Ve věci návrhu na zrušení § 61 odst. 2 věty první a § 66 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění zákona č. 294/2013 Sb. 283/2017 účinný od 04.09.2017
| Schválené: | 11.07.2017 |
| Účinnost od: | 04.09.2017 |
| Autor: | Ústavního soudu |
| Oblast: | Majetkový konkurs (úpadek).Vyrovnání.Insolvenční řízení.Insolvence.Bankrot. |
| Zobraziť iba vybrané paragrafy: | Zobrazit |
Ústavní soud rozhodl pod sp. zn. Pl. ÚS 23/14 dne 11. července 2017 v plénu složeném z místopředsedkyně soudu Milady Tomkové a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa (soudce zpravodaj), Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o návrhu Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci na zrušení ustanovení § 61 odst. 2 věty první a § 66 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění zákona č. 294/2013 Sb., za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení a vlády České republiky jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodněn
I.
Předmět řzen
1. Krajsk soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dle jen „navrhovatel“), jehož jmnem jedn samosoudce sentu 16 INS Mgr. Martin Šulk, podal postupem podle čl. 95 odst. 2 stavy Česk republiky (dle jen „stava“) a 64 odst. 3 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, ve zněn pozdějšch předpisů, (dle jen „zkon o stavnm soudu“) nvrh na zrušen ustanoven 61 odst. 2 věty prvn a 66 zkona č. 182/2006 Sb., o padku a způsobech jeho řešen (insolvenčn zkon), ve zněn zkona č. 294/2013 Sb., (dle tž jen „InsZ“).
II.
Průběh řzen před navrhovatelem
2. V insolvenčn věci sp. zn. KSOL 16 INS 18133/2014, veden před navrhovatelem, se dne 18. 11. 2014 konala prvn schůze věřitelů za čelem ustaven věřitelskho vboru ( 48 odst. 2 věta třet InsZ), na kterou se ale nikdo z přihlšench věřitelů bez omluvy nedostavil. Čst těchto věřitelů sdělila při přihlšen pohledvky, že si nepřeje bt jmenovna do věřitelskho vboru. Tudž bylo třeba aplikovat ustanoven 61 odst. 2 věty prvn InsZ, podle něhož působnost věřitelskho vboru bude po skončen schůze věřitelů, na kter nebyl tento orgn ustanoven, vykonvat insolvenčn soud, tj. navrhovatel.
3. Navrhovatel v tomto řzen v souvislosti se svou rozhodovac činnost dospěl k zvěru, že ustanoven 61 odst. 2 věty prvn a 66 InsZ jsou v rozporu s stavnm pořdkem. Proto předmětn řzen podle 109 odst. 1 psm. c) občanskho soudnho řdu (dle tž jen „o. s. ř.“) usnesenm ze dne 18. 11. 2014 č. j. KSOL 16 INS 18133/2014-B4 přerušil a současně se obrtil na stavn soud s nvrhem na zrušen vše uvedench ustanoven.
III.
Rekapitulace nvrhu
4. Podle navrhovatele je věřitelsk vbor orgnem, do jehož rukou jsou delegovny pravomoci věřitelů a kter chrn společn zjem věřitelů [ 58 odst. 1 a 2 psm. j) insolvenčnho zkona]. Jeho pravomoci, dlem rozhodovac a dlem dohlžec, jsou demonstrativně stanoven v 58 odst. 2 insolvenčnho zkona, přičemž může přijmat jakkoliv rozhodnut, kter se tkaj pravomoc věřitelů v řzen. častnky insolvenčnho řzen jsou dlužnk a věřitel, kteř uplatňuj sv prvo vůči dlužnkovi ( 14 odst. 1 insolvenčnho zkona). Rozhoduje-li insolvenčn soudce o prvech a povinnostech častnků řzen a vykonv-li zroveň působnost jednoho z častnků řzen - věřitelů, je takov vkon (působnosti věřitelskho vboru) dle nzoru navrhovatele v rozporu s stavnm pořdkem. To navrhovatel konkretizoval takto:
5. V prv řadě jde o porušen jedn ze zsad spravedlivho procesu - presumpce nestrannosti soudce, neboť soudce, kter rozhoduje ve věci a zroveň vykonv působnost (zastupuje) častnka řzen, nen nestrann ve smyslu čl. 82 stavy. V tto souvislosti navrhovatel poukazuje na nlez ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. II. S 629/04 (N 69/36 SbNU 731), kde stavn soud ve věci ustanoven opatrovnka osobě neznmho pobytu uzavřel, že praxe, kdy jsou opatrovnky ustanovovni pracovnci soudu, kter o věci rozhoduje, je v naprostm rozporu s stavnmi zsadami, kterch m bt ustanovenm opatrovnka nepřtomnmu častnkovi řzen dosaženo. Ustanoven 61 odst. 2 věty prvn InsZ jde ještě dl, neboť soudce a věřitelsk vbor zastupujc zjmy jedn skupiny častnků řzen splvaj v jedn osobě.
6. Věřitelsk vbor (pozn. soudce zpravodaje: podle 60 odst. 1 insolvenčnho zkona jeho členov a nhradnci) m tž řadu povinnost; stejn povinnosti m i soud, kter působnost věřitelskho vboru vykonv. Zsadn je povinnost loajality k věřitelům, bez ohledu na zjmy jinch osob - i dalšho častnka řzen - dlužnka). Dalš povinnost soudce je odbornost při hjen společnho zjmu věřitelů. Stt tak odpovd za škodu či jinou jmu způsobenou porušenm těchto povinnost. Zde se kromě jinho nabz i rozpor s čl. 90 stavy, protože soudy jsou povolny předevšm k tomu, aby poskytovaly ochranu prvům.
7. Insolvenčn soud navc nen schopen řdně působnost věřitelskho vboru vykonvat pro svou velkou vytženost, přičemž věřitel mohou bt velmi různorod. Soud vykonv tuto působnost i v přpadě, kdy mezi věřitelem a dlužnkem existuje spor, kdy dlužnk věřitelem přihlšenou pohledvku popřel. Ze svho podřzenho postaven vůči věřitelům se nemůže vymanit, neboť novou schůzi věřitelů sm svolat nemůže, to lze jen na nvrh insolvenčnho sprvce nebo alespoň dvou věřitelů ( 61 odst. 2 věta druh, 47 odst. 1 insolvenčnho zkona), přičemž insolvenčn sprvce takov nvrh nepodv pro nezjem věřitelů a samotn věřitel z důvodu nezjmu rovněž.
8. Navrhovatel dle upozorňuje, že v důsledku dan konstrukce vznikaj neřešiteln a s stavnm pořdkem neslučiteln situace. Podle 216 odst. 2 insolvenčnho zkona m soudce vyslechnout dlužnka k prohlšen o majetku, zroveň však m prvo jako věřitelsk orgn klst dlužnkovi otzky. Podle 271 insolvenčnho zkona dohodu o vypořdn společnho jměn schvaluje insolvenčn soud jednou jako věřitelsk orgn a jednou jako soud, přičemž může vzniknout situace, kdy ji v jedn pozici schvl, ve druh nikoliv, a obdobn situace nastv i v přpadě prodeje mimo dražbu podle 289 InsZ.
9. Navrhovatel poukazuje rovněž na potřebu na věc nahlžet z pohledu dlužnka, kdy soud nesm svou vahou, natož zastupovnm častnka řzen, vyplňovat mezeru v tvrzench či důkaznch nvrzch jedn ze stran řzen v takov mře, kter by narušovala materiln rovnost stran řzen. Z hlediska věřitelů pak jde o finančně vhodn řešen, neboť jejich prva vykonv a zjmy zastupuje soudce, kter je vzn povinnost loajality k věřitelům a kter současně rozhoduje, jenž pracuje zcela zdarma, přičemž mus jednat odborně a stt odpovd za škodu či jinou jmu, kterou věřitelům soudce způsob, a to za situace, kdy nen schopen poskytnout řdnou ochranu jejich zjmu předevšm s ohledem na jinou funkci, k nž je stavou určen, ale tak pro svou vytženost.
10. Navrhovatel poukazuje na důvodovou zprvu k původnmu zněn ustanoven 66 insolvenčnho zkona, v nž se uvd: „Nebyl přijat nvrh, aby rozhodnut věřitelskho vboru bylo možn pro jeho pasivitu nahradit rozhodnutm insolvenčnho soudu. Soud a věřitelsk vbor jsou odlišn procesn subjekty a maj v procesu rozdln funkce; soud tudž nemůže nahradit věřitelsk vbor ani při jeho nečinnosti (tu je třeba řešit jinmi prostředky).“ Zkonodrce tuto situaci vyřešil tak, že soud musel hledat mezi věřiteli alespoň členy prozatmnho věřitelskho vboru, což se soudům s ohledem na nezjem věřitelů nezdařilo, a tak vznikl stav, kdy soud ve většině přpadů vykonval působnost věřitelskho vboru.
11. Navrhovatel poukzal na to, že vzhledem k tomu, že se ukzala tato prava nečelnou, přišla tzv. revizn novela, představovan zkonem č. 294/2013 Sb., kterm se měn zkon č. 182/2006 Sb., o padku a způsobech jeho řešen (insolvenčn zkon), ve zněn pozdějšch předpisů, a zkon č. 312/2006 Sb., o insolvenčnch sprvcch, ve zněn pozdějšch předpisů, se stvajcm řešenm. V obecn čsti důvodov zprvy se k tomu uvd: „Problm tkv v tom, že v detekovanch přpadech se nedař nalzt věřitele, kter by byl ochoten vykonvat funkci v prozatmnm vboru. Insolvenčn soud tak nakonec při tomto typu přpadů stejně vykonv funkci věřitelskho vboru. Předtm však mus zbytečně vynaložit zvšen sil, aby se podle danch procesnch pravidel ujistil, že se o ustanoven věřitelskho orgnu z řad věřitelů pokouš zbytečně. [...] Stejn problmy působ institut nhradnků členů věřitelskho vboru; ti se svch funkc rovněž vzdvaj. I u velkch insolvenčnch řzen bv v praxi obtžn obsadit alespoň msta členů věřitelskho vboru a institut nhradnků zvyšuje transakčn nklady insolvenčnho řzen. Nvrh zkona proto předpokld změnu pravidel pro volbu věřitelskho vboru a jmenovn a volbu členů a nhradnků věřitelskho vboru, jakož i změnu pravidel, za kterch vykonv působnost věřitelskho vboru insolvenčn soud.“ Ve zvlštn čsti důvodov zprvy se k tomu dodv: „Nvrh změny 61 odst. 2, 65 a 66 insolvenčnho zkona doplňuje opuštěn principu automatickho jmenovn prozatmnho věřitelskho vboru potud, že pot, co sv možnosti zvolit věřitelsk vbor vyčerp chůze věřitelů, vykonv (až do doby, než se přpadn dalš schůze věřitelů usnese na volbě věřitelskho vboru) funkci věřitelskho vboru insolvenčn soud.“
12. Podle navrhovatele soud nem možnost se z takovho postaven vymanit, a to s ohledem na ustanoven 62 odst. 2 věty druh InsZ. Jak plyne z insolvenčnho rejstřku, soud vykonv působnost věřitelskho orgnu v tměř každm oddlužen a v podstatn většině konkursů po cel zbytek řzen, přičemž každ insolvenčn soudce m v sentě přinejmenšm jeden tisc a vce neskončench věc a insolvenčn soudci vykonvaj v rmci cel republiky působnost věřitelskho vboru ve vce než 100 000 věcech. Podle navrhovatele zkonodrce věděl o rozporu dan prvn pravy s stavnm pořdkem, neřešil ji však jinmi prostředky. Současně připoušt, že zkonodrce byl ve svm novelizačnm sil veden dobrmi mysly, kdy se soudu snažil ulehčit prci a zabezpečit co nejnižš transakčn nklady v insolvenčnm řzen, což se mu tak zdařilo, to však za cenu obětovn stavnosti.
13. Zvěrem navrhovatel poukzal na pojmy nezvislho a nestrannho soudu a zkonnho soudce ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny zkladnch prv a svobod (dle jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 mluvy o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod (dle jen „mluva“) s tm, že Evropsk soud pro lidsk prva (dle jen „ESLP“) vyložil, že nestrannost soudu m dva aspekty, nestač, že se soudce subjektivně nect bt podjat ve vztahu k častnkům či věci, ale objektivně nahlženo mus bt vyloučeny oprvněn pochybnosti o jeho nestrannosti, kdy i zdn v tomto směru může mt vznam; např. v rozhodnut Piersack proti Belgii ze dne 21. 9. 1982 se uvd, že z rozhodovn by měl bt vyloučen soudce, u něhož existuje opodstatněn obava, že nen zcela nestrann, neboť v szce je důvěryhodnost, kterou soudn moc mus vzbuzovat v demokratick společnosti a zejmna u častnků řzen. Požadavky na nezvislost a nestrannost soudce znamenaj zkaz ingerence zkonodrn a vkonn moci do těchto stavou chrněnch zjmů.
14. S ohledem na vše uveden navrhovatel uzavřel, že ustanoven 61 odst. 2 věty prvn InsZ zakld rozpor s principem nezvislosti a nestrannosti soudce, neboť je zde - objektivně nahlženo - oprvněn pochybnost o jeho nestrannosti, protože poskytuje ochranu zjmům jednoho z častnků řzen bez ohledu na jinho častnka a je k němu vzn povinnost loajality, pro druhho častnka řzen to znamen porušen jeho prva na spravedliv proces. S citovanm ustanovenm jsou provzna ustanoven 66 odst. 1 až 3 InsZ, kter tak jsou v rozporu se stejnmi stavnmi normami.
IV.
Vyjdřen častnků a vedlejš častnice řzen
15. Poslaneck sněmovna Parlamentu Česk republiky (dle jen „Poslaneck sněmovna“) se ve svm vyjdřen k nvrhu ze dne 17. 12. 2014, podepsanm předsedou Janem Hamčkem, omezila pouze na průběh legislativnho procesu. Podle něj změny napadench zkonnch ustanoven byly obsaženy ve vldnm nvrhu novely insolvenčnho zkona a Poslaneck sněmovně byly předloženy jako tisk 929. Ten byl v prvnm čten projednn dne 19. 3. 2013, načež byl přikzn stavně prvnmu vboru. stavně prvn vbor projednal tisk na svm zasedn dne 26. 4. 2013 a 10. 6. 2013 a usnesenm doporučil nvrh zkona schvlit ve zněn pozměňovacch nvrhů. Druh čten proběhlo dne 12. 6. 2013 a pozměňovac nvrhy byly zpracovny jako tisk 929/3, ždn z nich se však netkal napadench ustanoven. Třet čten nvrhu proběhlo dne 8. 8. 2013 a nvrh zkona byl schvlen. Zkon byl uveřejněn ve Sbrce zkonů pod čslem 294/2013 Sb. S nvrhem zkona vyslovily souhlas stavně předepsanm postupem obě komory Parlamentu Česk republiky, zkon byl podepsn přslušnmi stavnmi činiteli a tak byl řdně vyhlšen.
16. Sent Parlamentu Česk republiky (dle jen „Sent“) uvedl, že mu byl přslušn nvrh zkona doručen dne 16. 8. 2013 a v sentn evidenci 9. funkčnho obdob mu bylo přiřazeno čslo tisku 161. Organizačn vbor Sentu jej určil k projednn stavně-prvnmu vboru, kter nvrh projednal na sv 21. schůzi dne 3. 9. 2013 a přijal k němu usnesen č. 95 (tisk 161/1), kterm doporučil Sentu nvrh zkona schvlit ve zněn postoupenm Poslaneckou sněmovou, což se stalo řdně, v stavně stanoven lhůtě na 13. schůzi, a to usnesenm č. 327 ze dne 12. 9. 2013, kdy v hlasovn č. 27 z 57 přtomnch sentorů hlasovalo pro jeho schvlen 47 sentorů, proti nebyl nikdo. Při projednvn nvrhu vystoupila za navrhovatele zkona ministryně spravedlnosti Marie Benešov, přičemž jen obecně uvedla, že „[n]avrhovan komplex změn m dle za cl zefektivnit insolvenčn řzen v otzce vkonu působnosti věřitelskho vboru tam, kde věřitel nemaj zjem podlet se na řzen“, zpravodaj stavně-prvnho vboru Jiř Dienstbier pak konstatoval, že „v stavně-prvnm vboru nebyly ždn zsadn připomnky“ k nvrhu zkona. Podle Sentu byl nvrh zkona přijat v mezch stavou stanoven kompetence a stavně předepsanm způsobem.
17. K nvrhu se tak vyjdřila vlda Česk republiky (dle jen „vlda“), kter do řzen vstoupila na zkladě svho usnesen ze dne 15. 12. 2014 č. 1076 jako vedlejš častnice řzen podle 69 odst. 2 zkona o stavnm soudu, a to ve svm vyjdřen ze dne 19. 1. 2015, podepsanm ministrem pro lidsk prva, rovn přležitosti a legislativu Jiřm Dienstbierem, jenž byl pověřen zastupovnm vldy v danm řzen. V něm vlda poukzala na specifick charakter insolvenčnho řzen, v němž se ms prvky různch typů řzen, s tm, že nen možn přejmat bez dalšho koncepty a principy jinch typů řzen, ale je nutn k němu přistupovat jako ke zvlštnmu druhu řzen, kter je do značn mry vedeno vlastnmi zsadami a vlastn logikou. Insolvenčn zkon navc nen dle vldy pouze procesnm předpisem, ale prolnaj se v něm prvky hmotněprvn i procesněprvn. Vlda vyšla z toho, že insolvenčn prvo odnm věřitelům prvo individulnho vymhn pohledvek a nahrazuje je prvem podlet se na tvorbě rozhodnut o tom, jak m bt s majetkem dlužnka naloženo, a upozornila, že věřitelsk vbor nelze ztotožňovat s častnkem řzen, těmi jsou dlužnk a věřitel. Věřitelsk vbor je zvlštn procesn subjekt, stejně jako je jm schůze věřitelů, insolvenčn sprvce nebo jin subjekty. Zkon dv věřitelskm orgnům určitou lohu, včetně ochrany zjmů věřitelů, avšak vkon jejich působnosti je specilně vymezen a nen ztotožniteln s postavenm častnka řzen, jak je znm z jinch typů řzen.
18. Vlda tak poukzala na roli soudu v insolvenčnm řzen, jenž mus plnit koly, kter v jinch typech řzen plnit nemus. Obecně je tato loha vyjdřena v 10 psm. b) insolvenčnho zkona, podle kterho vykonv dohled nad postupem a činnost ostatnch procesnch subjektů a rozhoduje o zležitostech s tm souvisejcch; takto např. podle insolvenčnho zkona dohlž na činnost insolvenčnho sprvce ( 11 odst. 2) a dv souhlas k některm jeho konům ( 227, 289, 298 odst. 2, 372 odst. 1), vznamně zasahuje do sfry dalšch procesnch subjektů nebo nahrazuje jejich roli, kdy např. soudem ustanoven insolvenčn sprvce nen v drtiv většině nahrazen, přestože věřitel o něm mohou rozhodnout ( 29), insolvenčn soud určuje předsedu věřitelskho vboru, když jej nezvol věřitelsk vbor ( 58 odst. 3 věta druh), vykonv působnost věřitelskho vboru, pokud nen ustanoven, nebo z jinch důvodů jeho reln neexistence ( 61 odst. 2 a 66), rozhoduje o způsobu řešen padku, nerozhodne-li o něm schůze věřitelů ( 149), nebo dv pokyny k řdn sprvě majetku, pokud je neuděl zajištěn věřitel ( 230 odst. 2), a rozhoduje o způsobu oddlužen namsto věřitelů, jestliže se neshodnou ( 402 odst. 5).
19. S poukazem na nzor Tomše Richtera (in Insolvenčn prvo. 1. vydn. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 143 a 164) vlda dle uvedla, že jednm z důvodů aktivn role insolvenčnho soudu ve vztahu k věřitelskm orgnům je podle vldy „všeobecn racionln apatie“ věřitelů poměřujcch nklady spojen s uplatňovnm pohledvky a potenciln vnos, kter se v cel řadě insolvenčnch řzen projevuje nefunkčnost věřitelskch orgnů. Jde přitom o imanentn rys prolnajc se celou prvn pravou provedenou insolvenčnm zkonem. Nahrazovn chybějcch jednn soudem nen ani vlučnou domnou insolvenčnho prva, jak např. plyne z ustanoven 50a odst. 2 či 715 zkona č. 40/1964 Sb., občansk zkonk, 338k odst. 5 o. s. ř., 8 a 60 zkona č. 121/2000 Sb., o prvu autorskm, o prvech souvisejcch s prvem autorskm a o změně některch zkonů (autorsk zkon), 1404 (novho) občanskho zkonku, 5 zkona č. 87/1991 Sb., o mimosoudnch rehabilitacch, ve zněn pozdějšch předpisů, a 5 zkona č. 403/1990 Sb., o zmrněn nsledků některch majetkovch křivd, ve zněn pozdějšch předpisů.
20. Dle vlda cituje z důvodov zprvy k zkonu č. 294/2013 Sb., kde se popisuj zkušenosti s původn prvn pravou. Novela odstranila situace, kdy soud musel učinit pokus o jmenovn prozatmnho věřitelskho vboru, přestože bylo zcela zřejm, že k jeho ustaven nedojde. Jako nadbytečnou „fzi“ tento krok vnmala i čst soudn praxe, jak plyne z dokumentu „Veřejn konzultace Ministerstva spravedlnosti ČR. Dosavadn zkušenosti s novm insolvenčnm řzenm. Souhrnn tabulka ke dni 20. 7. 2011“. Nadle podle insolvenčnho zkona plat, že insolvenčn soud může jmenovat prozatmn věřitelsk vbor, ale je to na jeho uvžen. Pokud je dn nvrh dlužnka, přihlšenho věřitele nebo předběžnho sprvce, jmenuje jej bez možnosti uvžen ( 61 odst. 1 InsZ), změna ustanoven 66 InsZ reaguje na situace, kdy počet členů věřitelskho vboru klesne pod nadpolovičn většinu členů, a vbor tak nen usnšenschopn.
21. Za vznamn aspekt působnosti věřitelskho vboru soudem vlda považuje formu jeho vkonu, kdy kony učiněn v působnosti věřitelskho vboru čin soud v rmci dohldac činnosti podle 10 a 11 insolvenčnho zkona ve formě usnesen podle 7 InsZ a za přiměřenho použit 167 o. s. ř. Takov usnesen je typickm rozhodnutm insolvenčnho soudu, jmž realizuje svůj dohled. Působnost věřitelskho vboru tedy nevykonv insolvenčn soud jako „zstupce“ či „opatrovnk“ věřitelskho vboru. Neplat tedy, že by byl soud v podřzenm postaven vůči věřitelům, ze kterho se nemůže vymanit, jak uvd navrhovatel. Při vkonu působnosti věřitelskho vboru nen soud vzn ničm jinm než zkonem, tedy ani pokyny některho z častnků či jinho procesnho subjektu.
22. Zvěrem vlda vyslovuje nzor, že pro stavněprvn posouzen nvrhu bude stěžejn vymezen lohy insolvenčnho soudu vykonvajcho působnost věřitelskho orgnu. Pokud by byla tato loha ztotožňovna se zastupovnm jedn procesn strany, bylo by možn dojt k zvěru o porušen principu nestrannosti soudu. Je-li však vnmna jako vyplněn chybějcho člnku nutnho k naplněn čelu insolvenčnho řzen, nen důvodn prvn pravu považovat za rozpornou s stavnm pořdkem. Insolvenčn soud hraje velmi aktivn lohu, přičemž existuje cel paleta konů, ktermi dv souhlas nebo kter svm rozhodnutm čin za jin subjekty. Vkon působnosti věřitelskho vboru nen možn ztotožňovat s převzetm všech zkonnch prv a povinnost věřitelskho vboru. Soud m převzetm jeho působnosti za kol použt soudn nstroje dohldac činnosti k tomu, aby plnil jednu ze zsad insolvenčnho řzen zakotvenou v 5 psm. a) insolvenčnho zkona. Z těchto důvodů vlda navrhla, aby stavn soud nvrh zamtl.
23. Veřejn ochrnkyně prv nevyužila svho prva vstoupit do řzen jako vedlejš častnice, ve svm vyjdřen ze dne 1. 12. 2014 se však s nvrhem na zrušen shora uvedench ustanoven insolvenčnho zkona i s jeho odůvodněnm ztotožnila.
V.
Replika navrhovatele
24. Ve sv replice k vyjdřen vldy navrhovatel uvedl, že vlda uvedla množinu situac, v nichž insolvenčn soud zasahuje do sfry ostatnch procesnch subjektů, čmž demonstrovala jeho aktivn roli v insolvenčnm řzen. Ve všech těchto přpadech jde o jednotliv kon soudu, řešc konkrtn situaci, jmž je kromě jedinho prvě vkon působnosti věřitelskho vboru soudem podle napadench ustanoven. Zde již nejde o jednotliv kon, ale o kontinuln činnost soudu konanou ve prospěch jednoho častnka řzen. Ze zmněn aktivn role nelze vyvozovat tž povinnost k převzet a ochraně prv a povinnost věřitelů v celm insolvenčnm řzen a považovat to za imanentn rys zcela zapadajc do charakteru tohoto řzen. Naopak jde o jedinou, neorganicky do zkona včleněnou kontinuln povinnost. Soud nesm hjit zjmy ždnho z častnků řzen, jimiž jsou věřitel, a soud přebr prva a povinnosti subjektu, kter zjmy věřitelů de facto zastupuje a chrn, na rozdl od jinho častnka řzen - dlužnka.
25. „Všeobecn racionln apatie věřitelů" je neblahm, ale očekvanm vsledkem současn prvn pravy. Insolvenčn zkon vytvořil privilegovanou skupinu častnků řzen, kter se nemus starat o svůj spěch ve sv soukromoprvn věci, jelikož o ten m povinnost postarat se soud. Neexistuje racionln důvod pro takov zvhodněn a vlda měla mnoho let na to, aby tento stav změnila. Zmnila-li vlda možnost jmenovn prozatmnho věřitelskho vboru, jde pouze o dočasn řešen v počtku řzen. Vykonv-li působnost věřitelskho vboru insolvenčn soud v rmci dohldac činnosti, jak vlda uvedla, soud dle navrhovatele jen obtžně může zroveň kontinulně vykonvat prva a povinnosti jednoho z častnků řzen. Zjmy spravedlnosti a častnka řzen budou často rozdln a nelze je hjit současně. Uvedla-li vlda, že soud nem přebrat všechna prva a povinnosti věřitelskho vboru, takov přstup možn nen, neboť z insolvenčnho zkona nevyplv, kter prva a povinnosti m či nem přebrat. Insolvenčn soud sice je při vkonu působnosti věřitelskho vboru vzn pouze zkonem, z něj však vyplv i povinnost loajality k věřitelům a odpovědnost za škodu.
26. Zvěrem navrhovatel upozorňuje na důvodovou zprvu k insolvenčnmu zkonu, podle kter soud a věřitelsk vbor jsou odlišn subjekty, kter pln v procesu rozdln funkce, a proto soud nemůže nahradit věřitelsk vbor ani při jeho nečinnosti. Nyn vlda vjimečnou možnost vykonvn působnosti vboru soudem přetvořila na pravidlo a ke svmu prvotnmu vkladu se již nehls, přičemž nově, jak plyne z jejho vyjdřen, navrhuje vnmat roli soudu v postaven věřitelskho vboru jako vyplněn chybějcho člnku nutnho k naplněn čelu insolvenčnho řzen. Nezměnil-li se princip, ale jen četnost využit danho ustanoven, nelze s tm z důvodu nestavnosti souhlasit. Z tohoto důvodu navrhovatel dle svch slov na podanm nvrhu nadle trv.
VI.
Upuštěn od stnho jednn
27. stavn soud na zkladě vše uvedenho dospěl k zvěru, že od stnho jednn nelze očekvat dalš objasněn věci, pročež od něj upustil dle ustanoven 44 věty prvn zkona o stavnm soudu.
VII.
Dikce napadench ustanoven
28. Ustanoven 61 odst. 2 věty prvn InsZ (viz k tomu ale sub 31) zn:
Jestliže věřitelsk vbor neustanovila schůze věřitelů k tomu čelu svolan, vykonv po jejm skončen působnost věřitelskho vboru insolvenčn soud; to plat obdobně, nebyla-li v oddlužen schůze věřitelů svolna.
29. Ustanoven 66 InsZ zn:
(1) Jestliže v průběhu insolvenčnho řzen poklesne počet členů věřitelskho vboru ustanovenho schůz věřitelů na mně než 3 nebo pod většinu, vykonv působnost věřitelskho vboru až do potvrzen nov volby nebo doplňujc volby členů věřitelskho vboru do počtu nejmně 3 nebo do počtu většiny členů insolvenčn soud.
(2) Jestliže chybějc členy věřitelskho vboru do počtu nejmně 3 nebo do počtu většiny členů nezvolila schůze věřitelů k tomu čelu svolan, vykonv po jejm skončen působnost věřitelskho vboru insolvenčn soud; 61 odst. 2 věta druh a 61 odst. 3 plat obdobně.
(3) kon, kter insolvenčn soud provd při vkonu působnosti věřitelskho vboru, tak mus bt označen.
VIII.
Procesn předpoklady řzen před stavnm soudem
30. stavn soud nejprve posoudil, zda jsou naplněny procesn předpoklady řzen. Dospěl k zvěru, že nvrh byl podn aktivně legitimovanm navrhovatelem ( 64 odst. 3 zkona o stavnm soudu ve spojen s čl. 95 odst. 2 stavy) a stavn soud je k jeho projednn přslušn [čl. 87 odst. 1 psm. a) stavy],
31. Nejedn se o nvrh nepřpustn ( 66 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, ve zněn zkona č. 48/2002 Sb.). Ustanoven 61 odst. 2 věty prvn InsZ (v napadenm zněn) bylo s platnost ode dne 3. 3. 2017 doplněno zkonem č. 64/2017 Sb., kterm se měn zkon č. 182/2006 Sb., o padku a způsobech jeho řešen (insolvenčn zkon), ve zněn pozdějšch předpisů, a někter dalš zkony, kter v čsti prvn čl. 1 bodu 24 text věty prvn doplnil na konci věty o text (slova): „ ; to plat obdobně, nebyla-li v oddlužen schůze věřitelů svolna“. Toto doplněn se nikterak netk nmitek nestavnosti tohoto textu, neboť jej pouze doplňuje a upřesňuje; současně takov situace nen předmětem řzen před navrhujcm obecnm soudem, neboť v tomto iniciačnm řzen se věřitelsk vběr nepodařilo ustanovit a nmitky navrhovatele směřuj proti způsobu, jakm se zkonodrce rozhodl takovou situaci řešit. Ustanoven 66 InsZ v napadenm zněn, tedy ve zněn zkona č. 294/2013 Sb., dosud změněno nebylo. Je třeba ovšem poznamenat, že toto ustanoven navrhovatel v iniciačnm řzen ve věci sp. zn. KSOL 16 INS 18133/2014 sice nepoužil (věřitelsk vbor vůbec nevznikl), nicmně jde o vzjemně propojen ustanoven, řešc fakticky stejnou situaci v důsledku nenaplněn podmnek pro složen věřitelskho vboru zakotvench v 56 odst. 2 InsZ. Vyhověn nvrhu na zrušen 61 odst. 2 věty prvn InsZ by tak stejně zapřčinilo nepoužitelnost 66 InsZ.
32. stavn soud tak mohl přikročit k posouzen, zda napaden prvn prava nen v rozporu s stavnm pořdkem, tedy zda a) byla napaden prvn prava přijata a vydna v mezch stavou stanoven kompetence, b) byl dodržen stavně předepsan způsob takovho přijet, resp. vydn, a konečně c) je napaden prvn prava v souladu s stavnm pořdkem z hlediska obsahovho ( 68 odst. 2 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, ve zněn zkona č. 48/2002 Sb.).
IX.
Přezkum procedury přijet přezkoumvanho zkonnho ustanoven
33. Při posouzen, zda byla napaden ustanoven přijata v mezch stavou stanoven kompetence a stavně předepsanm způsobem, vyšel stavn soud z přslušnch stenoprotokolů (dostupnch na www.psp.cz) a z vyjdřen obou komor Parlamentu Česk republiky.
34. Nvrh zkona č. 294/2013 Sb., jmž byla změněna napaden ustanoven insolvenčnho zkona, předložila vlda Poslaneck sněmovně dne 5. 3. 2013. Na 52. schůzi Poslaneck sněmovny konan dne 19. 3. 2013 byl vldn nvrh zkona, projednvan jako sněmovn tisk 929, v prvnm čten přikzn k projednn stavně prvnmu vboru. stavně prvn vbor se na sv 58. schůzi konan dne 10. 4. 2013 usnesl na přerušen projednvn a na 61. schůzi konan dne 29. 5. 2013 k němu přijal pozměňovac nvrhy, nikoliv však k předmětnm ustanovenm. V rmci druhho čten nvrhu zkona se na 54. schůzi Poslaneck sněmovny dne 12. 6. 2013 uskutečnila obecn i podrobn rozprava, nebyl předložen ždn pozměňovac nvrh. Třet čten proběhlo na 57. schůzi Poslaneck sněmovny dne 8. 8. 2013, kdy byl nvrh zkona schvlen v hlasovn č. 53 (usnesen č. 1745); z přtomnch 130 poslanců hlasovalo pro nvrh zkona 94 a proti nebyl nikdo. Poslaneck sněmovna postoupila nvrh zkona dne 16. 8. 2013 Sentu.
35. Sent projednal nvrh zkona jako sentn tisk č. 161 (v 9. funkčnm obdob). Nvrh zkona byl nejprve projednn v stavně-prvnm vboru dne 3. 9. 2013, kter jej v usnesen č. 95 schvlil, nsledně jej projednal a schvlil ve zněn schvlenm Poslaneckou sněmovnou i Sent, a to na sv 13. schůzi dne 12. 9. 2013 usnesenm č. 327, kdy z 57 přtomnch sentorů hlasovalo pro 47, proti nebyl nikdo.
36. Schvlen zkon byl doručen k podpisu prezidentovi republiky 17. 9. 2013, ten jej thož dne podepsal a předseda vldy tak učinil dne 20. 9. 2013. Vyhlšen pak byl ve Sbrce zkonů dne 27. 9. 2013 v čstce 112 pod čslem 294/2013 Sb. bez podpisu předsedy Poslaneck sněmovny, jak to předpokld čl. 51 stavy a 107 odst. 2 zkona č. 90/1995 Sb., o jednacm řdu Poslaneck sněmovny. Důvodem bylo, že v t době byla Poslaneck sněmovna na zkladě rozhodnut prezidenta republiky (č. 265/2013 Sb.) dnem 28. 8. 2013 rozpuštěna podle čl. 35 odst. 2 a čl. 62 psm. c) stavy a podle usnesen Poslaneck sněmovny ze dne 20. 8. 2013 č. 1767. Tm však nen nikterak zpochybněn řdn postup zkonodrnho procesu v Poslaneck sněmovně stvrzen usnesenm z jej 57. schůze ze dne 8. 8. 2013 č. 1745 (viz sub 34) opatřenm podpisy předsedkyně Poslaneck sněmovny Miroslavy Němcov a ověřovatele poslance Marka Bendy. K stavnosti tohoto postupu viz i body 13 a 14 odůvodněn nlezu ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. Pl. S 16/15 [(334/2016 Sb.), všechna rozhodnut stavnho soudu jsou dostupn na http://nalus.usoud.cz].
37. S ohledem na vše uveden stavn soud konstatuje, že zkon č. 294/2013 Sb., jenž změnil napaden ustanoven insolvenčnho zkona, byl přijat a vydn v mezch stavně stanoven kompetence a stavně předepsanm způsobem. Je dlužno dodat, že napaden ustanoven 66 odst. 1 insolvenčnho zkona již před jeho novelizac, jež byla provedena zkonem č. 294/2013 Sb., obsahovalo obdobnou pravu, podle kter měl působnost věřitelskho vboru vykonvat soud, ovšem procedura přijet samotnho insolvenčnho zkona již stavnm soudem přezkoumna byla, přičemž ždn procedurln vady zjištěny nebyly [viz nlez ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. Pl. S 14/10 (N 133/58 SbNU 67; 241/2010 Sb.)].
38. Stejně tak jsou splněny podmnky čl. 95 odst. 2 stavy a 64 odst. 3 zkona o stavnm soudu. V přpadě navrhovatele se jedn o ustanoven zkona, kter souvis s jeho rozhodovac činnost a jehož m bt - minimlně v přpadě 61 odst. 2 InsZ - bezprostředně při řešen věci použito; jde tak o pravou konkrtn kontrolu stavnosti zkona, jak plyne z předestřen skutkovho a prvnho zkladu věci (sub 3 až 4). Nvrh tak splňuje podmnky pro řzen před stavnm soudem pro takov přpad.
X.
Meritorn přezkum nvrhu
X.1
Obecn vchodiska přezkumu
39. Navrhovatel svůj nvrh zdůvodnil tm, že napaden ustanoven insolvenčnho zkona odporuj principu nezvislosti a nestrannosti soudce a rovnosti častnků soudnho (insolvenčnho) řzen.
40. stavn soud m za to, že podan nvrh je nutno posuzovat z hlediska norem obsažench v nsledujcch ustanovench jednak stavy:
Čl. 81
Soudn moc vykonvaj jmnem republiky nezvisl soudy.
Čl.82
(1) Soudci jsou při vkonu sv funkce nezvisl. Jejich nestrannost nesm nikdo ohrožovat.
(2) Soudce nelze proti jeho vůli odvolat nebo přeložit k jinmu soudu; vjimky vyplvajc zejmna z krn odpovědnosti stanov zkon.
(3) Funkce soudce nen slučiteln s funkc prezidenta republiky, člena Parlamentu ani s jakoukoli funkc ve veřejn sprvě; zkon stanov, se ktermi dalšmi činnostmi je vkon soudcovsk funkce neslučiteln.
a jednak Listiny:
Čl.36
(1) Každ se může domhat stanovenm postupem svho prva u nezvislho a nestrannho soudu a ve stanovench přpadech u jinho orgnu.
Čl.37
(3) Všichni častnci jsou si v řzen rovni.
přpadně tak mluvy:
Čl.6
1. Každ m prvo na to, aby jeho zležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřen lhůtě projednna nezvislm a nestrannm soudem, zřzenm zkonem, kter rozhodne o jeho občanskch prvech nebo zvazcch nebo o oprvněnosti jakhokoli trestnho obviněn proti němu. [...]
41. K interpretaci čl. 81 a 82 stavy se stavn soud vyslovil např. v nlezu ze dne 18. 6. 2002 sp. zn. Pl. S 7/02 (N 78/26 SbNU 273; 349/2002 Sb), kde uvedl, že „nezvislost soudce stejně tak jako nezvislost soudn [...] souvis a jsou ve vztahu vzjemn podmněnosti, a to i s nestrannost soudce a soudu. Nezvislost a nestrannost jsou neodmyslitelnmi atributy pojmu soud. Jeho nestrannost a nezvislost je hodnotou, jež prospv všem, neboť je jednou ze zruk rovnosti a prvn jistoty v demokratick společnosti. Pouze nestrann soud je způsobil poskytovat skutečnou spravedlnost vždy a všem, přičemž jednm z prostředků nestrannost soudu zaručujcch je soudcovsk nezvislost“. V tto souvislosti stavn soud poukzal na vznam zruk soudcovsk nezvislosti (jakožto předpokladu pro naplněn stavnho postaven soudn moci jako specifick formy vkonu sttn moci) s tm, že jejich čelem je „zabezpečit takov postaven soudce, kter vyžaduje jeho role v procesu nestrannho, spravedlivho soudnho rozhodovn, při němž je soudce podle svho slibu vzn toliko prvnm řdem a svm nejlepšm vědomm a svědomm (přirozeně stle konfrontovanm zkladnmi hodnotami upnajcmi se k člověku a spravedlnosti)“.
42. V nlezu ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. Pl. S 60/04 (N 96/37 SbNU 297; 264/2005 Sb.) se stavn soud vyjdřil k pojmům nezvislost soudů (čl. 81 stavy) a nezvislost soudcovskho rozhodovn (čl. 82 odst. 1 stavy) tak, že tyto pojmy spolu zce souvis, ale nejsou totožn; pokud stava hovoř o nezvislosti soudů, m tm na mysli jejich institucionln nezvislost na moci zkonodrn a vkonn, zatmco v druhm přpadě m stava na mysli vlastn rozhodovac činnost soudu; princip nezvislosti soudn moci pak dle stavnho soudu „obsahuje v sobě celou řadu aspektů, jež ve svm hrnu maj vytvořit předpoklady pro to, aby soudy mohly plnit sv koly a povinnosti [...]“, přičemž „pro splněn podmnky nezvislosti je nezbytn, aby soud mohl opřt sv rozhodnut o svůj vlastn svobodn nzor na fakta a na jejich prvn strnku, aniž by měl jakkoli zvazek vůči stranm nebo veřejnm orgnům [...]“.
43. Pro doplněn stavn soud uvd, že nezvislost soudů zakotven v čl. 81 stavy nlež mezi zkladn strukturln principy, na nichž je naše stava vystavěna, neboť je jednak vrazem dělby sttn moci (čl. 2 odst. 1 stavy), jednak patř mez zkladn kameny prvnho sttu, resp. představuje požadovan standard jeho jednn (čl. 1 odst. 1 stavy). Ustanoven čl. 82 odst. 1 stavy vslovně garantuje rovněž nezvislost soudce při vkonu jeho funkce, z čehož stavn soud vyvodil, že změrem stavodrce bylo mezi oběma pojmy rozlišovat, důsledky čehož nespočvaj jen v teoretick rovině, ale maj vznam i z hlediska samotn rozhodovac praxe stavnho soudu (viz vše citovan nlez sp. zn. Pl. S 60/04). Na straně druh je třeba vzt v vahu, že soudnictv m sv institucionln a personln složky, jež jsou z hlediska funkčnho neoddělitelně spojeny, a jeho formovn a fungovn podlh určitm principům, kter se vž podle povahy věci buď k oběma složkm, nebo jedn z nich; je proto pochopiteln, že oba pojmy často budou vzjemně zaměniteln (srov. tak Sldeček, V. in: Sldeček, V., Mikule, V., Suchnek, R., Syllov, J. stava Česk republiky. Komentř. 2. vydn. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 664 a nsl.).
44. Prvn teorie v přpadně soudcovsk nezvislosti rozlišuje mezi nezvislost politickou, tj. nezvislost na sttn moci, sociln, tj. na „nesttn“ moci (politickch stranch, crkvch, různch organizacch a sdružench, tisku či jinch medich apod.) a - z hlediska nyn souzen věci vznamnou - nezvislost procesn, tj. na častncch konkrtnho soudnho řzen. Obecně lze konstatovat, že ustanoven čl. 81 a čl. 82 odst. 1 stavy ukldaj moci zkonodrn a vkonn zdržet se všeho, čm by v konkrtnm přpadě, ať již přmo, či nepřmo, ovlivňovaly rozhodovn soudu, resp. soudce, současně jde o přkaz zkonodrci, aby přijal takov opatřen, kter by zajistila co možn nejefektivnějš ochranu a rozvoj soudn (soudcovsk) nezvislosti. Uveden ustanoven přitom nedopadaj pouze na jednn sttn moci, ale i „nesttn“ moci či jednotlivců (srov. čl. 82 odst. 1 in fine „nestrannost [soudců] nesm nikdo ohrožovat“), z čehož lze usuzovat, že stava cl na všechny složky soudcovsk nezvislosti, a tak adresty přslušn normy jsou i osoby soukromho prva.
45. V posuzovan věci m zsadn vznam otzka nezvislosti procesn; jejm projevem je požadavek neutrality soudce vůči stranm (častnkům), což se považuje za zkladn předpoklad nalzn prva v prvnm sttě, nebo dokonce za nedlnou součst tohoto nalzn; směřuje jak vůči zkonodrci, a to k vydn předpisů upravujcch vyloučen či odmtnut soudce, tak vůči soudci samotnmu, konkrtně zdržet se všeho, co by mohlo vyvolat jeho podjatost a ohrozit jeho nezvisl nalzn prva.
46. Prvn teorie tak zpravidla nezvislost soudce děl na tzv. věcnou a personln. Prvně uvedenou garantuje čl. 82 odst. 1 ve spojen s čl. 95 odst. 1 stavy. Věcn nezvislost spočv v tom, že soudce je při rozhodovn vzn vlučně zkonem v jeho formln a materiln podobě, což znamen, že jej při vkonu soudn činnosti nelze vzat ždnmi formlnmi či neformlnmi pokyny; nezvislost v tomto smyslu je mněna v prv řadě nezvislost na moci vkonn, jž nen dovoleno ovlivňovat soudce při nalzn prva jednotlivmi instrukcemi, administrativnmi předpisy a jinmi podobnmi způsoby, a dle pak na moci zkonodrn, jž je zapovězeno bezprostředně ovlivňovat rozhodnut konkrtnho přpadu v probhajcm řzen, krom toho se požadavek nezvislosti soudce uplatn i ve vztahu k soudn moci samotn, kter nesm omezovat soudce v tom, aby věc rozhodl podle svho vlastnho prvnho nzoru. Do tohoto okruhu nlež i nezvislost soudce na různch společenskch a soukromch vlivech. Tzv. personln nezvislost soudce představuje nezbytn doplněn nezvislosti věcn a jejm smyslem je ochrana soudce před možnmi personlnmi postihy za „nepopulrn“ rozhodnut; je garantovna zejmna čl. 82 odst. 2 ve spojen s čl. 93 odst. 1 stavy (zakotvujcm zsadu neodvolatelnosti a „nepřeložitelnosti“). Za čelem zajištěn věcn i personln nezvislosti soudce existuje cel systm zruk jak v stavn, tak zkonn rovině (k tomu podrobněji např. Sldeček, V. in: Sldeček, V., Mikule, V., Suchnek, R., Syllov, J., citovan dlo, s. 865 a nsl., Šimček, V. in: Bahľov, L. a kol. stava Česk republiky. Komentř. Praha: Linde Praha, 2010, s. 963 a nsl.).
47. Zatmco čl. 81 stavy zakotvuje institucionln garanci řdnho fungovn moci soudn a čl. 82 stavy pak povinnost prvnho sttu zaručit respektovn nezvislosti soudců při vkonu jejich funkce, ustanoven čl. 36 odst. 1 Listiny (přp. čl. 6 odst. 1 mluvy, čl. 18 odst. 2 Listiny), v němž se rovněž hovoř o nezvislosti a nestrannosti soudu (tribunlu), m povahu prva zkladnho, garantujcho „každmu“ (každ fyzick či prvnick osobě), aby konkrtně v jeho prvn věci rozhodoval nezvisl a nestrann soud. Těchto ustanoven se proto nemůže dovolvat soudce (jako ten, kdo soudn moc vykonv), jenž danou věc rozhoduje; to však samozřejmě neznamen, že by jimi navrhovatel nemohl argumentovat, jak čin v souzen věci.
48. Jak plyne z vše uvedenho, normy stavnho prva vedle pojmu „nezvislost“ použvaj i pojem „nestrannost“, kterou se rozum jednak „vnitřn nezvislost“ samotnho soudce, tzn. jeho subjektivn postoj jako nezčastněnho (neutrlnho) „třetho“, jenž stoj nad stranami (častnky). Jako takov m za povinnost svůj soud vynst věcně, bez ohledu na osoby častnků řzen a podle svho nejlepšho vědom a svědom [srov. nlez stavnho soudu ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. I. S 371/04 (N 121/34 SbNU 255); viz i Šimček, V. in: Bahľov, L. a kol., citovan dlo, s. 982, podle kterho je nestrannost soudce subjektivn kategori, vyjadřujc „vnitřn psychick vztah soudce k projednvan věci v širšm smyslu [...], což je zejmna zležitost odpovědnosti a svědom samotnho soudce“]. Stejně tak se pod „vnitřn“ (na rozdl od „vnějš“ nezvislosti jako formy oproštěn se soudce od vnějšch jakchkoli neždoucch politickch, skupinovch, ekonomickch a jinch vlivů) nezvislost chpe a vyžaduje nezvislost na soudn hierarchii. Soudn funkcionř tak nemůže ukldat v konkrtn věci soudci jakkoli pokyny ke způsobu rozhodnut; soudy prvnho a druhho stupně - odvolac soud sice může soudu nalzacmu uložit, kter důkazy m provst, ale nesm mu ukldat, jak je m hodnotit a jak m rozhodnout [viz např. 264 odst. 1 zkona č. 141/1961 Sb., o trestnm řzen soudnm (trestn řd), a jeho vklad in Draštk, A., Fenyk, J. a kol. Trestn řd. Komentř. II. dl. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 441],
49. Mezi samostatně chpanou „nezvislost“ a „nestrannost“ existuje vztah funkčn souvislosti, kdy nezvislost soudce je (zkladnm) předpokladem jeho nestrannosti (srov. zprvu Evropsk komise pro lidsk prva ze dne 12. 12. 1983 ve věci Bramelid a Malstrm proti Švdsku, č. B 8588, 8589/79, bod 33). Možno poznamenat, že hovoř-li se v čl. 82 odst. 1 větě druh stavy o „nestrannosti“, je tm mněna jistě nezvislost ve vše uvedenm smyslu, tedy jako prostředku sloužcho k dosažen ždoucho stavu, tj. nestrannho přstupu soudce při projednvn a rozhodovn věci, tj. že nebude některho z častnků řzen zvhodňovat, či naopak znevhodňovat (srov. Sldeček, V. a dalš, literatura shora, s. 643, bod 11).
50. Nestrannost může mt dvě polohy - personln a funkcionln; prvně uveden souvis se soukromou sfrou soudce, druh pak s vkonem jeho funkce (srov. Pospšil, I. in: Wagnerov, E., Šimček, V., Langšek, T., Pospšil, I. a kol. Listina zkladnch prv a svobod. Komentř. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 740). Nestrann vkon soudn funkce je garantovn stavnm pořdkem a v zkonn rovině zajišťovn prostřednictvm institutu vyloučen soudce, k němuž dochz na zkladě nmitky podjatosti či z podnětu samotnho soudce (iudex suspectus), krom toho zkon vymezuje konkrtn situace, kdy je soudce z projednn a rozhodnut věci vyloučen „přmo“, protože se zde jeho podjatost předpokld (iudex inhabilis), přpadně naopak stanov, kdy ho za vyloučenho nelze považovat. V tto souvislosti je možno hovořit o podjatosti ad hoc a podjatosti systmov. Jako přklad pozitivnho vymezen lze uvst 36 odst. 2 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, podle kterho je soudce tohoto soudu vyloučen, jestliže byl v tže věci činn při vkonu jin funkce nebo povoln, negativn vymezen pak obsahuje 36 odst. 3 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, podle kterho čast soudce na přpravě, projednvn a schvalovn prvnch předpisů nen důvodem jeho vyloučen.
51. Důvodem vyloučen ex lege je zpravidla to, že soudce byl v nějak podobě předtm činn v projednvan věci (srov. 14 odst. 2 a 3 o. s. ř., 8 odst. 1 zkona č. 150/2002 Sb., soudn řd sprvn, a zejmna 30 odst. 2 a 4 trestnho řdu), naopak samotn procesn postup (bez dalšho) v dan věci či jeho rozhodovn ve věcech jinch důvodem vyloučen soudce bt nemohou (srov. 14 odst. 4 o. s. ř., 8 odst. 1 soudnho řdu sprvnho). Důvod je zřejm, zatmco v přpadech prvně uvedench je zřejm vnitřn vztah soudce k projednvan věci, jenž může spočvat v jeho ovlivněn poznatky, kter zskal mimo přslušn proces, a předevšm v možn tendenci „hjiť“ (a to ať již vědomě, či nikoliv) sv předchoz, třeba i špatn rozhodnut či jim předchzejc postupy a kony; takovto bezprostředn souvislost v přpadě, kdy se častnil soudce projednvn a rozhodovn věc jinch již (zpravidla) chyb. Na roveň negativnmu vymezen lze - za určitch okolnost - postavit situaci, kdy prvn předpis v danm ohledu „mlč“, neboť v takovm přpadě se m v duchu teze o racionlnm zkonodrci za to, že takov soudce podjat nen [viz usnesen rozšřenho sentu Nejvyššho sprvnho soudu ze dne 20. 11. 2012 č. j. 1 As 89/2010-119 (Sbrka rozhodnut Nejvyššho sprvnho soudu, č. 2802/2013)].
52. Dan předpoklad se však může ukzat jako nesprvn, a přslušn zkonn prvn prava tak může stt v rozporu s stavnm principem nestrannosti. V prv řadě je nutno zmnit nlez ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. I. S 371/04 (N 121/34 SbNU 255), v němž stavn soud poukzal na to, že vztah mezi konkursnm soudcem a sprvcem konkursn podstaty nen vztahem neutrlnm, nbrž vztahem vzjemn funkčn zvislosti (a do jist mry spoluprce), a že pokud by takov soudce rozhodoval incidenčn spor, jehož by se častnil sprvce konkursn podstaty, bylo by možn jeho „strannosť“ předpokldat. Nutno však dodat, že v nov prvn pravě se prosadila koncepce jednotnho insolvenčnho řzen, podle nž by všechny spory měl rozhodovat tentž soudce insolvenčnho soudu (viz Hsov, J. a kol. Insolvenčn zkon. Komentř. 2. vydn. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 559, bod 1).
53. ESLP dospěl k zvěru, že s požadavkem nestrannosti se neslučuje, aby trestn soudce u hlavnho lčen suploval roli nepřtomnho prokurtora, kter mu v rmci tzv. důkaznho řzen nlež (viz rozsudek ze dne 18. 5. 2010 ve věci Ozerov proti Rusku č. 64962/01, 53 a 54). Dle existuje řada rozhodnut ESLP, dle nichž lze za podjatho považovat soudce, jenž se v trestn věci častnil na předchozm rozhodovn či v n byl činn jinm způsobem (podrobně např. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvl, J., Bobek, M. Evropsk mluva o lidskch prvech. Komentř. 1. vydn. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 676 a nsl.). Je možno tak připomenout ustlenou praxi ESLP, jenž při svm rozhodovn o otzce (ne)strannosti soudce uplatňuje jak subjektivn, tak i objektivn hledisko; v přpadě prvně uvedenho (přmo) posuzuje, zda je soudce vnitřně zaujat, ve druhm pak zkoum existenci okolnost, kter k takovmu stavu objektivně vedou (viz rozsudek ze dne 1. 10. 1982 ve věci Piersack proti Belgii, stžnost č. 8692/79), stejně jako prvn pravu tto problematiky v 14 odst. 2 až 4 občanskho soudnho řdu, 30 odst. 2 až 4 trestnho řdu nebo v obecnějš rovině 75, 79, 85, 89 a 118 zkona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcch, přsedcch a sttn sprvě soudů a o změně některch dalšch zkonů (zkon o soudech a soudcch), ve zněn pozdějšch předpisů.
54. Zmnit je možno i zvěry Nejvyššho sprvnho soudu obsažen v usnesen č. j. 1 As 89/2010-119, byť toto bylo vydno nikoliv ve věci podjatosti soudců, ale řednch osob, a to z toho důvodu, že se v něm řeš vztah určit zvislosti ředn osoby (na častnkovi řzen) a jej možn (systmov) podjatosti. Podle uvedenho soudu „rozhoduje-li orgn zemnho samosprvnho celku ve sprvnm řzen ve věci, kter se tk zjmu tohoto zemnho samosprvnho celku, je důvodem pochyb o nepodjatosti ředn osoby dle 14 odst. 1 zkona č. 500/2004 Sb., sprvn řd, jej zaměstnaneck poměr k zemnmu samosprvnmu celku tehdy, je-li z povahy věci či jinch okolnost patrn podezřen, že v důsledku tohoto zaměstnaneckho poměru by mohl bt jej postoj k věci ovlivněn i jinmi než zkonnmi hledisky“.
X.2
Vlastn přezkum napadench ustanoven
55. Vychzeje z vše uvedenho, stavn soud se nejprve zabval tm, zda napaden prvn prava nen v rozporu s principem nezvislosti soudu, resp. soudce, když navrhovatel sv nmitky vede v objektivn rovině, tzn. že sm se podjatm či „strannm“ bt nect, nicmně napadenou prvn pravu zjevně shledv systmově vadnou, tedy takovou, kter generuje pochyben nezvisle na postupu insolvenčnho soudu v konkrtn věci. V tto souvislosti, i s ohledem na jeho argumentaci, je možno vyloučit, že by mohlo jt o přpad zvislosti politick či sociln. V vahu tak připad možnost tzv. procesn zvislosti soudce na jednom z častnků insolvenčnho řzen, a to na věřiteli, resp. věřitelch. V tomto ohledu však stavn soud neshledal, že by tomu tak mohlo bt. Insolvenčn soudce při vkonu sv funkce v rmci insolvenčnho řzen je povinen řdit se pouze zkonem, kter stanov měřtka pro jeho postup, nikoliv pokyny některho z častnků řzen, resp. procesnch subjektů, včetně věřitelů, a to ani při vkonu působnosti věřitelskho vboru. Stejně tak nebylo možno dojt k zvěru, že se insolvenčn soud stv v důsledku tohoto vkonu jakkoliv zvislm na věřitelch po faktick, např. materiln strnce.
56. Navrhovatel s poukazem na ustanoven 58 odst. 1 insolvenčnho zkona tvrd, že povinnost insolvenčnho soudu, vykonv-li působnost věřitelskho vboru, je hjit zjmy věřitelů a že je vůči nim vzn povinnost loajality; proto při vkonu dan působnosti přestv bt soudem a stv se de iure orgnem věřitelů. Tomuto nzoru však stavn soud nemohl přisvědčit, neboť (viz tž sub 63) ustanoven upravujc činnost věřitelskho vboru je nutno interpretovat tak, že použiteln jsou jen ty normy, jež nekoliduj s postavenm soudu jako orgnu sttu a s plněnm jeho kolů vymezench zkonem (postup v mezch čl. 2 odst. 2 Listiny), přičemž autonomie jednn věřitelů je naopak založena na dispozici čl. 2 odst. 3 Listiny ve spojen s čl. 11 odst. 1 Listiny. Insolvenčn soud tak může hjit společn zjem věřitelů potud, je-li v souladu s čelem insolvenčnho řzen podle 1 psm. a) insolvenčnho zkona, nekoliduje se zjmy jinch častnků řzen (včetně ochrany prvem chrněnch zjmů dlužnka) a s kolem sttu zajistit v insolvenčnm řzen ochranu všech těchto zjmů podle 5 psm. a) insolvenčnho zkona. Stejně tak insolvenčn soudce nen (osobně) odpovědn věřitelům za způsobenou škodu, odpovědnou osobou je v takovm přpadě stt.
57. Vyvozuje-li proto z tto skutečnosti navrhovatel porušen principu rovnosti častnků řzen (čl. 37 odst. 3 Listiny), nebylo možno tomuto tvrzen přisvědčit. Podle konstantn judikatury stavnho soudu je povinnost orgnů veřejn moci v přpadě vce interpretačnch alternativ vždy upřednostnit tu, jejž použit vede k stavně konformnmu vsledku [viz např. nlez stavnho soudu ze dne 22. 10. 1996 sp. zn. III. S 277/96 (N 109/6 SbNU 285); ostatně stejně tak stavn soud upřednostňuje takovouto interpretaci prvnho předpisu před jeho derogac - viz např. nlez ze dne 26. 3. 1996 sp. zn. Pl. S 48/95 (N 21/5 SbNU 171; 121/1996 Sb.)]. Je přitom kolem obecnho soudu jako navrhovatele, aby doložil, že napaden zkon (jeho jednotliv ustanoven) je v rozporu s stavnm pořdkem, v řzen před nm se nelze vyhnout jeho aplikaci a současně jen jeho zrušen bude mt za nsledek dosažen ždoucho stavně konformnho vsledku [nlez ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. Pl. S 49/10 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.)]. Zde nelze přehldnout, že by vklad navrhovatele vedl k absurdnm situacm, jak jsou jm samotnm v nvrhu popisovny (tedy např. že soud bude při jednn vystupovat jednou v roli soudu a jednou v roli věřitelskho vboru, nebo bude-li takto postupovat při schvalovn určitho konu, může tak dospět k rozdlnmu vsledku). Nen ani zřejm, jak by se s tmto nzorem slučovala povinnost insolvenčnho soudu označovat sv kony v tto pozici podle 66 odst. 3 InsZ, kdy mus dt častnkům řzen zřetelně a vslovně najevo (nehledě na formu konu), že v probhajcm řzen nedošlo ke zřzen vboru věřitelů. Přijet takovho směru vkladu by bylo ve zjevnm rozporu s koncepc tzv. racionlnho zkonodrce.
58. Je-li navrhovatelem vyvozovno porušen danho principu na zkladě „strannosti“ soudce (soudu), vznikajc v důsledku vkonu působnosti věřitelskho vboru, stavn soud se zaměřil na klčovou otzku, zda vkon dan činnosti nezakld takov vztah soudce k častnkům řzen, eventulně i k věci sam, na jehož zkladě by vznikaly oprvněn pochybnosti o jeho nestrannosti. V prv řadě by relevantn okolnost mohlo bt, že konkursn soudce při veden řzen „supluje“ činnost jednoho z častnků řzen či to, že se podlel na předchozm rozhodovn, přpadně by mohlo jt o situaci, kdy mezi nm a věřiteli vznik vztah vzjemn funkčn zvislosti, či dokonce spoluprce.
59. Předně je třeba vzt v vahu, že insolvenčn řzen je specifickm druhem civilnho řzen, kde se obecn pravidla soudnho řzen použij jen přiměřeně a podpůrně, a to tehdy, nestanov-li insolvenčn zkon jinak, nebo nen-li takov postup v rozporu se zsadami, na kterch spočv insolvenčn řzen ( 7 InsZ). V tomto řzen pln stt (soudn moc) odlišn funkce, než je tomu ve spornm řzen podle pravidel občanskho soudnho řdu, nebo nen-li to možn, podle pravidel zkona č. 292/2013 Sb., o zvlštnch řzench soudnch, ve zněn pozdějšch předpisů. Lze připomenout hodnocen v procesn teorii (viz Zoulk, F. Konkurz v soudn praxi. Praha: C. H. Beck, s. 1 a nsl.), podle kter insolvenčn řzen nelze vnmat jako spor o existenci bankrotu, přičemž určit souvislost se spornm řzenm je v tom, že se v jeho rmci autoritativně řeš existence a vše pohledvek; s nespornm řzenm m společnou mnohost častnků a sil o uspořdn poměrů mezi nimi a s exekučnm to, že v nich jde o přm donucen (obdobně nyn Winterov, A., Mackov, A. a kol. Civiln prvo procesn. II. čst. Praha: Leges, 2015, s. 203-204). K těmto zvlštnostem insolvenčnho řzen je třeba přihlžet, i když ustanoven 7 InsZ jako primrn stanovuje subsidirn použit ustanoven občanskho soudnho řdu tkajcch se spornch řzen a jako sekundrn použit přslušnch ustanoven zkona o zvlštnch řzench soudnch. Dlužno dodat, že insolvenčn řzen ve fzi osvědčen dlužnkova (hrozcho) padku někteř autoři sice vslovně označuj za řzen sporn, současně však s odkazem na 86 insolvenčnho zkona vyvozuj použitelnost soudn judikatury tkajc se ustanoven 120 odst. 2 o. s. ř., a to (zřejmě) ve zněn do 31. 12. 2013, resp. připomnaj prosazen tzv. vyšetřovac zsady (viz Hsov, J. a kol., citovan dlo, s. 277-278, body 1 až 3).
60. Specifick je proto samotn činnost soudu v insolvenčnm řzen, neboť podle 10 insolvenčnho zkona spočv nejen ve vydvn rozhodnut [ 10 psm. a) insolvenčnho zkona], ale tak v provděn dohledu nad postupem a činnost ostatnch procesnch subjektů, včetně rozhodovn ve věcech souvisejcch [ 10 psm. b) insolvenčnho zkona]. Proto z hlediska teorie dělby moci nen rozhodujc pouze to, kdo určitou funkci či činnosti vykonv (subjektivn hledisko), nbrž tak (hledisko materiln, formln a prvn) to, co je jejm obsahem (obecn či individuln pravidlo), formou (zkon, usnesen, vměr, rozsudek, nlez, přkaz) a jak m prvn vlastnosti (zvaznost, činnost, prvn moc, konstitutivn či deklaratorn charakter apod.). Proto ne každ vron činnosti komor Parlamentu je zkonem (působnost organizačn, kreačn, kontroln apod.), moci vkonn sprvnm aktem a stejně tak činnosti soudu aktem moci soudn či vkonu soudnictv ve smyslu čl. 2 odst. 1 a čl. 90 stavy, popř. čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Narušen tohoto v stavě předpokldanho principu organizace a činnosti veřejn moci v Česk republice by mohlo nastat v přpadě, že by zkonodrce pověřoval klčov vykonavatele jednotlivch moc či funkc koly, kter narušuj jejich řdn chod jako orgnů moci zkonodrn, vkonn a soudn, popř. je nadměrně zatěžoval řešenm jinch prvnch věc ( 7 odst. 3 o. s. ř.), kter nejsou jdrem jejich činnosti. K tomu, aby bylo proto možn přisvědčit nmitkm navrhovatele, muselo by bt prokzno, že i dohldac činnost podle 10 psm. b) insolvenčnho zkona je „souzenm“ v zkm slova smyslu (předevšm poskytovnm ochrany prvům při rozhodovn sporů a rozhodovn o vině a trestu, tedy „rozsuzovnm“ a „odsuzovnm“), nikoli jinou soudu zkonem svěřenou činnost v podobě rozhodovn o jin prvn otzce, kterou by současně narušoval chod jinch větv sttn moci, popř. při jejmž vkonu by navc přestal bt soudem vzanm zsadami čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny, popř. čl. 81, 82 a 95 stavy.
61. Tzv. dohldac činnost blže specifikuje 11 insolvenčnho zkona, a to jako rozhodovn o zležitostech, kter se tkaj průběhu insolvenčnho řzen, provděn opatřen potřebnch k zajištěn jeho čelu a ukldn povinnost tkajcch se činnosti jednotlivch subjektů řzen. Jak vyplv z 66 odst. 3 InsZ, do rmce dohldac činnosti spadaj i ty kony, kter insolvenčn soud čin při vkonu působnosti věřitelskho vboru, a to ve formě usnesen podle 7 InsZ, za přiměřenho použit 167 o. s. ř., proti němuž nen podle 91 insolvenčnho zkona odvoln přpustn (viz Hsov, J. a kol., citovan dlo, s. 230, bod 3).
62. Dle je třeba vzt v vahu čel existence věřitelskho vboru, jakož i jeho postaven a kompetence v insolvenčnm řzen. Věřitelsk vbor by podle 58 odst. 1 insolvenčnho zkona měl zastupovat společn zjem věřitelů, jenž je nutno považovat za nadřazen jejich jednotlivm zjmům [viz 2 psm. j) insolvenčnho zkona], a to tak, aby byl naplněn čel insolvenčnho řzen definovan zkonem; tm je uspořdn prvnch poměrů a v tomto rmci dosažen rychlho, hospodrnho a co nejvyššho (poměrnho) uspokojen (všech) věřitelů [ 1 psm. a) a 5 psm. a) insolvenčnho zkona], Z prvnho hlediska tudž věřitelsk vbor zsadně nelze ztotožňovat s věřitelem coby častnkem insolvenčnho řzen ( 14 odst. 1 insolvenčnho zkona), což podtrhuje skutečnost, že členov věřitelskho vboru při vkonu funkce maj za povinnost upřednostnit společn zjem věřitelů před zjmy vlastnmi i před zjmy jinch osob ( 60 odst. 1 insolvenčnho zkona).
63. Věřitelsk vbor pln předevšm kontroln funkci ve vztahu k insolvenčnmu sprvci, přpadně dlužnkovi, a za tmto čelem disponuje přslušnmi oprvněnmi [zejmna 58 odst. 2 psm. a), d) až g), 300, 304 odst. 3, 331, 354 odst. 2, 355 odst. 1, 371, 383 odst. 1, 412 odst. 1 psm. d) a e), odst. 2 insolvenčnho zkona], dle pak uděluje souhlas k některm konům, přpadně o jejich učiněn rozhoduje [ 39, 58 odst. 2 psm. c), 154 odst. 2, 162 odst. 2, 219 odst. 2, 227, 239 odst. 2, 271 odst. 2, 286 odst. 2, 287 odst. 2, 288 odst. 2, 289 odst. 1, 301 odst. 1, 330 odst. 2 a 4, 330a odst. 1, 333 odst. 2, 355 odst. 2 insolvenčnho zkona], a tak m oprvněn sm činit někter procesn kony, jako je podvn nvrhů či vyjdřen [ 58 odst. 2 psm. i), 214 odst. 1, 216 odst. 2, 226 odst. 4, 261 odst. 2 psm. b), 295 odst. 3, 332 odst. 1 a 2, 339 odst. 4, 355 odst. 3 insolvenčnho zkona].
64. Z povahy věci plyne, že insolvenčn soud nebude (nen nucen) využvat kontrolnch kompetenc věřitelskho vboru tam, kde se okruh oprvněn danho orgnu plně „překrv“ s jeho tzv. dohldac činnost, jež se tk zejmna insolvenčnho sprvce (srov. 11 odst. 2 insolvenčnho zkona), ale i dalšch procesnch subjektů (srov. Hsov, J. a kol., citovan dlo, s. 67, bod 1). Insolvenčn soud tak nebude vykonvat působnost věřitelskho vboru v situaci, kdy by přslušn procesn kony činil vůči sobě samotnmu (v tomto ohleduje zřejm, že může jednat ex officio), přpadně v situaci, kdy jde o kompetenci sdlenou s věřitelskm vborem, což plat např. o souhlasu věřitelskho vboru s dohodou o vypořdn společnho jměn manželů, kterou schvaluje insolvenčn soud ( 271 odst. 2 insolvenčnho zkona), a tak pro souhlas s prodejem majetkov podstaty mimo dražbu, k němuž uděluje taktž svůj souhlas insolvenčn soud ( 289 odst. 1 insolvenčnho zkona).
65. Z hlediska stavnosti nvrhem napadench ustanoven je tak vznamn pouze skupina přpadů, kde insolvenčn zkon na přslušnm konu ždnou přmou čast insolvenčnho soudu nepředpokld - viz např. udělen souhlasu insolvenčnmu sprvci nebo dlužnku s dispozičnmi oprvněnmi k uzavrn smluv o věrovm financovn [ 58 odst. 2 psm. c) insolvenčnho zkona]. Zde pak u insolvenčnho soudu půjde o „čist“ vkon působnosti věřitelskho vboru. Konečně v některch přpadech může bt sporn, zda insolvenčn soud kompetence věřitelů fakticky využije, může-li stejnho vsledku doshnout v rmci svch „původnch“ kompetenc, tj. zejmna v rmci široce pojat dohldac činnosti; věřitelsk vbor si např. může vyhradit někter kony zsadnho vznamu, kter pak dlužnk s dispozičnmi oprvněnmi může uskutečnit jen s jeho souhlasem ( 355 odst. 2 insolvenčnho zkona). Toto však je spše věc rozhodovac praxe.
66. Vychzeje z vše uvedenho přehledu kompetenc věřitelskho vboru a insolvenčnho soudu a jejich porovnn, se stavn soud zaměřil na povahu činnosti, kterou insolvenčn soud vykonv namsto věřitelskho vboru na zkladě napadench ustanoven insolvenčnho zkona, a to v prv řadě z toho hlediska, zda se tm nezakld mezi insolvenčnm soudem a věřiteli vztah, kter by bylo možn označit za vztah funkčn zvislosti či spoluprce (viz tž sub 58), jenž by nějakm způsobem mohl ovlivňovat soudce v jeho dalšm postupu či rozhodovn, konkrtně pak tm, že by měl tendenci stranit věřitelům na kor dlužnka jako dalšho častnka řzen, jak navrhovatel argumentuje. Vzniku tohoto stavu však nic nenasvědčuje, neboť ve vztahu věřitel - insolvenčn soud nedochz k ždn zsadn změně, konkrtně v tom ohledu, že by se mezi těmito procesnmi subjekty nějak rozšiřovaly či upevňovaly vzjemn styky či vazby. V literatuře pak uvděn nmitka nedostatků kognitivn povahy v podobě nedostatečn kompetence při rozhodovn o komerčnch a finančnch otzkch či nmitka korupčnho nebezpeč (blže k tomu viz Richter, T. Insolvenčn prvo. 2. vydn. Praha: Wolters Kluwer, 2017, zejmna s. 177) se rozhodně nevztahuj pouze na tento sek kolů insolvenčnho soudu v insolvenčnm řzen. Zde stavn soud podotk, že prvě v tomto bodě je spatřovn důvod pro tzv. autonomii věřitelů v insolvenčnm řzen, neboť toto řzen je daleko vce spjato s hospodřskm rozhodovnm, než je tomu v přpadě vykonvacho řzen s jednm dlužnkem a věřitelem (k tomu zejmna Lepa, B. Insolvenzordnung und Verfassung. Eine Untersuchung der Verfassungsmssigkeit der InsO und der Einwirkung verfassungsrechtlicher Wertungen auf die Anwendung dieses Gesetzes. Berlin: Dunckler&Humlot, 2002, s. 214-215).
67. Dle pak stavn soud zkoumal, zda insolvenčn soud převzetm (některch) funkc věřitelskho vboru „nesupluje“ roli jednoho z častnků řzen takovm způsobem, že přestv bt neutrlnm „třetm“, jenž stoj nad stranami, resp. že dotčenmi subjekty a veřejnost přestane bt takto vnmn, přpadně zda vkon kompetenc věřitelskho vboru nelze považovat za (systmově) neslučiteln s jeho dalšm působenm v dan věci (viz sub 60). V tomto posouzen hraj zsadn roli dva aspekty - z hlediska časovho prvn spočv v samotn povaze činnosti insolvenčnho soudu jako věřitelskho vboru, druhm je povaha jeho nsledn, potencilně ovlivněn rozhodovac (či dohldac) činnosti.
68. stavn soud se nejdřve zabval aspektem druhm, tedy zda (vůbec) existuje rozhodovac či jin činnost insolvenčnho soudu, jež by mohla bt ovlivněna předchozm vkonem kompetenc věřitelskho vboru. Na straně jedn lze vzt v vahu, že tato (nsledn) činnost soudu spad do fze insolvenčnho řzen, kter vykazuje největš odlišnosti od jinch „běžnch“ soudnch řzen, tzn. po rozhodnut o padku ( 136 a nsl. insolvenčnho zkona), resp. o způsobu jeho řešen spojenm rozhodnut o padku s rozhodnutm o prohlšen konkursu ( 148 insolvenčnho zkona), kdy se tak zsadnm způsobem měn i dlužnkovo postaven v tomto řzen, neboť jeho „hlavnmi hrči“ se stvaj věřitel, přpadně (namsto dlužnka) insolvenčn sprvce, přičemž rozsah procesnch prv dlužnka bude značně zviset na způsobu řešen padku. Zvlště v přpadě prohlšen konkursu se dlužnk stv - obrazně řečeno - spše „objektem“ [k tomu a k vznamu přeměny bilaterlnch vztahů věřitel-dlužnk na multilaterln vztahy věřitel-dlužnk viz Richter, T., citovan dlo (sub 66), s. 182 a nsl.)].
69. Na straně druh, i přes vše uveden, nelze vyloučit kolizi mezi zjmy dlužnka a „společnm“ zjmem věřitelů; v tomto ohledu je možno zmnit např. situaci, kdy insolvenčn soud rozhoduje o tom, že dlužnk nen v padku ( 158 insolvenčnho zkona), o zrušen konkursu ( 308 insolvenčnho zkona), o zrušen rozhodnut o schvlen reorganizačnho plnu ( 362 insolvenčnho zkona), o přeměně reorganizace v konkurs ( 363 insolvenčnho zkona), o osvobozen dlužnka od placen pohledvek zahrnutch do oddlužen ( 414 insolvenčnho zkona). Striktn požadavek nestrannosti soudu, resp. soudce (ve vztahu dlužnk-věřitel), je nutno dle nzoru stavnho soudu, a to přes jeho specifika, uplatnit i na zmiňovan sek insolvenčnho řzen.
70. Jde-li o prvně zmněn aspekt, tedy o vlastn povahu činnosti insolvenčnho soudu v roli věřitelskho vboru, stavn soud se nejprve zaměřil na samotn postaven věřitelskho vboru z hlediska ochrany „společnho zjmu věřitelů“ [v obecn teorii jde vlastně o prastar rozlišen pojmů obecn vůle (volont gnrale) a vůle všech (volont de tous) v pojet J. J. Rousseaua (O společensk smlouvě. Praha, 1949, s. 36-37) v podmnkch rozhodovn určitho celku]. Věřitelsk vbor nelze ztotožňovat s jednotlivmi věřiteli jako častnky insolvenčnho řzen a s jejich individulnmi zjmy. kolem věřitelskho vboru je hjit „společn zjem věřitelů“ ( 58 odst. 1 insolvenčnho zkona), a to v situaci, kdy zjmy jednotlivch věřitelů mohou bt, resp. zpravidla jsou zcela protichůdn; tmto společnm zjmem přitom jistě je uspokojen jejich pohledvek, a to v maximln možn vši a v co nejkratš době, což je (ovšem) rovněž smyslem a čelem insolvenčnho řzen, jak jsou v zkoně vyjdřeny, a danmu principu podlh činnost samotnho insolvenčnho soudu. stavn soud přesto vazbu věřitelsk vbor - věřitel nemn podceňovat, neboť stle jde o orgn, jenž m v celm systmu insolvenčnho řzen poměrně vznamnou lohu a kter stoj na straně jednoho z častnků řzen, jehož zjmy mohou bt protichůdn vůči zjmům dlužnka jako dalšho častnka danho řzen.
71. Z tohoto důvodu stavn soud zaměřil svou pozornost na lohu insolvenčnho soudu coby věřitelskho vboru. Přitom neshledal, že by j bylo možn - z objektivnho hlediska - přikldat takov vznam, že by plněn kolů věřitelskho vboru mohlo relevantnm způsobem (již z povahy věci) ovlivnit jeho nestrannost při jeho dalš činnosti, zejmna pak ve vztahu k dlužnkovi. Jak plyne z vše uvedenho, insolvenčn soud v přpadě neexistence věřitelskho vboru z velk čsti buď jeho činnosti nebude vůbec vykonvat, nebo půjde o činnosti, kter tento soud (beztak) vykonv v rmci sv dohldac činnosti. Posledn možnost je, že sice půjde o zcela samostatnou činnost, ta se však, nehledě na to, že z hlediska prvnho půjde o vkon dohldac činnosti, svou faktickou povahou široce pojat dohldac činnosti blž; obdobu např. již zmiňovanho udělen souhlasu insolvenčnmu sprvci nebo dlužnkovi s dispozičnmi oprvněnmi k uzavrn smluv o věrovm financovn [ 58 odst. 2 psm. c) insolvenčnho zkona] lze přitom nalzt v ustanoven 227, 289 odst. 1, 298 odst. 2 insolvenčnho zkona, podle kterch insolvenčn soud uděluje insolvenčnmu sprvci souhlas i k dalšm konům, a to jistě nemenšho vznamu.
72. Současně stavn soud připomn specifickou povahu insolvenčnho řzen (sub 59), jež sestv z řady různch rozhodnut, konů či dalšch činnost insolvenčnho soudu. Nicmně na toto řzen je třeba pohlžet jako na jeden celek, kdy obecně předchoz vkon tto činnosti soudce (systmově) podjatm ve vztahu k jeho nsledn činnosti (v nsledn fzi) nečin. Z tohoto pravidla může sice existovat vjimka, jak pro konkursn řzen v přpadě tzv. incidenčnch sporů vyvodil stavn soud ve věci sp. zn. I. S 371/04 (viz vše), ovšem dalš dělen insolvenčnho řzen na jednotliv fze, či dokonce kony a činnosti, v nichž by pak vždy rozhodoval (působil) jin soudce, by v praxi bylo stěž realizovateln. Jde tedy o zcela jinou situaci, než kdyby např. trestn soudce rozhodoval nejprve o vazbě a později ve věci sam, neboť to jsou dvě relativně samostatn řzen. V tomto ohledu se tedy prosad obecn pravidlo, že předchoz postup soudu v řzen jeho podjatost per se nezakld.
73. Dle stavn soud pokld za vznamn, že v danm přpadě napaden zkon insolvenčnmu soudu uložil plnit určit koly, kter svou povahou zcela zapadaj do rmce jeho běžn činnosti, k čemuž dlužno dodat, že si nepochybně lze představit i jin rozdělen kompetenc insolvenčnho soudu a věřitelskho vboru, aniž by to vyvolvalo zsadn pochybnosti o jeho stavn konformitě, resp. aniž by to bylo možn označit za „prci pro věřitele“, jak uvedl navrhovatel. Jinak řečeno, stavn soud nemohl dospět k zvěru, že by (tak) insolvenčn soud byl v tomtž řzen nucen převzt lohu, kterou v danm procesu mohou hrt zcela vlučně jeho častnci (jako je např. pozice obžaloby při navrhovn a provděn důkazů), a že proto by bylo možn jej považovat za „strannho“.
74. Poukzal-li pak navrhovatel na to, že soud nesm svou vahou, natož zastupovnm častnka řzen vyplňovat mezeru v tvrzench či důkaznch nvrzch jedn ze stran řzen, aby nebyla narušovna materiln rovnost stran, pokld stavn soud tento argument za nepřilhav, protože předmětn činnost insolvenčnho soudu nespočv ve vyplňovn takov „mezery“ v (byť třeba dlčm) řzen (např. o zrušen konkursu podle 308 insolvenčnho zkona), ale v proveden určitho konu či provděn činnosti, nehledě na to, že takov zkaz může najt uplatněn v tzv. spornm řzen, pokud však jde o insolvenčn řzen, mohou v tomto ohledu pro jeho již zmněn specifika vznikat minimlně pochybnosti.
75. Z hlediska stavnosti nen vznamn navrhovatelem uveden skutečnost, že insolvenčn soud z důvodu nezjmu věřitelů vykonv působnost věřitelskho vboru ve většině přpadů insolvence (zejmna u oddlužovn) a že tm m (zřejmě) dochzet k nadměrnmu zatěžovn insolvenčnch soudců. V teorii insolvenčnho prva se po vzoru teorie racionln volby (tzv. rational apathy) v tto souvislosti hovoř o individuln nebo všeobecn racionln apatii věřitelů (viz Richter, T., citovan dlo, zejmna s. 102-111, 174), přičemž je třeba zdůraznit, že jde nejen o obecn problm (viz k tomu zvěry komise OSN pro mezinrodn obchodn prvo UNCITRAL in: Legislative Guide on Insolvency Law. United Nations, New York 2005, s. 193 a nsl. - dostupn na http://www.uncitral.org/pdf/english/texts/insolven/05-80722_Ebook.pdf), ale i o problm historicky trval (tento stav již konstatuje heslo „Konkurs“ in: Všeobecn slovnk prvn. Pořd a vydv Vesel, F. X. Dl II. Praha, 1897, s. 98). Tak by tomu mohlo bt, došlo-li by tm k pln a neřešiteln paralyzaci insolvenčnho soudnictv, avšak zejmna v přpadě paralyzace soudnictv vůbec (viz vše sub 60 k dělbě moci); nic takovho však z nvrhu neplyne, nehledě na to, že by to zakldalo důvod k přpadnmu zsahu zkonodrce z hlediska hospodřsk politiky sttu. Zkon dv prvo věřitelům nejdřve takov orgn volbou ustavit (stt dv přednost soukrom iniciativě) a stanov pro to jasn pravidla. Z toho plyne, že při nevyužit tto dispozice ve vlastnm zjmu si věřitel mus bt vědomi, že jinak sttu nezbude než z důvodu svch veřejnoprvnch zvazků čst kolů a oprvněn věřitelskho vboru přenst na insolvenčn soud, popř. na někoho jinho (což nen nš přpad). Navc ve srovnn s minulmi pravami v 58 odst. 3 insolvenčnho zkona počt i s možnost určit nhradnky a v 58 odst. 4 insolvenčnho zkona dokonce s možnost nechat se na vlastn nebezpeč zastoupit jakoukoli jinou fyzickou osobou. Takže v tomto směru zkonodrce učinil vše v mezch stavnho pořdku, aniž by tm ohrozil chod soudnictv, popř. rozšřil projevy tzv. manažersk justice.
76. To stejn plat i pro navrhovatelovu vtku zkonodrci, že situaci neřešil jinmi prostředky, neboť nen na stavnm soudu, aby zkonodrci stanovoval, jak opatřen m k dosažen danho cle, tj. hladkho průběhu insolvenčnch řzen, přijmout, a to i přesto, že by měl pochybnosti, zda u stvajcho řešen jde o řešen „ideln“, a to vzhledem ke skutečnosti, že soudce je postaven ještě vce do pozice, že mus činit rozhodnut povahy nejen prvn, ale i komerčn a finančn, k čemuž nem vhodnou motivaci, vzděln a zpravidla ani informace (pokus o svho druhu SWOT analzu tohoto řešen viz Richter, T., citovan dlo (sub 66), s. 176-178, kter upozorňuje mimo řady vhod tž na nebezpeč selhn kognitivn povahy, popř. mal imunity vůči korupci).
77. Pro řešenou otzku je podstatn, že podle čl. 2 odst. 3 Listiny nikoho (ani věřitele) nelze nutit činit to, co mu zkon neukld. Rezignace věřitelů přitom nemůže vst k tomu, že by stt mohl po jejich vzoru rezignovat na svou funkci zajištěn chodu tržnho hospodřstv a svobody podnikn, se kterm je rovněž spjata zkonn prava insolvenčnho řzen. Stejně tak nemohl rezignovat na svou funkci ochrany zkladnch prv a svobod, jako jsou vlastnick prvo, svoboda podnikn a jin hospodřsk činnosti a prvo na soudn ochranu, i když prvě v insolvenčnm řzen je řada konů a aktivit přenechna věřitelskm orgnům. Insolvenčn prvo je tak v tomto ohledu nstrojem veřejnho prva v situaci, kdy modern prvn stt zakazuje zsadně použit svpomoci (s vjimkou zkonem přesně definovanch přpadů), či dokonce svmoci, a jako nositel mocenskho monopolu přebr odpovědnost za řdn řešen soukromoprvnch sporů. To plat rovněž pro řešen sporů mezi dlužnkem a jeho různě postavenmi a zainteresovanmi věřiteli tak, jak to vyžaduje jeho kol podle 1 psm. a) a 5 insolvenčnho zkona (rovněž vychzejc z ochrann funkce sttu podle čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny).
78. Zvolen řešen je proto reakc na situaci, kter na tomto seku existuje. Dotk se přitom jen velmi zkho vseku problematiky stavnosti insolvenčnho řzen (viz podrobně Lepa, B. Insolvenzordnung und Verfassung (viz sub 66); Richter, T., citovan dlo, s. 208-216) z pohledu ochrany objektivnho stavnho prva. Toto sttem na zkladě stoletch zkušenost zvolen řešen se nemus jevit zdaleka jako ideln; nicmně navrhovateli se jeho nestavnost prokzat nepodařilo, neboť nen v rozporu s vše uvedenmi stavnmi kautelami ani s stavnm kolem sttu zajistit chod tržn ekonomiky. Zde nen od věci připomenout jeden z nejčastěji citovanch vroků kosmonauta a prezidenta Eastern Air Lines F. Bormana na toto tma pro časopis Time: „Pořd řkm, že kapitalismus bez insolvence je jako křesťanstv bez pekla. Ale těžko v tom spatřovat nějakou dobrou zprvu.“ („I’ve long said that capitalism without bankruptcy is like Christianity without Hell. But it‘s hard to see any good news in this.“) To stt zajišťuje rovněž svěřenm dohledu ( 11 insolvenčnho zkona) nad insolvenčnm řzenm orgnům sttu, zde tedy přslušnmu insolvenčnmu soudu, kter tak nen zstupcem někter ze „soukromch“ stran insolvenčnho řzen, nbrž ochrncem veřejnho zjmu (a povinnosti sttu) na ochraně zkladnch prv plynoucch zejmna z čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
79. Toto řešen přitom nen neobvykl, jak dokazuje prava insolvenčnho řzen v sousednch sttech (Rakousko, Slovensko, Polsko, kde je nahrazen věřitelskho vboru soudem upraveno obdobně), popř. v dalšch sttech, ve kterch je zkladnm vchodiskem pojem „autonomie vůle věřitelů“, kter se mimo jin projevuje i v jejich svobodnm rozhodnut takov věřitelsk orgn zvolit, popř. se stt dobrovolně jeho členem (stejně jako v Česk republice). Důsledkem uznn tto zsady je ovšem často prvě vznik situac, kterm se nš zkonodrce pokusil čelit cestou napadench ustanoven insolvenčnho zkona (viz rovněž 56 odst. 3 InsZ). kolem stavnho soudu v tomto řzen však bylo pouze posoudit, zda toto řešen nezasahuje do nezvislosti a nestrannosti soudnho rozhodovn, popř. zda tm nejsou oslabena vlastnick prva věřitelů a zda přitom stt dostoj sv roli při dohledu nad pravidly svobodnho podnikn a jin hospodřsk činnosti, popř. nad ochranou vkonu oprvněn plynoucch z vlastnickho prva, takže se hovoř o sttem kontrolovan samosprvě věřitelů (Lepa, B., citovan dlo, s. 24), přičemž je třeba na okraj uvst, že jej problm nen spatřovn v tom, že věřitel tento orgn neustav, nbrž v tom, jak maj věřitelsk orgny možnosti přmo zasahovat do vlastnickch prv dlužnka a jeho zvodu (tamtž, s. 214 a nsl.), jako je např. možnost omezen dispozičnch prv dlužnka podle 332 insolvenčnho zkona.
XI.
Zvěr
80. S ohledem na vše uveden stavn soud dospěl k zvěru, že nejsou dny důvody pro zrušen napadench ustanoven insolvenčnho zkona, a proto nvrh podle 70 odst. 2 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, zamtl.