Ve věci návrhu na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy 55/1995 účinný od 18.04.1995
| Schválené: | 08.03.1995 |
| Účinnost od: | 18.04.1995 |
| Autor: | Ústavního soudu |
| Oblast: | Právní předpisy. Obecně závazné vyhlášky a nařízení obcí a krajů., Právo vlastnit majetek., Konfiskace nepřátelského majetku. |
| Zobraziť iba vybrané paragrafy: | Zobrazit |
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 8. března 1995 v plénu ve věci návrhu R. D., zastoupeného advokátem JUDr. K. K., na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků 1. R. B., zastoupeného advokátem JUDr. L. M., 2. JUDr. J. S., zastoupeného advokátem JUDr. V. B. takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodněn
Navrhovatel R. D. podal s poukazem na ustanoven 74 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, spolu s stavn stžnost proti rozsudku Krajskho soudu v st nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 26. 10. 1993 č. j. 29 Co 647/93-30 tak nvrh na zahjen řzen podle ustanoven 64 odst. 1 psm. d) citovanho zkona. Ve svm nvrhu uvedl, že Krajsk soud v st nad Labem v rozporu s nyn platnm stavnm prvem, jakož i v rozporu s stavnm prvem platnm v roce 1945, prohlsil dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřtelskho majetku a Fondech nrodn obnovy, za platnou součst "našeho prvnho řdu" a současně prohlsil, že tento dekret je "zkonnm aktem, na jehož zkladě byl majetek konfiskovn". Podle stavn listiny z roku 1920 nležela moc zkonodrn pouze Nrodnmu shromžděn a jeho oběma sněmovnm. V době rozpuštěn někter sněmovny a nebo od uplynut jejho volebnho obdob až do opětovnho sejit sněmoven a dle po dobu, po kterou bylo jejich zasedn odročeno nebo skončeno, činil neodkladn opatřen, i když by k nim bylo jinak třeba zkona, a vykonval moc vldn a vkonnou 24členn vkonn vbor složen ze 16 členů Poslaneck sněmovny a osmi členů Sentu. Tento vbor byl přslušn ve všech věcech nležejcch do zkonodrn působnosti Nrodnho shromžděn, avšak ani tento vbor nebyl oprvněn měnit stavn zkony nebo ukldat svmi opatřenmi nov trval finančn povinnosti nebo zcizovat sttn majetek. Ždn jin stavn orgn než prvě vyjmenovan Nrodn shromžděn, popř. jeho 24členn vkonn vbor nebyl nadn zkonodrnou pravomoc. Ať už byl tedy dr. Edvard Beneš čmkoliv, popř. v rozhodn době, kdy dekrety vydval, dokonce i prezidentem (a tm podle prvnho nzoru navrhovatele nebyl a bt nemohl, neboť dne 5. 10. 1938 abdikoval a po něm byl řdně zvolen jin prezident Československ republiky), nemohl ani jako soukrom osoba, ani jako prezident republiky Československ bt nadn zkonodrnou pravomoc. Pokud tedy vydval jakkoliv akty, byly to nanejvše sprvn akty moci vldn a vkonn, vydvan v rozporu s tehdy platnm stavnm prvem a od samho počtku akty nulitn. Pokud socialistick prvn věda a bezprostředně před n i prvn věda ovlivněn tzv. nacionlně socialistickou revoluc, dajně probhajc v roce 1945, tedy jeho akty označovala za akty revolučnho zkonodrstv, nutno poznamenat, že neexistuje revolučn zkonodrstv, pouze revolučn nsil bez zkona. Tyto akty, takto posuzovno, byly tedy nejvše akty nsil, nikoliv prva. V rozporu se zkladnmi zsadami prvnho sttu bylo zde jedn osobě přiznno bt současně zkonodrcem a zroveň moc vldn a vkonnou. Dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., kter byl aplikovn v citovanm rozsudku Krajskho soudu v st nad Labem, pobočka Liberec, je v rozporu i s člnky 2, 3, 4, 11 a 24 Listiny zkladnch prv a svobod, tkajcmi se uplatňovn a mez sttn moci, nrodnostnch prv, mez zkladnch prv a svobod, jakož i prva vlastnit majetek. Ze všech těchto důvodů navrhovatel navrhl, aby stavn soud prohlsil dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. za akt od samho počtku nulitn. Pokud by se stavn soud navzdory prvnm zsadm civilizovanch společnost Evropy domnval, že se jednalo o prvn akt či dokonce zkon, navrhl tuto prvn normu zrušit.
Vedlejš častnk R. B. ve svm nvrhu na zrušen ustanoven 2 odst. 5 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. uvedl, že tato norma je svou povahou a zaměřenm antidemokratick a ve sv podstatě antihumnn. Aby se stt nemusel zdržovat s přpadnm spoluvlastnictvm v přpadech, kde by jinak podmnky dekretu dopadaly jen na čsti nemovitch věc, přišla mu legislativa na pomoc s takovou nekulturn konstrukc. Postižen spoluvlastnk byl vyřazen z možnosti se brnit. Tento princip označenho dekretu je v přmm rozporu s člnkem 17 odst. 2 Všeobecn deklarace lidskch prv navazujcm na člnek 55 psm. c) Charty OSN, člnkem 1 odst. 1 Dodatkovho protokolu z 20. 3. 1952 k mluvě o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod, jakož i v rozporu s Deklarac prv dět, zejmna jejmi zsadami č. 2 a 8, neboť v době konfiskace byl navrhovatel nezletil.
Vedlejš častnk JUDr. J. S. ve svm nvrhu na zrušen ustanoven 1 a 2 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. uvedl, že dr. Beneš nebyl v roce 1945 oprvněn prezidentsk dekrety vydvat, neboť podle stavy z roku 1920 nebyl v t době Nrodnm shromžděnm za prezidenta zvolen.
Poslaneck sněmovna Parlamentu Česk republiky se v zastoupen svm předsedou PhDr. Milanem Uhdem vyjdřila tak, že dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. byl vydn v mezch oprvněn hlavy sttu v době, kdy nebylo ustaveno Nrodn shromžděn, a tvoř platnou součst našeho prvnho řdu. Oprvněn prezidenta republiky po dobu platnosti zatmnho sttnho zřzen v nezbytnch přpadech vydvat předpisy, jimiž se měn, ruš nebo nově vydvaj zkony, k nvrhu vldy formou dekretů, kter spolupodepše předseda vldy, resp. členov vldy pověřen jejich vkony, je dno stavnm dekretem prezidenta republiky ze dne 15. 10. 1940 č. 2/1940 ř. věst. čsl., o prozatmnm vkonu moci zkonodrn, uveřejněnm ve Sbrce zkonů a nařzen sttu československho pod č. 20 z roku 1945. Všechny dekrety prezidenta republiky byly poslze schvleny Prozatmnm Nrodnm shromžděnm republiky Československ, a to stavnm zkonem ze dne 28. 3. 1946 č. 57/1946 Sb., kterm se schvaluj a prohlašuj za zkon dekrety prezidenta republiky. Dekrety prezidenta republiky byly tedy vydny stavnm způsobem, stavnm způsobem potvrzeny a jsou platnou součst našeho prvnho řdu.
Sent stavnho soudu, kter se zabval stavn stžnost R. D., usnesenm ze dne 27. 5. 1994 č. j. IV. S 56/94-15 řzen podle 78 odst. 1 zkona č. 182/1993 Sb. přerušil a nvrh na zrušen dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. postoupil plnu stavnho soudu k rozhodnut podle člnku 87 odst. 1 psm. a) stavy.
Plnum stavnho soudu se v prv řadě zabvalo otzkou splněn podmnek ustanoven 74 zkona č. 182/1993 Sb., o kter navrhovatel svůj nvrh opřel. Toto ustanoven stanov, že spolu s stavn stžnost může bt podn nvrh na zrušen zkona nebo jinho prvnho předpisu a nebo jejich jednotlivch ustanoven, jejichž uplatněnm nastala skutečnost, kter je předmětem stavn stžnosti, jestliže podle tvrzen stěžovatele jsou v rozporu s stavnm zkonem nebo mezinrodn smlouvou podle člnku 10 stavy, popř. se zkonem, jedn-li se o jin prvn předpis. V tomto bodě plnum stavnho soudu dospělo k zvěru, že podmnka vztahujc se k oprvněn podat nvrh na zrušen zkona nebo jinho prvnho předpisu je v projednvan věci splněna.
Prvou ze zkladnch otzek v projednvan věci je otzka, zda napaden dekret, totiž dekret prezidenta republiky ze dne 25. 10. 1945 č. 108/1945 Sb. byl vydn v mezch legitimně stanovench kompetenc či naopak, jak tvrd navrhovatel, stalo se tak v rozporu se zkladnmi zsadami prvnho sttu, neboť k jeho vydn došlo orgnem moci vkonn v rozporu s tehdy platnm stavnm prvem. V tto souvislosti je třeba konstatovat, že zkladem, na němž spočval prvn řd Československ republiky, byl zkon ze dne 28. 10. 1918 č. 11/1918 Sb. z. a n., o zřzen samostatnho sttu československho. Tento zklad československho prva nemohl bt v ždnm směru zpochybněn německou okupac, nejen z toho důvodu, že předpisy člnků 42 až 56 Řdu zkonů a obyčejů pozemn vlky představujc přlohu IV. Haagsk mluvy ze dne 18. 10. 1907 vymezily přesn hranice, v nichž okupant mohl uplatňovat sttn moc na zem obsazenho sttu, ale předevšm proto, že Německ řše jako totalitn stt, řdc se principem vyjdřenm Rosenbergovou větou - Prvem je to, co slouž německ cti - vykonvala sttn moc a vytvřela prvn řd v zsadě již stranou jejich materilně hodnotov bze. Tuto skutečnost snad nejlpe vystihuj dva řšsk zkony z roku 1935, totiž zkon o ochraně německ krve a cti a zkon o řšskm občanstv, v nichž se klade eminentn důraz na čistotu německ krve, jako předpokladu dalš existence německho lidu, a v nichž se jako řšsk občan definuje pouze sttn přslušnk z německ nebo přbuzn krve, kter dokazuje svm chovnm, že je ochoten a schopen věrně sloužit německmu nrodu a řši. Naproti tomu stavn požadavek demokratick povahy československho sttu v stavn listině z roku 1920 formuluje sice pojem politicko-vědn povahy (jenž je juristicky obtžně definovateln), což však neznamen, že je metajuristick a že nem prvn zvaznost. Naopak, jako zkladn charakteristick rys stavnho zřzen znamen ve svch důsledcch, že nad a před požadavek formlně-prvn legitimity byl v stavn listině Československ republiky z roku 1920 postaven stavn princip demokratick legitimity sttnho zřzen.
Nebylo tedy tomu tak, že by československ prvn řd zjevně preferoval primt vnitrosttnho prvnho řdu, že by jeho stava stla nesporně na stanovisku sv vlastn naprost svrchovanosti a nezvislosti na ktermkoliv jinm prvnm řdu, takže československ stavn zkonodrce mohl, zachoval-li přitom jen předepsan formy normotvorby, platně stanovit cokoliv - jmenovitě bez ohledu na předpisy mezinrodnho prva. Jak totiž bylo již konstatovno, byl v stavn listině z roku 1920 zakotven princip demokratick legitimity sttnho zřzen, princip, jenž již v preambuli k tto listině ("neboť chceme se přičleniti do společnosti nrodů jako člen vzdělan, mrumilovn, demokratick, pokrokov") zdůrazňuje vazbu na hodnotov řd, kter je zkladem i mezinrodnho prvnho řdu. Tento hodnotov zklad stavn listiny z roku 1920 a jej otevřenost ve směru k mezinrodnmu prvu dokumentuje mimo jakoukoliv pochybnost i prava prv a svobod, jakož i prava ochrany nrodnch, nboženskch a rasovch menšin. V hodnotovm nazrn, jak se vytvřelo během druh světov vlky a krtce po n, bylo naopak obsaženo přesvědčen o nezbytnosti postihu nacistickho režimu a nhrady, či alespoň zmrněn škod způsobench tmto režimem a vlečnmi udlostmi. Ani v tomto směru tedy dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. neodporuje "prvnm zsadm civilizovanch společnost Evropy platnm v tomto stolet", ale je prvnm aktem sv doby oprajcm se i o mezinrodn konsens.
V těchto momentech tkv mimo jin důvod, proč i za okupace byl československ stt a jeho prvn řd mezinrodně uznvn a proč tak zahraničn politick veden stlo na pozici zdůrazňujc kontinuitu československho prva. Vynucenm chovnm československho sttu, počnaje pohrůžkami točn vlky ze strany Hitlera - což bylo v rozporu s v tto době platnm, i samotn Německo vzajcm, Briand-Kellogovm paktem - přijetm mnichovsk dohody, přes vynucen odstoupen prezidenta Beneše až k cestě prezidenta Hchy do Berlna, ztrcel totiž tento stt svou věrohodnou demokratickou legitimaci, neboť jeho chovn se zcela zřetelně rozchzelo s postojem stavnho suverna, totiž lidu, kter svou vůli žt v demokratickm sttě dal jasně najevo, mimo jin, v mobilizaci v roce 1938. Prvě v tomto faktu lze spatřovat důvod, proč jakkoliv z těchto neblahch aktů, byť byl uskutečněn při formlnm dodržen stavnch procedur, nelze uznat za legitimn. Po rozbit Československ republiky a jejho stavnho zřzen znemožnily poměry po řadu let demokratickou formaci konstitutivn moci lidu na zem republiky. V tomto směru jsme se nelišili od cel řady jinch evropskch zem, jejichž exilov reprezentace, i prvn akty jimi vydvan, byly z uvedench důvodů v širokm měřtku mezinrodně uznvny, a to v souladu s obecně uznvanou prvn zsadou, že akty vznikl pod ntlakem se považuj za nulitn.
Co ostatně lze v projednvan věci považovat za určujc, je to, že v době, kdy již bylo vytvořeno a bylo tak mezinrodně uznno tzv. Prozatmn sttn zřzen Československ republiky, zakotven v stavnch dekretech prezidenta republiky č. 1, č. 2 a v dekretu č. 4 ř. věst. čsl. z roku 1940 - představovaly je prezident, vlda a Sttn rada - vydala československ vlda usnesen ze dne 3. 12. 1942 "O dalš platnosti prezidentskho řadu prezidenta republiky dr. Edvarda Beneše" s nsledujcm obsahem: "Ve sv schůzi ministersk rady ze dne 3. prosince 1942 předseda vldy Msgre dr. Jan Šrmek ohlsil: Dne 18. prosince 1942 uplyne sedmilet volebn obdob dosavadnho prezidenta republiky dr. Edvarda Beneše, jenž byl řdně zvolen prezidentem republiky ve schůzi Nrodnho shromžděn dne 18. prosince 1935. Prezident dr. Edvard Beneš se vzdal sv prezidentsk funkce dne 5. řjna 1938, avšak vlda československ ve shodě s věrnmi občany československho sttu nikdy nepokldala tuto rezignaci za platnou, neboť byla protiprvně vynucena. Proto prezident republiky dr. Edvard Beneš zůstal hlavou československho sttu nepřetržitě od 18. prosince 1935 a je vldami Spojench nrodů, jakož i vldami sttů jinch, za hlavu sttu uznvn. Předseda vldy dle prohlsil, že podle 1 zkona č. 161/1920 svolv schůzi Nrodnho shromžděn k volbě prezidenta republiky předseda vldy, a že tudž zkon jemu ukld, aby pečoval o včasnou volbu novho prezidenta. Hledc k odstavci 3 58 stavn listiny a 2 zkona č. 161/1920 m bti volebn schůze Nrodnho shromžděn svolna nejdřve 4 neděle a nejpozději 14 dn před koncem volebnho obdob prezidentova. Poněvadž tato schůze za danch poměrů svolna bti nemůže, předseda vldy navrhl, aby se vlda usnesla takto: Podle odstavce 5 58 stavn listiny, kter zn: "Dřvějš prezident zůstv ve sv funkci, pokud nebyl zvolen prezident nov", zůstv dosavadn prezident republiky dr. Edvard Beneš, řdně zvolen Nrodnm shromžděnm dne 18. prosince 1935, ve svm prezidentskm řadě až do doby, kdy bude možno provsti volbu novho prezidenta. Vlda se takto usnesla všemi hlasy a zroveň uložila předsedovi vldy, aby jej usnesen oznmil prezidentu republiky, lidu československmu, Sttn radě, jakož i mezinrodn veřejnosti." (ř. věst. čsl., ročnk III, 1942, str. 17).
K uvedenmu usnesen československ vldy možno dodat, že k abdikaci prezidenta dr. Edvarda Beneše došlo v "době nesvobody", kterou se rozum doba od 30. 9. 1938 do 4. 5. 1945 (stavn dekret prezidenta republiky ze dne 3. 8. 1944 č. 11/1944 ř. věst. čsl., přloha k vyhlšce ministra vnitra č. 30/1945 Sb., vldn nařzen č. 31/1945 Sb.), v obdob po mnichovsk dohodě ze dne 29. 9. 1938, jež ve Smlouvě o vzjemnch vztazch mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německa, publikovan vyhlškou č. 94/1974 Sb., byla ve svm člnku 1 prohlšena za nulitn (nulita mnichovsk dohody z 29. zř 1938 byla tak potvrzena Smlouvou mezi Českou a Slovenskou Federativn Republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrm sousedstv a přtelsk spoluprci, publikovanou pod č. 521/1992 Sb., v nž je současně uznvna skutečnost, že československ stt od roku 1918 nikdy nepřestal existovat). Prozatmnmu sttnmu zřzen Československ republiky, představovanmu prezidentem, vldou a od 21. 7. 1940 tak Sttn radou, se vedle mezinrodnho uznn dostalo podpory tak ze strany domcho a zahraničnho odboje a všeobecně ze strany československho lidu. Pokud jde o mezinrodn uznn, třeba na prvm mstě uvst dopis britskho ministra zahraničnch věc Halifaxe prezidentu Benešovi ze dne 21. 7. 1940, v němž mu sděluje, že "v odpověď na ždost Československho nrodnho vboru vlda Jeho veličenstva ve Spojenm krlovstv s radost uznv prozatmn československou vldu, utvořenou Československm nrodnm vborem v tto zemi, a navazuje s n styky" (ř. věst. čsl., roč. I, č. 10, str. 4). V dopise A. Edena ze dne 18. 7. 1941, určenm ministru Janu Masarykovi, se uvd, že krl rozhodl pověřit mimořdnho vyslance u dr. Beneše jako prezidenta ČSR, a že britsk vlda považuje prvn postaven prezidenta a vldy ČSR za totožn s postavenm sttnch spojeneckch hlav sttů a vld. V dopise F. D. Roosevelta dr. Benešovi ze dne 30. 6. 1941 je jako "adrest" uveden dr. Edvard Beneš, prezident prozatmn vldy československ. Dne 26. 10. 1942 sdělily Spojen stty americk oficilně ministru Janu Masarykovi, že uznn Spojenmi stty je třeba považovat mezinrodně prvně za pln a definitivn. Tak Sovětsk svaz plně uznal československou prozatmn vldu v červenci 1941. Kromě Velk Britnie uznalo tak Československou republiku, zastupovanou prozatmn vldou v Londně, de iure buď vslovnm uznnm, nebo navznm diplomatickch styků, 27 sttů. Československ republika, i když jej orgny nemohly vykonvat sttn moc na okupovanm zem, měla sv vlastn zahraničn vojsko, vyhlsila vlku mocnostem Osy a stala se jednm ze zakladatelů OSN.
Tendenci zachovat prvn kontinuitu s československm prvnm řdem vyjdřil dr. Beneš zejmna ve svm projevu ze dne 24. 7. 1940, tedy tři dny po uznn prozatmn československ vldy britskou vldou, v němž doslovně uvedl: "Neuznavše Mnichova a všeho toho, co přivodil, hjili jsme a hjme zsadu, že Československ republika, republika Masarykova, žila a existovala i po Mnichově dl. Cel naše prvn soustava mezinrodně - prvně a politicky - tudž pokračuje, pro ns prvně nen mho odchodu z řadu a vlasti, pro ns nen rozbit republiky, prvně a politicky neexistuje pro ns nic, co provedl nsilnick nacismus u ns po 15. březnu 1939. Prohlašuji slavnostně tyto naše politick a prvn zsady a zdůrazňuji, že plat pro ns všechny, přslušnky našeho sttu i našeho nroda, pro Čechy, Slovky, Němce i Karpatorusy, i ostatn u ns doma. Prohlašuji dle za neexistujc a za bezprvn všechno to, k čemuž jsme byli od Mnichova nezkonně a nestavně přinuceni."
S tmto Benešovm prohlšenm je v plnm souladu stavn dekret prezidenta republiky ze dne 21. 7. 1940, o ustaven Sttn rady, jako poradnho sboru Prozatmnho sttnho zřzen Československ republiky (č. 1/1940 ř. věst. čsl. ze dne 4. 12. 1940), jakož i stavn dekret prezidenta republiky ze dne 15. 10. 1940 č. 2/1940 ř. věst. čsl. (publikovan pod č. 20/1945 Sb.), jenž v ustanoven 1 konstatuje technickou nemožnost zachovvat normotvorn řzen podle hlavy druh stavn listiny (dokud nebude možno provděti ustanoven hlavy druh stavn listiny z 29. nora 1920 o moci zkonodrn, bude prezident republiky kony, kter mu ukld 64 č. 1 a č. 3 stavn listiny, pokud k nim je zapotřeb souhlasu Nrodnho shromžděn, vykonvati se souhlasem vldy) a současně v ustanoven 2 deklaruje, že jen pro tuto dobu předpisy, jimiž se měn, ruš nebo nově vydvaj zkony, budou vydvny po dobu platnosti zatmnho sttnho zřzen v nezbytnch přpadech prezidentem republiky k nvrhu vldy ve formě dekretů, kter spolupodepše předseda vldy, resp. členov vldy pověřen jejich vkony. Tento dokument nasvědčuje zřetelnmu myslu navrtit se, jakmile to bude jen možn, i pokud jde o zkonodrn proces, k postupu uvedenmu v stavn listině z roku 1920 a vychz tedy z platnosti stavn listiny z roku 1920 s tm, že zkonodrn moc podle tto stavn listiny bude po osvobozen republiky vytvořena podle ustanoven jej druh hlavy. Platnost ustanoven 2 stavnho dekretu prezidenta republiky ze dne 15. 10. 1940 č. 2/1940 ř. věst. čsl. byla prodloužena stavnm dekretem prezidenta republiky ze dne 22. 2. 1945 č. 3/1945 ř. věst. čsl., o vkonu moci zkonodrn v přechodnm obdob, a to až do doby, kustav prozatmn zkonodrn sbor Československ republiky.
Pokud jde o samotn legislativn proces, vztahujc se k dekretům prezidenta republiky, nutno uvst, že dekrety připravovala vlda a zpravidla je projednvala tak Sttn rada. Podle ustanoven člnku 3 stavnho dekretu ze dne 27. 10. 1942 č.12/1942 ř. věst. čsl. prezident republiky byl povinen při vkonu zkonodrn moci "vyždat si poradn zprvu od Sttn rady, neučinila-li tak již vlda" v rmci přpravy přslušnho nvrhu. Po zrušen Sttn rady ke dni 4. 4. 1945 (vyhlška předsedy vldy ze dne 4. 4. 1945 č. 2/1945 Sb.) byly dekrety - podle povahy věci a zemnho rozsahu jejich platnosti - projednvny tak ve Slovensk nrodn radě. V souladu s těmito pravidly byly dekrety uvděny vždy poukazem na to, že jsou vydvny "k nvrhu vldy", "po slyšen Sttn rady" nebo "po dohodě se Slovenskou nrodn radou". Stejně jako zkony, byly rovněž spolupodepisovny předsedou vldy a členy vldy, pověřenmi jejich vkony, v přpadě stavnho dekretu všemi členy vldy ( 2 stavnho dekretu č. 2/1940 ř. věst. čsl.). Jejich specifick charakter byl dn pouze mimořdnou situac, jak nastala znemožněnm vkonu vešker sttn moci, včetně moci zkonodrn, německou okupac. V dan historick situaci a souvislosti tak dekrety představovaly jedinou možnost, jak přijmat rozhodnut s prvn silou a moc zkona. Obdobně se s legislativnm procesem v obdob německ okupace vypořdaly tak jin okupovan země. Zde nen bez vznamu poukzat i na sm zkon ze dne 28. 10. 1918 č. 11/1918 Sb. z. a n., jenž byl vydn Nrodnm vborem a jenž se přesto stal zkladem prvnho řdu Československ republiky.
Tendence vrtit se k zkonodrnmu procesu podle hlavy druh stavn listiny je zřetelně vyjdřena i v ustanoven 1 dekretu prezidenta republiky ze dne 26. 10. 1940 č. 4/1940 ř. věst. čsl., o pravě veřejnho prohlšen nově vydanch prvnch ustanoven československ vldy, v němž se stanov, že k veřejnmu vyhlšen nově vydvanch prvnch ustanoven československ vldy až do obnoven pravidelnho stavnho života Československ republiky je určen vedle Sbrky zkonů a nařzen ředn věstnk československ. Princip formln prvn kontinuity s předmnichovskm prvnm řdem je obsažen i v prezidentově prohlšen podle 64 odst. 1 č. 3 stavn listiny, o vlečnm stavu mezi Československou republikou a stty, kter jsou ve vlce s Velkou Britni, Svazem sovětskch socialistickch republik a Spojenmi stty americkmi (ř. věst. čsl., ročnk III, č. 1, str. 7), stejně jako v aktech amnestie a abolice, kter prezident republiky udělil dne 24. prosince 1941 na zkladě prva danho mu ustanovenm 64 odst. 1 č. 11 stavn listiny v oblasti vojenskho soudnictv a vojenskho krnho a kzeňskho řzen, resp. v oboru vojenskho trestnho prva (viz rovněž ř. věst. čsl., ročnk III, č. 1, str. 7 a 8). Zjevn kontinuitn prvek lze zaznamenat i v již uvedenm usnesen vldy ze dne 3. 12. 1942, jež se zabvalo problematikou vzniklou tm, že dne 18. 12. 1942 uplynulo sedmilet volebn obdob prezidenta republiky. V tomto usnesen potvrzujcm dr. Edvarda Beneše jako hlavu sttu až do doby, kdy podle stavy a zkona č. 161/1920 Sb. z. a n., o volbě prezidenta republiky, bude možno provst volbu novho prezidenta, je totiž obsažen poukaz na 58 odst. 5 stavn listiny upravujc prvě takov přpad. Z hlediska formln prvn kontinuity, tj. nvaznosti na předmnichovsk prvn řd, měl pak zsadn vznam tak stavn dekret ze dne 3. 8. 1944 č. 11/1944 ř. věst. čsl. (publikovan pod č. 30/1945 Sb.), o obnoven prvnho pořdku, jenž se tkal jednak "předpisů domcch", jednak "předpisů sttnho zřzen zahraničnho". Tento dekret rozlišuje tři druhy prvnch předpisů, totiž stavn a jin prvn předpisy československ vydan do dne 29. 9. 1938 (prvo předmnichovsk), dle předpisy vydan v oblasti prvnho řdu československho (tj. na zem ČSR) v době nesvobody (tedy od 30. 9. 1938 do 4. 5. 1945) orgny druh republiky, Řše německ, Protektortu a Slovensk republiky (prvo z doby nesvobody) a konečně předpisy vydan ve formě dekretů prezidenta republiky podle Londnsk stavy (prvo sttnho zřzen zahraničnho). Zatmco o předpisech vydanch do 29. 9. 1938 se v člnku 1 odst. 1 citovanho dekretu deklaruje, že pochzej ze svobodn vůle československho lidu, a jsou proto československm prvnm řdem, konstatuje se v člnku 2 dekretu o předpisech vydanch v době nesvobody, že nejsou součst československho prvnho řdu, že však jest je i nadle "na zcela přechodnou dobu" použvat, s vjimkami stanovenmi v člnku 2 odst. 1. O tom, zda jde o takovou vjimku, rozhoduje aplikujc soud nebo sprvn řad (člnek 3). Důležit z hlediska projednvan věci je však to, co stanov tento dekret v člnku 2 o předpisech "sttnho zřzen zahraničnho": pokud tyto předpisy maj moc zkona, tvoř součst prvnho řdu československho, podlhaj však ratihabici, tj. schvlen přslušnmi stavnmi činiteli. Tto ratihabici podlhaly i samotn stavn dekrety tvořc Londnskou stavu (č. 1/1940 a č. 2/1940 ř. věst. čsl.). U ostatnch dekretů vydanch podle tto stavy (tj. podle 2 stavnho dekretu č. 2/1940 ř. věst. čsl.) se pak prav, že pozbvaj platnosti šest měsců po dni, kdy se sejde Nrodn shromžděn, nebudou-li jako zkony znovu usneseny a vyhlšeny (člnek 5 odst. 2 dekretu), přičemž mohou bt zrušeny a měněny pouhm zkonem i dekrety prezidenta republiky označen za stavn. Tmto předpisem však nemělo bt nikterak dotčeno ustanoven člnku I zkona, kterm se uvozuje stavn listina č. 121/1920 Sb. z. a n., pokud jde o stavn zkony vydan do 29. 9. 1938 (člnek 5 odst. 3 dekretu). O tom, že zde prezident i vlda stle sledovali princip prvn kontinuity s předmnichovskm prvem, svědč i stavn dekret prezidenta republiky ze dne 23. 6. 1945, publikovan pod č. 22/1945 Sb., o vyhlšen prvnch předpisů, vydanch mimo zem republiky Československ. V ustanoven 1 tohoto dekretu byla vlda zmocněna, aby určila, kter stavn dekrety prezidenta republiky (vyjmaje stavn dekret ze dne 15. 10. 1940 č. 2/1940 ř. věst. čsl. a stavn dekret ze dne 22. 2. 1945 č. 3/1945 ř. věst. čsl.), dle dekrety prezidenta republiky, vldn nařzen a jin prvn předpisy, kter byly vyhlšeny v řednm věstnku československm, zůstvaj v platnosti, měnila počtek jejich činnosti a zemn platnost a dala je vyhlsit ve Sbrce zkonů a nařzen. Podstatn je však to, že stavn dekret prezidenta republiky ze dne 3. 8. 1944 č. 11/1944 ř. věst. čsl. podroboval ratihabici i stavn dekrety tvořc tzv. Londnskou stavu, což ve svch důsledcch znamenalo, že zkladem československho prvnho řdu i po vydn tohoto dekretu stle zůstval zkon ze dne 28. řjna 1918 č. 11/1918 Sb. z. a n., stejně jako stava z roku 1920. To plyne i z vldn důvodov zprvy k osnově zmněnho dekretu, v nž se uvd, že dodatečnm schvlenm zahraničnho zkonodrstv domcm zkonodrcem bude uskutečněna prvn zsada, o kterou se opr osvobozovac boj československho sttu, totiž zsada prvn kontinuity.
Tak stavn dekret prezidenta republiky ze dne 4. 12. 1944 č. 18/1944 ř. věst. čsl., o nrodnch vborech a Prozatmnm Nrodnm shromžděn, publikovan pod č. 43/1945 Sb., se v vodnm prohlšen dovolv platn stavn listiny Československ republiky a konstatuje v člnku 2 nsledujc: "Z nrodnch vborů na zkladě voleb vzejde Prozatmn Nrodn shromžděn, jakožto prozatmn orgn zkonodrn, jemuž bude odpovědna vlda. Jeho složen, způsob jeho vzniku a jeho působnost stanov zvlštn stavn dekret." Tak se tak stalo stavnm dekretem prezidenta republiky ze dne 25. 8. 1945 o Prozatmnm Nrodnm shromžděn, publikovanm pod č. 47/1945 Sb., jmž ve vztahu k stavn listině z roku 1920 byl vytvořen tto listině sice neznm zkonodrn orgn a pověřen působnost Nrodnho shromžděn podle uveden listiny a jinch zkonů, včetně oprvněn měnit stavu, nicmně s podmnkou, že tak sm činit, jen "pokud je toho nezbytně zapotřeb" (člnek 2 č. 2 dekretu). Podstatnm však zůstv to, že i tento dekret respektuje kontinuitn bzi v jejm obsahovm či materilnm smyslu. stavn dekret č. 47/1945 Sb. reflektuje totiž na straně jedn to, že vzhledem k povlečn situaci a měncm se hospodřskm a socilnm poměrům nebylo již možno ratihabici zkonodrstv zahraničnho sttnho zřzen realizovat zcela na bzi stavn listiny z roku 1920, na straně druh však nepředstavuje z hlediska tto listiny, kladouc, jak již bylo uvedeno, eminentn důraz na princip demokratick legitimity, uveden listině ciz prvek. Nasvědčuje tomu i člnek 2 č. 1 tohoto dekretu zmocňujc Prozatmn Nrodn shromžděn potvrdit prezidenta republiky v jeho funkci až do nov volby prezidenta republiky, což se tak stalo jednomyslnm usnesenm Prozatmnho Nrodnho shromžděn ze dne 28. 10. 1945. Byl to prvě prezident Beneš, kter ještě ve sv promočn řeči dne 15. 12. 1945 poukzal na důraz, jak naše zahraničn politick veden vždy kladlo na kontinuitu československho prva. Potvrzuje to však tak zkon č. 12/1946 Sb., jmž se schvaluj, doplňuj a měn předpisy o obnoven prvnho pořdku, a v němž Prozatmn Nrodn shromžděn schvaluje a znovu usnš jako zkon dekret prezidenta republiky ze dne 3. 8. 1944 č. 11/1944 ř. věst. čsl., se změnami a doplňky v tomto zkoně uvedenmi. Konečnou tečku, pokud jde o dekrety prezidenta republiky, představuje stavn zkon č. 57/1946 Sb., kterm se schvaluj a prohlašuj za zkon dekrety prezidenta republiky. Podle člnku I odst. 1 citovanho stavnho zkona Prozatmn Nrodn shromžděn schvaluje a prohlašuje za zkon stavn dekrety a dekrety prezidenta republiky, vydan na zkladě 2 stavnho dekretu prezidenta republiky ze dne 15. řjna 1940 č. 2/1940 ř. věst. čsl. (č. 20/1945 Sb.), a to včetně prvě uvedenho stavnho dekretu, pokud se tak již nestalo. Jak je dle uvedeno v člnku I odst. 2 citovanho stavnho zkona, všechny dekrety prezidenta republiky je nutno považovat od jejich počtku za zkon, stavn dekrety za zkon stavn. I když zde již nemohlo jt o ratihabici podle ustanoven člnku 5 odst. 1 stavnho dekretu prezidenta republiky ze dne 3. 8. 1944 č. 11/1944 ř. věst. čsl., neboť stavnm činitelem v něm bylo rozuměno Nrodn shromžděn podle stavn listiny z roku 1920, bylo požadavku prvn kontinuity učiněno zadost tm, že schvlenm a prohlšenm za zkon, pokud jde o dekrety prezidenta republiky, bylo umožněno se vypořdat s podmnkou uvedenou v člnku 5 odst. 2 stavnho dekretu prezidenta republiky ze dne 3. 8. 1944 č. 11/1944 ř. věst. čsl., časově omezujc platnost dekretů prezidenta republiky. Navc ustanoven člnku I odst. 1 stavnho zkona č. 57/1946 Sb. se vztahuje i na sm stavn dekret prezidenta republiky ze dne 15. 10. 1940 č. 2/1940 ř. věst. čsl. a v odstavci 2 tohoto člnku se zdůrazňuje platnost všech dekretů prezidenta republiky již od jejich počtku. K tomu třeba dodat, že podle člnku 112 odst. 1 a 3 stavy Česk republiky maj citovan stavn zkony platn na zem Česk republiky ke dni činnosti tto stavy jen slu zkona.
Pro kontinuitu prvnch předpisů obsažench v dekretech prezidenta republiky s předmnichovskm prvnm řdem svědč však zejmna i to, co představuje jednu ze zkladnch podmnek tto kontinuity, totiž konsens českho nroda s hodnotovou i prvn nvaznost na Masarykovu republiku. Zatmco nacistick Německo usilovalo narušit a zničit zkladn principy československho prvnho a politickho řdu, potvrdil nš domc a zahraničn odboj, navazujc na odkaz našich legi v prvn světov vlce, stejně jako negativn postoj celho nroda vůči okupantům, s vjimkou skupiny zrdců a kolaborantů, že nš lid si přeje žt v demokratickm a prvnm sttu, jehož vznamnou vvojovou etapu představovala prvě předmnichovsk republika. V tomto postoji bylo obsaženo vědom, že demokratick hodnoty si udržuj svou povahu a kvalitu pouze na bzi kontinuity, na bzi jakhosi společnho jazyka, obecnho souhlasu s těmito hodnotami a principy. Platilo-li, že principy prvnho sttu byly českm nrodem akceptovny na zkladě všeobecnho konsensu, platilo současně, že mohly bt opuštěny a zaměněny jinmi opět jen na bzi platnho společenskho konsensu, nikoli cestou nsil a teroru.
Všechny tyto vahy a skutečnosti vedly proto stavn soud k zvěru, že na Prozatmn sttn zřzen Československ republiky, ustaven ve Velk Britnii, je nutno nahlžet jako na mezinrodně uznvan legitimn stavn orgn československho sttu, na jehož zem okupovanm řšskou brannou moc byl nepřtelem znemožněn vkon svrchovan sttn moci československ, pramenc z stavn listiny ČSR, uvozen stavnm zkonem č. 121/1920 Sb., jakož i z celho prvnho řdu československho. V důsledku toho všechny normativn akty prozatmnho sttnho zřzen ČSR, tedy i dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. - tak v důsledku jejich ratihabice Prozatmnm Nrodnm shromžděnm (stavn zkon ze dne 28. 3. 1946 č. 57/1946 Sb.) - jsou vrazem legln československ (česk) zkonodrn moci a bylo jimi dovršeno sil nrodů Československa za obnovu stavnho a prvnho řdu republiky. Dovolvat se tedy nepodmněně, tedy i pokud jde o zkonodrn proces, stavn listiny ČSR z roku 1920 pro dobu, kdy československ stt byl zprvu nsilně okleštěn a později zcela okupovn a kdy postupně ztrcel svou politickou reprezentaci, je zcela absurdn. Ve svch důsledcch by takov posuzovn totiž znamenalo odepřt porobenmu nrodu jeho přirozen prvo na boj proti okupujcmu agresorovi, včetně odporu brannho. K tomu, co okupujc agresor již stačil uskutečnit nebo co uskutečnit zamšlel, zcela dostačuje uvst okupaci zbytku československho sttu formou Protektortu Čechy a Morava řšskoněmeckou brannou moc, uzavřen českch vysokch škol a plnovan "Endlsung" budoucnosti českho nroda. Tak vyhlazen Lidic a dalš nsiln akty stačily dostatečně ozřejmit, že přes "vešker prvn zsady civilizovanch společnost Evropy, platn v tomto stolet" stl nejen československ stt, ale i samotn jeho nrody, před vžnou otzkou sv fyzick existence vůbec.
V odpovědi na dalš navrhovatelovo tvrzen, že totiž dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., stejně jako dalš dekrety vydan dr. Edvardem Benešem, odporovaly prvnm zsadm civilizovanch společnost Evropy, a že proto je třeba je považovati za akty nikoli prva, ale nsil, jinmi slovy, že postrdaj povahu prva vůbec, třeba, a to i ve všeobecnm smyslu, zdůraznit zkladn moment vztahujc se k jakmukoliv hodnocen minulosti; to, co přichz z minulosti, mus sice i tvř v tvř přtomnosti v principu hodnotově obstt, toto hodnocen minulho nemůže však bt soudem přtomnosti nad minulost. Jinmi slovy, řd minulosti nemůže bt postaven před soud řdu přtomnosti, jenž je již poučen dalšmi zkušenostmi, z těchto zkušenost čerp a na mnoh jevy pohlž a hodnot je s časovm odstupem. Z tohoto zornho hlu a v kontextu všech souvislost a udlost v době nacistick okupace a v obdob na ni zce navazujcm třeba hodnotit i sm dekret prezidenta republiky ze dne 25. 10. 1945 č. 108/1945 Sb., jehož vydn nebylo ničm jinm než opatřenm, v tto historick situaci a na bzi tehdy platnho prvnho řdu, reagujcm na předchoz likvidaci sttn svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti a demokraticko-republiknsk sttn formy Československ republiky, likvidaci principů demokratickho, prvnho sttu, zahrnutch v stavn listině Československ republiky z roku 1920, a to nacistickm režimem, jenž se svou ideologi světovldy pansk rasy a na tuto ideologii navazujcm terorem pustošcm miliony lidskch životů, představuje jeden z nejničivějšch totalitnch systmů v dějinch lidstva. Je proto třeba považovat za zcela konsekventn i legitimn, že každ demokratick politick systm, jak zdůraznil již T. G. Masaryk, m nejen potřebu, ale i povinnost obrany zkladů, na nichž je postaven, jak se v předmnichovskm Československu skutečně tak stalo, kupřkladu vydnm zkona č. 50/1923 Sb. z. a n., na ochranu republiky, a celou řadou dalšch opatřen, počtaje mezi ně i vojenskou mobilizaci v roce 1938. Vzhledem ke zněn ustanoven 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nen pochyb o tom, že tento dekret jako svůj cl sledoval utvrzen zmněnch zkladnch demokratickch a prvnch principů, neboť je namřen prvě proti jejich nepřtelům. Toto odhodln brnit a rozvjet Českou republiku je ostatně explicitně vyjdřeno i v preambuli k stavě Česk republiky, zachovvajc a rozvjejc tmto i v tto oblasti důležit prvek kontinuity.
Jako dalš ze zkladnch otzek se zde ukazuje otzka, zda mezi tmto clem, totiž vybudovnm demokratickho prvnho sttu, a použitm prostředkem, v našem přpadě konfiskac nepřtelskho majetku, existuje nezbytn funkčn, vzjemně podmiňovan vztah, jinmi slovy, zda použit prostředek odpovd sledovanmu cli, či zda mezi nimi naopak vznikl takov rozdl, kdy použit prostředek se ukazuje ve vztahu k cli již jako neadekvtn. Otzka přiměřenosti zvolenho prostředku je otzkou hranice, za kterou ždn prostředek v relaci prostředek - cl již nemůže jt, nechce-li zpochybnit sm cl. Pro zachovn funkčnho vztahu cle a prostředku je proto nezbytn, aby i použit prostředek byl stejnho druhu či rodu, jako cl, jinmi slovy, aby i ve svch taktizujcch prvcch byl obrcen a umožňoval vvoj, k cli, v našem přpadě k demokracii. Nahlženo z tohoto pohledu, tak dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. může proto, jako normativn prvn akt, obstt pouze tehdy, neodporuje-li ve sv podstatě intencm demokratickho prvnho sttu.
Pokud jde o vše uvedenou otzku, třeba zdůraznit, co naznačuje již sm nzev dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. (o konfiskaci nepřtelskho majetku ...), že určujcm hlediskem při vymezen subjektů konfiskovanho majetku je jejich nepřtelstv k Československ republice nebo českmu a slovenskmu nrodu, fakt, jenž v přpadě subjektů uvedench v ustanoven 1 odst. 1 č. 1 dekretu - tj. Německ řše, Krlovstv maďarskho, osob veřejnho prva podle německho nebo maďarskho prva, německ strany nacistick, politickch stran maďarskch a jinch tvarů, organizac, podniků, zařzen, osobnch sdružen, fondů a čelovch jměn těchto režimů nebo s nimi souvisejcch, jakož i jinch německch nebo maďarskch osob prvnickch - m nevyvratitelnou povahu, zatmco u subjektů uvedench v ustanoven 1 odst. 1 č. 2 dekretu, tj. osob fyzickch nrodnost německ nebo maďarsk, povahu vyvratitelnou, a sice v tom směru, že majetek těchto osob se nekonfiskuje, jestliže prokž, že zůstaly věrny Československ republice, nikdy se neprovinily proti nrodům českmu a slovenskmu a buď se činně zčastnily boje za jej osvobozen, nebo trpěly pod nacistickm nebo fašistickm terorem. Přitom vzhledem k ustanoven 1 odst. 1 č. 3 dekretu se konfiskuje majetek, bez ohledu na nrodnost, i těch fyzickch a prvnickch osob, kter vyvjely činnost proti sttn svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republiknsk sttn formě, bezpečnosti a obraně Československ republiky, kter k takov činnosti podněcovaly nebo jin osoby svsti hleděly, změrně podporovaly jakmkoliv způsobem německ nebo maďarsk okupanty nebo kter v době zvšenho ohrožen republiky ( 18 dekretu prezidenta republiky ze dne 19. června 1945 č. 16/1945 Sb., o potrestn nacistickch zločinců, zrdců a jejich pomahačů a o mimořdnch lidovch soudech) nadržovaly germanizaci nebo maďarizaci na zem Československ republiky nebo se chovaly nepřtelsky k Československ republice nebo k českmu nebo slovenskmu nrodu, jakož i fyzickch nebo prvnickch osob, kter strpěly takovou činnost u osob spravujcch jejich majetek ( 1 odst. 1 č. 3 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., ve zněn zkona č. 84/1949 Sb.). Vztah nepřtelstv nen tedy v dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. koncipovn na nrodnostn bzi, neboť za nepřtele zde na prvm mstě plat nacistick či fašistick systm, a to, jak již uvedeno, nevyvratitelně, a tak objektem ochrany je zde předevšm demokraticko-republiknsk sttn forma. I když tedy v dekretu je v prv řadě řeč o Německ řši a osobch německ nrodnosti, ve skutečnosti m tento dekret obecnějš rozměr a lze jej považovat za jeden z dokumentů reflektujcch odvěk zpas mezi demokraci a totalitarismem. Dělc črou je zde to, na kter straně kdo stl; proto za nepřtele nen považovn ten, byť kupřkladu německ nrodnosti, kdo aktivně vystoupil na obranu demokracie a nebo byl postižen totalitnm režimem, na druh straně je jako nepřtel kvalifikovn ten, kdo, bez ohledu na přslušnost k jakmukoliv nrodu, aktivně vystoupil proti demokracii.
V tto souvislosti je dle třeba posoudit otzku, zda namtan rozpor s "prvnmi zsadami civilizovanch společnost Evropy" nelze spatřovat v tom, že dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. je zjevně založen na presumpci odpovědnosti osob německ (a tak maďarsk) nrodnosti, zatmco u osob jinch nrodnost je důkazn břemeno naopak na straně orgnu rozhodujcho o tom, zda jsou či nejsou splněny podmnky pro konfiskaci jejich majetku. Již v vodu zde třeba položit důraz na to, že ani u osob německ nrodnosti zde nejde o presumpci "viny", ale presumpci "odpovědnosti". Kategorie "odpovědnosti" směřuje totiž zcela zjevně za hranice "viny" a v tomto směru m tedy mnohem širš, hodnotov, sociln, historick a tak prvn rozměr. Pro vymezen kategorie odpovědnosti je určujc vědom, že jednotlivec sm je odpověden za sv životn postoje, za sv sociln a hodnotov rozhodnut a že nikdo nemůže za něj tuto odpovědnost převzt, ani sama společnost či dějiny. K osudu každho člověka nlež, že je zapředen do mocenskch poměrů a z tto jeho pozice vyplv jeho odpovědnost zasazovat se o moc, kter uskutečňuje lidsk prva. Důvodem zakldajcm sociln, politickou, mravn, v některch přpadech i prvn odpovědnost je tedy prvě i zanedbvn spoluprce při strukturovn mocenskch poměrů, nečinnost v boji o moc ve smyslu služby prvu. Proto tak v demokracii je politick systm založen na institucionlně konkretizovan představě o společn odpovědnosti všech lid za osud cel lidsk společnosti, proto aspekt odpovědnosti zde proln ve větš či menš mře všemi sframi, osobnm životem jednotlivce, prvem i politikou. Imanentnm rysem řdu povinnosti a odpovědnosti v demokracii je nejen jeho obecn charakter, ale tak jeho vnitřn jištěn vyplvajc z internho vztahu subjektu k socilnmu jednn a jeho nsledkům. Jen za normy, k jejichž vytvořen jednotlivec přispv spontaneitou svho myšlen a jednn, se může ctit v pravm smyslu odpověden. Naproti tomu v totalitnm systmu, jak představovalo nacistick Německo, byla odpovědnost institucionlně přenšena na vldnouc elitu, ačkoli ta ve skutečnosti se ctila jakkoliv odpovědnosti zbavena.
Prvě na tomto mstě je třeba si položit otzku: v jak mře a v jakm smyslu odpovdaj za plynov komory, koncentračn tbory, masov vyhlazovn, ponižovn, ubjen a odlidštěn milionů jen představitel nacistickho hnut, nebo jsou za tyto jevy spoluodpovědni i všichni ti, kteř z těchto hnut mlčky profitovali, plnili jeho přkazy a nekladli jim odpor. Černobl schma vlučn odpovědnosti představitelů nacismu a nedostatku odpovědnosti všech ostatnch sotva existuje. Tak jako na vzniku a vvoji nacismu se podlely i dalš evropsk stty a jejich vldy, neschopn a neochotn čelit již od počtku nacistick expanzi, odpovd za něj v prv řadě sm německ nrod, byť i v jeho řadch se našlo nemlo těch, kteř aktivně a statečně proti němu vystoupili. Mezi odpovědnost "zbytku světa" a odpovědnost německho nroda, mezi mlčenm a pasivitou jedněch a mlčenm a spše aktivitou druhch zd se však přece jen existovat podstatn rozdl, jenž hraje vznamnou roli i v otzce důkaznho břemene. Byla to totiž podstatn čst německho nroda, kter v mnoha směrech bezprostředně a vědomě participovala na vytvřen mocenskch struktur v nacistickm Německu, na expanzi nacistickho Německa vůči Československu a všeobecně na nacistickch změrech a aktech, vedoucch k tomu, že v szce byl osud celho světa. Ani život v politick temnotě nelegitimuje totiž k naprost sociln rezignaci a apatii: jestliže nějak společnost je ovldna tyranem, bv to nejčastěji proto, že nem odvahu ani schopnost se spravovat sama. Lidsk svět může bt zachovn jen tehdy, jestliže v něm každ ponese svůj dl odpovědnosti, dl, kter za něj nikdo nemůže převzt. V třictch, pro Československou republiku osudovch, ltech mohlo či spše mělo bt každmu jejmu občanu zjevno, že zde pod rouškou propagandy a lž ze strany nacistickho Německa dochz k jednomu z historicky vznamnch střetů mezi demokraci a totalitarismem, ke střetu, v němž každ spoluodpovd za to, jakou pozici zaujme a jakou sociln a politickou roli převezme, totiž roli obrnce demokracie či aktra jej destrukce. Jak přpadně poznamenal již Emerson, "... člověk by sice slunečnm žrem pravdy byl zcela oslněn, ba oslepen, nicmně nemůže se vyhbat jejmu světlu natolik, aby již raději vůbec neviděl". To plat i o německch občanech v předvlečnm Československu, a zejmna o nich, neboť požr, kter rozpoutal nacismus, byl dlem valn čsti jejich nroda a jeho vůdců. Tm spše měli projevit svou věrnost vůči Československ republice, jejmiž byli občany, věrnost vůči, snad poslednmu, demokratickmu systmu ve středn Evropě a tuto věrnost povšit na zkladn politick princip.
Jak tomu bylo ve skutečnosti? Již na tomto mstě třeba zdůraznit, že kolem stavnho soudu zde nen zkoumat a hodnotit česko-německ vztahy, jak vznikaly, utvřely se a měnily po cel stalet. stavn soud byl postaven před otzku, jak postoj zaujali občan Československa německ nrodnosti v krizovch třictch letech a zda dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. představuje adekvtn, stavněprvně a hodnotově odůvodněnou reakci na tento postoj, adekvtn potud, že obstoj i z hlediska prvnch zsad uznvanch v tto době civilizovanmi nrody. Na tomto mstě třeba zdůraznit, že česko-německ konflikt, v tto době obsahově již konflikt demokracie a totalitarismu, vystil pro Československou republiku katastroficky teprve mnichovskou dohodou, jejmž důsledkem byl, mimo jin, nucen odchod zhruba půl milionu Čechů z pohraničnch oblast do zbytku republiky. Stala-li se Československ republika pouhm objektem tto dohody, nelze totž konstatovat o občanech Československa německ nrodnosti, kteř působili při odtržen pohraničnch oblast od Československa a jejich začleněn do Německ řše jako vznamn aktři, vznamn proto, že svmi politickmi postoji poskytli Hitlerovi Zpadem akceptovateln argument pro nezbytnost okleštěn Československa. Československ republika byla i v tomto kritickm obdob sttem, o jehož demokratickch zkladech nemohlo bt pochyb. Jakkoliv mnohm našim občanům německ nrodnosti se mohla i v tomto obdob stle jevit jako ciz prvek, poskytovala jim strukturou svho politickho systmu dostatečn a činn stavn prostor pro to, aby sv vůdce odmtli a zřetelně vyjdřili od jejich stanovisek odlišn stanovisko, totiž, že nechtěj do Německ řše a nepřej si bt k n přičleněni prvě pro jej, v tto době již zjevn, nsilm a brutalitou se vyznačujc totalitn charakter. Vvoj po roce 1938 však šel jinm směrem. Zatmco v někdejšch pohraničnch oblastech projevilo tamn německ obyvatelstvo naprostou loajalitu vůči nacistickmu Německu, v Protektortu Čechy a Morava zavldly persekuce a teror, k nimž nemalou měrou přispěl K. H. Frank, oceněn dokonce i funkc sttnho ministra pro cel okupovan zem. S jeho jmnem je tak spojena tragedie Lidic a Ležků a represlie nsledujc po atenttu na Heydricha.
Etablovn totalitnho systmu představuje vždy masivn tok na lidstvo i samu historii. Ve zkouman věci tmto točnkem bylo Německo a převžn čst jeho lidu; bez širok podpory převžn čsti německho lidu, jak se mu dostalo, by Hitler i se svou nacistickou stranou zůstal pouhm okrajovm jevem. V tto jeho mimořdně nebezpečn povaze, v tom, že se stv socilnm jevem ohrožujcm "osud veškerho života na zemi" (preambule k Listině zkladnch prv a svobod), tkv tak důvod, proč sil o likvidaci všech zdrojů totalitarismu si vyžaduje i mimořdnch legislativnch opatřen. Jinmi slovy, v takovch situacch jde nsledně vždy i o odstraněn přčin vzniku totalitarismu, o odstraněn jeho ohnisek, jež by mohla vst k recidivě se všemi jeho hrůznmi znaky. Tato mimořdn legislativn opatřen mus přirozeně rozlišovat mezi "vinou" a "odpovědnost"; tak se v československm zkonodrstv tak stalo rozlišenm retribučnch dekretů, vyžadujcch důkaz individuln viny a konfiskačnch dekretů, spočvajcch, pokud jde o fyzick osoby, na vyvratiteln domněnce individuln odpovědnosti. To, že dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. vychz z presumpce odpovědnosti osob německ nrodnosti, nem tedy, vzhledem k uvedenm skutečnostem, diskriminačn povahu, nepředstavuje nějakou nacionln pomstu, ale je pouhou adekvtn reakc na agresi nacistickho Německa, reakc, jež si kladla za cl politicky i ekonomicky alespoň zmrnit nsledky okupace, předejt možnm novm nstupům totalitarismu a poslit společensk a mravn vědom dotvrzenm toho, že s porušenm jakkoliv odpovědnosti m bt vždy spojena sankce. Použv-li dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. vůbec pojmu německ nrodnost, je nutno tuto skutečnost vzthnout tak k povlečnm poměrům, kdy poražen Německo bylo pod sprvou vtěznch mocnost a později rozděleno do zn, a kdy tedy užvn pojmu německ občanstv za situace, kdy německ stt neexistoval, bylo problematick. Posun k pojmu "německ nrodnost" nebyl tedy v dekretu nějakm "genetickm" odsudkem, nbrž reakc na povlečn poměry, zejmna na problematičnost německho občanstv. Prvě z tohoto důvodu nelze na dekret pohlžet jako na jakousi genocidn normu, neboť byl namřen proti těm, kteř svm chovnm, ať již mělo jakkoliv formy, podporovali nacistick stt. Tmto posunem z roviny nrodnostn do roviny sttoobčansk miz, pokud jde o presumpci odpovědnosti osob německ nrodnosti, i zdnliv nerovnost mezi "Čechy" a "Němci". Jako podstatn zůstv to, že Němcům vyplvala jejich povinnost napomhat intencm totalitnho sttu již z jejich sttnho občanstv, jež takov loajln chovn vůči Německ řši nepodmněně vyžadovalo, zatmco Češi a přslušnci jinch nrodnost, stavně vzni věrnost demokracii, museli jednat proti československ sttnosti a demokracii o sv vlastn vůli. Tato vyvratiteln domněnka odpovědnosti nen ostatně v prvu cizm prvkem, neboť ji lze zaznamenat i v jinch oblastech, s politickou oblast jistě stěž srovnatelnch, podržujcch si však určit společn rys v tom, že v nich vznik zdroj určitho druhu zvlště kvalifikovanho nebezpeč (vyvratiteln domněnka odpovědnosti se vyskytuje v mezinrodnm i vnitrosttnm prvu, např. v oblasti pravy zvlštnho druhu odpovědnosti za škody). Existuje-li presumpce odpovědnosti i v takovch oblastech, tm spše je na mstě tam, kde je ve hře, socilně a historicky, osud lidstva. Jakkoli jde tedy o oblasti stěž srovnateln, nelze pochybovat o tom, že prvo v sobě tendenci k presumpci odpovědnosti v takovch mimořdnch přpadech obsahuje.
S kategori odpovědnosti bv spojena sankce, jež je zkladn podmnkou toho, aby tato kategorie mohla plnit svou sociln funkci. Odpovědnost bez sankce by se promtla v existenci společenskho vědom natolik negativně, že by patrně znamenala, alespoň v určitch oblastech, jeho destrukci. Dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. takovou sankc nepochybně je; i když na prvn pohled se zd bt pouze "majetkov" povahy, obsahuje bezpochyby i důležit sociln a etick podtext. Vzhledem k povaze, v tomto přpadě analyzovan, odpovědnosti, nelze však na dekret nahlžet jako na trestn normu či trestn sankci, byť ke konfiskaci majetku došlo podle něj bez nhrady. Takovou trestn normou byl bezesporu dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., ve zněn pozdějšch předpisů (viz vyhlška ministra spravedlnosti č. 9/1947 Sb., o plnm zněn dekretu prezidenta republiky o potrestn nacistickch zločinců, zrdců a jejich pomahačů a o mimořdnch lidovch soudech a dekretu prezidenta republiky o Nrodnm soudu, přlohy I, II k tto vyhlšce), kter ukldal soudu v souvislosti s odsouzenm pro zločin v tomto dekretu uveden vyslovit propadnut celho jměn odsouzenho nebo čsti jeho jměn ve prospěch sttu [ 14 psm. c)]. Tento dekret tedy sledoval potrestn osob v něm uvedench s tm, že s odsouzenm pro zločiny v tomto dekretu uveden byly spojeny, pro odsouzenho nepřzniv, dalš nsledky (např. tž ztrta občansk cti), zatmco dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. pouze konfiskaci tohoto majetku, konfiskaci, jež zjevně souvisela se škodami způsobenmi Československ republice nacistickou agres a okupac (viz Postupimsk dohoda ze dne 2. 8. 1945, Dohoda o reparacch od Německa, o založen Mezispojeneckho reparačnho řadu a o vrcen měnovho zlata, publikovan pod č. 150/1947 Sb.).
Dalš ze zkladnch otzek tedy je: mohou vůbec takov sankce v principu bt v rozporu s prvy a svobodami těch, kteř je sami evidentně porušuj a kteř proto sami za to nesou odpovědnost? Jinmi slovy: může se kupřkladu prva na svobodu domhat ten, kdo svm chovnm ji sm destruuje? Byla to krutost nacistickho režimu a udlosti 2. světov vlky i všechny zkušenosti z tto doby čerpan, jež si vyždaly odpověď na tuto otzku již v člnku 30 Všeobecn deklarace lidskch prv a v na tento člnek navazujcm a s nm identickm člnku 5 odst. 1 Mezinrodnho paktu o občanskch a politickch prvech i Mezinrodnho paktu o hospodřskch, socilnch a kulturnch prvech, jakož i člnku 17 mluvy o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod, ve zněn protokolů č. 3, 5, 8, v němž je uvedeno: "nic v tto mluvě nemůže bt vykldno tak, jako by dvalo sttu, skupině nebo jednotlivci jakkoliv prvo vyvjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřench na zničen kterhokoli ze zde přiznanch prv a svobod nebo na omezovn těchto prv a svobod ve většm rozsahu, než to mluva stanov". Prvě v tto rovině možno spatřovat vchodisko pro zvěry obecnějš povahy i v projednvan věci; podleli-li se tak někdejš českoslovenšt občan německ nrodnosti na destrukci prv a svobod ostatnch občanů Československ republiky, potom je jen zcela konsekventn, že v tomto směru nemohla bt v probhajcm konfliktu zcela šetřena ani jejich prva a svobody, přirozeně při zachovn relace cl a prostředek, neboť takov sociln a tak destruktivn "naivita" by nutně vystila katastroficky. K "prvnm zsadm civilizovanch společnost Evropy platnm v tomto stolet", jichž se dovolv navrhovatel, nlež tedy i prvo vyvodit z toku na demokracii a na lidsk prva a svobody nezbytn sankce.
K tomu třeba dodat, že majetkov sankce, jakou je konfiskace nepřtelskho majetku nachzejcho se na zem Československ republiky, m svůj historick kontext předevšm v tom směru, že Postupimskou dohodou ze dne 2. 8. 1945 bylo rozhodnuto o odsunu německho obyvatelstva nebo jeho čsti z Polska, Československa a Maďarska do Německa (hlava XIII) a že touto dohodou bylo současně rozhodnuto i o německch reparacch v duchu usnesen jaltsk konference, stanovcho, že Německo bude nuceno nahradit, v pokud možno největš mře, škody a trapy, kter způsobilo Spojenm nrodům, a za něž se německ lid nemůže vyhnout odpovědnosti (hlava IV). Na tyto body Postupimsk dohody navazuje Dohoda o reparacch od Německa, o zřzen Mezispojeneckho reparačnho řadu a o vrcen měnovho zlata, sjednan dne 21. 12. 1945 v Pařži mezi 18 stty, a to i za časti Československa, jež byla publikovna pod č. 150/1947 Sb. V čsti I člnku 6 A tto pařžsk dohody se stanov, že "každ signatrn vlda si ponech formou, již si sama zvol, německ nepřtelsk majetek v jej pravomoci, nebo bude jm disponovat takovm způsobem, aby se nemohl vrtit do německho vlastnictv nebo pod německou kontrolu, a odečte tento majetek od svho podlu na reparacch...". Podle čsti I člnku 6 D tto dohody "při provděn ustanoven A shora nebude se majetek, kter byl vlastnictvm země, jež jest členem Spojench nrodů, nebo jejch přslušnků, kteř nebyli přslušnky Německa v době anexe tto země nebo jej okupace Německem nebo jejho vstupu do vlky, odpočtvat od jejch reparac...". V projednvan věci m tedy konfiskace nepřtelskho majetku nejen vnitrosttn zkonn podklad v dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., připouštějcm vyvratitelnost domněnky odpovědnosti, a navc sice působcm ex lege, ale jen vůči těm osobm, ohledně nichž bylo pravomocně rozhodnuto, že jsou splněny podmnky pro konfiskaci podle tohoto dekretu ( 1 odst. 4), ale je založena i na mezinrodnm konsensu vyjdřenm v již citovanch dokumentech postupimsk konference a pařžskho ujednn. Nešlo tedy o svvoln zbaven majetku, jehož nepřpustnost byla stanovena až v člnku 17 Všeobecn deklarace lidskch prv. Tak uveden moment svvole sehrv při vahch o oprvněnosti konfiskace majetku nepřtel důležitou roli; poukazuje totiž na legitimitu zbaven majetku tehdy, nelze-li, vedle splněn dalšch podmnek, takov akt považovat za svvoln. O tom, že na straně Československa v kontextu vlečnch udlost i postojů vtěznch mocnost nešlo o takovou svvoli, o pouh "zahalen se" do roucha obecnho zjmu, porušujcho však ve skutečnosti zkladn prva jednotlivce, lze sotva pochybovat.
Ani demokracie se totiž neobejde bez použit moci, neboť ta j poskytuje jednu z vznamnch šanc, totiž šanci, jak čelit "zlu", infiltraci, nstupu totalitnch prvků a poslze umožnit jejich odstraněn. Tak demokracie představuje jednu z forem politick vldy - jinak by totiž nemohla vůbec fungovat jako politick systm - tato forma je však od totalitn formy natolik rozdln, že obě lze sotva uvst na společnho jmenovatele. Demokracie směřuje totiž k vldě všech - i když tohoto cle nebude nikdy dosaženo - sleduje umožnit přstup k mocenskm pozicm všem socilnm jednotkm. Otevřen tohoto přstupu nemůže však představovat stav bezvld. Sttn moc je nucena i v demokracii, m-li zachovat pozitivn prvky spojen s elementem moci, reagovat na ambivalenci socilnch procesů a prvně postihovat jednn a akty destruktivnch sil, směřujc nad rmec vymezen zkonem. Představuje-li totalitarismus tok na lidstvo a historii, je prvě demokracie povinna přiměřenm způsobem na takov tok reagovat. Pozitivn povaha takov odpovědi je v prv řadě zvisl na etablovn hodnot, o nichž ve společnosti panuje určit konsens.
Ve střetu demokratickho a totalitnho politickho systmu, jak představoval konflikt Československa s nacistickm Německem, nemohla se proto sttn moc demokratickho Československa již nadle obejt bez nslednho prvnho opatřen, jak představuje tak zmněn dekret. Po dobu 20 let svho trvn ponechvala tato demokracie mocensk proces otevřen konfliktu a socilnmu vyrovnvn a institucionlně zabezpečovala politickou bzi i nejrůznorodějšm projevům. Tato otevřenost se v principu projevovala i ve vztahu k občanům německ nrodnosti. Po obdob nsilnho obsazen nacistickm Německem a v důsledku ztrt a ran, kter tm Československo utrpělo, nezbvala československ sttn moci jin cesta, než se s nsledky nacistick okupace a vlečnch udlost, alespoň do jist mry, vypořdat. Způsob, jakm tak učinila, byl zcela v souladu s hodnotovm nazrnm vyjdřenm již v preambuli stavn listiny z roku 1920 ("zabezpečit požehnn svobody přštm pokolenm") a byl tak podpořen mezinrodnm souhlasem, zejmna ze strany zpadnch demokraci, jednoznačně vyjdřenm v rozhodnutch postupimsk konference.
Vyjdřeno z jinho pohledu, hodnotov řd, jak byl v historickm vvoji stle vce manifestovn v prv řadě chpnm a zabezpečovnm lidskch prv a svobod, pln ve společnosti vznamn sociln funkce, regulativn, klasifikačn, programovou a kontroln, funkce natolik vznamn, že jej kvalifikuj k jedn ze zkladnch podmnek socilnho děn; zabezpečuje totiž kontinuitu historickho a socilnho vvoje, a tm i samotnou nosnou konstrukci společnosti. Vznam uvedench socilnch funkc hodnot poskytuje tak vysvětlen, proč jednm z uzlovch mst konfliktu mezi demokraci a totalitarismem je prvě oblast hodnot, a proč zejmna tmto směrem se koncentruj masivn totalitn tendence. Usiluje-li totalitarismus o ovldnut cel společnosti, nemůže tohoto cle doshnout, aniž by současně konstituoval inverzn hodnotov systm, směřujc nejen nad historii, ale i nad samu lidskou společnost. Z tohoto hlediska ukazuje se boj o hodnoty jako boj nejen o demokracii, ale i podstatu a kontinuitu člověka. Tak německ nacismus shl v tomto boji hluboko do svho arzenlu a v jeho teorii i praxi lze zaznamenat již Platnem tak genilně zpodobněnou ničivost "touhy po krvi", jež došla svho uspokojen nejen v nelidskostech koncentračnch tborů, ale i v krutostech vyhlazovac vlky. Pojmy, jako Fhrertum, Volkstum, Volksgemeinschaft představuj zde jen někter ze znaků ideologie, deklarujc manifestnm způsobem prvo nordick rasy na světovldu. Za rituly, doprovzejcmi nacistick "hodnotov řd", byla skryta tendence destruovat a z kořenů vyvrtit všechno skutečně hodnotn, vše co umožňuje jednotlivci jeho sebeuvědoměn a sociln orientaci, vše, co mu brn v tom, aby se stal pouhm objektem. V likvidaci lidsk autonomie lze tak spatřovat smysl a čel nacistick propagandy vytvřejc svět pouhho zdn i v prostřed obět nacismu v koncentračnch tborech prezentovanch mezinrodn veřejnosti jako zařzen převchovy a prce.
V systmu socilnch hodnot přsluš vznamn msto prvě svobodě, kter se nm ukazuje jako provokujc element a současně i podmnka socilnho vvoje; jej nedostatek či dokonce pln absence implikuje vždy zpomalen, popř. i zastaven socilnho pohybu. Ve svm nejhlubšm zkladu spoluvytvř svoboda i vědom povinnosti a odpovědnosti; inspiruje člověka k dosahovn nejvyššch clů, současně mu však nechv poznat, že ve svm principu klade meze předevšm sama sobě. Pod tmto zornm hlem nazr stavn soud i otzku mez lidskch prv a svobod a šetřen jejich podstaty a smyslu, jak se historicky vynořila tak v době vydn napadenho dekretu. Jakkoli totiž v každ demokratick společnosti je stanoven mez zkladnch prv a svobod zležitost "otevřenho" socilnho děn, v němž i menšině je přiznvno prvo na vlastn politick postoj, nelze toto prvo menšiny spojovat s každm libovolnm postojem postrdajcm pozitivn sociln podtext. Demokracie by sama sebe přivedla ke zkze, jestliže by se nzory a jednnm menšiny ctila zavzna k opatřenm, jež by již odporovala jej zkladn hodnotov orientaci. Dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nen tedy ani z tohoto pohledu svvolnm aktem, ale sankc směřujc k zabezpečen funkc a smyslu lidskch prv a svobod, jejich konstruktivnho socilnho přnosu a prohlouben smyslu pro odpovědnost. Prva někdejšch občanů Československa bylo nutno po ukončen nacistick okupace omezit ne proto, že zastvali odlišn postoje, ale z toho důvodu, že tyto jejich postoje byly v celkovm kontextu nepřtelsk vůči sam podstatě demokracie a jejmu hodnotovmu řdu a ve svch důsledcch představovaly podporu točn vlce. Tato omezen plat v danm přpadě stejně pro všechny přpady splňujc stanovenou podmnku, totiž vztah nepřtelstv k Československ republice a jej demokratick sttn formě, bez ohledu na nrodnostn přslušnost. Pokud někter sociln skupiny v použvn lidskch prv a svobod si nekladou ždn meze a destruuj tm prva a svobody ostatnch, nezbv než takov chovn prvně i socilně sankcionovat. Tak dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. sledoval tedy zjem politick a ekonomick stabilizace demokratick země, zbdačen vlkou a okupac, stejně jako zjem odstraněn dalšch možnch recidiv obdobn historick situace, i zjem ochrany prv a svobod jejch občanů, kteř toto břemeno nesli a jejichž společensk a mravn vědom - nezbytn pro vkon těchto prv - by v přpadě absence takov sankce utrpělo nedozrn trhliny, i když v povlečnch poměrech ve sledovn tohoto čelu byly skryty již i změry a praktiky politickch sil usilujcch o nastolen tzv. "lidov demokracie" jako cesty k pozdějšmu totalitnmu režimu.
K tomu, co již bylo uvedeno, přiřazuje se v projednvan věci rovněž určujc skutečnost, že exilov zkonodrstv, jakož i bezprostředně povlečn zkonodrstv osvobozenho československho sttu, představuje ve sv podstatě dnes již uzavřen okruh problmů a otzek zce souvisejcch s vlečnmi udlostmi a hospodřskou obnovou země. Normativn akty z tto doby splnily tak svůj čel ve zmněn bezprostředně povlečn době, z hlediska současnosti jsou již vesměs bez aktulnho vznamu a postrdaj již nadle konstitutivn charakter (člnek 5 odst. 2 stavnho dekretu prezidenta republiky ze dne 13. 8. 1944 č. 11/1944 ř. věst. čsl., ve zněn zkona č. 12/1946 Sb.). Prvn vztahy těmito akty založen jsou tak nejen důsledkem vlečnch udlost, ale jsou současně i vsledkem leglně projeven československ (česk) zkonodrn moci sledujc odstraněn škod vzniklch důsledkem mimořdnch poměrů z doby nesvobody, a proto jim přsluš ochrana vyplvajc z předpisů československho (českho) prvnho řdu.
Na zkladě všech uvedench zjištěn a vah dospěl proto stavn soud k zvěru, že dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. byl v době svho vydn nejen leglnm, ale tak legitimnm aktem. Vzhledem k tomu, že tento normativn akt již splnil svůj čel a po dobu vce než čtyř desetilet již nezakld prvn vztahy, a nem tedy již nadle konstitutivn charakter, nelze dnes, za uveden situace, zkoumat jeho rozpor s stavnm zkonem nebo mezinrodn smlouvou podle člnku 10 stavy [čl. 87 odst. 1 psm. a) stavy Česk republiky], neboť takov postup by postrdal jakoukoli prvn funkci. Opačn postup by ostatně zpochybnil princip prvn jistoty, jenž je jednou ze zkladnch nležitost současnch demokratickch prvnch systmů.
Ze všech uvedench důvodů stavn soud proto nvrh R. D. na zrušen dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřtelskho majetku a Fondech nrodn obnovy, podle ustanoven 70 odst. 2 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, zamtl.
Vedlejš častnci R. B. a JUDr. J. S. odkazuj se na toto rozhodnut.