Ve věci návrhu prezidenta republiky na zrušení části ustanovení § 102 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění zákona č. 557/1991 Sb. a zákona č. 290/1993 Sb. 91/1994 účinný od 20.05.1994
| Schválené: | 12.04.1994 |
| Účinnost od: | 20.05.1994 |
| Autor: | Ústavního soudu |
| Oblast: | Hanobení republiky a jejího představitele. |
| Zobraziť iba vybrané paragrafy: | Zobrazit |
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 12. dubna 1994 v plénu ve věci návrhu prezidenta republiky na zrušení ustanovení obsaženého v § 102 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění zákona č. 557/1991 Sb. a zákona č. 290/1993 Sb., a vyjádřeného slovy "její Parlament, vládu nebo Ústavní soud" takto:
Ustanovení vyjádřené v § 102 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění zákona č. 557/1991 Sb. a zákona č. 290/1993 Sb., které je vymezeno slovy "její Parlament, vládu nebo Ústavní soud", se dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů zrušuje.
Odůvodněn (podstatn čst)
Prezident republiky předložil 1. prosince 1993 stavnmu soudu nvrh na zrušen shora uveden čsti 102 trestnho zkona, ve zněn zkona č. 290/1993 Sb., kterm se měn a doplňuje trestn zkon a zkon Česk nrodn rady č. 200/1990 Sb., o přestupcch.
Ke zdůvodněn svho nvrhu prezident republiky uvedl, že vymezen skutkov podstaty v 102 je v rozporu s čl. 17 Listiny zkladnch prv a svobod (dle jen "Listina"), protože trestn čin hanoben Parlamentu, vldy a stavnho soudu v pojet a definici stanoven našm trestnm zkonem nen jednak "nezbytnm opatřenm" v naš společnosti a jednak důvody, pro kter lze omezit svobodu projevu občana, nejsou v tto definici vyjdřeny. Kromě toho charakterizuje nvrh trestn čin hanoben sttnch orgnů republiky v napadenm ustanoven jako neurčit a umožňujc různou interpretaci. Podle navrhovatele neupřesňuje, jakho jednn se mus občan dopustit, a to jak z hlediska formy, tak i obsahu hanlivho projevu, vůči chrněnmu objektu. Nvrh pak dovozuje, že takovto nepřesn formulace umožňuje širokou trestn odpovědnost, kter může vst až k porušen stavou garantovanho prva svobody projevu.
Ve vyjdřen Poslaneck sněmovny ze dne 7. ledna 1994 se uvd k nvrhu prezidenta republiky, že nov zněn 102 trestnho zkona reaguje pouze na změněn stavn stav vyplvajc z rozdělen federace a z přijet stavy Česk republiky. Z obsahovho hlediska vyjdřen Poslaneck sněmovny pokld nvrh na zrušen jen čsti 102 trestnho zkona za nejasn, když vytk zkonu nepřesnou formulaci. Podle vyjdřen Poslaneck sněmovny se touto nepřesnost zjevně nemn ta čst zkona, jejž stavnost je napadna, ale nvrhem nedotčen dikce "Kdo ... hanob". Pokud by přliš širokou aplikac tohoto ustanoven došlo k porušen stavně garantovan svobody projevu, poskytuje platn prvn řd - podle vyjdřen Poslaneck sněmovny - proti takovmu protistavnmu zsahu celou řadu možnost obrany, a to i včetně ochrany v řzen před stavnm soudem.
stavn soud se zabval nejprve otzkou aktivn legitimace navrhovatele. Posoudil přitom vhrady, poprajc prvo prezidenta republiky podat nvrh na zrušen zkona nebo jeho jednotlivch ustanoven [podle 64 odst. 1 psm. a) zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu], bez kontrasignace tohoto nvrhu předsedou vldy nebo jm pověřenm členem vldy, protože čl. 63 odst. 2 a 3 stavy čin dajně spolupodpis předsedy vldy podmnkou pro podn uvedenho nvrhu.
Po zvžen těchto vhrad dospěl soud k zvěru, že jde o vklad, kter nen v souladu s textem a smyslem stavy, a poukazuje v tto věci na rozdl ve formulaci odstavce 2 a odstavce 3 čl. 63 stavy. Čl. 63 odst. 2 stavy obsahuje globln vyjdřen blže neurčenho rozsahu (potencilnch) pravomoc, jež mohou bt zkonem svěřeny prezidentu republiky. Naproti tomu čl. 63 odst. 3 stavy stanov, ve kterch přpadech vkon těchto pravomoc (svěřench podle odst. 2 prezidentu republiky) vyžaduje spolupodpis předsedy nebo jm pověřenho člena vldy. Je tomu tak nikoli generelně při jakmkoli způsobu vkonu pravomoc podle čl. 63 odst. 2, ale pouze při takovm způsobu vkonu těchto pravomoc, kter prezident republiky realizuje formou "vydanho rozhodnut" (čl. 63 odst. 3 stavy). Tato formulace zdůrazňuje objektivně-prvn povahu takovho rozhodnut: jde o onen vkon pravomoci, kterm se měn nebo potvrzuje prvn stav (byť i jednotlivch osob). "Vydan rozhodnut" nelze proto chpat jako jakkoli "se rozhodnut" k určitmu chovn. Nvrh prezidenta republiky podle 64 odst. 1 psm. a) zkona o stavnm soudu nen "vydanm rozhodnutm", ale podnětem. Tmto nvrhem realizuje prezident republiky pouze vlastn prvo, zatmco prvo vydat rozhodnut, a tm potvrdit nebo změnit prvn stav, přsluš stavnmu soudu.
stavn soud dle zvžil i jinou vhradu zpochybňujc jak aktivn legitimaci navrhovatele, tak i přslušnost stavnho soudu o nvrhu rozhodnout. stava -- jak znmo -- svěřuje stavnmu soudu prvo rozhodovat o protistavnosti zkonů nebo jejich jednotlivch ustanoven. Protože nvrh prezidenta republiky nenapad protistavnost celho 102 trestnho zkona, ale jen jeho čsti, poukazuje se v nmitkch na to, že se nvrh netk "jednotlivho ustanoven", ale jen jeho čsti, a protože stava nestanov nic o rozhodovn o dlčch čstech jednotlivch "ustanoven", m se za to, že nvrh postrd aktivn legitimaci navrhovatele a stavn soud pak přslušnost o něm rozhodnout.
Rovněž tyto vhrady je třeba odmtnout. Čl. 87 stavy nelze interpretovat ve smyslu ryze formln hierarchizace prva, rozlišujc paragrafy, člnky, odstavce apod. "Jednotlivm ustanovenm" nen prostě jen formln celek, či formln jednotka prvnho textu, ale každ čst prvnho textu, kter - bez ohledu na svou formln podobu - "jednotlivě ustanovuje", tj. vyjadřuje - byť v jednotlivch, tj. dlčch otzkch - určit prvn stav, kter je přesto materilně-prvnm celkem s určitm zřejmm smyslem.
Ochrana určitch instituc před hanobenm obsažen v 102 trestnho zkona je prvnm ustanovenm, jehož obsahem je nrok těchto instituc na trestněprvn ochranu v rozsahu v 102 uvedenm, jakož i obecn povinnost se naplněn skutkov podstaty vyvarovat. Nen rozhodujc, že v tmže paragrafu je chrněn i pojem "republiky" -- rozhodujc je, že ta čst 102, jejž zrušen je prezidentem republiky požadovno, je obsahově samostatně prvně definovateln. Navrhovatel nesm bt nucen k tomu, aby navrhoval i zrušen těch čst jednotlivch paragrafů zkona, kter pokld za stavn a kter si uchovvaj svůj smysl i po zrušen jinch čst thož paragrafu.
Nmitka možn variabiln interpretace, jež by mohla ohrozit princip svobody projevu, nen sama o sobě již dostatečnm důvodem pro zrušen napaden čsti 102 trestnho zkona. Skutkov stav protistavnosti nen určen pouhou možnost dezinterpretace určit prvn normy, ale vyžaduje jednoznačně zjištěn rozporu v textu zkona již existujcho anebo z něho vyplvajcho, což přichz v vahu, jestliže protistavn vklad ze smyslu a textu zkona je nevyhnuteln nebo relně předpokladateln anebo pokud zkon svou povahou takovou interpretaci inspiruje.
U termnu "hanoben" pak jde o pojem, kter nen v našem prvnm řdu novinkou. Na zem Čech a Moravy je použvn průběžně již počnaje trestnm zkonem z roku 1852, za prvn republiky byl převzat do 14 odst. 5 a 6 zkona na ochranu republiky č. 50/1923 Sb., doplněnho zkonem č. 124/1933 Sb., a později i do trestnch zkonů padestch a šedestch let. "Hanoben" se chpalo jako hrub snižovn vžnosti a je v současn nauce trestnho prva vykldno jako hrub znevžen, potupen nebo zesměšněn, jako hrubš toky na vžnost a čest, spchan uržlivm způsobem.
Termn "hanoben" sm o sobě se dnes nechpe jinak než dřve. Rozdl, kter nelze přehldnout, však spočv v tom, že zkon č. 50/1923 Sb. použil termnu "hanoben" jen v 14, a to pouze v souvislosti s hanobenm republiky, tedy pojmu, kter nen vrazem pro určitou instituci s určitou pravomoc, ale je symbolem celkovho uspořdn sttu. Ochranu jednotlivch stavnch instituc upravoval tento zkon jinm způsobem. V 20, kter je vznamově srovnateln s 102 současnho trestnho zkona, se hovoř o hrub neslušnosti vůči jednotlivm stavnm orgnům jen ve zcela určitch souvislostech: došlo-li k rušen vkonu jejich pravomoci, a to s clem snžit jejich vžnost.
Podobně diferencujc je i prava těchto otzek v jinch zemch. To, čm je Česk republika vjimečn, nespočv v tom, že chrn zvlštn skutkovou podstatou trestnho činu republiku a nejvyšš stavn orgny, ale v tom, jakm způsobem je chrn: totiž tak, že nediferencuje skutkovou podstatu hanoben konkrtnch stavnch orgnů pověřench určitmi funkcemi a vybavench určitou pravomoc a hanoben republiky jako symbolickho vrazu pro celkov uspořdn sttu. V stavnm sttě je ochrana konkrtnch instituc s rozhodovac moc vždy užš a vymezenějš: je omezena na plněn jejich stavnch funkc a zřetelnm vymezenm pouze nezbytn mry zsahu do občanskch prv, je součst celkovho systmu kontroly moci. V stavnm sttě tak suvernn lid chrn sebe a primt svch občanskch prv tak proti eventulnmu zneužit moci, a tm i před vlastnm sttem a před vlastnmi delegty.
Z tohoto hlediska je třeba si všimnout tž t okolnosti, že trestn zkon vedle trestnho činu "hanoben Parlamentu, vldy anebo stavnho soudu" podle 102 zn ještě dalš ustanoven použiteln k obdobn trestněprvn ochraně těchto instituc. V hlavě třet vymezuje trestn činy proti vkonu pravomoci sttnho orgnu, jakož i veřejnho činitele. Zřejm korelt ke skutkov podstatě 102 obsahuj zejmna 154 odst. 2 a 156 odst. 3 trestnho zkona.
V prvm přpadě ( 154 odst. 2) se formuluje skutkov podstata jako hrub uržka nebo pomluva sttnho orgnu, ve druhm ( 156 odst. 3) pak veřejnho činitele. Teorie trestnho prva a soudn praxe spojuje s oběma pojmy ("hanoben" a "hrub uržka nebo pomluva") shodn nležitosti. Jde o tok na čest, pověst a vžnost orgnu, přičemž znevažujc projev může bt spchn různm způsobem: slovně, psemně, graficky, gestem nebo i fyzickm konem nedosahujcm intenzity nsil.
Do jak mry se ustanoven 102 a 154 odst. 2, resp. 156 odst. 3 skutečně shoduj, odvis však tž od posouzen souvislost, do nichž jsou zasazena.
Při zjištěn, že jde o shodn ustanoven, lze sice pochybovat o čelnosti takovho řešen, duplicitu nelze však prvně napadat, protože plat prvn zsada "superfluum non nocet" - nadbytečnost neškod. Stranou vahy stavnho soudu zůstv přitom pojem "hanoben Česk republiky" v prvn čsti 102 trestnho zkona, kter nen předmětem nmitek navrhovatele. Nutno poznamenat, že pojem "republika" se liš od pojmu "sttnch orgnů": je abstraktnm vrazem vyjadřujcm spše celkov uspořdn sttu.
Jinak je tomu u konkrtnch instituc sttu, jakmi jsou Parlament, vlda či stavn soud, jež pln konkrtn posln, jsou stavou obdařeny konkrtnmi funkcemi a pravomocemi a jsou "materializovny" i přslušnm personlnm vybavenm. Použitm obecnho a jednoznačnho termnu "sttn orgn" v 154 trestnho zkona jsou v rozsahu stanoven skutkov podstaty chrněny sttn orgny kolektivně i institucionlně (jako jednotliv instituce) a v 156 pak i jednotliv veřejn činitel.
V přpadě 154 odst. 2 a 156 odst. 3 trestnho zkona upřesňuje hlava třet trestnho zkona smysl a rmec poskytovan trestněprvn ochrany. Vlastnm objektem ochrany nejsou instituce samy o sobě, ve sv "materializovan" podobě, ale posln, jehož jsou v demokratick společnosti nositeli: jejich činnost zprostředkuje nerušenou funkci stavnho a prvnho sttu. Nejvlastnějšm objektem ochrany se tak stv soubor hodnot, na nichž demokratick stt spočv a z nichž vychz. Proto může bt skutkov podstata trestnho činu hrub uržky nebo pomluvy sttnho orgnu nebo veřejnho činitele naplněna jen tehdy, je-li sttn orgn, resp. veřejn činitel hrubm způsobem napaden (tj. hrubou uržkou a pomluvou), v přm souvislosti s vkonem svch pravomoc: při vkonu anebo pro vkon pravomoc.
V důsledku tohoto rozdlu je nepochybn, že v 102 jde o jin vymezen skutkov podstaty pro skutky, kter by jinak byly postižiteln již na zkladě 154 odst. 2 a 156 odst. 3 trestnho zkona. Proto nen možn na 102 aplikovat větu: superfluum non nocet. Tato podvojnost a přece rozdlnost pravy vede pak k interpretacm, jež vyřazuj Parlament, vldu a stavn soud z rmce sttnch orgnů, ačkoli sttnmi orgny jsou, a poskytuje jim v 102 nadřazen druh prvn ochrany, kter je jinak běžn jen pro ochranu abstraktnch symbolů sttu.
Zkon vymezenm trestněprvn ochrany stavnch instituc v 102 stanov rovněž meze pro vkon zkladnch prv a svobod občanů. Zkon v prvnm sttě nen však jen internm oběžnkem pro sttn apart a trestn zkon nen intern směrnic pro trestn soudnictv. Zkon je veřejně publikovan prostředek, kter m předevšm občanům samm zřetelně vyznačit, co sm a co nesm, a co ještě sm a co již nesm.
Podmnkou pro uplatňovn občanskch prv je i zřeteln veden hranice mezi svobodou, kter je konstruktivnm zkladem demokratick a kritick společnosti, a svobodou, kter směřuje k destrukci obecnch lidskch a demokratickch hodnot. Proto demokratick stty uznvaj i oprvněnost určitch omezen vkonu občanskch a lidskch prv a svobod. Princip prvnho sttu vychz z priority občana před sttem, a tm i z priority zkladnch občanskch a lidskch prv a svobod. V povaze prvnho sttu je však obsaženo tak vědom, že takov opatřen je třeba minimalizovat a současně čelit pokušen sttu a mocnch jednotlivců v něm zskat vce moci, než nezbytně potřebuj.
Protože každ zkon obsahujc přkazy a zkazy zasahuje do svobody jednotlivce a jeho zkladnch prv, je třeba uvžit, zda a do jak mry jsou přkazy zkona zřetelně a přesně definovny, ale tak, zda jsou svmu čelu přiměřen, vhodn a potřebn.
V stavnm sttě nen totiž důležit jen to, jakm způsobem jsou schopny zkony interpretovat soudy, ale tak, jak si tyto zkony bude vykldat občansk veřejnost. Prvn nejistota občanů znamen ztrtu věrohodnosti prvnho sttu a překžku občansk aktivity zroveň. Zatmco i laik si dokže učinit představu o skutkov podstatě 154 odst. 2 a 156 odst. 3, u 102 trestnho zkona se ocit v pochybnostech o tom, kde je konec kritiky a začtek hanoben stavnch instituc, jestliže nen vůbec určena vazba skutkovho děje ani na posln nebo funkci, činnost anebo alespoň pravomoc a jej vkon jednotlivmi institucemi. Tm nen ani upřesněno, co je na těchto institucch hodn zvlštn trestněprvn ochrany, takže v těchto souvislostech nabv termn "hanoben" značně povšechnho a neurčitho vznamu. Nen pochyb o tom, že tato vgn neurčitost může bt chpna jako relikt starch vrchnostenskch režimů, kter si v určitch otzkch zpravidla ponechvaly k voln dispozici mlhav formulace, jež umožňovaly podle potřeb interpretaci "ad usum Delphini".
Jinm prvkem prvnho sttu je zsada přiměřenosti, tj. odpovdajc přiměřen korelace mezi clem a použitmi prostředky. Hranice pro přiměřenost a přijatelnost zsahu 102 trestnho zkona do občanskch prv jsou stanoveny zejmna v čl. 17 Listiny, kter definuje jak svobodu projevu, tak i hranice jejho možnho omezen. Podle čl. 17 odst. 4 Listiny lze svobodu projevu a prvo vyhledvat a šřit informace omezit zkonem jen tehdy, jde-li o opatřen v demokratick společnosti nezbytn pro ochranu prv a svobod druhch, bezpečnost sttu, veřejnou bezpečnost a ochranu veřejnho zdrav a mravnosti. Na zkladě čl. 4 odst. 1 Listiny mus ukldn povinnost zkonem respektovat zachovn zkladnch prv a svobod a dle odstavce 4 mus bt šetřeno jejich podstaty a smyslu a omezen nesměj bt zneužvna k jinm čelům, než pro kter byla stanovena.
Rovněž čl. 10 mluvy na ochranu lidskch prv a zkladnch svobod (dle jen "mluva") klade obdobn nroky na nš prvn řd z hlediska mezinrodněprvnch zvazků Česk republiky a stanov obdobn podmnky jako čl. 17 Listiny, zejmna omezuje zkonn zsah do prv a svobod na "opatřen v demokratick společnosti nezbytn" pro ochranu hodnot, jež se v podstatě shoduj s včtem čl. 17 Listiny (text Listiny se řdil čl. 10 mluvy). V důsledku toho m pro posouzen 102 trestnho zkona velk vznam pojet zkonnosti a zkonnch omezen občanskch prv, jak je chpno mezinrodnm společenstvm na zkladě mluvy, jakož i jejich interpretace v jurisdikci Evropskho soudu pro lidsk prva.
Podle stanoviska Evropsk komise pro lidsk prva, jakož i Evropskho soudu pro lidsk prva lze za zkon považovat jedině prvn normu formulovanou s dostatečnou přesnost, aby občanu umožnila sv chovn regulovat.
Při potencilnm konfliktu mezi svobodou projevu a prvem sttu ji v přpadě nezbytnosti omezit, vychz Evropsk soud pro lidsk prva ze zvšen ochrany jednotlivce, protože svobodu projevu pokld za jeden z hlavnch zkladů demokratick společnosti, a to i tehdy, jde-li o informace nebo myšlenky, kter urž, šokuj nebo znepokojuj stt, či čst obyvatelstva. To odpovd, podle stanoviska uvedenho soudu, požadavkům pluralismu, snšenlivosti a otevřenosti demokratick společnosti. Svoboda tisku dle uvedenho soudu skt veřejnmu mněn jeden z nejlepšch prostředků, jak poznat a posoudit myšlenky a postoje vedoucch politickch představitelů. Svoboda politick diskuse je skutečnm jdrem pojmu demokratick společnosti. Evropsk soud pro lidsk prva proto rozhodl, že meze přpustn kritiky jsou proto širš u politika jako takovho než u soukrom osoby: na rozdl od soukrom osoby se politik nevyhnutelně a vědomě vystavuje přsn kontrole vlastnch slov a gest jak ze strany novinřů, tak širok veřejnosti. Čl. 10 odst. 2 mluvy umožňuje chrnit pověst jinch a politik požv tto ochrany rovněž, ale v takovm přpadě mus bt požadavek ochrany poměřovn zjmem na svobodn diskusi o politickch otzkch.
Po zvžen všech okolnost a souvislost, do nichž je 102 trestnho zkona zasazen, dospěl stavn soud Česk republiky k zvěru, že neurčit a nevymezen trestněprvn ochrana Parlamentu, vldy a stavnho soudu v 102 trestnho zkona jde nad rmec stavnho pořdku a mezinrodnch zvazků Česk republiky, neboť při dostatečn trestn ochraně sttnch orgnů v 154 odst. 2 a 156 odst. 3 vnš svou obecnost a neurčitost prvek nadbytečn ochrany, kter navc nevymezenost objektu ochrany vybočuje jak z obecně uznvanch zsad prvnho sttu, tak i z rmce omezujcho v čl. 17 Listiny zsahy sttu do občanskch prv na opatřen, kter jsou svou povahou nezbytn k zachovn určitch hodnot. V 102 trestnho zkona nemůže jt o nezbytn opatřen již proto, že ochrana poskytovan sttnm orgnům v 154 a 156 je dostačujc a z hlediska vymezen objektu ochrany přesnějš. Pojet 102 trestnho zkona je v tomto směru rovněž v rozporu s mezinrodnmi zvazky Česk republiky a jurisdikc Evropskho soudu pro lidsk prva.
Nevymezenm skutečnho objektu trestněprvn ochrany v 102 je ve skutečnosti chrněno vrchnostensk postaven, tj. msto v institucionln hierarchii sttnch orgnů, ačkoli by měla bt předmětem ochrany realizace posln a funkce, kter Parlamentu, vldě a stavnmu soudu v životě demokratick společnosti nlež. Protože ochranu vkonu pravomoci sttnch orgnů, a tm i jejich lohy v demokratick společnosti, obsahuje a vymezuje 154 trestnho zkona a protože sttnmi orgny jsou nepochybně i Parlament, vlda a stavn soud, vznik představa, že 102 zavd jakousi absolutn institucionln ochranu uvedench stavnch orgnů navc, kter v tomto přpadě nen vzna na vkon jejich pravomoci. Tm ztrc interpretace pojmu hanoben sv meze a svou vazbu na funkci těchto stavnch orgnů. V 102 trestnho zkona termn "hanoben" nebere zřetel ani na mysl pachatele ani na mru ohrožen vkonu pravomoci a vůbec lohy stavn instituce v demokratickm systmu a je ve sv podobě srovnateln nejspše s klasickou uržkou Majesttu jeho Veličenstva.
Tm je přmo inspirovna interpretace, kter je v rozporu předevšm s čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 mluvy, protože nejde o opatřen v demokratick společnosti z důvodů v těchto člncch uvedench nezbytn, dle s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož při použvn ustanoven o mezch zkladnch prv a svobod mus bt šetřeno jejich podstaty a smyslu a omezen nesměj bt zneužvna k jinm čelům, než pro kter byla stanovena. Je v rozporu i s čl. 1 stavy, podle něhož zkladem prvnho sttu je cta k prvům a svobodm člověka a občana a kter spolu s čl. 1 Listiny formuluje primt zkladnch prv a svobod.
Napojenm trestněprvn ochrany Parlamentu, vldy a stavnho soudu na ochranu "republiky" ve společnm paragrafu dochz ke smšen dvou různch a nesrovnatelnch kategori chrněnho objektu. Zatmco pro ochranu abstraktnch pojmů, jako je např. "republika" anebo sttn symbol, je obecnějš dikce "hanoben" obvykl, u zmněnch instituc by měla ochrana bt vzna na lohu, kter těmto institucm v demokratick společnosti přsluš, a tm na způsob, jakm tuto lohu pln. Jestliže totiž v prvm přpadě jde o ochranu ideovch hodnot, jde ve druhm o ochranu funkčnch hodnot společnosti, a jejich prostřednictvm o ochranu demokratickch principů.
Podle vyjdřen z 10. ledna 1994 podepsanho předsedou Poslaneck sněmovny reaguje nov zněn 102 trestnho zkona pouze na změny stavnho stavu vyplvajc z rozdělen sttu, přičemž nvrh stavněprvnho vboru Poslaneck sněmovny na vypuštěn 102 trestnho zkona nebyl tehdy akceptovn.
stavn soud soud, že přizpůsobenm 102 trestnho zkona pouze na rozdělen sttu vznik rozpor mezi pojetm ochrany stavnch instituc, jež zůstalo poplatn "starmu režimu", a novm stavnm pořdkem, jakož i mezinrodnmi zvazky Česk republiky, jež vychzej ze zcela odlišnch stavnch principů.
Po přihldnut ke všem okolnostem a souvislostem stavn soud shledv, že 102 trestnho zkona v rozsahu vymezenm v zkoně č. 290/1993 Sb. slovy: "jej Parlament, vldu nebo stavn soud" odporuje čl. 17 odst. 4 a čl. 4 odst. 4 Listiny, čl. 10 odst. 2 mluvy, jakož i principům prvnho sttu a primtu zkladnch prv a svobod obsaženm v čl. 1 a čl. 3 stavy Česk republiky a v čl. 1 Listiny.