Ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 17 zákona České národní rady č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky 6/1996 účinný od 12.01.1996
| Schválené: | 08.11.1995 |
| Účinnost od: | 12.01.1996 |
| Autor: | Ústavního soudu |
| Oblast: | Nabývání státního občanství., Právo vlastnit majetek. |
| Zobraziť iba vybrané paragrafy: | Zobrazit |
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 8. listopadu 1995 v plénu ve věci navrhovatele Ing. P. U., zastoupeného JUDr. P. R., a účastníka řízení -- Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky o návrhu na zrušení ustanovení § 17 zákona České národní rady č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, podaného spolu s ústavní stížností proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 1994 č. j. 38 Ca 4/94-13 takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodněn
(podstatn čst)
Navrhovatel - stěžovatel podal stavn stžnost proti rozsudku Městskho soudu v Praze, jmž byla zamtnuta jeho žaloba se ždost o přezkoumn rozhodnut Magistrtu hl. m. Prahy ze dne 11. 8. 1994 č. j. MHMP 70379/OVS 1176/1994, kterm bylo zamtnuto jeho odvoln proti rozhodnut Obvodnho řadu v Praze 2 ze dne 6. 6. 1994 č. j. 606/4-2571/94. Tmto rozhodnutm bylo určeno, že podle ustanoven 13 psm. c) a 17 zkona Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb., o nabvn a pozbvn sttnho občanstv Česk republiky, nelze stěžovateli vydat osvědčen o sttnm občanstv Česk republiky.
Současně stěžovatel podal nvrh na zrušen ustanoven 17 zkona Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb. (jehož aplikace vedla k citovanmu rozhodnut Městskho soudu v Praze), podle něhož sttn občan Česk republiky pozbv sttn občanstv Česk republiky okamžikem, kdy na vlastn ždost nabyl ciz sttn občanstv s vjimkou, kdy ciz sttn občanstv zskal v souvislosti s uzavřenm manželstv nebo narozenm.
Stěžovatel uvedl, že podle ustanoven 3 zkona Nrodn rady Slovensk republiky č. 40/1993 Z.z., o sttnm občanstv Slovensk republiky, zskal dnem 30. 6. 1993 volbou sttn občanstv Slovensk republiky. Pot poždal Obvodn řad pro Prahu 2 o vystaven osvědčen o sttnm občanstv Česk republiky a vslovně uvedl, že jako občan Česk republiky zskal volbou dne 30. 6. 1993 slovensk sttn občanstv. Zdůraznil, že projevil vůli pouze k zskn i slovensk přslušnosti, neprojevil však vůli pozbt občanstv česk. Obvodn řad v Praze 2 rozhodl, že podle 13 psm. c) a 17 zkona Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb. osvědčen o sttnm občanstv Česk republiky nelze vydat. V odůvodněn svho rozhodnut sprvn orgn uvedl, že pozbyt sttnho občanstv Česk republiky je vzno podle ustanoven 13 psm. c) a 17 zkona Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb. na nabyt cizho sttnho občanstv s vjimkou v zkoně uvedench přpadů.
Proti tomuto rozhodnut podal stěžovatel odvoln, kter Magistrt hl. m. Prahy zamtl a rozhodnut sprvnho orgnu 1. stupně potvrdil z důvodů, kter uvedl obvodn řad.
Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnut sprvn žalobu podle 247 a nsl. o.s.ř. Poukzal na zněn čl. 12 odst. 2 stavy Česk republiky (dle jen "stava"), podle něhož nikdo nemůže bt proti sv vůli zbaven sttnho občanstv, a prohlsil, že on sm vůli směřujc k pozbyt sttnho občanstv Česk republiky nikdy neprojevil.
Rozsudkem Městskho soudu v Praze ze dne 31. 10. 1994 č. j. 38 Ca 4/94-13 byla žaloba zamtnuta. Městsk soud považoval za nepochybn, že žalobce jako sttn občan Česk republiky si dne 30. 6. 1993 zvolil podle 3 zkona Nrodn rady Slovensk republiky č. 40/1993 Z.z. slovensk sttn občanstv a tmto dnem tak sttn občanstv Slovensk republiky nabyl. V takovm přpadě nen rozhodn, zda současně projevil vůli pozbt sttn občanstv Česk republiky, neboť s nabytm cizho sttnho občanstv zkon Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb. spojuje bez dalšho pozbyt sttnho občanstv Česk republiky (vyjma taxativně uvedench přpadů) a těchto důsledků si měl bt žalobce vědom. I když cit. zkon Nrodn rady Slovensk republiky rozlišuje volbu sttnho občanstv Slovensk republiky a udělen tohoto občanstv na zkladě ždosti, je třeba vychzet z toho, že k nabyt cizho sttnho občanstv došlo na zkladě vlastnho projevu vůle žalobce. Za takov projev vůle nelze pokldat pouze ždost o udělen sttnho občanstv Slovensk republiky, ale i volbu tohoto sttnho občanstv. Je nutno vzt zřetel i na skutečnost, že možnost volby se vztahovala pouze na bval občany Česk a Slovensk Federativn Republiky, kteř nebyli k 31. 12. 1992 sttnmi občany Slovensk republiky. Jedn se tedy o specifick způsob nabyt sttnho občanstv Slovensk republiky a z toho, že tento způsob nen vslovně uveden v ustanoven 17 zkona Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb., nelze dovodit, že v takovm přpadě k pozbyt sttnho občanstv nedochz. Z těchto důvodů měl soud za to, že ustanoven 17 zkona Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb. nen v rozporu s čl. 12 stavy, neboť nabyt cizho sttnho občanstv, s vjimkou taxativně uvedench přpadů, je spojeno s projevem vůle, a proto nelze konstatovat, že sttn občan Česk republiky je v takovm přpadě zbavovn občanstv Česk republiky proti sv vůli.
Stěžovatel napadl mimo jin zvěr Městskho soudu v Praze, že ustanoven 17 zkona Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb. neodporuje čl. 12 odst. 2 stavy. Tento zvěr soud opr o tvrzen, že sttn občanstv Česk republiky pozbv každ jej přslušnk, kter na zkladě sv ždosti zsk občanstv jinho sttu, neboť již tmto jednnm je i srozuměn s jeho důsledky, jimiž je pozbyt sttnho občanstv Česk republiky. Podle napadenho rozhodnut nen rozhodujc, zda vůle pozbt sttn občanstv Česk republiky byla explicitně projevena, "neboť je-li se samotnm projevem vůle nabt ciz sttn občanstv spojen jako zkonn důsledek pozbyt občanstv českho, obsahuje projev vůle směřujc k zskn ciz sttn přslušnosti vždy i projev vůle směřujc ke ztrtě českho sttnho občanstv". Uveden vaha však podle nzoru stěžovatele nepřihlž ke skutečnosti, že ždn prvn předpis Česk republiky neobsahuje princip zkazu dvojho sttnho občanstv, kter naopak vslovně připoušt. Občan mus nepochybně vychzet i ze znalosti předpisů o nabvn a pozbvn sttnho občanstv Česk republiky, avšak předevšm se spolh na to, že jsou v souladu s stavou, kter o pozbvn sttnho občanstv Česk republiky obsahuje explicitn ustanoven, zakazujc možnost zbavit sttnho občanstv kohokoli proti jeho vůli. Pokud by byl akceptovn vklad Městskho soudu v Praze, kter interpretuje 17 zkona Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb. tak, že stěžovatel sttn občanstv Česk republiky pozbyl ex lege, znamenalo by to, že citovan ustanoven je v přkrm rozporu s čl. 12 odst. 2 stavy, kter zakazuje, aby kterkoli česk sttn občan byl svho občanstv zbaven proti sv vůli.
"Zbavenm" sttnho občanstv ve smyslu citovanho stavnho předpisu se proto nepochybně rozum zbaven jakmkoli způsobem, tedy jak ex lege, tak rozhodnutm sttnho orgnu.
Podle nzoru stěžovatele je tedy ustanoven 17 zkona Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb. v rozporu s čl. 12 odst. 2 stavy, protože toto ustanoven spojuje pozbyt sttnho občanstv Česk republiky pouze s nabytm cizho sttnho občanstv, aniž by uveden nsledek podmiňoval nepochybnm zjištěnm, že pozbyt sttnho občanstv nen v rozporu s vůl sttnho občana. Napaden rozhodnut dle představuj potencionln ohrožen svobody stěžovatele, a to pokud jde o prvo nebt nucen k opuštěn sv vlasti (vlastn země) a prvo na svobodn nvrat do n, tedy prv a svobod, kter jsou zaručena:
- v čl. 14 odst. 1 Listiny zkladnch prv a svobod (dle jen "Listina"),
- v čl. 3 protokolu č. 4 k mluvě o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod,
- v čl. 12 odst. 4 Mezinrodnho paktu o občanskch a politickch prvech.
V tomto smyslu jsou podle mněn stěžovatele napaden rozhodnut i ustanoven 17 cit. zkona v rozporu s stavnm pořdkem Česk republiky.
Stěžovatel konečně uvd, že aplikace ustanoven 17 zkona Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb., obsažen v napadenm rozsudku konstatujcm pozbyt jeho sttn přslušnosti k Česk republice ex lege, představuje porušen zsady rovnosti před zkonem, tedy zkladnho prva stěžovatele vyjdřenho v čl. 3 odst. 1 Listiny, v čl. 14 mluvy o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod a v čl. 26 Mezinrodnho paktu o občanskch a politickch prvech.
Podle 74 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, může bt spolu s stavn stžnost podn nvrh na zrušen zkona nebo jinho prvnho předpisu anebo jejich jednotlivch ustanoven, jejichž uplatněnm nastala skutečnost, kter je předmětem stavn stžnosti, jestliže podle tvrzen stěžovatele jsou v rozporu s stavnm zkonem nebo mezinrodn smlouvou podle čl. 10 stavy, popřpadě se zkonem, jedn-li se o jin prvn předpis.
Podle 78 odst. 1 zkona č. 182/1993 Sb., jestliže byl spolu s stavn stžnost podn nvrh na zrušen prvnho předpisu podle 74, sent řzen přeruš a nvrh na zrušen prvnho předpisu postoup plnu k rozhodnut podle čl. 87 odst. 1 psm. a) nebo b) stavy.
Sent stavnho soudu se v prv řadě zabval otzkou, zda jsou podmnky tohoto zkonnho ustanoven splněny. Dospěl k zvěru, že nvrh na zrušen prvnho předpisu (ustanoven 17 zkona Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb.) byl podn (spolu s stavn stžnost) v souladu s uvedenm ustanovenm, neboť jeho aplikace vedla k rozhodnut Městskho soudu v Praze touto stžnost napadenho. Proto usnesenm ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. I. S 2/95 sent řzen o stavn stžnosti přerušil a nvrh na zrušen ustanoven 17 zkona Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb. postoupil plnu stavnho soudu k rozhodnut podle čl. 87 odst. 1 psm. a) stavy.
V rmci posuzovn uvedenho nvrhu, o němž rozhoduje plnum stavnho soudu, se soudce zpravodaj ztotožnil s vše uvedenmi prvnmi nzory sentu stavnho soudu. Důvody k odmtnut nvrhu podle 43 zkona č. 182/1993 Sb. neshledal.
Poslaneck sněmovna Parlamentu (předseda sněmovny Dr. Milan Uhde) poukzala na to, že zkon Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb. byl schvlen potřebnou většinou poslanců dne 29. 12. 1992, byl podepsn přslušnmi stavnmi činiteli a řdně vyhlšen. Podle důvodov zprvy se jedn o nov způsob pozbyt sttnho občanstv Česk republiky v přpadě, kdy sttn občan Česk republiky nabude na vlastn ždost ciz sttn občanstv. Toto ustanoven vychz ze zsady, podle nž by každ fyzick osoba měla mt pouze jedno sttn občanstv. Obdobn prvn prava plat v řadě jinch zem.
Poslaneck sněmovna dle uvedla, že ustanoven 17 zkona Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb. vychz z předpokladu, že sttn občan může poždat o nabyt cizho sttnho občanstv, přičemž okamžikem jeho nabyt ztrc sttn občanstv Česk republiky. Podn ždosti sttnho občana o nabyt cizho sttnho občanstv je přitom nepochybně dobrovolnm a svobodnm projevem vůle tohoto občana. Se zmněnm projevem vůle pak ustanoven 17 cit. zkona spojuje stanoven prvn důsledky, tj. pozbyt sttnho občanstv Česk republiky. S přihldnutm k tomu je ustanoven 17 cit. zkona zcela v souladu s čl. 12 odst. 2 stavy neboť podnm ždosti o nabyt cizho sttnho občanstv projevuje žadatel nepochybně svoji vůli, a to zcela v souladu se smyslem citovanho člnku stavy Česk republiky. Zůstv však otzkou, zda volbu cizho sttnho občanstv lze považovat v širšm smyslu tž za "ždost" o nabyt cizho sttnho občanstv ve smyslu 17 cit. zkona.
Za tohoto stavu věci vyjdřila Poslaneck sněmovna stanovisko, že zkonodrn sbor jednal v přesvědčen, že přijat zkon je v souladu s stavou, stavnm pořdkem Česk republiky a našm prvnm řdem.
stavn soud si rovněž vyždal vyjdřen Ministerstva vnitra Česk republiky, kter je přslušnm resortnm orgnem ve věcech sttnho občanstv Česk republiky ( 49 odst. 1 zkona č. 182/1993 Sb.).
Ministerstvo vnitra uvedlo, že pozbyt sttnho občanstv podle 17 zkona Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb. nelze považovat za zbaven občanstv proti vůli občana. O zbaven (odnět) občanstv v tomto přpadě sprvn orgny nerozhoduj, nbrž pouze registruj, že občan Česk republiky na vlastn ždost nabyl ciz sttn občanstv a tm pozbyl občanstv Česk republiky. Podle nzoru Ministerstva vnitra se občan může sm rozhodnout, zda požd o ciz sttn občanstv a tm je srozuměn s prvnmi důsledky, kter tento projev vůle bude mt na jeho sttn občanstv Česk republiky.
Nmitku, že ztrta občanstv Česk republiky podle 17 cit. zkona nenastane v přpadě, kdy občan nabyl ciz sttn občanstv tzv. volbou občanstv, nepovažuje Ministerstvo vnitra za vznamnou. Nen rozhodujc forma nabyt sttnho občanstv, ale podstatn je, že nabyt cizho občanstv bylo spojeno s podnm ždosti občana, tedy s projevem jeho vůle, kter lze po formln strnce označit jako ždost, prohlšen, sdělen apod.
Ministerstvo vnitra se dle vyjdřilo i k důsledkům nabyt cizho sttnho občanstv v prvnch řdech jinch sttů. Jedn se např. o tyto stty:
Rakousko
Rakousk občanstv se pozbv:
1. zsknm ciz sttn přslušnosti
Švdsko
Švdsk občanstv se ztrc:
1. když osoba, kter nabv ciz sttn občanstv, o toto občanstv poždala nebo vslovně souhlasila s jeho udělenm
Obdobně je situace ohledně pozbvn sttnho občanstv řešena napřklad i v Dnsku, Norsku, Nizozem, Austrlii, Bolvii a Mexiku.
Ministerstvo vnitra dle sdělilo, že se připravuje nov Evropsk mluva o sttnm občanstv a vojensk povinnosti v přpadě vceronsobnho sttnho občanstv. Tento nvrh je však dosud projednvn na expertnch jednnch Rady Evropy a je obtžn určit, kdy bude konečn zněn dopracovno.
Vlastn rozbor problematiky
I.
stavn soud se v prv řadě zabval formln strnkou přijet zkona Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb. Z vyjdřen Poslaneck sněmovny Parlamentu a ze sněmovnch tisků 208 a 209 (obsahujcch těsnopiseckou zprvu o 19. schůzi Česk nrodn rady ze dne 29. 12. 1992) bylo prokzno, že uveden zkon byl projednvn a přijat Českou nrodn radou dne 29. 12. 1992, hlasovalo pro něj 155 poslanců a proti němu hlasovalo 13 poslanců. Zkon byl podepsn přslušnmi stavnmi činiteli a řdně vyhlšen ve Sbrce zkonů Česk republiky v čstce 12/1993. Proto stavn soud dovodil, že uveden zkon byl přijat a vydn v mezch stavou stanoven kompetence a stavně předepsanm způsobem ( 68 odst. 2 in fine zkona č. 182/1993 Sb.).
II.
Pro pochopen širšch souvislost zkouman věci se stavn soud dle zabval důvody, kter zkonodrce k vydn zkona o nabvn a pozbvn sttnho občanstv Česk republiky vedly. V citovanch sněmovnch tiscch se zdůrazňuje, že zkladnm principem uplatněnm v navrženm zkoně je zsada, podle kter by každ občan měl mt pokud možno pouze jedno sttn občanstv. Vychz se přitom ze snahy předejt problmům, kter jsou s dvojm občanstvm spojeny jak pro fyzickou osobu, tak pro stt. Z obdobnch důvodů preferuj tuto zsadu i někter jin stty. Zpravidla přmo ve vlastnch zkonech o sttnm občanstv stanov, že pokud jejich sttn občan zsk na vlastn ždost ciz sttn občanstv, pozbv občanstv původn. Při přpravě nvrhu zkona byla respektovna zsada stanoven stavnm zkonem č. 23/1991 Sb., že nikdo nemůže bt proti sv vůli zbaven sttnho občanstv. Stejně tak je třeba chpat i pozbyt sttnho občanstv Česk republiky v důsledku nabyt sttnho občanstv cizho sttu na vlastn ždost.
Sama důvodov zprva k vldnmu nvrhu zkona o nabvn a pozbvn sttnho občanstv Česk republiky uvd, že dosavadn prvn prava je kus a nestanov zsadn podmnky pro nabvn a pozbvn sttnho občanstv. Z těchto důvodů, i vzhledem ke vzniku samostatnho sttu -- Česk republiky -- je třeba institut sttnho občanstv nově upravit. Vychz se přitom ze zsady, že fyzick osoby by měly mt možnost, při dodržen zkonem stanovench podmnek, nabt nebo pozbt sttn občanstv Česk republiky. Důraz je v maximln mře kladen na zachovn pouze jednoho sttnho občanstv.
III.
Stěžovatel se v prv řadě dovolv čl. 12 odst. 2 stavy, kter stanov, že nikdo nemůže bt proti sv vůli zbaven sttnho občanstv. Tento člnek však reaguje zejmna na instituci odnět sttnho občanstv z doby před listopadem 1989 a snaž se stavně prvn pravou takovmu zsahu do prv občana zabrnit. čelem stavnho přkazu zakotvenho v čl. 12 odst. 2 stavy tedy bylo a je vyloučen možnosti, aby zkonodrce vytvořil takovou prvn pravu, kter by zbaven sttnho občanstv koncipovala jako sankci za eventuln protiprvn jednn občana. V souzen věci však napaden 17 zkona Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb. sleduje jin cl, jestliže předpokld, že občan vyvinul vlastn iniciativu ciz sttn občanstv zskat. Z tohoto hlediska nejde u občana o zbaven sttnho občanstv, nbrž o ztrtu sttnho občanstv zsknm občanstv jinho sttu. Z toho je patrno, že smysl čl. 12 odst. 2 stavy je zcela jin, než dovozuje stěžovatel. Pokud by byla stěžovatelova interpretace čl. 12 odst. 2 stavy -- v porovnn s 17 cit. zkona -- sprvn, znamenalo by to ve svch důsledcch, že stava zakazuje zkonodrci, aby (byť pro futuro) vyloučil existenci dvojho či několikerho sttnho občanstv. Takov zkaz by ovšem byl zcela absurdn, neboť by omezoval prvo suvernnho sttu čelit bipolitismu a byl by v rozporu -- jak je uvedeno na jinm mstě tohoto nlezu -- s platnmi i s připravovanmi mezinrodnmi smlouvami v současn demokratick Evropě. stavn soud proto nesdl nzor stěžovatele, že při zkoumn stavnosti 17 zkona Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb. je čl. 12 odst. 2 stavy relevantn.
stavn soud považuje za podstatn, že k nabyt cizho sttnho občanstv podle 17 cit. zkona dochz vlastnm projevem vůle občana (žadatele) a že zkonnm nsledkem takovho projevu vůle je ztrta sttnho občanstv Česk republiky. Ustanoven zkona Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb. byla řdně publikovna ve Sbrce zkonů a vešla v obecnou znmost. Každ občan je povinen znt prvn řd republiky, což lze důvodně předpokldat zejmna u těch, kteř v souvislosti se sttnm občanstvm mnili či mn učinit ten či onen prvn kon. Jestliže tedy občan projevil (projev) vůli nabt na vlastn ždost ciz sttn občanstv, musel (mus) si bt vzhledem k jasnmu a kategorickmu zněn napadenho zkonnho ustanoven -- tedy předpisu obecně zvaznho -- vědom toho, že de lege lata pozbv sttn občanstv Česk republiky, jakmile zsk sttn občanstv cizho sttu. Pokud vzdor tomu takov kon učinil (učin), je povinen snšet prvn nsledky, kter s tmto konem platn prvo spojuje.
Nzor, že z hlediska stavnosti 17 zkona Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb. je čl. 12 odst. 2 stavy irelevantn, lze podepřt i argumenty, kter vychzej z gramatickho vkladu obou předpisů.
Čl. 12 odst. 2 stavy na straně jedn a čl. 12 odst. 1 stavy a 17 zkona Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb. na straně druh použvaj odlišnch termnů ("zbaven" sttnho občanstv, "pozbyt" sttnho občanstv). Tento terminologick rozdl naznačuje mysl zkonodrce odlišit dvě kvalitativně různ situace. Uveden změr lze dovodit zejmna porovnnm obou odstavců čl. 12 stavy. (Čl. 12 odst. 1 prav, že nabvn a pozbvn sttnho občanstv Česk republiky stanov zkon. Čl. 12 odst. 2 stanov, že nikdo nemůže bt proti sv vůli zbaven sttnho občanstv.) Je totiž stěž mysliteln, že by stavodrce v jedinm ustanoven použil dva různ termny, pokud by tm nechtěl vyvolat odlišn prvn nsledky a řešit tak situace nikoli stejn, nbrž různ. O to tak jde v souzen věci.
Pokud se tk skutečnosti, že obecn termn "zbaven" m z hlediska současn češtiny jin vznam než termn "pozbyt", lze odkzat zejmna na odbornou literaturu jazykovědnou (srov. Slovnk spisovnho jazyka českho, 1989, ČSAV -- stav pro jazyk česk, svazek IV., str. 367, svazek VIII., str. 238). Vraz "zbaviti" m podle cit. slovnku vznam zejmna: nějakm zsahem odstranit působen, vliv někoho či něčeho, odejmout někomu něco, připravit někoho o něco (zbavit někoho vedoucho msta). V prvn terminologii je znm např. pojem "zbaven způsobilosti k prvnm konům", "zbaven rodičovskch prv". Gramatick vznam tohoto hesla i jeho porovnn se znmmi prvnmi instituty zřetelně nasvědčuj tomu, že pojem "zbaven" předpokld vnějš (zpravidla mocensk) zsah extranea. Oproti tomu vraz "pozbyt" m podle uvedenho slovnku vznam zejmna "ztratit" (co, koho), "přijt" (o co), tedy opak pojmu "nabt": např. pozbt penze, majetek. "Pozbt něco", na rozdl od pojmu "bt zbaven něčeho", tedy zřejmě nepředpokld vnějš zsah třet osoby. Je tedy patrn, že i z hlediska gramatick interpretace porovnvanch textů mř ochrana zakotven v čl. 12 odst. 2 stavy na takov přpady, kdy dochz k zbaven (odnět) sttnho občanstv mocenskm zsahem třet osoby (sttu). Takovm přpadem tedy nen pozbyt sttnho občanstv, kter je upraveno v ustanovench 13 až 17 zkona Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb.
stavn soud proto dospv k zvěru, že ustanoven 17 zkona Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb. čl. 12 odst. 2 stavy neporušuje.
stavn soud se dle zabval ustanovenmi Listiny a mezinrodnch smluv, jichž se stěžovatel v stavn stžnosti dovolv.
Čl. 14 odst. 1 Listiny stanov, že svoboda pohybu a pobytu je zaručena. Tato svoboda se tk každho člověka, neboť jde o zkladn prvo a svobodu, kter Listina přiznv bez ohledu na sttn občanstv. Již sama univerzln koncepce tto svobody tedy zřejmě vylučuje protistavnost ustanoven 17 zkona Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb. -- na niž stěžovatel v souvislosti s čl. 14 odst. 1 Listiny poukazuje -- neboť ustanoven 17 se tk toliko pozbyt českho sttnho občanstv nabytm sttnho občanstv cizho, takže m povahu nikoli obecnou, nbrž zcela specifickou. Je tedy patrn, že ochrana svobody pohybu a pobytu ve smyslu čl. 14 odst. 1 Listiny mř na přpady zcela jin. Tento člnek je zařazen do prvho oddlu druh hlavy Listiny, kter je nadepsn "Zkladn lidsk prva a svobody". Tato prva zaručuj mimo jin svobodu pohybu a pobytu, tedy prvo každ osoby, aby se mohla volně pohybovat kdekoli a aby si svobodně mohla zvolit msto svho pobytu. Ostatně, sm text i smysl napadenho ustanoven 17 cit. zkona zřetelně nasvědčuj tomu, že tento předpis nikomu -- ani cizinci oprvněně se zdržujcmu na zem Česk republiky -- ve svobodě pohybu a pobytu nebrn.
Čl. 3 Protokolu č. 4 k mluvě o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod stanov, že nikdo nebude, ať individulně nebo hromadně, vyhoštěn z zem sttu, jehož je sttnm občanem (bod 1) a že nikdo nebude zbaven prva vstoupit na zem sttu, jehož je sttnm občanem (bod 2). Čl. 12 odst. 4 Mezinrodnho paktu o občanskch a politickch prvech určuje, že nikdo nesm bt svvolně zbaven prva vstoupit do sv vlastn země. Oba tyto člnky, jichž se stěžovatel dovolv, se tkaj toliko sttnch občanů přslušnho sttu a zjevně mř na zcela jin přpady, jichž se napaden ustanoven 17 zkona Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb. netk.
stavn soud proto dospv k zvěru, že ustanoven 17 cit. zkona nen v rozporu ani s čl. 14 odst. 1 Listiny ani s čl. 3 Protokolu č. 4 k mluvě o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod a s čl. 12 odst. 4 Mezinrodnho paktu o občanskch a politickch prvech.
Stěžovatel konečně poukazuje na to, že napaden rozsudek představuje při "použit aplikaci" ustanoven 17 zkona Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb. porušen zsady rovnosti před zkonem, tedy jeho zkladnho prva vyjdřenho v čl. 3 odst. 1 Listiny, v čl. 14 mluvy o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod a v čl. 26 Mezinrodnho paktu o občanskch a politickch prvech. Uveden formulace sice na prvn pohled nasvědčuje tomu, že stěžovatel broj pouze proti nezkonnmu použit 17 cit. zkona, avšak z celkovho kontextu jeho podn lze dospět k širšmu vkladu a dovodit, že ve svch důsledcch je napadeno i samo ustanoven 17 zkona Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb. pro rozpor s čl. 3 Listiny a s vše uvedenmi člnky mezinrodnch smluv. Ostatně, sm stěžovatel zdůraznil, že rozsudek Městskho soudu v Praze konstatoval ztrtu jeho sttn přslušnosti ex lege ( 17 zkona Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb.), a zejmna tento prvn nsledek považuje za protistavn, poněvadž ignoruje stavou (čl. 12 odst. 2) požadovan projev vůle občana směřujc k zniku sttnho občanstv Česk republiky. Tato prvn skutečnost, tj. ztrta sttnho občanstv ze zkona, m podle nzoru stěžovatele diskriminujc povahu, porušujc princip rovnosti, takže -- jak stavn soud usuzuje -- i z tto argumentace je zřejm, že stěžovatel napad ustanoven 17 cit. zkona i pro porušen čl. 3 Listiny a mezinrodnch smluv, kter jsou v tomto odstavci uvedeny.
Čl. 3 odst. 1 Listiny stanov, že zkladn prva a svobody se zaručuj všem bez rozdlu pohlav, rasy, barvy pleti, jazyka, vry a nboženstv, politickho či jinho smšlen, nrodnho nebo socilnho původu, přslušenstv k nrodnostn nebo etnick menšině, majetku, rodu nebo jinho postaven.
Čl. 14 mluvy o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod uvd, že užvn prv a svobod přiznanch touto mluvou mus bt zajištěno bez diskriminace založen na jakmkoli důvodu, jako je pohlav, rasa, barva pleti, jazyk, nboženstv, politick nebo jin smšlen, nrodnostn nebo sociln původ, přslušnost k nrodnostn menšině, majetek, rod nebo jin postaven.
Ustanoven čl. 26 Mezinrodnho paktu o občanskch a politickch prvech prav, že všechny osoby jsou si před zkonem rovny a maj prvo bez jakkoli diskriminace na stejnou zkonnou ochranu. Zkon zakže jakoukoli diskriminaci a zaruč všem osobm stejnou a činnou ochranu proti diskriminaci z jakchkoli důvodů, např. podle rasy, barvy, pohlav, jazyka, nboženstv, politickho nebo jinho přesvědčen, nrodnostnho nebo socilnho původu, majetku a rodu.
Tato prvn ustanoven zakotvuj jednak princip zkazu diskriminace (z jakhokoli důvodu), jednak princip rovnosti všech lid před zkonem. Je však třeba uvžit, zda a kdy požvaj tyto principy v prvn praxi ochrany.
V mezinrodnm i v domcm prvu se postupně prosadil vklad, podle něhož principy zkazu diskriminace a rovnosti lid v zsadě nejsou chrněny samy o sobě, ale toliko v souvislosti s porušenm jinho zkladnho prva nebo svobody, kter zaručuje stavn zkon či mezinrodn smlouva ve smyslu čl. 10 stavy. Ochrana normovan v čl. 3 Listiny a v citovanch člncch obou mezinrodnch smluv nen tedy autonomn, ale m vůči ostatnm prvům (zaručenm stavnm zkonem či uvedenou mezinrodn smlouvou) povahu akcesorickou. V podstatě shodně již judikoval i stavn soud Česk republiky. V obshlm rozboru kategorie rovnosti konstatuje, že nerovnost, m-li se dotknout zkladnch lidskch prv, mus doshnout intenzity zpochybňujc již samu podstatu rovnosti, což se zpravidla děje tehdy, je-li s porušenm rovnosti spojeno i porušen jinho zkladnho prva, např. prva vlastnit majetek, některho z politickch prv, prv nrodnostnch a etnickch menšin a podobně. Rovnost tedy zpravidla vyžaduje relaci k jin sociln hodnotě. Porušen principu rovnosti tedy předpokld vztah k jinm zkladnm prvům a tm i intenzitu, kter je do roviny zkladnch lidskch prv posunuje (nlez stavnho soudu ze dne 7. 6. 1995 sp. zn. Pl. S 4/95). Takov situace však v souzen věci nenastala, neboť stavn soud nedospěl k zvěru, že by napaden ustanoven 17 zkona Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb. porušovalo i jin zkladn prva a svobody, zejmna ta, na kter stěžovatel poukazoval.
Podle přesvědčen stavnho soudu by však uveden principy zkazu diskriminace a rovnosti (ve smyslu citovanch prvnch ustanoven) nebyly napadenm ustanovenm 17 zkona Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb. porušeny ani tehdy, kdyby byly chpny izolovaně.
Stěžovatelovo pojet těchto stavnch principů je z hlediska judikatury stavnho soudu stěž přijateln. Rovnost jako stavněprvn instituce vždy byla a je kategori nikoli abstraktn (absolutn), ale toliko relativn a nelze ji chpat mechanicky a egalitřsky. To vyslovil v rozhodnut č. 11/1992 Sbrky usnesen a nlezů již stavn soud Česk a Slovensk Federativn Republiky. Uvedl, že "je věc sttu, aby v zjmu zajištěn svch funkc rozhodl, že určit skupině poskytne mně vhod než jin. Ani zde však nesm postupovat libovolně . . .". (Tuto myšlenku převzal stavn soud Česk republiky do nlezu publikovanho pod sp. zn. Pl. S 16/93 Sbrky nlezů a usnesen stavnho soudu ČR.) V souzen věci však zakotvenm napadenho ustanoven 17 do zkona Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb. k libovolnmu postupu nedošlo. Česk prvn řd prvem rozlišuje mezi sttnmi občany Česk republiky a mezi občany dřvějšmi, kteř projevili vůli stt se občany jinho sttu, byť podle platnho zkona Česk republiky věděli, že nabytm cizho sttnho občanstv na vlastn ždost pozbvaj sttn občanstv Česk republiky. V těchto přpadech šlo o uvědoměl jednn dosavadnch občanů republiky, a pokud platn prvo v některch aspektech (např. přiznn volebnho prva apod.) čin rozdl mezi prvnm postavenm občana Česk republiky a občana jinho sttu (bvalho občana Česk republiky), pak jde o nerovnost akceptovatelnou a o prvn stav, kter nem diskriminačn povahu. Tento zvěr je v souladu i s nzory prvn nauky a evropsk judikatury, kter pod pojem "diskriminace" zahrnuje přpady, kdy se s osobou nebo skupinou osob bez odpovdajcho odůvodněn zachz hůře než s osobami jinmi. Podobně se uvd, že ne každ rozdl v zachzen nezbytně vede k neoprvněn diskriminaci ve smyslu mluvy o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod; k diskriminaci dojde jen tehdy, pokud rozlišovn postrd objektivn a rozumn odůvodněn (srov. Duffy: "Policie a Evropsk mluva o lidskch prvech", Evropsk a mezinrodn prvo 2/94-25). O takov přpad se však z vše uvedench důvodů v souzen věci nejedn.
stavn soud proto dospv k zvěru, že ustanoven 17 cit. zkona nen v rozporu ani s čl. 3 odst. 1 Listiny, s čl. 14 mluvy o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod a s čl. 26 Mezinrodnho paktu o občanskch a politickch prvech.
IV.
Naše současn prvn prava vychz ze zsady jedinho vlučnho sttnho občanstv. To zdůrazňuje sama důvodov zprva k vldnmu nvrhu zkona o nabvn a pozbvn sttnho občanstv Česk republiky. V tto souvislosti je třeba poukzat i na nlez stavnho soudu ze dne 13. 9. 1994 sp. zn. Pl. S 9/94, kter se tk některch otzek sttnho občanstv Česk republiky. V tomto nlezu je mimo jin uvedeno, že Česk republika řešila otzku nabvn sttnho občanstv Česk republiky vnitrosttnm předpisem, kterm je zkon Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb., ve zněn zkona č. 272/1993 Sb., jenž obsahuje zsadu předchzen dvojmu sttnmu občanstv a zamezen vzniku bezdomovectv. (Takto bylo navzno na prvn pravu platnou na zem Česk a Slovensk Federativn Republiky a vychzelo se ze skutečnosti, že obdobn zsady jsou uplatněny i v prvnch řdech jinch evropskch sttů.) Stěž lze proto akceptovat kategorick a obecně formulovan tvrzen stěžovatele, že ždn prvn předpis Česk republiky ani jej stavn pořdek neobsahuj princip zkazu dvojho sttnho občanstv, kter pr naopak vslovně připouštěj.
Pro posouzen zkouman otzky nelze abstrahovat ani od prvnho stavu v oblasti mezinrodněprvn.
1. Na tto půdě je bipolitismus obecně považovn za jev neždouc. Na jedn straně může vst k mezisttnm sporům, zejmna v otzkch diplomatick ochrany, protože bipolita může bt pokldn za sttnho občana vce stty. Na druh straně působ bipolitismus vžn obtže i bipolitům samm, zejmna co do zvazků k věrnosti sttu a k vkonu vojensk služby, jejichž plněn mohou vůči bipolitům vyžadovat dva nebo i vce sttů. Třet stty mohou bipolitu považovat podle volby za občana kterhokoliv z konkurujcch sttů, bez ohledu na vůli a zjem bipolity samho.
2. Obecnou praxi sttů lze charakterizovat takto:
a) osoba s několikerm sttnm občanstvm se nemůže odvolvat na sv jin sttn občanstv v poměru ke sttu, jehož je rovněž občanem;
b) třet stt m osobu s několikerm sttnm občanstvm pokldat za občana pouze jednoho sttu, a to podle vlastn volby, nikoli podle volby bipolity samho nebo některho ze sttů, jichž je občanem. Při tto volbě se stty většinou řd zsadou efektivity, tj. pokldaj cizince za občana toho sttu, k němuž ho poj nejužš faktick vztah. V Československu rozhodovala sttn přslušnost, kter byla nabyta naposled ( 33 odst. 2 zkona č. 97/1963 Sb., o mezinrodnm prvu soukromm a procesnm). Stejn prvn situace plat i v dnešn Česk republice (čl. 1 stavnho zkona Česk nrodn rady č. 4/1993 Sb., o opatřench souvisejcch se znikem Česk a Slovensk Federativn Republiky).
3. Snaha o vyloučen bipolitismu je zřejm i z dvoustrannch mluv, jež v minulosti uzavřela Československ republika (popř. někdejš Československ socialistick republika) s některmi sousednmi stty, konkrtně se SSSR, Maďarskem a Polskem. Tyto mluvy stoj na zsadě, že
a) osoby, kter maj současně sttn občanstv obou smluvnch stran, mohou zvolit sttn občanstv t strany, kter si přej zachovat (čl. 1 mluvy mezi Československou republikou a Svazem sovětskch socialistickch republik o pravě sttnho občanstv osob s dvojm občanstvm uveřejněn pod č. 47/1958 Sb., čl. 1 mluvy mezi Československou socialistickou republikou a Maďarskou lidovou republikou o pravě některch otzek sttnho občanstv uveřejněn pod č. 37/1961 Sb., čl. 1 mluvy mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o pravě otzek tkajcch se dvojho sttnho občanstv uveřejněn pod č. 71/1966 Sb.),
b) osoby, na něž se mluva vztahuje, budou považovny vhradně za sttn občany t smluvn strany, jejž občanstv si zvolily (čl. 7 mluvy ČSR -- SSSR, čl. 6 odst. 1 mluvy ČSSR -- MLR),
c) osoby, kter prohlšen o zvolen sttnho občanstv během lhůty (stanoven mluvou) nepodaj, budou považovny vhradně za občany smluvn strany, na jejmž zem žij (čl. 7 mluvy ČSR -- SSSR, čl. 6 odst. 3 mluvy ČSSR -- MLR, čl. 6 mluvy ČSSR -- PLR).
4. Lze konstatovat, že prvn prava zniku sttnho občanstv Česk republiky je v plnm souladu s tendenc současn modern demokratick Evropy. V tomto směru je vznamn zejmna Dohoda o omezen přpadů několikansobn sttn přslušnosti a o službě v ozbrojench silch v přpadě několikansobn sttn přslušnosti ze dne 6. května 1963. Ta stanov v čl. 1 odst. 1, že zletil osoby, majc sttn přslušnost smluvn strany, kter zskaj projevem vlastn svobodn vůle, naturalizac, opc nebo znovunabytm sttn přslušnost jin strany, ztrat svoji dřvějš sttn přslušnost. Nejsou oprvněny ponechat si svoji dřvějš sttn přslušnost. Obdobn prava se tk i osob nezletilch. Myšlenku poslit instituci vlučnho (jedinho) sttnho občanstv pak sleduje čl. 4 tto dohody, jenž uvd, že ždn ustanoven Dohody nebrn aplikaci jakchkoli ustanoven, kter by mohla ještě vce omezovat vznik několikansobn sttn přslušnosti, ať by již byla včleněna nebo nsledně zavedena v prvnm řdu t kter smluvn strany nebo v jakkoli dohodě, konvenci nebo smlouvě uzavřen mezi dvěma nebo vce smluvnmi stranami.
Česk republika sice dosud signatřem tto dohody nen, leč sama jej existence zřetelně naznačuje tendenci členskch sttů Rady Evropy. Ke dni 2. ledna 1995 tuto Dohodu ratifikovalo 13 sttů (Rakousko, Belgie, Dnsko, Francie, Německo, Irsko, Itlie, Lucembursko, Nizozem, Norsko, Španělsko, Švdsko, Spojen krlovstv Velk Britnie a Severnho Irska) a jeden stt ji signoval (Portugalsko). Vesměs všechny stty, kter Dohodu ratifikovaly, jsou vznamnmi a tradičně demokratickmi zeměmi.
5. Ani připravovan Evropsk mluva o sttnm občanstv a vojensk povinnosti v přpadě vcensobnho sttnho občanstv neznamen průlom do principů dosud platn -- byť nikoli pro Českou republiku -- Dohody z 6. 5. 1963. Nvrh Evropsk mluvy již v preambuli uznv prvo každho sttu rozhodnout, zda dovol svm sttnm občanům mt jedno nebo vce sttnch občanstv. V čl. 4 se sice prav, že vnitřn zkony .... každho častnickho sttu budou založeny na nsledujcch obecnch zsadch: 3. -- nikdo nebude svvolně zbaven svho sttnho občanstv; v čl. 6 odst. 1 se však toto obecn pravidlo blže rozvd tak, že častnick stt nesm zakotvit ve svch vnitřnch zkonech .... ztrtu sttnho občanstv ze zkona nebo z iniciativy tohoto častnickho sttu, s vjimkou nsledujcch přpadů: a) dobrovoln nabyt jinho sttnho občanstv. V čl. 9 odst. 2 se dle uvd, že v zvislosti na jakkoli . . . mezinrodn dohodě upravujc problematiku sttnho občanstv -- a) každ častnick stt uděl sv sttn občanstv osobm, kter:
i) byly sttnmi občany a měly trval pobyt de iure a de facto na zem sttu, jenž přestal existovat . . .
ii) maj nadle trval pobyt de iure a de facto na tomto zem, jež se stalo součst zem tohoto častnickho sttu.
Je zřejm, že citovan člnek na řešen přpad vslovně nedopad, neboť ždn mezinrodn smlouva ve věci sttnho občanstv v souvislosti s ukončenm existence Česk a Slovensk Federativn Republiky uzavřena nebyla. I kdyby však byla takov situace nastala, lze poukzat na zvěr citovanho čl. 9 odst. 2 sub a), podle něhož při udělovn sttnho občanstv lze vyžadovat od dotčench osob, aby se zřekly jakhokoli sttnho občanstv jinho.
Na stejnm principu je budovna i prava čl. 9 odst. 2 sub b) připravovan evropsk mluvy, kter se sice rovněž přmo netk řešen věci, ale v hlavn myšlence je s n srovnateln. Stanov, že v přpadě převodu svrchovan moci nad zemm umožn každ častnick stt svm sttnm občanům, kteř v důsledku tohoto převodu mohli ztratit "jeho" sttn občanstv . . ., ii) ponechat si sv sttn občanstv, pokud vslovně vyjdř svůj mysl ponechat si je, maj-li trval pobyt de iure a de facto na zem častnickho sttu. I zde však plat, že vnitřn zkony častnickho sttu mohou stanovit lhůtu, v nž maj dotčen osoby provst volbu, nebo od nich vyžadovat zřeknut se jakhokoli jinho sttnho občanstv.
Z uvedenho textu vyplv, že nov navržen prava (kter ovšem nemus bt v tomto zněn přijata) nen v rozporu s textem a smyslem stvajc mezinrodněprvn pravy. Proto napaden ustanoven 17 zkona Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb. nen ani v tomto směru v rozporu s dalšm předpokldanm trendem mezinrodnho smluvnho prva v složit oblasti, kter se tk instituce sttnho občanstv.
6. pravu srovnatelnou s ustanovenm 17 zkona Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb. lze ostatně nalzt i v řadě jinch zem Evropy. Jde např. o tyto stty:
Rakousko
- Zkon o sttnm občanstv (Bundesgesetzt ber die sterreichische Staatsbrgerschaft 1965, BGBl Nr. 250) znovu uveřejněn pod č. 311 BGBl 1985 -- StbG oddl III -- Ztrta sttnho občanstv
26 -- Sttn občanstv se pozbv
1. zsknm ciz sttn přslušnosti
27 odst. 1
-- Sttn občanstv ztrc, kdo na zkladě sv ždosti, svho prohlšen nebo svho vslovnho souhlasu zsk ciz sttn občanstv, pokud mu předtm ponechn sttnho občanstv nebylo povoleno.
Finsko
- Zkon o sttnm občanstv č. 401/1968 (The Finnish Nationality Act) oddl 8 (10. 8. 84/584) -- Osoba ztrc sv finsk sttn občanstv
1. jestliže nabv občanstv jin země na zkladě ždosti nebo prohlšenm nebo jestliže k tomu dala souhlas z vlastn svobodn vůle.
Švdsko
- Zkon o sttnm občanstv č. 382/1950 (Swedish Citizenship Act)
oddl 7 - Švdsk občanstv ztrc 1. každ osoba, kter nabv ciz občanstv pot, co o takov občanstv poždala nebo vslovně souhlasila s jeho udělenm.
Norsko
- Zkon o sttn přslušnosti č. 3 z 8. 12. 1950 (The Norwegian Nationality Act)
7 -- Norskou sttn přslušnost ztrc 1. osoba, kter nabv sttn přslušnosti jinho sttu na zkladě ždosti nebo vyjdřenm souhlasu.
Dnsko
- Sjednocovac zkon č. 457 ze dne 17. 6. 1991 (Consolidation Act)
Statutrn vyhlška (oznmen) o zkonu o nabvn dnskho občanstv (sjednocujcm dnsk zkon č. 252 ze dne 27. května 1950 o nabvn dnskho sttnho občanstv, provděc nařzen č. 155 ze dne 6. 4. 1978, jakož i dodatek vyplvajc z oddlu 2 zkona č. 326 ze dne 4. června 1986 a dnsk zkon č. 159 ze dne 18. března 1991).
bod 7 -- Dnsk občanstv ztrc 1. osoba, kter nabv ciz sttn přslušnost na zkladě ždosti nebo vslovnho souhlasu.
Nizozem
- Krlovsk zkon o sttn přslušnosti ze dne 19. 12. 1984 -- Netherlands Nationality Act (Bulletin zkonů, nařzen a dekretů 628) znm jako nizozemsk zkon o sttnm občanstv
oddl 15 -- osoba, kter je plnolet, ztrc svou nizozemskou sttn přslušnost:
a) nabytm jin sttn přslušnosti z vlastn svobodn vůle.
Je tedy zřejm, že zkladn myšlenku, na nž je budovno ustanoven 17 zkona Česk nrodn rady č. 40/ /1993 Sb., lze nalzti v jinch evropskch zemch, kter rovněž stoj na principu předchzen vzniku dvojho sttnho občanstv.
V zvěru řzen stěžovatel poukzal na to, že stavn soud je vzn pouze stavnmi zkony a mezinrodnmi smlouvami podle čl. 10 stavy, takže by neměl přihlžet k zkonům upravujcm nabvn a pozbvn sttnho občanstv, kter plat v jinch zemch. Je samozřejm, že stavn soud nen vzn prvnmi řdy těchto sttů. Nic-mně obsah v nlezu citovanho cizho prva zřetelně svědč o tom, jak je legislativn stav současnch sttů modern demokratick Evropy. Proto stavn soud nemn ignorovat komparatistick pohled na zkoumanou problematiku, tedy existenci a obsah jinch srovnatelnch evropskch prvnch řdů. To ostatně souvis s obecně uznvanou snahou přibližovat prvn řd Česk republiky prvnm řdům jinch demokratickch zem našeho kontinentu.
Na zkladě těchto vah stavn soud neshledal v ustanoven 17 zkona Česk nrodn rady č. 40/1993 Sb. porušen čl. 12 odst. 2 stavy ani dalšch stěžovatelem uvděnch stavnch zkonů či mezinrodnch smluv o lidskch prvech a zkladnch svobodch.