Sdělení 290/2015 o stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 v otázce zastoupení advokátů jako účastníků nebo vedlejších účastníků řízení před Ústavním soudem účinný od 03.11.2015

Schválené: 08.10.2015
Účinnost od: 03.11.2015
Autor: Ústavního soudu
Oblast: ZASTOUPENÍ VE SPRÁVNÍM SOUDNICTVÍ., Právní postavení advokáta., Ústavní soud., Účastníci řízení.

Informace ke všem historickým zněním předpisu
HISTJUDDZEUPPČL

Sdělení 290/2015 o stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 v otázce zastoupení advokátů jako účastníků nebo vedlejších účastníků řízení před Ústavním soudem účinný od 03.11.2015
Přejít na §    
Informace ke konkrétnímu znění předpisu
Sdělení 290/2015 s účinností od 03.11.2015
Zobraziť iba vybrané paragrafy:
Zobrazit

290/2015 Sb.
SDĚLENÍ
Ústavního soudu

Plénum Ústavního soudu přijalo dne 8. října 2015 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ve složení Ludvík David, Jaroslav Fenyk, Jan Filip, Jaromír Jirsa, Vladimír Kůrka, Jan Musil, Pavel Rychetský, Vladimír Sládeček, Kateřina Šimáčková, Vojtěch Šimíček (soudce zpravodaj), Milada Tomková, David Uhlíř a Jiří Zemánek na návrh II. senátu Ústavního soudu podle ustanovení § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve věci právního názoru II. senátu pro řízení vedené pod sp. zn. II. ÚS 1966/15, který se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného ve stanovisku pléna ze dne 21. května 1996 sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 (ST 1/9 SbNU 471), toto stanovisko:

Je-li účastníkem nebo vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem advokát, nemusí být podle ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zastoupen jiným advokátem.

Odůvodněn

I.

Skutkov okolnosti přpadu

1. stavn stžnost, jež byla stavnmu soudu doručena dne 1. července 2015, se stěžovatel domh zrušen usnesen Městskho soudu v Praze, jmž bylo potvrzeno rozhodnut soudu prvnho stupně, kter odmtl žalobu stěžovatele, neboť ten i přes vzvu soudu nedoplnil sv (dajně) nesrozumiteln a nejasn podn.

2. Jednm ze zkonnch předpokladů pro věcn projednn stavn stžnosti je, aby byl stěžovatel zastoupen advoktem v rozsahu stanovenm zvlštnmi předpisy - viz ustanoven 30 odst. 1 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, ve zněn zkona č. 83/2004 Sb.

3. Tato povinnost se dle stanoviska plna ze dne 21. 5. 1996 sp. zn. Pl. S-st. 1/96 (ST 1/9 SbNU 471) vztahuje tž na stěžovatele-advokty. V tomto stanovisku stavn soud zdůraznil, že smyslem a čelem citovan prvn normy je stanoven obecn povinnosti bt v řzen před stavnm soudem kvalifikovaně prvně zastoupen, a to bez diferenciace vzhledem k druhu řzen před stavnm soudem, jakož i vzhledem k druhu řzen, jež mu předchzelo, a současně i bez diferenciace povinnosti prvnho zastoupen v zvislosti na stupni prvn kvalifikace častnků nebo vedlejšch častnků řzen. Smysl a čel obecn povinnosti prvnho zastoupen lze totiž spatřovat zejmna ve zcela mimořdn zvažnosti řzen před stavnm soudem a s tm spjat snaze povinnm prvnm zastoupenm nejenom zajistit prvně kvalifikovan uplatňovn prv před stavnm soudem, nbrž i zaručit vyšš stupeň objektivity častnků řzen při posuzovn vlastnho postaven.

4. V posuzovan věci stěžovatel (advokt) podal stavn stžnost bez povinnho advoktnho zastoupen, přičemž k vzvě soudu k odstraněn tto vady podn uvedl, že nemůže nalzt advokta, kter by se ujal jeho prvn věci, a ani ho nemůže vyhledvat, neboť je ode dne 6. 8. 2015 v pracovn neschopnosti z důvodu infekčnho onemocněn doprovzenho vysokmi teplotami, což mu brn v obstarn advoktn pomoci. Dle dodal, že po zlepšen svho zdravotnho stavu požd o určen advokta Českou advoktn komoru. Současně však poždal, aby jeho stavn stžnost byla projednna bez nutnosti advoktnho zastoupen, neboť dle jeho nzoru, je-li stěžovatelem v civiln věci advokt, je zbytečn, aby byl nuceně (povinně) v řzen o stavn stžnosti zastupovn jinm advoktem.

II.

Postup II. sentu

5. Protože rozhodujc II. sent rovněž zastv nzor, že v přpadech, kdy je stěžovatelem advokt, nen trvn na povinnm advoktnm zastoupen čeln, předložil věc plnu stavnho soudu s nvrhem na přijet stanoviska, kterm by bylo překonno shora citovan stanovisko sp. zn. Pl. S-st. 1/96.

6. K tomu tak uvedl, že ustanoven 23 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, sice přmo nehovoř o možnosti, že by stanoviskem plna bylo překonno dřve přijat stanovisko, nbrž počt vslovně pouze s překonnm prvnch nzorů vyslovench v nlezech, uveden však lze dovodit předevšm ze smyslu dan normy, jejmž čelem je sjednocen judikatury stavnho soudu. Zde je nutno předevšm poukzat na skutečnost, že nelze přijmout sudek, že by prvn nzor vysloven ve stanovisku stavnho soudu nebylo možno již nikdy a za ždnch okolnost změnit (samozřejmě vyjma zsahu zkonodrce), neboť nelze vyloučit možnost, že by dřve přijat stanovisko opominulo napřklad nějak důležit argument či se vznamně změnily společensk poměry, aniž by se současně formlně změnil i vykldan prvn předpis. Ostatně prvě proto ustanoven 23 zkona o stavnm soudu počt s možnost překonn již dřve vyslovenho prvnho nzoru v rozhodovac praxi stavnho soudu, přičemž nemůže bt činěno rozdlů mezi nlezem a stanoviskem, neboť z hlediska jejich podstaty a vztahu k ustanoven 23 zkona o stavnm soudu se tyto rozhodovac formy v zsadě neliš. Kromě toho je třeba mt na zřeteli skutečnost, že judikatura představuje v oblasti prva svoj podstatou daleko dynamičtějš faktor než psan prvo (normotvorba). Ke změně judikatury se proto přistupuje zsadně na zkladě přesvědčivosti použit prvn argumentace a je proto podstatě rozhodovac činnosti soudů ciz, pokud by někter forma rozhodnut (stanovisko) měla bt z tohoto dynamickho procesu zcela vyňata, jelikož takto by se soud stavěl do pozice neomylnho vykladače prva, což mu jednak nepřsluš a jednak ani nen pravda.

7. II. sent proto předložil plnu stavnho soudu nvrh na zaujet stanoviska, jež by překonalo prvn nzor dřve vysloven ve stanovisku plna stavnho soudu přijatm dle ustanoven 23 zkona o stavnm soudu.

III.

Vlastn odůvodněn stanoviska

8. Důvody k překonn citovanho dřve vyslovenho prvnho nzoru plnum shledalo zejmna v nsledujcch skutečnostech.

9. Předně je nutno vychzet ze skutečnosti, že od doby přijet stanoviska sp. zn. Pl. S-st. 1/96 se vrazně změnily okolnosti spjat s řzenm o stavn stžnosti. Zatmco totiž v době přijet citovanho stanoviska bylo řzen před stavnm soudem stle poměrně novm druhem řzen, s nmž neměli advokti vraznějš zkušenosti, takže se i požadavek na striktn advoktn zastoupen bez diferenciace častnků řzen mohl jevit racionlnm, v současn době již každ advokt disponuje, resp. přinejmenšm disponovat může, poměrně hojnm množstvm informac a praktickch pomůcek, kter může při podn stavn stžnosti využt (komentře a dalš odborn i populrně naučn publikace zaměřen na řzen před stavnm soudem, otevřen přstup do databze judikatury stavnho soudu, přstup k databzm judikatury a literatury vedenm soukrommi subjekty, vzory podn k stavnmu soudu apod.). Za tto situace (a s využitm těchto podkladů) by tedy měl bt schopen každ advokt prvně kvalifikovaně chrnit prva svch klientů před stavnm soudem a stejně tak je zajist schopen chrnit sv vlastn prva.

10. Stejně tak nelze z hlediska časovho vvoje odhldnout od skutečnosti, že se od doby přijet stanoviska sp. zn. Pl. S-st. 1/96 vrazně proměnila tž zkonn prava (viz zejmna 44 zkona o stavnm soudu po novele proveden zkonem č. 404/2012 Sb.), podle nž se v současnosti konaj stn jednn v praxi spše jen zcela vjimečně, a povinnost advoktnho zastoupen před stavnm soudem se tak prakticky zžila na povinnost sepsn stavn stžnosti (resp. vyjdřen k n) zastupujcm advoktem. Čir formalismus striktnho požadavku advoktnho zastoupen jinm advoktem je pak ještě zřejmějš v přpadě vedlejšch častnků řzen. Jinak řečeno: jestliže v době přijmn původnho stanoviska platilo, že stavn soud rozhodoval nlezem bez přtomnosti častnků řzen jen tehdy, pakliže s tm vyslovili souhlas, a počet těchto jednn byl proto relativně vysok, mělo zřejmě určit opodstatněn vyžadovat zastoupen advokta advoktem i z toho důvodu, že nikoliv všichni advokti jsou ze sv praxe zvykl jednat před soudy. Tento potenciln důvod dalšho setrvvn na stanovisku sp. zn. Pl. S-st. 1/96 však s ohledem na zmněn legislativn i faktick vvoj zcela odpadl.

11. Stanovisko sp. zn. Pl. S-st. 1/96 vymezilo dva nosn důvody, pro něž je nutno trvat na povinnm advoktnm zastoupen i pro advokty samotn: 1. zajištěn prvně kvalifikovanch podn a 2. garance vyššho stupně objektivity. Oba tyto důvody však již v současn době nelze považovat za přesvědčiv.

12. Ohledně zajištěn odborn kvalifikovanosti podn je vhodn předně odkzat na vše uveden ve vztahu k množstv prvnch informac vztahujcch se k řzen před stavnm soudem, jež může každmu advoktovi posloužit k zajištěn nležit odbornosti jeho podn. Zroveň nelze odhldnout ani od skutečnosti, že každ advokt se dnes s agendou stavnho prva seznamuje již při skldn advoktn zkoušky, neboť mezi jeden z jejch oborů nlež tž sprvn a stavn prvo. Nen zřejmě nutno ani připomnat, že rovněž v průběhu studia na českch prvnickch fakultch se zcela standardně vyučuj i povinn předměty, v jejichž rmci se studenti uč sepisovat stavn stžnosti a seznamuj se podrobně se všemi podstatnmi aspekty řzen před stavnm soudem. Každ advokt by tedy v současnosti již měl disponovat dostatečnmi znalostmi ohledně všech specifickch rysů řzen před stavnm soudem, přičemž nelze logicky dovozovat, že pokud by nebyl zastoupen jinm advoktem, že by jm sepsan podn mělo a priori menš odbornou fundovanost.

13. Je-li totiž každ advokt dle zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, ve zněn pozdějšch předpisů, obecně kvalifikovn k sepsn stavn stžnosti, nelze důvodně předpokldat, že při sepisovn stavn stžnosti tkajc se jeho samho by postupoval s menš odbornost či obezřetnost. Naopak, z povahy věci lze očekvat, že pokud by pociťoval zsah do svch vlastnch stavně zaručench zkladnch prv a svobod, tm spše by předestřel pečlivou a fundovanou stavněprvn argumentaci, kter by svědčila důvodnosti jm podan stavn stžnosti.

14. Nelze rovněž tvrdit, že by „dalš“ advokt, jmž by se nechal stěžovatel-advokt obligatorně zastoupit, nutně zvyšoval odbornou kvalifikovanost jm předloženho nvrhu. Stěžovatel-advokt totiž může bt sm specializovn na stavn prvo a na řzen před stavnm soudem. Ostatně již několik současnch advoktů dřve působilo jako soudci stavnho soudu a je absurdn uvažovat o tom, že by osoba jinho advokta dvala bez dalšho předpoklad pro vyšš kvalitu jejich podn. V těchto přpadech tedy nehroz, že by stavn soud byl neměrně zatěžovn nekvalifikovanmi nvrhy a nekvalifikovanm přstupem častnků k jednn, což ostatně představuje zkladn čel dotčenho ustanoven 30 odst. 1 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, ve zněn zkona č. 83/2004 Sb. Ostatně, prvo advokta (nikoliv však povinnost) nechat se zastoupit advoktem jinm, kter se např. na tento typ řzen specializuje, anebo se bude jevit jeho zastupovn čelnm z důvodu menšch emoc a většho odstupu (tak plat, že „vce oč vce vid“), zůstv zachovno. Stejně tak pochopitelně ždnmu stěžovateli nic nebrn, aby svůj přpad ještě před podnm stavn stžnosti konzultoval s někm, o jehož odbornosti bude přesvědčen (nikoliv nutně jen s advoktem), byť v konečnm důsledku se nechat zastoupit nehodl.

15. Druh argument (tzn. zruka vyššho stupně objektivity) tak nen v současn době udržiteln. Předně, smyslem zastoupen advoktem nen zaručovat klientovi objektivitu (to je kolem soudu), nbrž chrnit a prosazovat prva a oprvněn zjmy svho klienta a poslouchat jeho přkazy ( 3 odst. 1 a 16 odst. 1 zkona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve zněn zkona č. 79/2006 Sb.).

16. Dle je možn poukzat na praktickou rovinu řešenho problmu. Pokud totiž někter advokt usoud, že on sm je nejpovolanějš k sepsn podn k stavnmu soudu tkajcho se jeho samotnho, nelze mu fakticky nikterak zabrnit, aby tak učinil a nsledně v rmci advoktnho stavu oslovil dalšho advokta, kter by pod jm sepsan nvrh pouze formlně připojil podpis, a prokzal tm existenci zastoupen. Za tto situace lze však toto prvn zastoupen považovat pouze za formln kon, pročež i trvn na něm ze strany stavnho soudu, opakovaně se vyjadřujcho kriticky k přepjatmu formalismu, se nejev čeln, nbrž nedůvodně formalistick.

17. Pokud stanovisko sp. zn. Pl. S-st. 1/96 argumentuje tž tm, že v trestnm řzen zkonodrce vjimku z nutn obhajoby u osoby s prvnickm vzdělnm (včetně advokta) nestanovil, a pokud by tedy stavn soud přijal nzor, že stěžovatel-advokt by v řzen o stavn stžnosti zastoupen bt nemusel, vznikl by problm diferenciace jednotlivch řzen (občansk versus trestn), je třeba uvst, že podle setrval judikatury stavnho soudu nen řzen o stavn stžnosti pokračovnm řzen předchozch. Jedn se o řzen zcela samostatn, stavn soud nen dalš instanc v soustavě obecnch soudů, a bylo by proto systmově chybn, pokud by byla zaměňovna procesn pravidla platn pro tato odlišn řzen. kolem stavnho soudu je totiž podle čl. 83 stavy Česk republiky ochrana stavnosti, nikoliv rozhodovn o vině a trestu, o důvodnosti civilnho nroku či o zkonnosti rozhodnut sprvnho orgnu. Jeho referenčnm kritriem je ochrana stavně zaručench zkladnch prv a svobod a důvody, pro kter se v trestnm řzen trv na zastupovn obhjcem i u osoby, kter sama m prvnick vzděln, proto nejsou bez dalšho přenositeln i na řzen o stavn stžnosti.

18. Tm samozřejmě nem bt nikterak popřeno, že eventuln zastoupen jinm advoktem, kter m od řešen věci určit odstup, může bt v konkrtnm přpadě smyslupln, a to podle zsady, že „nen dobr dělat lkaře a prvnka ve vlastn rodině“. Dan otzka je však nastavena tak, zda stt (prostřednictvm zkona a jeho dosavadnho striktnho vkladu provedenho stavnm soudem) m každho advokta nutit bezvjimečně se nechat zastoupit advoktem jinm, a nikoliv, zda nen v konkrtnm přpadě smysluplnějš nechat se zastoupit, pokud tak ovšem advokt sm uzn. Dosavadnm vkladem ostatně stavn soud fakticky popr často traktovan přstup, podle něhož je současn stavn systm založen na primtu jednotlivce před sttem. Přiblženo na dan problm: stavn soud přikazuje advoktovi nechat se zastoupit advoktem jinm i tehdy, pokud je bytostně přesvědčen, že toto zastoupen vůbec nepotřebuje.

19. S tm souvis dalš otzka, kterou je nhrada nkladů zastoupen. Protože řzen o stavn stžnosti je nastaveno velmi široce (neplat se soudn poplatek, napadnout lze i rozhodnut či zsahy orgnů veřejn moci, kter třeba ani neprošly odvolacm řzenm atp.), představuje povinnost bt zastoupen advoktem prakticky jedin faktick omezen přstupu k soudu. Plat totiž, že nklady řzen hrad častnk nebo vedlejš řzen sm ( 62 odst. 3 zkona o stavnm soudu). V danm přpadě, kdy stěžovatel-advokt sm je zjevně schopen kvalifikovaně sepsat svoje podn k stavnmu soudu a před tmto soudem dle vystupovat, je zcela zbytečně nucen zaplatit jinmu advoktovi (přinejmenšm) čstku za 2-3 kony prvn služby. Pokud k tto platbě nedojde a k zastoupen dojde jaksi pro bono, neboť jin advokt si nevezme penze za prci, kterou neodvedl, resp. dojde ke vzjemn kompenzaci jinm způsobem, potvrzuje se tm pouze nesmyslnost striktnho trvn na splněn tto ryze formln podmnky řzen v těchto přpadech (jin advokt podepše z důvodu kolegiality či přtelstv něco, co sm nevytvořil vůbec anebo v podstatn čsti).

20. Nemluvě o tom, že zkon o stavnm soudu dv možnost uložit častnkovi nebo vedlejšmu častnkovi nahradit nklady řzen častnkovi jinmu (ustanoven 62 odst. 4). Nelze proto zcela vyloučit, že tyto zcela zbytečně vynaložen nklady na zastoupen by mohly bt přeneseny na bedra častnka jinho, což je však okolnost, kter by mohla v konkrtnm přpadě doshnout až stavnho rozměru.

21. Dalš argument proti striktnmu trvn na bezpodmnečnm zastupovn stěžovatele-advokta jinm advoktem plyne z ustlen judikatury stavnho soudu. Podle n totiž sttn orgny, veřejn instituce a řada veřejnoprvnch korporac nemaj v soudnch řzench využvat služby advoktů, resp. pokud tak učin, nen důvod, aby obecn soudy takto vynaložen nklady přikazovaly k uhrazen nespěšnm častnkům řzen, s odůvodněnm, že se nejedn o nklady vynaložen čelně, jelikož tyto veřejn instituce jsou schopny si zajistit „zkladn prvn servis“ z vlastnch personlnch zdrojů. V tomto světle nazrno je proto velmi nekonzistentn, aby stejn stavn soud přikazoval advoktům nechat se zastupovat, a zvyšovat tm vlastn nklady řzen, když je zcela jednoznačn, že toto zastoupen v řadě přpadů vůbec nepotřebuj.

22. Vklad proveden v tomto stanovisku lze podpořit tž zněnm a logikou některch dalšch ustanoven zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, ve zněn pozdějšch předpisů. Ustanoven 29 citovanho zkona totiž zakotvuje možnost zastoupen pouze advoktem („... se může dt - zastupovat pouze advoktem ...“), nsledujc ustanoven 30 odst. 1 upravuje povinnost fyzickch a prvnickch osob bt zastoupeny advoktem a z odstavců 2 a 3 plyne, že sttn orgn nebo řad zastoupen advoktem bt nemus. Tuto pravu jde skutečně vyložit - čistě gramaticky - tak, že všechny fyzick a prvnick osoby mus bt zastoupeny advoktem, tedy i advokti samotn. Současně se však nabz vklad druh, kter gramatickmu zněn citovanch ustanoven neprotiřeč a současně daleko vce odpovd jejich smyslu a čelu. Tedy vklad, podle něhož nen třeba na advoktnm zastoupen trvat tehdy, pokud je častnkem či vedlejšm častnkem samotn advokt. Z citovanch zkonnch ustanoven totiž podle přesvědčen stavnho soudu plyne, že jejich smyslem je zaručit potřebnou odbornost jednn činěnch v jednotlivch řzench, což je blže konkretizovno tak, že povinn zastoupen advoktem se vůbec nevyžaduje u sttnch orgnů a řadů, u nichž lze očekvat, že potřebnou odbornost a způsobilost samostatně jednat v řzen před stavnm soudem disponuj. Obdobn však samozřejmě logicky plat i pro advokty, jejichž zkonem presumovan odbornost je nezpochybniteln. Navc, pokud by skutečně měl jako jedin možn platit prvně proveden vklad, pak by postrdalo jakkoliv rozumn opodstatněn ustanoven 29 věty prvn citovanho zkona, jelikož v tomto přpadě by toto ustanoven neupravovalo nic jinho, než plyne z ustanoven nsledujcho.

23. Dle je třeba uvst, že zvěr, podle něhož advokt jako častnk či vedlejš častnk řzen nemus bt v řzen před stavnm soudem povinně zastoupen advoktem jinm, nepředstavuje ani diskriminačn opatřen oproti jinm prvnickm profesm, nbrž jedn se o jedno z možnch řešen zvolen zkonodrcem, založen na racionlnm zkladu o specifickm postaven, odbornosti a prestiži advoktn profese. Je nicmně stejně tak možn, že podobně racionlnm by bylo do budoucna i legislativn řešen odlišn (viz např. 241 občanskho soudnho řdu nebo 105 odst. 2 soudnho řdu sprvnho). stavnmu soudu, kter je podle čl. 88 odst. 2 stavy Česk republiky vzn zkonem o stavnm soudu, však nepřsluš tmto stanoviskem zkonodrci určovat, jakm způsobem m bt zastoupen v tomto řzen upraveno, resp. kter osoby s ohledem na svoji odbornost zastoupeny bt nemus, nbrž toliko vyložit ustanoven 30 odst. 1 citovanho zkona.

24. Skutečnost, že podle obou citovanch procesnch předpisů (občanskho soudnho řdu a soudnho řdu sprvnho) v řzen o mimořdnch opravnch prostředcch před nejvyššmi soudy osoby s prvnickm vzdělnm (a tedy ani advokti) nemusej bt zastoupeny advoktem, vede k absurdnmu vsledku, že stejn osoba si mus zajistit zastoupen advoktem vhradně až pro řzen o stavn stžnosti (v postaven stěžovatele či vedlejšho častnka). Jinak řečeno, mus do řzen přibrat osobu, kter v něm dosud nevystupovala, nic o něm nev, nen seznmena s detailnmi okolnostmi nezřdka i několik let trvajcho řzen a jejmž kolem je pouze sepsat stavn stžnost či vyjdřen k n namsto jin a stejně kvalifikovan osoby, kter však těmito detailnmi informacemi a zasvěcenost do věci disponuje. Přitom jakkoliv nen namstě trivializovat obtžnost sepsn těchto podn, nelze na straně druh přesvědčivě tvrdit, že jsou dramaticky nročnějš než podn jin (žaloba, odvoln, stžnost, dovoln, kasačn stžnost apod.).

25. Zvěrem je vhodn připomenout ustlenou judikaturu stavnho soudu, dle nž gramatick zněn zkonnho ustanoven představuje pouze prvotn způsob, jak se přiblžit ke skutečnmu obsahu dan prvn normy, a pro jeho zjištěn je proto nutno vychzet tž z jeho čelu, okolnost jeho vzniku, systematickch souvislost a v neposledn řadě z obvyklch vkladovch principů. Pokud proto zkon č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, ve zněn zkona č. 83/2004 Sb., v ustanoven 30 odst. 1 určuje, že fyzick a prvnick osoby jako častnci nebo jako vedlejš častnci řzen před stavnm soudem mus bt zastoupeny advoktem v rozsahu stanovenm zvlštnmi předpisy, je zřejmm čelem tohoto ustanoven, aby stavn soud nebyl zahlcovn podnmi, kter by nebyla prvně kvalifikovan a kter by fakticky nesměřovala k ochraně stavnosti, k čemuž je pouze stavn soud povoln. Z hlediska čelu dotčenho ustanoven však nelze nikterak dovodit, že by advokt vystupujc před stavnm soudem jako častnk či vedlejš častnk řzen a priori nedosahoval potřebn odbornosti (na rozdl od situace, kdy by on sm zastupoval jinho častnka řzen, kde zkon ždn omezen nestanov), a nemohl tedy před stavnm soudem vystupovat bez advoktnho zastoupen. Jakkoliv je proto sice nezbytn i nadle trvat na bezpodmnečnm advoktnm zastoupen pro řzen před stavnm soudem, neplat tato podmnka pro přpady, kdy sm advokt je častnkem řzen, neboť ten jako osoba bytostně povolan k zastupovn fyzickch a prvnickch osob před stavnm soudem nepochybně dokže bt tž sm sobě kvalifikovanm prvnm zstupcem.

26. Protože se shora uveden prvn zvěry odchyluj od prvnho nzoru stavnho soudu obsaženho ve stanovisku sp. zn. Pl. S-st. 1/96, bude stavn soud napřště vychzet z předpokladu, že advokt nemus bt v řzen před stavnm soudem obligatorně zastoupen jinm advoktem.

27. Prvn nzor obsažen v tomto stanovisko se použije na stavn stžnosti podan k stavnmu soudu dnem nsledujcm po dni vyhlšen stanoviska ve Sbrce zkonů.

Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujali ke stanovisku pléna soudci Jan Filip, Pavel Rychetský a Vladimír Sládeček.

Načítávám znění...
MENU
Hore