Ve věci návrhu na zrušení § 78 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění 40/2003 účinný od 13.02.2003
Schválené: | 21.01.2003 |
Účinnost od: | 13.02.2003 |
Autor: | Ústavního soudu |
Oblast: | SUBJEKTY SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ., SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ. DŮCHODOVÉ POJIŠTĚNÍ. STÁTNÍ SOCIÁLNÍ PODPORA., Zabezpečení v invaliditě. Invalidní důchod. Částečný invalidní důchod. |
Zobraziť iba vybrané paragrafy: | Zobrazit |
Ústavní soud rozhodl dne 21. ledna 2003 v plénu o návrhu Krajského soudu v Brně na zrušení § 78 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodněn
I.
Dne 5. 6. 2002 došel stavnmu soudu nvrh Krajskho soudu v Brně, jmž se navrhovatel domh zrušen 78 zkona č. 155/1995 Sb., o důchodovm pojištěn, pro jeho rozpor s člnkem 1 Listiny zkladnch prv a svobod (dle jen "Listina").
Navrhovatel poukzal v nvrhu na řzen o žalobě M. F. (dle jen "žalobce") na přezkoumn rozhodnut Česk sprvy socilnho zabezpečen ze dne 5. 8. 1998 veden u Krajskho soudu v Brně pod sp. zn. 32 Ca 196/98. Navrhovatel dospěl po provedenm dokazovn k zvěru, že na posouzen podmnky pln invalidity žalobce dopad ustanoven 78 zkona o důchodovm pojištěn. Domnv se však, že uveden ustanoven je v rozporu s člnkem 1 Listiny.
Navrhovatel poukazuje v prvn čsti nvrhu na prvn pravu, jež předchzela vydn zkona o důchodovm pojištěn. Uvd, že ustanoven 25 odst. 3 psm. c) zkona č. 121/1975 Sb., o socilnm zabezpečen, a 29 odst. 2 psm. c) zkona č. 100/1988 Sb., o socilnm zabezpečen, umožňovala uznat invaliditu i u občanů, jimž zůstala zachovna schopnost vkonu soustavn vdělečn činnosti, avšak jen k takovm zaměstnnm, kter se považovala za zcela nepřiměřen dřvějšm schopnostem občana a společenskmu vznamu jeho dosavadnho zaměstnn (tzv. stavovsk invalidita). Provděc vyhlška č. 128/1975 Sb. k zkonu č. 121/1975 Sb. ve svm ustanoven 19 odst. 3 pak definovala zcela nepřiměřen zaměstnn jako takov, jež je zcela ciz a odlehl zaměstnn dosavadnmu, a nen při něm dostatečně využito dřvějšch schopnost občana, jež měl před dlouhodobm zhoršenm zdravotnho stavu, takže z hlediska společenskch zjmů se nevyžadovalo, aby takov nepřiměřen zaměstnn vykonval. Pojem nepřiměřenho zaměstnn byl obsahově obdobně upraven i v ustanoven 18 odst. 2 provděc vyhlšky č. 149/1988 Sb. k zkonu č. 100/1988 Sb. V obdob od 1. 10. 1988 do 31. 7. 1991 byl doplňujc podmnkou pro uznn tzv. stavovsk invalidity i pokles vdělku alespoň o polovinu ve srovnn s vdělkem, kterho občan dosahoval v dosavadnm zaměstnn. Orgny sttn sprvy vydaly k provděn uveden zkonn pravy normativn instrukce, kter blže definovaly, co se rozum vysoce kvalifikovanm zaměstnnm pro uznn "stavovsk invalidity" a jak zaměstnn lze ve vztahu k nim považovat za zcela nepřiměřen. Za vysoce kvalifikovan zaměstnn byla označena zaměstnn v hornictv v podzem uhelnch či uranovch dolů, jež byla zařazena nejmně do sedm osobn třdy ve III. kvalifikačnm stupni podle vnosu Federlnho ministerstva hutnictv a těžkho strojrenstv č. 6/1982 registrovanho v čstce 17/1982 Sb. na str. 369, později do šestho tarifnho stupně podle nařzen vldy ČSFR č. 43/1992 Sb., o stanoven minimlnch mzdovch tarifů a mzdovho zvhodněn za prci ve ztženm a zdrav škodlivm pracovnm prostřed a za prci v noci, a nařzen vldy ČR č. 333/1993 Sb., o stanoven minimlnch mzdovch tarifů a mzdovho zvhodněn za prci ve ztženm a zdrav škodlivm pracovnm prostřed a za prci v noci. Za zcela nepřiměřen pak byla pokldna zaměstnn vykonvan na povrchu zařazen nejvše do třetho tarifnho stupně citovanho nařzen vldy.
V dalš čsti nvrhu navrhovatel odkazuje na zkon o důchodovm pojištěn, kter již "stavovskou invaliditu" nepřevzal a dosavadn nroky z n vyplvajc upravil v přechodnm ustanoven 78. Navrhovatel upozorňuje, že uveden ustanoven chrn poživatele důchodů, kteř ke dni 31. 12. 1995 doshli věku alespoň o 10 let nižšho, než je jejich důchodov věk. V tto souvislosti poukazuje na důvodovou zprvu k zkonu, kter pouze stručně uvd, že bylo přihldnuto k možnostem rekvalifikace a medicnskm hlediskům u osob, kter již doshly stanovenho věku.
Navrhovatel uvd, že při posuzovn souladu ustanoven 78 zkona o důchodovm pojištěn s člnkem 1 Listiny vzal v vahu i dalš ustanoven uvedenho zkona, kter zvhodňuj pracovnky v hornictv oproti ostatnm skupinm pojištěnců. Předevšm ustanoven 74 a 76 tohoto zkona fixuj důchodov věk hornků, kteř odpracovali stanovenou dobu v tzv. preferovanch pracovnch kategorich na 55 let, přpadně na 50 let věku (podle nařzen vldy ČSFR č. 557/1990 Sb., o mimořdnm poskytovn starobnho důchodu některm hornkům). Obecn důchodov věk přitom ke dni 31.12.1995 činil 60 let u mužů a 53 až 57 let u žen. S činnost od 1.1.1996 se tento věk prodlužuje za každ kalendřn rok u mužů o 2 měsce a u žen o 4 měsce, takže po 31.12.2006 bude u mužů dosahovat 62 let a u žen podle počtu vychovanch dět 57 až 61 let. Zvyšovn důchodovho věku se však na pracovnky v hornictv, jejichž důchodov věk podle předpisů platnch před 1.1.1996 dosahoval 55 nebo 50 let, nevztahuje. Již touto pravou je podle navrhovatelova nzoru založena určit nerovnost mezi hornky na straně jedn a ostatnmi pojištěnci na straně druh, kter se každm rokem činnosti zkona o důchodovm pojištěn prohlubuje. Navrhovatel nepovažuje tuto nerovnost za porušen člnku 1 Listiny, neboť při stanoven důchodovho věku pro různ skupiny pojištěnců bylo přihldnuto k nročnosti jejich povoln a u hornků předevšm ke škodm na zdrav a mře opotřeben organismu při prci v extrmnch podmnkch. Vhody poskytovan některm skupinm hornků ustanovenm 78 zkona o důchodovm pojištěn však podle navrhovatele porušuj princip rovnosti v prvech podle člnku 1 Listiny.
Navrhovatel poukazuje na to, že hornkům, kteř doshli k 31. 12. 1995 věku, jenž je o 10 let a mně nižš než jejich důchodov věk, zůstala podle uvedenho ustanoven zachovna vhoda posouzen invalidity podle předpisů platnch před 1.1.1996, ačkoli jinm skupinm pojištěnců se tto vhody nedostalo. Zkonodrce chtěl zřejmě vzt na zřetel ztženou možnost pracovnho začleněn hornků, kteř se blž důchodovmu věku a kteř podle předpisů platnch od 1.1.1996 by museli začt vykonvat soustavnou vdělečnou činnost. Navrhovatel m za to, že takov ochrana nen za současnho prvnho stavu odůvodněn. Odkazuje na ustanoven 30 a 31 zkona o důchodovm pojištěn, jež umožňuj předčasn odchod do starobnho důchodu. Hornci, kteř maj stanoven důchodov věk 50 let, tak mohou odejt do předčasnho starobnho důchodu podle 30 odst. 3 uvedenho zkona již v 45 letech věku, podle 31 uvedenho zkona v 47 letech věku. U hornků s důchodovm věkem 55 let pak vznik nrok v 50, respektive v 52 letech věku. Přpadn problmy s adaptac se tak daj řešit pomoc velmi benevolentně stanovench podmnek pro vznik nroku na předčasn starobn důchod.
Navrhovatel zdůrazňuje, že ochrana podle 78 zkona o důchodovm pojištěn byla poskytnuta pojištěncům, u nichž nevymizela schopnost vkonu soustavn vdělečn činnosti. Invalidn důchod jim byl přiznn z důvodu dobovch nhledů na společensk vznam hornickho zaměstnn. Zkonodrce přitom neposkytl prvn ochranu mnohem zvažněji postiženm důchodcům, a to těm, jejichž invalidita byla uznna podle 29 odst. 2 psm. d) zkona č. 100/1988 Sb. U nich došlo rovněž ke změně podmnek posuzovn pln invalidity. Ochrana prv tto skupiny pojištěnců však nen upravena v ždnm z přechodnch ustanoven zkona, byť adaptace na vkon zaměstnn je vzhledem k charakteru jejich zdravotnho postižen zajist obtžnějš než u hornků ve věku minimlně 40 až 45 let požvajcch "stavovsk" invalidn důchody. Podle navrhovatelova nzoru nelze připustit tak vraznou nerovnost v prvech pojištěnců jen z toho důvodu, že skupina pracovnků v hornictv je při prosazovn svch zjmů a požadavků v legislativnm procesu spěšnějš než např. organizace tělesně či mentlně postižench.
Navrhovatel zvěrem uvd, že si je vědom skutečnosti, že speciln normy mohou pro určit obory stanovit zvlštn kritria rovnosti, kter ze všeobecnho principu rovnosti neplynou, neboť pro použit zsady rovnosti nejsou stanoveny tak přesn meze, aby vylučovaly jakkoli voln uvžen. Navrhovatel z tohoto důvodu uznv prvo zkonodrce zakotvit v zkoně určit nerovnosti, nesm však jt o neodůvodněn rozdly v prvech, jak je tomu u 78 zkona o důchodovm pojištěn.
II.
stavn soud si podle 69 odst. 1 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, ve zněn pozdějšch předpisů, vyždal od Poslaneck sněmovny a Sentu Parlamentu Česk republiky, coby častnků řzen, vyjdřen k nvrhu.
Předseda Poslaneck sněmovny PhDr. Lubomr Zaorlek k nvrhu uvedl, že v novm systmu důchodovho pojištěn zavedenm zkonem č. 155/1995 Sb. se pln invalidita definuje jako trval nebo dlouhodob ztrta nebo pokles pracovnho potencilu nejmně o 66 %. Upoušt se od invalidity, kter je uznvna proto, že by vkon soustavnho zaměstnn vžně zhoršil zdravotn stav občana. Dle se upoušt od typu invalidity, kdy je občan sice schopen vykonvat soustavn zaměstnn, avšak jen zcela nepřiměřen jeho dřvějšm schopnostem a společenskmu vznamu dosavadnho povoln. Nov zkonn definice invalidity tudž nepřipoušt tzv. profesn a stavovskou invaliditu. To znamen, že od činnosti zkona o důchodovm pojištěn nemaj bt přiznvny invalidn důchody těm, kteř v důsledku zdravotnho stavu změn zaměstnn a pokles jejich pracovnch schopnost přitom nepřekroč stanoven hranice. Uveden hlediska se vztahuj i na důchody přiznan před činnost tohoto zkona. Bylo proto odůvodněn stanovit pro možnost odejmut invalidnho důchodu určit kritrium, dan možnost rekvalifikace s přihldnutm k medicnskm hlediskům. Z tto zsady byla stanovena jedin vjimka, kter se dotk prvě poživatelů invalidnch důchodů uznanch z důvodu "stavovsk invalidity". Podle tto vjimky obsažen v 78 zkona o důchodovm pojištěn lze odejmout poživateli plnho invalidnho důchodu, kter doshl ke dni 31. 12. 1995 věku alespoň o deset let nižšho, než je jeho důchodov věk, tento důchod jen za podmnek stanovench předpisy platnmi před 1. lednem 1996. Zkonodrce přihldl k věku důchodců, kteř v době vydn zkona o důchodovm pojištěn již pobrali stavovsk invalidn důchod, a tm měli obtžnějš možnost opětovně se zařadit do pracovnho procesu. Takov postup je plně odůvodněn specifickou situac "stavovskch" invalidnch důchodů přiznvanch občanům, kteř vykonvali po stanovenou dobu nejrizikovějš prce v hornictv. Z tohoto hlediska nepředstavuje porušen všeobecnho principu rovnosti před zkonem. Poslaneck sněmovna vyjdřila přesvědčen, že zkonodrn sbor jednal při projednvn zkona o důchodovm pojištěn ve shodě s prvn procedurou a v přesvědčen, že přijat zkon nen v rozporu s stavou Česk republiky (dle jen "stava").
Předseda Sentu doc. JUDr. Petr Pithart ve svm vyjdřen k nvrhu připomněl, že zkon o důchodovm pojištěn schvlila Poslaneck sněmovna ještě v době před ustavenm Sentu. Poslze, již po ustaven Sentu, byl několikrt novelizovn. Ždn z jeho novelizac se však netkala napadenho 78. Z uvedenho důvodu Sent nemůže podat vyjdřen, kter by vychzelo z projednvn dotčenho ustanoven v Sentě. Považuje přesto za nutn uvst, že prvn prava platn před přijetm zkona o důchodovm pojištěn nevymezovala pojem tzv. stavovsk invalidity pouze ve vztahu k hornickm povolnm, ale i ve vztahu k jinm povolnm. V tomto kontextu pak nen důvodn pojmat ustanoven 78 zkona o důchodovm pojištěn jako pravidlo, kter zvhodňuje pouze někter pracovnky v hornictv oproti jinm skupinm pojištěnců. Na obecn povaze předmětn prvn pravy neměn nic ani to, že největš počet přpadů, v nichž byla tzv. stavovsk invalidita uznna, se zřejmě tkal osob poškozench na zdrav v souvislosti s vkonem hornickho povoln. Šlo spše o to, že byl tmto způsobem zřejmě metodicky usměrňovn a sjednocovn postup prvě ve vztahu k nejčetněji se vyskytujcm přpadům. V souvislosti s namtanou nerovnost mezi skupinou "stavovskch důchodců" a kategori mnohem zvažněji postižench důchodců, jejichž invalidita byla uznna podle 29 odst. 2 psm. d) zkona č. 100/1988 Sb., Sent uvedl, že v přpadě "stavovsk invalidity", jejž vymezen nebylo do zkona o důchodovm pojištěn převzato, by dochzelo nepochybně v naprost většině přpadů ke ztrtě nroku na invalidn důchod přiznan na zkladě předchoz prvn pravy. Takov dopady byly zřejmě při tvorbě zkona shledny jako přliš tvrd, a byly proto zmrněny pravou v přechodnm ustanoven 78. V přpadě invalidity podmněn schopnost vykonvat soustavn zaměstnn jen za "zcela mimořdnch podmnek" byla zkonn prava zachovna a změny doznalo vymezen pojmu, co se rozum zcela mimořdnmi podmnkami. Přijetm nov prvn pravy nedošlo ke změnm, kter by pro tuto skupinu poživatelů invalidnch důchodů mohly mt takov důsledky jako v přpadě "stavovskch důchodců", a proto se zřejmě v tomto druhm přpadě neuvažovalo o pravě určitm přechodnm ustanovenm. Jestliže se tudž v nvrhu uvd jako přklad porušen stavnho principu rovnosti zmněn skupina poživatelů invalidnch důchodů, jejichž ochranu zkonodrce v ždnm z přechodnch ustanoven neupravil, bylo by namstě doložit, jak konkrtn dopady nov prvn prava na jejich nroky měla ve vztahu k nrokům zskanm podle dřvějšch prvnch předpisů.
stavn soud si dle vyždal podle 48 odst. 2 zkona o stavnm soudu vyjdřen od Ministerstva prce a socilnch věc (dle jen "MPSV").
MPSV ve svm vyjdřen k nvrhu sdělilo, že nepovažuje za sprvn navrhovatelův nzor, že tzv. stavovsk invalidita se tk jen hornků. Upozornilo na to, že tento typ invalidity nebyl, počnaje zkonem č. 55/1956 Sb., o socilnm zabezpečen, vztahovn k určit profesi. Citovan zkon vymezoval invaliditu tak, že zaměstnanec je tž invalidn, jestliže pro trval zhoršen zdravotnho stavu je sice schopen vykonvat vdělečn zaměstnn, avšak zcela nepřiměřen jeho dřvějšm schopnostem a společenskmu vznamu dosavadnho zaměstnn. V bodě 12. směrnice č. 73/1957 .l. se uvdělo, že zaměstnn je zcela nepřiměřen dřvějšm schopnostem a společenskmu vznamu dosavadnho zaměstnn, jestliže je pracujcmu zcela ciz a odlehl jeho dosavadnmu zaměstnn a nen-li v něm dostatečně využito jeho dřvějšch schopnost, takže z hlediska společnosti nen čeln ani hospodrn, aby pracujc takov zaměstnn vykonval. Definice tzv. stavovsk invalidity byla obdobn i v dalšch předpisech socilnho zabezpečen. Z aplikačn praxe na zkladě těchto předpisů je ministerstvu znmo, že ustanoven upravujc "stavovskou invaliditu" byla použvna (v některch dobch tž jako určit nhražka neexistujcho důchodu za vsluhu let) pro posuzovn pln invalidity vkonnch letců, popř. některch vkonnch umělců. Judikatura obsahuje i aplikace při jinch typech rozdlnch kvalifikac. Podstatn je, že pojem "stavovsk invalidita" nebyl prioritně určen pro hornick povoln, třebaže v praxi se tato profesn skupina stala patrně nejčetnějš.
MPSV dle zdůraznilo, že zkon o důchodovm pojištěn vzal na zřetel v nov definici invalidity medicnsk hlediska a dřvějš vymezen pln invalidity stavc na kritriu nepřiměřenosti vzhledem ke dřvějšm schopnostem nepřevzal. Na rozdl od jinch vymezen pln invalidity [např. 29 odst. 2 psm. d) zkona č. 100/1988 Sb. m odraz v 39 odst. 1 psm. b) zkona o důchodovm pojištěn] se tzv. stavovsk invalidita do zkona o důchodovm pojištěn nijak nepromtla. S přihldnutm k jejmu specifickmu charakteru bylo nutno na dosavadn pravu reagovat v přechodnch ustanovench. MPSV poukzalo na důvodovou zprvu k vldnmu nvrhu zkona o důchodovm pojištěn, kde se k 78 uvd, že je odůvodněn zavst určit kritrium dan možnost rekvalifikace s přihldnutm k medicnskch hlediskům, kdy bude možn "stavovsk důchod" odejmout. Stanov se, aby se u osob, kter doshly věku o deset a mně let nižšho, než je důchodov věk, postupovalo podle podmnek stanovench předpisy platnmi před 1. lednem 1996, a to s ohledem na obtžnějš pracovn uplatněn. prava obsažen v 78 zkona o důchodovm pojištěn vychz z ochrany těch důchodců, u nichž by vzhledem k rozdln definici pln invalidity a vzhledem k jejich věku bylo socilně stěž nosn plně aplikovat novou prvn pravu, kter je založena na jinch principech a mohla by znamenat odnět přiznanho invalidnho důchodu ve vyššm věku, kdy je obtžn nalzt na trhu prce umstěn.
MPSV konečně potvrdilo, že napaden ustanoven se netk jen hornků, nbrž všech pojištěnců. Proto nen důvodn porovnvat toto ustanoven s ustanovenm 76 zkona o důchodovm pojištěn, kter se tk vlučně hornků. K navrhovanmu řešen situace odchodem hornků do předčasnho starobnho důchodu uvedlo, že prvn postaven přjemce předčasnho starobnho důchodu je zcela jin, než je tomu u přjemce plnho invalidnho důchodu. Liš se vš předčasnho starobnho důchodu (tento důchod může bt nižš než důchod invalidn), budoucm zvšenm důchodů, kter je diferencovno podle data přiznn důchodu (předčasn starobn důchod by byl valorizovn mně), přpadnou pracovn aktivitou (kter je u předčasnho starobnho důchodu vyloučena), pobrnm nhrady za ztrtu na vdělku apod. Nutit pojištěnce k podn ždosti o přiznn předčasnho starobnho důchodu znamen zhoršit jejich dosavadn postaven. MPSV i upozornilo, že zrušenm 78 po uplynut vce než dvou třetin ochrann desetilet lhůty by vznikly nerovnosti mezi těmi pojištěnci, kteř již doshli v ochrann lhůtě důchodovho věku, a těmi, kteř v tto lhůtě důchodovho věku ještě nedoshli.
MPSV v důsledku toho vyslovilo nzor, že ustanoven 78 zkona o důchodovm pojištěn je stle věcně odůvodněno, a nepředstavuje tudž nerovnost v prvech podle člnku 1 Listiny.
III.
stavn soud nejdřve v souladu s 68 odst. 2 zkona o stavnm soudu, ve zněn pozdějšch předpisů, zkoumal, zda zkon, jehož ustanoven je posuzovno z hlediska stavnosti, byl přijat a vydn v mezch stavou stanoven kompetence a stavně předepsanm způsobem. Z vyjdřen Poslaneck sněmovny, jakož i z přslušnch sněmovnch tisků a z dajů o průběhu hlasovn stavn soud zjistil, že Poslaneck sněmovna schvlila nvrh zkona o důchodovm pojištěn na sv 32. schůzi dne 30. 6. 1995, když se pro něj z přtomnch 178 poslankyň a poslanců vyslovilo 100 a proti bylo 76. Zkon podepsal prezident republiky. Dne 4. 8. 1995 byl vyhlšen ve Sbrce zkonů v čstce 41 pod čslem 155/1995 Sb. Zkon o důchodovm pojištěn tak byl přijat stavně předepsanm způsobem a v mezch stavou stanoven kompetence při dodržen pravidel stanovench v člnku 39 odst. 1 a 2 stavy.
IV.
Ustanoven 78 zkona o důchodovm pojištěn, jehož zrušen se navrhovatel domh, zn:
"Poživateli plnho invalidnho důchodu přiznanho před 1. lednem 1996, kter ke dni 31. prosince 1995 doshl aspoň věku o deset let nižšho, než je jeho důchodov věk stanoven podle tohoto zkona [ 32, 74, 76 a 94 psm. a)], lze odejmout tento důchod nejdřve od spltky důchodu splatn v lednu 1997, a to jen za podmnek stanovench předpisy platnmi před 1. lednem 1996, jestliže byl tento pln invalidn důchod přiznn pro invaliditu způsobenou dlouhodobě nepřznivm zdravotnm stavem, pro kter jeho poživatel mohl vykonvat soustavn zaměstnn, avšak jen zcela nepřiměřen jeho dřvějšm schopnostem a společenskmu vznamu dosavadnho zaměstnn.".
Navrhovatel odůvodňuje svůj nvrh na zrušen 78 zkona o důchodovm pojištěn jeho rozporem s člnkem 1 Listiny.
kolem stavnho soudu je tedy posoudit, zda stanoven podmnky působnosti napadenho ustanoven jsou způsobil porušit zsadu rovnosti v prvech, obecně vyjdřenou v člnku 1 Listiny, podle něhož lid jsou svobodn a rovn v důstojnosti i v prvech. Zsadu rovnosti v prvech podle člnku 1 Listiny a konkretizovanou v člnku 3 Listiny je třeba posoudit v nvaznosti na člnek 26 Mezinrodnho paktu o občanskch a politickch prvech, kter stanov, že všichni jsou si před zkonem rovni a maj prvo na stejnou ochranu zkona bez jakkoli diskriminace, přičemž zkonem m bt zakzna jakkoli diskriminace a všem osobm zaručena stejn a činn ochrana proti diskriminaci z jakchkoli důvodů, např. podle rasy, barvy, pohlav, jazyka, nboženstv, politickho nebo jinho přesvědčen, nrodnostnho nebo socilnho původu, majetku a rodu.
stavn zsada rovnosti v prvech nlež k těm zkladnm lidskm prvům, jež konstituuj hodnotov řd modernch demokratickch společnost. Princip rovnosti je prvně filozofickm postultem, kter je v rovině pozitivnho prva garantovn zkazem diskriminace. Rovnost nen kategori neměnnou, neboť prochz vvojem, kter jej obsah obzvlště v oblasti prv politickch a socilnch vrazně poznamenv.
stavn soud v řadě svch rozhodnut [např. nlezy ve věcech vedench pod sp. zn. Pl. S 16/93 z 24. 5. 1994 (vyhlšen pod č. 131/1994 Sb. a publikovn ve Sbrce nlezů a usnesen stavnho soudu, svazek 1, str. 189 a nsl.), sp. zn. Pl. S 36/93 ze 17. 5. 1994 (vyhlšen pod č. 132/1994 Sb. a publikovn ve Sbrce nlezů a usnesen stavnho soudu, svazek 1, str. 175 a nsl.), sp. zn. Pl. S 5/95 z 8. 11. 1995 (vyhlšen pod č. 6/1996 Sb. a publikovn ve Sbrce nlezů a usnesen stavnho soudu, svazek 4, str. 205 a nsl.), sp. zn. Pl. S 33/96 ze 4. 6. 1997 (vyhlšen pod č. 185/1997 Sb. a publikovn ve Sbrce nlezů a usnesen stavnho soudu, svazek 8, str. 163 a nsl.)] vyložil obsah stavnho principu rovnosti. Ztotožnil se v nich s chpnm rovnosti, jak ji vyjdřil stavn soud ČSFR ve svm nlezu z 8. 10. 1992 sp. zn. Pl. S 22/92 (vyhlšenm v čstce 96/1992 Sb. a publikovanm pod č. 11 Sbrky usnesen a nlezů stavnho soudu ČSFR). stavn soud ČSFR v něm pojal rovnost jako kategorii relativn, jež vyžaduje odstraněn neodůvodněnch rozdlů. Zsadě rovnosti v prvech je proto třeba rozumět tak, že prvn rozlišovn v přstupu k určitm prvům nesm bt projevem libovůle, neplyne z n však zvěr, že by každmu muselo bt přiznno jakkoli prvo. Tento zvěr vyplv i z pravy člnků 1 až 4 zařazench pod obecn ustanoven Listiny. Člnek 1 Listiny, jehož porušen je vslovně namtno, nelze vykldat izolovaně od dalšch obecnch člnků 2 až 4 Listiny, ale naopak je nutno pojmout je jako jedin celek. Z pravy těchto obecnch ustanoven je zřejm, že zkladn chrněn hodnoty vyjmenovan v člnku 3 Listiny nekoncipoval stavodrce jako absolutn. Totž održ i ustanoven člnku 4 Listiny, kter přmo předpokld existenci zkonem stanovench povinnost a omezen, ale i člnek 2 odst. 3 Listiny, v němž se předvd možnost uložit určit povinnosti či omezen.
Rovněž mezinrodn instrumenty o lidskch prvech a mnoh rozhodnut mezinrodnch kontrolnch orgnů vychzej z toho, že ne každ nerovn zachzen s různmi subjekty lze kvalifikovat jako porušen principu rovnosti, tedy jako protiprvn diskriminaci jedněch subjektů ve srovnn s jinmi. Aby k porušen došlo, mus bt splněno několik podmnek: S různmi subjekty, kter se nachzej ve stejn nebo srovnateln situaci, se zachz rozdlnm způsobem, aniž by existovaly objektivn a rozumn důvody pro uplatněn rozdln přstup.
Mezinrodn instrumenty a judikty přitom často rozlišuj formln rovnost (tj. rovn zachzen s formlně rovnmi subjekty ve formlně stejnch přpadech) a rovnost substantivn (tj. formlně nerovn zachzen s fakticky nerovnmi subjekty, jež m kompenzovat prvě tuto faktickou nerovnost a napomoci tak nastolen skutečn rovnosti mezi nimi). Posledně uveden přpad bv označovn za tzv. pozitivn diskriminaci, pokud se jm zavd zvhodněn zachzen se subjekty, kter jsou fakticky vrazně znevhodněny ve srovnn s jinmi (preferential treatment).
Prostředky zvhodněnho zachzen nejsou zsadně v rozporu s prvnmi principy rovnosti a zkazu diskriminace, pokud jejich uplatněn směřuje k odstraněn faktick diskriminace mezi těmito subjekty (viz např. člnek 4 odst. 2 a 3 Rmcov mluvy o ochraně nrodnostnch menšin - viz č. 96/1998 Sb.; Obecn komentř Vboru pro lidsk prva č. 18 k čl. 26 Mezinrodnho paktu o občanskch a politickch prvech z r. 1989, 10; rozsudek Evropskho soudu pro lidsk prva ve věci Belgick jazykov zležitosti z r. 1968, 10). Protokol č. 12 k mluvě o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod z r. 2000, kter Česk republika podepsala 4. 11. 2000 (dosud neratifikovala), v poslednm odstavci sv preambule uvd, že "Princip nediskriminace smluvnm sttům nebrn, aby podnikly opatřen na podporu pln a skutečn rovnosti, a to za předpokladu, že jsou objektivně a rozumně odůvodněn.". V důvodov zprvě k citovanmu Protokolu ( 16) se uvd: "Skutečnost, že určit skupiny nebo kategorie osob jsou znevhodněny, či existence určitch faktickch nerovnost, mohou odůvodnit přijet opatřen, jimiž se na podporu rovnosti přiznvaj určit vhody, a to za předpokladu, že bude dodržen princip proporcionality.". Tentž paragraf důvodov zprvy dodv, že Protokol č. 12 neukld smluvnm sttům povinnost, aby takov zvhodňujc opatřen přijaly či podnikly.
Uveden exkurz vede stavn soud k zvěru, že určit zkonn prava, jež zvhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jinm, nemůže bt sama o sobě označena za porušen principu rovnosti. Zkonodrce m určit prostor k vaze, zda takov preferenčn zachzen zakotv. Mus přitom dbt o to, aby zvhodňujc přstup byl založen na objektivnch a rozumnch důvodech (legitimn cl zkonodrce) a aby mezi tmto clem a prostředky k jeho dosažen (prvn vhody) existoval vztah přiměřenosti (viz např. rozsudky Evropskho soudu pro lidsk prva ve věcech Abdulaziz, Cabales a Balkandali z r. 1985, 72; Lithgow z r. 1986, 177; Inze z r. 1987, 41).
V oblasti občanskch a politickch prv a svobod, již imanentně charakterizuje povinnost sttu zdržet se zsahů do nich, existuje pro preferenčn (tedy svou podstatou aktivn) zachzen s některmi subjekty obecně jen minimln prostor. Naproti tomu v oblasti prv hospodřskch, socilnch, kulturnch a menšinovch, v nichž je stt začast povinen k aktivnm zsahům, jež maj odstranit křiklav aspekty nerovnosti mezi různmi skupinami složitě socilně, kulturně, profesně či jinak rozvrstven společnosti, disponuje zkonodrce logicky mnohem většm prostorem k uplatněn sv představy o přpustnch mezch faktick nerovnosti uvnitř n. Vol proto preferenčn zachzen mnohem častěji.
Navrhovatel vzal při svm tvrzen o protistavnosti 78 zkona o důchodovm pojištěn v potaz i dalš ustanoven tohoto zkona, kter svm společnm působenm zvhodňuj pracovnky v hornictv oproti ostatnm skupinm pojištěnců. Poukzal zejmna na ustanoven 74 a 76, kter stanov důchodov věk hornků, již odpracovali stanovenou dobu v tzv. preferovanch pracovnch kategorich. Tuto nerovnost samu o sobě nepovažuje za porušen člnku 1 Listiny, neboť si je vědom, že zkonodrce přihldl k nročnosti hornickho povoln, ke škodm na jejich zdrav i k mře opotřeben organismu při prci v extrmnch podmnkch. Dalš vhody poskytovan prvě dotčenm ustanovenm 78 ovšem podle jeho nzoru již porušen principu rovnosti představuj.
stavn soud předevšm zdůrazňuje, že ustanoven 78 zkona o důchodovm pojištěn se netk toliko kategorie hornků, nbrž pokrv i dalš skupiny pojištěnců. Na tuto skutečnost ostatně poukzaly ve svm vyjdřen i Sent a MPSV. Prvn prava platn před přijetm zkona o důchodovm pojištěn vymezovala tzv. stavovskou invaliditu nejen v poměru k hornickmu povoln, ale stanovila obecn kritria použiteln i ve vztahu k jinm povolnm (srov. 18 odst. 2 vyhlšky č. 149/1988 Sb., kter naposledy vymezil pojem "zaměstnn, jež je zcela nepřiměřen dřvějšm schopnostem a společenskmu vznamu dosavadnho zaměstnn"). To nen způsobil vyvrtit ani faktick okolnost, že největš počet přpadů uznn tzv. stavovsk invalidity se skutečně vztahoval k osobm poškozenm na zdrav prvě v souvislosti s vkonem hornickho povoln.
stavn soud, jenž je při svm rozhodovn vzn petitem nvrhu, nikoli jeho odůvodněnm, si nejdřve položil otzku, zda zvhodněn postaven pracovnků v hornictv (přpadně i dalšch pojištěnců, již splňovali obecn kritria pro zařazen do skupiny tzv. stavovskch invalidnch důchodců) podle zkona o důchodovm pojištěn oproti jinm kategorim pojištěnců je založeno na objektivnch a rozumnch důvodech a hlediscch. Tato skupina pojištěnců se objektivně vyděluje z celho souboru pojištěnců tm, že jej přslušnci vykonvali po stanovenou dobu fyzicky i psychicky mimořdně namhavou, rizikovou a nročnou prci, často v extrmnm pracovnm prostřed (podzem u hornků či např. extrmn přetžen ve vzdušnm prostoru u vkonnch letců). Při posuzovn dalšho předpokladu, tj. zda je jejich zvhodněn zkonem rozumn, odkazuje stavn soud na důvodovou zprvu k zkonu o důchodovm pojištěn i na vyjdřen předsedy Poslaneck sněmovny a MPSV, podle nichž důvodem takov prvn pravy jsou zvlště nepřzniv zdravotn dopady a u kategorie hornků i dopady sociln spojen s vkonem takovch povoln. Uveden hledisko tak lze posoudit v rovině stavnosti jako rozumn. stavn soud se proto nedomnv, že by určit zvhodněn těchto pracovnků oproti jinm kategorim pojištěnců byla projevem zkonodrcovy libovůle. Jde o legitimn pokus zkonodrce o kompenzaci faktickho znevhodněn tto skupiny, založenou na objektivnch a rozumnch důvodech a hlediscch.
stavn soud si dle položil otzku, zda je uveden legitimn kompenzačn cl zkonodrce naplněn a proveden způsobem, jenž je tomuto cli přiměřen. Jinmi slovy, stavn soud přikročil k testu proporcionality.
Navrhovatel sm se domnv, že pouh zvhodněn hornků podle 74 a 76 zkona o důchodovm pojištěn z hlediska důchodovho věku nepředstavuje porušen člnku 1 Listiny, neboť je přiměřen specifikům jejich povoln a mře opotřeben organismu. Dalš zvhodněn na zkladě ustanoven 78 tohoto zkona, jež svm nvrhem navrhovatel napad, už se mu ovšem jev jako nepřiměřen a neodůvodněn.
K tomu stavn soud ve shodě s vyjdřenm MPSV předevšm připomn, že ustanoven 78 zkona o důchodovm pojištěn nezahrnuje toliko hornky, ale i dalš kategorie pojištěnců. Nen proto zcela adekvtn porovnvat jejich zvhodněn postaven s ustanovenmi 74 s 76 zkona o důchodovm pojištěn, jež se dotkaj vlučně hornků.
Uveden ustanoven 78 odkazuje na tzv. stavovskou invaliditu, kterou dřve upravoval zkon č. 100/1988 Sb. v ustanoven 29 odst. 2 psm. c). Definoval ji jako dlouhodobě nepřzniv zdravotn stav, v důsledku něhož občan je sice schopen vykonvat soustavn zaměstnn, avšak jen zcela nepřiměřen jeho dřvějšm schopnostem a společenskmu vznamu dosavadnho zaměstnn. V praxi byl tento typ invalidity přiznvn nejčastěji hornkům pracujcm v podzem uhelnch či uranovch dolů. Nov systm důchodovho pojištěn "stavovskou invaliditu" jako svbytn institut nepřevzal a stanovil, že kritria invalidity dan zkonem o důchodovm pojištěn se od 1. 1. 1996 vztahuj napřště i na bval "stavovsk" invalidn důchodce. Toto obecn pravidlo prolomil zkon o důchodovm pojištěn vjimkou upravenou prvě v jeho napadenm 78. Jm přiznal zkonodrce skupině bvalch "stavovskch" důchodců, kteř doshli ke dni 31. 12. 1995 věku alespoň o deset let nižšho, než je jejich důchodov věk, vhodu posuzovn jejich nroků podle předpisů platnch před činnost zkona o důchodovm pojištěn. Jak již stavn soud dřve konstatoval (srov. zejmna nlez sp. zn. Pl. S 4/95 ze 7. 6. 1995, vyhlšen pod č. 168/1995 Sb. a publikovn ve Sbrce nlezů a usnesen stavnho soudu, svazek 3, str. 209 a nsl.), nen postup zkonodrce, jmž zachovv dosavadn oprvněn určit skupiny osob v platnosti i podle novho zkona, neobvykl. Čin tak mj. v zjmu zajištěn důvěry v nabyt prva, prvn jistoty a stability prvnho postaven. Uvedenmi zjmy se zkonodrce nepochybně řdil i při stanoven obsahu ustanoven 78 a vzal přitom na zřetel na druh straně politickou okolnost, že demokratick společnost v tržnch podmnkch již nem důvod na "stavovsk důchodce" pohlžet stejně bezvhradně, jako to činil předchoz režim.
Pracovnci v hornictv (i dalš pojištěnci, již splňuj obecn kritria "stavovsk invalidity") proto nepožvaj v současnm důchodovm systmu z hlediska "stavovsk invalidity" vhod ve stejnm objemu poskytovanm jim předchozm systmem socilnho zabezpečen. Mra jejich zvhodněn se vrazně snžila. Zvhodněna je nyn toliko ta zk skupina bvalch "stavovskch" důchodců, kter splňuje kritria dan ustanovenm 78 zkona o důchodovm pojištěn. Vhodnějš zachzen se tak vztahuje jen na zkou, nejstarš věkovou kategorii bvalch stavovskch důchodců, u nichž by vzhledem k rozdln definici pln invalidity a s ohledem na jejich věk bylo socilně stěž nosn aplikovat beze zbytku novou prvn pravu, kter je založena na jinch principech než prava dřvějš. Pln použit nov prvn pravy by mohlo znamenat odnět přiznanho invalidnho důchodu ve vyššm věku, kdy je vzhledem k objektivizovatelnm medicnskm hlediskům, jakož i s ohledem na ztženou možnost rekvalifikace a dalšho pracovnho zařazen nejnižš schopnost prosadit se na trhu prce. Takto zvolen pojet ustanoven 78 ostatně respektuje i pojem "zkona" v jeho materilnm smyslu, v souladu s nmž se "zkon" mus vyznačovat dostupnost, jasnost i předvdatelnost. M osobm, na něž se vztahuje, umožnit, aby jeho pravě přizpůsobily sv budouc chovn. Pokud by zkon o důchodovm pojištěn neobsahoval přechodn ustanoven 78, nebyl by pro uvedenou nejstarš věkovou kategorii bvalch stavovskch důchodců zkonem "předvdatelnm", neboť tito důchodci by vzhledem ke svmu "předdůchodovmu" věku a k dalšm relevantnm skutečnostem již nebyli schopni činně přizpůsobit nov pravě sv budouc chovn.
stavn soud dle poukazuje na dočasnost pravy v 78 a na rychle klesajc okruh osob, kter budou moci svůj nrok na jeho zkladě uplatnit. činky tohoto ustanoven v praxi odezn v několika přštch letech. Za těchto okolnost se nejev aktuln mra zkonnho zvhodněn poskytovanho uveden skupině osob napadenm 78 jako nepřiměřen. stavn soud uznv i stavněprvn relevanci argumentu, podle nějž by přpadn zrušen 78 vyvolalo sekundrn nerovnost mezi těmi pojištěnci, kteř již doshli v ochrann lhůtě důchodovho věku, a těmi, kteř jej v tto lhůtě ještě nedoshli. Tato sekundrn nerovnost by zjevně nesla parametry diskriminace, neboť by nebyla založena na rozumnm důvodu, ale toliko na nahodilm momentu zrušen ustanoven stavnm soudem.
Navrhovatel považuje zvhodněn "stavovskch" důchodců za neodůvodněn a nepřiměřen i v širšm kontextu, a to s ohledem na ustanoven 30 a 31 zkona o důchodovm pojištěn, kter umožňuj předčasn odchod do starobnho důchodu. Přpadn problmy s adaptac staršch hornků lze podle jeho nzoru řešit využitm nroku na předčasn starobn důchod.
Instituty starobnho důchodu a důchodu invalidnho jsou ovšem zcela odlišnmi kategoriemi, kter maj v systmu důchodovho pojištěn sv opodstatněn a jedna druhou nenahrazuje. Odchod do starobnho důchodu je vzn na jin podmnky než přiznn invalidnho důchodu. Podmnkou nroku na starobn důchod je zskn potřebn doby pojištěn a dosažen stanovenho věku, popř. splněn dalšch zkonnch podmnek. Naproti tomu, pro přiznn nroku na invalidn důchod je rozhodujc zdravotn hledisko (invalidita pojištěnce) a potřebn doba pojištěn (podle předchoz prvn pravy potřebn doba zaměstnn), kter je kratš než u důchodu starobnho. Nelze opomenout ani hledisko ekonomick. Zatmco konstrukce vpočtu plnho invalidnho důchodu je shodn s konstrukc vpočtu starobnho důchodu, vše procentn vměry se v přpadě předčasnho starobnho důchodu snižuje. Později přiznan předčasn starobn důchod je valorizovn mně než důchod invalidn. U předčasnho starobnho důchodu je na rozdl od důchodu invalidnho vyloučena pracovn aktivita. Přiznn předčasnho starobnho důchodu se považuje za změnu poměrů podle 202 odst. 1 zkonku prce, kter m za nsledek ztrtu nroku na nhradu za ztrtu na vdělku. Z uvedench aspektů vyplv, že nahrazenm plnho invalidnho důchodu předčasnm starobnm důchodem by došlo ke zhoršen dosavadnho postaven přslušnch invalidnch důchodců. Ustanoven 78 zkona o důchodovm pojištěn nen tudž konzumovno ani kompenzovno ustanovenmi 30 a 31 tohoto zkona.
Ani srovnn zvhodněnho postaven "stavovskch" důchodců s postavenm skupiny tělesně postižench pojištěnců, jak je provedl navrhovatel, stavn soud nepovažuje za opodstatněn. Pro posouzen, zda je určit prvn prava diskriminačn či nikoli, mus bt srovnvan osoby ve stejnm nebo analogickm postaven. Skupiny "stavovskch" invalidnch důchodců a tělesně postižench osob však v takovm srovnatelnm postaven nejsou, neboť jejich invalidita vyplv z rozdlnch přčin a charakteristik jejich (ne)schopnosti vkonu soustavn vdělečn činnosti. stavn soud však předevšm připomn zsadně derogačn povahu svch pravomoc. Ke zlepšen postaven skupiny tělesně postižench pojištěnců by bylo třeba pozitivnho zsahu zkonodrce, nikoli derogačnho zsahu stavnho soudu. Jakkoli by mohl stavn soud sympatizovat s navrhovatelovm nzorem, že by měla skupina tělesně postižench požvat stejnch vhod jako okruh "stavovskch" důchodců, mus konstatovat, že je pouze věc zkonodrce, zda určit skupině stanov vce vhod než jin, pokud přitom nepostupuje libovolně. Za dan situace, kdy neshledal zvhodněn jedn kategorie osob jako protistavn, nen stavn soud oprvněn zkonodrce zastoupit a jeho chybějc vůli ke zvhodněn jin kategorie rekonstituovat.
S ohledem na vše, co bylo uvedeno vše, dospěl stavn soud k zvěru, že napaden ustanoven 78 zkona o důchodovm pojištěn samo o sobě i ve spojen s ostatnmi ustanovenmi tohoto zkona upravuje takov zvhodněn staršch "stavovskch" důchodců, kter lze považovat za legitimn i přiměřen. Neporušuje tudž stavn princip rovnosti. Proto stavn soud nvrh na zrušen 78 zkona č. 155/1995 Sb., o důchodovm pojištěn, podle 70 odst. 2 zkona č. 182/1993 Sb. zamtl.