Ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 74 odst. 2 věty druhé části za středníkem zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů 163/2010 účinný od 26.05.2010
| Schválené: | 20.04.2010 |
| Účinnost od: | 26.05.2010 |
| Autor: | Ústavního soudu |
| Oblast: | TVORBA PRÁVA. LEGISLATIVA., Zajištění osoby obviněného. Vazba. |
| Zobraziť iba vybrané paragrafy: | Zobrazit |
Ústavní soud rozhodl dne 20. dubna 2010 v plénu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová (soudce zpravodaj) a Michaela Židlická o návrhu II. senátu Ústavního soudu na zrušení ustanovení § 74 odst. 2 věty druhé části za středníkem zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení takto:
* pozn. red.: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, nález č. 225, str. 379
** pozn. red.: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, usn. č. 32 , str. 309
*** pozn. red.: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 48, nález č. 21, str. 223, vyhlášen pod č. 90/2008 Sb.
I. Ustanovení § 74 odst. 2 věty druhé části za středníkem včetně středníku zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, které zní „; jde-li o propuštění z vazby po vyhlášení zprošťujícího rozsudku, má stížnost státního zástupce odkladný účinek jen tehdy, podal-li státní zástupce také odvolání proti rozsudku“, se ruší dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. II. Obviněný bude vždy po vydání zprošťujícího rozsudku neprodleně propuštěn na svobodu. Stížnost státního zástupce proti rozhodnutí o propuštění obviněného z vazby na svobodu po vydání zprošťujícího rozsudku nemá odkladný účinek
Odůvodněn
I.
I. A) Vymezen věci a rekapitulace nvrhu
1. V řzen o stavn stžnosti veden pod sp. zn. II. S 331/10 se stěžovatel M. Z. domhal zrušen usnesen Vrchnho soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 10 To 125/2009, neboť měl za to, že jm vrchn soud porušil stavně zaručen prvo garantovan čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny zkladnch prv a svobod (dle jen „Listina“) a tak prva zakotven v čl. 5 odst. 1 psm. c), čl. 5 odst. 3 a 4 a čl. 6 odst. 1 mluvy o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod (dle tž jen „ mluva“). Usnesenm Vrchnho soudu v Praze bylo zrušeno usnesen Krajskho soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2009 č. j. 34 T 3/2008-9891, kterm byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu. Na zkladě stžnosti sttnho zstupce Krajskho sttnho zastupitelstv v Plzni vrchn soud propouštěc usnesen krajskho soudu zrušil, stěžovatele ponechal ve vazbě a jeho ždost o propuštěn na svobodu zamtl.
2. Podstatou stavn stžnosti jsou pochybnosti stěžovatele o tom, že pot, co byl nad nm vynesen zprošťujc rozsudek a bylo rozhodnuto o jeho propuštěn z vazby na svobodu soudem nalzacm, rozhodl stžnostn soud o stžnosti sttnho zstupce, kter zroveň podal i odvoln do zprošťujcho rozsudku, o ponechn stěžovatele ve vazbě. Tento postup je podle stěžovatele v rozporu s čl. 5 odst. 3 mluvy v interpretaci traktovan Evropskm soudem pro lidsk prva (dle jen „ESLP“) od roku 1968 (rozhodnut Wemhoff v. SRN ze dne 27. 6. 1968). Porušen zkladnch prv spatřoval stěžovatel dle v tom, že mu nebylo vrchnm soudem umožněno osobn slyšen v rmci rozhodovn o trvn vazby. Podle stěžovatele bylo tž rozhodnut vrchnho soudu pro sv povšechn odůvodněn v podstatě nepřezkoumateln.
3. Druh sent stavnho soudu nepovažoval za stavně konformn čst za střednkem věty druh 74 odst. 2 zkona č. 141/1961 Sb., o trestnm řzen soudnm (trestn řd), ve zněn pozdějšch předpisů, neboť odporuje požadavku na přiměřenost omezen osobn svobody vazbou, když nerespektuje požadavek na prokzan přtomnosti zeslench důvodů pro dalš omezen osobn svobody vazbou, kter vyplv jak z judikatury stavnho soudu [nlez stavnho soudu sp. zn. IV. S 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)*], tak z judikatury ESLP (Wemhoff v. SRN ze dne 27. 6. 1968, Labita v. Itlie ze dne 6. 4. 2000, Rokhlina v. Rusko ze dne 7. 4. 2005, dostupn na http://www.echr.coe.int), resp. tento požadavek doslova popr. Proto plnu stavnho soudu předložil nvrh na zrušen citovanho ustanoven.
I. B) Vyjdřen častnků řzen
4. stavn soud podle ustanoven 42 odst. 4 a 69 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, ve zněn pozdějšch předpisů, (dle jen „zkon o stavnm soudu“), zaslal předmětn nvrh na zrušen napadench ustanoven Poslaneck sněmovně a Sentu Parlamentu Česk republiky.
5. Poslaneck sněmovna Parlamentu Česk republiky, zastoupen předsedou Ing. Miloslavem Vlčkem, ve svm vyjdřen ze dne 12. 3. 2010 pouze rekapitulovala průběh legislativnho procesu vedoucho k přijet platnho zněn napadenho ustanoven 74 odst. 2 věty druh čsti za střednkem trestnho řdu. Zroveň vyslovila souhlas s upuštěnm od stnho jednn.
6. Sent Parlamentu Česk republiky, zastoupen předsedou MUDr. Přemyslem Sobotkou, ve vyjdřen ze dne 12. 3. 2010 rovněž popsal legislativn proceduru přijet platnho zněn napadenho ustanoven 74 odst. 2 věty druh čsti za střednkem trestnho řdu (novela trestnho řdu proveden zkonem č. 265/2001 Sb.) Sentem. Dle uvedl, že cel projednvan novela představovala změny trestnho řzen s reformnmi ambicemi a ve svm celku věcně i prvně sledovala progresivn směr tzv. průchodnosti a vymahatelnosti prva. Sentn projednvn novely se přmo nedotklo inkriminovan čsti prvn pravy; rozprava ale byla vedena k jin, čstečně porovnateln materii dan novely, tj. k novmu oprvněn sttnho zstupce k tzv. prodlužovn vazby v přpravnm řzen. Tento nvrh na silnějš oprvněn sttnho zstupce Sent po kritickm vborovm i plenrnm projednvn nakonec nerevidoval. Z kontextu veden rozpravy se lze dohadovat o přklonu Sentu k nzoru předkladatele, že bylo třeba změněn postaven sttnho zstupce v trestnm řzen nležitě promtnout i do institutu vazby. Rovněž Sent vyjdřil souhlas s upuštěnm od stnho jednn.
II.
Podmnky aktivn legitimace navrhovatele
7. Nvrh na zrušen věty druh čsti za střednkem 74 odst. 2 trestnho řdu pro jeho rozpor s stavnm pořdkem Česk republiky byl podn II. sentem stavnho soudu v rmci řzen o stavn stžnosti stěžovatele M. Z. veden pod sp. zn. II. S 331/10, kdy podstatou stavn stžnosti byl nzor, že jakkoliv pokračovn vazby po vyhlšen zprošťujcho rozsudku soudem prvnho stupně je v rozporu s mluvou, přičemž možnost pokračovn vazby se opr o předmětnou čst napadanho ustanoven trestnho řdu. Jedn se tedy o nvrh podan podle 64 odst. 1 psm. c) zkona o stavnm soudu a podmnky aktivn legitimace k jeho podn byly proto splněny.
III.
Dikce napadenho ustanoven
8. Napaden ustanoven věty druh čsti za střednkem ustanoven 74 odst. 2 zkona č. 141/1961 Sb., o trestnm řzen soudnm (trestn řd), ve zněn pozdějšch předpisů, zn:
„jde-li o propuštěn z vazby po vyhlšen zprošťujcho rozsudku, m stžnost sttnho zstupce odkladn činek jen tehdy, podal-li sttn zstupce tak odvoln proti rozsudku.“.
IV.
Popis legislativn procedury přijmn napadench ustanoven zkona
9. stavn soud je dle v souladu s ustanovenm 68 odst. 2 zkona o stavnm soudu v řzen o zrušen zkonů a jinch prvnch předpisů povinen posoudit, zda napaden zkon, resp. jeho čst byl přijat a vydn v mezch stavou stanoven kompetence a stavně předepsanm způsobem. Dotčen ustanoven bylo přijato již před rokem 1993, tedy před platnost a činnost stavy Česk republiky (dle jen „stava“), kter představuje referenčn kritrium posouzen stavnosti legislativn procedury přijmn prvnch předpisů [viz usnesen plna stavnho soudu sp. zn. Pl. S 5/98 ze dne 22. 4. 1999 (U 32/14 SbNU 309)**]. Protože v pozdějšm obdob přijat změny byly toliko formln, resp. jazykov, neboť souvisely předevšm s nahrazenm instituce prokuratury instituc sttnho zastupitelstv, stavn soud legislativn proceduru přijet tohoto ustanoven zkona nepřezkoumval.
V.
Referenčn hlediska pro posouzen nvrhu
V. A) Relevantn ustanoven stavy a mluvy
10. Podle čl. 1 odst. 1 stavy je Česk republika prvnm sttem založenm na ctě k prvům a svobodm člověka a občana. V samotnm zkladu prvnho sttu pak stoj „princip, podle kterho je svoboda jedince předpokldna a jej omezen sttem je vjimkou“ (srov. C. Schmitt. Constitutional Theory. Durham and London: Duke University Press, 2008, s. 204). Z myšlenky prvnho sttu proto logicky vyrůst i cel pojet trestnho řzen. I v trestnm řzen mus bt maximlně šetřeno prv a svobod jednotlivce, neboť bagatelizac čelu a způsobu veden trestnho řzen může dojt k neodůvodněnm a nepřiměřenm zsahům do soukrom svobody jednotlivce (srov. nlez stavnho soudu sp. zn. II. S 1975/08, dostupn na http://nalus.usoud.cz). Z stavněprvnho hlediska je vždy vznamn posouzen otzky, do jak mry může (ještě) veřejn zjem, vymezen v trestnm zkoně čelem trestu, legitimně omezovat zkladn prva konkrtnho obviněnho v průběhu trestnho řzen (srov. nlez stavnho soudu sp. zn. I. S 1305/09, dostupn na http://nalus.usoud.cz), mezi něž v prv řadě spad prvě prvo na osobn svobodu.
11. Ustanovenm čl. 8 odst. 1 Listiny se zaručuje každmu osobn svoboda, kter nlež v katalogu zkladnch prv a svobod předn msto [srov. bod 25 nlezu sp. zn. Pl. S 63/06 ze dne 29. 1. 2008 (N 21/48 SbNU 223; 90/2008 Sb.)***]. Prostor a hranice pro stavně aprobovan omezen prva na osobn svobodu pak stanov zejmna ustanoven čl. 8 odst. 2 a čl. 8 odst. 5 Listiny [srov. nlez stavnho soudu sp. zn. IV. S 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)]. Podobnou, ba dokonce podrobnějš, pravu obsahuje mluva o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod. Podle jejho čl. 5 odst. 1 nesm bt nikdo zbaven svobody kromě taxativně stanovench přpadů. Ke zbaven osobn svobody sm dojt jen v souladu s řzenm stanovenm zkonem. Podle čl. 5 odst. 1 psm. c) mluvy lze jednotlivce zbavit svobody z důvodu zkonnho zatčen nebo jinho zbaven svobody osoby za čelem předveden před přslušn soudn orgn pro důvodn podezřen ze spchn trestnho činu nebo jsou-li oprvněn důvody k domněnce, že je nutn zabrnit j ve spchn trestnho činu nebo v těku po jeho spchn. V čl. 5 odst. 3 mluvy je pak stanoveno, že každ, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovenm odstavce 1 psm. c) tohoto člnku, mus bt ihned předveden před soudce nebo jinou ředn osobu zmocněnou zkonem k vkonu soudn pravomoci a m prvo bt souzen v přiměřen lhůtě nebo propuštěn během řzen.
V. B) Omezen osobn svobody vazbou
12. stavn soud se již několikrt vyjdřil k povaze vazby, kter patř společně se zadrženm a zatčenm mezi nejzvažnějš procesn zsahy do prv obviněnho. Obsah prvnho institutu vazby představuje vymezen stavně akceptovatelnch důvodů omezen osobn svobody obviněnho s clem znemožnit zmařen nebo ztžen dosažen čelu trestnho řzen [srov. nlez stavnho soudu sp. zn. Pl. S 4/94 ze dne 12. 10. 1994 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.), nlez sp. zn. I. S 40/04 ze dne 24. 2. 2004 (N 28/32 SbNU 261), sp. zn. IV. S 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)]. Dočasn omezen osobn svobody vazbou mus podle nzoru stavnho soudu vyhovovat několika podmnkm [srov. bod 25 nlezu stavnho soudu sp. zn. Pl. S 63/06 (viz vše)]: „Mezi zkladn principy omezen osobn svobody vazbou (kter mus podstavn prvo reflektovat) patř nezbytnost uvalen vazby a držen v n jen pro určit legitimn čel, proporcionalita mezi osobn svobodou jednotlivce a zjmem společnosti na omezen tto svobody, nezbytnost omezen osobn svobody pro absenci jinho prostředku k dosažen totožnho cle, vyvažovn přnosů omezen osobn svobody s ohledem na z toho vyplvajc ztrty, a konečně vhradn pravomoc soudu rozhodovat.“.
13. Kvůli tomu, že vazba může představovat enormn zsah do osobn sfry jednotlivce, byla j věnovna v judikatuře stavnho soudu mimořdn pozornost. Vazba podle jeho nzoru „představuje vjimečn opatřen tkajc se omezen osobn svobody a m bt uložena pouze tehdy, neexistuje-li jin eventualita, jak omezit konkrtn obavu, pro kterou může bt vazba nařzena“ (srov. nlez stavnho soudu sp. zn. II. S 897/08, dostupn na http://nalus.usoud.cz). Vjimečnost tohoto zajišťujcho institutu je dna tm, že vazba m zvažn negativn důsledky: zbavuje totiž „svobody osobu presumovaně nevinnou před definitivnm zjištěnm viny, izoluje obviněnho od jeho rodinnho a socilnho prostřed, m zvažn důsledky sociln a psychologick, může sloužit jako prostředek ntlaku na obviněnho, aby se doshlo jeho doznn“ (Repk, B. Evropsk mluva o lidskch prvech a trestn prvo. Praha: Orac, 2002, s. 228). Protože vazba může zvažnm způsobem zashnout do osobn svobody jednotlivce, je ji nutno, jakožto legitimn zkonnou vjimku z obecnho pravidla nepřpustnosti zsahu do osobn svobody jednotlivce, vždy vykldat vhradně restriktivnm způsobem, jak ostatně potvrzuje i judikatura ESLP. Podle n m seznam vjimek z prva na svobodu vyčerpvajc charakter, a proto je pouze zk interpretace slučiteln s clem ustanoven čl. 5 mluvy (Giulia Manzoni proti Itlii, 1997, Quinn proti Francii, 1995). Využit tohoto procesnho institutu je nutno vždy zvažovat z pohledu proporcionality zsahu do zkladnch prv obviněnho.
14. Zsah do osobn svobody je nutno posuzovat vždy z hlediska času; protože je vazba institutem vjimečnm, může trvat jen po nezbytně nutnou dobu. Trv-li dle než dobu nezbytně nutnou, stv se opatřenm nepřiměřenm, nepřpustně zasahujcm do zkladnho prva na osobn svobodu jednotlivce garantovanho čl. 8 odst. 1 Listiny, jemuž je za dan situace třeba přiznat prioritu. Podle ESLP je pak „pokračovn omezen osobn svobody ospravedlněno pouze tehdy, existuj-li specifick indikace skutečn potřeby veřejnho zjmu, kter, nehledě na presumpci neviny, převž nad principem respektovn osobn svobody“ [srov. např. rozhodnut ve věci Letellier proti Francii ze dne 26. 6. 1991, Muller proti Francii ze dne 17. 3. 1997, Punzelt proti Česk republice ze dne 25. 4. 2000 nebo Jecius proti Litvě ze dne 31. 7. 2000, srov. tž nlez stavnho soudu sp. zn. IV. S 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)]. Pokračujc omezen osobn svobody vazbou mus bt ve vztahu proporcionality k stavně konformnmu veřejnmu zjmu na činnm sthn trestn činnosti. Plynutm času naopak ubv legitimita omezen zkladnch prv ve prospěch veřejnho zjmu na naplněn čelu trestnho řzen a zesiluje se potřeba obnovit respekt k zkladnm prvům jednotlivce.
15. Aby zajistil respekt a ochranu zkladnho prva na osobn svobodu, vyvinul ESLP tzv. doktrnu zeslench důvodů. Podle tto doktrny mus obecn soudy respektovat požadavek nezbytnosti existence zeslench důvodů pro trvn omezen osobn svobody, jinak nelze pokračujc omezen osobn svobody, byť k uvalen vazby mohlo dojt na zkladě důvodnho podezřen, aprobovat. Při posuzovn přiměřenosti omezen osobn svobody se obecn soud mus vypořdvat předevšm s tm, zda je posilovno či oslabovno podezřen ze spchn trestnho činu, pro kter je obviněn trestně sthn. Konkrtně vzato je trvn podezřen „podmnkou sine qua non pro zkonnost pokračovn vazby, ale po určit době samo o sobě vce nepostačuje. V takovch přpadech mus soud určit, zda existuj jin (relevantn a dostačujc) důvody předložen orgny činnmi v trestnm řzen, kter by ospravedlnily toto pokračujc odnět svobody“ (rozhodnut ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina proti Rusku). Vnitrosttn soud proto mus stanovit, zda dalš důvody předkldan orgny činnmi v trestnm řzen mohou ospravedlnit pokračujc zbaven svobody dotčen osoby (srov. Hublkov, E. Evropsk mluva o lidskch prvech a Česk republika. Praha: Linde, 2003, s. 131).
16. Protože ESLP vždy posuzuje přiměřenost doby omezen osobn svobody vazbou, vyjdřil se konkrtně v mnoha svch rozhodnutch k tomu, kdy lze z hlediska časovho vazbu považovat ještě za přiměřenou, a kdy již vazba představuje zsah do prva na osobn svobodu zaručenho mluvou. Podle ESLP totiž existuje jist časov limit, kter odnět svobody vazbou nesm překročit. Stejně jako zdůrazňuje stavn soud (body 13 a 14), je i podle ESLP vazba institutem vjimečnm, časově ohraničenm na nezbytně nutnou dobu. Zatmco určen počtku tto doby obvykle nepředstavuje problm, zcela klčovou otzku představuje určen konce doby vazby, kter by byla ještě v souladu s mluvou. Z judikatury ESLP vyplv, že tato doba začn okamžikem, kdy byla osoba fakticky zbavena svobody, a konč vyhlšenm rozsudku soudu prvnho stupně, byť se ještě nestal pravomocnm (srov. Repk, B. Evropsk mluva o lidskch prvech a trestn prvo. Praha: Orac, 2002, s. 228).
17. Toto pravidlo vyslovil ESLP v rozhodnut Wemhoff proti Německu ze dne 27. 6. 1968, podle něhož vazba konč s ohledem na čl. 5 odst. 3 mluvy dnem, kdy je rozhodnuto o obžalobě, byť jen soudem prvnho stupně. Tento prvn nzor ESLP potvrdil ve svm rozhodnut Labita versus Itlie ze dne 6. 4. 2000, v němž prohlsil, že konec vazby s ohledem na čl. 5 odst. 3 mluvy je den, kdy je rozhodnuto o odůvodněnosti obžaloby, i když toliko v prvn instanci. Z těchto rozhodnut jasně vyplv, že zadržovn osoby pot, co byla zproštěna viny, již nemůže bt pokryto vjimkou připuštěnou čl. 5 odst. 1 psm. c) mluvy. ESLP sice připustil, že určit lhůta pro vkon rozhodnut o propuštěn na svobodu je často nevyhnuteln, avšak tato doba mus bt zkrcena na minimum (Guilia Manzoni ze dne 1. 7. 1997). Důležitou konsekvenc tohoto prvnho nzoru je, že doba trvn vazby nemůže bt prodloužena odkladnm činkem vkonu zprošťujcho rozsudku. V obdobnm přpadě totiž důvod zbaven svobody podle čl. 5 odst. 1 psm. c) mluvy skončil. Z judikatury ESLP je možno dovodit zvěr, podle kterho byl-li soudem prvnho stupně vyhlšen zprošťujc rozsudek, mus bt obviněn ihned propuštěn na svobodu, byť se sttn zstupce ihned odvolal (srov. Repk, B. Evropsk mluva o lidskch prvech a trestn prvo. Praha: Orac, 2002, s. 229). Nen-li obviněn propuštěn, je nutno konstatovat, že dochz k porušen prva na osobn svobodu garantovanho čl. 5 odst. 1 mluvy. K dalšmu omezen osobn svobody může dojt při naplněn dispozic předpokldanch čl. 5 odst. 1 psm. a) mluvy, kter umožňuje zkonn uvězněn po odsouzen přslušnm soudem. Osoba, kter po odsouzen namt, že vazba trvala nepřiměřeně dlouho kvůli průtahům v řzen o jejm odvoln, se nemůže dovolvat čl. 5 odst. 3 mluvy, nbrž může toliko tvrdit a prokazovat porušen prv garantovanch čl. 6 odst. 1 mluvy.
V. C) Inspirace odjinud: praxe ve Slovensk republice
18. stavn soud uvd, že popsan praxe ESLP našla odezvu ve Slovensk republice. Slovensko přijalo rozshlou novelu trestnho řdu, kter měla zajistit respekt k zkladnm prvům jednotlivců v souladu s tm, jak je vykld slovensk stavn soud a předevšm ESLP. Judikatura ESLP k čl. 5 odst. 1, 3 a 4 mluvy byla komplexně implementovna do trestnho řdu Slovensk republiky. Tak Slovensko splnilo zvazky, kter pro ně plynou z mluvy. Důvodov zprva slovenskho Ministerstva spravedlnosti z roku 2007 uvd konkrtn změny, k nimž tato novela směřuje. Jednou z nich je i bezpodmnečn propuštěn obviněnho z vazby po osvobozen soudem prvnho stupně. Ministerstvo spravedlnosti na tomto mstě odkzalo na nosn principy rozhodnut ESLP ve věci Wemhoff proti Německu z roku 1968 (srov. s. 4). Důvodov zprva odkzala i na rozhodnut Labita proti Itlii, v němž se uvd, že dalš trvn vazby po zprošťujcm rozsudku již nelze odůvodnit vjimkou přpustnou podle čl. 5 odst. 1 psm. c) mluvy. Jinak řečeno, vazba po vyhlšen osvobozujcho rozsudku ztrc podklad v ustanoven psmene c) čl. 5 odst. 1 mluvy, nakolik se procesn zruka čl. 5 odst. 3 mluvy, kter garantuje prvo bt souzen v přiměřen lhůtě, při vazbě na toto ustanoven mluvy naplnila. Proto nen dle možn držet osobu ve vazbě, bylo-li o oprvněnosti jejho obviněn již rozhodnuto. Důvodov zprva vslovně zdůrazňuje, že v souladu s rozhodnutm ve věci Wemhoff je dnem, kdy vazba konč, den, kdy se rozhoduje o obviněn, byť jen soudem prvnho stupně (srov. s. 23).
VI.
Vlastn přezkum
19. stavn soud tak ve světle vše uvedench stavněprvnch hledisek musel posoudit, zda inkriminovan čsti napadenho ustanoven splňuj požadavky plynouc ze shora uvedench principů, a dospěl k zvěru, že tomu tak nen.
20. Ustanoven 74 odst. 2 věty druh čsti za střednkem trestnho řdu upravuje odkladn činek stžnosti sttnho zstupce po vyhlšen zprošťujcho rozsudku, je-li současně podno odvoln. Zprošťujc rozsudek je vydvn za situace, kdy nebyla na zkladě předložench důkazů prokzna vina obviněnho, ať už proto, že (a) nebylo prokzno, že se skutek, pro kter byl obviněn sthn, vůbec stal, či (b) v žalobnm nvrhu označen skutek nen trestnm činem, nebo (c) nebylo prokzno, že tento skutek spchal obviněn (viz 226 trestnho řdu, kde jsou stanoveny i někter dalš důvody). V nvaznosti na vydn zprošťujcho rozsudku mus nalzac soud zkoumat, zda důvody vazby trvaj nebo zda se nezměnily (srov. 72 odst. 1 trestnho řdu). Protože byl obviněn rozhodnutm soudu zcela zproštěn obžaloby, je v dan chvli zřejm, že vazebn důvody již nejsou dny a že dalš trvn vazby nen nadle opodstatněno. Prvě proto obecn soud vzpět po vydn zprošťujcho rozsudku vydv tž usnesen o propuštěn z vazby na svobodu. Současn zněn ustanoven 74 odst. 2 věty druh čsti za střednkem trestnho řdu pak ve sv podstatě představuje oprvněn sttnho zstupce rozhodnut soudu o propuštěn z vazby, byť na časově omezenou dobu, do doby rozhodnut stžnostnho soudu, zvrtit.
21. Z hlediska stavnosti je přitom stěž akceptovateln, aby kontinuita omezen osobn svobody vazbou nebyla zprošťujcm rozsudkem nijak narušena. Podle nzoru stavnho soudu tato zkonn prava trestnho řdu opravňujc sttnho zstupce k podn stžnosti s odkladnm činkem odporuje zk interpretaci čl. 5 odst. 1 psm. c) ve spojen s čl. 5 odst. 3 mluvy. Zněn napadan čsti předmětnho ustanoven trestnho řdu je přitom zcela jednoznačn a jeho deficity nelze překonat stavně konformnm vkladem.
22. stavn soud proto dospěl k zvěru, že napaden čst ustanoven 74 odst. 2 trestnho řdu je v přmm rozporu s požadavky plynoucmi z principů obsažench v judikatuře ESLP (body 14 až 17), kter tak nejsou českou prvn pravou respektovny. Pokračujc omezen osobn svobody po vydn zprošťujcho rozsudku přestv bt ospravedlniteln z hlediska veřejnho zjmu na činnm sthn trestn činnosti, protože nen naplněn požadavek přtomnosti zeslench důvodů pro dalš trvn vazby (bod 15). Požaduje-li judikatura ESLP, aby se s plynoucm časem zesilovaly důvody, kter by legitimizovaly pokračujc trvn vazby, je očividn, že tomuto požadavku nemůže napaden čst ustanoven trestnho řdu dostt. Vydn zprošťujcho rozsudku ve skutečnosti způsobuje vymizen těchto důvodů. Jinak řečeno, zproštěn obžaloby představuje onen okamžik v rmci trestnho řzen, kdy důvody pro ponechn ve vazbě vymizely nebo jsou zeslabeny na minimum, neboť obviněn se ukzalo neoprvněnm, a to vrokem soudu, a proto nen dn veřejn zjem na trvn vazby, kter by mohl převžit nad požadavkem respektovn osobn svobody. Je-li dna soudu povinnost vypořdvat se s tm, zda je posilovno či oslabovno podezřen ze spchn trestnho činu (bod 15), je v nvaznosti na vydn zprošťujcho rozsudku důvodnost podezřen vyvrcena samotnm rozhodnutm soudu o neoprvněnosti obviněn. Propuštěn obviněnho nelze považovat za předčasn, byť je dna varianta, že odvoln sttnho zstupce v neprospěch obviněnho odvolac soud vyhov. Jak stavn soud prohlsil již v nlezu sp. zn. sp. zn. IV. S 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379), důvod pro prodloužen vazby spočvajc ve zcela neodůvodněnm hypotetickm zvěru o možnosti vyhověn odvoln odvolacm soudem „je zcela libovoln, odporujc čl. 8 odst. 2, odst. 5 Listiny nejen tm, že rozšiřuje nad zkonn rmec důvody pro omezen osobn svobody, ale tak tm, že klade stěžovatelům k tži implicitně předpokldanou neschopnost soudu prvnho stupně vyvrtit jejich obhajobu.“.
23. Odkladn činek stžnosti sttnho zstupce nastoluje stav, kdy je od jednotlivce vyžadovna větš oběť, než je možno od osoby, jž svědč presumpce neviny - zde potvrzen soudem, rozumně požadovat. stavn soud proto nemůže akceptovat koncepci česk prvn pravy, podle nž je dalš trvn vazby v dan chvli umožněno. Realizace kompetence stanoven napadanm ustanovenm trestnho řdu sttnmi zstupci vede k nepřpustnmu a protistavnmu zsahu do zkladnho prva na osobn svobodu, kter však mus stt respektovat i při formulaci trestněprvnch norem. Proto nezbv než uzavřt, že trvn vazby nemůže bt prodlouženo skrze odkladn činek rozhodnut o propuštěn z vazby vyvolan stžnost sttnho zstupce, neboť tato konstrukce vede k nepřpustnmu zsahu do stavně garantovanho prva na osobn svobodu obviněnho.
24. stavn soud se v řadě svch rozhodnut vyjdřil k interpretaci čl. 89 odst. 2 stavy [srov. nlez stavnho soudu sp. zn. Pl. S 2/03 ze dne 19. 3. 2003 (N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.), nlez sp. zn. Pl. S 41/02 ze dne 28. 1. 2004 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.), nlez sp. zn. Pl. S 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.)], podle něhož „zvazn nen jen vrok nlezu, ale i odůvodněn, resp. ty jeho čsti, jež obsahuj ,nosn‘ důvody“. Ustanoven 74 odst. 2 trestnho řdu bude po derogaci napaden čsti znt: „Odkladn činek m pouze stžnost sttnho zstupce proti rozhodnut o propuštěn obviněnho z vazby a stžnost stran proti rozhodnut o připadnut peněžit zruky sttu. Byl- li však sttn zstupce při vyhlšen takovho rozhodnut přtomen, m jeho stžnost odkladn činek jen tehdy, byla-li podna ihned po vyhlšen rozhodnut.“. Toto ustanoven bude nutno vyložit stavně konformně tak, že tuto normu nelze aplikovat v přpadě, byl-li ve věci vydn zprošťujc rozsudek. Důsledkem zrušen dan čsti trestnho řdu mus bt, že obviněn bude vždy po vydn zprošťujcho rozsudku neprodleně propuštěn na svobodu. Stžnost sttnho zstupce proti rozhodnut o propuštěn obviněnho z vazby na svobodu po vydn zprošťujcho rozsudku nem odkladn činek. stavn soud je si vědom toho, že určit lhůta pro vkon rozhodnut o propuštěn na svobodu je nutn, avšak připomn, že v přpadu Labita proti Itlii (bod 17) byla prodleva v propuštěn z vazby z důvodu nezbytnosti proveden administrativnch formalit v dlce cca 10 hodin shledna ESLP nepřiměřenou.