Sdělení 477/2005 o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005 sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 přijatého podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve věci žaloby o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů účinný od 01.11.2005
| Schválené: | 01.11.2005 |
| Účinnost od: | 01.11.2005 |
| Autor: | Ústavního soudu |
| Oblast: | VLASTNICKÉ PRÁVO OBECNĚ., STÍŽNOSTI, ŽÁDOSTI A NÁVRHY FYZICKÝCH a PRÁVNICKÝCH OSOB. |
| Zobraziť iba vybrané paragrafy: | Zobrazit |
Plénum Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická na zasedání dne 1. listopadu 2005 přijalo podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve věci právního názoru II. senátu Ústavního soudu, odchylného od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezech sp. zn. I. ÚS 539/98 a sp. zn. IV. ÚS 403/98, toto stanovisko:
I. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.
II. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.
Odůvodněn
I.
Stěžovatel F. O. K., zastoupen Mgr. J. Č., advoktem, stavn stžnost podanou dne 17. června 2003 napadl rozsudek Okresnho soudu v Kladně ze dne 16. řjna 2002 č. j. 15 C 57/2001-80 a rozsudek Krajskho soudu v Praze ze dne 5. března 2003 č. j. 30 Co 46/2003-97. K stavn stžnosti byl připojen nvrh na zrušen bodu 37 přlohy 3, čsti označen jako Žensk klštery v Česk republice, zkona č. 298/1990 Sb., o pravě některch majetkovch vztahů řeholnch řdů a kongregac a arcibiskupstv olomouckho, ve zněn zkona č. 338/1991 Sb. stavn stžnost byla vedena pod sp. zn. I. S 333/03.
Stěžovatel podal (8. ledna 2004) dalš stavn stžnost (vedenou pod sp. zn. II. S 14/04), po vzvě k opravě vad doplněnou dne 10. nora 2004, směřujc proti rozsudku Okresnho soudu v Kladně ze dne 16. řjna 2002 č. j. 15 C 57/2001-80 ve zněn opravnho usnesen ze dne 18. června 2003 č. j. 15 C 57/2001-105 a rozsudku Krajskho soudu v Praze ze dne 15. řjna 2003 č. j. 30 Co 411/2003-117, k nž byl rovněž připojen nvrh na zrušen uvedenho ustanoven čsti zkona č. 298/1990 Sb. Obě stavn stžnosti splňovaly i ostatn podmnky předepsan zkonem č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, ve zněn pozdějšch předpisů.
Pot, co stavn soud zjistil, že se jedn o stavn stžnosti podan stěžovatelem proti rozhodnutm vydanm obecnmi soudy v řzen o totožnm předmětu a věcně se tkaj shodn problematiky, usnesenm plna stavnho soudu ze dne 24. nora 2004 sp. zn. I. S 333/03-12 obě stavn stžnosti spojil ke společnmu řzen pod sp. zn. II. S 14/04 (dle jen "stžnost").
stavn stžnost směřuje proti zamtavm rozhodnutm soudu prvnho stupně, kter byla potvrzena rozhodnutmi soudu odvolacho, o žalobě stěžovatele, jž se domhal určen svho vlastnickho prva k nemovitostem v kat. zem Š. u K. proti Š. s. (v řzen o stavn stžnosti se dopisem ze dne 1. července 2004 žalovan svho postaven vedlejšho častnka vzdaly). Těžiště stěžovatelovy argumentace spočv v tvrzen, že uveden nemovitosti nepřešly na stt konfiskac, neboť konfiskačn řzen řdně neproběhlo, tedy že stěžovatel nikdy nepřestal bt jejich vlastnkem, a kroky, kter československ stt dle učinil v rmci přdělovho řzen o těchto nemovitostech, nejsou platn. Pokud stt platně nepřevedl majetek stěžovatele na žalovan ve sporu, nevzniklo jim vlastnick prvo, kter by jim stt mohl později odejmout a po letech umožnit jeho obnoven za použit zkona č. 298/1990 Sb., ve zněn zkona č. 338/1991 Sb. Stěžovatel namt, že oba soudy, kter o jeho žalobě rozhodovaly, porušily jeho prva zaručen čl. 11 odst. 1 Listiny zkladnch prv a svobod (dle jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny ve spojen s čl. 4 a čl. 90 větou prvn stavy Česk republiky (dle jen "stava") a čl. 6 mluvy o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod (dle tž "mluva") tm, že na danou věc neaplikovaly ustanoven 109 odst. 1 psm. c) občanskho soudnho řdu (dle jen "o. s. ř.") ani neprovedly stěžovatelem navrhovan důkazn prostředky k prokzn podmnek použit tohoto ustanoven, a zvěr jejich rozhodnut se tak opr dle něj o ustanoven zkona, kter je v rozporu s stavnm pořdkem Česk republiky. Stěžovatel m z vše uvedench důvodů za to, že ustanoven bodu 37 přlohy 3, čsti označen jako Žensk klštery v Česk republice, zkona č. 298/1990 Sb., ve zněn zkona č. 338/1991 Sb., bylo do zkona včleněno omylem, neboť zkonodrce neměl k dispozici informace o tom, že nemovitosti uveden v tomto bodu nejsou ve vlastnictv sttu, a z tohoto důvodu nemohou bt na zkladě zkona zcizeny, neboť by tm došlo k vyvlastněn původnho vlastnka, aniž by byl splněn předpoklad veřejnho zjmu a poskytnut nhrady za vyvlastněn, a je tedy nutn přistoupit k jeho zrušen pro jeho rozpor s čl. 11 odst. 4 Listiny.
II.
Druh sent stavnho soudu v tto souvislosti dospěl k prvnmu nzoru čstečně odchylnmu od prvnho nzoru vyslovenho v nlezu stavnho soudu ze dne 20. března 2001 sp. zn. I. S 539/98 [Sbrka nlezů a usnesen stavnho soudu (dle jen "Sbrka rozhodnut"), svazek 21, nlez č. 46], dle nějž "pro prvn vztahy osob, kter nejsou oprvněnmi osobami podle zkona č. 87/1991 Sb., ve zněn pozdějšch předpisů, tento zkon nemůže mt povahu specilnho zkona", a rovněž v nlezu stavnho soudu ze dne 21. prosince 1998 sp. zn. IV. S 403/98 (Sbrka rozhodnut, svazek 12, nlez č. 156), dle nějž "došlo-li k zabrn majetku sttem bez prvnho důvodu (...), nebrnilo nic tomu, aby se svho majetku (stěžovatelka) domhala žalobou, oprajc se o obecn předpisy občanskoprvn. Jinmi slovy, existence specilnch restitučnch předpisů nevylučuje v takovm přpadě postup podle obecnho prvnho předpisu.". Oba nlezy vychzely z prvnho nzoru obecnch soudů (vyslovenho zejmna v rozhodnut Nejvyššho soudu sp. zn. 22 Cdo 560/99 ze dne 21. srpna 2000, In: Prvn rozhledy č. 11/2000, str. 524 - 525 - rozhodnut je v nlezu sp. zn. I. S 539/98 přmo citovno). Uveden nlezy se zabvaj pouze vztahem restitučnch předpisů (zkona č. 87/1991 Sb., o mimosoudnch rehabilitacch, ve zněn pozdějšch předpisů) a předpisů obecnch (občanskho zkonku) tam, kde k převzet věci sttem došlo v rozhodn době (mezi 25. 2. 1948 a 31. 12. 1989, viz 1 zkona č. 480/1991 Sb., o době nesvobody) a kde existoval přm střet mezi uplatněnm restitučnho nroku a žaloby na určen vlastnickho prva, tedy se mohly spokojit s konstatovnm speciality restitučnch předpisů, kter je uvedeno v jejich prvnch větch. Druh sent zastv stanovisko, že tento zvěr i přes totožnou prvn situaci nen aplikovateln ve všech přpadech, neboť se nelze nad mru stanovenou platnmi zkony, tedy mimo rmec předpisů restitučnch (zejmna zkona č. 243/1992 Sb., kterm se upravuj někter otzky souvisejc se zkonem č. 229/1991 Sb., o pravě vlastnickch vztahů k půdě a jinmu zemědělskmu majetku, ve zněn zkona č. 93/1992 Sb.), domhat majetku, jestliže s takovm majetkem bylo nakldno jako s majetkem konfiskovanm (nebo znrodněnm), došlo-li k převzet sttem před rozhodnm obdobm vymezenm zkonem č. 480/1991 Sb., o době nesvobody. Citovan nlezy však ždnou časovou ani jinou hranici nebo omezen vyslovenho prvnho nzoru nestanov, v zsadě tak postup, jmž se bval vlastnk majetku, kterho pozbyl před rozhodnm obdobm, domh prostřednictvm obecn pravy, umožňuj.
Druh sent stavnho soudu m za to, že přesto, že jde o nesouhlas s vyslovenm prvnm nzorem pouze čstečn, je třeba postupovat dle 23 zkona o stavnm soudu, neboť citovan prvn nzor vyvolv vzhledem ke sv zvaznosti pro dalš rozhodovn stavnho soudu zvažn prvn nsledky.
Citovan nlezy vychzej z interpretace pozitivnho prva - zsady lex specialis derogat legi generali, avšak tento zkladn prvn princip - tam, kde existuje speciln prvn prava, nelze využt pravy obecn - do jist mry ignoruj a dochzej k zvěrům opačnm. Popsan interpretace se tkala pouze jednotlivch ustanoven předpisů restitučnch, nikoliv jejich aplikace jako celku, s přihldnutm k cli, kter jejich vydnm zkonodrce sledoval, tedy vymezit jasně okruh vztahů, do kterch lze zpětně zashnout, a ostatn ponechat ve stavu, v jakm byly v době přijet restitučnch norem. Takov zžen předmětu pravy tzv. restitučnch předpisů pouze na prvn vztahy vznikajc při realizaci zkonem vymezench skutečnost je v rozporu nejenom s přmm myslem zkonodrce směřujcm jak k npravě některch zkonem vymezench majetkovch křivd vzniklch v rozhodnm obdob, tak i k narovnn vlastnickch vztahů (srov. např. 1 zkona č. 229/1991 Sb., o pravě vlastnickch vztahů k půdě a jinmu zemědělskmu majetku, ve zněn pozdějšch předpisů, preambuli k zkonu č. 87/1991 Sb., o mimosoudnch rehabilitacch, mj. rovněž sm nzev jakož i zněn 1 zkona č. 172/1991 Sb., o přechodu některch věc z majetku Česk republiky do vlastnictv obc, jakož i dalš předpisy upravujc přechod vlastnickho prva sttu na tělovchovn organizace nebo crkve, svědčilo- li jim vlastnick prvo do roku 1948), jejž stavn soud v mnohch svch rozhodnutch vzal za svůj, ale mohl by vst a v mnoha přpadech vede k jeho znehodnocen obchzenm tto zřejm vůle.
Sporn stanovisko reflektuje i ne zcela jednotn judikatura obecnch soudů včetně soudu Nejvyššho, kdy čst judikatury užit vlastnickch žalob domhajcch se určen vlastnictv k věcem přešlm na stt i bez prvnho důvodu před rozhodnm obdobm nepřipoušt, čst však zastv nzor, že tuto možnost připustit lze, a tento rozpor v judikatuře dosud nebyl vyřešen. [Čstečnm, nikoliv však dostačujcm, je řešen obsažen ve sjednocujcm stanovisku velkho sentu občanskoprvnho kolegia Nejvyššho soudu ze dne 11. zř 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001: "Oprvněn osoba, jejž nemovitost převzal stt v rozhodnm obdob od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez prvnho důvodu, se nemůže domhat ochrany vlastnickho prva podle obecnch předpisů (zejmna podle 126 odst. 1 ObčZ), a to ani formou určen vlastnickho prva podle 80 psm. c) OSŘ."]
stavn soud, aniž by se zabval časovm hlediskem, se nakonec přiklonil ke stanovisku obecnch soudů popsanmu v rozhodnut Nejvyššho soudu sp. zn. 22 Cdo 560/99, tedy k vyjdřen vztahů speciality předpisů restitučnch k předpisům obecnm (zejmna občanskmu zkonku) v užšm smyslu slova. Zejmna zkonem č. 229/1991 Sb. vyjdřen cl, totiž prava vlastnickch vztahů k půdě jako takovch včetně jejich narovnn zmrněnm křivd, kter byly v rozhodnm obdob učiněny, však použit interpretaci nekonvenuj a je nutn na vymezen vztah speciality hledět šřeji.
Předpisy, jejichž čelem bylo zmrnit alespoň někter převžně majetkov křivdy způsoben v době po 25. noru 1948 (zkon č. 87/1991 Sb., zkon č. 229/1991 Sb., zkon č. 243/1992 Sb., zkon č. 403/1990 Sb., o zmrněn nsledků některch majetkovch křivd, zkon č. 298/1990 Sb., zkon č. 173/1990 Sb., kterm se zrušuje zkon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesn vchovy, a kterm se upravuj někter dalš vztahy tkajc se dobrovolnch tělovchovnch organizac, zkon č. 172/1991 Sb. spolu s předpisy vydanmi k jejich proveden, a v některch svch aspektech rovněž zkon č. 119/1990 Sb., o soudn rehabilitaci, přpadně zkon č. 212/2000 Sb., o zmrněn některch majetkovch křivd způsobench holocaustem a o změně zkona č. 243/1992 Sb., kterm se upravuj někter otzky souvisejc se zkonem č. 229/1991 Sb., o pravě vlastnickch vztahů k půdě a jinmu zemědělskmu majetku, ve zněn zkona č. 93/1992 Sb., ve zněn pozdějšch předpisů), jsou ne zcela sourodou skupinou norem, ne vždy shodn terminologie, avšak vždy thož čelu. Zkonodrce při jejich konstituovn vychzel z faktickho stavu v roce 1990 nebo o mlo později, vědom si nejen v t době ještě se z paměti nevytrcejcch důvodů, kter jej k takovmu zsahu do vlastnickch prv vedly, ale rovněž nutnosti limitovat změnu ve vlastnickch vztazch tak, aby zůstala přiměřen čelu, kter j byl sledovn a kter je nejlpe vyjdřen prvě v ustanoven 1 zkona č. 229/1991 Sb. a preambuli zkona č. 87/1991 Sb., tedy k clen a přesně vymezen změně v rozdělen majetku, kter v t době panovalo. Takto jasně vyjdřen vůle m o to zvažnějš obsah, neboť k tomuto kroku nebyl povinovn. Byť k majetkovm křivdm, kter mnil zmrnit (nikoliv napravit), došlo v zsadě v rozporu s principy prvnho sttu v minulm obdob, stava ani jin prvn předpis nevyžaduj, aby tento majetek byl vrcen nebo za něj byla poskytnuta nhrada, a ani aby k tomuto čelu byly provděny v prvnm řdu jakkoliv změny. Bylo svobodnou vůl sttu, zda umožn bvalm vlastnkům dotčenho majetku usilovat o jeho vrcen, neboť jeho vlastnick prva i vlastnick prva osob, kter v mezidob tento majetek nabyla, nejsou zvisl na protistavnch normch nebo postupech, kter je původně zakldaly. Samo zakotven restitučnch nroků tedy bylo beneficiem sttu - přesně vymezenm z hlediska časovho a věcnho. Jakkoliv zpochybněn tohoto vymezen m za nsledek zpochybněn aktu sttu jako takovho (srov. nlez stavnho soudu ze dne 16. prosince 2004 sp. zn. III. S 107/04, bude uveřejněn ve Sbrce rozhodnut, svazek 35, nlez č. 192). Shodně to vyjdřil rovněž Maďarsk stavn soud (rozhodnut 27/1991 ze dne 20. dubna 1991 a 15/1993 ze dne 12. března 1993). Evropsk soud pro lidsk prva pak ve svch rozhodnutch takto stanovenou hranici nezpochybnil, nbrž naopak zřetelně konstatoval (např. v rozhodnut ze dne 7. března 2003 Jantner proti Slovensku, rozhodnut ze dne 22. června 2004 Broniowski proti Polsku), že člnek 1 Protokolu č. 1 k mluvě o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod, zaručujc ochranu vlastnickho prva, "nemůže bt vykldn tak, že by jakkoli omezoval svobodu smluvnch sttů při vběru podmnek, za kterch přistoup k navracen majetku, kter na ně byl převeden před tm, než ratifikovaly mluvu. Rovněž nijak neomezuje jejich svobodu stanovit působnost restitučnch norem a podmnky, za kterch lze majetek vrtit osobm, kter ho byly zbaveny." (rozhodnut Evropskho soudu pro lidsk prva ve věci Jantner proti Slovensku, shodně rozsudek jeho velkho sentu ve věci Kopeck proti Slovensku). Prvo na obnoven vlastnickho prva jm tedy nadle garantovno nen.
V nlezech sp. zn. I. S 539/98 a sp. zn. IV. S 403/98 popsan zvěr, pomjejc restitučn zkonodrstv jako celek a dvajc přednost dlč interpretaci jednotlivch ustanoven, však m za nsledek stl a čelov zužovn předmětu regulace těchto předpisů a ve svm důsledku pak šřen prvn nejistoty v těch vztazch, kter dle zvěrů judikatury obecnch soudů z hlediska vymezen věcnho, časovho i osobnho předmětem tto pravy nejsou. Bylo tak předevšm připuštěno, aby mimo rmec restitučnch předpisů a jimi vymezench skutečnost obecn soudy posuzovaly platnost a činky sprvnch nebo jinch aktů, na jejichž zkladě stt nabyl vlastnictv k věci. Soudy tak přistupuj k tomu, že prizmatem dnešn prvn teorie, vychzejce ze skutečnost nastalch před několika destkami let, a tedy i z obtžn důkazn situace, posuzuj tehdejš kony sttn sprvy a jejich důsledky.
stavn soud navc v nlezu I. S 539/98 ("Prvn zvěr, podle něhož stt nabv v přpadech podle ustanoven 6 odst. 2 zkona č. 87/1991 Sb. věci do vlastnictv bez prvnho důvodu fyzickou okupac, je z stavněprvnho hlediska neudržiteln. Smysl restitučnho předpisu totiž spočv ve snaze o zmrněn byť alespoň některch majetkovch křivd, vzniklch v rozhodnm obdob, a tento smysl by byl zjevně popřen, jestliže by byl v samotnm restitučnm předpisu založen nov důvod vzniku vlastnickho prva sttem. Jak totiž vyplv i z gramatick dikce ustanoven 6 citovanho zkona, odstavec 1 tohoto předpisu upravuje přpady, kdy v rozhodnm obdob "věc přešla na stt", zatmco podle odstavce 2 povinnost vydat věc se vztahuje "i na přpady, kdy stt převzal věc bez prvnho důvodu.". Je tedy zjevn, že smysl odstavce 2 uvedenho ustanoven nespočv v konstituovn novho nabvacho titulu věci pro stt, nbrž v pravě přpadů držby věci sttem, k nž bez prvnho důvodu došlo.") smšenm dvou prvnch pojmů - samho vlastnickho prva a jednoho z jeho atributů, tj. nroku na jeho ochranu - připustil dotčen statusu quo současnch prvnch vztahů k půdě.
Vlastnick prvo oprvněnch osob podle restitučnch předpisů vznik až okamžikem vydn věci. Tm je ve skutečnosti legalizovn přechod majetku na stt, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v přpadech, kter jsou v restitučnch zkonech vslovně uvedeny, je původn nabvac titul sttu, samozřejmě za splněn dalšch v zkoně uvedench podmnek, důvodem pro vrcen věci. Restitučn zkony v podstatě legalizovaly vlastnictv sttu k majetku, kter stt zskal konfiskacemi, znrodněnm a dalšmi majetkovmi opatřenmi, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bvalo možn, v některch přpadech, uplatnit na takov majetek vlastnick prvo podle obecnch předpisů. Tm současně vyloučil možnost uplatnit tato prva jinak, tedy podle obecnch předpisů, neboť tato prava je speciln pravou k předpisům obecnm.
Současně zkladn restitučn zkon, kterm je zkon o mimosoudnch rehabilitacch v preambuli vslovně vyloučil z restituc majetek, kter přešel na stt před rozhodnm obdobm. Nen tedy pravda, že tento zkon neřeš jin majetek, než ten, kter přešel na stt až v rozhodnm obdob, ale ve skutečnosti se tk veškerho majetku sttu, kter stt vlastnil ke dni přijet tohoto zkona a kter nabyl za obdob do konce roku 1989. Tm, že v preambuli vylučuje npravu majetkovch křivd "z obdob ještě vzdlenějšch, včetně křivd na občanech německ a maďarsk nrodnosti", uzkonil, že tento majetek je ve vlastnictv sttu, a nelze na něj uplatňovat nroky podle obecnch předpisů.
stavn soud opakovaně připomněl, že restitučn předpisy tvoř komplex a je třeba je vždy vykldat v jejich vzjemn souvislosti, s ohledem na cl, kter byl jejich přijetm vytyčen (srov. např. nlez sp. zn. IV. S 691/01, věta prvn), a to zmrněn některch majetkovch křivd nastalch v tzv. rozhodnm obdob. Lze mt za to, že vsledkem jejich přijet a nsledn aplikace mělo bt rovněž nastolen prvn jistoty ve vlastnickch vztazch. Takov požadavek je nezbytn pro dalš existenci Česk republiky jako prvnho sttu, jehož zkladnm pilřem je rovněž princip prvn jistoty. Uveden zsada pak Českou republiku nově zavazuje i ve vztahu a v rmci přejatch zvazků při vstupu do Evropsk unie. stavn soud sice nastolil tendenci odčiňovat křivdy v co možn nejširšm rozsahu, vždy však v rmci předpisů, kter jsou ke zmrněn těchto křivd přijaty, a vždy, a to je zejmna nutn zdůraznit, s ohledem na sttem legitimovanou vůli k npravě těch křivd, ke kterm došlo v letech 1948 - 1989, tedy v době vymezen jako doba nesvobody zkonem č. 480/1991 Sb., v době totalitnho systmu uplatňovanho komunistickou stranou, nikoliv křivd jinch. Tato vůle sttu je jasně vymezen prvě restitučnmi zkony a jen ve věcnm i časovm rozsahu těmito zkony určenm je nprava přpustn. Ve svm nlezu ze dne 23. nora 2005 sp. zn. II. S 114/04 (bude uveřejněn ve Sbrce rozhodnut, svazek 36, nlez č. 32) stavn soud konstatoval, že "podle čl. 1 stavy je Česk republika svrchovan, jednotn a demokratick prvn stt založen na ctě k prvům a svobodm člověka a občana. Jednm ze zkladnch pilřů prvnho sttu je prvn jistota. Pod tmto zornm hlem mus bt posuzovny spory o vlastnictv zejmna tam, kde důvody k jeho zpochybněn se nenachz v současnosti, ale v udlostech, kter se staly před destkami let. V předmětn věci vlastnci, kteř užvali předmět vlastnictv nerušeně 40 let, jsou nhle konfrontovni se situac, že jejich vlastnick prvo je zpochybňovno na zkladě okolnost, kter nijak neovlivňovali a jejichž obsah ani nemohli znt. Naopak ze všech okolnost, kter jim byly znmy, si mohli udělat jedin možn zvěr, že sv prva nabyli v souladu s platnmi zkony. Jejich dobr vra, že prvo nabyli od sttu v souladu se zkonem, mus bt chrněna a nelze v zjmu prvn jistoty připustit vklad absolutn neplatnosti prvnch konů, kter napřč desetiletmi vrac prvn vztahy do dvn minulosti. Nelze připustit takov vklad obecnch předpisů, kter by vedl k rozšřen majetkovch restituc nad rmec nroků vyplvajcch z restitučnch předpisů.". Zroveň však dovodil, aniž by znovu určil jakoukoliv časovou hranici, že "takov zvěr nen v rozporu s dřve vyslovenm nzorem, že existence restitučnch předpisů nebrn uplatňovat majetkov prva podle předpisů obecnch. Tento zvěr totiž plat jen pro ty přpady, kdy nebylo možn uplatnit nrok podle restitučnch předpisů.". Druh sent stavnho soudu zde vychzel ze shora citovanho stanoviska velkho sentu Nejvyššho soudu, aniž by potřeboval ke svmu rozhodnut nějak blže vymezovat dalš otzky včetně již zmněn časov hranice, neboť šlo o otzku převodu vlastnickho prva v roce 1967, tedy v časovm rmci restitučnmi předpisy danm.
S tmto obecně jistě platnm zvěrem však bez dalšho při řešen obdobnch vlastnickch sporů z hlediska zachovn principu prvn jistoty vystačit nelze. Vyjdřil-li totiž zkonodrce svůj zřejm mysl omezit odčiněn křivd nejen stanovenm zkonnch podmnek na straně osob oprvněnch i osob povinnch a z hlediska věcnho, ale předevšm časovou hranic 25. nora 1948, tedy datem převzet sttn moci komunistickm režimem, datem, od nějž se odvj prvn i společensk změny směřujc k nastolen nedemokratickho režimu, lze při takto jasně vyjdřen vůli přiznat mu prvo sudku, že tak zsadn zsah do vlastnickch vztahů nastalch před tmto datem by nebyl společensky ždouc a z hlediska vyjdřench clů restitučnho zkonodrstv jej nen třeba, a pokud tato potřeba v dalšm z hlediska palčivosti řešen problematiky vyvstala (např. ohledně židovskho majetku), tak již cestou zkona v jm vymezench přpadech průlom za danou časovou hranici učinil (zkon č. 243/1992 Sb., okrajově zkon č. 212/2000 Sb.).
stavn soud mus připomenout, že ani na obdob před vymezenm datem, předevšm obdob let 1945 až 1948, nelze pohlžet jako na obdob prvnho nebo společenskho poklidu, neboť toto obdob je charakteristick prvě rozshlou snahou po rekonstrukci poměrů ve sttě ve smyslu narovnn prvnho i hospodřskho řdu zasaženho vlkou a obdobm povlečnm, mnohdy nedůslednou a chaotickou snahou přizpůsobit tento řd změnm již nastalm, včetně přesunu mas obyvatel v pohraničnch oblastech souvisejcho nejdřve s nucenm odchodem českch obyvatel po uzavřen Mnichovsk dohody do vnitrozem a aktulnm vylidněnm těchto oblast odsunem německho obyvatelstva na zkladě přijatho mezinrodnho uspořdn. Na tuto snahu je však i nyn nutno pohlžet z hledisek historickch, prvnch i společenskch nzorů tehdejšch, nikoliv dnešnch. Toto stanovisko vyslovil stavn soud již jednou - při posuzovn stavnosti dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřtelskho majetku a Fondech nrodn obnovy, ve zněn pozdějšch předpisů, (nlez stavnho soudu ze dne 8. března 1995 sp. zn. Pl. S 14/94, Sbrka rozhodnut, svazek 3, nlez. č. 14; vyhlšen pod č. 55/1995 Sb.): ".to, co přichz z minulosti, mus sice i tvř v tvř přtomnosti hodnotově obstt, toto hodnocen minulho nemůže však bt soudem přtomnosti nad minulost. Jinmi slovy, řd minulosti nemůže bt postaven před soud řdu přtomnosti, jenž je již poučen dalšmi zkušenostmi, z těchto zkušenost čerp a na mnoh jevy pohlž a hodnot je s časovm odstupem."). K ochraně prva, pro niž existovala prvnmi předpisy vymezen procesn cesta, jž instančn i soudn kontrola sprvnch rozhodnut svou zvlštn povahou bezpochyby je, tedy nelze využt dodatečně pot, co takov prostředek již nelze uplatnit, cestu žaloby, jejž čel je odlišn.
Žaloba na určen prva [ 126 občanskho zkonku ve spojen s 80 psm. c) o. s. ř.] byla a je nstrojem ochrany subjektivnho prva před neoprvněnmi zsahy. Jde o žalobu svou povahou preventivn (srov. Hora, J.: Československ civiln prvo procesn. Dl I. Nauka o organisaci a přslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 - 155, Bureš, J., Drpal, L., Mazanec, M.: Občansk soudn řd - komentř. I. Dl. 6. vydn. C. H. Beck, Praha 2003, str. 259) - jejm čelem je předejt stavům nejistoty ohledně určitho prva nebo jeho vkonu a jej vznam je ryze praktick - nastolen jistoty v ohrožench prvnch vztazch, přičemž je třeba vce než u žalob na plněn dbt, aby nedošlo k jejmu zneužit (Hora, J.: Československ civiln prvo procesn. Dl I. Nauka o organisaci a přslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154: "Nelze se dovolvati činnosti soudu jen kvůli rozhodnut otzek akademickch neb kvůli uspokojen zjmu, jenž nedošel uznn prvnm řdem."). Předevšm k tto obraně je tedy požadovna jist kvalita žaloby na určen prva spočvajc v tom, že mus bt dn žalobcův (stěžovatelův) nalhav prvn zjem na požadovanm určen, jež mus bt vyvolno stavem, kter způsobuje, že prvn stav žalobce k věci se stal nebo stv nejistm, je zpochybněn. Tomu odpovdalo i zněn přslušnho zkonnho ustanoven - 228 c. ř. s. [pozn. red.: zkon č. 113/1895 ř. z., o soudnm řzen v občanskch rozepřch prvnch (civiln řd soudn)] vslovně stanovil, že žalobce mus mt prvn zjem na tom, aby "tento prvn poměr nebo prvo nebo pravost listiny byly co nejdřve na jisto postaveny", a požadavek, aby byl při podn žaloby dn zjem na co nejrychlejšm určen, se stval předmětem dokazovn (srov. Vžn 1357). Jako zkladn podmnku uplatněn určovac žaloby dle 80 psm. c) o. s. ř. jej zkoum i dnešn soudce. Jakmile totiž bylo prvo již porušeno, nem preventivn ochrana postaven žalobce ždnho smyslu, neboť jejm prostřednictvm již v zsadě nelze spory, kter by o ně mohly v budoucnu vzniknout nebo jejichž vznik již bezprostředně hroz, odvrtit. stavn soud, ztotožňuje se při tom s obecně a již destky let platnou premisou teorie i praxe, vyslovil zvěr, že "o nalhav prvn zjem může zsadně jt jen tehdy, jestliže by bez soudem vyslovenho určen (že prvn vztah nebo prvo existuje) bylo buď ohroženo prvo žalobce nebo by se jeho prvn postaven stalo nejistm, což - řečeno jinmi slovy - znamen, že buď mus jt u žalobce o prvn vztah (prvo) již existujc (alespoň v době vydn rozhodnut) nebo o takovou jeho procesn, přpadně hmotněprvn situaci, v nž by objektivně v již existujcm prvnm vztahu mohl bt ohrožen, přp. pro nejist sv postaven by mohl bt vystaven konkrtn jmě." (nlez stavnho soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. S 17/95, Sbrka rozhodnut, svazek 3, nlez č. 35, str. 261).
Současn judikatura se však zroveň ustlila na nzoru, že lze mt za dan nalhav prvn zjem všude tam, kde rozhodnut soudu bude podkladem pro zpis do katastru nemovitost. Tento zvěr reflektoval současnou zkonnou pravu zpisů vlastnickch prv do katastru nemovitost a zroveň postup katastrlnch řadů, kter odmtaly přistoupit k zpisům vlastnickho prva na zkladě soudnho rozhodnut o vydn věci, byť se důvodem pro toto rozhodnut stavělo bt vlastnick prvo toho, jemuž byla nemovitost soudnm rozhodnutm vydna. Stle plat, že nalhav prvn zjem na určen, zda tu prvo je či nen, nen dn tam, kde se lze domhat plněn. Jestliže tedy někdo o sobě tvrd, že je vlastnkem věci, včetně věci nemovit, nemůže uplatňovat sv prvo žalobou na určen, ale toliko žalobou na plněn, kterou je vlastnick žaloba. Z hlediska ochrany vlastnickho prva nemůže bt v jin situaci vlastnk, kter je zapsn v katastru nemovitost, a vlastnk, kter zapsn nen. Nalhavost prvnho zjmu na určovacm vroku je totiž dna až tehdy, je-li ve sporu na ochranu vlastnickho prva prokzno vlastnick prvo, a odvj se pouze od toho, že takov vrok je podkladem pro zpis do katastru. Nalhavost prvnho zjmu se tedy neodvj od potřeby zjišťovn vlastnictv, ale ze skutečnosti, že předpisy o katastru nemovitost neumožňuj katastru zapsat vlastnick prvo k nemovitosti na zkladě vroku, kterm se meritorně řeš vlastnictv k nemovitosti zapisovan do katastru nemovitost.
Ač je tedy možn provst změnu v zpisech vlastnickch prv k nemovitostem na zkladě rozhodnut o určovac žalobě, nelze bez dalšho pouze z tohoto faktu nalhav prvn zjem žalobce (stěžovatele) dovodit. To plat prvě tam, kde prvn vztahy žalobce k věci byly s jistmi nsledky dotčeny před několika destkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistmi nyn, nbrž prvě prostřednictvm žaloby na určen vlastnickho prva a zpochybňovnm aktů, na zkladě kterch prvo žalobce zaniklo, je uvděno v nejistotu prvo současnho vlastnka věci. Určovac žaloba zde tedy nen nstrojem prevence, nbrž nstrojem, jmž maj bt nahrazeny prvn prostředky ochrany ve sv době nevyužit nebo nespěšn a zpochybněna zkonnost před šedesti lety uskutečněnch veřejnoprvnch postupů; ve skutečnosti tedy nemř k nastolen prvn jistoty na straně žalobce, nbrž k jejmu narušen na straně nynějšho vlastnka věci (srov. v tomto ohledu zvěry ve shora citovanm nlezu stavnho soudu sp. zn. II. S 114/04). Prvn jistota všech osob, jakož i zachovn nezbytn autority sttu vyžaduj, aby pravomocn rozhodnut soudu či sprvnho orgnu, na jejichž zkladě určit osoba nabv nebo pozbv vlastnictv věci, bylo nezpochybnitelnou prvn skutečnost, majc činky do budoucna, bez ohledu na to, zda psemn vyhotoven takovho aktu dosud existuje. V opačnm přpadě by totiž bylo možn uplatnit tvrzen o jeho vadch vzpět pot, co uplynula lhůta k jeho skartaci, byl zničen nebo ztracen. Nynějš v katastru zapsan vlastnci, nejen pro dlouhou dobu, kter uplynula od pozbyt vlastnickho prva osoby, kter se jej dnes prostřednictvm určovacch nebo obdobnch žalob domh, by byli předevšm dlouhotrvajc deformac vlastnickho prva, prva držby a vydržen a rovněž zpochybněnm důležitosti a zvaznosti knihovnch (katastrlnch) zpisů jednostranně znevhodněni, neboť ve většině přpadů nemohou vyhovět požadavkům na prokzn skutečnost nastalch před vce než půlstoletm. Konstrukce břemene tvrzen i břemene důkaznho v rmci občanskho soudnho řzen v dnešn podobě by pak nad mru ospravedlnitelnou zatžila stranu, kter by byla takovmi tvrzenmi napadena. Je-li určovac žalobou napadna konfiskace (jej proces, činky, zkonnost) dle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychlenm rozdělen zemědělskho majetku Němců, Maďarů, jakož i zrdců a nepřtel českho a slovenskho nroda, nebo dekretu č. 108/1945 Sb., přpadně akty revize prvn pozemkov reformy, je nutno zdůraznit, že břemeno důkazn zde zatěžovalo vlastnka konfiskovanho majetku, kter se proti konfiskaci brnil v tom smyslu, že bylo na něm, aby prokzal, že u něj nejsou zkonn podmnky pro konfiskaci majetku dny, a to v okamžiku konfiskace. Prostřednictvm požadavku určen vlastnickho prva se však tž nebo jeho potomci (přpadně jin osoby, kter tvrd svůj prvn zjem) tohoto zkonnho břemene zbavuj a přenšej je na druhou, již tak znevhodněnou stranu sporu. Pokud by byl v zsadě mimo vymezen rmec časov i věcn připuštěn přezkum veřejnoprvnho postupu, jenž byl titulem pro přechod vlastnickho prva, znamenalo by to přiznat obecnm soudům oprvněn, kter v době vydn takovho aktu neměly. Např. dle rozhodnut Nejvyššho soudu ČSR Rc 187/47 ze dne 5. nora 1947 nepřslušelo soudům zabvat se otzkou konfiskace (z hlediska splněn zkonnch podmnek) ani předběžně [shodně Vžn 625; rovněž ve vztahu k dekretu č. 12/1945 Sb. rozsudek Nejvyššho soudu ze dne 28. května 2003 sp. zn. 22 Cdo 683/2002, publ. In: Soubor rozhodnut Nejvyššho soudu, sv. 26, C 1959: "... (soudu) ani v současn době nepřsluš, aby v řzen o ochranu vlastnictv posuzoval existenci předpokladů konfiskace podle uvedenho dekretu."].
Soudob procesn předpisy změrně stanov lhůtu, ve kter je možn prvn akt či jeho činky prvn cestou napadnout, jinak plat, že je-li tato lhůta promeškna, je rozhodnut orgnů veřejn moci pravomocn (ve vztahu ke sprvnm rozhodnutm plat zsada sprvnosti sprvnho rozhodnut), včetně činků, kter na jeho zkladě nastaly. Pokud by byla tato lhůta zpochybněna, stejně jako činky aktu samho, nebylo by ždn jistoty ani limitu, ať už věcnho, ale zejmna časovho, kter by brnil dřvějšm vlastnkům věci nebo jejich potomkům, domhat se majetku, kterho pozbyli kdykoliv v minulosti - napřklad na zkladě obnovenho zřzen zemskho (1627) nebo kroků prvn pozemkov reformy (zkon č. 215/1919 Sb., o zabrn velkho majetku pozemkovho), s poukazem na jejich vady, neplatnost nebo nečinnost, potažmo neexistenci takovho titulu.
V tto souvislosti lze znovu poukzat na čel předpisů restitučnch, kter jedin prolomily tuto lhůtu. Pouze v jejich rmci a za čelem dosažen v nich vytyčenho cle, tj. zmrněn některch křivd způsobench komunistickm režimem, však lze, jak stavn soud rovněž opakovaně uvedl, zpochybněn sprvnho aktu nebo určen nsledků jeho neexistence doshnout. stavn soud přiznal obecnm soudům oprvněn posuzovat zkonnost vměrů o konfiskaci pouze v rmci řzen o restitučnch nrocch z hlediska v vahu přichzejcch restitučnch titulů, tedy pouze v rmci řzen zvlštnho, zejmna řzen na zkladě zkona, kter byl ke zmrněn křivd vzniklch v souvislosti s uplatňovnm dekretu č. 12/1945 Sb., přpadně dekretu č. 108/1945 Sb. zkonodrcem přijat. Zkon č. 243/1992 Sb., přijat na zkladě zmocněn obsaženho v 7 zkona č. 229/1991 Sb., tak umožnil npravu některch dalšch majetkovch křivd vzniklch v důsledku platnosti nebo zvlštnho použit některch prvnch předpisů nebo na zkladě jinch důvodů (včetně některch otzek konfiskace dle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. podle čsti prvn zkona), avšak pouze některch a v časovm limitu již dřve stanovenm.
III.
Samotn plynut času je dle nzoru stavnho soudu skutečnost tak zvažnou, že i tehdy, kdy s nm nelze ve všech přpadech znik vztahu k věci ve smyslu prvnm, nebo naopak jeho vznik, spojovat, je třeba přiznat mu činky faktick. Vznam času jako prvn skutečnosti z hlediska požadavku stability vlastnickch vztahů podtrhl zkonodrce v restitučnch předpisech, když se na straně jedn rozhodl umožnit průlom do vlastnickch vztahů, na straně druh však uplatněn nroků podle těchto předpisů omezil relativně krtkou časovou lhůtou pro uplatněn restitučnho nroku, jejmž marnm uplynutm nrok prekludoval.
Deformace pojmu vlastnictv a jeho obsahu, učiněn po roce 1948, zashla i činky prvnch aktů (ať už individulnch či normativnch) nastalch před tmto obdobm, neboť samotn jeho institut byl zbaven některch do t doby platnch atributů, včetně vlivu času na změnu prv nebo jejich obsahu. Tehdejš prvn věda, shodně s platnou prvn pravou, zastvala stanovisko, kter je nyn teori vlastnickho prva restaurovno, jmž je "vce obsahů, kter se k pojmu vlastnictv poj, resp. existence vlastnictv jako kategorie prvn, sociln, ekonomick" (Sedlček, J., Rouček, F.: Komentř k československmu obecnmu zkonku občanskmu a občansk prvo platn na Slovensku a v Podkarpatsk Rusi. Praha 1935, II. dl, str. 198 a nsl.). Nutnost uznn vlastnictv jako kategorie sociln, jež mus vejt ve shodu s jeho pojmem prvnm, bylo chpno za situace, kdy se někdo choval k věci jako vlastnk, byl (mnohdy i ze strany sttu a jeho orgnů) za vlastnka uznn a je zsadně i o svm řdnm vlastnictv přesvědčen, ač prvn stav může bt jin. Tento problm je řešen po celou dobu existence vyspělch prvnch řdů - v zsadě již od dob řmskch (zde institutem honorrnho nebo praetorskho vlastnictv). Dalš řešen hledala prvn teorie v institutech oprvněn držby a vydržen. Tyto instituty spolu s časovm omezenm vlastnick žaloby proti tzv. knihovnmu vlastnkovi [jako forma praescriptio tabularum dle 61 - 67 knihovnho zkona č. 95 ze dne 25. července 1871 (pozn. red.: zkon č. 95/1871 ř. z., o zaveden obecnho zkona o pozemkovch knihch) - viz Randa, A.: Prvo vlastnick dle rakouskho prva, IV. opraven vydn. Praha 1889, str. 113 a nsl, shodně Sedlček, J., Rouček, F.: Komentř k československmu obecnmu zkonku občanskmu a občansk prvo platn na Slovensku a v Podkarpatsk Rusi. Praha 1935, II. dl, str. 537 a nsl.] a ochranou nabyvatele v dobr vře byly v prvnm řdu s určitou, nepřerušovanou tradic naprosto přirozen a o jejich nutnosti nebo čincch nebylo sporu. S činnost občanskho zkonku z roku 1950 (pozn. red.: zkon č. 141/1950 Sb.) však byly zavrženy, čmž byl učiněn dalš krok v deformaci vlastnickho prva a jeho ochrany pro několik destek let.
Je však nepochybn, že činky plynut času nastaly bez ohledu na to, zda byly či nebyly prvnm řdem aprobovny, neboť tyto činky veřejnoprvnho postupu jako titulu přechodu vlastnickho prva ani přechod vlastnickho prva (bez ohledu na existenci nebo sprvnost titulu tohoto přechodu) nebyly zpochybněny v rmci jakhokoliv přezkumu (nebo se tak stalo nespěšně) a na zkladě takovho aktu (o jehož sprvnosti nevznikly pochyby) došlo k dalšm změnm v prvnch vztazch k věci. Doba, kter uplynula od roku 1948, je delš než půl stolet a dalece překročila v jakmkoliv časovm obdob zakotven lhůty vydržec, a to jak u vydržen řdnho, tak mimořdnho (tj. vydržen beztitulrnho). Lze tedy mt za to, že skutečnosti nastal před tmto datem a jejich prvn nsledky, pokud nebyly dotčeny v rmci aplikace prvn pravy zvlštnho zkona č. 243/1992 Sb. v taxativně stanovench přpadech, jsou dokonanmi skutečnostmi jak z pohledu prva mezinrodnho (G. Jellinek), tak je jim třeba přiznat tento činek i z hlediska prva vnitrosttnho. Přpadn tvrzen křivda nastal před rozhodnm obdobm tak nemůže bt reparovateln dnešnmi prostředky prvnmi. Shodně to již vyjdřil stavn soud ve svm rozhodnut ze dne 25. řjna 2001 sp. zn. IV. S 437/01 (nepublikovno): "stavn soud si je vědom toho, že ani sprvn orgny ani soudy nejsou oprvněny k přmm zsahům a k rušen pravomocnch rozhodnut z minulho obdob. Vjimečně však, ve věcech restitučnch, stavn soud vyslovil nzor, že pokud jde o sprvn akty přijat v tzv. rozhodnm obdob, jsou uveden orgny oprvněny posuzovat dopad těchto rozhodnut z hlediska v vahu připadajcch restitučnch titulů uvedench v restitučnch předpisech (nlez ve věci sp. zn. III. S 225/96, uveřejněn pod č. 18, svazek 7 Sbrky nlezů a usnesen stavnho soudu). O takovou restitučn věc se však v přpadě stěžovatelky nejedn, přičemž stavn soud nesdl jej přesvědčen, že zvěry ve věcech restitučnch nutno respektovat i při rozhodovn o určovacch žalobch. Orgny veřejn moci ve věci stěžovatelky rozhodujc tedy nebyly povinny zabvat se zkoumnm, zda přslušn (deklaratorn) sprvn rozhodnut o tom, zda jsou splněny podmnky pro konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb., bylo vydno v souladu s tehdy platnmi prvnmi předpisy. stavn soud je toho nzoru, že v přpadě stěžovatelky, resp. jej babičky podmnky pro konfiskaci splněny nebyly. Je však i toho nzoru, že v roce 1946, kdy k vydn konfiskačnho vměru došlo, byla Československ republika demokratickm sttem, a tudž babičce stěžovatelky nic nebrnilo využt možnost podat odvoln k přslušnmu zemskmu nrodnmu vboru ve smyslu 1 odst. 4 cit. dekretu. Pokud takto nepostupovala, nelze za současnho prvnho stavu zvrtit předmětn sprvn rozhodnut určovac žalobou. Tomuto zvěru odpovd i platn systm restitučnch předpisů, jež je vrazem vůle zkonodrce omezit npravu spchanch majetkovch křivd na ty, k nimž došlo v tzv. rozhodnm obdob, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. stavn soud připomn, že pokud došlo v tomto obdob k dokončen sporu, kter započal před tmto obdobm (např. sporu o platnost konfiskace), pak se svmi rozhodnutmi zastal těch, u kterch bylo zřejm, že došlo nsledně ke zneužit dekretů prezidenta republiky, např. svvolnou anulac rozhodnut ve prospěch vlastnků, resp. jejich prvnch nstupců [viz např. nlez ve věci sp. zn. IV. S 309/97 (pozn. red.: Sbrka rozhodnut, svazek 11, nlez č. 91), citovan v odůvodněn stavn stžnosti]."
Konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zkonnm aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad na něj navazujcch sprvnch (deklaratornch) rozhodnut, pokud to nen vslovně zkonem připuštěno. Ostatně ve věcech konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. zpravidla dochzelo ke konfiskaci přmo ze zkona bez sprvnho řzen, byl-li vlastnk věci již jako osoba, jejž majetek konfiskaci podlhal, ze strany sttnch orgnů označen (viz usnesen stavnho soudu ze dne 24. června 2003 sp. zn. II. S 155/03, nepublikovno) a jestliže on sm nenavrhl, aby bylo ve sprvnm řzen rozhodnuto, nebo vydn takovho deklaratornho rozhodnut neuznal za potřebn sm sprvn řad. Tvrzen o vadch v konfiskačnm řzen vydanho rozhodnut samo o sobě nen s to činky konfiskace zpochybnit, neboť prvnm titulem přechodu vlastnickho prva zde nen tento sprvn akt, nbrž dekret samotn.
Poskytnutm ochrany tvrzenmu vlastnickmu prvu, kter zaniklo před tměř šedesti lety, by tak byla narušena prvn jistota osob, kter v průběhu tto doby vlastnictv k věci (bez ohledu na to, zda se jedn o nemovitost zapsanou v katastru nemovitost či nikoliv) nabyly od sttu nebo od předchozho vlastnka a mohou spolhat pouze na zsadu důvěry v katastrln zpis. Odmtnut ochrany tvrzenmu prvu nemůže bt v takovch přpadech v rozporu s čl. 11 Listiny. Je zde nutno poukzat na dobu, kdy Listina vznikala a rovněž zřejm mysl zkonodrce zakotvit ochranu předevšm toho, co bylo dřve v masovm měřtku porušovno. Tento člnek je tak předevšm reakc na předchoz zsahy totalitn moci do vlastnictv, obdobně jako tomu bylo v přpadě prvnho předobrazu Listiny - Deklarace prv člověka a občana z roku 1789, přpadně Všeobecn deklarace lidskch prv z roku 1948 i Protokolu č. 1 z roku 1952 k mluvě o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod. Je nezpochybniteln, že ždn z uvedench dokumentů neměl na mysli poskytovn ochrany dvno nevykonvanmu a mnohdy zapomenutmu formlnmu prvu; v opačnm přpadě by nebylo možn ani vydržen.
V danm přpadě nejde ani o vyvlastněn, jak bylo mnohokrt zdůrazněno, nbrž o znik možnosti uplatnit ochranu prva v důsledku uplynut dlouh doby (obdobně jako u vydržen); pokud osoba, kter pozbyla majetek v důsledku jeho odnět sttem, se nedomhala ochrany u soudu (a přinejmenšm v letech 1945 - 1948 tu takov možnost byla) nebo nebyla spěšn, nemůže po uplynut mnoha desetilet legitimně očekvat, že by mohlo dojt k obnoven jejho vlastnickho prva. Česk republika je povinna hjit prvn zjmy osob, kter podlhaj jej jurisdikci - tedy předevšm zjem na tom, aby současn prvn stav nebyl zpochybňovn a nevznikala nejistota z hlediska vlastnictv, eventulně platnosti dalšch majetkovch převodů. V přpadě, že takto nabyt majetek stt mezitm převedl na třet osobu (např. na zkladě zkona ČNR č. 172/1991 Sb., o přechodu některch věc z majetku Česk republiky do vlastnictv obc, přpadně v privatizaci), ze zsady legitimnho očekvn zroveň vyplv, že tomuto vlastnku mus bt dna možnost počtat s udrženm určitho prvnho stavu a měla by mu bt poskytnuta ochrana proti jakkoli změně tohoto stavu, kterou nemohl rozumně očekvat. V opačnm přpadě, za situace, kdy by neexistovala jistota, zda lze nabt vlastnick prvo k nemovitostem, aniž by hrozilo, že za vlastnka nebude nsledně prohlšen někdo, u nějž se mělo za to, že jeho prvo zaniklo před vce než půlstoletm, a tato situace ani s největš možnou pč nemohla bt v okamžiku převodu předvdna, by stt tuto povinnost nesplnil.
Nelze tedy napadnout, mimo zvlštnmi zkony vymezen rmec, vlastnick prvo osob, kter je nabyly od sttu, cestou zpochybněn prvnch skutečnost nastalch dřve, než došlo k uveden deformaci prvnho řdu, a to bez ohledu na to, zda byl přechod vlastnictv promtnut do zpisů ve veřejnch rejstřcch k tomu čelu určench (pozemkovch knihch, katastru nemovitost, patentovm rejstřku a dalšch) či nikoliv. Nelze tak dt před materilnm vlastnictvm, podloženm zpisem v katastru nemovitost, nastalm před tměř šedesti lety, přednost formlnmu vlastnickmu prvu, jsou-li namtny pochybnosti o jeho zniku jen proto, že nsledně k uveden deformaci došlo.
Takovto postup by nemohl obstt nejen z hlediska prv chrněnch čl. 11 odst. 1 a rovněž čl. 11 odst. 3 větou druhou Listiny, ale předevšm s ohledem na čl. 1 Protokolu č. 1 k mluvě o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod. Evropsk soud pro lidsk prva dal prostřednictvm svch rozhodnut při vkladu tohoto člnku opakovaně najevo, a to i ve vztahu k Česk republice, že mluvou, resp. Protokolem k n je chrněn majetek existujc (existing possesions, biens actuels), nikoliv "očekvn, že bude uznno přežit bvalho vlastnickho prva, kter je již dlouho nemožn činně vykonvat" (viz rozhodnut Evropskho soudu pro lidsk prva ve věcech X. Y. a Z. proti Německu, 1997, Malhous proti Česk republice, 2000, Gratzinger a Gratzingerov proti Česk republice, 2002, a dalš). Vklad Evropskho soudu pro lidsk prva tak dv přednost zachovn prvn jistoty osob, kterm svědč onen atribut existujcho majetku, a kterm lze přiznat "legitimn očekvn, že tento stav bude zachovn" (viz např. Michael Stretch v. Spojen krlovstv, 2003).
Na otzku, zda je možn domhat se ochrany vlastnickho prva, k jehož zniku došlo před rokem 1948, prostřednictvm zpochybněn prvnch skutečnost, na zkladě nichž k takovmu zniku došlo, a tedy nikoli způsoby stanovenmi restitučnmi předpisy, nbrž za použit obecnch občanskoprvnch institutů (tedy žaloby na určen prva, jakož i žaloby na vyklizen a žaloby na vydn věci), odpovd stavn soud zporně.
Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujali ke stanovisku pléna soudci Eliška Wagnerová a Miloslav Výborný a k jeho odůvodnění soudce Vojen Güttler.