Sdělení 262/2013 o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 13. srpna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 o povaze rozhodnutí ministra spravedlnosti podle § 399 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů účinný od 26.08.2013
| Schválené: | 13.08.2013 |
| Účinnost od: | 26.08.2013 |
| Autor: | Ústavního soudu |
| Oblast: | Extradice. Extradiční řízení. Vydávání nelegálních přistěhovalců. |
| Zobraziť iba vybrané paragrafy: | Zobrazit |
Plénum Ústavního soudu přijalo pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 dne 13. srpna 2013 ve složení Stanislav Balík, Ludvík David, Jan Filip, Vlasta Formánková, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský (soudce zpravodaj), Vladimír Sládeček, Kateřina Šimáčková a Milada Tomková na návrh III. senátu Ústavního soudu podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve věci jeho právního názoru pro řízení vedené pod sp. zn. III. ÚS 665/11, který se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezech ze dne 15. dubna 2003 sp. zn. I. ÚS 752/02, ze dne 20. prosince 2006 sp. zn. I. ÚS 733/05, ze dne 10. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 2462/10 a ze dne 5. září sp. zn. II. ÚS 670/12, toto stanovisko:
I. Rozhodnutí ministra spravedlnosti podle § 399 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, kterým bylo povoleno vydání osoby z České republiky do cizího státu za účelem trestního stíhání nebo výkonu již uloženého trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spočívajícího ve zbavení svobody, není rozhodnutím o opravném prostředku proti rozhodnutí soudu, kterým byla podle § 397 odst. 1 trestního řádu vyslovena přípustnost jejího vydání. Zatímco soud rozhoduje o tom, zda není dán některý z důvodů uvedených v § 393 trestního řádu, jenž by činil vydání nepřípustným, ministr spravedlnosti tyto závěry soudu sám dále nepřehodnocuje a jejich věcnou správností se zabývá pouze s ohledem na možnost využití svého oprávnění předložit věc v případě svých pochybností k přezkoumání Nejvyššímu soudu podle § 397 odst. 3 trestního řádu. Vlastní rozhodování ministra spravedlnosti o povolení vydání se kromě posouzení jeho politických aspektů, jejichž hodnocení soudům zásadně nepřísluší, omezuje na zjištění, zda soud pravomocně rozhodl, že vydání je přípustné, dále zda nenastala některá ze skutečností uvedených v § 399 odst. 2 a 4 trestního řádu a zda případně nenastala jiná skutečnost, která by představovala právní překážku povolení vydání. Z těchto důvodů může osoba, o jejíž vydání jde, podat ústavní stížnost jak proti rozhodnutí vrchního soudu o stížnosti proti usnesení krajského soudu, kterým bylo o přípustnosti vydání rozhodnuto v prvním stupni, tak proti rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání. Obě tato rozhodnutí se totiž navzájem odlišují svým účelem a předmětem posouzení, pročež mají z hlediska řízení před Ústavním soudem povahu rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje této osobě k ochraně jejího práva (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Lhůta k podání ústavní stížnosti se v případě každého z nich posuzuje samostatně. II. V řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí ministra spravedlnosti podle § 399 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, kterým bylo povoleno vydání stěžovatele z České republiky do cizího státu, Ústavní soud posuzuje také, zda vydání nebrání skutečnost, že osobě, o jejíž vydání jde, byla v České republice udělena mezinárodní ochrana, nebo že doposud nebylo pravomocně rozhodnuto o její žádosti o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného soudního přezkumu. Smyslem obou uvedených podmínek povolení vydání je garance, že jeho realizace nebude znamenat porušení závazku vyplývajícího ze zásady non-refoulement ve smyslu čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, publikované společně s Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků z 31. ledna 1967 pod č. 208/1993 Sb., a čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jenž má jako závazek ze smlouvy o ochraně lidských práv přednost před jinými závazky z mezinárodních smluv. Ústavní soud však v tomto řízení ani nepřezkoumává ani nepřehodnocuje právní závěry obsažené v rozhodnutí soudu, kterým bylo vysloveno, že vydání je přípustné.
Odůvodněn
I.
Důvody předložen stanoviska
1. Dne 4. března 2011 byla stavnmu soudu doručena stavn stžnost A. A. proti rozhodnut ministra spravedlnosti ze dne 24. nora 2011 č. j. 2727/2008-MOT-T/119, kterm bylo povoleno jeho vydn do Rusk federace za čelem trestnho sthn; věc je vedena pod sp. zn. III. S 665/11. Stěžovatel se domnv, že tmto rozhodnutm byla porušena jeho prva zaručen čl. 33 odst. 1 mluvy o prvnm postaven uprchlků, publikovan společně s Protokolem tkajcm se prvnho postaven uprchlků z 31. ledna 1967 pod č. 208/1993 Sb., a čl. 3 mluvy o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod (dle jen "mluva"), ve spojen s čl. 1 odst. 2 stavy Česk republiky (dle jen "stava"). Ministr spravedlnosti jm totiž měl povolit vydn ještě před skončenm řzen o jeho ždosti o udělen mezinrodn ochrany.
2. Podnm, kter stavn soud obdržel dne 8. dubna 2011, stěžovatel rozšřil sv stžnostn ždn o nvrh na zrušen usnesen Vrchnho soudu v Praze ze dne 22. zř 2010 č. j. 8 To 85/2010 a usnesen Městskho soudu v Praze ze dne 9. nora 2010 sp. zn. Nt 475/2008, ktermi bylo vysloveno, že jeho vydn je přpustn. Stěžovatel považuje tento jejich zvěr za věcně nesprvn, nesouhlas s tm, že nen dn ždn z důvodů nepřpustnosti vydn podle 393 trestnho řdu, a upozorňuje na důsledky těchto rozhodnut z hlediska jeho stavně zaručench zkladnch prv. Ještě před tm, než ale mohl stavn soud přistoupit k věcnmu přezkumu stavn stžnosti i v tto čsti, musel se zabvat otzkou, zda byla podna ve lhůtě podle 72 odst. 3 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, ve zněn činnm do 31. prosince 2012. Tak tomu bylo nepochybně v t čsti, ve kter stavn stžnost směřovala přmo proti rozhodnut ministra spravedlnosti. Podle nzoru III. sentu stavnho soudu, kter je předmětem tohoto stanoviska a jehož důvody jsou podrobně rozvedeny nže, však toto rozhodnut nelze považovat současně za rozhodnut o poslednm procesnm prostředku stěžovatele k ochraně prva ve smyslu 72 odst. 3 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, ve zněn pozdějšch předpisů, (dle jen "zkon o stavnm soudu"), pokud k jeho porušen mělo dojt rozhodnutmi soudů o přpustnosti vydn. Lhůtu k podn stavn stžnosti proti nim je proto třeba odvjet již od doručen usnesen vrchnho soudu stěžovateli, k němuž došlo 5. řjna 2010, což v danm přpadě znamen, že v tomto rozsahu byla stavn stžnost podna opožděně. Ze stejnho důvodu nelze v řzen o stavn stžnosti proti rozhodnut ministra spravedlnosti přezkoumvat nebo přehodnocovat ani zvěry soudu, na jejichž zkladě bylo vysloveno, že vydn stěžovatele je přpustn.
II.
K vroku I
3. čelem řzen o vydn (neboli extradičnho řzen) je zjištěn všech relevantnch skutečnost pro rozhodnut ministra spravedlnosti o ždosti cizho sttu o vydn osoby z Česk republiky k trestnmu sthn nebo k vkonu již uloženho trestu odnět svobody nebo ochrannho opatřen spočvajcho ve zbaven svobody. Ministr spravedlnosti, nerozhodne-li o ukončen tohoto řzen ( 399 odst. 4 trestnho řdu), vydn buď povol ( 399 odst. 1 trestnho řdu) nebo nepovol ( 399 odst. 2 trestnho řdu). Vyslov-li však soud nepřpustnost vydn, ministr spravedlnosti pouze oznm vyžadujcmu sttu, že vydn nelze povolit ( 399 odst. 3 trestnho řdu), aniž by o tom vydval formln rozhodnut.
4. Vydn osoby za některm z vše uvedench čelů se zsadnm způsobem dotk jejch stavně zaručench prv a razantně zasahuje do jejch poměrů, pročež s ohledem na čl. 36 odst. 2 Listiny zkladnch prv a svobod (dle jen "Listina") nelze rozhodovn o něm vyloučit ze soudnho přezkumu. Zkonodrce si byl tohoto požadavku vědom a promtl jej do řzen o vydn tm způsobem, že rozhodnut ministra spravedlnosti o povolen vydn podmnil obligatornm posouzenm přpustnosti vydn ze strany obecnch soudů. O tom, zda v konkrtnm přpadě nen dn někter z důvodů nepřpustnosti vydn podle 393 trestnho řdu, tak rozhoduje krajsk soud. Proti jeho rozhodnut může osoba, o jejž vydn jde, i sttn zstupce podat stžnost, o kter rozhodne vrchn soud. Pokud by přitom soudy dospěly k zvěru, že vydn přpustn nen, nemohlo by dojt ani k jeho povolen. Ministr spravedlnosti by jejich rozhodnut musel respektovat, ledaže by se domohl jejich zrušen po předložen věci Nejvyššmu soudu podle 397 odst. 3 trestnho řdu, k němuž by byl v přpadě svch pochybnost oprvněn. I v takovmto přpadě by však vlastn rozhodnut o přpustnosti vydn zviselo na rozhodnut soudu.
5. S ohledem na uvedenou specifickou konstrukci řzen o vydn si musel III. sent stavnho soudu položit otzku, zda m rozhodnut ministra spravedlnosti ve vztahu k jemu předchzejcm rozhodnutm soudů o přpustnosti vydn povahu rozhodnut o opravnm prostředku, kter zkon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho prva. Pakliže by tomu tak bylo, byla by stavn stžnost podle 75 odst. 1 zkona o stavnm soudu přpustn pouze proti němu a jen společně s jeho rozhodnutm by bylo možn napadnout i rozhodnut soudů o přpustnosti jeho vydn, jak to učinil stěžovatel.
6. Z dosavadn judikatury vyplv, že stavn soud k řešen předestřen otzky nepřistupuje jednotně. Poprv se k n vslovně vyjdřil v nlezu ze dne 15. dubna 2003 sp. zn. I. S 752/02 (N 54/30 SbNU 65), kterm rozhodl o stavn stžnosti proti rozhodnut ministra spravedlnosti a usnesenm vrchnho soudu a krajskho soudu vydanch v řzen o přpustnosti vydn. Jak vyplv z jeho odůvodněn, stavn soud spatřoval ve skutečnosti, že "pouh vysloven přpustnosti vydn ještě neznamen, že k vydn tto osoby dojde", důvod, pro kter "je rozhodnut ministra spravedlnosti o povolen vydn třeba chpat jako posledn prostředek, kter zkon poskytuje k ochraně prva stěžovatele." Vychzel přitom ze zsady subsidiarity stavn stžnosti. "stavn soudnictv je totiž založeno předevšm na zsadě přezkumu věc, v nichž nelze protistavnost napravit jinm způsobem, a v přpadě nepovolen vydn ministrem spravedlnosti by pouze rozhodnutmi obecnch soudů k zsahu do prv zaručench normami stavnho pořdku nedošlo." Z těchto důvodů by stavn stžnost proti rozhodnutm soudů o přpustnosti vydn, kter by byla podan ještě před povolenm vydn ministrem spravedlnosti, musela bt odmtnuta jako nepřpustn ve smyslu nevyčerpn procesnch prostředků k ochraně prva.
7. Tmto způsobem vymezen vztah rozhodnut ministra spravedlnosti o povolen vydn vůči rozhodnutm soudů o jeho přpustnosti se ve věci sp. zn. I. S 752/02 pochopitelně promtl i do hodnocen včasnosti stavn stžnosti proti rozhodnutm obecnch soudů. stavn soud v tomto přpadě odvjel lhůtu k jejmu podn od doručen rozhodnut ministra spravedlnosti, nikoliv od doručen usnesen vrchnho soudu. Stejn postup je přitom patrn i z jeho nlezů ze dne 20. prosince 2006 sp. zn. I. S 733/05 (N 230/43 SbNU 605), ze dne 10. listopadu 2010 sp. zn. I. S 2462/10 (N 221/59 SbNU 195) a ze dne 5. zř 2012 sp. zn. II. S 670/12. Přesto nelze přehldnout, že stavn soud v řadě přpadů připustil stavn stžnost i proti usnesen vrchnho soudu, kterm bylo rozhodnuto o stžnosti proti usnesen krajskho soudu o přpustnosti vydn, aniž by trval na tom, že o ždosti o vydn mus rozhodnout ministr spravedlnosti. Jako přklad lze uvst v prvn řadě nlez ze dne 4. nora 1999 sp. zn. IV. S 427/98 (N 20/13 SbNU 147), kter se tkal předchoz, avšak obdobn prvn pravy (srov. 380 a 382 trestnho řdu, ve zněn činnm do 31. řjna 2004). Poukzat je ale třeba i na nlez ze dne 3. ledna 2007 sp. zn. III. S 534/06 (N 1/44 SbNU 3), jakož i na řadu usnesen, ktermi byla stavn stžnost odmtnuta pro zjevnou neopodstatněnost (např. usnesen ze dne 15. června 1999 sp. zn. I. S 507/98, ze dne 5. dubna 2006 sp. zn. II. S 165/06, ze dne 9. zř 2008 sp. zn. III. S 1757/08 nebo ze dne 29. ledna 2013 sp. zn. I. S 48/13, dostupn na http://nalus.usoud.cz). K důvodům tohoto odlišnho přstupu se stavn soud vyjdřil v nlezu ze dne 10. řjna 2012 sp. zn. IV. S 353/12, v němž uvedl, že rozhodnut ministra spravedlnosti "nen -
stricto sensu
rozhodnutm o opravnm prostředku, kter stěžovateli prvn řd k ochraně jeho prv poskytuje; jinmi slovy, nejde o řzen, kter by stěžovateli bylo k dispozici. Nen přitom vyloučeno - neboť prvn řd ždnou "odkladnou" lhůtu pro ministra nestanov - že k realizaci extradice po rozhodnut ministra spravedlnosti může dojt ještě předtm, než uplyne lhůta k podn stavn stžnosti. Odepřen možnosti podat stavn stžnost již proti rozhodnut stžnostnho soudu by tak v mnoha přpadech mohlo znemožnit efektivn ochranu zkladnch prv jednotlivců" (nlez sp. zn. IV. S 353/12, bod 20).8. stavn soud se ztotožňuje s nzorem III. sentu stavnho soudu, podle něhož lze stavn stžnost podat jak proti rozhodnut ministra spravedlnosti o povolen vydn, tak proti rozhodnut vrchnho soudu, kterm bylo vysloveno, že vydn je přpustn. V obou přpadech se z hlediska jejich předmětu jedn o rozhodnut konečn, přičemž každ z nich může, jak bude uvedeno nže, samostatně vst k porušen zkladnch prv a svobod osoby, o jejž vydn jde. Zvěr vysloven v nlezu sp. zn. IV. S 353/12, podle něhož je stavn stžnost přpustn již proti rozhodnut vrchnho soudu, je proto sprvn, stavn soud jej však považuje za nezbytn doplnit v tom smyslu, odchliv se přitom od prvnho nzoru vyslovenho ve zmněnm nlezu sp. zn. I. S 752/02 a implicitně obsaženho v nlezech sp. zn. I. S 733/05, sp. zn. I. S 2462/10 a sp. zn. II. S 670/12, že lhůtu pro podn stavn stžnosti proti němu lze odvjet vlučně od jeho doručen, a nikoliv i od doručen rozhodnut ministra spravedlnosti.
9. Ačkoliv rozhodovn o povolen vydn věcně navazuje na rozhodnut soudů o jeho přpustnosti, nelze ministra spravedlnosti považovat za dalš rozhodovac instanci v přslušnm soudnm řzen. Jako orgn moci vkonn by takovto postaven nakonec ani mt nemohl, stejně tak jako by nemohl rozhodnut soudů přehodnocovat, měnit nebo rušit. Smyslem soudnho posouzen otzky přpustnosti vydn ještě před jeho rozhodnutm je poskytnut nejvyšš možn garance z hlediska vnitrosttnho prva, že v přpadě konkrtn osoby nedojde povolenm jejho vydn k porušen jejch stavně zaručench prv. Zkon totiž předpokld, že v době rozhodovn ministra spravedlnosti o povolen vydn již bude otzka přpustnosti vydn vyřešena, a tedy k realizaci vydn bude moci dojt v relativně krtk době (srov. např. dlku vydvac vazby podle 400b odst. 4 trestnho řdu), což by z povahy věci jakoukoliv nslednou ochranu prv tto osoby přinejmenšm ztěžovalo nebo dokonce znemožňovalo. Z těchto důvodů již ministr spravedlnosti sm ani nepřehodnocuje ani nenahrazuje rozhodnut soudů a jejich věcnou sprvnost se zabv v podstatě pouze s ohledem na možnost využit svho oprvněn předložit věc v přpadě svch pochybnost k přezkoumn Nejvyššmu soudu podle 397 odst. 3 trestnho řdu. I přpadn zjištěn změny relevantnch okolnost ( 400b odst. 6 trestnho řdu) by mohlo vst ze strany ministra spravedlnosti toliko k jeho zvěru, že toto rozhodnut je neaktuln a při povolen vydn z něho nelze vychzet, nikoliv však k tomu, aby nov posouzen přpustnosti vydn provedl samostatně, tedy bez předchozho rozhodnut soudu.
10. Vlastn rozhodovn ministra spravedlnosti o povolen vydn se omezuje pouze na zjištěn, zda soud pravomocně rozhodl, že vydn je přpustn, dle zda nenastala někter ze skutečnost uvedench v 399 odst. 2 a 4 trestnho řdu a zda přpadně nenastala jin skutečnost, kter by představovala prvn překžku povolen vydn. Pokud mu zkon svěřuje možnost vydn nepovolit i v přpadě, kdy podle nzoru soudů nen dn ždn prvn důvod, pro kter by vydn bylo nepřpustnm, čin tak předevšm s ohledem na to, že jeho rozhodnut m i politick rozměr a ve věcech extradičnch jej lze považovat za projev sttn suverenity [srov. nlez ze dne 29. ledna 2008 sp. zn. Pl. S 63/06 (N 21/48 SbNU 223; 90/2008 Sb.), bod 26; přstupn stejně jako všechna dalš uveden rozhodnut stavnho soudu tž na http://nalus.usoud.cz]. V rmci svho uvžen proto zkoum i dalš, tj. politick (a v jejich rmci předevšm zahraničněpolitick) aspekty vydn konkrtn osoby do cizho sttu, kter z povahy věci nemohou bt zkonem blže vymezeny a podlhaj kontrole předevšm z hlediska možnosti vyvozen stavně politick odpovědnosti. Soudům naopak hodnocen politickch aspektů vydn zsadně nepřsluš.
11. Uveden zvěry nicmně nezpochybňuj povahu rozhodnut ministra jako konečnho rozhodnut v rmci řzen o vydn, jehož častnkem je z povahy věci i osoba, o jejž vydn jde. Prvě rozhodnut ministra spravedlnosti představuje prvn zklad pro realizaci vydn tto osoby a s nm spojen zsah do jejch zkladnch prv a svobod. Na možnosti podat proti němu stavn stžnost přitom nic neměn ani specifick charakter řzen o vydn, kter předpokld, že osoba, o jejž vydn jde, uplatňuje sv procesn prva předevšm v relativně samostatnm soudnm řzen.
12. Ze všech těchto důvodů je třeba považovat za rozhodnut o poslednm procesnm prostředku k ochraně jeho prva podle 72 odst. 3 zkona o stavnm soudu jak rozhodnut ministra spravedlnosti o povolen vydn, pokud jde o řzen o vydn, tak rozhodnut vrchnho soudu, kterm bylo vysloveno, že vydn je přpustn, kter m tuto povahu ve vztahu k soudnmu řzen o přpustnosti vydn. Osoba, o jejž vydn jde, se tak může ještě před rozhodnutm ministra spravedlnosti domoci i přezkumu rozhodnut o přpustnosti vydn ze strany stavnho soudu, byť prvn překžku pro rozhodnut ministra by podn stavn stžnosti představovalo pouze v přpadě odložen vykonatelnosti napadenho rozhodnut soudu podle 79 odst. 2 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu.
13. Zvěrem tto čsti stanoviska, jejž podstatou je otzka přpustnosti stavn stžnosti ve věcech extradičnch, považuje stavn soud za ždouc uvst, že pravomoc ministra spravedlnosti předložit v přpadě pochybnost věc Nejvyššmu soudu podle 397 odst. 3 trestnho řdu nepředstavuje opravn prostředek, kter by měl stěžovatel k dispozici (srov. nlez sp. zn. IV. S 353/12, bod 20). Jde o zvlštn procesn prostředek, obsažen v trestnm řdu po celou dobu jeho činnosti (původně v jeho 380 odst. 2, poslze, až do 31. řjna 2004, jehož uplynutm nabyla činnosti novela proveden zkonem č. 539/2004 Sb., v jeho 380 odst. 3), kter byl a i nadle je koncipovn v prvn řadě k tomu, aby ministr spravedlnosti jako orgn povolujc vydn měl možnost uplatnit ve vztahu k rozhodnutm soudu sv nmitky, a to nikoliv jen ve prospěch osoby, kter m bt vydna. Stěžovatel nemůže spolhat na to, že ministr spravedlnosti využije svho oprvněn, a stejně tak se jeho využit nemůže ani domhat nějakm procesnm prostředkem, o němž by muselo bt rozhodnuto [srov. mutatis mutandis obdobnou argumentaci ve vztahu k 62 zkona o rodině, konkrtně nlez ze dne 8. července 2010 sp. zn. Pl. S 15/09 (N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb.), bod 41]. Za rozhodnut o poslednm prostředku, jenž mu zkon stanov k ochraně jeho prv, je proto třeba vždy považovat usnesen vrchnho soudu, kterm bylo rozhodnuto o stžnosti proti rozhodnut krajskho soudu o přpustnosti vydn podle 397 odst. 1 trestnho řdu. Prvě proti němu mus stěžovatel podat stavn stžnost, pokud se domnv, že posouzenm otzky přpustnosti vydn ze strany obecnch soudů došlo k porušen jeho zkladnch prv.
III.
K vroku II
14. Důsledkem prvnho nzoru, podle něhož se za rozhodnut o poslednm procesnm prostředku k ochraně prva, k jehož porušen mělo dojt v soudnm řzen o přpustnosti vydn, považuje již usnesen vrchnho soudu, je rovněž absence oprvněn stavnho soudu, aby v řzen o stavn stžnosti proti rozhodnut ministra spravedlnosti o povolen vydn přezkoumval, resp. přehodnocoval či jakkoliv nahrazoval prvn zvěry obecnch soudů ohledně přpustnosti vydn a aby jej v tomto smyslu zavazoval při jeho dalšm postupu. K tomu by byl oprvněn pouze v řzen o stavn stžnosti směřujc přmo proti usnesen vrchnho soudu. Pokud by však takovto stavn stžnost byla podna a stavn soud by j vyhověl a z tohoto důvodu zrušil uveden rozhodnut soudu, tato skutečnost by se promtla i do hodnocen stavn stžnosti proti rozhodnut ministra spravedlnosti. Tm by totiž dodatečně přestala bt splněna nezbytn podmnka pro povolen vydn.
15. stavn soud v řzen proti rozhodnut ministra spravedlnosti o povolen vydn posuzuje pouze to, zda pro něj byly splněny všechny podmnky vyplvajc z prvnho řdu, resp. zda se při jejich posouzen nedopustil svvole nebo interpretace, kter by byla v extrmnm rozporu s principy spravedlnosti. V tomto smyslu je samozřejmě stěžejn existence pravomocnho usnesen soudu, kterm bylo rozhodnuto, že vydn je přpustn. Tato podmnka by přitom nebyla splněna, pokud by jeho vykonatelnost byla odložena usnesenm stavnho soudu podle 79 odst. 2 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, nebo v důsledku předběžnho opatřen Evropskho soudu pro lidsk prva podle čl. 39 jeho jednacho řdu. Vydn by ale nebylo možn povolit ani v přpadě, že byla osobě, o jejž vydn jde, udělena mezinrodn ochrana nebo doposud nebylo pravomocně skončeno řzen o ždosti o jej udělen, včetně přpadnho soudnho přezkumu.
16. K posledně uveden podmnce je třeba uvst, že do rozhodovn ministra spravedlnosti se nezbytně promt i povinnost Česk republiky podle čl. 1 odst. 2 stavy dodržovat zvazky, kter pro ni vyplvaj z mezinrodnho prva. stavn soud již v minulosti uvedl, že v přpadě kolize zvazků z mezinrodnch smluv vyplv předevšm z obsahu těchto smluv v nvaznosti na čl. 1 odst. 1 stavy, dle něhož je Česk republika prvnm sttem, přednost zvazků ze smluv o ochraně lidskch prv. "Respekt a ochrana zkladnch prv jsou definičnmi znaky materilně chpanho prvnho sttu, proto v přpadě, že vedle sebe existuje smluvn zvazek chrnc zkladn prvo a smluvn zvazek, kter směřuje k ohrožen thož prva, mus zvazek prvn převžit (srov. nlez sp. zn. I. S 752/02). Tento zvěr je přitom relevantn i ve vztahu k poměřovn zvazku vyplvajc zsady
non-refoulement
se zvazkem k extradici, tj. vydn osoby k trestnmu sthn nebo vkonu trestu do cizho sttu.17. Podstatou zsady
non-refoulement
je zkaz sttu vyhostit nebo povolit vydn uprchlka do jinho sttu, v němž by byl ohrožen jeho život nebo osobn svoboda na zkladě jeho rasy, nboženstv, nrodnosti, přslušnosti k určit společensk vrstvě či politickho přesvědčen (čl. 33 odst. 1 mluvy o prvnm postaven uprchlků), resp. v němž by mu hrozilo, že bude porušeno jeho prvo na život (čl. 2 mluvy) nebo že bude vystaven mučen nebo podrobovn nelidskmu či ponižujcmu zachzen anebo trestu (čl. 3 mluvy) (srov. např. rozsudky Evropskho soudu pro lidsk prva ze dne 12. dubna 2005 ve věci stžnosti Shamayev a ostatn proti Gruzii a Rusku č. 36378/02, 335, ze dne 8. listopadu 2005 ve věci stžnosti Bader a Kanbor proti Švdsku č. 13284/04, 41 a 42, a ze dne 28. nora 2008 ve věci stžnosti Saadi proti Italii č. 37201/06, 125). Existence těchto okolnost může bt nezvisle na sobě posuzovna jednak v řzen o udělen mezinrodn ochrany, vedenm podle zkona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve zněn pozdějšch předpisů, jednak v soudnm řzen o přpustnosti vydn podle 397 trestnho řdu.18. Zkonodrce vymezil sprvn řzen o udělen mezinrodn ochrany, kter je vedeno před Ministerstvem vnitra, a soudn řzen o přpustnosti vydn jako dvě samostatn řzen, z nichž každ sleduje jin čel a jejichž průběh se vzjemně nepodmiňuje. Přesto m vsledek obou z nich relevanci pro rozhodovn ministra spravedlnosti o povolen vydn. Soud rozhodujc o přpustnosti vydn v rmci posuzovn jednotlivch důvodů podle 393 trestnho řdu obligatorně zjišťuje, zda osoba, o jejž vydn jde, poždala o udělen mezinrodn ochrany a s jakm vsledkem bylo toto řzen skončeno. Pokud by přitom zjistil, že jej ždosti bylo vyhověno, musel by podle 393 psm. b) trestnho řdu vyslovit nepřpustnost vydn. V opačnm přpadě, tedy i v přpadě zamtnut tto ždosti, by ale nebyl vzn ani skutkovmi ani prvnmi zvěry učiněnmi v přslušnm sprvnm řzen a otzku, zda by vydnm nedošlo k porušen zsady
non-refoulement
ve smyslu čl. 33 mluvy o prvnm postaven uprchlků ve spojen s čl. 2, 3 a 6 mluvy, resp. zda nejsou dny jin důvody nepřpustnosti vydn, by si musel v plnm rozsahu posoudit samostatně [ 393 psm. k) a l) trestnho řdu]. Nastat ale může i situace, kdy sprvn orgn rozhodne o ždosti o udělen mezinrodn ochrany až pot, co soud rozhodne o přpustnosti vydn. Jej vznik je třeba připustit již z toho důvodu, že soud nem povinnost vyčkat skončen řzen o udělen mezinrodn ochrany a o přpustnosti vydn může rozhodnout i v jeho průběhu [srov. usnesen Nejvyššho soudu ze dne 26. června 2001 sp. zn. 11 Tcu 26/2001 (Rt 42/2002)]. Může bt však zapřčiněna i tm, že k podn ždosti o udělen mezinrodn ochrany dojde až v zvěrečn fzi tohoto soudnho řzen, nebo dokonce až po jeho skončen. V každm přpadě plat, že sprvn orgn nebude v dalšm řzen vzn učiněnmi skutkovmi a prvnmi zvěry soudu, a bude je moci v rmci řzen o udělen mezinrodn ochrany posuzovat samostatně. Rozhodnut soudu o tom, že vydn je přpustn, rovněž nebrn tomu, aby sprvn orgn rozhodl o udělen mezinrodn ochrany i z důvodů, kter soud neuznal za postačujc pro zvěr o nepřpustnosti vydn.19. Z těchto důvodů je zřejm, že osoba, o jejž vydn jde, m k dispozici dvě řzen, v jejichž rmci se může domoci ochrany před zsahem do svch zkladnch prv a svobod, k němuž by došlo v důsledku porušen zsady non-refoulement. Udělen mezinrodn ochrany je důvodem, pro kter by soud musel vyslovit nepřpustnost vydn podle 393 psm. b) trestnho řdu. V takovm přpadě by ministr spravedlnosti vůbec nemohl rozhodnout o povolen vydn. K vydn by ale nemohlo dojt ani v přpadě, pokud by soud sice vyslovil, že vydn osoby je přpustn, k udělen mezinrodn ochrany by však došlo až po jeho rozhodnut. Povinnost ministra spravedlnosti nepovolit vydn by v takovm přpadě bylo třeba dovodit přmo z 393 psm. b) trestnho řdu, kter jednoznačně stanov relevanci tohoto vsledku řzen o udělen mezinrodn ochrany pro rozhodovn o povolen vydn, jakož i to, že posouzen skutečnost, jež by eventulně mohly odůvodnit udělen azylu nebo doplňkov ochrany žadateli, ze strany přslušnho sprvnho orgnu nemůže bt nahrazeno rozhodovnm soudů v řzen o přpustnosti vydn podle 397 trestnho řdu. Zbv dodat, že ministr spravedlnosti mus k dodatečnmu udělen mezinrodn ochrany přihldnout, přestože jde o hodnocen důvodů nepřpustnosti vydn podle 393 trestnho řdu vydn, jež jsou předmětem rozhodovn soudu. Tato vjimka je ale dna povahou tohoto důvodu nepřpustnosti. Jak soud, tak i ministr spravedlnosti totiž pouze konstatuj existenci rozhodnut orgnu veřejn moci, jehož vydn zkon umožňuje i pot, co soud rozhodl o přpustnosti vydn. Vklad, podle něhož by tato skutečnost brnila tomu, aby bylo považovno za důvod nepřpustnosti vydn, by byl i s ohledem na zkladn prva a svobody, o jejichž ochranu zde jde, absurdn.
20. Na rozdl od soudu, kter mohl o přpustnosti vydn rozhodnout před skončenm řzen o udělen mezinrodn ochrany, ministr spravedlnosti nemůže povolit vydn do doby, než bude toto řzen pravomocně skončeno, včetně přpadnho navazujcho soudnho přezkumu (k obdobnmu nzoru, byť z jinch důvodů, dospěl ve věci stěžovatele i Nejvyšš sprvn soud, do jehož působnosti však nepatř přezkum postupu ministra spravedlnosti v rmci řzen o vydn; srov. rozsudek Nejvyššho sprvnho soudu ze dne 10. srpna 2010 č. j. 4 Azs 10/2010-110). Za situace, kdy zkon umožňuje současn průběh řzen o udělen mezinrodn ochrany i řzen o přpustnosti vydn, nemůže bt osobě, o jejž vydn jde, upřena možnost, aby jej ždost o udělen mezinrodn ochrany byla projednna, když jej vsledek může mt relevanci pro řzen o vydn i pot, co soud vyslovil, že vydn je přpustn. Pokud by mohl ministr spravedlnosti povolit vydn ještě před skončenm řzen o udělen mezinrodn ochrany, posouzen ždosti tto osoby by fakticky zviselo na z jejho hlediska nahodil okolnosti, zda v jeho průběhu bude nebo nebude vydn. Samotn Ministerstvo vnitra by tak v řadě přpadů mohlo prodlužovnm řzen doshnout situace, kdy mu v důsledku vydn žadatele nezbyde, než řzen o jeho ždosti zastavit. Takovto postup by přirozeně vedl k nerovnmu postaven žadatelů o mezinrodn ochranu, aniž by k tomu existoval jakkoliv legitimn důvod. Bylo by mu možn přiznat znaky svvole, v důsledku čehož by došlo nejen k porušen prva osoby, o jejž vydn jde, na spravedliv proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nbrž tž k porušen čl. 43 Listiny, jmž se Česk republika zavzala přijmat a zabvat se ždostmi o udělen azylu z důvodu pronsledovn za uplatňovn politickch prv a svobod. K porušen těchto prv by nicmně nemohlo dojt v přpadě, pokud by osoba, o jejž vydn jde, ždala v průběhu řzen o vydn o udělen mezinrodn ochrany ze stejnch nebo obdobnch důvodů, tj. aniž by se změnily rozhodn poměry, opakovaně pot, co bylo skončeno řzen o jej prvn ždosti. Jej vydn za těchto okolnost by z povahy věci nemohlo působit zsah do vše uvedench prv.
21. Podstatou nastněnho vkladu 393 psm. b) trestnho řdu je existence zkonem stanoven procesn garance zsady
non-refoulement
, kter s ohledem na existenci dvou řzen představuje vyšš, nikoliv však nezbytn standard ochrany souvisejcch zkladnch prv a svobod. Stejně tak tto zsadě nelze rozumět v tom smyslu, že možnost cizince domhat se politickho azylu, kter vyplv z čl. 43 Listiny, m obecně přednost před mezinrodněprvnm zvazkem vydvat osoby do cizch zem za čelem jejich trestnho sthn nebo vkonu trestu odnět svobody. Takovouto přednost by bylo možn v mezch vyplvajcch z stavnho pořdku a přslušnch mezinrodnch smluv, jež jsou pro Českou republiku zvazn, dovozovat v přpadě zvazku vyplvajcho z již zmněn zsadynon-refoulement
, nikoliv však i v přpadě jeho konkrtn procesn garance prvě v rmci azylovho řzen. Uveden meze přednosti zsadynon-refoulement
jsou vyjdřeny předevšm v čl. 1 psm. F mluvy o prvnm postaven uprchlků, kter vylučuje z působnosti tto mluvy osobu, o nž je vžn důvod se domnvat, že se dopustila např. zločinu proti mru, vlečnho zločinu, zločinu proti lidskosti, nebo vžnho nepolitickho zločinu mimo zemi svho azylu dřve, než j bylo povoleno se tam usadit jako uprchlk.22. Řzen o ždosti o udělen mezinrodn ochrany zpravidla ztrat svůj vznam, pokud je žadatel vydn do cizho sttu ještě před jeho skončenm, přičemž stejn zvěr plat i ve vztahu k navazujcmu soudnmu přezkumu. V tto souvislosti samozřejmě nelze podceňovat riziko neměrnho prodlužovn dlky řzen o vydn, jež je spojeno s podmněnm rozhodnut ministra spravedlnosti o povolen vydn skončenm vše uvedench řzen. Toto riziko však samo o sobě nemůže představovat důvod, pro kter by měla bt osobě, o jejž vydn jde, upřena ze zkona vyplvajc možnost poždat o udělen mezinrodn ochrany a domoci se v jeho rmci posouzen existence důvodů, jež by odůvodňovaly udělen mezinrodn ochrany, a tudž nepřpustnost vydn. Je předevšm povinnost Ministerstva vnitra, aby v přpadech, kdy je vedeno řzen o vydn žadatele, postupovalo co nejvce efektivně a bez průtahů a v tomto směru využvalo prostředky, kter mu zkon o azylu poskytuje [např. 10a psm. e) nebo 16 odst. 2 zkona o azylu]. V tomto směru lze apelovat i na postup krajskch soudů v řzen o žalobě proti přslušnmu rozhodnut Ministerstva vnitra ( 32 soudnho řdu sprvnho) a Nejvyššho sprvnho soudu v přpadnm nslednm řzen o kasačn stžnosti proti rozhodnut krajskho soudu.
IV.
Zvěr
23. Protože se uveden zvěry odchyluj od prvnho nzoru stavnho soudu vyslovenho v nlezech sp. zn. I. S 752/02, I. S 733/05, I. S 2462/10 a II. S 670/12, předložil III. sent stavnho soudu podle 23 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, otzku vztahu rozhodnut ministra spravedlnosti o povolen vydn podle 399 odst. 1 trestnho řdu a rozhodnut soudů o přpustnosti vydn podle 397 trestnho řdu z hlediska přpustnosti stavn stžnosti, lhůty k jejmu podn a rozsahu přezkumu k posouzen plnu, kter se s jeho argumentac v celm rozsahu ztotožnilo a přijalo prvn nzor, jenž je uveden ve vrocch tohoto stanoviska.