Ve věci ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2002 sp. zn. 15 Tz 47/2002 106/2003 účinný od 11.04.2003
| Schválené: | 26.03.2003 |
| Účinnost od: | 11.04.2003 |
| Autor: | Ústavního soudu |
| Oblast: | SOUDNÍ PŘEZKOUMÁVÁNÍ ROZHODNUTÍ JINÝCH ORGÁNŮ., Svoboda myšlení, svědomí a vyznání. Svoboda projevu náboženství a víry. |
| Zobraziť iba vybrané paragrafy: | Zobrazit |
Jménem České republiky
JUDr. Holeček v. r.
Předseda Ústavního soudu
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.10.2002 sp. zn. 15 Tz 47/2002 se ruší pro rozpor s čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Odůvodněn
I.
stavn stžnost doručenou stavnmu soudu dne 7.11.2002 se stěžovatel domh zrušen usnesen Nejvyššho soudu ze dne 17.10.2002 sp. zn. 15 Tz 47/2002, kterm byla zamtnuta stžnost pro porušen zkona podan ministrem spravedlnosti ve prospěch stěžovatele.
Stěžovatel byl rozsudkem bvalho Nižšho vojenskho soudu v Brně PSP 47 ze dne 7.1.1954 sp. zn. T 2/54 uznn vinnm ze spchn trestnho činu vyhbn se služebn povinnosti podle 270 odst. 1 psm. b) zkona č. 86/1950 Sb., trestn zkon. Tohoto činu se měl dopustit tm, že dne 1.11.1953 si odmtl oblci stejnokroj, převzt přidělenou zbraň a konat vojenskou službu, přičemž se odvolval na sv nbožensk přesvědčen. Za tento trestn čin byl odsouzen k trestu odnět svobody v dlce dva a půl roku a současně s tm byla vyslovena na dobu tř let ztrta čestnch prv občanskch a ztrta prv uvedench v 44 odst. 2 trestnho zkona č. 86/1950 Sb.
Proti tomuto rozsudku, kter nabyl prvn moci dne 7.1.1954, podal ministr spravedlnosti ve prospěch stěžovatele stžnost pro porušen zkona, v nž argumentoval tm, že rozsudkem byl porušen zkon v ust. 2 odst. 3 zkona č. 87/1950 Sb., o trestnm řzen soudnm (trestn řd), ve vztahu k ustanoven 270 odst. 1 psm. b) zkona č. 86/1950 Sb., trestn zkon, a to z důvodů uvedench v ustanoven 1 odst. 1 a 2 zkona č. 119/1990 Sb., o soudn rehabilitaci, ve zněn pozdějšch předpisů.
Přslušn sent Nejvyššho soudu projednal stžnost pro porušen zkona dne 29.5.2002, přičemž usnesenm sp. zn. 11 Tz 205/01 rozhodl s ohledem na dosavadn rozdlnou rozhodovac praxi sentů Nejvyššho soudu o postoupen věci velkmu sentu trestnho kolegia. Za klčovou otzku označil to, zda na jednn stěžovatele lze nahlžet jako na trestn čin anebo zda jm stěžovatel jen realizoval stavou garantovanou nboženskou svobodu, avšak v rozporu s stavou uloženmi povinnostmi vůči sttu a společnosti.
V odůvodněn napadenho usnesen velkho sentu Nejvyššho soudu ze dne 17.10.2002 sp. zn. 15 Tz 47/2002 velk sent předevšm uvedl, že sprvnost napadenho rozhodnut i sprvnost předchzejcho řzen posuzuje v řzen o stžnosti pro porušen zkona ex tunc, tj. podle skutkovho a prvnho stavu, kter existoval v době, kdy bylo rozhodnut napaden stžnost pro porušen zkona vydno.
Ustanovenm 2 odst. 1 zkona o soudn rehabilitaci byla přmo ze zkona zrušena odsuzujc rozhodnut za takov činy, kter byly prohlšeny za trestn činy v rozporu s principy demokratick společnosti respektujc občansk politick prva a svobody zaručen stavou a vyjdřen v mezinrodnch dokumentech a mezinrodnch prvnch normch. Trestn čin vyhbn se služebn povinnosti podle 270 odst. 1 psm. b) trestnho zkona č. 86/1950 Sb. nen uveden v ustanoven 2 odst. 1 zkona o soudn rehabilitaci. Vzhledem k tomu nelze podle odůvodněn napadenho usnesen velkho sentu Nejvyššho soudu považovat odsouzen stěžovatele za nezkonn jen proto, že se při jeho spchn odvolval na sv nbožensk přesvědčen. Jestliže zkonodrce nepovažoval za nutn takov odsouzen zrušit přmo ze zkona, pak nejde o čin, jehož prohlšen za trestn čin by samo o sobě odporovalo mezinrodnm dokumentům, mezinrodnm prvnm normm a principům demokratick společnosti respektujc zaručen občansk politick prva a svobody. Proto podle Nejvyššho soudu ani odsouzen pro uveden trestn čin nelze samo o sobě pokldat za neslučiteln s demokratickmi a prvnmi principy a bez dalšho v něm spatřovat porušen zkona.
II.
Stěžovatel v stavn stžnosti předevšm namt, že Nejvyšš soud se nezabval konkrtnm trestnm přpadem, nbrž vyslovoval obecn vahy o tom, zda v dan době mohlo dojt k oprvněnmu trestnmu postihu za trestn čin vyhbn se služebn povinnosti, že zcela přehldl prvn nzor stavnho soudu vyjdřen zejmna v nlezu ve věci sp. zn. II. S 285/97, zcela pominul otzku specilnho subjektu a skldal se i ze soudců, kteř měli bt z jednn vyloučeni.
Podle nzoru stěžovatele nen existence zkonn povinnosti sama o sobě dostatečnm důvodem k omezen nbožensk svobody. Podle stěžovatele mus bt splněny dalš předpoklady, tj. že vojensk služba by musela sloužit k zajištěn prv a svobod ostatnch lid a musela by odpovdat spravedlivm požadavkům morlky, veřejnho pořdku a obecnho blaha v demokratick společnosti. Těmto požadavkům však vojensk služba v komunistickm režimu nemohla vyhovět. Vojensk služba, jak stěžovatel uvedl, vůbec nesloužila k zajištěn prv a svobod ostatnch lid, ale měla sloužit k ozbrojen ochraně režimu, kter systematicky a trvale porušoval lidsk prva, byl zločinn, nelegitimn a zavrženhodn. Z tohoto hlediska byla podle nzoru stěžovatele jeho nbožensk svoboda nadměrně omezena nejen ve smyslu čl. 18 a čl. 29 odst. 2 Všeobecn deklarace lidskch prv (dle jen "Deklarace"), ale tak čl. 9 odst. 1 a 2 mluvy o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod (dle jen "mluva").
Stěžovatel se dle domnv, že pro posouzen jeho přpadu nen rozhodujc, zda ministr spravedlnosti podal nebo nepodal stžnost i v jinch přpadech ve prospěch osob, kter jednaly stejně jako on, nicmně z jinch pohnutek. Nejvyšš soud sice ve svm rozhodnut odkazuje na čl. 1, čl. 2 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny zkladnch prv a svobod (dle jen "Listina"), nicmně podle nzoru stěžovatele svm rozhodnutm prvě tato ustanoven porušil, když je aplikoval tak, jako by se stěžovatel domhal vhod na kor jinch subjektů. Naopak stěžovatel se ct bt diskriminovn, přičemž v stavn stžnosti poznamenal, že ždn mezinrodn smlouva ani vnitrosttn prava nerozlišuj, zda někdo odmtl vojenskou službu kvůli tomu, že m určit nbožensk přesvědčen, či nikoliv.
Stěžovatel se rovněž domnv, že Nejvyšš soud porušil napadenm rozhodnutm prvo na spravedliv proces zaručen čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 mluvy. Podle jeho nzoru měl velk sent, jemuž byla věc předložena za čelem sjednocen prvnho nzoru zastvanho různmi senty Nejvyššho soudu, analyzovat prvn zvěry v obdobnch dřvějšch rozhodnutch, nikoliv jen "opsat" předchoz zamtav rozhodnut 5. sentu trestnho kolegia Nejvyššho soudu.
Stěžovatel rovněž nesouhlas s nzorem Nejvyššho soudu, podle něhož mu postupem nčelnka Vojenskho obvodovho soudu v Brně, kter na dotaz stěžovatelovy prvn zstupkyně uvedl zavdějc informaci o soudn rehabilitaci, nebylo brněno v uplatněn jeho prva na soudn rehabilitaci. Stěžovatel se domnv, že jeho tehdejš prvn zstupkyně neučinila neformln dotaz, ale dotaz oficiln, a povinnost nčelnka bylo jednat podle ustanoven 52 trestnho řdu, tj. jednat tak, jak to vyžaduje vznam a vchovn čel trestnho řzen. Stěžovatel proto jednal v dobr vře, že nčelnkova odpověď je sprvn, a nvrh na soudn rehabilitaci nepodal.
S ohledem na všechny shora uveden skutečnosti se stěžovatel domnv, že Nejvyšš soud svm rozhodnutm porušil jeho stavně zaručen prva podle čl. 18 a čl. 29 Deklarace, čl. 9 odst. 1 a 2, čl. 6 odst. 1 mluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Podnm ze dne 17.3.2003 doplnil stěžovatel svou stavn stžnost tak, že vytkl tak porušen prva na svobodu svědom podle čl. 15 odst. 1 Listiny, a to z důvodů, kter jsou rozvedeny v odůvodněn nlezu stavnho soudu ze dne 11.3.2003 sp. zn. I. S 671/01.
III.
Na vzvu stavnho soudu se k podan stavn stžnosti vyjdřil jako častnk řzen Nejvyšš soud. Předseda velkho sentu ve svm vyjdřen uvedl, že stžnost pro porušen zkona ve prospěch V. W. (V.) byla postoupena k rozhodnut velkmu sentu z důvodu sjednocen rozhodovac praxe sentů trestnho kolegia. Senty Nejvyššho soudu zaujmaj k dan otzce dva nzory.
Podle jednoho nelze odsouzen za trestn čin vyhbn se služebn povinnosti podle 270 odst. 1 psm. b) trestnho zkona č. 86/1950 Sb. pokldat samo o sobě za neslučiteln s demokratickmi a prvnmi principy a bez dalšho v něm shledvat porušen zkona, třebaže k původnmu odsouzen došlo v obdob od 25. nora 1948 do 1. ledna 1990 za skutek spchan po 5. květnu 1945. Ždn vslovně uveden prvo odmtnout plněn zkonnch povinnost vůči sttu, včetně povinnosti vojensk, nezakld podle tohoto nzoru ani Deklarace ani mezinrodn smlouvy o lidskch prvech, a i v demokratickch sttech je takov trestn postih přpustn dokonce i v přpadech, kdy neexistuje možnost alternativn služby.
Druh nzor je postaven na přesvědčen, že za situace, kdy neexistovala alternativa k vkonu zkladn vojensk služby pro přpad, že by jej vkon vedl k popřen nboženskho přesvědčen občana, nebylo možno jeho čin, kterm realizoval stavou a mezinrodnmi mluvami zaručen svobody, pokldat za trestn čin.
Jak dle uvedl předseda velkho sentu, skončila snaha o sjednocen dosavadn nejednotn praxe sentů vtězstvm prvnho nzoru, ač tento nzor převžil v devtičlennm velkm sentu nejtěsnějš možnou většinou. Předseda velkho sentu ve svm stanovisku vyjdřil pochybnost o dostatečn reprezentativnosti nzoru, kter v napadenm rozhodnut převžil, zvlště s ohledem na skutečnost, že někter senty byly ve velkm sentu zastoupeny vce než jednm soudcem.
IV.
Vedlejš častnk řzen o stavn stžnosti, ministr spravedlnosti, vyjdřil s napadenm rozhodnutm ve svm stanovisku ze dne 16. 1. 2003 nesouhlas. Ministr spravedlnosti se domnv, že v přpadě stěžovatele došlo k porušen ustanoven 2 odst. 3 zkona č. 87/1950 Sb., o trestnm řzen soudnm (trestn řd), ve vztahu k ust. 270 odst. 1 psm. b) trestnho zkona č. 86/1950 Sb., a to z důvodů uvedench v ustanoven 1 odst. 1 a 2 zkona č. 119/1990 Sb., o soudn rehabilitaci.
Ministr spravedlnosti se domnv, že došlo k porušen rovnosti podle čl. (sprvně ) 1 tehdy platn stavy, neboť nerovnoměrnost mezi přiznanmi prvy a uloženmi povinnostmi zcela jednoznačně stavěla do nevhodn pozice všechny občany, kteř chtěli vkon stavně zaručen nbožensk svobody prakticky realizovat oproti těm, jejichž přesvědčen postrdalo duchovn dimenze. V t době platn stavn zkon č. 150/1948 Sb., tzv. stava 9. května, přiznvala v čl. (sprvně ) 16 odst. 1 každmu občanu sttu prvo volby jakkoliv nbožensk vry; na druh straně striktně vymezila v 34 odst. 1 a 2 i zkladn povinnosti občana ke sttu, mezi nimiž je i povinnost souvisejc s obranou vlasti. Za tohoto stavu měl stěžovatel možnost dostt svmu nboženskmu přesvědčen pouze za cenu trestněprvnch důsledků, při nichž se jako věřc dostal do rozporu se svmi povinnostmi občana při obraně sttu.
V.
Vzhledem k tomu, že o stžnosti pro porušen zkona rozhodoval velk sent trestnho kolegia Nejvyššho soudu, je v souladu s usnesenm plna stavnho soudu publikovanho jako sdělen stavnho soudu č. 8/2001 Sb. k projednn stavn stžnosti proti tomuto rozhodnut přslušn plnum stavnho soudu.
Pot, co stavn soud zjistil, že stavn stžnost splňuje všechny formln nležitosti a že byla podna včas, přistoupil k jejmu meritornmu posouzen.
VI.
1.
stavn stžnost je napadeno shora označen rozhodnut Nejvyššho soudu, v němž Nejvyšš soud vychzel z teze, dle nž v řzen o stžnosti pro porušen zkona posuzuje "sprvnost" (sprvně zkonnost) napadenho rozhodnut i "sprvnost" (sprvně zkonnost) předchozho řzen ex tunc, tedy dle skutkovho a prvnho stavu v době, kdy bylo napaden rozhodnut vydno, popř. kdy bylo konno řzen, jež tomuto rozhodnut předchzelo, nova (nov skutečnosti a důkazy) jsou nepřpustn.
Tato vchoz teze nen však dle nzoru stavnho soudu uplatniteln beze zbytku. Vklad i sebestaršch trestněprvnch norem, je-li dky využitelnmu procesnmu prostředku provděn soudem dnes s důsledky pro posouzen trestnho postihu osoby, tedy s důsledky zasahujcmi do osobn sfry takov osoby, nemůže bt proveden bez ohledu na dnes platn konstitutivn hodnoty a principy demokratickho prvnho sttu tak, jak jsou vyjdřeny v stavnm pořdku Česk republiky. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinulně, lze chpat kontinuitu se "starm prvem" (viz nlez stavnho soudu Pl. S 19/93 - Sbrka nlezů a usnesen stavnho soudu ČR, sv. 1, č. 1 - vyhlšen pod č. 14/1994 Sb.), jehož aplikace (zkonnost) je předmětem soudobho řzen o stžnosti pro porušen zkona.
Obdobně se k aplikaci "starho prva" vyjdřil i Evropsk soud pro lidsk prva (rozhodnut ve věci Streletz, Kessler, Krenz v. SRN ze dne 22.3.2001), když mj. uvedl, že "soudy sttu, kter nahradil dřve existujc stt, nemohou bt kritizovny za aplikaci a interpretaci tehdy platnch prvnch norem provděnou ve světle principů ovldajcch stt podlhajc principu panstv prva (rule of law)". Ještě pregnantněji je tato idea rozvedena ve stanovisku soudce Levitse, doplňujcm odůvodněn uvedenho rozhodnut. Uvedl: "zd se, že interpretace a aplikace prva zvis všeobecně na politickm režimu, v němž prvo funguje jako subsystm. (...) Rozdly v interpretaci a aplikaci prva mezi demokratickm a socialistickm systmem pokrvaj všechny důležit elementy prva. (...) To ns přivd k otzce, zda po změně politickho režimu ze socialistickho na demokratick je legitimn aplikovat "star" prvo (...) takovmi interpretačnmi a aplikačnmi postupy, kter jsou inherentn novmu demokratickmu politickmu režimu. Chci řci, že dle mho nzoru nen jin řešen možn. Demokratick stty mohou povolit svm institucm aplikovat prvo, kter m původ v předdemokratickm režimu, pouze takovm způsobem, kter je inherentn demokratickmu politickmu řdu (ve smyslu, ve kterm je tento pojem vykldn v tradičnch demokracich). Užit jinch metod aplikace prva (z nichž vyplv dosažen odlišnho vsledku z thož prvnho textu) by poškodilo samotn jdro "ordre public" demokratickho sttu. (...) Důsledně vzato, interpretace a aplikace prvnch norem socialistickou nebo jinou nedemokratickou metodologi (s netolerovatelnmi důsledky pro demokratick systm) by měla bt z pohledu demokratickho systmu považovna za vadnou. (...) Dle mho nzoru jde o vzvu, kter je odvozena z inherentn univerzality lidskch prv a demokratickch hodnot, jimiž jsou vzny všechny demokratick instituce. Přinejmenšm od dob Norimberskho procesu je tto koncepci demokratickho řdu ve světě velmi dobře rozuměno a proto je předvdateln pro každho".
S nzorem vyjdřenm soudcem Levitsem se stavn soud plně ztotožňuje.
2.
Vzhledem k tomu, že v řzen o stžnosti pro porušen zkona měla bt přezkoumvna zkonnost řzen a rozhodnut označenho shora ve vztahu k odsuzujcmu rozsudku (rovněž označenmu shora) za trestn čin vyhbn se služebn povinnosti, je zapotřeb zkoumat, zda napadenm rozhodnutm Nejvyššho soudu nedošlo k porušen zkladnch prv stěžovatele, včetně jeho zkladnho prva na svobodu svědom, kter je obsažena v čl. 15 odst. 1 Listiny.
a) Svoboda svědom m konstitutivn vznam pro demokratick prvn stt respektujc liberln myšlenku přednosti odpovědn důstojn lidsk bytosti před sttem - tj. myšlenku cty (respektu a ochrany) sttu k prvům člověka a občana [čl. 1 odst. 1 stavy Česk republiky (dle jen "stava")]. Naopak je přznačn pro totalitn politick režimy, že nerespektuj autonomii svědom jednotlivce, když se pokoušej i za pomoci represivn trestn politiky potlačovat svobodu svědom jednotlivce, a tak jej nut k přijet vůle vldnoucch, kter si čin nrok na jedin možn dobr rozhodnut a v tomto smyslu jedin etick rozhodnut. Tento trend lze sledovat i v československ, resp. česk stavn rovině. Tak stavn listina č. 121/1920 Sb., stejně jako současn Listina, nepředpokldala možnost zkonnho omezen svobody svědom, kterou vslovně obsahovala. Tzv. stava 9. května č. 150/1948 Sb. sice v 15 svobodu svědom deklarovala, avšak zroveň ji negovala tm, že stanovila, že svoboda svědom nemůže bt důvodem k odepřen splněn občansk povinnosti, kterou stanovil obyčejn zkon. stava Československ socialistick republiky č. 100/1960 Sb. již svobodu svědom vůbec nezmiňuje.
Svoboda svědom se projevuje v rozhodnutch jednotlivce učiněnch v určitch konkrtnch situacch, tedy "tady a teď", pociťovanch jako hluboce prožit povinnost. Nejde tedy o postoj jednotlivce k abstraktnm problmům platn jednou provždy a ve všech situacch. V rozhodnut diktovanm svědomm jde o splynut pro jednotlivce zvazn mravn normy s jm vyhodnocenou situac. Jde tedy o integraci poznan normy s posouzenm skutkovho stavu. Rozhodnut diktovan svědomm spočv na existenci svědom samotnho, nikoliv na specifickch nboženskch či ideologickch představch. Strukturlnm znakem svědom je kromě souvztažnosti k normě a zroveň k situaci i osobn prožitek bezpodmnečn povinnosti.
Z uvedenho vyplv, že svobodu svědom nelze zaměňovat se svobodou vry ani se svobodou nboženskou. Na rozdl od těchto svobod je rozhodnut diktovan svědomm vždy konkrtn, neboť jeho předmětem je konkrtn chovn v konkrtn situaci. Abstraktn, obecn nebo absolutn mohou bt jen důvody nebo maximy, kter spoluvytvřej normu, již svědom v dan okamžik akceptuje. Rozhodnut diktovan svědomm v nich může nalzt normativn odůvodněn, kter se uplatn při řešen konfliktu mezi takovm principem či maximou a prvn normou zavazujc k opaku. Situace je ovšem vždy individualizovna časem, mstem a konkrtnmi okolnostmi. Podstatn je, že jde o vžn, mravn, na kategorie dobro a zlo orientovan rozhodnut [srovnej např. rozhodnut stavnho soudu SRN in BVerfGE 12, 45 (55)], kter jednotlivec prožv jako zvaznou povinnost či jako bezpodmnečn přkaz k určitmu chovn.
Ve specifickm mravnm charakteru a v jeho vztahu k osobn morln pravdivosti či opravdovosti, kter rozhodnut propůjčuje bezpodmnečnost, spočv rozlišen mezi rozhodnutm učiněnm toliko poukazem na motivaci politickou či ideologickou (jde o extern veličiny nepromtnut do vnitřn morln roviny) nebo na psychick stav (kter existuje bez nutnosti činit morln soud).
b) Svoboda svědom patř k tzv. zkladnm prvům absolutnm, tj. k takovm, kter nelze omezit obyčejnm zkonem, jehož čelem by bylo omezit takov absolutn zkladn prvo, v tomto přpadě svobodu svědom. Každ zkon z jedn strany vyjadřuje veřejn zjem a z druh strany formuluje i mravn přesvědčen parlamentn většiny, dky nž byl přijat, a tmto způsobem formuluje mravn přesvědčen většiny společnosti, jejmž odrazem je složen parlamentu. Je-li individuln svědom v rozporu s určitou prvn normou, zajist takov skutečnost nemůže mt za nsledek nezvaznost takov prvn normy, byť i jen ve vztahu k osobě, jž svědom vel konkrtn prvn normu nerespektovat. Svoboda svědom však může mt vliv na uplatnitelnost či vynutitelnost takov prvn normy ve vztahu k těm, jejichž svědom se přč. Při zvažovn, zda se v přpadě takovho konfliktu prvn normy s konkrtně uplatňovanou svobodou svědom m prosadit poslze jmenovan svoboda svědom, je třeba zvžit, zda by takov rozhodnut nezashlo do zkladnch prv třetch osob anebo zda prosazen svobody svědom nebrn jin hodnoty či principy obsažen v stavnm pořdku Česk republiky jako celku (stavně imanentn omezen zkladnch prv a svobod).
VII.
Zsadně je věc Nejvyššho soudu posoudit, zda rozhodnutm napadenm stžnost pro porušen zkona byl porušen zkon. kolem stavnho soudu je posouzen toho, zda Nejvyššm soudem zvolen interpretace zkonnch ustanoven neporušuje zkladn prva a svobody stěžovatele, resp. posouzen toho, zda lze přpadně nalzt takovou interpretaci aplikovanch ustanoven zkona, kter by zkladn prva a svobody stěžovatele neporušovala.
stavn stžnost je důvodn, neboť napaden rozhodnut Nejvyššho soudu nevzalo přiměřeně v vahu zkladn prvo stěžovatele plynouc z čl. 15 odst. 1 Listiny na svobodu svědom chpanou ve shora uvedenm smyslu a rozsahu. Ač totiž stěžovatel poukazoval na sv nbožensk přesvědčen, odmtnut (vyhbn se) služebn (vojensk) povinnosti bylo relně projevenm osobnm rozhodnutm diktovanm svědomm, na kterm se maximy plynouc z vry či nboženskho přesvědčen stěžovatele toliko podlely.
Dřvějš rozhodnut stavnho soudu tkajc se kolize povinnosti nastoupit vojenskou službu se zkladnmi prvy se soustředila předevšm na rozpor tto povinnosti se svobodou nboženskho vyznn (srov. rozhodnut ve věcech sp. zn. II. S 285/97, Sbrka nlezů a usnesen stavnho soudu ČR, sv. 12, č. 117; a sp. zn. II. S 187/2000, Sbrka nlezů a usnesen stavnho soudu ČR, sv. 21, č. 40). Z důvodu odlišnosti svobody svědom a svobody nboženskho přesvědčen vyložen shora stavn soud zkoumal nejprve vztah napadench rozhodnut ke svobodě svědom ve smyslu čl. 15 odst. 1 Listiny. stavn soud je totiž toho nzoru, že odmtnut nastoupit vojenskou službu lze učinit i z důvodů nesouvisejcch s nboženskm přesvědčenm a že i takovou svobodu Listina chrn.
Nejvyšš soud nedostl povinnosti posoudit zkonnost stžnost pro porušen zkona napadenho rozhodnut, jakož i řzen, kter mu předchzelo, ve světle čl. 15 odst. 1 Listiny, kterou měl z důvodů uvedench shora. Skutečnost, že tzv. stava 9. května odepřela svobodě svědom charakter tzv. absolutnho prva, plynula již z podstaty politickho režimu nastolenho v noru 1948. Nov omezen svobody svědom přerušilo kontinuitu chpn svobody svědom jako absolutnho prva tak, jak ji chrnila stavn listina z roku 1920. Ponorov stavn konstrukce svobody svědom se prvně filosoficky odchyluje od vvoje zkladnch prv, kter započal norimberskm tribunlem a pokračoval přijetm Všeobecn deklarace lidskch prv.
Pro demokratick prvn stt, jmž Česk republika m bt podle normativnho přkazu plynoucho z čl. 1 odst. 1 stavy, je nepřijateln, aby Nejvyšš soud vykldal 267 odst. 3 zkona č. 141/1961 Sb., o trestnm řzen soudnm (trestn řd), ve zněn pozdějšch předpisů, tak, že přezkumem zkonnosti napadenho rozhodnut se rozum vklad aplikovanho "starho prva" v souladu s někdejš dobovou judikaturou. Ze stejnho důvodu tak nen možn, aby při vahch o tom, zda stžnost pro porušen zkona napaden původn rozhodnut je zkonn, nebral v vahu a nevžil zkladn prva a principy českho stavnho pořdku, do nichž bylo napadenm rozhodnutm zasaženo. Ignorovn těchto referenčnch norem a principů čin napaden rozhodnut Nejvyššho soudu nejen vadnm pro porušen subjektivnho prva stěžovatele, nbrž, a to stavn soud považuje za nutn nad rmec posuzovan věci podotknout, i nesrozumitelnm pro společnost, neboť podrv jej prvn, resp. stavn vědom a přispv k existujc nedůvěře v soudnictv v tom smyslu, že česk soudy nedokž ochrnit prva občanů ve vztahu ke sttn moci, když se projevila excesivně. Tak se zmenšuje důvěra v materilně chpanou demokratickou prvn sttnost Česk republiky. Nem-li princip prvn kontinuity působit destruktivně ve vztahu k česk stavn sttnosti, je třeba důsledně trvat při aplikaci "starho prva" na hodnotov diskontinuitě s nm a reflektovat tento přstup v soudnch rozhodnutch.
Pokud Nejvyšš soud přehldl působen čl. 15 odst. 1 Listiny na vklad 267 odst. 3 trestnho řdu, ve spojen s 270 odst. 1 psm. b) zkona č. 86/1950 Sb., trestn zkon, k čemuž skutečně došlo, neboť zmněn ustanoven trestnho řdu vykldal restriktivně a nadto předmětem jeho vah ve vztahu k citovanmu ustanoven trestnho zkona bylo toliko prvo na nbožensk přesvědčen, nikoliv svoboda svědom v dimenzi absolutnho prva, pokračoval v zsahu do svobody svědom stěžovatele, kter započal odsuzujcm rozsudkem v roce 1954. Nejvyšš soud svm rozhodnutm tento zsah neodstranil, a nedostl tak sv povinnosti poskytnout ochranu zkladnmu prvu, jak mu ukld čl. 4 stavy.
Rozpor s dalšmi zkladnmi prvy, jejichž porušen bylo namtno, nebylo za tto situace třeba zkoumat.