Ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona České národní rady č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění zákona České národní rady č. 26/1993 Sb. 186/1997 účinný od 01.07.1998
| Schválené: | 04.07.1997 |
| Účinnost od: | 01.07.1998 |
| Autor: | Ústavního soudu |
| Oblast: | Zajištění osoby obviněného. Vazba. |
| Zobraziť iba vybrané paragrafy: | Zobrazit |
Ústavní soud rozhodl dne 2. července 1997 o návrhu trestního senátu Nejvyššího soudu České republiky na zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona České národní rady č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění zákona České národní rady č. 26/1993 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti, a o opatřeních s tím souvisejících, takto:
Dnem 1. července 1998 se zrušují ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona České národní rady č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění zákona České národní rady č. 26/1993 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti, a o opatřeních s tím souvisejících.
Odůvodněn
I.
Dne 24. ledna 1997 došel stavnmu soudu nvrh trestnho sentu Nejvyššho soudu Česk republiky na zrušen ustanoven 14 odst. 1 psm. d), e) zkona Česk nrodn rady č. 283/1991 Sb., o Policii Česk republiky, ve zněn zkona Česk nrodn rady č. 26/1993 Sb., kterm se měn a doplňuj někter zkony v oblasti vnitřnho pořdku a bezpečnosti, a o opatřench s tm souvisejcch, (dle jen "zkon č. 283/1991 Sb."). Nvrh byl podn pot, co Nejvyšš soud podle čl. 95 odst. 2 stavy Česk republiky (dle jen "stava") a 224 odst. 5 per analogiam zkona č. 141/1961 Sb., o trestnm řzen soudnm (trestn řd), ve zněn pozdějšch předpisů, (dle i "tr. ř.") přerušil trestn sthn, konkrtně řzen o stžnosti obviněnho J. M. proti usnesen Vrchnho soudu v Olomouci ze dne 22. řjna 1996 sp. zn. 3 Ntv 30/96 o prodloužen vazby obviněnho do 31. ledna 1997, když vrchn soud shledal u obviněnho existenci vazebnch důvodů ve smyslu 67 psm. a), b), c) tr. ř. Nejvyššm soudem takto přerušen trestn řzen je vedeno u Krajskho soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 56/96.
Původn nvrh sentu Nejvyššho soudu se dovolval z hlediska požadavku aktivn legitimace ve smyslu 64 odst. 4 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, v platnm zněn, (dle jen "zkon č. 182/1993 Sb.") analogie ustanoven 224 odst. 5 tr. ř. Pokud by byl stavnm soudem zkoumn pouze takto podan nvrh, a to v rmci postupu podle 42 odst. 1 a 43 zkona č. 182/1993 Sb., musel by stavn soud dospět k nsledujcm i obecně platnm zvěrům.
Ustanoven 224 odst. 5 tr. ř. vymezuje zkonn podmnky přerušen trestnho sthn pro přpady, že by dalšm procesnm postupem nebo rozhodovnm o vině a trestu před obecnm soudem došlo k porušen stavně zaručench prv, pokud by se tento soud přidržel zkona, o němž m za to, že je nestavn. Nejsou-li tyto podmnky splněny, jsou-li tedy dny jen skutečnosti těm v 224 odst. 5 tr. ř. podobn (analogick), tzn., kdy obecn soud v řzen naraz na domněle nestavn zkon, kter by bylo proto třeba zrušit, ale kter zroveň nepodmiňuje, resp. nen rozhodn pro jeho procesn postup v dan trestn věci nebo ani nepodmiňuje jeho rozhodnut o vině a trestu v takovto věci, nelze předmětn trestn sthn zdržovat tm, že se přeruš, a to analogicky podle 224 odst. 5 tr. ř., aby bylo možn napravit obecnm soudem předpokldanou nestavnost. K tomu slouž, jak znmo, jin prvn nstroje. Byť by se na prvn pohled zdlo, že zmněn analogie sleduje sprvn cl, tj. npravu předpokldan nestavnosti, a že již z tohoto důvodu je bez dalšho přpustn, nen tomu tak, neboť ve svch důsledcch by přerušen trestnho sthn podle 224 odst. 5 tr. ř. per analogiam znamenalo průtahy v řzen, kter by nebyly odůvodněny přmou potřebou zabrnit nestavnmu rozhodnut obecnho soudu.
Riziko odmtnut původnho nvrhu z důvodu nepřpustn analogie 224 odst. 5 tr. ř. a v důsledku toho z důvodu 43 odst. 1 psm. d) zkona č. 182/1993 Sb. však navrhovatel vyloučil doplněnm původnho nvrhu. Z tohoto doplněn, jak uvedeno nže, nepochybně plyne, že ke zrušen navrhovan ustanoven 14 odst. 1 psm. d), e) zkona č. 283/1991 Sb. podmiňovalo procesn postup Nejvyššho soudu, jakožto soudu stžnostnho, takže požadavek ustanoven 224 odst. 5 tr. ř. byl splněn a aktivn legitimace navrhovatele již nepředstavovala nedostatek původnho nvrhu.
Ve svm nvrhu, podanm podle 64 odst. 4 zkona č. 182/1993 Sb., předseda přslušnho sentu Nejvyššho soudu uvedl, že dne 15. listopadu 1996 předložil Vrchn soud v Olomouci Nejvyššmu soudu stžnost obviněnho J. M., t. č. ve vazbě, proti usnesen jmenovanho vrchnho soudu ze dne 22. řjna 1996 sp. zn. Ntv 30/96. Napadenm usnesenm byla prodloužena vazba obviněnho do 31. ledna 1997, neboť vrchn soud shledal v přpadě obviněnho existenci vazebnch důvodů podle 67 psm. a), b), c) tr. ř.
Obviněn ve sv stžnosti poukzal předevšm na fakt, že k jeho zadržen nedošlo až dne 24. řjna 1994, jak se uvd v usnesen vrchnho soudu, ale ve skutečnosti již 23. řjna 1994. Ze spisu Krajskho soudu v Brně sp. zn. 10 T 56/96 Nejvyšš soud zjistil, že obviněn byl podle protokolu o zadržen zadržen ve smyslu 76 tr. ř. jako osoba podezřel dne 24. řjna 1994 v 17.30 hod., a to po předchozm souhlasu přslušnho sttnho zstupce. V t nvaznosti rozhodl soudce Městskho soudu v Brně o vzet obviněnho do vazby usnesenm ze dne 25. řjna 1994 sp. zn. 7 Nt 1907/94. Vazba obviněnho se za danho stavu věci počt od 24. řjna 1994 17.30 hod. Ze zmněnho protokolu o zadržen podezřelho rovněž vyplv, že tomuto zadržen předchzelo zajištěn J. M. podle 14 odst. 1 psm. e) zkona č. 283/1991 Sb., k němuž došlo dne 23. řjna 1994 v 17.30 hod.
Navrhovatel v tto souvislosti poukazuje na skutečnost, že ustanoven 14 odst. 1 psm. d), e) zkona č. 283/1991 Sb. nesleduj svoj povahou pořdkov čel zajištěn, ale ve svm důsledku sleduj shodn čel, kter m na mysli ustanoven 76 tr. ř., tedy zadržen osoby podezřel ze spchn trestnho činu [ 14 odst. 1 psm. e)] nebo zadržen osoby, kter byla přistižena při trestnm činu [ 14 odst. 1 psm. d)]. Podle nzoru navrhovatele je nutno posuzovat omezen osobn svobody v přpadě použit 14 odst. 1 psm. d), e) zkona č. 283/1991 Sb. v rovině trestněprocesn, nikoli v rovině pořdkov.
Z ustanoven čl. 8 odst. 3 Listiny zkladnch prv a svobod (dle jen "Listina") je zřejm, že s tmto ustanovenm Listiny je v souladu pouze ustanoven 76 tr. ř., nikoli však již ustanoven 14 odst. 1 psm. d), e) zkona č. 283/1991 Sb. Ta nemaj už povahu zajištěn ve smyslu pořdkovch opatřen, ale ve sv podstatě sleduj stejn čel jako ustanoven 76 tr. ř.
Jak zdůrazňuje navrhovatel, dalš setrvn na dualismu tto prvn pravy může vst a v praxi vede k dvojmu přstupu při zadržen. Jednm z nich je postup podle 76 tr. ř., jenž je v souladu s Listinou, druhm pak postup podle 14 odst. 1 psm. d), e) zkona č. 283/1991 Sb., kter však ve svm důsledku při oddělenm počtn lhůt podle zkona č. 283/1991 Sb. a lhůt uvedench v 76 tr. ř. vede k jejich sčtn, a tm k porušen lhůty 24 hodin stanoven pro zadržen v čl. 8 odst. 3 Listiny.
Obsahov totožnost obou citovanch ustanoven zkona č. 283/1991 Sb. a trestnho řdu ve svm důsledku umožňuje v přpadech, kde jsou dny podmnky pro zadržen podezřelho podle 76 tr. ř., tohoto ustanoven nepoužt a zvolit msto toho zajištěn podle 14 odst. 1 psm. d), e) zkona č. 283/1991 Sb. Zajištěn podle naposledy citovanho ustanoven nem vliv na počtn lhůt rozhodnch pro posouzen včasnosti podanho nvrhu na vzet osoby zadržen do vazby podle 76 odst. 4, 77 odst. 1 tr. ř. či včasnosti podanho nvrhu na prodloužen lhůty trvn vazby podle 71 odst. 6 tr. ř.
Současn prava zajištěn podle 14 odst. 1 psm. d), e) zkona č. 283/1991 Sb. vzbuzuje podle mněn navrhovatele pochybnosti, neboť umožňuje obchzen ustanoven 76 tr. ř., čmž dochz k porušen ustanoven čl. 8 odst. 3 Listiny. prava proveden ustanovenm 76 tr. ř. je dostatečn. Pro takovto zvěr svědč i nlez stavnho soudu ze dne 28. listopadu 1996 sp. zn. IV. S 246/96, v němž stavn soud vyslovil nzor, že dojde-li k zajištěn osoby podezřel ze spchn trestnho činu, je třeba lhůtu 24 hodin podle 14 odst. 3 zkona č. 283/1991 Sb. včtat do 24hodinov lhůty pro zadržen podle trestnho řdu.
Ze všech uvedench důvodů se proto navrhuje zrušen ustanoven 14 odst. 1 psm. d), e) zkona č. 283/1991 Sb.
Navrhovatel svůj původn nvrh doplnil ve smyslu 63 zkona č. 182/1993 Sb., jakož i 95 odst. 1 zkona č. 99/1963 Sb., občansk soudn řd, v platnm zněn, svm podnm, kter stavnmu soudu došlo dne 11. března 1997. V něm uvedl nsledujc skutečnosti:
Zkonnou podmnkou pro rozhodnut o prodloužen vazby podle 71 odst. 3 tr. ř. je, že nvrh na toto rozhodnut byl přslušnm předsedou sentu (vrchnm sttnm zstupcem) vrchnmu soudu doručen nejpozději 15 dnů před skončenm přslušn lhůty trvn vazby. Pokud nvrh nen tmto způsobem (resp. v tto lhůtě) předložen, mus předseda sentu a v přpravnm řzen sttn zstupce podle 71 odst. 6 tr. ř. propustit obviněnho na svobodu nejpozději den po uplynut lhůty, na niž bylo trvn vazby omezeno.
V předmětn věci předseda sentu Krajskho soudu v Brně doručil Vrchnmu soudu v Olomouci nvrh na prodloužen vazby obviněnho dne 9. řjna 1996. Při zkm gramatickm vkladu ustanoven 71 odst. 8 tr. ř., z něhož vychz i rozhodnut publikovan pod č. 10/1995 Sbrky soudnch rozhodnut a stanovisek ve věcech trestnch, lze do zmněn patnctidenn lhůty započtat zadržen J. M. jako podezřelho podle 76 tr. ř., k němuž došlo dne 24. řjna 1994, nikoli však již jeho zajištěn podle 14 odst. 1 psm. e) zkona č. 283/1991 Sb., k němuž došlo o den dřve. V takovm přpadě by dvoulet lhůta trvn jeho vazby končila 24. řjna 1996 a nvrh předsedy sentu Krajskho soudu v Brně na jej prodloužen by tedy byl podle 71 odst. 6 tr. ř. podn včas. Nejvyšš soud, jakožto soud stžnostn, by proto musel z hledisek uvedench v 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumat důvodnost prodloužen vazby obviněnho.
Takov postup by však byl v rozporu s čl. 8 odst. 3 Listiny, podle kterho zadržen osoba mus bt nejpozději do 24 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdna soudu.
Naproti tomu, kdyby se do lhůty pro zadržen, a tedy i do lhůty trvn vazby, započtvala tž doba, po kterou byl obviněn zajištěn podle 14 odst. 1 psm. e) zkona č. 283/1991 Sb., byl by tento nvrh na prodloužen vazby podn opožděně. Obviněn by proto musel bt podle již citovanho 71 odst. 6 tr. ř. propuštěn na svobodu, aniž by byla zkoumna důvodnost jeho vazby, resp. podmnek 71 odst. 3 tr. ř. pro jej prodloužen.
stavn (člnku 8 odst. 3 Listiny vyhovujc) je podle nzoru navrhovatele druh z naznačench postupů, kter je však zroveň v rozporu s ustanovenm 71 odst. 8 tr. ř., podle kterho se do vazby započtv jen zadržen, a contrario tedy nikoli zajištěn. Nestavn ovšem nen toto zkonn ustanoven, kter do ryze procesnho institutu vazby sprvně započtv jin (předchoz) procesn institut zadržen, ale novela zkona č. 283/1991 Sb., proveden zkonem Česk nrodn rady č. 26/1993 Sb., posunujc v 14 odst. 1 psm. d), e) pořdkov institut zajištěn do trestněprocesn roviny.
Nejvyšš soud, jakožto vrcholn člnek soustavy obecnch soudů, je podle čl. 95 stavy, oproti stavnmu soudu, zkonem vzn. Dojde-li k zvěru, že zkon, jehož ustanoven m bt při řešen věci použito, je v rozporu s stavnm zkonem, nemůže přmo aplikovat tento stavn zkon, ale předlož věc stavnmu soudu. Z uvedench důvodů se proto trestn věc J. M. předkld stavnmu soudu s nvrhem na zrušen ustanoven 14 odst. 1 psm. d), e) zkona č. 283/1991 Sb., neboť jeho důsledn respektovn a aplikace, tzn. v kontextu 71 odst. 8 tr. ř., by jinak vedly k nestavnmu rozhodnut Nejvyššho soudu.
V psemnm vyjdřen k nvrhu sentu Nejvyššho soudu, podanm dne 2. dubna 1997 předsedou Poslaneck sněmovny Parlamentu Česk republiky ve smyslu 69 zkona č. 182/1993 Sb., bylo konstatovno, že zadržen podle 76 tr. ř. a zajištěn podle 14 odst. 1 psm. d) a e) zkona č. 283/1991 Sb. jsou dva prvn instituty, kter se shoduj pouze čstečně. Osobu podezřelou ze spchn trestnho činu může podle 76 odst. 1 tr. ř. zadržet pouze vyšetřovatel v nalhavch přpadech, i když j dosud nebylo sděleno obviněn, a to tehdy, je-li dn někter z důvodů vazby. K zadržen je přitom třeba předchozho souhlasu sttnho zstupce. Bez takovho souhlasu lze zadržen provst, jen jestliže věc nesnese odkladu a souhlasu předem nelze doshnout, zejmna byla-li osoba přistižena při trestnm činu anebo zastižena na těku.
Ve vyjdřen se dle uvd, že zajištěn osoby, kter byla přistižena při spchn trestnho činu nebo na zkladě kriminalisticky doložench informac je podezřel z přpravy, pokusu nebo spchn trestnho činu, může podle ustanoven 14 odst. 1 psm. d) a e) zkona č. 283/1991 Sb. provst pouze policista.
Poslaneck sněmovna respektuje nzor stavnho soudu obsažen v nlezu ze dne 28. listopadu 1996 sp. zn. IV. S 246/96, podle kterho v přpadě, že dojde k zajištěn osoby podezřel ze spchn trestnho činu, je třeba lhůtu 24 hodin podle 14 odst. 3 zkona č. 283/1991 Sb. včtat do 24hodinov lhůty pro zadržen podle trestnho řdu. Pokud orgny činn v trestnm řzen tmto způsobem nepostupuj, je možn takovou praxi považovat za protistavn. Z tto skutečnosti ani z čstečně shodn pravy zajištěn podle zkona č. 283/1991 Sb. a zadržen podle trestnho řdu však nen možn odvozovat protistavnost ustanoven 14 odst. 1 psm. d) a e) zkona č. 283/1991 Sb.
Zkon Česk nrodn rady č. 26/1993 Sb., kterm se měn a doplňuj někter zkony v oblasti vnitřnho pořdku a bezpečnosti, a o opatřench s tm souvisejcch, byl schvlen potřebnou většinou poslanců Česk nrodn rady dne 21. prosince 1992, byl podepsn přslušnmi stavnmi činiteli a řdně vyhlšen.
Za tohoto stavu věci, jak konstatuje častnk řzen, nutno vyjdřit stanovisko, že zkonodrn sbor jednal v přesvědčen, že přijat zkon je v souladu s stavou a našm prvnm řdem. Je na stavnm soudu, aby v souvislosti s podanou ždost sentu Nejvyššho soudu Česk republiky na zrušen ustanoven 14 odst. 1 psm. d) a e) zkona č. 283/1991 Sb. posoudil stavnost tohoto zkona a vydal přslušn rozhodnut.
Zkladn podmnkou řzen o nvrhu na zrušen zkona nebo jeho jednotlivch ustanoven je zjištěn, zda byl přijat a vydn stavně předepsanm způsobem, jak to ukld stavnmu soudu 68 odst. 2 zkona č. 182/1993 Sb. Za tm čelem si stavn soud vyždal od Poslaneck sněmovny těsnopisnou zprvu ze schůze Česk nrodn rady, na kter byla novela zkona č. 283/1991 Sb., tj. zkon Česk nrodn rady č. 26/1993 Sb., projednvna a přijata. Z celkovho počtu poslanců Česk nrodn rady, jenž činil ve smyslu čl. 103 odst. 1 stavnho zkona Nrodnho shromžděn č. 143/1968 Sb., o československ federaci, 200 poslanců, se projednn předmětn novely dne 21. prosince 1992 zčastnilo 106 poslanců. Pro přijet nvrhu novely se vyslovilo 96 poslanců, proti bylo 10 poslanců. Nvrh byl tedy v souladu s ustanovenm 24 zkona Česk nrodn rady č. 35/1989 Sb., o jednacm řdu Česk nrodn rady, ve zněn platnm k 31. prosinci 1992, přijat.
II.
V řzen o zrušen zkonů nebo jejich jednotlivch ustanoven zkoum stavn soud obsah těchto prvnch aktů z hlediska jejich souladu s stavnmi zkony a mezinrodnmi smlouvami podle čl. 10 stavy. Z tohoto hlediska se stavn soud zaměřil v prv řadě na genezi a podstatu nvrhem napadench ustanoven 14 odst. 1 psm. d), e) zkona č. 283/1991 Sb.
Nvrhem napaden ustanoven zkona č. 283/1991 Sb. zn:
" 14
Zajištěn
(1) Policista je oprvněn zajistit osobu, kter
a) svm jednnm bezprostředně ohrožuje svůj život anebo život nebo zdrav jinch osob nebo majetek;
b) se pokusila o těk při předveden podle 12 odst. 8 a 13 odst. 5;
c) na policejnm tvaru slovně urž jinou osobu nebo policistu anebo myslně znečišťuje či poškozuje zařzen nebo policejn majetek;
d) byla přistižena při spchn trestnho činu;
e) na zkladě kriminalisticky doložitelnch informac je podezřel z přpravy, pokusu nebo spchn trestnho činu.
(2) Pominou-li důvody zajištěn, je policista povinen osobu ihned propustit.
(3) Zajištěn může trvat nejdle 24 hodin od okamžiku omezen osobn svobody."
Z listinnch důkazů, kter stavn soud doposud v dan věci shromždil, třeba v prv řadě vychzet z důvodov zprvy k zkonu Česk nrodn rady č. 26/1993 Sb. Ta v souvislosti s 14 odst. 1 psm. d), e) pouze konstatuje, že nvrh novely tmto ustanovenm jen doslovně přebr pravu doposud obsaženou v 16 odst. 1 psm. c) a f) zkona č. 333/1991 Sb., o Federlnm policejnm sboru a Sboru hradn policie, (dle jen "zkon č. 333/1991 Sb."). Ani na zkladě těsnopisn zprvy o projednn vldnho nvrhu zkona Česk nrodn rady č. 26/1993 Sb. stavn soud nedospěl k ždnm dalšm zjištěnm, jež by blže osvětlovala jinak velmi skoup odůvodněn bodu 7 nvrhu tkajcho se 14 odst. 1 psm. d), e).
Pokud jde o důvodovou zprvu k zkonu č. 333/1991 Sb., jehož vldn nvrh byl projednvn jako sněmovn tisk pod č. 701 v VI. volebnm obdob Federlnho shromžděn Česk a Slovensk Federativn Republiky, ta rovněž neobsahuje ždn daje, kter by osvětlily důvody přijet a pozdějšho převzet inkriminovanch ustanoven. Je tomu tak proto, že dikce 16 odst. 1 vldnho nvrhu tohoto zkona ona psmena c) a f) vůbec neobsahovala. Pod psmenem c) se uvdělo: " ...osobu, kter byla přistižena při spchn přestupku, je-li důvodn obava, že osoba bude v protiprvnm jednn pokračovat anebo mařit řdn objasněn věci". Psmeno f) dikce tohoto ustanoven ve zněn vldnho nvrhu zcela postrd. Nicmně, vzdor navrhovanmu zněn citovanho ustanoven, třeba přece jenom z předmětn důvodov zprvy vychzet. Ta totiž k 16 obecně konstatuje: "Osobu může policista zajistit při splněn zkonem taxativně stanovench podmnek. Tento institut je třeba odlišovat od institutu zadržen a zatčen podle trestnho řdu...".
Rozdl mezi původně vldou navrhovanm zněnm 16 odst. 1 zkona č. 333/1991 Sb. a dikc, kter byla nakonec přijata a z nž vychzela i nvrhem napaden novela, tj. zkon Česk nrodn rady č. 26/1993 Sb., by měl vysvětlovat těsnopisn zznam o projednn nvrhu zkona č. 333/1991 Sb., resp. nvrh vborů brannch a bezpečnostnch na usnesen Sněmovny lidu a Sněmovny nrodů ke sněmovnmu tisku č. 701, do něhož byly pojaty i vsledky projednn vldnho nvrhu tohoto zkona stavněprvnmi vbory obou sněmoven. Ze společnho nvrhu vborů, z jeho bodu 20., se podv, že za psmeno b) třeba vložit psmeno c), kter zn: "c) byla přistižena při spchn trestnho činu." Společn zpravodaj vborů Sněmovny lidu ve svm vystoupen k tisku č. 701 citovan bod 20. nvrhu usnesen nezmiňoval a zahrnul jej mezi ostatn, kter komentoval jako prost doplněn či zpřesněn původnho paragrafovanho zněn vldnho nvrhu zkona. Navrhovan podoba zněn textu psmene c) se zřejmě postupně formovala v rozpravě poslanců, když jeden z nich původně doporučoval v 16 odst. 1 psm. c) vldnho nvrhu vložit za slovo "přestupku" slova "nebo trestnho činu". Pozměňovac nvrh rozšřen pravomoci policisty blže nezdůvodnil. Pokud jde o psmeno f), kter mělo bt rovněž doplněno zcela nad rmec původnho vldnho nvrhu, o něm se společn nvrh jmenovanch vborů nezmiňuje. Nicmně z těsnopisn zprvy o projednn tohoto nvrhu zkona ve Federlnm shromžděn se zjišťuje, že v průběhu rozpravy poslanců zazněl doplňujc nvrh k 16 odst. 1, a sice nsledujcho zněn: " ...navrhuji doplnit bod e) - na zkladě doložitelnch informac je podezřel z přpravy, pokusu nebo spchn trestnho činu." Bližš zdůvodněn citovan doplněn rovněž postrd. Tentž pozměňovac nvrh byl poslze na doporučen navrhovatele a zpravodajů zpřesněn, jak plyne z celkovho projednn a přijet i ostatnch pozměňovacch nvrhů, a to doplněnm slova "kriminalisticky", aby doložitelnost byla jasn a nesktala možnosti zneužit. Projednan zkon byl pot jako celek ve zněn vldnho nvrhu, jakož i společnho nvrhu vborů a ve zněn schvlench pozměňovacch nvrhů schvlen.
Ke zjištěn skutkovho stavu věci, jmenovitě pokud jde o samu podstatu a okolnosti praktick aplikace nvrhem napadench ustanoven zkona č. 283/1991 Sb., stavn soud vyždal "Zprvu o společnm jednn komise zřzen policejnm prezidentem a poradnho orgnu složenho ze zstupců sprv Policie ČR" (dle jen "Zprva"), kter bylo věnovno tž problematice zajištěn osob podle 14 odst. 1 psm. d), e) zkona č. 283/1991 Sb. a podle 76 tr. ř. Kromě zmněn Zprvy připojil doždan sttn orgn tž svůj vklad pojmu "kriminalisticky doložiteln informace".
Ve vlastn Zprvě je předevšm konstatovno, že nlez stavnho soudu č. 23/1997 Sb. z 28. listopadu 1996 (sp. zn. IV. S 246/96) učinil průlom do ustlen praxe Policie Česk republiky, sttnch zstupců a soudů v rozhodovn o zajištěn podle 14 odst. 1 psm. d), e) zkona č. 283/1991 Sb. a o zadržen podle 76 odst. 1 tr. ř. Do 24hodinov lhůty omezen osobn svobody (zadržen) podle 76 odst. 1 tr. ř. se nezapočtvala 24hodinov lhůta, kter často tomuto institutu předchzela, a to zajištěn osoby podle 14 odst. 1 psm. d), e) zkona č. 283/1991 Sb., i když důvod a čel jsou totožn. Nyn se započtv.
Podle citovanho nlezu v přpadě zajištěn osoby podezřel ze spchn trestnho činu je třeba lhůtu 24 hodin podle 14 odst. 3 zkona č. 283/1991 Sb. včtat do 24hodinov lhůty pro zadržen podle 75, 76 tr. ř., neboť opačn přstup ke vztahu zajištěn podle 14 odst. 1 psm. d), e) zkona č. 283/1991 Sb. a zadržen podle 75, 76 tr. ř., jak je zatm běžn v řzen před obecnmi soudy, je podle nzoru stavnho soudu v rozporu s člnkem 8 odst. 3 Listiny.
V t nvaznosti vydan pokyn obecn povahy (dle jen "pokyn") č. 1/1997 nejvyššho sttnho zstupce přikazuje sttnm zstupcům a policejnm orgnům, že do 24hodinov lhůty pro zadržen podle trestnho řdu se započtv i lhůta, po kterou byla osoba zajištěna podle 14 odst. 1 psm. d), e) zkona č. 283/1991 Sb. Citovan Zprva na tomto mstě řk, že uveden pokyn je v rozporu s platnm prvem, k čemuž předestr nsledujc argumenty.
Nelze pochybovat o tom, že osobn svoboda je zaručena (čl. 8 odst. 1 Listiny). Ustanoven čl. 8 odst. 2 Listiny pak deklaruje, že nikdo nemůže bt zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, kter stanov zkon. Existuj dva zkony, kter jsou součst prvnho řdu Česk republiky, stejn prvn sly, avšak majc rozdln čel, tj. umožňujc omezit osobn svobodu.
Prvnm je trestn řd, jehož čelem je upravit postup orgnů činnch v trestnm řzen tak, aby trestn činy byly nležitě zjištěny a jejich pachatel spravedlivě potrestni.
Druhm je zkon č. 283/1991 Sb., jehož čelem je upravit prva a povinnosti Policie Česk republiky při plněn kolů, kter stanov tento zkon.
Lze tedy konstatovat, uvd Zprva, že čl. 8 odst. 2 Listiny je obecnm zmocněnm pro moc zkonodrnou k přijet prvn normy omezujc osobn svobodu. Stejn zmocněn je pak zakotveno v čl. 7 odst. 1 Listiny, a to ještě v obecnějšm vznamu, než je tomu v čl. 8 odst. 2. Pokud jde o čl. 8 odst. 3 Listiny, je zde zmocněn pro moc zkonodrnou k zkonn pravě omezen osobn svobody osoby nachzejc se v určitm postaven, tj. osoby podezřel nebo toho, kdo je obviněn ze spchn trestnho činu. To je přpad prvě trestnho řdu, konkrtně ustanoven 75 a 76. V tto souvislosti je nutno klst důraz na použit institut zadržen. Je to institut, zdůrazňuje Zprva, kter zn pouze trestn řd. Omezit na svobodě jinho, ve zde stanovench přpadech, mohou jen zde konkrtně uveden subjekty. V přpadě 75 a 76 odst. 1 tr. ř. je to vyšetřovatel. Odstavec 2 naposledy citovanho ustanoven dv možnost omezit osobn svobodu osoby komukoliv, když takov osoba byla přistižena při trestn činnosti nebo bezprostředně pot, je-li to nutn ke zjištěn jej totožnosti, k zamezen těku nebo k zajištěn důkazů. Použit vraz "kdokoliv" lze oprvněně vyložit tak, že může jt i o policistu. Z tohoto pohledu jsou důvody k omezen osobn svobody skutečně totožn jak v ustanoven 76 odst. 2 tr. ř., tak v ustanoven 14 odst. 1 psm. d) zkona č. 283/1991 Sb. Totožnost důvodů však nelze spatřovat v ustanoven 14 odst. 1 psm. e) citovanho zkona. Naposledy zmněn zkonn ustanoven postihuje ty přpady, kdy na zkladě kriminalisticky doložench informac vyvstalo určit podezřen, že určit osoba spchala určit trestn čin. Takov osoba je polici poždna ve smyslu ustanoven 12 zkona č. 283/1991 Sb. o vysvětlen. Současně vyvstane nutnost ověřit určit daje uvděn podezřelou osobou nebo ověřit dalš skutečnosti (kriminalistickmi metodami), respektive dovst věc do takovho stadia, kdy je možno takovou osobu předat vyšetřovateli ke sdělen obviněn. K takovm konům slouž institut zajištěn. Omezen osobn svobody na zkladě tohoto institutu je zkonn.
Zprva dle připoušt, že 14 odst. 1 psm. d) zkona č. 283/1991 Sb. je nadbytečn. Z důvodů, kter jsou uvedeny shora, lze v takovch přpadech použt ustanoven 76 odst. 2 tr. ř. Pokud však jde o 14 odst. 1 psm. e) zkona č. 283/1991 Sb., m toto ustanoven sv opodstatněn a nen v rozporu s stavou, jejž součst je i Listina.
Zprva tž zaujm stanovisko k nlezu stavnho soudu č. 23/1997 Sb. Chpe jej jakožto rozhodnut v konkrtn věci, v důsledku čehož nejde o nlez obecně zvazn. K argumentaci obsažen v nlezu Zprva poznamenv, že čl. 8 odst. 2, 3 Listiny, jež jsou zkladem, z něhož nlez vychz, se promtaj do 75 a 76 tr. ř. V jinm zkoně, tj. v zkoně č. 283/1991 Sb., je tak ustanoven, kter se odvozuje od Listiny a kter dv zkonnou možnost omezen osobn svobody. Toto ustanoven je v souladu s čl. 7 odst. 1 Listiny, jak uvd důvodov zprva k 14 zkona č. 283/1991 Sb. Podle stanoviska Zprvy sent stavnho soudu pravděpodobně nevzal tyto skutečnosti při zdůvodněn svho nlezu v vahu. Ustanoven 14 odst. 1 psm. a) až e) zkona č. 283/1991 Sb. je činn a je třeba i nadle podle tohoto ustanoven postupovat.
O tom, že se doba lhůty zajištěn nezapočtv, hovoř zcela konkrtně dva akty, jež zmiňuje Zprva.
V prv řadě sama důvodov zprva k zkonu č. 283/1991 Sb. k 14 řk: "Osobu může policista zajistit jen v taxativně stanovench přpadech. Tento institut nelze zaměňovat s institutem zadržen a zatčen podle trestnho řdu a z tohoto důvodu nelze slučovat lhůty, pokud dojde k zadržen nebo zatčen osoby v průběhu lhůty pro zajištěn. Tento vklad koresponduje s čl. 7 odst. 1 Listiny...".
Dle se k tomuto problmu cituje Sbrka soudnch rozhodnut a stanovisek ve věcech trestnch, 1995, 3, s. 114, judikt č. 10/1995: "Pokud byla osobn svoboda podezřelho omezena jeho zajištěnm podle 14 zkona č. 283/1991 Sb., o Policii Česk republiky, ve zněn dalšch předpisů, nelze dobu tohoto zajištěn započtvat do doby zadržen obviněnho podle přslušnch ustanoven trestnho řdu. Lhůta 24 hodin, ve kter je podle 77 odst. 1 tr. ř. sttn zstupce povinen zadrženou osobu odevzdat soudu s nvrhem na vzet do vazby, počn běžet až okamžikem zadržen obviněnho podle 76 odst. 1 tr. ř.".
V zvěru Zprvy k tto problematice se doporučuje Ministerstvu spravedlnosti, aby vzhledem k vše uvedenmu přehodnotilo pokyn č. 1/97, kter v současn formě zcela zjevně nerespektuje otzku neslučitelnosti lhůt vyplvajcch z institutu zajištěn podle 14 odst. 1 psm. d) a e) zkona č. 283/1991 Sb. a institutu zadržen podle 76 odst. 1 tr. ř.
Pokud jde o pojem "kriminalisticky doložiteln informace", použit v 14 odst. 1 psm. e) zkona č. 283/ /1991 Sb., podle vkladu Policejnho prezidia Ministerstva vnitra sem patř zejmna: použit operativně ptracch prostředků a operativn techniky ve smyslu 34 odst. 1 a 35 zkona č. 283/1991 Sb. a jejich průběžn vyhodnocovn, ztotožněn osob, ohledn msta činu (včetně zpracovn komplexn dokumentace), ohledn msta nlezu mrtvoly, jej prohldka a pitva, ohledn (předmětů, dokumentů, jakož i mst, kter nejsou mstem trestnho činu), proveden a vyhodnocen balistick, toxikologick expertzy, lustrace v policejnch evidencch, rekognice (osob a věc), prověrka alibi, součinnost s policejnmi sbory cizch sttů apod.
Dne 4. června 1997 došlo stavnmu soudu, z iniciativy samotnho odeslatele, stanovisko Ministerstva vnitra k nvrhu sentu Nejvyššho soudu v předmětn věci. Toto stanovisko považuje stavn soud za dalš z listinnch důkazů, neboť se nejedn ani o stanovisko ve smyslu 42 odst. 2 zkona č. 182/1993 Sb., jak bylo označeno, ani o vyjdřen ve smyslu 69 citovanho zkona, protože Ministerstvo vnitra ve věci nen častnkem ani vedlejšm častnkem ( 28 cit. zkona).
sty I. nměstka ministra vnitra se ve zmněnm materilu konstatuje nesouhlas s nzorem sentu Nejvyššho soudu. V prv řadě je zdůrazněno, že zajištěn osoby podezřel z přpravy, pokusu nebo spchn trestnho činu anebo osoby přistižen při spchn trestnho činu může provst policista zcela samostatně, v intencch 14 odst. 1 psm. d), e) zkona č. 283/1991 Sb. Naproti tomu zadržen podezřelho z trestnho činu může ve smyslu 76 odst. 1 tr. ř. provst pouze vyšetřovatel. Oba prvn instituty se tedy shoduj pouze čstečně. Přpadn zrušen napadench ustanoven zkona č. 283/1991 Sb. by, kromě jinho, vedlo v praxi k zvěru, že policista by osobu podezřelou ze spchn trestnho činu mohl pouze zadržet, a to jen na pokyn vyšetřovatele a jen v přpadech, kdy jsou dny důvody vazby. To by pak ve svch důsledcch vedlo ke značnmu ztžen vyšetřovn. Podle nzoru Ministerstva vnitra čstečně shodn prava omezen osobn svobody v trestnm řdu a v zkoně č. 283/1991 Sb. sice umožňuje sčtn 24hodinovch lhůt danch v obou zkonech, což může odporovat čl. 8 odst. 3 Listiny, ale samo o sobě to neodůvodňuje zvěr o nestavnosti napadench ustanoven zkona č. 283/1991 Sb. V přpadě, že by stavn soud vyhověl nvrhu a 14 odst. 1 psm. d), e) zkona č. 283/1991 Sb. zrušil, bude nezbytn, řk materil Ministerstva vnitra, stanovit patřičnou lhůtu činnosti přslušnho nlezu tak, aby bylo možno připravit přslušnou prvn pravu, kter umožn policejnm orgnům zadržet osobu podezřelou i v jinch přpadech, než kter upravuje 76 odst. 1 tr. ř. Za přiměřenou se považuje lhůta jednoho roku. Konečně se dv stavnmu soudu v vahu, aby v souvislosti s projednvnm dan věci zvžil obecnou dostatečnost lhůty stanoven v čl. 8 odst. 3 Listiny.
III.
Podle nzoru stavnho soudu třeba hledat odpověď na zkladn otzku, od nž se odvj dalš řešen přpadu. Touto otzkou je dosah čl. 8 odst. 3 Listiny ve srovnn se zběrem a relnou podstatou 14 odst. 1 psm. d), e) zkona č. 283/1991 Sb., resp. problm nvaznosti běžn zkonn pravy na pravu stavněprvn představovanou citovanm člnkem Listiny. Jinmi slovy řečeno, jedn se o to, zda běžn zkon předpokldan Listinou, nevybočuje z hlediska prvně odvětvovho předmětu sv regulace mimo rmec naznačen stavněprvnm předpisem. V t souvislosti třeba dodat, že Listina je koncipovna jako bezprostředně platn pramen prva, kdy prv v Listině obsažench se lze domhat přmo na zkladě zněn jejch ustanoven. Vjimku z tto zsady představuje pouze ustanoven čl. 41 odst. 1 Listiny, kter omezuje bezprostředn aplikaci Listiny v otzkch některch socilnch prv tak, že podmiňuje dovoln se těchto prv provděc zkonnou pravou. Z uvedenho a contrario plyne, že zkladn prvo obsažen v čl. 8 odst. 3 Listiny pod prvn režim čl. 41 odst. 1 Listiny nespad. Lze se ho tedy dovolvat přmo na zkladě zněn čl. 8 odst. 3 Listiny, přičemž přpadn zkony, pokud se tohoto prva dotkaj, nemohou tm spše překročit hranice, kter stanov Listina, v danm přpadě čl. 8 odst. 3.
Ve smyslu ustanoven čl. 8 odst. 3 Listiny obviněnho nebo podezřelho z trestnho činu je možno zadržet jen v přpadech stanovench v zkoně. Zadržen osoba mus bt ihned seznmena s důvody zadržen, vyslechnuta a nejpozději do 24 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdna soudu. Soudce mus zadrženou osobu do 24 hodin od převzet vyslechnout a rozhodnout o vazbě nebo ji propustit na svobodu.
Listinou použit termny "obviněn", "podezřel z trestnho činu" a "zadržen" nepochybně naznačuj, že podrobnějš prvn prava omezen osobn svobody osob v naznačenm procesnm postaven spad prvně odvětvově do trestnho prva procesnho. Dokladem toho jsou ustanoven 75 a 76 tr. ř., kdy prv z nich pojednv o zadržen obviněnho vyšetřovatelem, druh o zadržen osoby, jž dosud nebylo sděleno obviněn ( 160 odst. 1 tr. ř.), tj. podezřelho rovněž vyšetřovatelem, nebo kmkoliv za podmnek zvlště stanovench v 76 odst. 2 tr. ř.
M-li bt respektovn časov limit zadržen, uveden vslovně v čl. 8 odst. 3 Listiny, mus jej jako vlučn stanovit pouze a jen trestněprocesn prvn předpis, tedy trestn řd. Jen tak může bt garantovno nepřekračovn stanoven časov hranice. Ustanoven 14 odst. 1 psm. d) a e) zkona č. 283/1991 Sb. však vytvořilo formlně prvně (nominlně) dalš "prostor" pro omezen osobn svobody, nikoliv sice obviněnho, nbrž osoby podezřel, resp. přistižen při spchn trestnho činu či podezřel na zkladě kriminalisticky doložitelnch informac z přpravy, pokusu či spchn trestnho činu. V tomto bodě tak citovan ustanoven zkona č. 283/1991 Sb. vybočilo z stavně prvnho rmce, kter by mělo jakožto navazujc zkonn prava respektovat a jejž vymezuje čl. 8 odst. 3 a čl. 41 odst. 1 (per argumentum a contrario) Listiny. Zkon č. 283/1991 Sb. nen totiž pramenem trestnho prva procesnho jako trestn řd, nbrž formou prva sprvnho, resp. "policejnho". Jako takovmu nepřsluš uvedenmu zkonu reglementovat materii jinou než prvě sprvně policejn. Stane-li se tak, a dokladem toho jsou napaden ustanoven 14 odst. 1 psm. d), e) zkona č. 283/1991 Sb., jde o prvn pravu stavně nekonformn, byť z legislativně technickho hlediska přpustnou, protože citovan ustanoven je nepřmou novelou trestnho řdu.
Skutečnost, že 14 odst. 1 psm. d), e) zkona č. 283/1991 Sb. odporuje čl. 8 odst. 3 Listiny, je dokumentovna tž tm, že postup při omezen osobn svobody podle naposledy citovanho ustanoven předpokld, neodpadnou-li důvody zadržen, že zadržen osoba bude odevzdna soudu. Naproti tomu z 14 odst. 2 zkona č. 283/1991 Sb. (per argumentum a contrario) takovto relace směrem k soudn pravomoci neplyne, přestože zajištěn podle napadenho zkonnho ustanoven je svou podstatou zadrženm ve smyslu čl. 8 odst. 3 Listiny.
V t souvislosti třeba počtat s nmitkou, podle nž je ke zrušen navrhovan ustanoven 14 odst. 1 psm. d), e) zkona č. 283/1991 Sb. ustanovenm, kter, aniž by bylo zrušeno pro jeho nestavnost, lze interpretovat a aplikovat i stavně konformnm způsobem. stavn soud ve svm nlezu sp. zn. Pl. S 48/95 v t nvaznosti vyslovil: "V situaci, kdy určit ustanoven prvnho předpisu umožňuje dvě různ interpretace, přičemž jedna je v souladu s stavnmi zkony a mezinrodnmi smlouvami podle čl. 10 stavy Česk republiky a druh je s nimi v rozporu, nen dn důvod zrušen tohoto ustanoven. Při jeho aplikaci je kolem soudů interpretovat dan ustanoven stavně konformnm způsobem."
stavn soud m za to, že citovan judikt je nepochybn, pokud sama podstata napadenho zkonnho ustanoven nen v rozporu s stavou (jako tomu bylo prvě v předmětn věci) a je-li ve hře pouze a jen vklad takovho ustanoven, jakož i navazujc jeho aplikace. Ilustrovno tž na trestněprocesnch ustanovench, lze uvst přklad 75 a 76 tr. ř., jež jsou samy o sobě v souladu s stavou. Tato ustanoven je možn aplikovat stavně i nestavně. V tomto druhm přpadě tak, že nejprve užije vyšetřovatel 76 odst. 1 a pot 75. Takovto interpretace a aplikace by zajist neodůvodnila zrušen např. 76 tr. ř.
Napad-li však nvrh zkonn ustanoven, kter svm obsahem, svou podstatou vybočuje z stavněprvnho rmce, jak bylo dovozeno shora ohledně 14 odst. 1 psm. d), e) zkona č. 283/1991 Sb., a kter může bt vykldno a aplikovno obojm způsobem (stavně konformně i nekonformně), potom nezbv než ono ustanoven zrušit. Jedině tak lze v praxi vyloučit i jeho nestavn užit. Spolhat, že jej přslušn orgny vylož a aplikuj pouze v rmci stavy, když se nabz interpretace a aplikace čelov, jež je ve svm důsledku nestavn, znamen rezignovat na funkci stavnho soudu jakožto soudnho orgnu ochrany stavnosti (čl. 83 stavy).
Jak již uvedeno, Poslaneck sněmovna Parlamentu Česk republiky je toho nzoru, že ani z čstečně shodn pravy zajištěn podle zkona č. 283/1991 Sb. a zadržen podle trestnho řdu nelze odvozovat protistavnost 14 odst. 1 psm. d), e) zkona č. 283/1991 Sb. Naproti tomu podle nzoru stavnho soudu prvě toto, byť i jen čstečn překryt obou prvnch prav, je důvodem nestavnosti pravy v zkoně č. 283/1991 Sb., neboť znamen přesah mimo rmec čl. 8 odst. 3 Listiny.
Zvěru, že napaden ustanoven zkona č. 283/1991 Sb. vybočuje z stavnho rmce čl. 8 odst. 3 Listiny, svědč i důvodov zprva k zkonu, kter byl poslze přijat pod č. 333/1991 Sb. Přestože původn dikce 16 odst. 1 psm. c), f) vldnho nvrhu neobsahovala zněn dnešnho 14 odst. 1 psm. d), e), již tehdy bylo zdůrazňovno, že institut policejnho zajištěn třeba odlišovat od zadržen a zatčen podle trestnho řdu. Pokud pak zkon Česk nrodn rady č. 26/1993 Sb. rozšřil zběr 14 odst. 1 zkona č. 283/1991 Sb. v podstatě o trestněprocesn instituty, neznamenalo to nic jinho než přesah z pravy dan v 76 tr. ř., konformn s čl. 8 odst. 3 Listiny, do pravy sprvněprvn, kter se v důsledku toho z dosahu čl. 8 odst. 3 Listiny vymkla. Dlužno připomenout, že při projednvn původn dikce 16 zkona č. 333/1991 Sb. ve Federlnm shromžděn, tj. v červenci 1991, a zejmna pak nvrhu novely (tj. zkona ČNR č. 26/1993 Sb.) v prosinci 1992, nebyl aspekt stavnosti, resp. nestavnosti vůbec sledovn, ačkoliv v t době již nabyl činnosti stavn zkon č. 23/1991 Sb. (dne 8. nora 1991), jmž se uvozovala Listina, tedy i jej čl. 8 odst. 3.
Faktem zůstv, a toho si je stavn soud vědom, že lhůta omezen osobn svobody uveden v citovanm člnku Listiny, zejmna ta, kter zavazuje jin orgny než soudn, svou absolutn krtkost (zvlště ve srovnn s prvnmi pravami některch jinch sttů, kde zpravidla nekles pod dva dny) působ dvojsečně. Na jedn straně sice chrn osobn svobodu člověka proti neměrnmu jejmu omezen, avšak na straně druh omezuje prvo zadrženho podezřelho na obhajobu obhjcem ve smyslu 76 odst. 3, 6 tr. ř., kdy prvě pro jej krtkost je mnohdy nereln obhjce dostihnout. Zroveň je mimo diskusi, že lhůta 24 hodin je v uvedenm kontextu nedostatečn pro nležitou dokumentaci trestn věci tak, aby bylo možn zahjit trestn sthn, jde-li o zadržen podezřelho. Je ovšem evidentn, že nen v pravomoci stavnho soudu tento zsadn problm řešit, neboť to je kol vlučně stavodrce.
Tak Zprva připoušt, že důvody k omezen osobn svobody podle 76 odst. 2 tr. ř. a 14 odst. 1 psm. d) zkona č. 283/1991 Sb. jsou totožn a že tedy naposledy citovan ustanoven je nadbytečn. Jinmi slovy se tak rovněž potvrzuje vybočen 14 odst. 1 psm. d) zkona č. 283/1991 Sb. z rmce čl. 8 odst. 3 Listiny. Pokud je však Zprva toho nzoru, že takovto shoda nen na rovni 76 odst. 2 tr. ř. a 14 odst. 1 psm. e) zkona č. 283/1991 Sb., nelze s tmto nzorem souhlasit. Podle mněn stavnho soudu existuje styčn bod obou zkonnch ustanoven v tom, že podezřelho z trestnho činu je možn zadržet ve smyslu 76 odst. 2 tr. ř. nanejvše bezprostředně po spchn trestnho činu (za splněn dalš podmnky), kdežto podle 14 odst. 1 psm. e) zkona č. 283/1991 Sb. tak lze učinit kdykoliv pot, ne pouze bezprostředně. Přpadn nmitka, jež do jist mry zazněla i v materilu Ministerstva vnitra, že zadržen podezřelho, nikoliv však při činu či pot, spad pod 76 odst. 1 tr. ř. a že tedy nepřichz v vahu srovnn citovanho ustanoven zkona č. 283/1991 Sb. s 76 odst. 2 tr. ř., nen namstě. Jedn se totiž o to, že smysl m předevšm, srovnv-li se omezen osobn svobody podle trestnho řdu a zkona č. 283/1991 Sb., pokud tak může učinit podle obou zkonů policista coby jedna a tatž osoba, neboť v tomto bodě zdvojen prvn prava vytvř cestou naposledy uvedenho zkona prostor pro nestavn postup, a to ve smyslu 76 odst. 1 tr. ř. nen možn, neboť zde je oprvněnm subjektem pouze vyšetřovatel policie, nikoliv tž pouh policista. Na druh straně je však možn, že postupu vyšetřovatele podle 76 odst. 1 tr. ř. bude předchzet postup policisty podle 14 odst. 1 psm. e) zkona č. 283/1991 Sb.
Zprva tž naznačuje argumentaci odůvodňujc podle jejho nzoru stavnost 14 odst. 1 psm. d), e) zkona č. 283/1991 Sb. V t nvaznosti se totiž dovolv čl. 7 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny. Na tomto mstě třeba znovu připomenout, že policejn zajištěn osoby přistižen při spchn trestnho činu nebo podezřel z již dřve spchan přpravy, pokusu nebo dokonanho trestnho činu je svou podstatou relně institutem trestnho prva procesnho. Jako takov spad pod čl. 8 odst. 3 Listiny, tedy pod ustanoven speciln, majc přednost před čl. 7 odst. 1 Listiny. Pokud je zkon č. 283/1991 Sb. z dosahu tohoto specilnho ustanoven nominlně vyjmul, a tm založil jeho nestavnost, jak m stavn soud za to, nelze dost dobře nsledně jeho stavnost "dohnět" odvolnm na obecn čl. 7 odst. 1 Listiny. V podstatě totž plat i ve vztahu k čl. 8 odst. 2 Listiny, nakolik je chpe Zprva jako stavn zklad nvrhem napadenho ustanoven zkona č. 283/1991 Sb.
Kromě kolize napadenho ustanoven 14 odst. 1 psm. d), e) zkona č. 283/1991 Sb. s čl. 8 odst. 3 Listiny zkoumal stavn soud, jak mu to ukld 68 odst. 2 zkona č. 182/1993 Sb., tž možn nesoulad s jinmi stavnmi zkony, resp. stavou, jakož i s mezinrodnmi smlouvami ve smyslu čl. 10 stavy.
Z tohoto hlediska soustředil svoji pozornost v prv řadě na čl. 1 stavy. Nezbytnm předpokladem prvnho sttu, o němž citovan ustanoven hovoř, je prvn jistota souvisejc s požadavkem stability prva a zkonnosti prvotvorby. Nutnou podmnkou prvn jistoty je kromě jinho jasnost (určitost) prvnch norem. Jak již konstatoval stavn soud ve svm nlezu sp. zn. Pl. S 9/95, neurčitost některho z ustanoven prvnho předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem prvn jistoty, a tudž i prvnho sttu (čl. 1 stavy), toliko tehdy, jestliže intenzita tto neurčitosti vylučuje možnost stanoven normativnho obsahu danho ustanoven i pomoc obvyklch interpretačnch postupů. Dikce, kterou nabz zejmna 14 odst. 1 psm. d) zkona č. 283/1991 Sb., je z danho pohledu, jakož i ve srovnn se zněnm 76 odst. 2 tr. ř. natolik obecn a neurčit, že ani např. extenzivnm jejm vkladem nelze dospět k jasnm hranicm aplikace tohoto ustanoven. Vraz "přistižena při spchn trestnho činu" může bez dalšch zpřesňujcch podmnek zahrnovat relativně širok spektrum situac a vytvřet tak poměrně širok prostor pro užit tohoto ustanoven policistou, a tm samm i prvn nejistotu adrestů tto prvn normy, tj. osob v dan souvislosti zajištěnch. Ke stejnmu zvěru lze dospět, pokud by byl užit vklad kupř. i doslovn, jenž ve spojen s termnem "spchn trestnho činu" bez dalšho znamen rovněž jistou neurčitost napadenho ustanoven, resp. tm samm i relativně širok obtžně vymeziteln rmec jeho užit. Lze tedy konstatovat, že nvrhem napaden ustanoven je v rozsahu jeho psmene d) v rozporu tž s čl. 1 stavy.
Pokud jde o Listinu, kromě čl. 8 odst. 3 spatřuje stavn soud nestavnost napadench ustanoven zkona č. 283/1991 Sb. ještě v jejich kolizi s čl. 4 odst. 4 Listiny. Odstavec 2 tohoto ustanoven dovoluje, aby meze zkladnch prv a svobod byly za podmnek stanovench Listinou upraveny pouze zkonem. V duchu odstavce 4 thož člnku potom při použvn ustanoven o mezch zkladnch prv a svobod mus bt šetřeno jejich podstaty a smyslu. Takov omezen nesměj bt zneužvna k jinm čelům, než pro kter byla stanovena. Představuje-li však ustanoven 14 odst. 1 psm. d), e) zkona č. 283/1991 Sb. určit omezen (meze) osobn svobody, potom stanoven těchto omezen v citovanm zkoně, vedle přslušnch ustanoven trestnho řdu ( 75, 76), umožňuje jejich přpadn zneužit v rozsahu, kter jde nad rmec čl. 8 odst. 3 Listiny, tedy zneužit k čelům jinm, než pro kter měly a mohly bt tyto meze sprvně v zkoně č. 283/1991 Sb. stanoveny. Jedn se totiž o to, že zmněn zkon může sledovat z hlediska svho čelu jen cle sprvně policejn, nikoliv trestněprocesn.
mluva o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod ve zněn protokolů č. 3, 5 a 8, vyhlšen pod č. 209/1992 Sb. (dle jen "mluva"), jakož i protokolů č. 9, 10 a 11 připoušt ve svm čl. 5 odst. 1 psm. c) zkonn jin zbaven svobody osoby za čelem předveden před přslušn soudn orgn pro důvodn podezřen ze spchn trestnho činu. Ve smyslu odstavce 3 thož ustanoven rovněž každ, kdo je jinak zbaven svobody v souladu s ustanovenm odstavce 1 psm. c) tohoto člnku, mus bt ihned předveden před soudce nebo jinou ředn osobu zmocněnou zkonem k vkonu soudn pravomoci a m prvo bt souzen v přiměřen lhůtě nebo propuštěn během řzen.
Pod citovan ustanoven patrně spad a je s nm konformn 76 tr. ř., neboť ten předpokld procesn postup ve formě vkonu soudcovsk pravomoci navazujc na samotn zadržen (srov. odstavec 4). Totž plat pro ustanoven 75 tr. ř.
Naproti tomu napaden ustanoven zkona č. 283/1991 Sb. s takovouto relac nepočtaj (viz 14 odst. 2 per argumentum a contrario), v důsledku čehož vybočuj z rmce mluvy. Tento fakt tedy potvrzuje, že 14 odst. 1 psm. d), e) zkona č. 283/1991 Sb. je v rozporu s čl. 5 odst. 1 psm. c) a odst. 3 mluvy.
O nutnosti soudn kontroly provedenho zajištěn, m-li povahu trestněprocesnho zadržen, kdy tato nutnost plyne z podstaty čl. 5 odst. 1 psm. c) a odst. 3 mluvy, svědč i přslušn judikatura štrasburskch instanc. Tak např. ve věci Irsko c/a Spojen krlovstv (1978, ser. A, č. 25, 196) Soud ve svm rozhodnut konstatoval, že čl. 5 odst. 1 psm. c) dovoluje zbavit někoho svobody jen za čelem předveden před přslušn soudn orgn. V rozhodnut Soudu ve věci De Wilde et al. c/a Belgie (1971, ser. A, č. 12, 71) je vysloven nzor, že podle čl. 5 odst. 1 psm. c) může bt osoba zatčena a držena v detenci jen za čelem předveden před přslušn soudn orgn. Toto stanovisko Soudu stle plat a bylo vyřčeno v dalšch rozhodnutch (Engel et al. c/a Holandsko, 1976, ser. A, č. 22, 58, De Jong et al. c/a Holandsko, 1984, ser. A, č. 77, 44 aj.).
Mezinrodn pakt o občanskch a politickch prvech vyhlšen pod č. 120/1976 Sb. (dle jen "Pakt") v čl. 9 odst. 3 předpokld, že každ, kdo je zadržen na zkladě obviněn z trestnho činu, mus bt neprodleně předveden před soudce nebo jinho řednka, kter je zkonem zmocněn vykonvat soudcovskou pravomoc, a m prvo na trestn řzen v přiměřen době nebo na propuštěn. Přitom vrazem "obviněn z trestnho činu" nelze patrně rozumět obviněn jen v technickm smyslu, tzn. podle vnitrosttnho trestnho prva procesnho ( 160 odst. 1, 75 tr. ř.). Zahrnout třeba i podezřen z trestn činnosti.
Podobně jako mluva, i Pakt vyžaduje zmněnou relaci mezi zadrženm (zajištěnm) a navazujc soudcovskou pravomoc, kteržto souvislost v 14 odst. 1 psm. d), e), odst. 2 zkona č. 283/1991 Sb. chyb. Proto je napaden ustanoven v rozporu i s čl. 9 odst. 3 Paktu.
IV.
Vzhledem k vsledkům prvnho rozboru, kter byl proveden v čsti III., m stavn soud za to, že ustanoven 14 odst. 1 psm. d), e) zkona č. 283/1991 Sb. je třeba podle 70 odst. 1 zkona č. 182/1993 Sb. pro jeho rozpor s čl. 1 stavy, čl. 4 odst. 4 a čl. 8 odst. 3 Listiny, čl. 5 odst. 1 psm. c) a odst. 3 mluvy a čl. 9 odst. 3 Paktu zrušit.
Vzhledem ke zřejm potřebě legislativnho řešen otzky zadržen podezřelho důsledně v trestnm řdu, jakož i stavně konformnm způsobem se zroveň podle 70 odst. 1 zkona č. 182/1993 Sb. odkld den vykonatelnosti nlezu na den 1. července 1998.
III. Odlišná stanoviska 1. Odlišné stanovisko soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula Odlišné stanovisko se týká interpretace pojmu "zajištění" ve výše uvedeném ustanovení ve vztahu k pojmu "zadržení" dle § 76 trestního řádu ve věci Pl. ÚS 2/97, které činí lhůtu 24 hodin podle čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nereálnou. Dle našeho názoru je z hlediska Ústavy ČR možný i jiný výklad pojmu "zajištění" v případě písm. d) a e) § 14 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., v platném znění, a to takový, který by přiměřeněji odpovídal ústavním předpisům i potřebám života. Vyjděme z toho, jakým způsobem definuje, tj. jakými pojmovými náležitostmi pojem "zadržení" vybavuje § 76 trestního řádu. Zadržení je definováno předně jako opatření, které činí vyšetřovatel (nikoli policista) a to zpravidla po předchozím souhlasu státního zástupce. Zadržení je realizovatelné dále pouze tehdy, je-li dán některý z důvodů vazby. Konečně pak vyšetřovatel, který zadržení provedl, provede určité úkony, jež jsou při zadržení zákonem v odstavci 3 a dalších § 76 trestního řádu předepsány, zejména sepíše protokol a předá protokol se záznamem o sdělení obvinění a další důkazy státnímu zástupci. To vše učiní bez odkladu, aby nejpozději do 24 hodin od tohoto zadržení mohla být osoba předána soudu. Institut zadržení realizuje vyšetřovatel tedy poté, co byla dotyčná osoba policejním orgánem zajištěna (§ 14 zák. č. 283/1991 Sb.), anebo kýmkoli, za podmínek § 76 odst. 2 trestního řádu, omezena na osobní svobodě a předána vyšetřovateli. Institut "zajištění" dle § 14 odst. 1 písm. d) a e) cit. zákona je naproti tomu spjat s náležitostmi, jež jsou odlišné. Zajištění provádí policista (nikoli vyšetřovatel) a ke svému zákroku nepotřebuje předchozího souhlasu jiného orgánu. O zajištění sepíše pouze úřední záznam. Toto policejní zajištění může trvat do 24 hodin a počítá se "od okamžiku omezení osobní svobody" (§ 14 odst. 3 zák. č. 283/1991 Sb., v platném znění). U zadržení je naproti tomu lhůta stanovena "do 24 hodin od tohoto zadržení", tedy od předání osoby vyšetřovateli. Kdybychom chápali zajištění v případě § 14 odst. 1 písm. d) a e) "ve skutečnosti jako zadržení" dle nálezu Ústavního soudu sub č. 23/1997 Sb., anebo jak "obsahově totožné" (dle návrhu Nejvyššího soudu v předmětné věci), znamenalo by to, že při plném využití lhůty 24 hodin zajišťujícím policistou a za předpokladu, že se zajištění interpretuje jako zadržení, vyšetřovateli nezbude žádná lhůta k provedení úkonů, k nimž je zákonem povinován, kromě jediného, totiž toho, že by musel zadrženou osobu propustit na svobodu, nebyla-li řádně (tj. po splnění předepsaných úkonů) předána soudu. Také omezení osobní svobody "kýmkoli" za podmínek § 76 odst. 2 trestního řádu nelze chápat jako zadržení dle § 76 odst. 1 trestního řádu. Kýmkoli se nemíní policista, neboť "kdokoli" je povinen přistiženou osobu ihned předat vyšetřovateli nebo policejnímu orgánu, který osobu zajistí a po splnění úkonů s tím spojených předá vyšetřovateli. Ustanovení § 76 odst. 2 trestního řádu je obsahově shodné s § 127 německého trestního řádu o "předběžném zajištění" (vorläufige Festnahme), které se také nepočítá do lhůt a přikazuje komukoli přistiženou osobu ihned předat policejnímu orgánu. V odlišné charakteristice a definici "zadržení" a "zajištění" v obou uvedených zákonech nevidíme ani důvod, ale dokonce ani možnost interpretovat § 14 odst. 1 písm. d) a e) jako "ve skutečnosti zadržení" dle § 76 trestního řádu ("ve skutečnosti" znamená "de facto" nebo i "de iure"?). Po našem soudu není smyslem cit. § 14 vymezení hranic "pořádkového účelu" izolovaně od "trestněprávních účelů", ale výčet případů, při nichž policista smí přikročit k zajištění osob. Zajištění samo však svou povahou a úkony, které musí být splněny, není pojmově identické se zadržením dle trestního řádu a má vůči němu povahu předběžného opatření. Úvahy o posunutí zajištění do trestněprávní roviny a z toho vyvozovaný závěr, že ve zmíněných případech [písm. d) a e)] zákonem stanovené zajištění nemá být chápáno jako zajištění, ale jako určitá forma (pojmově odlišného) zadržení, jde příliš daleko, protože ústavní soud svým nálezem nerušil, ale přeinterpretoval ustanovení zákona záměnou právních institutů a tím se vlastně stal více než "negativním",totiž "pozitivním" zákonodárcem. Ve skutečnosti nejde o spekulaci o pořádkových či trestněprávních rovinách, ale o ústavní záruky, totiž zřetelné vymezení kdo, kdy, komu, za jakých podmínek a na jak dlouho může omezit osobní svobodu. Z hlediska ústavněprávního není podstatné, zda je sledován pořádkový nebo trestněprocesní účel, ale to, zda sporná ustanovení jsou v souladu s ústavními zárukami osobní svobody, zda jsou minimálním zásahem státu, potřebným k dosažení obecně prospěšného cíle, avšak také to, zda jsou prostředkem, který je ve stanovených dimenzích také splnitelný a uskutečnitelný: ultra vires nemo posse tenetur. Ústavní záruky se v České republice, avšak vesměs i ve většině ústav států Evropské unie formulují se zaměřením na případ zatčení a případ zadržení (pokud se některé ústavy neomezují pouze na obecný příkaz, že omezení osobní svobody je možné jen na základě zákoně). Při úvaze o přiměřenosti lhůt je třeba poukázat znovu na zásadu, že nikdo nesmí být nucen k tomu, co přesahuje jeho síly a možnosti - to platí stejně o jednotlivci jako o státu. Proto také časové lhůty a limity, poskytnuté státním orgánům pro určité úkony a určitá opatření, jež se mohou nazývat "zajištěním" nebo "zadržením", musí být takové, aby byly splnitelné. Úprava těchto otázek v ústavách států Evropské unie vychází vesměs z kumulace lhůt předběžného policejního zajištění a zadržení a dospívá k součtu 48, resp. 72 hodin pro ty úkony, které jsou spojeny se zbavením osobní svobody, a jež musí předcházet předání osoby soudci k rozhodnutí o vazbě anebo propuštění. Tak např. podle rakouské ústavy (ústavní zákon z 29. 11. 1988 o ochraně osobní svobody) může být osoba zatčena při trestném činu i bez soudního příkazu, avšak nejpozději před uplynutím 48 hodin musí být propuštěna nebo předána soudu. Německý Základní zákon v čl. 104 odst. 2 stanoví, že "policie nesmí z vlastní moci držet nikoho v policejní vazbě (in eigenem Gewahrsam) déle než do konce dne následujícího po zadržení" a dále (čl. 104 odst. 3), že "...každý, kdo byl předběžně zadržen pro podezření z trestného činu, musí být nejpozději den po zadržení předveden k soudci...". Jestliže čl. 8 Listiny základních práv a svobod stanoví v odst. 3 podmínky zadržení a povinnost zadrženou osobu nejpozději do 24 hodin buď propustit anebo odevzdat soudu, není důvodu chápat pojem "zadržení" jinak, než to odpovídá jeho náležitostem upřesněným v § 76 trestního řádu. Lhůtu pro zadržení je třeba ve všech případech chápat jako lhůtu, která počíná běžet předáním osoby vyšetřovateli. Jestliže pak by se "zajištění" ve smyslu § 14 odst. 1 písm. d) a e) zák. č. 283/1991 Sb. přestalo chápat jako "zadržení" ve smyslu § 76 trestního řádu, bylo by třeba i lhůty stanovené u obou těchto institutů na 24 hodin počítat odděleně. Tím by vznikl jednak úhrnný časový prostor 48 hodin a jednak lhůta stanovená čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod v případě zadržení by byla splnitelná. Tak by bylo možné interpretovat lhůty a časové limity pro státní orgán způsobem, který odpovídá evropským zvyklostem, naší Listině základních práv a svobod i reálným možnostem policejních a vyšetřovacích orgánů. Zrušení napadených ustanovení § 14 zákona č. 283/1991 Sb., v platném znění, se v důsledku toho nejeví jako nutné z hlediska Listiny základních práv a svobod, protože shora naznačená interpretace článku 8 odst. 3 citované Listiny je ústavně konformní. Pokud jde o posouzení ustanovení § 14 napadeného zákona z hlediska Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, máme za to, že jde o předpis, který je spíše v předcházejících bodech odst. 1 (zejména v bodě c) předpisem, sporným se zřetelem na článek 5 Úmluvy, jenž připouští zbavení osobní svobody (tudíž i "zajištění") pouze v taxativně vymezeném počtu případů, které mají vesměs přímou souvislost pouze s věcmi trestními a ve vztahu k § 14 napadeného zákona stanoví kritéria pro zajištění přísněji a přesněji. 2. Odlišné stanovisko soudce JUDr. Pavla Holländera Odlišné stanovisko podané k odůvodnění nálezu, přijatého většinovým votem, se zakládá na následujících důvodech: Právní institut zajištění dle § 14 odst. 1 písm. a) až c) zákona o Policii České republiky plní účel pořádkového opatření v oboru správního práva. Naproti tomu zajištění dle písm. d) a e) citovaného zákonného ustanovení nutno ve shodě s většinovým votem chápat jako institut, jenž plní svůj účel v oboru trestního práva procesního. Srovnání napadených ustanovení zákona o Policii České republiky s § 76 tr. ř. ukazuje několik rozdílů v jejich funkcích. Zadržení ve smyslu § 76 odst. 1 tr. ř. je institutem, jehož uplatnění přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže je dán předpoklad důvodnosti vazby, což ale není podmínkou v případě zajištění dle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona o Policii České republiky. Jiným je pak rozdíl mezi uvedenými ustanoveními zákona o Policii České republiky a § 76 odst. 2 tr. ř. V daném případě je smyslem uvedeného ustanovení stanovit lex specialis ke skutkové podstatě trestného činu omezování osobní svobody (§ 231 tr. z.) a umožnit veřejnosti i omezením osobní svobody jiného bránit trestné činnosti (a to za zákonem přesně omezených podmínek). Již z jejich výčtu lze bez jakýchkoli pochybností dovodit, že se v žádném případě nejedná o normu, regulující postup policie (když uvedené ustanovení stanoví osobě, jež omezila osobní svobodu osoby jiné, přistižené při trestném činu nebo bezprostředně poté, předat tuto osobu ihned vyšetřovateli nebo policejnímu orgánu). Je skutečně s podivem, když dle "Zprávy o společném jednání komise zřízené policejním prezidentem a poradního orgánu složeného ze zástupců správ Policie České republiky" (jejíž obsah je podán v odůvodnění nálezu) v uvedeném ustanovení tr. ř. "použitý výraz "kdokoliv" lze oprávněně vyložit tak, že může jíž o policistu". Přijetí výkladu obsaženého v této zprávě a nepochybně běžně aplikovaného v praxi by znamenalo hned několik absurdních důsledků. Prvním je pokyn zákonodárce v případě zadržení dle citovaného ustanovení tr. ř. policejním orgánem předat zadrženou osobu jinému policejnímu orgánu. V případě hojení tohoto absurdního důsledku interpretací (tj. úvahou, podle níž v případě zadržení dle § 76 odst. 2 tr. ř. policií předání policejnímu orgánu je naplněno právě aktem zadržení) nastupuje druhý absurdní důsledek, jenž interpretací zhojit nelze. Tím je povinnost předat zadrženou osobu vyšetřovateli a na to navazující počítání lhůty zadržení. Měli bychom totiž dvojí zadržení: první policejním orgánem a druhé vyšetřovatelem (se kterým by patrně byl spjat začátek plynutí 24hodinové lhůty). To by ale vedlo k otevření možnosti přímého a stěží kontrolovatelného porušování Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dalším důvodem odmítnutí vztažení § 76 odst. 2 tr. ř. i na postup policie je ústavní maxima, obsažená v čl. 2 odst. 2 Listiny, podle níž pravomoc státních orgánů a postup při jejím uplatňování je zákonodárce povinen explicitně upravit a v žádném případě tuto nelze dovozovat interpretací. Spekulativní výklad ustanovení § 76 odst. 2 tr. ř., uplatňovaný v policejní a soudní praxi, tak trochu připomíná sofistické meditace, řešící slavnou logickou hříčku Bertranda Russella o vesnickém holiči. Domnívám že tudíž, že institut zajištění dle § 14 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Policii České republiky umožňuje policejním orgánům omezení osobní svobody v případě přistižení při spáchání trestného činu nebo v případě podezření z jeho přípravy, pokusu nebo spáchání, a to na rozdíl od zadržení dle § 76 odst. 1 tr. ř. bez ohledu na důvodnost vazby. Důvodová zpráva k § 14 zákona o Policii České republiky, jakož i judikát publikovaný pod č. 10/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, obsahuje právní názor, podle kterého dobu zajištění nelze započítávat do doby zadržení. Uvedenému právnímu názoru, jak jsem již zmínil, plně korespondovala (resp. nadále koresponduje) i policejní, resp. soudní praxe. Názor opačný vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu č. 23/1997 Sb., když konstatoval, že opačný přístup, než započítání lhůty zajištění do lhůty zadržení, ke vztahu zajištění podle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona o Policii České republiky a zadržení podle § 75, 76 tr. ř., je v rozporu s čl. 8 odst. 3 Listiny. Listina v čl. 8 odst. 3 stanoví povinnost v případě rozhodování o vzetí do vazby odevzdat osobu podezřelou ze spáchání trestného činu do 24 hodin od jejího zadržení soudu (nebo ji propustit). Listina zároveň obsahuje zmocnění zákonodárci stanovit zákonem důvody omezení osobní svobody (čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 2 Listiny). Zákonodárce uvedené zmocnění využil zakotvením řady právních institutů, sledujících rozličné účely, mezi něž patří instituty předvedení, zajištění, zatčení. Institut zadržení, jejž Listina váže na institut vazby, nutno ve vztahu k uvedeným případům omezení osobní svobody interpretovat ve smyslu ustanovení speciálního. Z toho plyne nemožnost pro zákonodárce prodlužovat dobu omezení osobní svobody, jež předchází odevzdání zadržené osoby soudu za účelem rozhodování o jejím vzetí do vazby, nad limit 24 hodin (prodloužení této lhůty je ve výlučné dispozici ústavodárce a je vyloučeno ji měnit zákonem nebo interpretací). Pokud přijmeme závěr, že hranici 24 hodin, jež předchází odevzdání zadržené osoby soudu, nelze měnit zákonem ani interpretací, jsme postaveni před řešení následující otázky. Jestliže je ústavně vyloučeno sčítání doby zadržení a zajištění dle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona o Policii České republiky, lze toho dosáhnout cestou interpretace (jak to učinil Ústavní soud v nálezu č. 23/1997 Sb.), nebo cestou derogace? Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (Pl. ÚS 48/95, Pl. ÚS 5/96, Pl. ÚS 21/96 a další) přijal tezi, podle které v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem soudů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem. Zároveň nejdříve šest soudců v odlišném stanovisku k nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 vyjádřilo názor, podle něhož "obecně lze konstatovat, že neurčitost určitého (některého) ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty, a tudíž i právního státu (čl. 1 Ústavy), toliko tehdy, jestliže intenzita této neurčitosti vylučuje možnost stanovení normativního obsahu daného ustanovení i pomocí obvyklých interpretačních postupů". Tento názor byl následně akceptován většinovým votem a uplatněn v odůvodnění nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 9/95. Byl přitom uplatněn jako hledisko, které v dané věci vedlo k závěru o existenci smysluplné a ústavně konformní interpretační alternativy a tím i k zamítnutí návrhu na zrušení předmětného zákonného ustanovení. Ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona o Policii České republiky se soud ocitl mezi Scyllou odlišení dvojí interpretace, z toho jedné ústavně konformní a druhé ústavně rozporné, a Charybdou odmítnutí zřetelné ústavně konformní interpretační alternativy, k níž lze dospět obvyklými interpretačními postupy. Pokud Ústavní soud v rozhodnutí č. 23/1997 Sb. přijal právní názor, podle něhož se lhůta zajištění dle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona o Policii České republiky včítá do lhůty zadržení a nepřerušil řízení ve věci ústavní stížnosti podle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., vyjádřil tím přesvědčení o možnosti řešit posuzovanou věc ústavně konformní interpretací. Jejím obsahem je výklad pojmu zadržení, obsaženého v Listině, v tom smyslu, že se jedná o omezení osobní svobody v souvislosti s podezřením ze spáchání trestného činu, provedené policií (a to buď samostatně nebo se souhlasem státního zástupce), které předchází odevzdání dané osoby soudu za účelem rozhodování o jejím vzetí do vazby. V rozhodnutí Ústavního soudu a v jeho odůvodnění, vůči kterému směřuje toto odlišné stanovisko (a to i v návaznosti na nález ve věci Pl. ÚS 18/96, jímž po sérii nálezů, zrušujících rozhodnutí obecných soudů z důvodů neústavní interpretace § 250f o.s.ř., Ústavní soud přistoupil k jeho zrušení), spatřuji výraz skepse k připravenosti obecných soudů při aplikaci právních předpisů hledat a řešit otázky jejich ústavně konformní interpretace, chápat Ústavu jako bezprostřední pramen práva, obsahující rovněž výkladové principy abstraktních a často neurčitých, někdy ne úplně přesně formulovaných právních ustanovení. Na rozdíl od většinového vota sdílím názor, vyjádřený v rozhodnutí č. 23/1997 Sb., a to v té jeho části, která zdůvodňuje včítání lhůty zajištění dle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona o Policii České republiky do lhůty zadržení. Nad rámec v něm obsažené argumentace poukazuji na rozdílný účel obou trestně procesních institutů, tj. na smysluplnost institut zajištění dle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona o Policii České republiky v případě, když není dán žádný z důvodů vazby. Rozpor napadených ustanovení s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy proto nespatřuji v jejich nesouladu s čl. 8 odst. 3 Listiny, nýbrž s principy právního státu, jež nacházejí svůj výraz kromě jiného rovněž v požadavcích na vnitřní koherenci právního řádu a na jeho určitost a srozumitelnost (čl. 1 Ústavy). Byl již citován názor Ústavního soudu, podle něhož "neurčitost určitého (některého) ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty, a tudíž i právního státu (čl. 1 Ústavy), toliko tehdy, jestliže intenzita této neurčitosti vylučuje možnost stanovení normativního obsahu daného ustanovení i pomocí obvyklých interpretačních postupů". Neurčitost právního ustanovení je rubem neakceptování náležitostí právních termínů, jakož i požadavků právní stylistiky. Doktrína mezi náležitosti právních termínů přitom řadí jazykovou správnost, odbornou, tedy právní správnost, jednoznačnost, přesnost, ustálenost a zřetelnost (viz Š. Luby, Teoretické otázky právnej terminológie v normotvornom procese, Právník, č. 8, 1874, s. 728; Schneider, Gesetzgebung, 2. vydání, Heidelberg 1991, s. 247 a násl.). Požadavek jednoznačnosti právní terminologie, tj. konstantního používání právních termínů, spočívá ve vyjádření určitého pojmu stejným názvem (čili ve vyloučení synonymie), a naopak, ve spojení určitého názvu vždy se stejným pojmem (čili ve vyloučeni hononymie a polysémie). Tento požadavek však nelze chápat a jeho splnění vyžadovat absolutně. Legislativní praxe například zná případy přípustnosti polysémie. V takových případech však musí být z kontextu použití termínu zřejmá i jeho významová odlišnost. Z pohledu těchto hledisek lze akceptovat terminologické odlišení institutu zajištění v trestním procesu ve vztahu k zadržení (zrcadlící jejich významovou odlišnost) s tím, že posunem v účelu, a to ve smyslu objevení se vazebních důvodů, nutno dobu zajištění včítat do doby zadržení. Přijatelnost takovéhoto odlišení interpretací však vyžaduje, jak bylo již řečeno, zřetelnost kontextu a určitost použitých jazykových prostředků. Absenci zřetelného kontextu, umožňujícího bez jakýchkoli pochybností stanovit vztah institutů zajištění a zadržení v trestním procesu, spatřuji v roztříštění trestněprocesní regulace mezi trestní řád a zákon o Policii České republiky. Libovůle zákonodárce ohledně utváření systému práva, a tím způsobené začlenění úpravy právních institutů z jednoho právního odvětví v různých právních předpisech různých odvětví práva, a tedy v odlišném kontextu, může zakládat neurčitost a nejasnost právní regulace. To platí ve zvýšené míře, pokud dané právní instituty představují právní regulaci omezující základní práva a svobody, navíc pak v oblasti práva trestního. Ohledně určitosti, resp. neurčitosti použitých jazykových prostředků napadená ustanovení rovněž nesplňují náležitosti právní terminologie. Nesplňují zejména požadavek odborné správnosti (ve stádiu zajištění nelze mluvit o přistižení při spáchání trestného činu, nýbrž pouze o přistižení u činu zakládajícího podezření ze spáchání trestného činu) a dále nesplňují požadavek zřetelnosti (a to u výrazu kriminalisticky doložitelných informací). Uvedené argumenty mě vedly proto k závěru o rozporu ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění zákona č. 26/1993 Sb. s čl. 1 Ústavy a k důvodnosti jejich zrušení.