy ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. IV. S 662/12 a ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. IV. S 644/13, dostupn na http://nalus.usoud.cz). Protože III. sent stavnho soudu dospěl k prvnmu nzoru odchylnmu, nezbylo mu než předložit postupem podle 23 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, věc plnu stavnho soudu s nvrhem na zaujet vše uvedenho stanoviska.
II.
Rekapitulace obsahu stavn stžnosti
2. stavn stžnost ze dne 12. 6. 2013, jež byla zaevidovna pod sp. zn. III. S 1856/13, stěžovatel A. M. (dle jen "stěžovatel") napadl rozsudek Obvodnho soudu pro Prahu 2 (dle jen "obvodn soud") ze dne 17. dubna 2012 č. j. 10 C 90/2010-77, rozsudek Městskho soudu v Praze (dle jen "městsk soud") ze dne 27. července 2012 č. j. 13 Co 228/2012-91 a usnesen Nejvyššho soudu ze dne 28. května 2013 č. j. 30 Cdo 3349/2012-104, a to pro porušen čl. 5 odst. 5, čl. 6 odst. 1 mluvy, čl. 89 odst. 2 stavy Česk republiky (dle tž jen "stava") a čl. 1 Listiny zkladnch prv a svobod (dle jen "Listina").
3. Napadenm rozsudkem obvodnho soudu byla zamtnuta stěžovatelova žaloba proti Česk republice - Ministerstvu spravedlnosti na zaplacen čstky 300 000 Kč, přestavujc nhradu za nemajetkovou jmu, kter měla bt stěžovateli způsobena tm, že byl rozsudkem Nižšho vojenskho soudu Brno ze dne 20. 11. 1950 sp. zn. Vt 205/50-III. uznn vinnm trestnm činem vyhbn se služebn povinnosti podle 270 odst. 1 psm. b) a odst. 2 psm. a) zkona č. 86/1950 Sb., trestn zkon, a odsouzen k trestu odnět svobody v trvn 18 měsců nepodmněně, ve vkonu trestu byl od 17. 10. 1950 do 26. 4. 1952, přičemž usnesenm Vojenskho obvodovho soudu Brno ze dne 28. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 151/91 bylo zmněn rozhodnut zrušeno v celm rozsahu a usnesenm thož soudu ze dne 13. 2. 1992 bylo rozhodnuto, že se stěžovatel uznv vinnm trestnm činem vyhbn se služebn povinnosti podle 270 odst. 1 psm. b) trestnho zkona, ale že se trest podle 227 trestnho řdu neukld (pozn.: toto unesen bylo rozsudkem Nejvyššho soudu ze dne 21. 2. 2007 sp. zn. 4 Tz 5/2007 zrušeno), nsledně však usnesenm Městskho soudu v Brně ze dne 8. 1. 2008 sp. zn. 1 Rt 9/2007 bylo trestn sthn stěžovatele podle 188 odst. 1 psm. c) za použit 172 odst. 1 psm. b) trestnho řdu zastaveno s tm, že skutek nen trestnm činem. Obvodn soud dospěl k zvěru, že stěžovatele nelze odškodnit ani podle zkona č. 119/1990 Sb., o soudn rehabilitaci, ani podle zkona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při vkonu veřejn moci rozhodnutm nebo nesprvnm řednm postupem a o změně zkona Česk nrodn rady č. 358/1992 Sb., o notřch a jejich činnosti (notřsk řd), a nen možn ani (přm) aplikace čl. 5 odst. 5 mluvy, neboť stěžovatel byl vězněn v době, kdy Česk republika ještě nebyla jej smluvn stranou.
4. Napadenm rozsudkem městskho soudu byl k odvoln stěžovatele rozsudek soudu prvnho stupně jako věcně sprvn potvrzen. Napadenm usnesenm Nejvyššho soudu bylo odmtnuto stěžovatelovo dovoln s tm, že nen přpustn ani ve smyslu 237 odst. 1 psm. c) a odst. 3 občanskho soudnho řdu.
5. V stavn stžnosti stěžovatel uvd, že sporn otzka spočv v tom, zda osoba nevinně vězněn před 18. 3. 1992 m nrok na zadostiučiněn, resp. nhradu nemateriln jmy. Dovolv se přitom podpory prvě prvnho nzoru vyjdřenho v již zmněnm nlezu sp. zn. I. S 3438/11 (nsledovanho v několika dalšch nlezech), dle kterho nen rozhodujc, kdy byl poškozen vězněn, tedy kdy stt porušil sv zvazky z mezinrodnho prva, nbrž kdy doshl zproštěn obžaloby, resp. vydn rozhodnut o pln rehabilitaci, neboť před takovm zprošťujcm rozhodnutm nemůže nikdo zadostiučiněn ždat.
6. Spornou otzkou tedy je, zda lze aplikovat ustanoven čl. 5 odst. 5 mluvy, pokud k jednn sttu porušujcmu čl. 5 odst. 1 psm. a) mluvy došlo v době předtm, než se mluva stala pro Českou republiku zvaznou, tj. před datem 18. 3. 1992 (v projednvan věci v letech 1950 až 1952), avšak toto porušen bylo (v rehabilitačnm řzen) deklarovno až po tomto datu.
III. a)
Zkladn vchodisko
7. stavn soud v prv řadě vychz z toho, že mluva je mezinrodn smlouvou, a jako takov mus bt interpretovna smluvnmi stty, tj. podle pravidel mezinrodnho prva, jež našla odraz ve Vdeňsk mluvě o smluvnm prvu, vyhlšen pod č. 15/1988 Sb. (dle jen "Vdeňsk mluva"). Současně je třeba přihldnout k tomu, že smluvn strany ustanovily zvlštn orgn, v jehož kompetenci je vklad mluvy (zvazně) provdět (viz čl. 19 mluvy), a to Evropsk soud pro lidsk prva (dle jen "ESLP").
8. Nen sporu o tom, že povinnost smluvnch sttů, resp. jejich orgnů, včetně soudnch, je interpretovat mluvu tak, jak je interpretovna ze strany ESLP. Nesprvn postup vnitrosttnho soudu při vkladu prv a svobod chrněnch mluvou pak zakld mezinrodněprvn odpovědnost. V tto souvislosti však nen bez vznamu, že mluva stanov pouze určit minimln standard ochrany zkladnch prv a svobod, a smluvn strany mluvy tak mohou poskytovat ochranu na vyšš rovni. Pokud tedy smluvn strany napřklad zakotv dalš zkladn prva a svobody nad rmec těch uvedench v mluvě či poskytuj ochranu zkladnm prvům a svobodm nad rmec
ratione temporis
mluvy, je to zležitost posouzen jejich situace, hodnot, ze kterch vychzej, atd. V tto oblasti "nad rmec mluvy" (nikoli v jejm rmci, kde se nsledně ovšem uplatňuje doktrna tzv. margin of appreciation či marge d'apprciation) se smluvn strany mohou - z hlediska mluvy - pohybovat "tam a zpět", tj. zvyšovat a snižovat ochranu prv chrněnch nad rozsah ochrany vyžadovan mluvou, nen-li to v rozporu s jejich jinmi mezinrodnmi zvazky nebo stavnmi pravidly (tzv. klauzule věčnosti). Z toho plyne, že pokud vnitrosttn soudy přijmou takov vklad, kterm přiznaj určit prvo osobě, kter se domh (přm) aplikace mluvy, aniž by j takov prvo z mluvy skutečně svědčilo, mezinrodn odpovědnost nevznik, dojde-li ke změně prvnho nzoru. Stejn ovšem mus platit i v situaci, kdy zklad pro takov zvhodňujc postup neposkytuje ani vnitrosttn prvo.9. Dalš zvěr vznamn pro projednvanou věc spočv proto v tom, že v takov situaci nevznik mezinrodn odpovědnost sttu (zde podle čl. 5 odst. 5 mluvy), pokud tento vklad opřen o určit vklad mluvy vnitrosttn soudy naprav pro jeho rozpor s stavnm pořdkem (zde čl. 42 a 49 stavy), a tm
de facto
, nikoli všakde constitutione lata
, snž existujc roveň ochrany zkladnch prv. V tto souvislosti stavn soud dodv, že posun v judikatuře vnitrosttnch soudů či tzv. judikatorn odklon, pokud jsou řdně odůvodněny, obvykle nejsou samy o sobě v rozporu s mluvou [srov. např. rozsudek ze dne 14. 1. 2010 ve věci Atanasovski proti Makedonii, stžnost č. 36815/03, bod 38; rozsudek velkho sentu ze dne 20. 10. 2011 ve věci Nejdet Şahin a Perihan Şahin proti Turecku, stžnost č. 13279/05, body 68-96; rozhodnut ze dne 30. 8. 2011 ve věci Boumaraf proti Francii, stžnost č. 32820/08; rozsudek ze dne 10. 5. 2012 ve věci Albu a dalš proti Rumunsku, stžnost č. 34796/09, bod 34; pro vjimku z tohoto obecnho pravidla srov. rozsudek velkho sentu ze dne 21. 10. 2013 ve věci Del Ro Prada proti Španělsku, stžnost č. 42750/09, bod 93in fine
, body 111-118 a body 130-131 (změna judikatury v neprospěch obžalovanho)].10. Ovšem skutečnost, že v takovm přpadě nevznik mezinrodn odpovědnost smluvnho sttu za porušen mluvy, neznamen, že by vadn vklad vnitrosttnch soudů, opřen o mluvu, byl bez vznamu z hlediska stavnho pořdku a jm založen parlamentn formy vldy a principů prvnho sttu, neboť vytvřenm prvnho nroku nad rmec mluvy orgny moci soudn zasahuj do kompetence (jednaj
ultra vires
), kter je svěřena lidem legitimovanmu zkonodrci ve smyslu čl. 2 odst. 1, čl. 15 odst. 1, čl. 42 odst. 2 a čl. 49 stavy a soudn moci podle čl. 95 odst. 1 stavy. Soudn moc (jejž složkou tradičně nen vlda nad "měšcem" sttu či diplomatick moc) je přitom povolna poskytovat ochranu prvům a rozhodovat o nrocch plynoucch ze zkona a mezinrodnch zvazků sttu (v tto souvislosti i z čl. 9 odst. 5 Mezinrodnho paktu o občanskch a politickch prvech), nemůže je však s ohledem na zklad sv legitimity sama vytvřet nad rmec vůle demokraticky legitimovanho zkonodrce jak z hlediska stavně předvdanho obsahu a formy, tak z hlediska nkladů, kter jsou s jejich uspokojovnm spojeny. V tomto směru zde naznačen doktrna rozdělen kolů sttnch orgnů vže i soudn moc.11. Je nutno ještě pro plnost dodat, že nejde o přpad předpokldan ustanovenm čl. 17 mluvy, neboť stt prostřednictvm zkonodrce ždn prvo dotčenm subjektům, kter by prostřednictvm vkladu mluvy bylo omezovno, nepřiznal.
III. b)
Aplikace čl. 5 odst. 5 mluvy z pohledu
ratione temporis
12. Zkladn prvo na osobn svobodu ve smyslu čl. 5 mluvy zakld každmu jedinci v prv řadě vůči sttu nrok zdržet se všech zsahů do takto chrněn prvn pozice; pokud k takovmu protiprvnmu zsahu (přesto) dojde, vznik mu nrok odstranit jeho nsledky a nastolit takov prvn stav, aby byl v souladu s danm zkladnm prvem. Teprve v přpadě, že odstraněn zvadnho stavu nen představiteln nebo možn, jako třet v pořad připad v vahu nrok na odškodněn. Tento (sekundrn) nrok lze přmo odvozovat od předmětnho zkladnho prva, přičemž jeho obsahem je nhrada vešker materiln a imateriln jmy, kter byla dotčen osobě předmětnm zsahem způsobena. Tohoto subjektivnho hmotnho prva, vslovně zakotvenho v čl. 5 odst. 5 mluvy, se lze dovolat u ESLP samostatně, jeho hlavn vznam pak spočv v tom, že v těch sttech, kde nen mluva "přmo použiteln", tyto zavazuje, aby přijaly takovou vnitrosttn prvn pravu, kter s danm prvem bude korespondovat.
13. Pokud jde o otzku časov působnosti mluvy, ustlen judikatura ESLP vychz z toho, že je nutno rozlišovat mezi trvajc situac a jednorzovm aktem, jehož nsledky se eventulně projevuj i v současnosti. ESLP dle rozlišuje samotn zsah na straně jedn a nespěch nsledně podanch prostředků npravy takovho zsahu na straně druh s tm, že porušen prv zaručench mluvou je nutno odvozovat nikoli z odmtnut sttu napravit dan zsah, ale ze zsahu samotnho; z hlediska časov působnosti je tudž rozhodujc okamžik či časov sek, ve kterm k zsahu došlo, v opačnm přpadě by došlo k porušen obecn prvn zsady zkazu retroaktivity ve smyslu Vdeňsk mluvy; neexistuje přitom všeobecn povinnost sttu napravit křivdy nebo jmy, kter způsobil před ratifikac [viz rozsudek velkho sentu ze dne 8. 3. 2006 ve věci Blečić proti Chorvatsku, stžnost č. 59532/00; k protiprvnmu jednn sttu v době značně vzdlen (nucen prce italskch vlečnch zajatců - k deportaci došlo před 3. 9. 1953, kdy mluva vstoupila pro Německo v platnost) viz rozhodnut ze dne 4. 9. 2007 ve věci Associazione Nazionale Reduci dalla Prigionia dall' Interna-mento e dalla Guerra di Liberazione a 275 dalšch proti Německu, stžnost č. 45563/04 (dostupn na http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-82292)].
14. Určitou vjimku z tohoto pravidla - nutno zdůraznit pro specifick přpady porušen čl. 2 a 3 mluvy - představuje samostatn procesn povinnost vst činn vyšetřovn, kdy okamžik prvotnho zsahu do předmětnho zkladnho prva nemus bt z danho hlediska určujc. K tomu viz rozsudek velkho sentu ze dne 9. 4. 2009 ve věci Šilih proti Slovinsku, stžnost č. 71463/01; blže k předpokladům odpovědnosti sttu z hlediska času za dan porušen srov. tak rozsudek velkho sentu ze dne 21. 10. 2013 ve věci Janowiec a ostatn proti Rusku (přpad Katyň), stžnosti č. 55508/07 a č. 29520/09 (dostupn na http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-127684), a tam citovanou judikaturu ESLP k problematice
ratione temporis
, a to včetně obdobnho vkladu čl. 9 odst. 5 Mezinrodnho paktu o občanskch a politickch prvech Vborem pro lidsk prva v Ženevě. K tomu stavn soud pouze zdůrazňuje, že předmětem tohoto stanoviska nen hodnocen zvlštnost aplikace prvě zmněnho čl. 9 odst. 5 tohoto paktu (k tomu blže Nowak, M.: U. N. Convention on Civil and Political Rights. CCPR Commentary. 2. vyd., N. P. Engel, Kehl 2005, s. 237-240). Jinak ani tato zmněn vjimka (veden efektivnho vyšetřovn) nevedla ke zpochybněn zsadyratione temporis
, jak byla vše předestřena, naopak tato zsada byla potvrzena. Konečně nen bez vznamu, že stejn stanovisko v minulosti zaujal stavn soud i k možnosti aplikace Listiny na udlosti, kter se zběhly před jej činnost [srov. nlez ze dne 6. 11. 1996 sp. zn. I. S 197/96 (N 118/6 SbNU 353)], když dospěl k zvěru, že stěž je možn dovozovat porušen čl. 11 odst. 4 Listiny v roce 1966, kdy součst českho (československho) prvnho řdu vůbec nebyla.15. Spornou otzkou v posuzovanm přpadě nen, zda jde o vše zmněnou "trvajc situaci", neboť se zcela zjevně jednalo o jednorzov zsah sttu do osobn svobody, jenž byl ukončen v 50. letech minulho stolet propuštěnm stěžovatele z vkonu trestu. S ohledem na samostatnou povahu prva na odškodněn ve smyslu čl. 5 odst. 5 mluvy lze uvažovat o variantě, že byť porušen čl. 5 odst. 1 až 4 mluvy nastalo před rozhodnm dnem, mluva je přesto aplikovateln, neboť o odškodněn rozhodoval nrodn soud až po tomto dni. Tato varianta by mohla bt (hypoteticky) opřena o vahu, že Česk republika pot, co se stala smluvnm sttem, byla povinna přijmout adekvtn opatřen k npravě předmětnho zsahu, eventulně že sice takovou povinnost neměla, ale pokud tak učinila, a to v podobě zkona o soudn rehabilitaci, mus tato prvn prava reflektovat ustanoven čl. 5 odst. 5 mluvy.
16. Tak tomu ovšem bt nemůže, a to i přes relativně autonomn povahu danho zkladnho prva (viz vše). V obecn rovině se k povinnosti sttu napravit nespravedlnost či jmu před ratifikac vyjdřil ESLP ve vše citovanm nlezu ve věci Blečić proti Chorvatsku negativně, když v bodu 81 uvedl, že plat, že ode dne ratifikace všechny činy a opomenut sttu musej bt v souladu s mluvou, kter smluvnm sttům neukld ždnou zvlštn povinnost napravit nespravedlnosti nebo jmy způsoben předtm, než ratifikovaly mluvu, protože jakkoli jin přstup by podkopal jak princip vyloučen zpětn působnosti, kter zakotvuje smluvn prvo, tak zkladn rozdl mezi porušenm a reparac, na němž je založeno prvo odpovědnosti sttů [while it is true that from the ratification date onwards all of the State's acts and omissions must conform to the Convention (see Yagci and Sargin v. Turkey, 8 June 1995, 40, Series A no. 319-A), the Convention imposes no specific obligation on the Contracting States to provide redress for wrongs or damage caused prior to that date (see Kopeck v. Slovakia [GC], no. 44912/98, 38, ECHR 2004-IX). Any other approach would undermine both the principle of non-retroactivity in the law of treaties and the fundamental distinction between violation and reparation that underlies the law of State responsibility; dostupn na http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-72688]. Obdobně toto stanovisko v obecn rovině (nejen pro restituce majetku) zdůraznil ESLP v rozsudku ze dne 8. 6. 2006 (stžnost č. 22860/02, věc Woś proti Polsku - odškodněn nucench prac), kdy konstatoval, že takov povinnost sttu podle mluvy dodatečně nevznik (there is no general obligation under the Convention for States to compensate wrongs inflicted in the past under the general cover of State authority, dostupn na: http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-75719).
17. Jde-li konkrtně o odškodněn podle čl. 5 odst. 5 mluvy, citovan ustanoven vznik zmněnho nroku vslovně vže na porušen předchozch odstavců, resp. na porušen z nich plynouc (primrn) povinnosti sttu. Nemohlo-li takov porušen nastat z důvodu, že přslušn mezinrodněprvn zvazek Českou republiku ještě nevzal, pak nelze ani dovozovat porušen (sekundrn) povinnosti. Pokud (přesto) Česk republika přijala zkon o soudn rehabilitaci, na zkladě kterho zrušila odsuzujc rozhodnut a stěžovatele odškodnila, jednala na zkladě vnitrosttnho prva mimo rmec svch povinnost ve smyslu čl. 5 odst. 5 mluvy, a nelze j ani vytkat, že dan odškodněn neodpovd později nastavenm "parametrům", kter vyplvaj z citovanho ustanoven. Jinak by nastal stav, kdy by se pozitivn krok smluvnho sttu nakonec obrtil - na poli mezinrodn odpovědnosti - proti němu samotnmu v podobě zatžen, kter nemohl v okamžiku ratifikace předvdat.
18. V tto souvislosti je třeba podotknout, že v opačnm přpadě by muselo platit, že např. vydnm restitučnch zkonů vznikla odpovědnost Česk republiky za porušovn vlastnickch prv (kter k jejich vydn vedlo) před činnost mluvy, resp. povinnost npravy tohoto porušovn formou vrcen majetku či finančn nhrady, a to bez ohledu na to, kdy k tomu došlo (tedy i před 25. norem 1948 nebo v ještě vzdlenějš minulosti). Nic takovho ovšem z judikatury ESLP vyvodit nelze, neboť ta stoj na stanovisku (viz např. rozsudek velkho sentu ze dne 28. 9. 2004 ve věci Kopeck proti Slovensku, stžnost č. 44912/98), že čl. 1 Dodatkovho protokolu k mluvě nemůže bt vykldn tak, že smluvnm sttům ukld obecnou povinnost přistoupit k restituci majetku, kter byl do jejich vlastnictv převeden před ratifikac mluvy (viz k tomu přehled judikatury a zvěry z toho vyvozovan v prci Kmec, J., Kosař, D., Kratochvl, J., Bobek, M. Evropsk mluva o lidskch prvech. Komentř. 1. vydn. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 52-57, 1283-1285).
19. Prvn nzor obsažen v nlezu sp. zn. I. S 3438/11 (a od něj odvozench rozhodnutch) stoj (toliko) na argumentu, že teprve od prvn moci "rehabilitačnho" rozsudku mohl stěžovatel ždat o odškodněn (nemajetkov jmy). Tuto skutečnost však s ohledem na vše uveden důvody nelze pokldat z hlediska aspektu
ratione temporis
mluvy za relevantn. Pro něj m vznam okamžik, kdy k zsahu sttu došlo, tedy kdy stt porušil sv zvazky z čl. 5 odst. 1 až 4 mluvy (viz vše sub 8), a nikoliv, kdy bylo rozhodnut jeho orgnu, jež dan zsah způsobilo, zrušeno. Jin zvěr by ostatně vedl k tomu, že aplikovatelnost čl. 5 odst. 5 mluvy by zvisela na pozitivnm rozhodnut vnitrosttnho soudu, a naopak ostatn přpady, v nichž bylo vydno rozhodnut negativn či kde nebylo vydno rozhodnut ždn, by zůstaly mimo jej dosah, byť by u obou skupin byl potencil porušen čl. 5 odst. 1 až 4 mluvy stejn. Zrušen odsuzujcho rozsudku je tedy nutno považovat (pouze) za prvn podmnku pro přpadn odškodněn nrodnm soudem podle vnitrosttnho prva. Jin zvěr bez vslovn opory v rozhodnut demokratickmi volbami legitimovanho zkonodrce by mohl mt - promtnut do jinch oblast a časovch obdob našich dějin - nedozrn nsledky, nehledě na to, že by tm dochzelo k porušen rovnosti v porovnn s množstvm dalšch osob, kter se staly obět protiprvnho jednn minulch režimů na našem zem.20. Lze proto uzavřt, že stěžovatel by mohl ždat o odškodněn podle čl. 5 odst. 5 mluvy, jen pokud by mu (vůbec) nějak nrok vznikl; je-li podmnkou vzniku nroku protiprvn jednn (porušen čl. 5 odst. 1 mluvy), nikoliv zrušen odsuzujcho rozsudku vnitrosttnm soudem, tato prvně uveden podmnka naplněna bt nemohla, a to nikoliv materilně (ratione materiae), ale z hlediska času (
ratione temporis
).
III. c)
Aplikace čl. 3 Protokolu č. 7 k mluvě z pohledu
ratione temporis
amateriae
21. Toto ustanoven m pro řešen danho problmu podstatn vznam. Mezi nm a čl. 5 odst. 5 mluvy je jeden podstatn rozdl - zakotvuje zcela samostatn nrok hmotn povahy na odškodněn pro přpad justičnho omylu. Použitelnost citovanho ustanoven se neodvj od porušen prva, kter je zakotveno v mluvě. Důsledkem toho je, že zde (naopak) je z hlediska
ratione temporis
relevantn, kdy došlo ke zrušen konečnho (odsuzujcho) rozsudku, a nikoliv, kdy byl odsuzujc rozsudek vydn (mohlo tedy tomu bt ještě před platnost mluvy). Pokud byl konečn (odsuzujc) rozsudek zrušen za platnosti mluvy, pak je stt povinen postupovat podle tohoto ustanoven. Z tohoto důvodu je lze aplikovat na dan přpad.22. Na straně druh v posuzovanch přpadech povinnost Česk republiky k odškodněn na zkladě tohoto ustanoven nevznik. V duchu judikatury ESLP (rozsudky ze dne 2. 11. 2010 ve věci Bachowski proti Polsku, stžnost č. 32463/06, a ze dne 3. 7. 2008 ve věci Matveyev proti Rusku, stžnost č. 26601/02) podmnkou aplikace danho ustanoven kromě jinho je, že ke zrušen konečnho (odsuzujcho) rozsudku došlo na zkladě nov nebo nově odhalen skutečnosti, kter vede k zvěru, že došlo k justičnmu omylu. Za takovou skutečnost však nelze považovat přehodnocen důkazů v původnm trestnm řzen či jin prvn zhodnocen věci (v prvně uveden věci šlo o podobnou situaci, neboť stěžovatel šřil v roce 1959 letky proti Sovětskmu svazu).
23. Vyloučit lze i postup na zkladě kombinace obou ustanoven, tedy že by časov aplikovatelnost mluvy byla vyvozovna z čl. 3 Protokolu č. 7 k mluvě, věcn pak z čl. 5 odst. 5 mluvy.
24. S ohledem na vše uveden proto nebylo možn zabvat se přpadnm vkladem nroku na odškodněn za nemateriln jmu s přihldnutm k tvrzenm stěžovatele, v čem měla ona nemateriln jma spočvat, zda lze mezi protikonvenčnm omezenm osobn svobody a tvrzenou jmou nalzt přčinnou souvislost, popř. v jakm rozsahu (srov. rozsudek ze dne 6. 4. 2000 ve věci Labita proti Itlii, stžnost č. 26772/95; dostupn v ASPI pod ID: JUD25517CZ) se tak m stt, popř. bude-li dostačujc konstatovn porušen takovho prva či svobody (např. rozhodnut Hood proti Spojenmu krlovstv a věc Cable a dalš proti Spojenmu krlovstv; dostupn v ASPI pod ID: JUD25418CZ).
IV.
Časov činky tohoto stanoviska
25. Jak plyne ze shora uvedenho, stavn soud dospěl k prvnmu zvěru, kter se odchyluje od prvnho nzoru vyslovenho dřve ve vztahu k aplikaci čl. 5 odst. 5 mluvy v několika vše citovanch nlezech. Nrok na nhradu nemateriln jmy tedy nelze opřt o čl. 5 odst. 5 mluvy. Jin je však otzka, zda se tento odlišn prvn zvěr nutně mus projevit tž v judikatornm odklonu z hlediska meritornho rozhodnut nyn projednvanho přpadu. Při hledn odpovědi na takto položenou otzku stavn soud vychzel z několika zkladnch vah.
26. V aplikačn praxi soudů je jistě možn, aby dochzelo k tzv. judikatornm odklonům (změnm). Tento jev je do značn mry přirozen, neboť održ skutečnost, že proces interpretace a aplikace prva nen statick, nbrž dynamick, a soudy, poctivě hledajc nejsprvnějš a nejspravedlivějš řešen rozhodovanch přpadů, mohou později dospět k přesvědčen, že řešen, kter volily dřve, nen z řady důvodů optimln. Nedokzaly např. zcela domyslet všechny možn argumentačn roviny věci, dopustily se logick chyby, vnmaj nutnost zohlednit vvoj prvn doktrny, ct potřebu zareagovat na rozhodovac činnost zahraničnch či mezinrodnch soudů anebo se změn celkov kontext prvn pravy. Jak uvedl stavn soud v nlezu ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. III. S 3221/11, "změna judikatury, zvlště jedn-li se o judikaturu ustlenou, nutně vždy vyvolv konflikt mezi potřebou prvn jistoty a požadavkem materiln sprvnosti soudnho rozhodnut. V tomto ohledu však hraje vznamnou roli postult vnitřn otevřenosti soudnho rozhodovn jako podstatn strukturln element nezvislho nalzn prva a přkaz spravedlivho procesu. Nutno tak jistě souhlasit s tm, že judikatura, zvlště ustlen, upevňuje prvn očekvn dotčench osob, současně však neexistuje ždn stavně chrněn očekvn v jej ,nezměnitelnost', neboť po formln strnce tato představuje (nanejvše) subsidirn pramen prva a jako takov - ve srovnn se zkonem - může zakldat podstatně ,slabš' očekvn dotčench osob, z faktickho hlediska pak dan očekvn je v kontrastu s obvykle přtomnm prvkem nejistoty ohledně vsledku sporu."
27. V každm přpadě však plat, že k judikatornm odklonům by mělo dochzet spše vjimečně, a že by tedy neměly bt pravidlem. Jakkoliv judikatorn odklon vše postavenho soudu, kter provd sjednocovn judikatury, totiž způsobuje určit "rozkolsn" rozhodovac činnosti soudů nže postavench, navozuje prvn nejistotu a může vst k obtžnějš předvdatelnosti prva. Každ soud, kter k judikatornmu odklonu přistupuje, si proto mus bt velmi dobře vědom těchto rizik a "negativnch externalit", a měl by proto respektovat zsadu zdrženlivosti a sebeomezen. Prostě řečeno, i stabiln (byť nikoliv optimln) judikatura je hodnotou per se. Jak proto v minulosti opakovaně uvedl stavn soud, změnu ustlen judikatury lze nepochybně považovat za negativn z hlediska principů prvn jistoty a důvěry občanů v prvo, nelze ji však považovat za negativn obecně, naopak proces "zkvalitňovn" prva je jevem prospěšnm, a tudž i ždoucm, a z toho důvodu se nemůže vyhnout ani justici, včetně nejvyššch soudů [srov. nlezy ze dne 12. 5. 2009 sp. zn. IV. S 2170/08 (N 117/53 SbNU 473) a ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. S 3168/09 (N 158/58 SbNU 345)]. Ne vždy lze ovšem takovou změnu považovat za skutečně nezbytnou, a proto stavn soud v tto souvislosti v minulosti akcentoval princip zdrženlivosti; pravidlem by tak mělo bt, že nen-li zcela jasn, kter z vkladů si zaslouž přednost, měla by bt zachovna dosavadn judikatura (
non liqued
).28. V přpadě stavnho soudu je třeba připomenout a zdůraznit, že jeho kolem je ochrana stavnosti, což je třeba nazrat jednak jako objektivn kategorii, v přpadě řzen o stavn stžnosti však zejmna jako imperativ ochrany stavně zaručench zkladnch prv a svobod. Tento kol, byť samozřejmě svěřen všem soudům (čl. 4 stavy Česk republiky), je totiž nejvce akcentovn prvě u stavnho soudu.
29. Pokud proto stavn soud v konkrtnm přpadě zvažuje, zda je namstě přistoupit k judikatornmu odklonu, nemůže abstrahovat od prvnch vztahů, jejichž vklad by se v důsledku tohoto odklonu změnil. Se značnou dvkou zjednodušen přitom lze tyto vztahy rozdělit na vztahy vertikln a horizontln, kdy vertiklnm vztahem je mněn vztah čistě mezi jednotlivcem a sttem (resp. veřejnou moc, viz např. daňov řzen), zatmco horizontln vztah se odehrv primrně mezi soukromoprvnmi subjekty navzjem (typicky občanskoprvn spor). Jinak řečeno, zatmco u typicky vertiklnch vztahů se důsledky judikatornho odklonu mohou negativně projevit buď pouze u sttu (veřejn moci), anebo naopak jen u dotčenho jednotlivce, je tomu u horizontlnho vztahu tak, že se promtne do prvn sfry některho soukromho subjektu vždy. stavn soud by proto měl pečlivě vžit dopady přpadnho judikatornho odklonu nejvce tehdy, pakliže se jeho negativn dopady projev ve sfře soukrom osoby, jejž zkladn prva je povinen chrnit.
30. Jakkoliv tedy judikatorn odklon nepochybně je způsobil narušit zmněnou prvn jistotu a stabilitu judikatury vždy, s největš obezřetnost by měl stavn soud přistupovat prvě k těm přpadům, kdy se jedn o čistě vertikln vztah a důsledky judikatornho odklonu se projev negativně prvě jen u jednotlivce. Jak totiž stavn soud setrvale traktuje, vychz z principu primtu jednotlivce před sttem, a tedy z ochrany jeho stavně zaručench zkladnch prv prvě vůči veřejn moci. kolem stavnho soudu proto nen a ani nemůže bt ochrana vrchnostensky vystupujcho sttu před jednotlivci, nbrž prvě naopak: ochrana zkladnch prv jednotlivců proti sttu, potažmo veřejn moci.
31. V nyn projednvan prvn otzce je zřejm, že judikatorn odklon, kter by spočval pouze v konstatovn nemožnosti postupu podle čl. 5 odst. 5 mluvy v přpadě uplatněnch nroků na nemateriln jmu za zsah do osobn svobody, ke ktermu došlo před zvaznost mluvy pro Českou republiku, by v přpadě čistě retrospektivnho řešen nutně vedl k zamtn těchto uplatněnch nroků, o nichž zatm ještě nebylo rozhodnuto. Stalo by se tak přitom za situace, kdy stavn soud po dobu několika let jejich oprvněnost uznval a kdy tyto nroky v důsledku judikatury stavnho soudu akceptovaly i obecn soudy [viz nlezy ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. I. S 3438/11 (N 111/65 SbNU 497), ze dne 4. 3. 2013 sp. zn. IV. S 3439/11 (N 37/68 SbNU 379), ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. IV. S 662/12, ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. II. S 4877/12, ze dne 5. 11. 2013 sp. zn. IV. S 500/13, ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. IV. S 644/13 a IV. S 2265/13 (všechny dostupn na http://nalus.usoud.cz)]. Někteř navrhovatel proto zřejmě teprve na zkladě znalosti tto judikatury svoje nroky uplatnili, neboť očekvali, že jim bude vyhověno. Z povahy věci je navc zřejm, že se jedn pouze o omezen počet přpadů, kterch se tyto judikatorn zvěry mohou přmo tkat.
32. Na zkladě těchto obecnějšch vah se proto stavn soud zabval tm, zda z pouh nemožnosti postupu podle čl. 5 odst. 5 mluvy nutně plyne, že těmto - v současnosti již uplatněnm - nrokům nelze vyhovět. Dospěl přitom k zvěru, že tomu tak nen.
33. Jak totiž plyne ze shora uvedenho, judikatorn odklon, kter je tmto stanoviskem proveden, může mt buď prospektivn, anebo tž retrospektivn činky. Ohledně jeho prospektivnch činků, tedy ve vztahu k potencilnm řzenm, kter ještě nebyla zahjena, nelze vznšet ždn rozumn pochybnosti, a proto nen třeba v tomto směru ani blže argumentovat.
34. Ve vztahu k činkům retrospektivnm však stavn soud vychz z toho, že se v danch přpadech jedn o čistě vertikln vztah mezi sttem a žadatelem o odškodněn za nemajetkovou jmu, kdy proto použitm (byť i nesprvnho) prvnho nzoru nemůže dojt k poškozen prvn sfry jinch osob. Je třeba vychzet rovněž z toho, že stavn soud rozhoduje za situace, kdy v několika jinch a prvně srovnatelnch přpadech již bylo navrhovatelům vyhověno. Učinit za tto situace judikatorn odklon v neprospěch několika navrhovatelů (čist prospektivita), v jejichž přpadě zatm ještě vyhověno nebylo, by proto stavn soud považoval za zjevně nespravedliv, a vytvřel by tm dalš nerovnost a křivdu, a to i v rmci tto skupiny osob, kter se nachzely v principilně srovnateln prvn situaci, řdně se domhaly svch prv, nicmně jen někter z nich měly to "štěst", že jejich přpady byly rozhodnuty ještě před tmto judikatornm odklonem.
35. Je přitom notorietou připomnat, že otzka soudnch rehabilitac představuje (pouze) jednu ze složek snah o vyrovnn se s předlistopadovm totalitnm komunistickm režimem, kter porušoval zkladn prva a svobody jednotlivců. Při jejm vkladu je proto třeba volit nikoliv restriktivn, nbrž extenzivn přstup. V opačnm přpadě by se totiž mohl i v našich podmnkch naplnit smutn povzdech znm vchodoněmeck disidentky a bojovnice za lidsk prva Brbely Bohleyov, kter na margo zčtovn s minulost uvedla: "Obyvatel NDR si přli spravedlnost, a namsto toho dostali prvn stt."
36. stavn soud proto uzavr, že judikatorn odklon učiněn v tomto stanovisku nelze vykldat tak, že se vztahuje retrospektivně i na řzen, kter byla zahjena před jeho vydnm, nbrž je třeba ho aplikovat pouze
pro futuro
(prospektivně).Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujali ke stanovisku pléna soudci Jan Filip, Vladimír Kůrka, Vladimír Sládeček a Radovan Suchánek.