Ve věci návrhu na zrušení části ustanovení § 61 odst. 1 a § 143 odst. 1 trestního řádu 345/2017 účinný od 19.10.2017
| Schválené: | 08.08.2017 |
| Účinnost od: | 19.10.2017 |
| Autor: | Ústavního soudu |
| Oblast: | TRESTNÍ PRÁVO PROCESNÍ., PROCESNÍ ÚKONY V TRESTNÍM ŘÍZENÍ. |
| Zobraziť iba vybrané paragrafy: | Zobrazit |
Ústavní soud rozhodl pod sp. zn. Pl. ÚS 32/16 dne 8. srpna 2017 (ve znění opravného usnesení ze dne 21. srpna 2017) v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudkyň a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj), Ludvíka Davida, Josefa Fialy, Jana Filipa, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o návrhu na zrušení § 61 odst. 1 věty první a § 143 odst. 1 v rozsahu slova "tří” zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, spojeném s ústavní stížností stěžovatelů 1. PaedDr. Iva Kalvínského, 2. Mgr. Petry Landergott Kalvínské, 3. Víta Landergotta, 4. Míny Landergott a 5. Josefa Landergotta, zastoupených JUDr. Janem Kučerou, advokátem advokátní kanceláře Jan Kučera, advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Římská 104/14, Praha 2, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2016 č. j. Nt 46/2016-532 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2016 č. j. 10 To 188/2016-536, za účasti Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení a vlády jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodněn
I.
Vymezen předmětu řzen
1. Stěžovatel se svou stavn stžnost domhali zrušen v zhlav specifikovanch rozhodnut Krajskho soudu v Praze (dle jen "krajsk soud"), jimiž tento soud zamtl stžnost stěžovatelů jakožto poškozench v trestnm řzen proti usnesen o povinnosti obviněnho k nhradě nkladů poškozench potřebnch k uplatněn jejich nroků v adheznm řzen, a to z důvodu opožděnosti, a současně zamtl jejich ždost o navrcen lhůty pro podn osobou neoprvněnou. Skutkov okolnosti spočvaly v tom, že Okresn soud v Kladně, před nmž probhalo předmětn trestn řzen, uložil obviněnmu nhradu nkladů poškozench pouze zčsti, a tito chtěli proti přslušnmu usnesen brojit stžnost. Zmocněnec stěžovatelů však ze zdravotnch důvodů zmeškal třdenn lhůtu k jejmu podn, přičemž hned nsledujc den po marnm uplynut lhůty zaslal soudu jmnem stěžovatelů předmětnou stžnost spolu s lkařskou zprvou a ždost o navrcen lhůty dle ustanoven 61 odst. 1 trestnho řdu. Tto ždosti krajsk soud nevyhověl s odůvodněnm, že ustanoven 61 odst. 1 trestnho řdu přiznv prvo ždat o navrcen lhůty toliko obviněnmu, a tedy i odpovdajcm procesnm postupem stžnost stěžovatelů zamtl pro opožděnost.
2. Stěžovatel dle ustanoven 74 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, ve zněn zkona č. 48/2002 Sb., spojili se svou stavn stžnost nvrh na zrušen ustanoven 61 odst. 1 věty prvn zkona č. 141/1961 Sb., o trestnm řzen soudnm (trestn řd), ve zněn pozdějšch předpisů, (dle tž jen "trestn řd") a ustanoven 143 odst. 1 trestnho řdu v rozsahu slova "tř" (dle tž jen "napaden ustanoven"). Prvn sent stavnho soudu rozhodl usnesenm ze dne 13. 9. 2016 č. j. I. S 2084/16-16 (dostupn na http://nalus.usoud.cz) tak, že řzen o stavn stžnosti přerušil a nvrh na zrušen napadench ustanoven dle 78 odst. 1 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, postoupil plnu stavnho soudu k rozhodnut.
II.
Rekapitulace nvrhu
3. Stěžovatel svůj nvrh na zrušen napadench rozhodnut odůvodňuj tm, že ačkoliv si jsou vědomi skutečnosti, že tzv. adhezn řzen se řd toliko trestnm řdem a ustanoven civilněprocesnch předpisů nen možno v něm uplatnit ani analogicky, neměla by se ze zřetele ztrcet skutečnost, že poškozen a škůdce jsou v občanskoprvnm smyslu rovnmi stranami zvazkovho vztahu ex delicto a že z hlediska hmotnho prva se nrok poškozench i v trestnm řzen řd občanskm zkonkem, přičemž rovnost před zkonem je elementrnm lidskm prvem a zkladnm principem demokratickho a prvnho sttu, vyjdřenm v čl. 1 Listiny zkladnch prv a svobod (dle jen "Listina"). Stěžovatel maj za to, že trestn řd přiznv prvo podat ždost o navrcen lhůty dle ustanoven 61 toliko obviněnmu proto, že proti němu stoj sttn zstupce, kter je zastupitelnm představitelem instituce, nicmně nen tm reflektovna skutečnost, že v rmci adheznho řzen proti sobě stoj poškozen a škůdce, kteř spolu vedou soukromoprvn spor, v němž by měli mt rovnoprvn postaven.
4. Stěžovatel rovněž argumentuj tm, že prvo na přiznn nhrady nkladů trestnho řzen mohou jakožto poškozen uplatnit vlučně postupem podle ustanoven 154 trestnho řdu, tedy se jej nemohou domoci v ždnm jinm řzen, např. v řzen ve věcech občanskoprvnch.
5. Stěžovatel dle brojili proti ustanoven 143 odst. 1 trestnho řdu v rozsahu slova "tř", stanovujcmu třdenn lhůtu k podn stžnosti. Stěžovatel tento svůj nvrh zdůvodňuj tm, že je četnou prax orgnů činnch v trestnm řzen, že usnesen, proti nimž je stžnost přpustn, jsou rozeslna v ptek, a tedy lhůta se fakticky zkracuje na pouh jeden pracovn den, neboť tato usnesen jsou zpravidla doručovna do datovch schrnek advoktů, a tedy doručena již přihlšenm se do nich za zcela nesouvisejcm čelem. Takov usnesen tak jsou skutečně většinou doručovna již v ptek.
6. Stěžovatel maj za to, že třdenn lhůta nen racionlně odůvodněna a je disproporcionln k zvažnosti přpadů, na něž může dopadat. Jde přitom o lhůtu, kter plat nejen pro poškozen, ale i pro obviněn, u nichž zejmna předmětnmi usnesenmi bude vznamně zasahovno do jejich prv, kdy jako přklad stěžovatel uvděj usnesen o vzet do vazby. Tuto lhůtu rovněž stěžovatel považuj za neproporcionln ve vztahu k běžn dlce trestnho řzen, kter se zpravidla vede měsce až roky.
7. Stěžovatel tedy dospěli k zvěru, že umožněnm ždat o navrcen lhůty dle ustanoven 61 odst. 1 trestnho řdu jen obviněnmu jakožto jedn straně občanskoprvnho sporu v adheznm řzen a přliš krtkou (třdenn) lhůtou k podn stžnosti dle ustanoven 143 odst. 1 trestnho řdu je porušeno jejich prvo na soudn a jinou ochranu ve smyslu čl. 96 odst. 1 stavy Česk republiky (dle jen "stava"), čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 1 Listiny. Jelikož jedinm důvodem porušen těchto zkladnch prv je protistavnost napadench ustanoven, navrhli stěžovatel jejich zrušen.
III.
Vyjdřen ostatnch častnků a dalš vyjdřen stěžovatelů
8. stavn soud zaslal nvrh stěžovatelů k vyjdřen častnkům řzen dle ustanoven 69 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, ve zněn pozdějšch předpisů:
9. Za Poslaneckou sněmovnu Parlamentu Česk republiky se vyjdřil jej předseda Jan Hamček. Ten zrekapituloval průběh přijet prvnho předpisu, jmž byla napaden ustanoven zavedena do prvnho řdu, konstatoval, že v důvodov zprvě bližš odůvodněn obou napadench ustanoven chyb, poukzal na to, že od přijet trestnho řdu v roce 1961 nebyla napaden ustanoven s jedinou nepodstatnou vjimkou novelizovna, a uzavřel, že je na stavnm soudu, aby posoudil stavnost napadench ustanoven.
10. Obdobně se vyjdřil za Sent Parlamentu Česk republiky jeho předseda Milan Štěch. Ten ve svm vyjdřen rovněž poukzal na to, že napaden ustanoven jsou součst prvnho řdu již od roku 1961, přičemž Sent Parlamentu Česk republiky zahjil svou činnost až koncem roku 1996, a tedy legislativně se na obou napadench ustanovench podlel toliko v rmci projednvn shora uveden novelizace, kter se tkala komplexnějš novely trestnho řdu - zkona č. 265/2001 Sb., kterm se měn zkon č. 141/1961 Sb., o trestnm řzen soudnm (trestn řd), ve zněn pozdějšch předpisů, zkon č. 140/1961 Sb., trestn zkon, ve zněn pozdějšch předpisů, a někter dalš zkony, zavdějcho mimo jin dovoln. Rovněž konstatoval, že ani v rmci projednn přbuznch věcnch rozprav v Sentu Parlamentu Česk republiky nejsou k dispozici prezentace aktulnch nzorů sentorů tkajcch se napadench ustanoven. I předseda Sentu Parlamentu Česk republiky tak uzavřel, že je na stavnm soudu, aby posoudil stavnost napadench ustanoven.
11. Veřejn ochrnkyně prv se rozhodla nevyužt svho prva vstoupit do řzen před stavnm soudem v nyn projednvan věci.
12. Naopak vlda Česk republiky (dle jen "vlda") usnesenm ze dne 28. 11. 2016 č. 1072 vzala na vědom zahjen tohoto řzen před stavnm soudem, rozhodla o vstupu do něj, navrhla stavnmu soudu, aby nvrh zamtl, zmocnila ministra spravedlnosti k zastupovn vldy před stavnm soudem, uložila ministru pro lidsk prva, rovn přležitosti a legislativu, aby stavn soud o tomto jejm usnesen informoval, a zaslala stavnm soudu sv vyjdřen.
13. Vlda považuje nvrh za zjevně neopodstatněn, neboť je jm zpochybňovn koncept favor defensionis, přičemž stavnm soudem byla již dřve otzka okruhu osob přslušnch k podn nvrhu na navrcen lhůty uspokojivě zodpovězena. K tomu odkzala na usnesen stavnho soudu ze dne 5. 4. 2006 sp. zn. II. S 509/05 (všechna rozhodnut stavnho soudu jsou dostupn na http://nalus.usoud.cz). Vlda podrobněji rozebrala zvěry tohoto usnesen s tm, že materilně zcela dopadaj na situaci navrhovatelů a že při jejich formulaci i stavn soud vychzel ze zvlštnho vznamu možnosti ždat o navrcen lhůty obviněnm jakožto kompenzace povinnost, jež mu mohou bt v trestnm řzen uloženy.
14. Vlda rovněž poukzala na vznam konceptu favor defensionis pro trestn řzen a upozornila, že bylo legitimn snahou zkonodrce omezit možnost podn nvrhu na prominut zmeškn lhůty toliko na obviněnho, což dokld i skutečnost, že tuto možnost nemaj ani jin subjekty trestnho řzen, a to dokonce ani sttn zstupce jako strana trestnho řzen před soudem.
15. Dle vlda odkzala na judikaturu stavnho soudu [nlezy sp. zn. Pl. S 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.), sp. zn. Pl. S 36/93 ze dne 17. 5. 1994 (N 24/1 SbNU 175; 132/1994 Sb.), sp. zn. Pl. S 5/95 ze dne 8. 11. 1995 (N74/4 SbNU 205; 6/1996 Sb.), sp. zn. Pl. S 33/96 ze dne 4. 6. 1997 (N 67/8 SbNU 163; 185/1997 Sb.), sp. zn. Pl. S 15/02 ze dne 21. 1. 2003 (N 11/29 SbNU 79; 40/2003 Sb.), sp. zn. Pl. S 4/95 ze dne 7. 6. 1995 (N 29/3 SbNU 209; 168/1995 Sb.) a dalš] tkajc se problematiky rovnosti, aby tm podpořila svůj zvěr, že v danm přpadě nedosahuje nerovnost intenzity zpochybňujc jej samotnou podstatu. Vlda rovněž podrobila napaden ustanoven 61 odst. 1 trestnho řdu testu diskriminace, přičemž uzavřela, že ač je s poškozenm v rmci adheznho řzen zachzeno odlišně, a to v jeho neprospěch, je pro to ospravedlniteln důvod a nejde o disproporčn odlišen. Dle vldy by totiž naprosto stejn procesn prva v adheznm řzen vedla naopak k upozaděn prva na spravedliv proces, neboť by tm došlo k jeho znepřehledněn, prodloužen a jinm negativnm dopadům.
16. Vlda rovněž odkzala na usnesen stavnho soudu ze dne 30. 7. 2014 sp. zn. I. S 3984/13, na nlez stavnho soudu ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. Pl. S 22/09 (N 186/58 SbNU 633; 309/2010 Sb.) a na dalš judikaturu stavnho soudu a připomněla, že v nynějšm přpadě jde o tzv. neakcesorickou rovnost, jejž porušen zakld toliko nerovnost extrmn či takov, kter je projevem libovůle.
17. Vlda taktž odkzala na usnesen stavnho soudu ze dne 9. 11. 2004 sp. zn. III. S 587/04 (U 53/35 SbNU 621), z něhož zdůraznila zejmna potřebu slaďovat prva poškozenho s čelem trestnho řzen, ačkoliv se jedn o stranu tohoto řzen. Tak připomněla někter dalš rozhodnut stavnho soudu, v nichž stěžovatel promeškavš lhůtu k podn stžnosti dle ustanoven 143 trestnho řdu neuspěli.
18. Dle se vlda vyjdřila podrobně i k napadenmu ustanoven 143 odst. 1 trestnho řdu v rozsahu slova "tř". Zdůraznila obecn vznam lhůt v prvu, jejž vyznv i stavn soud, k čemuž odkzala např. na nlez ze dne 14. 1. 2013 sp. zn. IV. S 376/11 (N 12/68 SbNU 177) a dalš; s odkazem na nlez stavnho soudu ze dne 16. 10. 2012 sp. zn. Pl. S 16/12 (N 174/67 SbNU 115; 369/2012 Sb.) připustila, že neadekvtn dlka lhůty může zakldat protistavnost, a podrobila třdenn lhůtu k podn stžnosti dle ustanoven 143 odst. 1 trestnho řdu testu stavn konformity lhůt se zvěrem, že tato v něm obstla.
19. Třdenn lhůta je totiž pro všechny adresty shodn, nejde o lhůtu svvolnou, neboť ji prvn řd stanovuje i jinde, a jde o lhůtu spojenou s opravnm prostředkem proti rozhodnutm, s nimiž pravidelně nejsou spojeny přliš vžn důsledky. Jde navc o lhůtu tradičn, svědčc těm, kdo bd nad ochranou svch prv. Tato lhůta se navc poj s opravnm prostředkem, jehož je využvno až v průběhu řzen, a tedy mus bt častnkům dopředu znma.
20. Vlda rovněž odkzala na usnesen stavnho soudu ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. II. S 667/15, v němž měl stavn soud vyslovit nzor, že v tto lhůtě je možno podat toliko formln stžnost a odůvodnit ji teprve dodatečně. Tyto tzv. blanketn stžnosti jsou přitom fakticky využvny, což akcentuje ve sv praxi i stavn soud, kter v n nespatřuje nic nezkonnho. K tomu vlda odkzala na přslušnou judikaturu, např. na nlez stavnho soudu ze dne 22. 9. 2016 sp. zn. I. S 2491/16, nlez stavnho soudu ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. III. S 2836/16 či nlez stavnho soudu ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. II. S 1820/16. Vyzdvihla však i zvěr nlezu stavnho soudu ze dne 16. 6. 2002 sp. zn. I. S 369/2000 (N 77/26 SbNU 267), že soudy nemus vždy vyčkat odůvodněn stžnosti, neboť nen zřejm, zda vůbec bude zpracovno.
21. Vlda dle upozorňuje, že i v přpadě, že nen lhůta dodržena subjektem, kter nen v trestnm řzen oprvněn podat ždost o prominut zmeškn lhůty, je možno stle se obrtit na ministra spravedlnosti s podnětem k podn stžnosti pro porušen zkona. Prominut zmeškn lhůty tak nen jedinm možnm prostředkem, jak zaručit zkonnost rozhodnut orgnů činnch v trestnm řzen, proti nimž je přpustn stžnost.
22. Vlda rovněž zdůraznila, že v nyn projednvan věci šlo zejmna o otzku nkladů řzen, kter dle stavnho soudu zpravidla nedosahuje intenzity porušen lidskch prv či zkladnch svobod. K tomu vlda odkazuje na řadu rozhodnut stavnho soudu, kter tento zvěr potvrzuj.
23. Zvěrem vlda konfrontuje existenci napadench ustanoven s požadavky judikatury Evropskho soudu pro lidsk prva a na zkladě jejich analzy dospv k zvěru, že těmto požadavkům vyhovuj. Vlda proto navrhla stavnmu soudu, aby nvrh zamtl.
24. Vlda rovněž akcentuje skutečnost, že stěžovatel nenapadli současně i třdenn lhůtu k podn ždosti o navrcen lhůty dle ustanoven 61 odst. 1 trestnho řdu, kterou sami splnili.
25. stavn soud umožnil stěžovatelům vyjdřen ke stanoviskům ostatnch častnků a vedlejš častnice řzen. Stěžovatel tto možnosti využili a zaslali stavnmu soudu svou repliku, v nž kriticky polemizuj zejmna s vldou. Předně stěžovatel zpochybňuj relevanci argumentu vldy, že institut navrcen lhůty je jednm z projevů zsady favor defensionis. Proklamuj, že ačkoliv čel trestnho řzen, jak jej vymezuje ustanoven 1 odst. 1 trestnho řdu, neobsahuje prvky teorie restitučn, jedn se o zřejm relikt minulosti, kter je zejmna v poslednch letech překonvn vvojem prvn pravy [stěžovatel poukzali zejmna na přijet zkona č. 45/2013 Sb., o obětech trestnch činů a o změně některch zkonů (zkon o obětech trestnch činů), ve zněn pozdějšch předpisů, a současnou novelizaci ustanoven 2 trestnho řdu, kter zavedla zsadu zajištěn prv poškozenho do jeho odstavce 15, dle pak na nlez stavnho soudu sp. zn. I. S 570/99 ze dne 12. 6. 2001 (N 87/22 SbNU 227) a usnesen sp. zn. III. S 936/13 ze dne 7. 5. 2014], Rovněž poukzali na skutečnost, že při rozhodovn o nhradě škody mus trestn soud postupovat podle všech ustanoven občanskoprvnch předpisů a vrok v odsuzujcm rozsudku ukldajc obžalovanmu povinnost nahradit poškozenmu škodu je exekučnm titulem, a proto mus bt odůvodněn stejně pečlivě jako rozsudek přiznvajc povinnost nahradit škodu v civilnm řzen.
26. Dalš argumentačn linie předložen stěžovateli spočv v tom, že institut favor defensionis se tk vztahu mezi obžalobou a obhajobou, nikoliv adheznho řzen. Rovněž k tomu uvedli, že odkaz vldy na judikt stavnho soudu pod sp. zn. II. S 509/05 nen přpadn, neboť prvn prava od doby jeho vydn doznala značnch změn, navc se tkal jin procesn situace, v nž v danm trestnm řzen neexistoval dosud ani obviněn, neboť nebylo zahjeno trestn sthn. Prvo ždat o navrcen lhůty by tak neměla ani osoba, proti nž se řzen vede, neboť se ještě nejednalo o obviněnho, a rovnost by tak nebyla narušena.
27. Stěžovatel odmtli i vvody vldy tkajc se diskriminace. Podle stěžovatelů k diskriminaci předmětnou prvn pravou dochz, neboť kromě procesn rovnosti je j zasahovno i jejich prvo vlastnit majetek zaručen čl. 11 Listiny. K tomu poukazuj i na dalš diskriminaci spočvajc v tom, že po poškozench soud ždal, aby doložili uhrazen svch vzniklch nkladů advoktovi předtm, než vůbec bude o nhradě těchto nkladů moci rozhodnout. Stěžovatel maj dle za to, že diskriminace poškozench je neospravedlniteln, neboť zatmco nerovn postaven obžaloby a obhajoby v trestnm řzen sleduje legitimn cl a odpovd zvlštn povaze trestnho řzen, v adheznm řzen jde o vztah dvou soukromoprvnch subjektů, přičemž zvhodněn je zde navc škůdce. Nesouhlas rovněž s nzorem vldy, že zvhodněn obviněnho napadenou prvn pravou nepředstavuje porušen tzv. neakcesorick rovnosti, neboť nejde o nerovnost extrmn, a to vzhledem k tomu, že primrnm čelem trestnho řzen nen vypořdn nroku poškozenho. Stěžovatel zde argumentuj tm, že nucen nejprve uhradit nklady zmocněnci a možnost až pot ždat o nhradu těchto nkladů za situace, kdy opravn prostředek proti takovmu negativnmu rozhodnut byl zamtnut pro opožděnost, měly pro někter z nich velmi negativn dopady.
28. Stěžovatel dle rozvjej a v podstatě opakuj svou argumentaci pro zvěr o protistavnosti třdenn lhůty k podn stžnosti. Uvděj přklady rozhodnut, proti nimž je stžnost přpustn, kter velmi zsadně zasahuj do prv jednotlivců (např. usnesen o vzet do vazby), argumentuj, že konkrtn obsah rozhodnut nikdy přesně poškozen anticipovat nemohou a že skutečnost, že třdenn lhůta byla shledna jako stavně konformn u některch jinch prvnch institutů, ještě neznamen, že je stavně konformn i v přpadě stžnosti dle trestnho řdu. Argument, že je možno podat tzv. blanketn stžnost a doplnit ji nsledně v určit předeslan lhůtě, nepovažuj za přilhav, neboť orgny činn v trestnm řzen nemaj zkonnou povinnost vyčkat s rozhodnutm až na dobu po doručen psemnho odůvodněn. Zvěrem stěžovatel i s ohledem na analzu judikatury Evropskho soudu pro lidsk prva provedenou vldou konkluduj, že protistavnost třdenn lhůty k podn stžnosti v jejich přpadě byla dna kombinac několika faktorů (dlka lhůty, doručen v ptek, ospravedlniteln důvody zmeškn lhůty, nemožnost ždat navrcen lhůty).
29. Vzhledem k některm kvalitativně novm argumentům stavn soud zaslal toto vyjdřen stěžovatelů ostatnm častnkům řzen. Možnosti vyjdřit se využil Sent Parlamentu Česk republiky, kter však nepovažoval sv dalš vyjdřen za čeln, a dle vlda prostřednictvm ministra spravedlnosti, kter čstečně zopakoval a čstečně podpořil svou původn argumentaci, předložil však i několik argumentů novch. Zjednodušeně řečeno, ve svm vyjdřen zejmna znovu objasnil koncepci procesnho postaven poškozenho v trestnm řzen, kdy mimo jin i s odkazy na judikty stavnho soudu pod sp. zn. I. S 1587/07 ze dne 9. 6. 2008 (N 104/49 SbNU 531) a sp. zn. II. S 1177/16 ze dne 12. 7. 2016 upozorňuje, že garance prv obviněnho a poškozenho v trestnm řzen nen stejn, neboť možnost domhat se svho soukromoprvnho nroku vůči obviněnmu v trestnm řzen je pro poškozenho toliko beneficio legis, neboť ten m vždy možnost prosazovat svůj nrok i v rmci řzen ve věcech občanskoprvnch. Dle poukzal na rozpor ve vyjdřen stěžovatelů, kteř argumentuj postupnm rozšiřovnm prv poškozenho v poslednch letech a odkazuj na zkon o obětech trestnch činů z roku 2013, stejn zvěr se však pokouš demonstrovat i na judikatuře z r. 2001.
30. Ministr spravedlnosti rovněž odmtl argument stěžovatelů, že institut favor defensionis se v adheznm řzen neuplatn, neboť adhezn řzen je integrln součst řzen trestnho. I obviněn je v něm v některch ohledech znevhodněn, neboť se často dozvd o uplatněn nroku poškozenho až před svm vslechem, a je tedy nucen reagovat bez přpravy. Nerovn postaven poškozenho a obviněnho v adheznm řzen lze rovněž demonstrovat na tom, že poškozen např. nem prvo podat odpor proti trestnmu přkazu. Z toho m plynout i skutečnost, že v paradigmatu tto zvlštn veřejnoprvn pravy nelze hovořit o zvhodněn škůdce ve smyslu soukromoprvn pravy odpovědnosti za škodu. Ministr spravedlnosti rovněž podpořil svůj předchoz zvěr o dopadu zobecnitelnch zvěrů usnesen stavnho soudu sp. zn. II. S 509/05 na nynějš přpad. Vyzdvihl, že zsadnm zvěrem tohoto usnesen je, že navrcen lhůty je zcela legitimn součst institutu favor defensionis. Odmtl však tvrzen stěžovatelů, že v jejich přpadě došlo i k porušen prva na vlastnictv majetku, neboť prvn prava podn opravnho prostředku proti negativnmu rozhodnut o nhradě nkladů poškozench a jej aplikace ještě nijak nepředznamenvaj, zda soud poškozenm vyhov či nikoliv.
31. Stran třdenn lhůty ministr spravedlnosti považuje za zsadn, že stěžovatel ničm nepodložili svůj zvěr o tom, že by tato lhůta byla nefunkčn v důsledku masovho doručovn v ptek. Připomn, že i před zavedenm datovch schrnek mohlo k takov situaci teoreticky dojt, a tedy ji nelze přičtat na vrub elektronizaci justice, navc prvě dky datovm schrnkm odpad vzanost na podatelny soudů či na poskytovatele poštovnch služeb, což naopak značně snižuje nklady a potřebnou fyzickou aktivitu. Uplatn se zde navc zsada vigilantibus iura scripta sunt, a tedy stěžovatel a jejich prvn zstupce měli bt na eventualitu doručen v poslednm dni pracovnho tdne připraveni.
32. Jako kvalitativně nov argument je nutno posuzovat tvrzen ministra spravedlnosti o nutnosti odlišovat objektivn stavnost posuzovanch prvnch norem a přpadn porušen subjektivnch prv stěžovatelů jejich aplikac. Ministr spravedlnosti zdůrazňuje, že přpadn porušen subjektivnch prv stěžovatelů mohlo bt zapřčiněno specifickou skutkovou situac, nikoliv však nutně aplikac napadench ustanoven trestnho řdu, kter se ostatně při rozhodovac činnosti stavnho soudu objevuj frekventovaně, avšak nikdy nebyla indikovna jejich stavn nekonformita. V tto souvislosti poukzal na nlezy stavnho soudu sp. zn. I. S 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367), sp. zn. II. S 544/2000 ze dne 12. 3. 2001 (N 41/21 SbNU 363), sp. zn. I. S 2920/09 ze dne 8. 2. 2011 (N 14/60 SbNU 141), sp. zn. Pl. S 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.), sp. zn. Pl. S 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.), sp. zn. Pl. S 34/09 ze dne 7. 9. 2010 (N 187/58 SbNU 647), sp. zn. Pl. S 15/12 ze dne 15. 1. 2013 (N 13/68 SbNU 191; 82/2013 Sb.) aj. a na ustanoven 2 odst. 4 trestnho řdu s tm, že přpadnou specifičnost procesn situace stěžovatelů mohly obecn soudy řešit prostřednictvm stavně konformn interpretace jdouc třeba i nad samotnou formulaci napadench ustanoven.
33. Zejmna vzhledem k poslednmu nově uvedenmu argumentu ministra spravedlnosti vyzval stavn soud stěžovatele k dalšmu vyjdřen. Ti setrvali na svm stanovisku. Předevšm uvedli, že racionln opodstatněn institutu favor defensionis tkv v zajištěn rovnosti "zbran" mezi veřejnou žalobou a obhajobou, nikoliv v adheznm řzen. Argumentace proti diskriminačnmu rozměru nynějšho přpadu stěžovatele rovněž nepřesvědčila, neboť se dle jejich nzoru pohybuje v tautologickm kruhu, v němž pokud stt někoho pozitivnm prvem zvhodn, pak toto zvhodněn nelze nikdy považovat za protiprvn, což je ovšem v rozporu s koncepc diskriminace. K třdenn lhůtě stěžovatel rozvedli svou předchoz argumentaci v tom smyslu, že nedisponuj možnostmi k tomu, aby obecně znm fakt rozesln usnesen v trestnm řzen v ptek odpoledne doložili relevantnm průzkumem. Za stěžejn však považuj, že oproti původnmu doručovn provozovateli poštovnch služeb je situace nyn specifick tm, že k přijet psemnost v datov schrnce dochz automaticky i tehdy, když např. v ptek odpoledne odesl jin podn. Dle stěžovatelů pak vlda nepodala ani nvod, jak mohli oni, resp. jejich prvn zstupce, dodržet zsadu vigilantibus iura, jestliže jim podn bylo doručeno v ptek odpoledne a v ponděl rno již došlo k nepředvdanmu zhoršen zdravotnho stavu jejich prvnho zstupce.
34. Rozlišen roviny objektivn stavnosti napadench ustanoven a porušen subjektivnch prv stěžovatelů ponechvaj stěžovatel na stavnm soudu. Dodvaj však, že pokud by mělo vsledn řešen spočvat v tom, že bude porušen jejich prva zhojeno interpretac, resp. aplikac napadench ustanoven proti jejich vslovnmu zněn, bude v tom nepochybně spatřovat porušen svch prv naopak zase obviněn.
35. Jelikož posledn vyjdřen stěžovatelů vcemně toliko předvdatelnm způsobem, konzistentnm s jejich předchozmi postoji, reaguje na argumenty v poslednm vyjdřen ministra spravedlnosti, nepovažoval stavn soud za nutn zaslat toto jejich vyjdřen ostatnm častnkům řzen, neboť nebylo lze věřit, že by tm mohly bt zjištěny nov podstatn skutečnosti či argumenty.
IV.
Posouzen podmnek meritornho přezkumu
36. Nvrh na zrušen napadench ustanoven byl podn stěžovateli dle 64 odst. 1 psm. e) ve spojen s 74 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, ve zněn pozdějšch předpisů, a postoupen I. sentem stavnho soudu k rozhodnut plnu, a to usnesenm specifikovanm shora sub 2. Jelikož je nvrh projednvn v řzen o tzv. konkrtn kontrole norem, stavn soud musel přezkoumat, zda napaden ustanoven byla aplikovna v předchzejcm řzen, z něhož vzešla stavn stžnost, s nž byl nvrh na zrušen napadench ustanoven spojen [srov. např. inter alia multa usnesen sp. zn. Pl. S 10/94 ze dne 7. 2. 1995 (U 5/3 SbNU 321); nlez sp. zn. Pl. S 18/06 ze dne 11. 7. 2006 (N 130/42 SbNU 13; 397/2006 Sb.); nlez sp. zn. Pl. S 5/16 ze dne 11. 10. 2016 (393/2016 Sb.), bod 40; usnesen sp. zn. Pl. S 39/2000 ze dne 23. 10. 2000 (U 39/20 SbNU 353)]. Jak plyne z vše (sub 1) uvedenho, stěžovatel se v předchzejcm řzen domhali navrcen lhůty k podn stžnosti proti usnesen o nhradě nkladů poškozench, a to z důvodu nepředvdan zdravotn indispozice jejich zmocněnce v posledn den třdenn lhůty k podn tto stžnosti. Jak vyplv z odůvodněn v zhlav specifikovanch rozhodnut obecnch soudů, stžnost byla zamtnuta pro opožděnost podn ve smyslu ustanoven 143 odst. 1 trestnho řdu a ždosti zmocněnce o navrcen lhůty nebylo vyhověno prvě proto, že hypotza normy v ustanoven 61 odst. 1 věty prvn trestnho řdu adresuje toto ustanoven toliko obviněnmu. Je tedy nutno konstatovat, že předpoklad řzen o konkrtn kontrole norem spočvajc v aplikaci napadench ustanoven, v jejmž důsledku nastala skutečnost, kter je předmětem stavn stžnosti, je splněn.
37. Všechna napaden ustanoven jsou ke dni rozhodovn o tomto nvrhu rovněž platn a činn, a to v totožnm zněn, v jakm byla aplikovna v řzen, z něhož vzešla stavn stžnost a s n spojen nvrh na zrušen těchto ustanoven. Nvrh byl tedy podn oprvněnm subjektem vůči ustanovenm prvnho řdu způsobilm bt přezkoumna v řzen o zrušen zkonů a jinch prvnch předpisů podle čsti druh hlavy druh oddlu prvho zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, ve zněn pozdějšch předpisů.
V.
Zněn napadench ustanoven
38. Ustanoven 61 odst. 1 věty prvn trestnho řdu zn: "(1) Zmešk-li obviněn nebo jeho obhjce z důležitch důvodů lhůtu k podn opravnho prostředku, povol mu, nestanov-li zkon jinak, orgn, jemuž přsluš o opravnm prostředku rozhodovat, navrcen lhůty."
39. Ustanoven 143 odst. 1 trestnho řdu zn: "(1) Stžnost se podv u orgnu, proti jehož usnesen stžnost směřuje, a to do tř dnů od oznmen usnesen ( 137); jestliže se usnesen oznamuje jak obviněnmu, tak i jeho opatrovnku nebo obhjci, běž lhůta od toho oznmen, kter bylo provedeno nejpozději." V nynějšm řzen je navrženo zrušen tohoto ustanoven toliko v rozsahu slova "tř".
40. Zněn napadench ustanoven v době vydn rozhodnut, proti nimž směřovala stavn stžnost stěžovatelů, s nž byl spojen nvrh na zrušen těchto ustanoven, je totožn s vše sub 38 a 39 uvedenm zněnm aktulně platnm a činnm.
V I.
stavn konformita legislativnho procesu
41. Obě napaden ustanoven jsou součst trestnho řdu již od doby nabyt jeho činnosti a novelizovno bylo každ pouze jednou [ustanoven 61 odst. 1 trestnho řdu zkonem č. 265/2001 Sb., kterm se měn zkon č. 141/1961 Sb., o trestnm řzen soudnm (trestn řd), ve zněn pozdějšch předpisů, zkon č. 140/1961 Sb., trestn zkon, ve zněn pozdějšch předpisů, a někter dalš zkony, (tzv. "velk novela" trestnho řdu), jmž byl do tohoto ustanoven mezi slova "povol mu" a "orgn" vložen text ," nestanov-li zkon jinak, " ; ustanoven 143 odst. 1 trestnho řdu zkonem č. 55/2017 Sb., kterm se měn zkon č. 40/2009 Sb., trestn zkonk, ve zněn pozdějšch předpisů, zkon č. 141/1961 Sb., o trestnm řzen soudnm (trestn řd), ve zněn pozdějšch předpisů, a dalš souvisejc zkony, jmž byla slova "zkonn zstupce" nahrazena slovem "opatrovnk"]. Napaden ustanoven nebyla v řzen před obecnmi soudy aplikovna ve zněn ani jedn z obou zmněnch novel, neboť prv z nich na přpad stěžovatelů nijak nedopadla a druh nabyla činnosti až po vydn rozhodnut, proti nimž broj v řzen o stavn stžnosti. Proto napaden ustanoven ve zněn zmněnch novel nemohou bt samostatně posuzovna ani v nynějšm řzen před stavnm soudem. V souladu se svou dřvějš judikaturou tak stavn soud konstatuje, že přijet obou napadench ustanoven se udlo před nabytm činnosti stavy, a stavnmu soudu tedy nepřsluš přezkum stavn konformity zkonodrnho procesu [srov. zejmna usnesen sp. zn. Pl. S 5/98 ze dne 22. 4. 1999 (U 32/14 SbNU 309)].
VII.
stavn konformita ustanoven 61 odst. 1 věty prvn trestnho řdu
A) K souladu s čl. 37 odst. 3 Listiny
42. Jelikož jde o otzku, kter se dotk problematiky rovnosti, musel se stavn soud předně zabvat tm, zda napaden ustanoven nepředstavuje stavně reprobovanou diskriminaci. Vyšel přitom z tzv. testu diskriminace, resp. jelikož nyn řešen otzka tkv v problematice procesn rovnosti, již v obecn rovině zaručuje čl. 37 odst. 3 Listiny, s přihldnutm k jeho modifikovan podobě tzv. testu rovnosti častnků [srov. nlez sp. zn. Pl. S 49/10 ze dne 28. 1. 2014 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.), bod 35], konkretizovan pro podmnky rovnosti v postaven procesnch subjektů.
43. Již při zvažovn prvnho kroku, tedy zda je zde nerovnost (rozdlnost v zachzen) mezi dvěma jednotlivci či skupinami ve srovnatelnm (procesnm) postaven [srov. k tomu inter alia multa např. nlez ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. Pl. S 15/02 (N 11/29 SbNU 79; 40/2003 Sb.); nlez sp. zn. Pl. S 42/03 ze dne 28. 3. 2006 (N 72/40 SbNU 703; 280/2006 Sb.), bod 57; nlez sp. zn. Pl. S 31/13 ze dne 10. 7. 2014 (N 138/74 SbNU 141; 162/2014 Sb.), bod 44; nlez sp. zn. Pl. S 10/08 ze dne 12. 5. 2009 (N 115/53 SbNU 427; 229/2009 Sb.), bod 99; nlez sp. zn. Pl. S 50/06 ze dne 20. 11. 2007 (N 196/47 SbNU 557; 18/2008 Sb.), bod 19; rozsudek velkho sentu Evropskho soudu pro lidsk prva (dle jen "ESLP") ve věci Burden proti Spojenmu krlovstv ze dne 29. 4. 2008, č. stžnosti 13378/05, bod 60; rozsudek velkho sentu ESLP ve věci D. H. a ostatn proti Česk republice ze dne 13. 11. 2007, č. stžnosti 57325/00; bod 175; rozsudek ESLP ve věci Willis proti Spojenmu krlovstv ze dne 11. 6. 2002, č. stžnosti 36042/97, bod 48; rozsudek velkho sentu ESLP ve věci Oršuš proti Chorvatsku ze dne 16. 3. 2010, č. stžnosti 15766/03, bod 149; aj.], dospěl stavn soud k zvěru, že o nerovnost ve shora nastněnm smyslu nejde.
44. Ačkoliv totiž za splněn dalšch podmnek lze z hlediska rovnosti ve smyslu ustanoven čl. 3 odst. 1 Listiny (resp. ve smyslu ustanoven čl. 14 mluvy o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod; dle jen "mluva") srovnvat postaven určitch typů procesnch subjektů v prvnm řzen (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Paulk proti Slovensku, č. stžnosti 10699/05 ze dne 10. 10. 2008, bod 54 - zde navc rozdl v procesnm postaven představoval toliko důsledek jinho hmotněprvnho postaven), mus se takov prava současně odlišovat od postaven osoby sice v de facto obdobnm postaven z hlediska jejho zjmu na řzen (stejn zjem, jak by v řzen prosazovala jin osoba ve zvhodněnm procesnm postaven, prvě opačn zjem, než jak prosazuje osoba ve zvhodněnm postaven, např. v přpadě stran v občanskm soudnm řzenm spornm, atd.), ale s de iure odlišnm prvnm postavenm v takovm řzen.
45. Diskriminace tak zsadně nepřipad v vahu tam, kde by měla bt založena jen tm, že určit typy procesnch subjektů maj de iure odlišn procesn postaven, odpovdajc jejich de facto odlišnm prvem uznanm zjmům, kter v řzen prosazuj. Prvě odlišn prvem reflektovan zjem na řzen určitho typu procesnho subjektu se totiž projevuje v tom, jak procesn prva a povinnosti mu přslušn procesn prava přiznv v nvaznosti na jeho vznam pro dosažen čelu řzen [srov. např. nlez sp. zn. Pl. S 16/09 ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.), bod 26; či usnesen sp. zn. I. S 2428/08 ze dne 10. 2. 2009 (U 2/52 SbNU 751), čst III.9].
46. Test rovnosti častnků formuloval stavn soud s ohledem na postaven žalobce a žalovanho v občanskm soudnm řzen spornm, přičemž dovodil, že pro splněn kritria srovnatelnho procesnho postaven postačuje, že oba tyto procesn subjekty jsou stranami řzen [srov. k tomu nlez sp. zn. Pl. S 49/10 ze dne 28. 1. 2014 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.), bod 47], Obviněn i poškozen jsou stranami trestnho řzen ( 12 odst. 6 trestnho řdu), nicmně vzhledem ke specifikům v postaven procesnch subjektů v trestnm řzen nelze tento zvěr platn pro obor občanskho soudnho řzen spornho transponovat v nezměněn podobě i do řzen trestnho. To je dno tm, že z hlediska vznamu pro dosažen čelu občanskho soudnho řzen spornho jsou prvem reflektovan zjmy žalovanho i žalobce identickho vznamu, neboť čelu tohoto druhu prvnho řzen je dosaženo prvě prostřednictvm kvalifikovanho střetu presumovaně protichůdnch zjmů těchto dvou procesnch stran (viz shora sub 44).
47. stavn soud na tomto mstě připomn, že v řzen o kontrole norem, byť konkrtn, nen jeho primrn lohou posuzovat stavnost napadenho prvnho předpisu ve světle konkrtn situace.
48. Ohledně rovnosti subjektů trestnho řzen, zejmna pak osoby, proti nž se řzen vede (dle pro stručnost obecně jen "obviněn" bez ohledu na konkrtn procesn postaven tto osoby), a poškozenho v trestnm řzen, je situace odlišn než u žalobce a žalovanho v občanskm soudnm řzen spornm, neboť prvem uznan zjmy procesnch subjektů v trestnm řzen a vztahy mezi nimi nejsou tak jednoznačně vystižiteln jako vztahy mezi stranami občanskho soudnho řzen spornho.
49. Rovnost častnků dle čl. 37 odst. 3 Listiny v oboru trestnho řzen stavn soud ve sv judikatuře připoušt zpravidla v souvislosti se vztahem veřejn žaloba - obhajoba [srov. např. nlez sp. zn. I. S 3235/15 ze dne 26. 4. 2016, bod 85; nlez sp. zn. III. S 599/14 ze dne 5. 11. 2015 (N 194/79 SbNU 207), bod 10; nlez sp. zn. III. S 2569/14 ze dne 16. 4. 2015 (N 82/77 SbNU 191), body 16-17; nlez sp. zn. II. S 3780/13 ze dne 11. 11. 2014 (N 206/75 SbNU 313), bod 30; nlez sp. zn. II. S 658/14 ze dne 14. 10. 2014 (N 192/75 SbNU 165); nlez sp. zn. Pl. S 7/09 ze dne 4. 5. 2010 (N 102/57 SbNU 315; 226/2010 Sb.), bod 23; nlez sp. zn. II. S 2014/07 ze dne 14. 5. 2008 (N 86/49 SbNU 217), bod 14; nlez sp. zn. I. S 608/06 ze dne 29. 4. 2008 (N 79/49 SbNU 153), bod 19; nlez sp. zn. II. S 336/06 ze dne 28. 3. 2007 (N 56/44 SbNU 719); nlez sp. zn. Pl. S 44/03 ze dne 5. 4. 2005 (N 73/37 SbNU 33; 249/2005 Sb.); nlez sp. zn. IV. S 343/04 ze dne 14. 3. 2005 (N 55/36 SbNU 581); nlez sp. zn. Pl. S 15/01 ze dne 31. 10. 2001 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.); nlez sp. zn. IV. S 135/99 ze dne 14. 5. 1999 (N 74/14 SbNU 121); nlez sp. zn. I. S 32/95 ze dne 21. 5. 1996 (N 40/5 SbNU 331)], přpadně obviněnch [srov. např. nlez sp. zn. I. S 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187)] či jejich obhjců [srov. např. nlez sp. zn. Pl. S 41/02 ze dne 28. 1. 2004 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.); nlez sp. zn. III. S 617/2000 ze dne 4. 10. 2001 (N 143/24 SbNU 27)] mezi sebou.
50. Byl-li do vah o rovnosti zahrnut i poškozen, dělo se tak zpravidla jen tam, kde jeho vpověď sloužila jako důkaz svědeckou vpověd [srov. např. nlez sp. zn. III. S 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315)], a tedy šlo stle o situaci rovnosti "zbran" mezi obhajobou a veřejnou žalobou, přpadně tam, kde šlo o nerovnost postaven různch skupin poškozench mezi sebou [srov. nlez sp. zn. Pl. S 6/2000 ze dne 31. 1. 2001 (N 22/21 SbNU 195; 77/2001 Sb.) a nlez sp. zn. I. S 570/99 ze dne 12. 6. 2001 (N 87/22 SbNU 227)]. Důvodem, proč stavn soud nesrovnv postaven obviněnho a poškozenho v trestnm řzen, je rozdln vznam prvem reflektovanch zjmů těchto dvou kategori subjektů pro dosažen čelu (resp. čelů) trestnho řzen, což se projevuje i v prvn pravě postaven těchto dvou stran.
51. Subjekty hlavnho trestněprocesnho vztahu jsou obviněn a orgny činn v trestnm řzen. Prvn řd uznv bezprostředn zjem obviněnho na vsledku řzen, a proto jej rovněž vybavuje řadou prv, kter mu zajišťuj potencilně (tj. bez ohledu na to, zda se tak prokžou i v každm individulnm přpadě) efektivn možnost ovlivnit vsledek řzen ve svůj prospěch. Jelikož v průběhu trestnho řzen dochz ke značně citelnm zsahům do prv a svobod obviněnho, přičemž toto řzen směřuje v přpadě uznn viny k uložen trestu, kter představuje rovněž vždy per se dalš podstatn zsah do jeho zkladnch prv a svobod, mus prvn prava trestnho řzen umožňovat obviněnmu alespoň potencilně (v zvislosti na okolnostech konkrtnho přpadu) efektivně ovlivnit vvoj a vsledek trestnho řzen v jeho prospěch. Tato condicio sine qua non souladnosti prvn pravy trestnho řzen s požadavky spravedlivho procesu zůstv nezměněna po cel průběh trestnho řzen, ačkoliv jinak se v něm postaven obviněnho v relaci k orgnům činnm v trestnm řzen podstatně měn (srov. postaven sttnho zstupce jakožto garanta prv obviněnho v přpravnm řzen vs. postaven sttnho zstupce v hlavnm lčen jakožto strany řzen prokazujc vinu obžalovanho).
52. Oproti tomu poškozen nen subjektem hlavnho, ale toliko vedlejšho trestněprocesnho vztahu. Současně se zpravidla jedn o vznamn pramen důkazu, což však bezprostředně nesouvis s prvnm řdem uznanm zjmem poškozenho na trestnm řzen, nbrž naopak se zjmem orgnů činnch v trestnm řzen na řdnm zjištěn skutkovho stavu v souladu s ustanovenm 2 odst. 5 trestnho řdu. Prvn řd chrn jako primrn zjem poškozenho na trestnm řzen v podstatě vypořdn všech penězi ocenitelnch nroků soukromoprvnho charakteru, kter poškozenmu vznikly za pachatelem v důsledku spchn trestnho činu (nhrada škody, nemajetkov jmy, vydn bezdůvodnho obohacen). Ačkoliv prvn řd mimo to uznv ještě dalš dlč zjmy poškozenho na trestnm řzen (viz nže sub 59 a nsl.), neuznv zsadně za prvně relevantn zjem poškozenho na odsouzen pachatele. V trestnm řzen se tak nepotk obviněn přmo s poškozenm, nbrž s orgny činnmi v trestnm řzen, a to i v t rovině řzen, v nž poškozen uplatňuje sv prvo na nhradu škody, nemajetkov jmy či na vydn bezdůvodnho obohacen (dle tž jen "adhezn nrok"). Jakkoliv je totiž adhezn řzen svm charakterem ovldno zsadou dispozičn, neboť se vede toliko tehdy, připoj-li se poškozen s adheznm nrokem k trestnmu sthn ( 43 odst. 3 trestnho řdu), jakmile je tmto způsobem iniciovno, postupuj orgny činn v trestnm řzen zsadně (srov. PRY, F. In: ŠMAL, P. a kol. Trestn řd. Komentř. 7. vydn. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1333) i ohledně zjišťovn skutkovho stavu v rozsahu rozhodnm pro rozhodnut o adheznm nroku v souladu se zsadou vyhledvac, tedy stv se z něj integrln součst trestnho řzen.
53. Nen možno přisvědčit nmitce stěžovatelů, že hmotněprvn prava nroku poškozench na nhradu škody, nemajetkov jmy či na vydn bezdůvodnho obohacen m relevanci i pro vklad pravy adheznho řzen v rmci trestnho řzen a že adhezn řzen je soukromoprvnm sporem dvou rovnoprvnch stran. Konstrukce adheznho řzen je totiž ovldna principem, že přpadn nepřiznn v něm uplatněnho nroku v pln vši nikterak negativně neovlivňuje možnost poškozenho uplatnit v rozsahu, v němž nebyl uspokojen v trestnm řzen, sv nroky občanskoprvnm pořadem prva. Trestn soudy tak nemaj možnost nrok poškozenho zamtnout a adhezn řzen tak nezakld překžku rei iudicatae, od okamžiku uplatněn nroku se stav promlčec doba, nhrada nkladů řzen je zde poškozenmu přiznvna zsadně ve stejnm rozsahu jako v řzen ve věcech občanskoprvnch atd.
54. Komparativnm pohledem je tak nutno dospět k zvěru, že procesn postaven poškozenho uplatnivšho svůj nrok v adheznm řzen je v řadě ohledů vhodnějš než postaven poškozenho, kter identick nrok uplatn v řzen ve věcech občanskoprvnch. Lze proto ovšem na druhou stranu po poškozenm požadovat, aby v trestnm řzen strpěl přpadnou dlč nevhodu oproti postaven, jak by měl v řzen občanskoprvnm. Současn koncepce jeho postaven v trestnm řzen je totiž dostatečně efektivn k ochraně jeho zjmů a nebylo by legitimn nabourvat koncepci trestnho řzen tm, že by se ohledně poškozenho u konkrtnch institutů uplatňovala vždy ta prava, kter by pro něj byla vhodnějš.
55. V současn době je již nutno uznat, že postaven poškozenho nelze redukovat toliko na uspokojen jeho adheznch nroků (viz dle), přesto však při porovnn prvem uznanch zjmů poškozenho a obviněnho v trestnm řzen, jakož i procesnch prv umožňujcch tyto zjmy efektivně prosazovat nelze konstatovat, že by postaven poškozenho bylo zcela srovnateln s postavenm obviněnho, jenž se v trestnm řzen zpravidla snaž odvrtit či zmrnit hrozbu uznn viny trestnm činem a nastoupen prvnho nsledku za něj, kter představuje jeden z nejvraznějšch projevů veřejn moci a nejcitelnějšch zsahů do stavně zaručench zkladnch prv a svobod jednotlivce.
56. Lze tedy uzavřt, že obviněn a poškozen nejsou v trestnm řzen subjekty se srovnatelnm procesnm postavenm ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 37 odst. 3 Listiny, a tedy rozdlnost pravy jejich procesnho postaven v mře, v jak vyjadřuje rozdlnost prvem uznanch zjmů těchto dvou kategori procesnch subjektů ve vztahu k dosažen čelu (resp. čelů) trestnho řzen, neporušuje zsadu rovnosti.
B) Identifikace dalšch možnch stavnch nesouladů
57. Jelikož v nyn projednvan věci nejde o stavně reprobovanou nerovnost, musel dle stavn soud posuzovat, zda neumožněnm využt institutu navrcen lhůty poškozenmu nen porušeno někter z jeho jinch zkladnch prv či svobod. V vahu zde připad zejmna prvo na přstup k soudu zaručen čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 mluvy a prvo na činn opravn prostředek zaručen čl. 13 mluvy. Toto posouzen se nemůže obejt bez rozboru podstaty kategorie poškozenho jakožto procesnho subjektu trestnho řzen, resp. bez zjištěn, jak je prvnm řdem přiznan čel časti tohoto procesnho subjektu na trestnm řzen a jak do naplňovn tohoto čelu může zasahovat skutečnost, že poškozenmu nen umožněno ždat o navrcen lhůty.
58. V nazrn na zkladn prva a svobody poškozench v trestnm řzen přitom došlo zejmna v poslednch letech ke značnmu vvoji, a to legislativnmu, judikaturnmu i doktrinrnmu. Zatmco vchoz pozice poškozenho v trestnm řzen po roce 1989 odpovdala i vldou připomnanmu pojet, že čast poškozenho v adheznm řzen nen ničm jinm než beneficio legi, a tedy že v trestnm řzen prakticky nemohlo dojt k porušen zkladnch prv a svobod poškozenho, toto pojet doznalo dramatickho posunu.
59. Vvoj legislativy upravujc postaven poškozenho v trestnm řzen po roce 1989 lze charakterizovat jako směřujc k poslen a prohlouben jeho prv. Ždn novela trestnho řdu prakticky nevedla k zžen prv poškozenho (s určitou vhradou k novelizaci proveden zkonem č. 265/2001 Sb., bod 43, kter zavedla i v současnosti platn a činn 43 odst. 2 trestnho řdu, přičemž tato novela neměla za cl zžit prva poškozenho, ale přesněji definovat jeho pojem). Tak např. novelizace trestnho řdu proveden zkonem č. 283/2004 Sb. a zkonem č. 41/2009 Sb. rozšřily možnosti ochrany poškozenho jakožto svědka; novelizace trestnho řdu proveden zkonem č. 181/2011 Sb. rozšřila katalog způsobilch adheznch nroků o nrok na nhradu nemajetkov jmy a na vydn bezdůvodnho obohacen a rovněž zavedla prvo poškozenho na bezplatn zastupovn či zastupovn za snženou odměnu ( 51a trestnho řdu); novelizace trestnho řdu proveden zkonem č. 86/2015 Sb., kterm se měn zkon č. 279/2003 Sb., o vkonu zajištěn majetku a věc v trestnm řzen a o změně některch zkonů, ve zněn pozdějšch předpisů, a dalš souvisejc zkony, usnadnila zajišťovn nroku poškozenho; dosud ještě nečinn novelizace trestnho řdu proveden zkonem č. 59/2017 Sb., o použit peněžnch prostředků z majetkovch trestnch sankc uložench v trestnm řzen a o změně některch zkonů, pak rozšiřuje katalog způsobilch adheznch nroků i o dlužn vživn.
60. Mimořdně vznamně postaven poškozenho poslil i zkon č. 45/2013 Sb., o obětech trestnch činů a o změně některch zkonů (zkon o obětech trestnch činů), ve zněn pozdějšch předpisů, kter novelizoval trestn řd tak, že vslovně zavedl poučovac povinnost soudu ohledně specifikace adheznho nroku poškozenm, dle zavedl prvo časti zmocněnce poškozenho a zčastněn osoby již na konech přpravnho řzen, včetně možnosti klst otzky při vslešch ( 51 trestnho řdu). Tm se tedy poškozenmu otevřela možnost alespoň zprostředkovan časti na trestnm řzen již ve stadiu přpravnho řzen, včetně možnosti ovlivňovat vvoj dokazovn provděnho v jeho rmci orgny činnmi v trestnm řzen. Tak se jeho možnost činně ovlivňovat průběh řzen přiblžila o dalš krok možnostem obviněnho.
61. Zkon č. 45/2013 Sb., o obětech trestnch činů a o změně některch zkonů (zkon o obětech trestnch činů), ve zněn pozdějšch předpisů, značně poslil prva oběti trestnho činu tm, že tto přiznal cel katalog novch prv. Oběť přitom ve velk řadě přpadů bude současně i poškozenm dle ustanoven 43 odst. 1 trestnho řdu, s čmž tento předpis na některch mstech vslovně počt. Poškozen, kter je zroveň i obět trestnho činu, m tak prvo učinit prohlšen o dopadech trestnho činu ( 43 odst. 4 trestnho řdu), a je-li zvlšť zranitelnou obět či je-li mladš osmncti let, m zsadně prvo na bezplatn prvn zastoupen, i kdyby nebyla splněna podmnka, že si je nemůže dovolit na svůj nklad ( 51a odst. 2 trestnho řdu). Vraz legislativn změny v nazrn na postaven poškozenho jakožto kategorie subjektů trestnho řzen lze demonstrovat i na vslovnm zakotven zsady zajištěn prv poškozenho v 2 odst. 15 trestnho řdu, zaveden rovněž v vodu tohoto odstavce specifikovanm zkonem č. 45/2013 Sb.
62. V souladu s legislativnm vvojem si i doktrna všm posunu ve vnmn postaven poškozenho jakožto kategorie subjektů trestnho řzen, a to jak v legislativně akcentovanm vvoji postaven poškozenho v adheznm řzen (z posledn doby srov. např. BERANOV, A. vahy nad prvn pravou adheznho řzen de lege ferenda. In: Trestněprvn revue, 2016, č. 10, s. 221-225; ZŮBEK, J., VRBA, M. Poškozen a prvo odporu. In: Trestněprvn revue, 2012, č. 9, s. 195-204; ZŮBEK, J. Nrok poškozenho z pohledu trestnho, civilnho a insolvenčnho řzen. In: Prvn rozhledy, 2014, č. 4, s. 121-127; VISINGER, R. Nhrada nemajetkov jmy v adheznm řzen. In: Trestněprvn revue, 2011, č. 3, s. 74-78 aj.), tak v přiznvn dalšch prv poškozenmu, zejmna prva na činn vyšetřovn (srov. např. ŠČERBA, F. Prvo na činn vyšetřovn ve světle judikatury stavnho soudu. In: Trestněprvn revue, 2016, č. 7-8, s. 157-166; BLAŽKOV, K. Prvo na činn vyšetřovn. Dochz na třetm stavnm soudu k vrazn změně v koncepci ochrany zkladnch prv? In: Jurisprudence, 2016, č. 5, s. 3-14; KONŮPKA, P. Prvo poškozenho na činn a nezvisl vyšetřen některch trestnch činů jako zkladn lidsk prvo. In: Sttn zastupitelstv, 2010, č. 9, s. 7-17 aj.). Souhrnně lze k doktrinrnmu vvoji uvst, že panuje obecně pozitivn hodnocen nastněnho vvoje legislativy posilujc prva poškozenho, jakož i celkov myšlenky prva na činn vyšetřovn, ačkoliv jsou vznšeny kritick připomnky vůči jednotlivm dlčm aspektům předmětn problematiky, zejmna praktickm nedokonalostem prvn pravy a tendenci přliš rozšiřovat prvo na činn vyšetřovn.
63. Zmněn posun lze demonstrovat i na přstupu stavnho soudu. Ten tak např. ve sv dřvějš judikatuře odmtal vůbec přiznat poškozenm prvo na rovn zachzen v řzen [srov. např. usnesen sp. zn. III. S 587/04 ze dne 9. 11. 2004 (U 53/35 SbNU 621)] a vzhledem k jejich možnosti domhat se nroku v řzen ve věcech občanskoprvnch, nebyl-li tento nrok uspokojen v adheznm řzen, dokonce stavn soud neshledval u nsledně podanch stavnch stžnost poškozench splněn zsady subsidiarity stavn stžnosti (srov. k tomu např. usnesen sp. zn. III. S 3517/10 ze dne 18. 2. 2011, sp. zn. III. S 2685/09 ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. I. S 413/01 ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. II. S 431/04 ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. I. S 612/04 ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. IV. S 87/05 ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. IV. S 1673/09 ze dne 3. 8. 2009), čmž jim rovněž de facto odpral uplatňovn i jinch zkladnch prv. Do tto doby spad i vldou odkazovan rozhodnut stavnho soudu sp. zn. II. S 509/05 ze dne 5. 4. 2006.
64. V poslednch letech však začalo dochzet k pozvolnmu obratu v nazrn stavnho soudu na postaven poškozenho. stavn soud začal ve sv judikatuře vznamně akcentovat zejmna prvo poškozench na činn vyšetřovn v přpadě podezřen z trestnch činů představujcch svou povahou zsah do prv chrněnch čl. 2, 3 a 4 mluvy [srov. inter alia multa např. rozsudek ESLP ve věci El-Masri proti Makedonii (velk sent) ze dne 13. 12. 2012, č. stžnosti 39630/09, bod 182; rozsudek ESLP ve věci Jeronovičs proti Lotyšsku (velk sent) ze dne 5. 7. 2016, č. stžnosti 44898/10, bod 104; rozsudek ESLP ve věci Šilih proti Slovinsku (velk sent) ze dne 9. 4. 2009, č. stžnosti 71463/01, bod 154; rozsudek ESLP ve věci Brecknell proti Spojenmu krlovstv ze dne 27. 11. 2007, č. stžnosti 32457/04, bod 65; rozsudek ESLP ve věci Nachova a ostatn proti Bulharsku ze dne 6. 7. 2005, č. stžnost 43577/98 a 43579/98, bod 110; rozsudek ESLP ve věci Husayn (Abu Zubaydah) proti Polsku ze dne 29. 7. 2014, č. stžnosti 7511/13, bod 479; rozsudek ESLP ve věci Lyapin proti Rusku ze dne 24. 7. 2014, č. stžnosti 46956/09, bod 125; rozsudek ESLP ve věci Buntov proti Rusku ze dne 5. 6. 2012, č. stžnosti 27026/10, bod 120; rozsudek ESLP ve věci Lunev proti Ukrajině ze dne 22. 10. 2015, č. stžnosti 4725/13, bod 90; rozsudek ESLP ve věci Tanrikulu proti Turecku (velk sent) ze dne 8. 7. 1999, č. stžnosti 23763/94, bod 103; nlez sp. zn. III. S 1716/16 ze dne 9. 8. 2016, bod 31; nlez sp. zn. I. S 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691), bod 43; nlez sp. zn. I. S 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301), bod 17; usnesen sp. zn. I. S 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, bod 18 aj.].
65. Sporadicky judikatura ESLP rovněž naznačuje, že prvo na činn vyšetřovn by se mohlo za určitch okolnost rozšiřovat i na přpady, v nichž mělo trestnm činem bt zasaženo do jinho prva garantovanho mluvou či jejmi protokoly, např. prva na pokojn užvn majetku (srov. rozsudek ESLP ve věci Blumberga proti Lotyšsku ze dne 14. 10. 2008, č. stžnosti 70930/01, bod 67). Ačkoliv obecně vzato jak stavn soud, tak ESLP vykldaj prvo na činn vyšetřovn jako garanci řdnho procesu, nikoliv garanci vsledku, ESLP již v několika rozhodnutch dospěl k zvěru, že je-li porušen některho ze zkladnch lidskch prv, jež jsou vybavena procedurln rovinou v podobě prva na činn vyšetřovn, v rmci nslednho vyšetřovn zjištěno, mus bt takov porušen rovněž i nležitě potrestno, a to tak, aby bylo dosaženo dostatečně odrazujcho efektu [srov. např. rozsudek ESLP ve věc Gfgen proti Německu (velk sent) ze dne 1. 6. 2010, č. stžnosti 229785/05, bod 123; či rozsudek ESLP ve věci Jeronovičs proti Lotyšsku (velk sent) ze dne 5. 7. 2016, č. stžnosti 44898/10, bod 106]. Tm se obsah prva na činn vyšetřovn posouv dokonce velmi blzko k prvu na určit způsob potrestn pachatele.
66. Ke změně nhledu na postaven poškozenho ovšem došlo i ve vztahu k adheznmu řzen, tedy i v tom ohledu, v němž poškozen toliko uplatňuje svůj adhezn nrok. stavn soud tak rovněž počal již v rmci adheznho řzen přiznvat poškozenm ochranu nejen prva na soudn ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny [k tomu srov. např. nlez sp. zn. I. S 3456/15 ze dne 9. 8. 2016, čst IV.b)], ale připustil dokonce i možn porušen prva na rovnost v řzen dle čl. 37 odst. 3 Listiny, jestliže se trestn řzen koncentruje toliko na obviněnho, zatmco poškozen je ignorovn [srov. nlez sp. zn. II. S 289/12 ze dne 9. 10. 2012 (N 170/67 SbNU 83), bod 36].
67. Lze tedy uzavřt, že procesn postaven poškozenho v trestnm řzen nen nadle redukovateln toliko na zpravidla vznamn pramen důkazu a na subjekt, jemuž m v trestnm řzen bt usnadněno vyrovnn jeho majetkoprvnch nroků vzniklch v přm souvislosti se spchnm trestnho činu vůči pachateli. Poškozen v trestnm řzen realizuje, respektive realizovat může, i někter sv zkladn prva a svobody představujc tzv. "tvrd jdro" lidskch prv (zejmna zmněn čl. 2 až 4 mluvy). Vvoj nastněn v předchzejcch odstavcch proto jednoznačně dospěl do bodu, v němž na postaven poškozenho v trestnm řzen nelze nadle nazrat jakožto na doplňkov, bez něhož by se poškozen stejně ochrany všech svch prvem uznanch zjmů domohl (typicky uplatněnm adheznho nroku v řzen ve věcech občanskoprvnch), a ohledně něhož by tedy bylo možno vždy uzavřt, že mu v trestnm řzen ždn ochrana zkladnch prv či svobod nepřsluš pro předčasnost.
C) K souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 13 mluvy
68. Je proto nutno nyn zkoumat, jak vyloučen možnosti ždat o navrcen lhůty zasahuje do realizace procesnch prv poškozenm a zda tento zsah může představovat porušen prva na soudn ochranu či jinho zkladnho prva či svobody. Institut navrcen lhůty je spojen toliko s podvnm opravnch prostředků, s vjimkou dovoln (srov. 265e odst. 4 trestnho řdu), k jehož podn však poškozen nen způsobilm subjektem (srov. 265d odst. 1 trestnho řdu a contrario). Poškozen je subjektem oprvněnm k podn opravnho prostředku proti cel řadě rozhodnut, kter se mohou tkat jak ryze procesnch otzek (např. 49 či 51a odst. 6 trestnho řdu), tak i jeho adheznch nroků [např. 246 odst. 1 psm. d) trestnho řdu], či samotnho vyřzen merita věci, nen-li jm rozhodnut o vině a trestu (např. 159a odst. 6, 171 odst. 2, 172 odst. 3, 223a odst. 2 či 308 odst. 4 trestnho řdu).
69. Smyslem institutu navrcen lhůty je umožněn oprvněn osobě (za současnho stavu toliko obviněnmu a jeho obhjci) doshnout věcnho projednn jejho opravnho prostředku i tehdy, kdy zkonn lhůta k jeho podn už uplynula, stalo-li se tak z důležitch důvodů na straně tto oprvněn osoby. Důležitm důvodem je překžka, kter zcela brn oprvněn osobě v podn, byť blanketnho, opravnho prostředku, nelze j ji klst k tži a buď ji nelze překonat vůbec, nebo by takov překonn nebylo po oprvněn osobě možno spravedlivě požadovat. Může jt např. o živeln katastrofu, nhl zhoršen zdravotnho stavu, nhl mrt v rodině atd. (srov. např. ŠMAL, P., GŘIVNA, T. a kol. Trestn řd. Komentř. 7. vydn. Praha: C. H. Beck, 2013, k 61, bod 3)
70. Z tohoto smyslu lze pak dovodit i čel tohoto institutu, jmž je předejit situacm, kdy realizaci prva podat opravn prostředek brn určit skutečnost, na nž oprvněn osoba nem vinu a již nemůže ovlivnit buď vůbec, nebo jen za cenu, kterou by po n nebylo spravedliv ždat. Jinmi slovy, čelem institutu navrcen lhůty je relativizace charakteru lhůt k podn opravnch prostředků oprvněnou osobou, a tm i odstraněn eventuln tvrdosti, kter by z toho mohla vzejt.
71. Vzhledem k relativně krtkm lhůtm pro podn opravnch prostředků v trestnm řzen oproti jinm prvnm řzenm, v nichž lhůta k podn opravnho prostředku čin zpravidla 15 dn (srov. 172 odst. 1, 175 odst. 1, 204 odst. 1 zkona č. 99/1963 Sb., občansk soudn řd, ve zněn pozdějšch předpisů, či 83 odst. 1 zkona č. 500/2004 Sb., sprvn řd), je proto tento institut nutn vnmat jako jednu z garanc prva na přstup poškozenho k soudu, neboť zabraňuje přpadům, kdy je oprvněn osobě znemožněno přinejmenšm potencilně efektivně ovlivnit průběh řzen v jej prospěch prostřednictvm jej argumentace (přp. i novmi důkaznmi nvrhy) v opravnm řzen jen z formlnch důvodů, kter oprvněn osoba nemohla ovlivnit, resp. toto po n nebylo spravedliv požadovat, a to v kombinaci s krtkou lhůtou k uplatněn tto argumentace.
72. V tomto řzen o konkrtn kontrole norem nelze odhldnout od toho, že stžnost, již v původnm trestnm řzen krajsk soud zamtl pro opožděnost, směřovala proti usnesen o uložen povinnosti k nhradě nkladů poškozench dle ustanoven 154 trestnho řdu obviněnmu. Jak sprvně stěžovatel poukzali ve sv stavn stžnosti, nhrada nkladů trestnho řzen jim mohla bt přiznna prvě toliko postupem dle tohoto ustanoven, a tedy na rozdl od jinch nroků, jež mohli uplatnit v adheznm řzen, ji nemohli uplatnit v řzen ve věcech občanskoprvnch. Civiln soud totiž nhradu nkladů poškozench v trestnm řzen podle trestnho řdu přiznat nemůže. Zamtnutm stžnosti stěžovatelů krajskm soudem bez toho, aby se j tento materilně zabval, tak definitivně zanikla možnost stěžovatelů se nhrady těchto nkladů domhat.
73. V tto souvislosti považuje stavn soud za nutn zdůraznit, že na nhradu nkladů poškozenho v trestnm řzen je třeba nahlžet odlišně než na nhradu nkladů soudnho řzen ve věcech občanskoprvnch. Nhrada nkladů poškozenho v trestnm řzen nem svůj ekvivalent v podobě nhrady nkladů obviněnho poškozenm, nelze ji ani vjimečně snžit či nepřiznat, byl-li poškozen spěšn jen zčsti či nebyl-li spěšn vůbec, naopak je-li poškozen spěšn jen zčsti, nlež mu dle 154 odst. 1 trestnho řdu vždy pln nhrada nkladů. Ustanoven 154 odst. 2 trestnho řdu navc rozšiřuje nhradu nkladů poškozenho i nad rmec nkladů čelně vynaložench k uplatněn nroku, a to i na nhradu nkladů, kter mu vznikly vůbec v souvislosti s čast na trestnm řzen, i když ždn nrok v adheznm řzen neuplatnil (srov. ŠMAL, P., ŠKVAIN, P. Komentř k 154 odst. 2. In: ŠMAL, P. a kol. Trestn řd. Komentř. 7. vydn. Praha: C. H. Beck, 2013, bod 4). čast poškozenho v trestnm řzen totiž m, i kdyby v něm tento neuplatňoval ždn nrok v adheznm řzen, již sama o sobě satisfakčn funkci (srov. KRL, V. Komentř k 154 odst. 2. In: DRAŠTK, A., FENYK, J. In: Trestn řd. Komentř. Praha: Wolters Kluwer, 2017, bod 8). Nhrada nkladů poškozenho v trestnm řzen proto nepředstavuje pouze přslušenstv pohledvky, již poškozen v adheznm řzen uplatňuje, ale zcela samostatn nrok poškozenho, kter slouž k zajištěn jeho veřejnho subjektivnho prva k časti na trestnm řzen. Z tohoto důvodu se ohledně nhrady nkladů poškozenho nemohou samy o sobě uplatnit omezen stavnho přezkumu tzv. bagatelnch věc, kter vyžaduje určitou intenzitu zsahu, projevujc se u nroků na peněžit plněn určitou vš čstky [srov. např. nlez sp. zn. III. S 2018/15 ze dne 19. 1. 2016, bod 19; nlez sp. zn. III. S 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89), bod 31; nlez sp. zn. IV. S 4489/12 ze dne 4. 6. 2014 (N 114/73 SbNU 785); bod 13; či nlez sp. zn. II. S 2067/14 ze dne 23. 6. 2015 (N 119/77 SbNU 739), bod 18; a judikaturu, na niž tato rozhodnut odkazuj].
74. Nehledě ke specifikům nhrady nkladů poškozenho v trestnm řzen by obdobn situace jako v přpadě stěžovatelů mohla nastat rovněž tehdy, domhali-li by se opravnm prostředkem v trestnm řzen prva na činn vyšetřovn, neboť to vyžaduje předchoz vyčerpn opravnch prostředků proti rozhodnut, jmž orgny činn v trestnm řzen vyjadřuj vůli dle se věc nezabvat (typicky stžnost proti odložen věci dle ustanoven 159a odst. 7 trestnho řdu či stžnost proti zastaven trestnho sthn dle ustanoven 172 odst. 3 trestnho řdu), k tomu srov. např. nlez sp. zn. I. S 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691), body 27 a 32. Bez předchozho vyčerpn těchto opravnch prostředků se tedy poškozen dle svho prva na činn vyšetřovn domhat nemůže [srov. např. usnesen sp. zn. II. S 2166/14 ze dne 28. 8. 2014 (U 14/74 SbNU 623), bod 7], byť toto prvo představuje prostředek k ochraně před zsahy do prva na život či prva nebt mučen, tedy před zsahy typově velmi citelnmi.
75. Je tedy zřejm, že v těchto přpadech je možnost ždat z omluvitelnch důvodů o navrcen lhůty součst prva na přstup poškozenho k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a prva na činn opravn prostředek ve smyslu čl. 13 mluvy, neboť využit těchto opravnch prostředků je zde condicio sine qua non pro poskytnut ochrany těmto prvům poškozenho, neboť ten se jich nemůže domhat jakkoliv jinak než podnm opravnho prostředku v trestnm řzen.
76. stavn soud se proto neztotožňuje s nzorem vldy, že pouh přinležitost navrcen lhůty do okruhu institutů favoris defensionis vylučuje možnost jeho přiznn jinm kategorim subjektů trestnho řzen. Předně je nutno uvst, že čelem institutů favoris defensionis nen bezdůvodn zvhodněn obviněnho per se, neboť toto zvhodněn m obviněnmu kompenzovat faktickou nerovnost mezi možnostmi činně ovlivnit průběh či vsledek trestnho řzen orgnů činnch v trestnm řzen a jeho vlastnmi. Čst těchto institutů tak je sice nerozlučně spjata s postavenm obviněnho jakožto kategorie subjektů trestnho řzen, neboť m kompenzovat nerovnost, kter nevznik mezi nikm jinm než mezi nm a orgny činnmi v trestnm řzen (např. prvo nepřispvat aktivně ke svmu usvědčen či prvo na nutnou obhajobu), čst ovšem nikoliv. Institut navrcen lhůty patř nepochybně do druh zmněn čsti.
77. Obviněn se totiž nijak neliš od poškozenho v tom, že u něj jakožto u jednotlivce nelze a priori vyloučit možnost podat opravn prostředek z některho z důvodů uvedench vše sub 69, s tm, že kdyby mu nebylo umožněno navrcen lhůty, nebylo by možno vyloučit, že toto zmeškn, kter mu nelze klst k tži, s sebou ponese nenapraviteln zsahy do jeho zkladnch prv a svobod [srov. k tomu obdobně nlez sp. zn. IV. S 276/04 ze dne 3. 8. 2005 (N 149/38 SbNU 189), čst IV]. I při vědom nesrovnatelnosti postaven obviněnho a jinch stran trestnho řzen v obecn rovině (viz vše sub 43 a dle) v tomto parcilnm aspektu nen proto důvod činit rozdl mezi obviněnm a poškozenm.
78. K tomu je potřeba připomenout, že institut obdobn institutu navrcen lhůty dle 61 trestnho řdu obsahuj ve vztahu k subjektu řzen, kter je jednotlivcem nevykonvajcm veřejnou moc, i všechny dalš hlavn procesněprvn kodexy. Zkon č. 99/1963 Sb., občansk soudn řd, ve zněn pozdějšch předpisů, tak upravuje v ustanoven 58 institut prominut zmeškn lhůty; zkon č. 500/2004 Sb., sprvn řd, ve zněn pozdějšch předpisů, v ustanoven 41 institut navrcen v předešl stav; zkon č. 150/2002 Sb., soudn řd sprvn, ve zněn pozdějšch předpisů, v ustanoven 40 odst. 5 institut prominut zmeškn lhůty; zkon č. 280/2009 Sb., daňov řd, ve zněn pozdějšch předpisů, v ustanoven 37 institut navrcen lhůty v předešl stav. Smyslem všech těchto institutů je umožnit subjektům řzen dosažen toho, že přslušn orgn veřejn moci v opravnm řzen projedn jejich opravn prostředky, kter z důvodů, jež jim nelze klst k tži, nepodaly včas. Institut navrcen lhůty dle ustanoven 61 odst. 1 věty prvn trestnho řdu proto nelze považovat za vjimečn. Je naopak raritou, že trestn řd tuto možnost omezuje jen na dvě kategorie subjektů trestnho řzen, neboť naopak tato možnost představuje v zsadě běžnou součst všech českch prvnch řzen.
79. Nepoužitelnost testu přm diskriminace, resp. tzv. testu rovnosti častnků na nynějš přpad pro nesrovnatelnost obecn prvn pravy postaven subjektů trestnho řzen, zde zejmna poškozenho a obviněnho, nut stavn soud k tomu, aby věnoval zvšenou pozornost důsledku přpadnho přiznn prva ždat o navrcen lhůty poškozenmu na vzjemně odlišn postaven kategori subjektů trestnho řzen a na celkovou koncepci trestnho řzen, neboť tyto otzky, respektuje-li jejich řešen stavněprvn požadavky (např. čl. 90 a 96 stavy, čl. 36 až 40 Listiny), jsou věc zkonodrce. I když tedy stavn soud dospěje k zvěru, že institut navrcen lhůty nen nutně spojen jen s některou kategori subjektů trestnho řzen, mus zvažovat, zda rozšřenm použit tohoto institutu domnu zkonodrce nenaruš.
80. Pro tuto otzku je rozhodn, že umožněnm navrcen lhůty i poškozenmu a jeho zmocněnci nedochz ke zhoršen procesnho postaven obviněnho. Nerozšiřuje se jm totiž okruh rozhodnut, proti nimž může poškozen podat opravn prostředek, a nijak se jm ani nezmenšuje možnost obviněnho ovlivnit vsledek řzen o tomto opravnm prostředku. Nachz se totiž zcela mimo sfru ovlivněn obviněnho, zda poškozen pod či nepod svůj opravn prostředek řdně a včas.
81. Nedošlo by jm ani k podstatnějšmu zsahu do koncepce trestnho řzen, neboť jej vvoj v poslednch letech jednoznačně tenduje k posilovn ochrany prv poškozenho (viz vše sub 59 a nsl.), a jak bylo popsno vše, lze nalzt obdobn důvod pro zvhodněn poškozenho přiznnm možnosti poždat o navrcen lhůty jako pro stejn, již existujc, zvhodněn obviněnho, navc je v souladu s postavenm procesnch subjektů v jinch prvnch řzench (viz vše sub 78). Ani z praktickho hlediska nelze předpokldat masivn změny, neboť využit tohoto institutu připad v vahu pouze za mimořdnch okolnost (viz vše sub 69), přičemž trestn řzen zatěžuje toliko nepatrnmi průtahy, spojenmi s rozhodnutm o ždosti o navrcen lhůty a eventulnm vyřzenm opravnho prostředku poškozenho se zpožděnm oproti tomu, kdyby byl bval podn včas. Systmov změna trestnho řzen v důsledku přiznn prva ždat o navrcen lhůty i poškozenmu je tedy vyloučena.
82. stavn soud proto konstatuje, že napaden ustanoven 61 odst. 1 věty prvn trestnho řdu neumožňuje poškozenmu efektivn uplatněn jeho prva na přstup k soudu zaručenho čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 mluvy a prva na činn prostředek npravy zaručen čl. 13 mluvy. To však toliko za předpokladu, že poškozen opravnm prostředkem podanm z omluvitelnho důvodu až po uplynut lhůty prosazuje sv prvo, jež nemůže uplatnit jinak než prvě v trestnm řzen.
D) K možnosti stavně konformn interpretace
83. stavn soud setrvale ve sv judikatuře v řzen o kontrole norem konstatuje prioritu stavně konformnho vkladu před zrušenm napadenho ustanoven [srov. k tomu např. nlez sp. zn. Pl. S 22/16 ze dne 27. 6. 2017 (268/2017 Sb.), nlez sp. zn. Pl. S 15/98 ze dne 31. 3. 1999 (N 48/13 SbNU 341; 83/1999 Sb.); usnesen sp. zn. Pl. S 24/2000 ze dne 12. 10. 2001 (U 37/24 SbNU 535); nlez sp. zn. Pl. S 4/99 ze dne 16. 6. 1999 (N 93/14 SbNU 263; 192/1999 Sb.); nlez sp. zn. Pl. S 33/10 ze dne 23. 4. 2013 (N 62/69 SbNU 177; 154/2013 Sb.); nlez sp. zn. Pl. S 16/08 ze dne 29. 9. 2010 (N 203/58 SbNU 801; 310/2010 Sb.), bod 13; nlez sp. zn. Pl. S 69/06 ze dne 29. 1. 2008 (N 22/48 SbNU 243; 269/2008 Sb.); nlez sp. zn. Pl. S 54/05 ze dne 22. 1. 2008 (N 16/48 SbNU 167; 265/2008 Sb.); bod 32; nlez sp. zn. Pl. S 5/05 ze dne 4. 4. 2006 (N 77/41 SbNU 11; 303/2006 Sb.); nlez sp. zn. Pl. S 44/03 ze dne 5. 4. 2005 (N 73/37 SbNU 33; 249/2005 Sb.); aj.]. Proto i v nynějšm přpadě mus stavn soud zvžit, zda napaden ustanoven je možno vykldat tak, aby bylo v souladu se zkladnmi prvy poškozenho uvedenmi sub 82.
84. Již v minulosti stavn soud připustil, že porušen prva poškozenho na soudn ochranu může bt založeno již jen nepřiměřenou interpretac vslovnho ustanoven trestnho řdu (srov. nlez sp. zn. III. S 2916/15 ze dne 28. 2. 2017, bod 27). Je proto namstě se zabvat tm, zda je možno nalzt takovou interpretačn metodu, dky nž by ždost o navrcen lhůty byla v tomto přpadě použiteln i pro poškozenho. Jelikož zněn napadenho ustanoven 61 odst. 1 věty prvn trestnho řdu jednoznačně uvd jako jedin oprvněn osoby obviněnho a jeho obhjce, je zřejm, že vztažen tohoto ustanoven i na poškozenho a jeho zmocněnce se nachz již mimo dosah jakkoliv extenzivnho vkladu. Jedinou interpretačn metodou, kter by zde tak mohla připadat v vahu, je analogie.
85. Předpokladem použit analogie je, že mu nebrn stavn zkaz. Trestněprocesn doktrna se jednomyslně shoduje na tom, že analogie v trestnm prvu procesnm je v zsadě přpustn, a to jak ve prospěch, tak i v neprospěch obviněnho, nevykračuje-li z určitch limitů (srov. KUCHTA, J., KRATOCHVL, V. In: ŠMAL, P., MUSIL, J., KUCHTA, J. a kol. Trestn prvo procesn. 4. vydn. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 53 a nsl.; JELNEK, J. In: JELNEK, J. a kol. Trestn prvo procesn. 2. vydn. Praha: Leges, 2011, s. 67; FENYK, J. In: FENYK, J., CSAŘOV, D., GŘIVNA, T. a kol. Trestn prvo procesn. 6. vydn. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 43). Podmnky pro použit analogie vztažen na trestn prvo procesn vedou k zvěru, že tyto limity jsou vytyčeny tm, že použitm analogie nesm dojt k rozšřen možnosti zashnout do zkladnch prv či svobod i nad rmec zkonem explicitně stanovench podmnek nebo tam, kde to povaha ustanoven jednoznačně nepřipoušt, např. tam, kde by se tmto způsobem rozšiřovaly zkonem taxativně vymezen způsoby rozhodovn soudu (srov. ŠMAL, P. In: ŠMAL, P. a kol. Trestn řd. Komentř. 7. vydn. Praha: C. H. Beck, 2013, k 1, bod 7). Obdobn limity pro použit analogie existuj např. i v německ doktrně (srov. KUDLICH, H. In: KNAUER, Ch., KUDLICH, H., SCHNEIDER, H. Mnchener Kommentar zur StPO. Mnichov: C. H. Beck, 2014, vod, čst IV. 1, bod 602). stavn soud proto mus zvžit, zda v nynějšm přpadě na tyto limity nenarž.
86. V projednvan věci je proto nutno posoudit, zda by analogick vklad napadenho ustanoven 61 odst. 1 věty prvn trestnho řdu neprolamoval limity přpustnho použit analogie, měl-li by vst k tomu, že tento institut bude využiteln i pro poškozenho. Prv limit je nepochybně dodržen, neboť navrhovanm analogickm vkladem nedochz k ždnmu rozšřen možnosti zashnout do zkladnch lidskch prv či svobod. Je sice možno zvažovat, byť zprostředkovan, dopad do prv obviněnho, nicmně stavn soud již v minulosti rozhodl, že v přpadech, kdy proti těmto prvům stoj prva poškozenho, se zkaz analogie v trestnm prvu procesnm neuplatn [srov. nlez sp. zn. I. S 835/14 ze dne 12. 8. 2014 (N 154/74 SbNU 317), bod 17],
87. Druh limit je nutno posuzovat s přihldnutm k vše uvedenmu sub 79 a nsl., tedy k celkovm dopadům na vzjemn vyvžen prv a povinnost jednotlivch kategori subjektů trestnho řzen, jakož i na jeho současnou koncepci. Navrhovanm vkladem by sice došlo k zaveden novho prva subjektům, kterm jej trestn řd vslovně nepřiznv, to je však nutnm důsledkem použit analogie. Nelze tedy dovodit, že by použit analogie per se jednoznačně vylučovala dikce obsahujc taxativn včet oprvněnch osob či dikce umožňujc určit postup pouze ve vztahu ke konkrtnmu institutu. stavn soud tak již v minulosti připustil, respektive přikzal analogick rozšřen např. ustanoven 131 odst. 1 trestnho řdu, umožňujcho opravn usnesen toliko vůči rozsudku, i na nevyhlašovan rozhodnut [srov. nlez sp. zn. I. S 835/14 ze dne 12. 8. 2014 (N 154/74 SbNU 317)]; ustanoven 37 odst. 1 trestnho řdu, opravňujcho taxativně vymezen osoby zvolit obviněnmu obhjce, i o osobu, kter v tomto včtu absentovala [srov. nlez sp. zn. III. S 2264/13 ze dne 27. 3. 2014 (N 47/72 SbNU 531)]; či ustanoven 250 odst. 1 trestnho řdu, umožňujcho vzdt se prva odvoln, i na odpor proti trestnmu přkazu, jehož prava do 31. 12. 2001 vzdn se vslovně neumožňovala [srov. nlez sp. zn. I. S 291/96 ze dne 23. 9. 1997 (N 105/9 SbNU 15)]. Skutečnost, že ustanoven 61 odst. 1 věty prvn trestnho řdu obsahuje pouze dvě oprvněn kategorie subjektů trestnho řzen, tj. obviněnho a jeho obhjce, proto užit analogie samo o sobě rovněž nevylučuje.
88. Vedle všech shora uvedench důvodů i vrazn nepoměr minimlnho zsahu do současn koncepce trestnho řzen s mimořdnm vznamem pro ochranu prv poškozenho, ktermu nahodil situace, jež mu nelze klst k tži, zabrn v domožen se přezkumu rozhodnut, kter se přinejmenšm hypoteticky může dotkat jeho zkladnch prv a s nmž nesouhlas, dovedl stavn soud k zvěru, že analogick vklad napadenho ustanoven 61 odst. 1 věty prvn trestnho řdu, vedouc k jeho obdobnmu použit i na ždosti poškozenho či jeho zmocněnce, nepřekračuje limity použit analogie v trestnm prvu procesnm. Naopak jde o stavně konformn vklad tohoto ustanoven v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny ve spojen s čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 mluvy, umožňujc těmto kategorim subjektů trestnho řzen činnou realizaci jejich prva na přstup k soudu a prva na činn opravn prostředek.
89. stavn soud proto nepovažoval za nutn zrušit napaden ustanoven 61 odst. 1 věty prvn trestnho řdu, neboť jakkoliv by jeho novelizace ve smyslu shora učiněnch zvěrů byla namstě, stavně nekonformn aplikaci tohoto ustanoven lze předejt jeho stavně konformnm vkladem.
VIII.
stavn konformita ustanoven 143 odst. 1 v rozsahu slova "tř" trestnho řdu
90. stavn soud ve sv předchoz judikatuře, na niž lze pro stručnost odkzat, dospěl k zvěru, že lhůty v prvnm řdu jsou obecně vzato legitimnm institutem zabrněn entropii a poslen prvn jistoty [srov. např. nlez sp. zn. Pl. S 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.), čst VIII/c], a vytyčil tři kritria pro posouzen stavn konformity lhůty [srov. např. nlez sp. zn. Pl. S 6/05 ze dne 13. 12. 2005 (N 226/39 SbNU 389; 531/2005 Sb.), čst VIII/c); či nlez sp. zn. Pl. S 16/12 ze dne 16. 10. 2012 (N 174/67 SbNU 115; 369/2012 Sb.), bod 36]: 1. nepřiměřenost dlky lhůty; 2. arbitrrn stanoven lhůty; 3. stavně neakceptovateln nerovnost srovnatelnch skupin subjektů v důsledku stanoven lhůty.
91. Ad 1) stavn soud podotk, že v obecn rovině je třdenn lhůta poměrně krtk, a jak poukazuj stěžovatel, v přpadě podn nmitek proti směnečnmu platebnmu rozkazu byla zrušena (srov. shora citovan nlez pod sp. zn. Pl. S 16/12). stavn soud m však za to, že lhůta k podn stžnosti dle ustanoven 143 odst. 1 trestnho řdu je zasazena do zcela odlišnho procesnho kontextu. Kardinlnho vznamu je v tomto ohledu skutečnost, že stžnost v trestnm řzen je opravnm prostředkem vybudovanm na tzv. reviznm principu (srov. např. usnesen sp. zn. IV. S 3694/16 ze dne 17. 1. 2017; usnesen sp. zn. I. S 277/15 ze dne 24. 5. 2016, bod 17; usnesen sp. zn. II. S 987/15 ze dne 9. 6. 2015). Byť jde o revizn princip v omezen podobě [srov. např. nlez sp. zn. III. S 1542/09 ze dne 23. 9. 2010 (N 201/58 SbNU 787), čst IV], a tedy přezkum je veden předevšm k vypořdn nmitek uplatněnch ve stžnosti, nezbavuje se orgn činn v trestnm řzen, kter o stžnosti rozhoduje, povinnosti přezkoumat stžnost v napadenm rozsahu i z hlediska těch vad, kter stěžovatel nevytkl (srov. např. usnesen sp. zn. II. S 3098/08 ze dne 14. 5. 2009, usnesen sp. zn. II. S 1800/07 ze dne 29. 11. 2007, usnesen sp. zn. II. S 728/05 ze dne 18. 4. 2006 či usnesen sp. zn. II. S 449/05 ze dne 19. 1. 2006).
92. Kromě omezenho reviznho principu odlišuje situaci třdenn lhůty k podn stžnosti dle napadenho ustanoven i skutečnost, že v trestnm řzen neexistuje zsada koncentrace. stavn soud již v minulosti mnohokrt aproboval podn tzv. blanketn stžnosti, tj. stžnosti, jež neobsahuje ždnou věcnou argumentaci a je podvna toliko za tm čelem, aby oprvněn subjekt stihl lhůtu k jejmu podn, a zskal tak čas k jejmu dodatečnmu doplněn o materiln argumentaci. V tže souvislosti zavzal orgny činn v trestnm řzen k tomu, aby k nmitkm v odůvodněn blanketně podan stžnosti přihlžely, jsou-li jim znmy ještě předtm, než o stžnosti rozhodnou [srov. např. nlez sp. zn. II. S 200/13 ze dne 16. 7. 2013 (N 123/70 SbNU 127), čst III; nlez sp. zn. II. S 1820/16 ze dne 20. 9. 2016, bod 18; nlez sp. zn. I. S 494/15 ze dne 30. 6. 2015 (N 126/77 SbNU 927), bod 13; či nlez sp. zn. I. S 2346/14 ze dne 25. 9. 2014 (N 177/74 SbNU 543), bod 14]. Stěžovatel argumentuj, že tmto způsobem je osoba oprvněn k podn stžnosti vystavena prvn nejistotě, neboť nikdy nemůže vědět, kdy soud o stžnosti rozhodne, a stanov-li sama ve sv blanketn stžnosti lhůtu, v nž zašle přslušnmu orgnu činnmu v trestnm řzen jej odůvodněn, nemůže si nikdy bt jista, zda tento orgn navrženou lhůtu bude respektovat.
93. stavn soud k tomu uvd, že tento problm nespočv svou povahou v dlce lhůty k podn stžnosti, ale v tom, jak orgny činn v trestnm řzen přistupuj k plněn svch povinnost šetřit podstatu a smysl zkladnch lidskch prv a svobod a na zkonn rovni umožnit realizaci prva na obhajobu, resp. zajištěn ochrany zjmů poškozenho. Proto pod-li oprvněn osoba blanketn stžnost, v nž se zavže k jejmu odůvodněn v konkrtně stanoven lhůtě přiměřen okolnostem, a přslušn orgn činn v trestnm řzen bez předchozho upozorněn rozhodne o stžnosti dřve, než tato lhůta uplyne, aniž by k tomu byl nucen aktulnm procesnm vvojem, nen oprvněn osobě upřeno prvo domhat se npravy a ochrany svho legitimnho očekvn předepsanmi zkonnmi postupy a po jejich vyčerpn eventulně i podnm stavn stžnosti.
94. Ad 2) je nutno konstatovat, že stanoven lhůty k podn určitho opravnho prostředku nen projevem legislativn libovůle, ale esenciln potřeby chrnit všechny ostatn procesn subjekty před prvn nejistotou, jakož i samotn dalš průběh řzen před neodůvodněnmi průtahy.
95. Konečně ad 3) je nutno konkludovat, že třdenn lhůta k podn stžnosti dle napadenho ustanoven plat shodně pro všechny oprvněn subjekty. Ačkoliv by se mohly nabzet vahy o faktick nerovnosti různch kategori (typicky faktick nerovnost sttnho zstupce, jenž disponuje prostředky nesrovnatelnmi s drtivou většinou ostatnch subjektů trestnho řzen), ve světle zvěru vyjdřenho shora v čsti VII. A) tohoto nlezu nejde o nerovnost stavně reprobovanou, neboť prvem uznan zjmy každ kategorie subjektů trestnho řzen jsou odlišn a vyžaduj i odlišnou pravu procesnho postaven. Těm kategorim subjektů trestnho řzen, kter v tomto řzen sleduj prosazen svch individulnch zjmů (tj. obviněn, zčastněn osoba a poškozen), je navc nejrůznějšmi způsoby jejich faktick nerovnost kompenzovna [revizn princip, možnost ždat navrcen lhůty - viz čst VII. D) tohoto nlezu atd.].
96. Je tedy možno uzavřt, že třdenn lhůta k podn stžnosti podle napadenho ustanoven 143 odst. 1 trestnho řdu plně vyhovuje kritrim stavn konformity nastněnm vše sub 90. I v rozsahu slova "tř" ustanoven 143 odst. 1 trestnho řdu proto stavn soud musel nvrh zamtnout.
IX.
Zvěr
97. Ze všech shora uvedench důvodů rozhodl stavn soud v souladu s ustanovenm 70 odst. 2 zkona o stavnm soudu tak, že nvrh zamtl, přičemž v rozsahu, v němž nvrh směřoval proti napadenmu ustanoven 143 odst. 1 trestnho řdu v rozsahu slova "tř", tak učinil bez dalšho a v rozsahu, v němž nvrh směřoval proti ustanoven 61 odst. 1 věty prvn trestnho řdu, vyslovuje nsledujc prvn nzor, kter je třeba považovat za nosn, a tedy v souladu s předchoz judikaturou stavnho soudu za zvazn pro všechny orgny veřejn moci: Zmeškal-li poškozen či jeho zmocněnec z důležitch důvodů lhůtu k podn opravnho prostředku, jmž uplatňuje prvo, kter nelze uplatnit jinak než v trestnm řzen, m prvo na navrcen lhůty dle 61 odst. 1 trestnho řdu obdobně jako v přpadě ždosti obviněnho a jeho obhjce.