Ve věci návrhu na posouzení souladu Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství s ústavním pořádkem 387/2009 účinný od 10.11.2009

Schválené: 03.11.2009
Účinnost od: 10.11.2009
Autor: Ústavního soudu
Oblast: ÚSTAVA. ÚSTAVNÍ ZÁKONY., PREZIDENT REPUBLIKY., SOUDNÍ PŘEZKOUMÁVÁNÍ ROZHODNUTÍ JINÝCH ORGÁNŮ., HOSPODÁŘSKÁ INTEGRACE., ZÁPADOEVROPSKÁ UNIE. EVROPSKÁ UNIE (EU)., Uzavírání a vznik mezinárodních smluv. Ratifikace., Mnohostranné mezinárodní smlouvy.

Informace ke všem historickým zněním předpisu
HISTJUDDZEUPPČL

Ve věci návrhu na posouzení souladu Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství s ústavním pořádkem 387/2009 účinný od 10.11.2009
Přejít na §    
Informace ke konkrétnímu znění předpisu
Nález 387/2009 s účinností od 10.11.2009
Zobraziť iba vybrané paragrafy:
Zobrazit

387/2009 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl dne 3. listopadu 2009 v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Františka Duchoně, Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jiřího Muchy, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného, Elišky Wagnerové a Michaely Židlické podle čl. 87 odst. 2 Ústavy České republiky o návrhu skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky společně zastoupené senátorem Jiřím Oberfalzerem, právně zastoupené advokátem Jaroslavem Kubou, na posouzení souladu Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství s ústavním pořádkem, za účasti Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky, vlády České republiky a prezidenta České republiky, právně zastoupeného advokátem Alešem Pejchalem, takto:

I. Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství - jako celek, - čl. 7, čl. 8, čl. 9, čl. 10 odst. 1, čl. 13 odst. 1, čl. 14 odst. 2, čl. 17 odst. 1 a 3, čl. 19 odst. 1, čl. 20, čl. 21 odst. 2 písm. h), čl. 42 odst. 2, čl. 47 a čl. 50 odst. 2 až 4 obsažených ve Smlouvě o Evropské unii, - v čl. 3, v čl. 78 odst. 3, čl. 79 odst. 1 a čl. 83 obsažených ve Smlouvě o fungování Evropské unie a její ratifikace nejsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. II. Návrh, aby Ústavní soud posoudil soulad Smlouvy o Evropské unii (navrhovatelem označené jako „Maastrichtská smlouva“) jako celku a Smlouvy o založení Evropského společenství (navrhovatelem označené jako „Římská smlouva“) jako celku s ústavním pořádkem, se odmítá. III. Návrh, aby Ústavní soud posoudil soulad čl. 2, čl. 4 a čl. 216 Smlouvy o fungování Evropské unie s ústavním pořádkem, se odmítá. IV. Návrh, aby Ústavní soud konstatoval, že „rozhodnutí hlav států nebo předsedů vlád zasedajících v Evropské radě ve vztahu k obavám irského lidu týkajícím se Lisabonské smlouvy, kterým ve dnech 18. a 19. června 2009 doplnila některá ustanovení Lisabonské smlouvy, je mezinárodní smlouvou podle článku 10a Ústavy a jako takové vyžaduje souhlas obou komor Parlamentu daný ústavní většinou, jinak není ve vztahu k České republice aplikovatelné“, se odmítá. V. Návrh, aby Ústavní soud s tímto návrhem na zahájení řízení o souladu Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství s ústavním pořádkem spojil návrh skupiny senátorů na zrušení vybraných ustanovení jednacích řádů obou komor Parlamentu, vedený pod sp. zn. Pl. ÚS 26/09, se odmítá.

Odůvodněn:

I.

Rekapitulace nvrhu

A.

Nvrh ze dne 28. zř 2009

1. stavn soud obdržel 29. zř 2009 nvrh skupiny sentorů společně zastoupen sentorem Jiřm Oberfalzerem (dle tž „navrhovatel“) na posouzen souladu Lisabonsk smlouvy pozměňujc Smlouvu o Evropsk unii a Smlouvu o založen Evropskho společenstv s stavnm pořdkem podle čl. 87 odst. 2 stavy Česk republiky, v platnm zněn (dle jen „stava“).

2. Petit nvrhu je rozdělen do čtyř bodů, kterm odpovdaj i nsledujc čsti odůvodněn nvrhu.

3. V

bodu I petitu nvrhu

navrhovatel zpochybňuje soulad „Lisabonsk smlouvy jako celku,“ „Maastrichtsk smlouvy jako celku,“ a „Řmsk smlouvy jako celku“ s čl. 1 odst. 1 stavy a čl. 2 odst. 1 Listiny; ve skutečnosti m navrhovatel na mysli Lisabonskou smlouvu pozměňujc Smlouvu o Evropsk unii a Smlouvu o založen Evropskho společenstv (dle jen „Lisabonsk smlouva“), resp. Smlouvu o Evropsk unii (dle tž „SEU“), někdy skutečně označovanou jako „Maastrichtsk smlouva“, ve zněn Lisabonsk smlouvy, resp. Smlouvu o fungovan Evropsk unie (dle tž „SFEU“), tedy Smlouvu o založen Evropskho společenstv, kter byla pozměněna a přejmenovna Lisabonskou smlouvou a někdy bv označovna jako „Řmsk smlouva“.

4. K tomuto bodu petitu nvrhu se vže rozshl argumentace obsažen v bodech 11 až 100. Nejprve v bodech 11 až 59 nvrhu navrhovatel vymezuje vchodiska sv argumentace, kterou zpochybňuje soulad Lisabonsk smlouvy s stavnm pořdkem Česk republiky. Podv vlastn definici a vymezen podstatnch nležitost „prvnho sttu“ (bod 14 až 26 nvrhu), „demokratickho prvnho sttu“ (bod 27 a 28 nvrhu), „demokratickho sttu“ (bod 29 až 38 nvrhu), a konečně tž „svrchovanho demokratickho prvnho sttu“ (bod 39 až 59 nvrhu).

5. Pot navrhovatel v bodech 60 až 96 předestr argumenty, proč podle něj Lisabonsk smlouva odporuje vše vymezenm charakteristikm, a v bodech 97 až 100 nvrhu je shrnuje.

6. Za prv podle navrhovatele je

Lisabonsk smlouva jako celek

v rozporu s

čl. 1 odst. 1 stavy

, resp. s charakteristikou Česk republiky jako prvnho sttu. Důvodem m bt, že nevyhovuje požadavkům dostatečn srozumitelnosti a přehlednosti prvnho předpisu (předevšm s ohledem na absenci „autentickho konsolidovanho zněn“ SEU a SFEU a s ohledem na rozsah změn, kter Lisabonsk smlouva zavd - viz body 61 až 70 nvrhu) a potencilně i principu zkazu retroaktivity (s ohledem na „možnost orgnů Evropsk unie, odpovědnch za vydvn jejho řednho věstnku, provdět v Lisabonsk smlouvě ještě dodatečně a během jejho schvalovn změny za čelem napraven chyb, kter budou v Lisabonsk smlouvě nebo ve stvajcch smlouvch nalezeny“ na kterou navrhovatel upozorňuje v bodu 71 nvrhu). Tyto principy podle navrhovatele vesměs patř k zkladnm znakům prvnho sttu (bod 97 nvrhu tento argument shrnuje a odkazuje na dalš body nvrhu, kter jej maj podle nzoru navrhovatele podporovat).

7. K tomu navrhovatel dodv, že tzv. „vzanmu mandtu“, tedy předběžnmu souhlasu Parlamentu s hlasovnm zstupce Česk republiky v Radě EU, mus podlhat všechna hlasovn, kter se kryj s pravomoc Parlamentu na vnitrosttn rovni. Navrhovatel se domnv, že tzv. vzan mandt by měl podlhat kontrole stavnho soudu v obdobnm rozsahu jako vnitrosttn rozhodovn. Podle navrhovatele „do doby přijet [pravy] vzanho mandtu v uvedenm rozsahu by ratifikace Lisabonsk smlouvy byla nepřpustn, protože jej provděn by se dostalo do rozporu s principem dělby moci, kter je jednm z nezbytnch předpokladů demokratickho prvnho sttu“ (bod 82 nvrhu; bod 100 nvrhu tento argument shrnuje a odkazuje na dalš body nvrhu, kter jej maj podle nzoru navrhovatelů podporovat).

8. Za druh se navrhovatel domnv, že je

SEU jako celek

v rozporu s

čl. 1 odst. 1 stavy

(charakteristikou Česk republiky jako demokratickho sttu), respektive s

čl. 2 odst. 1 Listiny zkladnch prv a svobod

(dle jen „Listina“) . Navrhovatel poukazuje na člnek 3 SFEU, jenž vymezuje cle Evropsk unie, a tvrd, že „takto vymezen cle odporuj principu politick neutrality, protože předem omezuj možn rozhodnut většiny, tj. vldu lidu“ (bod 87 nvrhu). Zroveň podle navrhovatele SEU jako celek nevyhovuje požadavku politick neutrality, kter patř k zkladnm znakům demokratickho sttu (bod 98 nvrhu tento argument shrnuje a odkazuje na dalš body nvrhu, kter jej maj podle nzoru navrhovatele podporovat).

9. Za třet se navrhovatel domnv, že

jak SEU jako celek, tak SFEU jako celek

jsou v rozporu s

čl. 1 odst. 1 stavy

(charakteristikou Česk republiky jako svrchovanho sttu). Důvodem podle navrhovatele je, že tyto smlouvy připouštěj jako dlč cl evropsk integrace vznik společn evropsk obrany, přičemž vlastn obrana je pravomoc, kter mus podle nzoru navrhovatele vždy zůstat svrchovanmu sttu zachovna, m-li zůstat svrchovanm. Dalšm důvodem předestřenm navrhovatelem je tž to, že tyto smlouvy jako konečn cl evropsk integrace nevylučuj vznik společnho evropskho federlnho sttu (bod 99 nvrhu tento argument shrnuje a odkazuje na dalš body nvrhu, kter jej maj podle nzoru navrhovatele podporovat).

10. V

bodu II petitu nvrhu

navrhovatel zpochybňuje soulad vybranch ustanoven SEU s vybranmi a v petitu vymezenmi ustanovenmi stavy, resp. Listiny.

11. Za prv se navrhovatel zaměřuje na

čl. 7 SEU

, kter mj. upravuje možnost pozastaven prv, kter pro člensk stt vyplvaj z použit Smluv, v přpadě zvažnho a trvajcho porušen hodnot uvedench v čl. 2 SEU. Navrhovatel zpochybňuje soulad tohoto ustanoven jako celku a zejmna v něm obsažench slovnch spojen „zřejm nebezpeč“, „zvažně poruš“ a „určit prva“ a formulace „přitom přihldne k možnm důsledkům takovho pozastaven pro prva a povinnosti fyzickch a prvnickch osob“ s

čl. 1 odst. 1 stavy

, konkrtně s principy přiměřen obecnosti a dostatečn srozumitelnosti prvnho předpisu, jež navrhovatel považuje za neopominuteln komponenty prvnho sttu. Podle navrhovatele odporuje čl. 7 SEU rovněž ustanoven

čl. 2 odst. 3 stavy

. Uvd, že „budou-li pozastavena člensk prva, s předpokldanmi důsledky dokonce i pro soukrom osoby, pak česk sttn moc fakticky nebude moci svm občanům sloužit, protože bude dočasně zbavena určitch prv, bez kterch se služba občanům neobejde“ (bod 105 nvrhu). Podrobněji svoji argumentaci rozvd navrhovatel v bodech 102 až 106 nvrhu.

12. Za druh se navrhovatel zaměřuje na

čl. 8 SEU

. Ten stanov v odstavci 1, že „Unie rozvj se zeměmi ve svm sousedstv vsadn vztahy s clem vytvořit prostor prosperity a dobrch sousedskch vztahů, založen na hodnotch Unie a vyznačujc se zkmi a mrovmi vztahy spočvajcmi na spoluprci.“. Podobně jako u předchozho ustanoven SEU navrhovatel zpochybňuje jeho soulad jako celku a zejmna pokud jde o slovn spojen „vsadn vztahy“ a „zk vztahy“ s

čl. 1 odst. 1 stavy

, konkrtně s principy přiměřen obecnosti a dostatečn srozumitelnosti prvnho předpisu, jež navrhovatel považuj za neopominuteln komponenty prvnho sttu. Podrobněji svoji argumentaci navrhovatel rozvd v bodech 107 až 109 nvrhu.

13. Za třet se navrhovatel zaměřuje na

čl. 10 odst. 1 SEU

, kter stanov, že „Fungovn Unie je založeno na zastupitelsk demokracii.“. Podle navrhovatele „Evropsk unie, m-li zůstat mezinrodn organizac, nemůže bt založena na zastupitelsk demokracii. Založena mus zůstat i nadle na svrchovan rovnosti svch členskch sttů a zastupitelsk demokracie mus zůstat pouze jejm nezbytnm a současně luxusnm doplňkem“ (bod 111 nvrhu). Navrhovatel tvrd, že „pokud by byla zastupitelsk demokracie zkladem EU, znamenalo by to, že EU je sama sttem, a to by odporovalo principu, že Česk republika sm přenst na mezinrodn organizaci nebo instituci jen někter pravomoci svch orgnů, ale nikoli svou svrchovanost samu“ (bod 113 nvrhu). Ustanoven čl. 10 odst. 1 SEU tedy podle navrhovatelova nzoru odporuje

čl. 1 odst. 1 stavy a čl. 10a stavy

. Podrobněji svoji argumentaci rozvd navrhovatel v bodech 110 až 113 nvrhu.

14. Za čtvrt se navrhovatel zaměřuje na

čl. 17 odst. 1 a odst. 3 SEU

, tkajc se postaven Komise. Prvn odstavec podle navrhovatele „svmi nejasnmi formulacemi odporuje požadavkům přiměřen obecnosti a dostatečn srozumitelnosti prvnch předpisů a jako takov odporuje principu prvn jistoty, kter podmiňuje existenci prvnho sttu“. V důsledku toho podle navrhovatele odporuje

čl. 1 odst. 1 stavy

. Třet odstavec dotčenho ustanoven mj. stanov, že jsou členov Komise vybrni „podle celkov způsobilosti a evropanstv z osob, kter poskytuj vešker zruky nezvislosti. “. Podle navrhovatele „toto ustanoven fakticky brn každmu, kdo by měl nekonformn nzory na evropskou integraci, aby se stal členem Komise“ (bod 118 nvrhu). Navrhovatel proto v bodech 120 a 121 tvrd, že je toto ustanoven „nejen vgn, ale nadto i extrmně ideologicky podbarven a diskriminačn“. Proto podle navrhovatele odporuje „nejen principům přiměřen obecnosti a dostatečn srozumitelnosti prvnho předpisu, ale i principu politick neutrality“ (bod 120 nvrhu). Z těchto důvodů m bt čl. 17 odst. 3 SEU v rozporu s

čl. 1 odst. 1 stavy

a rovněž s

čl. 2 odst. 1 Listiny

, podle kterho se stt nesm vzat na ždnou vlučnou ideologii. Navrhovatel se rovněž domnv, že toto ustanoven odporuje

čl. 1 odst. 1 Listiny

(sic), podle kterho jsou si lid rovni v prvech, a

čl. 21 odst. 4 Listiny

, podle něhož maj občan za rovnch podmnek přstup k volenm a jinm veřejnm funkcm. Podle navrhovatele spočv nestavn nerovnost ve stanoven podmnky dostatečnho evropanstv. Podrobněji svoji argumentaci navrhovatel rozvd v bodech 114 až 121 nvrhu.

15. Za pt se navrhovatel zaměřuje na

čl. 20 SEU

, kter upravuje poslenou spoluprci mezi členskmi stty EU. Podle navrhovatele brn podmiňovn poslen spoluprce souhlasem orgnů EU vkonu určitch pravomoc jak na evropsk rovni, tak na rovni členskch sttů, a jako takov podle něj odporuje principu vldy lidu zakotvenmu v

čl. 1 odst. 1 stavy

. Dle podle navrhovatelova nzoru „odporuje omezovn spoluprce členskch sttů v oblastech, kde Unie zatm nevykonala svou působnost, i principu svrchovanosti Česk republiky“ (bod 127 nvrhu), a tudž

čl. 10a stavy

. Podrobněji svoji argumentaci navrhovatel rozvd v bodech 122 až 128 nvrhu.

16. Za šest se navrhovatel zaměřuje na

čl. 21 odst. 2 psm. h) SEU

. Podle tohoto ustanoven „Unie vymezuje a provd společn politiky a činnosti a usiluje o dosažen vysokho stupně spoluprce ve všech oblastech mezinrodnch vztahů ve snaze [...] podporovat mezinrodn systm založen na poslen mnohostrann spoluprci a na řdn sprvě věc veřejnch v celosvětovm měřtku.“. Podle navrhovatele toto ustanoven odporuje „principu dostatečn srozumitelnosti prvnho předpisu, a v důsledku toho principu prvn jistoty, kter podmiňuje existenci prvnho sttu [...], a dle odporuje principu politick neutrality stavy“ (bod 130 nvrhu). Navrhovatel se proto domnv, že je dotčen ustanoven v rozporu s

čl. 1 odst. 1 stavy

a s

čl. 2 odst. 1 Listiny

, podle kterho se stt nesm vzat na ždnou vlučnou ideologii. Podrobněji svoji argumentaci navrhovatel rozvd v bodech 129 a 130 nvrhu.

17. Za sedm se navrhovatel zaměřuje na

čl. 42 odst. 2 SEU

. Podle tohoto ustanoven „Společn bezpečnostn a obrann politika zahrnuje postupn vymezen společn obrann politiky Unie. Ta povede ke společn obraně, jakmile o tom Evropsk rada jednomyslně rozhodne. V tomto přpadě doporuč členskm sttům přijet takovho rozhodnut v souladu s jejich stavnmi předpisy. “. Podle nzoru vyjdřenho navrhovatelem Česk republika „vůbec nesm usilovat o společnou evropskou obranu - porušila by tm vlastn stavu již nyn“ (bod 135 nvrhu). Podle navrhovatele „pouh smluvn připuštěn možnosti vzniku evropsk federace s Českou republikou jako jednm z jejch subjektů odporuje principu, že Česk republika je svrchovanm sttem. Totž plat i pro zvazek usilovat o společnou evropskou obranu, protože bez vlastn obrany by Česk republika přestala bt svrchovanm sttem“ (bod 135 nvrhu). Proto m bt dotčen ustanoven v rozporu s

čl. 1 odst. 1

a

čl. 10a stavy

. Podrobněji svoji argumentaci navrhovatel rozvd v bodech 131 až 136 nvrhu.

18. Konečně za osm se navrhovatel zaměřuje na

čl. 50 odst. 2 až 4 SEU

. Tato ustanoven upravuj možnost vystoupen členskho sttu z EU. Podle navrhovatele je tato prava „v rozporu s principem svrchovanosti“, zakotvenm v

čl. 1 odst. 1 stavy

, a rovněž podle něj odporuje „principům retroaktivity a legitimnch očekvn, tedy zkladnmu principu prvnho sttu, že každ pravidla mus bt znma dopředu“ (bod 143 nvrhu). Podle navrhovatele neurčitost budoucch podmnek vystoupen z EU odporuje i

čl. 10a stavy

, jelikož „přenos pravomoc mus bt určit, a určit mus bt i způsob zpětvzet přenesench pravomoc na nrodn roveň. Zpětvzet pravomoc nesm podlhat ani faktick nutnosti souhlasu ze strany EU“ (bod 144 nvrhu). Podrobněji svoji argumentaci navrhovatel rozvd v bodech 137 až 145 nvrhu.

19. V

bodu III petitu nvrhu

navrhovatel zpochybňuje soulad vybranch ustanoven „Řmsk smlouvy“ (tedy SFEU), konkrtně jejho

čl. 78 odst. 3 a čl. 79 odst. 1

[s stavnm pořdkem]. V samotnm petitu nvrhu sice navrhovatel neuvd, s jakmi ustanovenmi stavnho pořdku by dotčen ustanoven SFEU měla bt v rozporu, seznateln je to však z dalšho textu nvrhu, konkrtně z bodů 147 až 150.

20. Ustanoven čl. 78 odst. 3 SFEU stanov: „Ocitnou-li se jeden nebo vce členskch sttů ve stavu nouze v důsledku nhlho přlivu sttnch přslušnků třetch zem, může Rada na nvrh Komise přijmout ve prospěch dotyčnch členskch sttů dočasn opatřen. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropskm parlamentem.“. Ustanoven čl. 79 odst. 1 SFEU pak řk, že „Unie vyvj společnou přistěhovaleckou politiku, jejmž clem je ve všech etapch zajistit činn řzen migračnch toků, spravedliv zachzen pro sttn přslušnky třetch zem oprvněně pobvajc v členskch sttech, jakož i předchzen nedovolenmu přistěhovalectv a obchodu s lidmi a poslen boje proti těmto činnostem.“. Podle navrhovatele z těchto ustanoven vyplv, že „o složen a počtu uprchlků na svm zem již nebude vždy rozhodovat jen Česk republika. Evropsk unie tak zsk pravomoc podlet se na rozhodnutch, kter mohou poměrně vznamnm způsobem ovlivnit složen obyvatelstva Česk republiky a jeho kulturn a společensk charakter“ (bod 148 nvrhu). Podle navrhovatele to odporuje zsadě, kter je podle jeho nzoru obsažena v

čl. 1 odst. 1 a čl. 10a stavy

, a sice že „pravomoci, kter se tkaj rozhodovn v zležitostech mimořdnho kulturnho anebo společenskho dopadu, jsou nepřenosn a mus vždy zůstat zcela v působnosti orgnů Česk republiky. Jejich přenos na mezinrodn organizaci nebo instituci by odporoval charakteru Česk republiky jako svrchovanho sttu“ (bod 148 nvrhu). Vedle toho navrhovatel uvd, že tato ustanoven SFEU vymezuj pouze vgně podmnky, „za kterch může Rada EU jednat a co vlastně sm činit“ (bod 149 nvrhu). Proto podle nzoru navrhovatele čl. 78 odst. 3 SFEU „odporuje i principům přiměřen obecnosti, potažmo dostatečn srozumitelnosti prvnho předpisu, a v důsledku toho se dostv do rozporu s principem prvn jistoty jakožto nezbytnm předpokladem existence prvnho sttu“ (bod 149 nvrhu). Podrobněji svoji argumentaci navrhovatel rozvd v bodech 147až 150 nvrhu.

21. V

bodu III petitu nvrhu

si navrhovatel dle „vyhrazuje

prvo doplnit petit

i o nvrh na posouzen dalšch vybranch člnků Řmsk smlouvy“; v bodu 146 svho nvrhu pak uvd, že „z časovch důvodů jsou zatm uvedena pouze dvě ustanoven, navrhovatel však jsou připraveni tuto čst doplnit“. Důvodem podle navrhovatele je, že nechce „brnit stavnmu soudu, aby se tmto nvrhem mohl zabvat již nyn.“.

22. V

bodu IV petitu nvrhu

nejprve navrhovatel „žd, aby stavn soud konstatoval, že rozhodnut hlav sttů nebo předsedů vld zasedajcch v Evropsk radě ve vztahu k obavm irskho lidu tkajcm se Lisabonsk smlouvy, kterm ve dnech 18. a 19. června 2009 doplnila někter ustanoven Lisabonsk smlouvy, je mezinrodn smlouvou podle člnku 10a stavy a jako takov vyžaduje souhlas obou komor Parlamentu dan stavn většinou, jinak nen ve vztahu k Česk republice aplikovateln. “. Takto formulovan petit pak navrhovatel rozvd v bodech 151 až 165 nvrhu.

23. Konečně se navrhovatel odvolv na svůj předchoz nvrh na zrušen vybranch ustanoven jednacch řdů obou komor Parlamentu (sp. zn. Pl. S 26/09) , cituje z jeho petitu a s odvolnm se na ustanoven 63 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, ve spojen s ustanovenm 112 zkona č. 99/1963 Sb., občansk soudn řd, „navrhovatel žd, aby stavn soud oba nvrhy

spojil ke společnmu řzen

“.

B.

Doplněn nvrhu ze dne 15. řjna 2009

24. Dne 15. řjna 2009 obdržel stavn soud dokument nazvan „Doplněn nvrhu skupiny sentorů na posouzen souladu Lisabonsk smlouvy pozměňujc Smlouvu o Evropsk unii a Smlouvu o založen Evropskho společenstv, resp. jejich vybranch ustanoven, s stavnm pořdkem“ (dle jen „doplněn“), předložen sentorem Jiřm Oberfalzerem jako zstupcem skupiny sentorů. V doplněn se navrhuje, „aby stavn soud rovněž posoudil soulad nsledujcch člnků Smlouvy o fungovn Evropsk unie, ve zněn Lisabonsk smlouvy [...]: člnků 2, 3 a 4; člnku 83; a člnku 216 s člnkem 1 odst. 1 a s člnkem 10a stavy“.

25. V argumentačn čsti doplněn, kter se vže k vše uvedenm zpochybněnm ustanovenm SFEU, jsou nejprve připomenuta vchodiska pro přezkum Lisabonsk smlouvy, jak je uvd původn nvrh („Exkurs: Zkladn nležitosti svrchovanho, demokratickho prvnho sttu“, body 3 až 6 doplněn).

26. Pot doplněn uvd v bodu 7, že „sdlen pravomoci navrhovatel považuj za velmi široce a přliš obecně vymezen - v důsledku toho je lze cestou extenzivnho vkladu dle rozšiřovat“. Podle navrhovatele „objem přenesench, resp. potencilně přenesench pravomoc, nen přesně určiteln“, a proto m bt podle jeho nzoru v rozporu s „principem přiměřen obecnosti prvnch předpisů [...] a se zsadou, že Česk republika sm podle člnku 10a sv stavy přenst jen čst pravomoc svch orgnů, nikoli všechny (a to ani potencilně)“. Doplněn tak v tomto směru uzavr, že vymezen sdlench pravomoc proveden

čl. 4 SFEU

je v rozporu s

čl. 1 odst. 1 a s čl. 10a stavy

.

27. V bodu 8 doplněn se uvd, že

čl. 2 odst. 4 SFEU

„nadto konstatuje, že společn zahraničn a bezpečnostn politika m vst k vymezen společn obrann politiky. I to samo o sobě je [podle nzoru uvedenho v doplněn] v rozporu“ s

čl. 1 odst. 1 a čl. 10a stavy

- podle navrhovatele zde plat „stejn argumentace, kter plat pro čl. 42 SEU (ve zněn Lisabonsk smlouvy)“. Doplněn odkazuje na body 131 až 136 nvrhu.

28. Bod 9 doplněn zpochybňuje soulad

čl. 3 SFEU s čl. 1 odst. 1 a čl. 10a stavy

. Uvd se v něm:

„Problematick je i vlučn pravomoc Unie. Navrhovatel nezpochybňuj přenesen [čl. 3 SFEU] vyjmenovanch pravomoc na EU. Problm shledvaj v tom, že EU sice tyto pravomoci m, resp. je zsk, ale nen bez dalšho povinna je vykonvat, popř. se j nepodař shodnout se na vhodn prvn pravě; současně člensk stty tyto pravomoci ztrc, tj. nesměj je vykonvat, a to prvě i v situaci, kdy se Unie nedokzala shodnout, jak pravidla maj v určit oblasti platit. Může proto nastat i situace, že v oblastech vlučn působnosti Unie nebudou platit ždn pravidla. A to je v přkrm rozporu se samou podstatou prvnho sttu, kterou je existence pravidel, tj. dt jednotlivcům i jejich různm skupinm alespoň relativn jistotu, jak nsledky bude jejich chovn mt, a tm jim usnadnit rozhodovn a vzjemnou koexistenci“.

29. Podle nzoru formulovanho v bodu 10 doplněn „vlučn pravomoc EU obecně odporuje čl. 1 odst. 1 a čl. 10a stavy. V souladu s nimi je pouze takov přenos pravomoci, kde vsledkem je sdlen pravomoc, tedy situace, kdy nehroz, že by nějak oblast zůstala zcela bez věcn prvn pravy. Přenos pravomoc ve smyslu čl. 3 a 4 SFEU nen ohraničen, rozpoznateln a dostatečně určit“.

30. V bodech 11 až 14 je zpochybňovn soulad

čl. 83 SFEU s čl. 1 odst. 1 a čl. 10a stavy

. Podle nzoru vyjdřenho v doplněn „rozhodovn o tom, co je trestnm činem a jak tresty maj bt za trestn činy uloženy, patř k těm pravomocem orgnů sttu, kter nemohou bt přeneseny podle člnku 10a stavy“ (bod 11 doplněn, odkazuje se na bod 54 nvrhu, resp. bod 6 doplněn); „z textu [zpochybňovanho ustanoven] je zřejm, že Evropsk unii se m dostat vlastn trestněprvn pravomoci“, což m „samo o sobě“ odporovat jmenovanm ustanovenm stavy (bod 13 doplněn). Konečně se uvd, že „tato pravomoc nem jasn kontury, Rada spolu s Evropskm parlamentem může oblast sv trestn jurisdikce dle rozšiřovat. I přenos pravomoc ve smyslu [čl. 83 SFEU] proto nen ohraničen, rozpoznateln a dostatečně určit“ (bod 14 doplněn).

31. V bodech 15 až 20 doplněn je zpochybňovn soulad

čl. 216 SFEU s čl. 1 odst. 1 a čl. 10a stavy

. Doplněn uvd, že „přesto, že tento člnek byl napaden již nvrhem Sentu, navrhovatel se domnvaj, že zde jsou dalš okolnosti, na kter Sent v roce 2008 vslovně nepoukzal, a stavn soud se s nimi proto nevypořdal, přestože se jich sm dotkl“ (bod 16). Rekapituluj se argumenty uveden Sentem i relevantn čst nlezu sp. zn. Pl. S 19/08 ze dne 26. 11. 2008 (446/2008 Sb.) - bod 182, doslovně citovny jsou body 183 a 186 nlezu.

32. Zvěrem se v bodu 21 doplněn uvd:

„Navrhovatel se nemohou zbavit dojmu, že stavn soud při posuzovn Lisabonsk smlouvy s stavnm pořdkem byl zatm vždy v přpadě jakchkoli pochybnost spše na straně Lisabonsk smlouvy než na straně stavnho pořdku. stavn soud m značnou mru vkladov volnosti a snahu postupovat čelově tak, aby Lisabonsk smlouva mohla bt prohlšena za neodporujc stavnmu pořdku, nelze stavnmu soudu bohužel upřt. To a tž někter veřejn vystoupen soudců stavnho soudu bud dojem, že je rozhodnuto už předem“.

33. Doplněn cituje z stnho vyjdřen prezidenta republiky z řzen ve věci Pl. S 19/08 a „vyzv“ stavn soud, aby „buď vysvětlil, proč princip, že rozhodovn v přpadě mezinrodnch smluv m dt v přpadě jakchkoli pochybnost vždy přednost stavnmu pořdku před mezinrodn smlouvou, neplat, nebo se jm řdil při posuzovn nvrhu a tohoto jeho doplněn“ (bod 23 doplněn).

34. Na sam zvěr doplněn je shrnut „nvrh na posouzen souladu Lisabonsk smlouvy, jak vyplv z tohoto doplněn“.

35. Na stnm jednn dne 27. řjna 2009 předložil navrhovatel dalš doplněn svho nvrhu, jehož obsah je rekapitulovn v bodech 78 až 90 tohoto nlezu.

II.

Průběh řzen a rekapitulace vyjdřen častnků řzen

36. Podle 71c zkona o stavnm soudu jsou častnky řzen o souladu mezinrodnch smluv s stavnmi zkony vedle navrhovatele tž Parlament, prezident republiky a vlda. stavn soud proto podle 42 odst. 4 zkona o stavnm soudu zaslal předmětn nvrh na zahjen řzen Poslaneck sněmovně a Sentu Parlamentu Česk republiky, prezidentu republiky a vldě Česk republiky s tm, že maj možnost se k nvrhu ve stanoven lhůtě vyjdřit.

A.

Vyjdřen Poslaneck sněmovny

37. Dne 8. řjna 2009 došlo stavnmu soudu vyjdřen Poslaneck sněmovny Parlamentu Česk republiky podepsan jejm předsedou Miloslavem Vlčkem. Vyjdřen předevšm shrnuje průběh schvalovn Lisabonsk smlouvy Poslaneckou sněmovnou. Předseda Poslaneck sněmovny k němu však dodv i „svůj osobn nzor tkajc ke vztahu předchozho řzen u stavnho soudu [v němž stavn soud rozhodl nlezem sp. zn. Pl. S 19/08 ze dne 26. 11. 2008 (446/2008 Sb. )] k nvrhu předloženmu skupinou sentorů“. Domnv se, že již v tomto nlezu stavn soud „dospěl implicitně k zvěru, že ratifikac Smlouvy nebude dotčena Česk republika jako demokratick svrchovan prvn stt ve smyslu stavy a Listiny zkladnch prv a svobod. Opačn zvěr by pak [podle předsedy Poslaneck sněmovny] nutně vyvolval nejasnosti ohledně zvěrů obsažench ve vroku a v odůvodněn nlezu stavnho soudu Pl. S 19/08“. Zvěrem vyjdřen předseda Poslaneck sněmovny konstatuje, že nvrh tkajc se rozhodnut hlav sttů nebo předsedů vld zasedajcch v Evropsk radě ve vztahu k obavm irskho lidu tkajcm se Lisabonsk smlouvy nelze z formlnch ani obsahovch důvodů považovat za mezinrodn smlouvu, a proto je třeba považovat nvrh „na vysloven zřejmě interpretativnho vroku ze strany stavnho soudu za bezpředmětn“.

B.

Vyjdřen Sentu

38. Dne 14. řjna 2009 došlo stavnmu soudu vyjdřen Sentu Parlamentu Česk republiky podepsan jeho předsedou Přemyslem Sobotkou. Vyjdřen nejprve v čsti I. a II. shrnuje obsah nvrhu a pokračuje v čsti III. informacemi z průběhu schvalovn ratifikace Lisabonsk smlouvy Sentem. Konstatuje, že „po roce a čtvrt dlouhm procesu projednvn Lisabonsk smlouvy na půdě horn komory Parlamentu byl dne 6. května 2009 Sentem dn souhlas k jej ratifikaci“. Pot se vyjdřen v čsti IV. obrac k otzce souladu Lisabonsk smlouvy s stavnm pořdkem. T, jak vyjdřen uvd, byla věnovna během celho projednvn smlouvy Sentem značn pozornost, jak před podnm nvrhu Sentu na jej přezkum (řzen Pl. S 19/08), tak i po něm, kdy se sentoři „zaměřili zejmna na analzu uvedenho rozhodnut, a to jak z hlediska formlnho, tak materilnho“. Dle pak vyjdřen přehledně uvd, jak byly jednotliv nmitky proti souladu Lisabonsk smlouvy s stavnm pořdkem, kter nyn navrhovatel vznšej, předmětem rozpravy v Sentu za jejich aktivn časti (vyjdřen uvd otzky mry přenosu pravomoc a zachovn suverenity, demokratickho deficitu v Evropsk unii, otzku „připuštěn vzniku jaksi evropsk federace s Českou republikou jako jejm členem“, vymezen clů Evropsk unie, otzku vystoupen členskho sttu z Evropsk unie a konečně vhrady proti „extrmn nepřehlednosti a nesrozumitelnosti“ Lisabonsk smlouvy) . Čst IV. uzavr, že se Sent „Lisabonskou smlouvou dopodrobna a důkladně zabval, a to nejen třikrt na sv schůzi, ale i ve všech orgnech, kter uveden dokument projednvaly, a přestože zaznvaly nejrůznějš nzory vyjadřujc jak kladn, tak i negativn stanoviska k projednvan mezinrodn smlouvě, většinov nzor byl vyjdřen dne 6. května 2009 usnesenm, kterm Sent dal souhlas k jej ratifikaci“. Na pln zvěr vyjdřen pak předseda Sentu konstatuje, že je „zasl s vědomm, že je zcela na stavnm soudu, aby ve smyslu čl. 87 odst. 2 stavy a oddlu druhho zkona č. 182/1993 Sb. , o stavnm soudu, rozhodl o nvrhu skupiny sentorů“.

C.

Vyjdřen vldy

39. Dne 15. řjna 2009 došlo stavnmu soudu vyjdřen vldy Česk republiky (přijat thož dne usnesenm vldy č. 1295). Podrobně se vyjadřuje k jednotlivm bodům nvrhu skupiny sentorů.

40. Na vod svho vyjdřen vlda považuje „za nezbytn zdůraznit, že stavn soud se již jednou posouzenm souladu Lisabonsk smlouvy s stavnm pořdkem zabval [v nlezu Pl. S 19/08], kterm vyslovil, že Lisabonsk smlouva v konkrtnch ustanovench zpochybněnch [Sentem] a Listina zkladnch prv Evropsk unie nejsou v rozporu s stavnm pořdkem“. Podle vldy „přestože vrok lisabonskho nlezu zahrnuje pouze někter ustanoven Lisabonsk smlouvy, vychz vlda z toho, že stavn soud neposuzoval tato ustanoven izolovaně, nbrž v jejich vzjemnch souvislostech s jinmi čstmi Lisabonsk smlouvy i v kontextu jej celkov koncepce. [...] Tuto skutečnost je třeba podle nzoru vldy vzt nležitě v vahu zejmna při posuzovn čsti I. nvrhu“ (bod 2 vyjdřen vldy). Dle vlda uvd, že „přpustnost dalšho nvrhu na přezkum Lisabonsk smlouvy by měla bt spše vjimečn“ (bod 3 vyjdřen vldy). Vlda se rovněž domnv, že „tuto otzku bude třeba ve vztahu k nvrhu skupiny sentorů blže vyjasnit, neboť v některch čstech nvrhu jsou zjevně napadna již přezkouman ustanoven Lisabonsk smlouvy či jsou použvny argumenty, kter stavn soud již v lisabonskm nlezu odmtl“ (bod 3 vyjdřen vldy).

41. K vhradě navrhovatele rozšřit přpadně sv podn o nvrh na posouzen dalšch ustanoven SFEU (viz bod 21 tohoto nlezu) vlda uvd:

„stavn soud by měl předevšm posoudit, zda takov vhrada, jež m

de facto

charakter blanketnho nvrhu na zahjen řzen, neodporuje smyslu a čelu řzen o přezkumu souladu mezinrodn smlouvy s stavnm pořdkem ČR. V přpadě, že stavn soud nedospěje k tomuto zvěru, m vlda za to, že takov postup by mohl bt přpadně posuzovn i ve světle 118b občanskho soudnho řdu, kter by bylo možn vhledem k absenci vslovn pravy v 71d zkona o stavnm soudu subsidirně využt na zkladě 63 citovanho zkona [zde vlda odkazuje na usnesen sp. zn. I. S 288/2000 ze dne 23. 1. 2001 (U 4/21 SbNU 471)]. Vlda se domnv, že stavn soud by měl zvžit, zda na zkladě přiměřenho použit již citovanho 118b občanskho soudnho řdu neomezuje navrhovatele v možnosti rozšřen původnho nvrhu zsada koncentrace řzen, a pokud ano, k jakmu okamžiku se toto omezen vže“ (bod 5 vyjdřen vldy).

42. K nvrhu na spojen řzen v tto věci s řzenm sp. zn. Pl. S 26/09 vlda odkazuje na odůvodněn usnesen sp. zn. Pl. S 26/09 ze dne 6. 10. 2009, dostupn na http://nalus. usoud. cz o odmtnut nvrhu v tto věci.

43. K

bodu I petitu

nvrhu vlda nejprve uvd, že je podle jejho nzoru nesprvně formulovn, když zpochybňuje „stavněprvn konformitu nejen Lisabonsk smlouvy jako celku, ale zroveň i [SEU] a [SFEU] jako celku. Lisabonsk smlouva [podle nzoru vldy] nepochybně představuje zsadn novelu stvajcch zakldacch smluv, přesto někter ustanoven platnho zněn obou Smluv zůstvaj touto novelou nedotčena, a neměla by bt proto předmětem přezkumu stavnm soudem v rmci řzen o souladu Lisabonsk smlouvy s stavnm pořdkem. Vlda je přesvědčena, že v rmci tohoto přezkumu nelze přezkoumvat již v současnosti platn normy primrnho prva“ (bod 4 vyjdřen vldy; srov. rovněž bod 8). Vlda rovněž uvd, že v tto čsti nvrh „postrd stavněprvně relevantn argumentaci a v některch bodech spše vyvolv dojem, že navrhovatel se pouze snaž přesvědčit stavn soud o svch prvně-politickch sudcch“ (bod 8 vyjdřen vldy). Pokud by tomu tak skutečně bylo, pak by k projednn těchto čst nvrhu stavn soud nebyl podle nzoru vldy přslušn (bod 9 vyjdřen vldy).

44. Věcně k bodu I petitu nvrhu vlda uvd, že „nemůže bt jakchkoliv pochyb o tom, že souhlas k ratifikaci Lisabonsk smlouvy byl Parlamentem ČR dn platně, v souladu se všemi pravidly plynoucmi z stavy a prvnho řdu ČR“ (bod 11 vyjdřen vldy). Podle vldy je Lisabonsk smlouva „novelizac zakldacch smluv a předmětem ratifikace jsou tedy tzv. novelizačn body. Tento postup je ostatně užvn i v přpadech novelizac zkonnch norem v českm legislativnm procesu“ (bod 11 vyjdřen vldy). Navc podle vldy „absence oficilnho konsolidovanho zněn zakldacch smluv se zapracovanmi změnami podle Lisabonsk smlouvy zvěr navrhovatelů nepodporuje, ale naopak se jev jako zcela logick, neboť předmětem ratifikace v členskch sttech je prvě Lisabonsk smlouva měnc zakldac smlouvy. Pokud by oficiln konsolidovan zněn existovalo, vznikla by naopak nejistota v tom smyslu, co m bt předmětem ratifikace ve všech členskch sttech, a kter z obou textů m přednost v (hypotetickm) přpadě jejich rozporu. Vlda uvd, že neoficiln konsolidovan zněn zakldacch smluv se zapracovanmi změnami podle Lisabonsk smlouvy, kter slouž pro lepš orientaci v textu, existuje a bylo publikovno v řednm věstnku EU i v českm jazyce“ (bod 12 vyjdřen vldy s odkazem na ř. věst. C 115, 9.5.2008, s. 1). K navrhovatelem tvrzenmu porušen principu zkazu retroaktivity (viz bod 6 tohoto nlezu) vlda uvd, že „tato možnost dodatečnch oprav, [...] je zcela v souladu s mezinrodnm prvem. Jedn se o tzv. korigenda, čili o opravy chyb, jež vznikly při překladech textu z původnho jazyka, resp. jazyků, do ostatnch řednch jazyků Unie, a nikoliv o změny věcn povahy. Tento postup podlh pravidlům stanovenm v čl. 79 Vdeňsk mluvy o smluvnm prvu [vyhlšena pod č. 15/1988 Sb. , dle jen ‚Vdeňsk mluva‘]“ (bod 13 vyjdřen vldy, odkazy vypuštěny). Vlda rovněž oponuje tvrzen navrhovatele, že Lisabonsk smlouva odporuje zkladn charakteristice Česk republiky jako svrchovanho a demokratickho prvnho sttu zakotven v čl. 1 odst. 1 stavy ČR, potažmo v čl. 2 odst. 1 Listiny zkladnch prv a svobod s ohledem na dalš tvrzen důvody shrnut v bodech 6 a 7 tohoto nlezu.

45. Dle se vlda vyjadřuje k jednotlivm důvodům, ve kterch navrhovatel spatřuje rozpor určitch ustanoven Lisabonsk smlouvy s stavnm pořdkem a kter navrhovatel uvd

v bodu II petitu nvrhu

.

46. V bodech 18 až 23 svho vyjdřen vlda argumentuje, že

čl. 7 SEU

nen v rozporu s čl. 1 odst. 1 ani s čl. 2 odst. 3 stavy (k tomuto navrhovatelem tvrzenmu důvodu rozporu Lisabonsk smlouvy s stavnm pořdkem viz bod 11 nlezu). Připomn, že toto ustanoven již bylo předmětem posuzovn ze strany stavnho soudu, kter v nlezu Pl. S 19/08 neshledal jeho rozpor s stavnm pořdkem. Dle vlda mj. uvd, že vrazy, jejichž nepřiměřenou obecnost navrhovatel namt, „nevybočuj z mez přiměřen obecnosti, a to nejen v rmci standardů norem mezinrodnho smluvnho prva, ale i v rmci standardů norem prva vnitrosttnho, jež jsou zřejmě ve srovnn s prve uvedenmi vyšš“ (bod 20 vyjdřen vldy, kter odkazuje na bod 186 nlezu Pl. S 19/08).

47. V bodech 24 až 31 svho vyjdřen vlda argumentuje, že

čl. 8 SEU

nen podle jejho nzoru v rozporu s čl. 1 odst. 1 stavy (k tomuto navrhovatelem tvrzenmu důvodu rozporu Lisabonsk smlouvy s stavnm pořdkem viz bod 12 nlezu). Zde např. vlda poukazuje na skutečnost, že „vznamu spornch pojmů se lze dobrat běžnmi vkladovmi prostředky, jež jsou pro vklad mezinrodnch smluv stanoveny v čl. 31 Vdeňsk mluvy. Podle tohoto ustanoven je nutn vrazy v textu mezinrodn smlouvy nevykldat izolovaně, nbrž ve vzjemn souvislosti, vykldat je v dobr vře a připisovat jim obvykl smysl, a konečně, přihlžet přitom i k předmětu a čelu smlouvy tak, aby vklad přispěl k efektivnmu provděn smlouvy“ (bod 25 vyjdřen vldy). Vlda pak takov vklad provd v nsledujcch bodech svho vyjdřen.

48. V bodech 32 a 33 se vlda zabv pochybnostmi navrhovatelů vyjdřenmi v souvislosti s

čl. 10 odst. 1 SEU

a rovněž konstatuje, že nen v rozporu s čl. 1 odst. 1, ani s čl. 10a stavy (k tomuto navrhovatelem tvrzenmu důvodu rozporu Lisabonsk smlouvy s stavnm pořdkem viz bod 13 nlezu). Vlda v bodu 32 svho vyjdřen uvd, že toto ustanoven SEU je

„předevšm konstatovnm skutečnosti, že zastupitelsk demokracie patř ke společnm stavnm tradicm sdlenm členskmi stty. Prvě prostřednictvm zastupitelsk demokracie na nrodn rovni se uskutečňuje svěřen pravomoc, jejichž originrnmi nositeli zůstvaj člensk stty, Unii a jejm orgnům. Tato zkladn linie zastupitelsk demokracie je pak Lisabonskou smlouvou ještě akcentovna přiznnm zvlštn lohy vnitrosttnch parlamentů při kontrole vkonu takto svěřench pravomoc. Skutečnost, že Evropsk parlament, volen přmo občany členskch sttů Unie na zkladě principu tzv. degresivn proporcionality, vykonv na unijn rovni někter, nikoli však všechny funkce imanentn zastupitelskm sborům nrodnm, a to předevšm funkce kontroln a legislativn, vypovd o tom, že tento orgn hraje doplňkovou roli v poslen transparentnosti a demokratick struktury rozhodovacho procesu, a nikoliv že Unie sama se jeho prostřednictvm stv sttem nebo že by na něj byla přenesena prva parlamentů vnitrosttnch. Evropsk unie je tedy systmem sui generis, ve kterm je prvek demokratick reprezentace založen na legitimačnm řetězu mezi nrodnmi parlamenty a Radou a doplněn o horizontln prvek zastoupen v Evropskm parlamentu“.

49. V bodech 34 až 41 svho vyjdřen vlda argumentuje pro zvěr formulovan v bodu 41, že

čl. 17 SEU

„nen podle jejho nzoru v rozporu s čl. 1 odst. 1 stavy ani s Listinou zkladnch prv a svobod“ (k tomuto navrhovatelem tvrzenmu důvodu rozporu Lisabonsk smlouvy s stavnm pořdkem viz bod 14 nlezu). K otzce namtan vgnosti pojmu „evropanstv“ vlda poukazuje na zněn tohoto pojmu v jinch jazykovch verzch. Vlda uvd, že „v českm překladu možn poněkud nevhodně zvolen vraz evropanstv je tedy třeba chpat v tto souvislosti spše jako evropskou angažovanost, tedy volně řečeno bazln loajalitu vůči hodnotm a obecnm clům integrace“ (bod 39 vyjdřen vldy). Obdobně vlda argumentuje s ohledem na dajn rozpor požadavku evropanstv s principem politick neutrality.

50. V bodech 42 až 44 svho vyjdřen vlda argumentuje pro zvěr formulovan v bodu 44, že „nesdl nzor navrhovatelů, že institut tzv. poslen spoluprce“ upraven v

čl. 20 SEU

„odporuje principu svrchovanosti Česk republiky, a je s ohledem na shora uveden přesvědčena, že čl. 20 SEU nen v rozporu s čl. 1 odst. 1 ani s čl. 10a stavy ČR“ (k tomuto navrhovatelem tvrzenmu důvodu rozporu Lisabonsk smlouvy s stavnm pořdkem viz bod 15 nlezu). Vlda v bodu 42 svho vyjdřen uvd, že

„smyslem poslen spoluprce je umožnit některm členskm sttům integrovat se v rmci Unie rychleji a přitom zajistit, že tato spoluprce bude ostatnm členskm sttům v přpadě jejich pozdějšho zjmu kdykoliv za předem jasně stanovench podmnek otevřena. Z těchto důvodů je zcela logick, že Lisabonsk smlouva, podobně jako již platn Smlouva o EU, podmiňuje navzn poslen spoluprce mezi skupinou členskch sttů splněnm stanovench podmnek a schvlenm ze strany Rady. Pokud si budou někter člensk stty EU přt navzn spoluprce mimo oblast působnosti Unie a bez využit jejch institucionlnch struktur, přičemž takov spoluprce nebude v rozporu se zvazky těchto sttů plynoucmi z jejich členstv v Unii, Lisabonsk smlouva jim v tomto ždn omezen neklade. Narozdl od poslen spoluprce ve smyslu čl. 20 SEU však v tomto přpadě Unie nemůže ostatnm členskm sttům zaručit, že jim zčastněn stty umožn se k takov spoluprci mimo rmec EU připojit“.

51. Vlda v tomto ohledu doplňuje, že „v oblasti sdlench pravomoc plat zsada, že v rozsahu, v jakm určitou pravomoc nevykonala Unie nebo se ji rozhodla přestat vykonvat, nlež jej vkon členskm sttům“ (vyjdřen vldy bod 43). Podle nzoru vldy mohou člensk stty tyto Uni dosud nevykonan pravomoci vykonvat jednotlivě, popř. i společně, za podmnky, že se vkon těchto pravomoc nedostane do rozporu se zvazky těchto členskch sttů plynoucch z jejich členstv v EU. Jak však vlda dle vysvětluje,

„v přpadě poslen spoluprce ve smyslu čl. 20 SEU se však již jedn o kvalitativně jinou situaci, neboť tato spoluprce se uskutečňuje v rmci clů a působnosti Unie a v rmci unijnho integračnho procesu, kter tak může bt touto cestou prohlubovn a posilovn i mezi užš skupinou (nejmně devti) členskch sttů. Člensk stty zapojen do poslen spoluprce totiž vykonvaj nevlučn pravomoci Unie, nikoli pravomoci vlastn, jak je vslovně a jasně uvedeno v čl. 20 odst. 1 SEU. Pokud budou v rmci tto kvalifikovan poslen spoluprce přijmny prvn akty, budou mt kvalitu unijnho prva se všemi přslušejcmi atributy“ (bod 43 vyjdřen vldy).

52. V bodech 45 až 51 svho vyjdřen vlda argumentuje pro zvěr formulovan v bodu 51, že „

čl. 21 odst. 2 psm. h) SEU

nen v rozporu s čl. 1 odst. 1 stavy ČR ani s čl. 2 odst. 1 Listiny zkladnch prv a svobod“ (k tomuto navrhovatelem tvrzenmu důvodu rozporu Lisabonsk smlouvy s stavnm pořdkem viz bod 16 nlezu), přičemž odkazuje na argumentaci uplatněnou ohledně obdobnch argumentů navrhovatelů a doplňuje ji srovnvacm jazykovm vkladem, s pomoc něhož vlda dospv k přesvědčen, že „člensk stty Unie neměly při sjednvn Lisabonsk smlouvy na mysli řdnou sprvu věc veřejnch ve smyslu zodpovědnho vkonu veřejn moci vůči podřzenm subjektům, kter se činně realizuje pouze uvnitř sttu, jak se mylně navrhovatel domnvaj, jako spše zodpovědn přijmn politickch rozhodnut vůči rovnocennm partnerům, kter m vst k vytvořen a udržen celosvětovho řdu“ (bod 48 vyjdřen vldy).

53. V bodech 52 až 58 svho vyjdřen vlda argumentuje pro zvěr formulovan v bodu 58, že možnost vytvořen společn obrany EU, zakotven v

čl. 42 odst. 2 pododst. 1 SEU

, nen v rozporu s čl. 1 odst. 1 ani s čl. 10a stavy (k tomuto navrhovatelem tvrzenmu důvodu rozporu Lisabonsk smlouvy s stavnm pořdkem viz bod 17 nlezu). Vlda předně považuje za nezbytn oponovat tvrzen navrhovatele (obsaženmu v bodu 131 nvrhu), že „nov text Maastrichtsk smlouvy jinou alternativu než vznik společn obrany nepřipoušt“. Podle vldy je toto tvrzen „v přmm rozporu se zněnm čl. 42 SEU“. Podle vldy je „zřejm, že z prvnho hlediska je zakotvena možnost jednomyslně rozhodnout o společn obraně, avšak je ponechno na politick vaze zstupců členskch sttů v Evropsk radě, zda bude takov rozhodnut přijato. V ždnm přpadě se nejedn o prvn zvazek, jehož nesplněn by znamenalo porušen smluvn povinnosti. Jinak řečeno, společn obrana vznikne, pokud o tom Evropsk rada v blže neurčenm budoucm časovm okamžiku rozhodne, vlučně na zkladě sv politick vahy, aniž by k tomu byla prvně zavzna“ (obě citace z bodu 53 vyjdřen vldy). Dle vlda upozorňuje na nutnost schvlen takovho rozhodnut všemi členskmi stty v souladu s jejich předpisy (bod 54 vyjdřen vldy). Vlda je rovněž přesvědčena, že

„tvrzen navrhovatelů ohledně nemožnosti přenst jakkoliv pravomoci tkajc se obrany na mezinrodn organizaci je neudržiteln. Pokud by zležitosti tkajc se obrany byly skutečně zkladnm atributem svrchovanosti ČR, jejž zachovn by neumožňovalo učinit obranu předmětem mezinrodnch zvazků, postrdalo by cel ustanoven čl. 43 stavy ČR smyslu. Je totiž evidentn, že jak plněn mezinrodnch smluvnch zvazků o společn obraně proti napaden (čl. 43 odst. 1 stavy ČR), tak čast ČR v obrannch systmech mezinrodn organizace, jž je ČR členem (čl. 43 odst. 2 stavy ČR), jakož i pobyt ozbrojench sil jinch sttů na zem ČR (čl. 43 odst. 3 stavy ČR), jednoznačně představuj sdlen pravomoc v oblasti obrany, samozřejmě na zkladě platnch mezinrodnch smluvnch zvazků přijatch ČR jako svrchovanm sttem při splněn stavou ČR stanovench postupů. Přijet takovchto smluvnch zvazků vslovně umožňuje čl. 49 psm. b) stavy ČR, kter jako jednu z kategori tzv. prezidentskch smluv stanov kategorii smluv spojeneckch, mrovch a jinch politickch“ (bod 55 vyjdřen vldy).

54. V t souvislosti vlda upozorňuje na členstv Česk republiky v Organizaci Severoatlantick smlouvy (North Atlantic Treaty Organization - NATO - Severoatlantick smlouva [Washington, D. C. , 4. dubna 1949]. Pro Českou republiku vstoupila v platnost v souladu se zněnm člnku 10 smlouvy dne 12. března 1999 a byla vyhlšena pod č. 66/1999 Sb.) a důsledky z toho vyplvajc, i s ohledem na čl. 42 odst. 7 pododst. 2 SEU.

55. V bodech 59 až 61 svho vyjdřen vlda argumentuje pro zvěr formulovan v bodu 61, že

čl. 50 odst. 2 až 4 SEU

„upravujc postup při vystoupen členskho sttu z Unie nen v rozporu s čl. 1 odst. 1 ani s čl. 10a stavy“ (k tomuto navrhovatelem tvrzenmu důvodu rozporu Lisabonsk smlouvy s stavnm pořdkem viz bod 18 nlezu). Vlda v t souvislosti připomn zvěry stavnho soudu, vyjdřen v bodu 106 jeho nlezu Pl. S 19/08, že „explicitn artikulace [možnosti vystoupen z Unie] v Lisabonsk smlouvě je nespornm potvrzenm principu States are the Masters of the Treaty a trvajc svrchovanosti členskch sttů“. Podle vldy „prava postupu pro vystoupen je pak vyjdřenm společn vůle členskch sttů řešit budouc vzjemn vztahy smluvně, konsensulně a komplexně (což je v přpadě takovho integračnho celku nepochybně ždouc)“ (bod 59 vyjdřen vldy).

56. K tvrzenm důvodům rozporu Lisabonsk smlouvy s stavnm pořdkem, kter navrhovatel uvd v

bodu III petitu nvrhu

(k tomuto bodu petitu nvrhu viz bod 19 nlezu), vlda upozorňuje, že navrhovatel napadaj ustanoven

čl. 78 odst. 3 SFEU a čl. 79 odst. 1 SFEU

, „aniž by věnovali pozornost systematickmu vkladu těchto ustanoven, ať již jde o samotn koncept prostoru svobody, bezpečnosti a prva, mezinrodn zvazky v oblasti azylov politiky, prostupnost vnitřnch hranic, ochranu vnějšch hranic a navazujc vzovou politiku či snahu o komplexn řešen legln a nelegln migrace. Pomjej přitom i ta ustanoven SFEU, kter jejich argumentaci vyvracej, i doslovn text uvedench ustanoven“ (bod 62 vyjdřen vldy). K ustanoven čl. 78 odst. 3 SFEU vlda uvd, že je třeba mt na paměti, „že jsou to prvě člensk stty, kter v Radě o takovch opatřench rozhoduj, a to ve prospěch dotčenho či dotčench členskch sttů. Toto ustanoven je třeba vykldat i v kontextu uplatňovn zsady solidarity a spravedlivho rozdělen odpovědnosti mezi členskmi stty, a to i na finančn rovni“ (bod 63 vyjdřen vldy). K ustanoven čl. 79 odst. 1 SFEU pak vlda „pokld za nezbytn předevšm poukzat na odstavec 5 thož člnku, kter navrhovatel zcela pominuli.“. Podle vldy „toto ustanoven členskm sttům zaručuje prvo stanovit objem vstupů sttnch přslušnků třetch zem přichzejcch na jejich zem s clem hledat prci či podnikat jako samostatně vdělečn osoba. Jedn se o zvlšť důležit regulačn mechanismus, kter by měl zůstat ochranou vnitřnho pracovnho trhu proti neždoucmu (nezvladatelnmu) přlivu cizch sttnch přslušnků pohybujcch se již volně za prac v rmci společnho pracovnho trhu Unie“ (bod 64 vyjdřen vldy). Na zkladě uvedenho „se vlda domnv, že tvrzen navrhovatelů uveden v čsti III nvrhu jsou zjevně neopodstatněn. Čl. 78 odst. 3 a čl. 79 odst. 1 SFEU podle nzoru vldy nejsou v rozporu s čl. 1 odst. 1 stavy“ (bod 65 vyjdřen vldy).

57. K

bodu IV petitu nvrhu

vlda uvd, že „stavn soud nen k projednvn tohoto nvrhu věcně přslušn, a to jednak z toho důvodu, že v přpadě Rozhodnut se nejedn o kategorii mezinrodn smlouvy, kter podlh předběžnmu přezkumu stavnosti [...], a dle proto, že stavn soud je zde pouze ždn, aby autoritativně konstatoval pravdivost určitho prvnho nzoru“ (bod 66 vyjdřen vldy).

D.

Vyjdřen prezidenta republiky

58. Dne 16. řjna 2009 došlo stavnmu soudu vyjdřen prezidenta republiky. Člen se do pěti čst označench psmeny A až E.

59. V

čsti A

, nazvan „Preambule“, prezident republiky připomn společensko-politick souvislosti schvalovn Lisabonsk smlouvy, vt nvrh skupiny sentorů a konstatuje, že „ačkoliv se stavn soud ve věci Lisabonsk smlouvy již vyjadřoval, bylo to pouze k jejm jednotlivostem, a nikoli ke smlouvě jako celku“. Podle nzoru prezidenta republiky „dřvějš posuzovn dlčch pasž Lisabonsk smlouvy nen zrukou, kter by mohla vyvrtit pochybnosti o kompatibilitě Lisabonsk smlouvy s našm stavnm pořdkem. Dnešn kol stavnho soudu je zcela jin, a proto neporovnateln s tm, kter měl na podzim minulho roku“. K předchozmu přezkumu Lisabonsk smlouvy se prezident republiky ještě vrac v poslednm odstavci prvn čsti svho vyjdřen:

„Vzhledem k tomu, že předchoz zkoumn souladu Lisabonsk smlouvy s stavnm pořdkem ČR bylo založeno na specifickm přstupu, kdy stavn soud posuzoval jen ta ustanoven, kter tehdy Sent napadl, a neposuzoval Lisabonskou smlouvu komplexně a celistvě, nebyly serizně posouzeny a zvženy ani m argumenty, kter jsem uvedl ve svm stanovisku z června 2008. Na m obshl vyjdřen odpověděl tehdy stavn soud jedinou větou. Současn podn sentorů, kter je rozsahem napadench ustanoven mnohem širš, dv přležitost zamyslet se nad problematikou Lisabonsk smlouvy komplexněji a otevr tm i přležitost vrtit se k mm předchozm argumentům.“.

60. V

čsti B

prezident republiky rekapituluje sv vyjdřen z června 2008 (učiněn v rmci řzen ve věci sp. zn. Pl. S 19/08). Prezident republiky se domnv, že „v rmci řzen ani později nedostal pln a přesvědčiv odpovědi“ na pět otzek, kter v tomto vyjdřen vznesl. Tyto otzky v předloženm vyjdřen opakuje.

61. Prvn otzka, vznesen prezidentem republiky, zněla: „Zůstane Česk republika i po vstupu Lisabonsk smlouvy v platnost svrchovanm sttem a plnoprvnm subjektem mezinrodnho společenstv, způsobilm samostatně a beze zbytku dodržovat zvazky, kter pro něj vyplvaj z mezinrodnho prva?“. Podle nzoru prezidenta republiky se stavn soud „přm odpovědi vyhnul a přišel s novou teori svrchovanosti sdlen společně Evropskou uni a Českou republikou (a dalšmi členskmi stty)“. Prezident republiky uvd:

„Pojem sdlen svrchovanost se sice v posledn době poměrně často použv, ale pouze v nerigorznch debatch. Je sm o sobě protimluvem. Nejen, že nš prvn řd pojem sdlen svrchovanost nezn, ale nezn ho ani prvo Evropsk unie. Byl použit pouze v rozhodnut Evropskho parlamentu a Rady, kterm se pro obdob 2007-2013 stanov program Občan pro Evropu na podporu aktivnho evropskho občanstv, kde se uvd, že

Kultura sdlen svrchovanosti - a ne vzdn se svrchovanosti - to je kultura a identita dnešnho evropskho občana, a tm spše občana budoucho

. To samozřejmě nemůže bt zkladem jakkoli prvn argumentace“.

62. V nsledujcm odstavci představuje prezident republiky svoje pojet svrchovanosti: „Podstatou svrchovanosti je neomezen vkon moci. Jej sdlen svrchovanost popr“. Podle prezidenta republiky „dovedeno do důsledku tento nzor stavnho soudu [prezident republiky m zřejmě na mysli pojet suverenity vyjdřen stavnm soudem v jeho nlezu Pl. S 19/08] naznačuje, že v Evropsk unii ždn suvern v klasickm slova smyslu nebude. To je velmi nebezpečn společensk uspořdn“. Prezident republiky uzavr:

„Nemyslm, že prvě tento typ svrchovanosti měl na mysli česk stavodrce, když v roce 1992 formuloval člnek 1 stavy. Z odpovědi stavnho soudu rovněž plyne odpověď na druhou čst tto otzky: Česk republika jako subjekt mezinrodnho společenstv nen plnoprvn a sv mezinrodn zvazky může beze zbytku dodržovat pouze společně s Evropskou uni. To pro mne nebyla a nen přijateln odpověď.“.

63. Druh otzka, na kterou prezident republiky hledal v řzen před stavnm soudem odpověď, zněla: „Je ustanoven Lisabonsk smlouvy o přmm vnitrosttnm činku prvnch předpisů Evropsk unie v souladu s čl. 10 stavy Česk republiky?“. Podle nzoru prezidenta republiky „na tuto otzku stavn soud neposkytl odpověď vůbec. Problematiky se [podle prezidenta republiky] dotkl pouze odkazem na kauzu tzv. cukernch kvt.“.

64. Třet otzkou se prezident republiky podle svho vyjdřen tzal: „M Listina zkladnch prv Evropsk unie prvn status mezinrodn smlouvy podle čl. 10a stavy, a pokud ano, jsou všechna jej ustanoven v souladu s Listinou zkladnch prv a svobod Česk republiky, resp. jinch součst stavnho pořdku?“. Podle nzoru prezidenta republiky „na prvn čst otzky stavn soud neposkytl přmou odpověď. Z nlezu lze pouze nepřmo dovodit, že stavn soud považuje Listinu zkladnch prv Evropsk unie za mezinrodn smlouvu a že Listina nen v rozporu s stavou. Vslovn odpověď však poskytnuta nebyla. “.

65. Čtvrtou otzkou se prezident republiky tzal, zda Evropsk unie zůstane „po vstupu Lisabonsk smlouvy v platnost mezinrodn organizac, resp. instituc, na kterou čl. 10a stavy dovoluje přenst pravomoci orgnů Česk republiky. “. Podle prezidenta republiky „stavn soud neposkytl ždnou odpověď.“.

66. Konečně pt otzka položen prezidentem republiky: „Jestliže Lisabonsk smlouva nepřmo novelizuje Přstupovou smlouvu, nevztahuje se pak implicitně i na Lisabonskou smlouvu stavn zkon č. 515/2002 Sb., o referendu o přistoupen Česk republiky k Evropsk unii (ve kterm by pak bylo třeba novelizovat zejmna otzku pro referendum)? Nem bt proto i souhlas k ratifikaci Lisabonsk smlouvy předmětem referenda?“. Zde prezident republiky uvd, že „na tuto otzku jako jedinou stavn soud odpověděl, byť můj dotaz zřejmě nepochopil.“. Podle chpn prezidenta republiky:

„stavn soud konstatoval, že referendum je možn, ale že rozhodnut nepřsluš stavnmu soudu, ale politickm orgnům. J se však tzal, zda se již schvlen stavn zkon o referendu o přistoupen Česk republiky k Evropsk unii vztahuje či nevztahuje i na Lisabonskou smlouvu. Ta měn podmnky našeho přstupu, a to velmi podstatnm způsobem.“.

67. Prezident republiky připomn důvodovou zprvu k stavnmu zkonu č. 515/2002 Sb. (podle jeho nzoru „schvlenou vldou a Parlamentem Česk republiky“) a cituje z n nsledujc pasž:

„formulace čl. 10a stavy předpokld alternativně jako podmnku ratifikace mezinrodn smlouvy, kterou jsou přenšeny někter pravomoci orgnů Česk republiky na mezinrodn organizaci nebo instituci, buď souhlas třpětinov většiny všech poslanců a třpětinov většiny přtomnch sentorů, nebo

souhlas dan v referendu

. Nvrh zkona tuto obecnou formulaci konkretizuje tak, že pro přpad ratifikace Smlouvy o přistoupen Česk republiky k Evropsk unii je třeba předchozho souhlasu v referendu, neboť pouze jm lze rozhodnout o přistoupen k Evropsk unii;

určuje tedy jednu z variant uvedench v citovanm čl. 10a

. Procesem ratifikace jinch typově vymezench mezinrodnch smluv se nvrh zkona nezabv, bude předmětem budoucch rozhodnut Parlamentu“.

Z toho prezident republiky dovozuje, „že již v roce 2002 Parlament Česk republiky předpokldal, že podle čl. 10a stavy, pokud by v budoucnu mělo dojt k přenosu některch pravomoc orgnů Česk republiky na mezinrodn organizaci nebo instituci, mělo by se tak stt referendem“. Podle nzoru prezidenta republiky se stavn soud

„vůbec nezabval otzkou, zda Lisabonsk smlouva, kter se m ratifikovat vce než pět let od data 1. května 2004, tj. od data přistoupen Česk republiky k Evropsk unii, neměn podmnky, za kterch se občan vyslovili v referendu k přistoupen Česk republiky k Evropsk unii, a zda proto nen třeba přijmout nov zkon o referendu, kterm by občan odpověděli na otzku souhlasu se změnami přijatmi Lisabonskou smlouvou.“.

68. Zvěrem čsti B prezident republiky proklamuje: „Na všechny tyto otzky mus dt stavn soud přmou odpověď.“.

69. V

čsti C

prezident republiky rekapituluje nvrh skupiny sentorů a s jejich vhradami vyjadřuje souhlas. Zvěrem tto čsti prezident republiky vt jejich snahu „konečnm včtem definovat znaky tzv. materilnho jdra stavnho pořdku, přesněji řečeno svrchovanho demokratickho prvnho sttu“. Prezident republiky se domnv, že „pokud stavn soud toto vymezen přijme za sv, či je definuje jinm, podobnm způsobem, mohlo by se tm zamezit budoucmu čelovmu definovn těchto znaků v souvislosti s aktulně projednvanmi kauzami“. Podle nzoru prezidenta republiky by se tm vrazně poslila mra prvn jistoty občanů i sttnch orgnů.

70. V

čsti D

se prezident republiky vrac k nvrhu skupiny sentorů na zrušen vybranch ustanoven jednacch řdů obou komor Parlamentu (sp. zn. Pl. S 26/09) a konstatuje, že jej stavn soud odmtl, „aniž by jej podrobněji zkoumal“. Prezidentovi republiky „nezbv než vyjdřit nad tmto unhlenm postupem stavnho soudu sv politovn, protože tyto zvažn otzky česk sttnosti tak zůstanou nezodpovězeny a mohou se v budoucnu stt předmětem dalšch sporů“.

71. V zvěrečn

čsti E

prezident republiky navrhuje,

„aby stavn soud rozhodl jasně, konkrtně a s podrobnm odůvodněnm o souladu Lisabonsk smlouvy jako celku s člnkem 1 odst. 1 stavy, resp. s člnkem 2 odst. 1 Listiny zkladnch prv a svobod, a aby sdělil, zda Česk republika zůstane i po ratifikaci Lisabonsk smlouvy svrchovanm, jednotnm a demokratickm prvnm sttem založenm na ctě k prvům a svobodm člověka a občana.“.

72. Dne 23. řjna 2009 bylo stavnmu soudu doručeno prostřednictvm prezidentova prvnho zstupce Aleše Pejchala

doplněn vyjdřen prezidenta republiky

. V něm se prezident republiky ztotožňuje s doplněnm nvrhu skupiny sentorů a v jeho rmci pak upozorňuje stavn soud, aby neopomněl posoudit slučitelnost Lisabonsk smlouvy s stavou tak s ohledem na to, zda „opuštěnm principu konsensulnho v oblasti zahrnujc prostor svobody, bezpečnosti a prva a zavedenm v tto oblasti principu většinovho hlasovn představitelů moci vkonn jednotlivch členskch sttů Evropsk unie nedochz k porušen čl. 10a stavy, neboť po faktick v strnce nejde o přenos pravomoci orgnů Česk republiky na mezinrodn organizaci, ale na skupinu sttů, jež Českou republiku při prosazovn vlastnch zjmů přehlasuj“. Podle nzoru prezidenta republiky „přenos pravomoci orgnů Česk republiky na jin stt či skupinu sttů čl.10a stavy nepřipoušt“.

III.

Průběh stnho jednn

73. Při stnm jednn před stavnm soudem, kter se konalo dne 27. řjna 2009, vystoupili za navrhovatele sentor Jiř Oberfalzer a jm zmocněn prvn zstupce Jaroslav Kuba, za Poslaneckou sněmovnu Parlamentu Česk republiky jej předseda Miloslav Vlček, za Sent Česk republiky jeho předseda Přemysl Sobotka, za prezidenta republiky jm zmocněn prvn zstupce Aleš Pejchal a za vldu Česk republiky ministr pro evropsk zležitosti Štefan Fle.

74. Prvn zstupce navrhovatele vznesl, s odvolnm na ustanoven 37 odst. 1 zkona o stavnm soudu, nmitku podjatosti soudce zpravodaje Pavla Rychetskho, přičemž pochybnosti o jeho nepodjatosti odůvodnil tm, že v textu člnku uveřejněnho v internetovm vydn Lidovch novin z 30. 9. 2009 s nzvem „Německ velvyslanec se vyptval Rychetskho na osud Lisabonu“, je mj. uvedeno, že „německ velvyslanec se před dvěma tdny osobně objednal u předsedy soudu Pavla Rychetskho a jednal s nm i o Lisabonsk smlouvě. Lidovm novinm to potvrdil i soudce Rychetsk. Velvyslance Johannese Haindla podle Rychetskho zajmalo to, jak dlouho bude soudu trvat, než vynese rozsudek (sic!). Jak se i v uvedenm člnku popravdě (sic!) dle uvd, schůzka ... zaskočila sentory, kteř podali stavn stžnost (sic!)“.

75. stavn soud přerušil jednn a pot o nmitce rozhodl usnesenm takto: „Soudce Pavel Rychetsk nen vyloučen z projednvn a rozhodovn ve věci veden pod sp. zn. Pl. S 29/09“. V podrobnostech se odkazuje na uveden usnesen dostupn na http://nalus.usoud.cz.

76. V pokračovn stnho jednn předseda stavnho soudu stručně zrekapituloval obsah nvrhu spolu s doplněnm učiněnm navrhovatelem a vyjdřenmi častnků řzen a vyzval zstupce vldy, aby předložil, v souladu s vzvou učiněnou soudcem zpravodajem dne 26. řjna 2009, stejnopis usnesen vldy Česk republiky ze dne 13. prosince 1995 č. 732 k ždosti Česk republiky o přijet do Evropsk unie společně s ždost a memorandem připojenm k tto ždosti. Zstupce vldy tak učinil a kopie uvedench dokumentů byly doručeny v přestvce stnho jednn i ostatnm častnkům řzen.

77. Navrhovatel sty svho prvnho zstupce předložil dokument nazvan „Doplněn a upřesněn petitu nvrhu s odůvodněnm“ (dle jen „druh doplněn“) a stručně shrnul jeho obsah. Stejnopisy druhho doplněn předseda stavnho soudu doručil ostatnm častnkům krtkou cestou přmo v průběhu stnho jednn.

78. Navrhovatel v tomto druhm doplněn podle svch slov „doplňuje a zpřesňuje petit nvrhu“ ze dne 29. zř 2009 a jeho doplňku ze dne 15. řjna 2009 takto: Bod I petitu nvrhu tak, jak je formulovn v druhm doplněn, zn: „Lisabonsk smlouva (v konsolidovanm zněn) jako celek, (Maastrichtsk smlouva jako celek a Řmsk smlouva jako celek) odporuje člnku 1 odst. 1 stavy, a člnku 2 odst. 1 [Listiny]“. V bodu II petitu nvrhu navrhovatel čin tyto změny:

- čl. 7 odst. 3 SEU zpochybněn již v původnm nvrhu (viz bod 11 tohoto nlezu; v původnm nvrhu i jeho doplněn ovšem navrhovatel zpochybnil čl. 7 SEU jako celek a pot i jeho konkrtn formulace) m podle navrhovatele odporovat rovněž čl. 2 odst. 3 stavy,

- čl. 9 SEU m podle navrhovatele odporovat čl. 1 odst. 1 stavy,

- čl. 13 odst. 1 SEU a čl. 47 SEU m podle navrhovatele odporovat čl. 10a odst. 1 stavy,

- čl. 14 odst. 2 SEU m podle navrhovatele odporovat čl. 1 Listiny,

- čl. 17 odst. 1 a 3 SEU zpochybněn již v původnm nvrhu (viz bod 14 tohoto nlezu; v doplněn ovšem navrhovatel zpochybnil pouze druh pododstavec čl. 17 odst. 3 SEU) m podle navrhovatele odporovat rovněž čl. 21 odst. 4 Listiny,

- čl. 19 odst. 1 SEU m podle navrhovatele odporovat čl. 87 odst. 2 stavy

- čl. 50 odst. 2, 4 SEU zpochybněn již v původnm nvrhu (viz bod 18 tohoto nlezu) m podle navrhovatele odporovat čl. 2 odst. 3 stavy.

79. V souvislosti s čl. 8 SEU zpochybněnm již v původnm nvrhu (viz bod 12 tohoto nlezu) navrhovatel v druhm doplněn neuvd rozpor konkrtnch formulac tak, jako činil v původnm nvrhu; u čl. 7 SEU v tomto druhm doplněn navrhovatel uvd pouze jeho odstavec 3; u čl. 50 SEU v tomto druhm doplněn navrhovatel uvd pouze odst. 2, 4, nikoliv odstavce 2 až 4, jako činil v původnm nvrhu a jeho doplněn (viz bod 18). Tyto rozdly však lze zřejmě přičst spše ledabylmu zpracovn uvedench podn (stejně jako vslovn zpochybněn pouze druhho pododstavce čl. 17 odst. 3 SEU v doplněn nvrhu), než myslu navrhovatele, a stavn soud je tedy nepokldal za relevantn.

80. Vše uveden doplněn, popř. modifikace zněn petitu nvrhu navrhovatel odůvodnil způsobem shrnutm v nsledujcch bodech tohoto nlezu (psařsk chyby jsou v citacch korigovny, syntax nikoliv).

81. K tvrzenmu rozporu

čl. 7 odst. 3 SEU s čl. 2 odst. 3 stavy

:

„Při aplikaci tto pravomoci Rada rozhodne kvalifikovanou většinou o pozastaven prv členskho sttu, včetně hlasovacch prv zstupců jeho vldy v Radě. Tm nsledně dojde k omezen moci tohoto členskho sttu. A to s dopadem na jeho občany. Prvn norma, obsahujc toto pravidlo, zakotven v [ustanoven čl. 7 odst. 3 SEU], a umožňujc redukovat moc členskho sttu, kter je primrně založena jako služba jeho občanům, je tak v přmm rozporu s prvn normou českho stavnho pořdku. Konkrtně zakotvenou v [ustanoven čl. 2 odst. 3 stavy], podle nž sttn moc slouž všem občanům“.

82. Zde stavn soud poznamenv, že totožnmi důvody navrhovatel zpochybnil soulad čl. 7 SEU s čl. 2 odst. 3 stavy již ve svm původnm nvrhu (srov. bod 11 tohoto nlezu).

83. K tvrzenmu rozporu

čl. 9 SEU s čl. 1 odst. 1 stavy

:

„Při aplikaci tto prvn normy se uplatn institut tzv. evropskho občanstv, jež nen odvozeno z stavy, resp. stavnho pořdku členskho sttu. Vzhledem k tomu, že institut občanstv nen definičnm znakem mezinrodn organizace, nbrž sttu, zaveden tzv. evropskho občanstv rovněž dokazuje, že prvn subjektivita EU nese ve smyslu tto pravy znaky sttu. (S prvn subjektivitou mezinrodn organizace by totiž korespondovalo označen typu občan členskch sttů Evropsk unie).

Tm nsledně dojde k omezen svrchovanosti členskho sttu. Občanstv, kter sebou nese prvn důsledky, stava ČR uvd pouze ve vztahu ke sttu v ustanovench člnků 1, 2, 12 a 100.

Z prvn normy, obsahujc uveden institut, a zakotven v [ustanoven čl. 9 SEU], tak nelze pro občana členskho sttu vyloučit vznik i protichůdn odpovědnosti. Jednak vznikajc ze sttoobčanskho vztahu, jednak vznikajc z tzv. evropanstv. Vznik občanstv s prvnmi důsledky podle [ustanoven čl. 9 SEU] občanovi ČR je tak v rozporu s stavnm principem svrchovanosti ČR, zakotvenm v [ustanoven čl. 1 odst. 1 stavy], cit: Česk republika je svrchovan, jednotn a demokratick prvn stt.

Neboť jejm občanům tak v důsledku vzniku evropskho občanstv může vzniknout např. dilema rozhodovn se mezi odpovědnost sttu či EU za situace přpadnho rozporu mezi nimi“.

84. K tvrzenmu rozporu

čl. 13 odst. 1 SEU a čl. 47 SEU s čl. 10a odst. 1 stavy

navrhovatel uvd, že „při aplikaci citovanch ustanoven se prvn subjektivita Evropsk unie bude projevovat jako prvn subjektivita sttu“. V nsledujcch pasžch toto tvrzen navrhovatel rozvd a uzavr, že z aplikace těchto ustanoven SEU

„vyplv, že přenšen některch pravomoc na EU a jej orgny přinese členskmu sttu ztrtu svrchovan možnosti brnit svoje přslušnky před dopady z vnějšku přichzejcch omezen jejich zkladnch prv. Neboť subjekt, na kter jsou tyto pravomoci přenšeny, m prvn subjektivitu sttu, a nikoli prvn subjektivitu mezinrodn organizace nebo instituce. Proto [jsou tato ustanoven] v rozporu s [ustanovenm čl. 10a odst. 1 stavy]. Kter stanov, že Mezinrodn smlouvou mohou bt někter pravomoci orgnů Česk republiky přeneseny na mezinrodn organizaci nebo instituci, a tudž nikoli na jin stt“.

85. K tvrzenmu rozporu

čl. 14 odst. 2 SEU s čl. 1 Listiny

navrhovatel upozorňuje, že nsledkem jeho aplikace „dojde k tomu, že občan nejlidnatějšho sttu budou mt v max. 750člennm [Evropskm parlamentu] až 12, 6 % zstupců, zatmco početně nejslabšho jen 0,8 %.“. Z toho navrhovatel dovozuje porušen principu rovnosti zakotvenho v citovanm ustanoven Listiny.

86. K tvrzenmu rozporu

čl. 17 odst. 1 a 3 SEU s čl. 21 odst. 4 Listiny

:

„V [čl. 17 odst. 3 SEU] se uvd: ... Členov Evropsk komise jsou vybrni podle celkov způsobilosti a evropanstv. Obsah evropanstv nen definovn, může sloužit k diskriminaci apod. Ale předevšm nen vyloučena jeho transformace ve vlučnou ideologii EU, deformujc pluralismus a demokratick hodnoty, na nichž byla založena.

V indikovanm rozporu tak již nejde jen o problm ČR.

Zmněn ustanoven SEU tak odporuje [čl. 21 odst. 4 Listiny], cit.: Stt . . . (se) nesm ... vzat ... na vlučnou ideologii. A potažmo i [čl. 21 odst. 4 Listiny], cit.: Občan maj za rovnch podmnek přstup k volenm a jinm veřejnm funkcm“.

87. Obdobně jako ve vztahu k argumentům vznesenm ohledně rozporu čl. 7 SEU s čl. 2 odst. 3 stavy (viz bod 82 tohoto nlezu) stavn soud poznamenv, že toto doplněn ve skutečnosti reprodukuje původn nvrh (viz bod 14 tohoto nlezu).

88. K tvrzenmu rozporu

čl. 19 odst. 1 SEU s čl. 87 odst. 2 stavy

navrhovatel uvd, že „vklad prva Soudnm dvorem Evropsk unie je jednm z pramenů tzv. unijnho prva. A kter m podle Prohlšen připojenho k Zvěrečnmu aktu mezivldn konference pod bodem A jako Prohlšen k ustanovenm smluv č. 17: Prohlšen o přednosti prva přednost před prvem členskho sttu“. Podle navrhovatele tudž

„bude mt vklad přpadnch dodatků či změn Lisabonsk smlouvy Soudnm dvorem Evropsk unie přednost před jejich vkladem stavnm soudem členskho sttu EU. A to při jeho rozhodovn o souladu mezinrodn smlouvy s stavou, resp. stavnm pořdkem.

Tm nsledně dojde k omezen pravomoci přslušnho stavnho soudu, kter je v přpadě [stavnho soudu ČR] zakotvena v [čl. 87 odst. 2 stavy] a v jejchž intencch rozhoduje o souladu mezinrodn smlouvy podle čl. 10a a čl. 49 s stavnm pořdkem, a to před jej ratifikac.

Prvn norma obsahujc toto pravidlo v [ustanoven čl. 19 odst. 1 SEU] tak nadřazuje Soudn dvůr Evropsk unie při vkladu tzv. Smluv (mněna Lisabonsk smlouva) i v přpadech jejich vkladu stavnm soudem členskho sttu EU. A to při jeho rozhodovn o souladu Lisabonsk smlouvy ve zněn přpadnch změn a dodatků mezinrodn smlouvy s stavou, resp. stavnm pořdkem členskho sttu.

Tm je v přmm rozporu s prvn normou českho stavnho pořdku, zakotvenou v [ustanoven čl. 87 odst. 2 stavy]. Kter umožňuje [stavnmu soudu] činit si nezvisl sudek tkajc se vkladu mezinrodn smlouvy podle čl. 10a a čl. 49, bude-li rozhodovat o jejm souladu s stavnm pořdkem ČR. Zroveň se tm zavede zvislost interpretace stavy na normě obsažen v jinm prvnm dokumentu“.

89. Konečně k tvrzenmu rozporu

čl. 50 odst. 2, 4 SEU s čl. 2 odst. 3 stavy

navrhovatel uvd, že „vystoupen [je] vzan na podmnky, jednostranně určen pokyny Evropsk rady. Neboť dle odst. 4 se jej člen, zastupujc v n vystupujc stt, nesm podlet na jejch jednnch“. Podle navrhovatele proto nelze „vyloučit, že podmnky obsažen v dohodě o vystoupen mohou bt pro vystupujc stt např. až ekonomicky likvidačn, a donut ho vzt sv rozhodnut zpět. Čili plat - a opět nejde jen o ČR - že m-li bt prvo členskho sttu vystoupit z EU omezeno, tak alespoň za podmnek znmch ještě před jeho přistoupenm“. Přmo k tvrzenmu rozporu navrhovatel uvd, že

„jestliže se dle odst. 4 člen Evropsk rady nebo Rady, kter zastupuje vystupujc stt, nesm podlet na jednnch, tkajcch se jeho sttu, tak tm tzv. Lisabonsk smlouva po dobu zmněnho procesu omezuje i potencil vystupujcho sttu sloužit jeho občanům. A zroveň i jejich prvo v tomto směru. Tm odporuje [čl. 2 odst. 3 stavy], podle něhož, cit. : sttn moc slouž všem občanům.“.

90. Po dotazu předsedy stavnho soudu potvrdil prvn zstupce, že navrhovatel i nadle trv na dalšch bodech petitu, kter již nebyly znovu uvedeny v druhm doplněn. Rovněž potvrdil, že body II a III navrhovatel chpe jako eventuln k bodu I petitu.

91. V zvěrečn řeči se sentor Jiř Oberfalzer, zastupujc navrhovatele, vrtil k obsahu předchozch nvrhů a jejich doplněn předložench navrhovatelem a předevšm obshle rekapituloval obsah vyjdřen ve věci sp. zn. Pl. S 26/09. Prvn zstupce navrhovatele pak ve svm vystoupen polemizoval s body 70 až 76 nlezu Pl. S 19/08. stavn soud zde již jen pro plnost poznamenv, že pot, co bylo uzavřeno dokazovn, předneseny zvěrečn řeči a stavn soud se odebral k zvěrečn poradě, bylo mu 30. řjna 2009 doručeno dalš podn navrhovatele prostřednictvm jeho prvnho zstupce. Vzhledem k načasovn tohoto podn a vzhledem k tomu, že podle svho obsahu zjevně nebylo nvrhem na zahjen řzen, bylo toto podn odloženo [ 41 psm. a) zkona o stavnm soudu].

92. Prvn zstupce prezidenta republiky předevšm zopakoval otzky vznesen prezidentem v jeho vyjdřen (viz body 60 až 68 tohoto nlezu) a pot obshle citoval z vše uvedenho memoranda připojenho k ždosti Česk republiky o přijet do Evropsk unie (viz bod 76 tohoto nlezu). Poukazoval na to, že se charakter Evropsk unie podle nzoru prezidenta republiky Lisabonskou smlouvou zsadně měn v porovnn s tm, jak charakter m Unie nyn.

93. Zstupci obou komor Parlamentu Česk republiky zrekapitulovali obsah svch psemnch vyjdřen a opětovně připomněli, že stavn soud se již posuzovnm souladu Lisabonsk smlouvy s stavnm pořdkem zevrubně zabval v řzen sp. zn. 19/08 s kladnm vsledkem.

94. Zstupce vldy nejprve rekapituloval obsah psemnho vyjdřen vldy a pot předložil i samostatn vyjdřen k doplněn nvrhu, v jehož zvěru uvedl, že je vlda přesvědčena, že jednotliv člnky SFEU napaden v doplněn nejsou v rozporu s stavnm pořdkem. Vyjdřil se rovněž k psemnmu vyjdřen prezidenta. Na zvěr svho vystoupen uvedl, že „vlda Česk republiky podrobila Lisabonskou smlouvu, nvrh skupiny sentorů včetně jeho pozdějšho doplněn, i vyjdřen prezidenta republiky důkladn prvn analze, na zkladě kter dospěla k zvěru, že Lisabonsk smlouva v jednotlivch napadench čstech, jakož ani jako celek nen v rozporu s stavnm pořdkem Česk republiky“.

IV.

Vymezen rozsahu přezkumu

95. Předtm, než stavn soud přistoup k samotnmu přezkumu Lisabonsk smlouvy, je třeba vymezit rozsah, ve kterm je oprvněn tuto smlouvu přezkoumat, a to předevšm s ohledem na svůj předchoz nlez Pl. S 19/08. V tto souvislosti před stavnm soudem vyvstaly tři otzky. Za prv, do jak mry brn stavnmu soudu jeho předchoz rozhodnut v dalšm přezkumu Lisabonsk smlouvy (překžka rei iudicatae, nže oddl A). Za druh, otzka možnosti přezkoumat Lisabonskou smlouvu, popřpadě smlouvy, kter tato smlouva novelizuje (tedy SEU a SFEU), jako celek a s tm souvisejc obsahov meze přezkumu mezinrodnch smluv (nže oddl B). Konečně za třet stavn soud považuje za nutn připomenout zkladn zsady řzen o souladu mezinrodnch smluv ve smyslu čl. 87 odst. 2 stavy a navazujcch ustanoven zkona o stavnm soudu, a to předevšm s ohledem na možnost zneužit tohoto řzen k protistavnm obstrukčnm praktikm (nže oddl C).

A.

Překžka věci pravomocně rozsouzen ve vztahu k nlezu Pl. S 19/08

96. V bodu 78 nlezu Pl. S 19/08 stavn soud uvedl, že eventuln nov nvrh na přezkum tto identick Lisabonsk smlouvy by zřejmě byl ve vztahu k dnes napadenm ustanovenm blokovn překžkou

rei iudicatae

. Už tehdy však stavn soud upozornil, že takov posouzen provede teprve tehdy, jestliže bude nov nvrh skutečně podn; zroveň předeslal, že otzku

rei iudicatae

je pro takov přpad namstě interpretovat restriktivně. stavn soud tedy ponechal posouzen překžky

rei iudicatae

otevřen. Klčov je v tomto směru vymezen, kdy se bude jednat o „tutž věc“.

97. Restriktivnmu pojet překžky

rei iudicatae

odpovd dvoj jednota: totožnost ustanoven mezinrodn smlouvy, kter je nvrhem zpochybňovno, a současně totožnost tvrzenho důvodu jeho rozporu s stavnm pořdkem, v jehož světle bylo ustanoven mezinrodn smlouvy přezkoumno v předchozm rozhodnut a kter m překžku

rei iudicatae

založit. Takto vymezen překžka rei iudicatae je restriktivn v tom smyslu, že klade přsnějš požadavky na jednotu věci.

98. Na druhou stranu dv takto vymezen překžka rei iudicatae širš možnost nslednm potencilnm navrhovatelům zpochybňovat stavnost mezinrodn smlouvy, než kdyby totožnost věci nastala např. již pouhou jednotou jednou přezkoumanho ustanoven mezinrodn smlouvy. To odpovd i pojet řzen podle čl. 87 odst. 2 stavy, ke ktermu se stavn soud vyjdřil v již citovanm nlezu Pl. S 19/08 (bod 76) takto: „Posloupnost jednotlivch navrhovatelů, jak ji stanov 71a odst. 1 [zkona o stavnm soudu], je vedena myšlenkou umožnit každmu z nich vyjdřit řdnm způsobem svoje pochybnosti o stavnosti projednvan mezinrodn smlouvy.“. Pokud by prvn nvrh na přezkum ustanoven mezinrodn smlouvy mohl efektivně blokovat dalš nvrhy na přezkum thož ustanoven, vznesen s ohledem na možn rozpor s ustanovenmi stavnho pořdku, kterm se stavn soud v předchozm rozhodnut nezabval, možnost každho potencilnho navrhovatele vyjdřit svoje pochybnosti o stavnosti projednvan mezinrodn smlouvy by do značn mry ztratila smysl.

99. stavn soud však zdůrazňuje, že tato posloupnost navrhovatelů a důsledky, jež z n stavn soud v předchozm bodu vyvozuje, neznamenaj, že se přpadnm nslednm navrhovatelům (či přpadnm častnkům dalšch řzen) umožňuje znovu a znovu zpochybňovat stavnm soudem již jednou v nlezu vysloven zvěry ohledně souladu přezkoumvan mezinrodn smlouvy (resp. těch ustanoven, jež podrobil svmu přezkumu) s stavnm pořdkem (k tomu tž nže oddl C tto čsti nlezu). Konečnost, nezměnitelnost a tak zvaznost pravomocnho rozhodnut stavnho soudu, kter vyplvaj z čl. 89 stavy a navazujcch ustanoven zkona o stavnm soudu, naplňuj vznamn funkce, kter održej postaven stavnho soudu jako orgnu soudnho typu, nikoliv připomnkovho msta či msta pro diskuse primrně akademickho či politickho charakteru (v tomto smyslu srov. nlez Pl. S 19/08, bod 75).

100. stavn soud je stavnm orgnem nadanm podle čl. 89 odst. 2 stavy pravomoc autoritativně a s konečnou platnost vykldat ustanoven stavnho pořdku, nikoliv mstem pro nekončc polemiky, o kter se snaž někteř častnci. Vykonateln nlez stavnho soudu je zvazn pro všechny orgny i osoby (čl. 89 odst. 2 stavnho zkona č. 1/1993 Sb.), a tedy - jak se ostatně rozum samo sebou - je zvazn i pro samotn stavn soud. V důsledku toho pro jakkoli dalš řzen před nm, v němž by mělo bt (byť odchylnm způsobem) rozhodovno znovu, představuje v tomto smyslu nepominutelnou procesn překžku

rei iudicatae

( 35 odst. 1 zkona č. 182/1993 Sb. ), kter přirozeně brn jakmukoli dalšmu meritornmu přezkumu věci [nlez sp. zn. III. S 425/97 ze dne 2. 4. 1998 (N 42/10 SbNU 285), s. 287-288].

101. Argumenty vznesen navrhovatelem v jeho doplněn ve vztahu k domnělmu rozporu čl. 2 a 4 SFEU (vymezujc pravomoci Unie) s čl. 1 odst. 1 a čl. 10a stavy (k tomuto tvrzenmu důvodu srov. body 26 až 29 tohoto nlezu) se stavn soud podrobně zabval v bodech 125 až 141 svho nlezu Pl. S 19/08; totž plat i o argumentech vznesench ohledně domnělho rozporu čl. 216 SFEU s tmiž ustanovenmi stavy (k tomuto tvrzenmu důvodu srov. bod 31 tohoto nlezu); v tomto ohledu navrhovatel dokonce nijak nezastr, že stavn soud žd o přehodnocen jeho zvěru vyjdřenho v nlezu Pl. S 19/08 v bodech 176 až 186. Proto mus stavn soud tyto nvrhy odmtnout na zkladě ustanoven 35 odst. 2 zkona o stavnm soudu jako nepřpustn. Souvisejc nvrh na přezkum čl. 3 SFEU odmtnout na tomto zkladě nelze, neboť se jm explicitně ve svm nlezu Pl. S 19/08 stavn soud nezabval. Na tomto mstě však stavn soud odkazuje na tytž body nlezu Pl. S 19/08, jež se vztahuj k přezkumu souladu čl. 2 a 4 SFEU s stavnm pořdkem a kter plně dopadaj i na čl. 3 SFEU.

102. Na druhou stranu, ačkoliv člnek 7 SEU skutečně již byl předmětem přezkumu v rmci řzen sp. zn. Pl. S 19/08, stavn soud se důvodem jeho možnho rozporu s čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 stavy, uvděnm navrhovatelem v nyn probhajcm řzen, nezabval (k těmto tvrzenm důvodům srov. body 11 a 81 tohoto nlezu a body 205 až 210 nlezu Pl. S 19/08). Proto jeho dalšmu přezkumu v tomto řzen překžka

rei iudicatae

nebrn.

103. Překžka

rei iudicatae

se vztahuje i na vyjdřen prezidenta republiky, ve kterm formuluje „pět otzek“, přičemž uvd, že na ně „v rmci řzen ani později nedostal pln a přesvědčiv odpovědi.“. Jak již stavn soud uvedl vše v bodu 99 tohoto nlezu, kolem stavnho soudu nen odpovdat na otzky, nbrž autoritativně rozhodovat; v tomto přpadě o souladu mezinrodn smlouvy s stavnm pořdkem. O pochybnostech, ke kterm se prezident republiky ve svm vyjdřen vrac, již stavn soud pravomocně rozhodl ve svm nlezu Pl. S 19/08 a nemůže než na něj odkzat (viz body 104 a 105 dle).

104. To plat jak pro otzku prvn, tkajc se suverenity Česk republiky (kde stavn soud rovněž odkazuje na čst odůvodněn tohoto nlezu, body 146 až 150, jež se vztahuje k argumentaci navrhovatele, kter se obsahově s otzkou položenou prezidentem republiky překrv). K otzce druh, tkajc se činků norem prva Evropsk unie na vnitrosttn rovni, kde sm prezident republiky ve svm vyjdřen zmiňuje nlez sp. zn. Pl. S 50/04 ze dne 8. 3. 2006 (N 50/40 SbNU 443; 154/2006 Sb.), jenž poskytuje požadovanou odpověď, stavn soud jen doplňuje odkaz na bod 113 svho nlezu Pl. S 19/08 a podotk, že přm vnitrosttn činky komunitrnho prva již byly pro Českou republiku založeny okamžikem přistoupen k EU a nelze je v ždnm přpadě odvozovat od Lisabonsk smlouvy. Ohledně otzky třet, vztahujc se k Listině zkladnch prv Evropsk unie (kde stavn soud odkazuje na body 190 až 204 nlezu Pl. S 19/08 a předevšm bod 204, kde stavn soud explicitně konstatuje, že „neshledal, že by inkorporace Listiny zkladnch prv EU do oblasti evropskho primrnho prva jakkoli zpochybňovala či problematizovala standard vnitrosttn ochrany lidskch prv a byla tm v rozporu s stavnm pořdkem Česk republiky“), tedy stavn soud nyn dodv, že otzka položen prezidentem republiky v jeho vyjdřen je z hlediska posuzovn souladu Listiny zkladnch prv Evropsk unie s stavnm pořdkem zcela irelevantn. Ve vztahu k otzce čtvrt, tkajc se charakteru Evropsk unie (ke kter se prezident republiky vyjdřil i v doplněn svho vyjdřen, rekapitulovanm v bodu 72 tohoto nlezu a ke kter se vrtil i prezidentův prvn zstupce na stnm jednn - srov. bod 92 tohoto nlezu), lze odkzat na bod 104 nlezu Pl. S 19/08. Konečně k otzce pt, zda nemus bt souhlas s ratifikac Lisabonsk smlouvy vysloven v referendu podle stavnho zkona č. 515/2002 Sb., odkazuje stavn soud na bod 212 nlezu Pl. S 19/08 a dodv, že pro proces ratifikace mezinrodnch smluv podle čl. 10a stavy nebyl přijat obecn stavn zkon a volba způsobu (referendem anebo souhlasem obou komor Parlamentu) je nadle pro všechny budouc přpady v rukch zkonodrnho sboru. Zvěrem stavn soud podotk, že odpovědi na otzky prezidenta republiky, kter interpretuje jako podpůrnou argumentaci pro celkov přezkum Lisabonsk smlouvy, lze dovodit s pomoc standardnch interpretačnch postupů z těch čst nlezu, na něž shora odkzal, a nedomnv se, že by je bylo třeba ještě v širšm rozsahu rozvdět (i kdyby tomu v mnoha ohledech nebrnila překžka

rei iudicatae

vymezen vše).

B.

Nvrh na přezkum Lisabonsk smlouvy a smluv, kter tato smlouva novelizuje, jako celku

105. Vedle jednotlivch ustanoven Lisabonsk smlouvy zpochybňuj navrhovatel stavnost Lisabonsk smlouvy, ale i SEU a SFEU, „jako celku“ (viz body 6 až 9 nlezu). Ve svm nlezu Pl. S 19/08 přitom stavn soud odmtl nvrh na přezkum cel Lisabonsk smlouvy (podporovan v jejich vyjdřench i vldou a prezidentem republiky). Namsto toho se stavn soud v bodu 74 svho nlezu přiklonil k zvěru (vychzejcmu analogicky z jeho konstantn judikatury v oblasti přezkumu prvnch předpisů, předevšm nlezu sp. zn. Pl. S 7/03, Sbrka nlezů a usnesen stavnho soudu, svazek 34, nlez č. 113, s. 180-181, vyhlšen pod č. 512/2004 Sb.), že se

zaměřuje pouze na v nvrhu kvalifikovaně napaden a odůvodněn ustanoven předmětn mezinrodn smlouvy

. Podobn charakter m i řzen o přezkumu stavnosti zkonů ve smyslu 64 odst. 1 zkona o stavnm soudu; tam stavn soud např. vyslovil, že i když je při posuzovn stavnosti prvnho předpisu vzn pouze petitem nvrhu, a nikoli jeho odůvodněnm, neplyne z toho zvěr, že navrhovatele v řzen o kontrole norem, argumentuje-li obsahovm nesouladem prvnho předpisu s stavnm pořdkem, nezatěžuje břemeno tvrzen. Broj-li totiž navrhovatel proti obsahovmu nesouladu zkona s stavnm pořdkem, pro čely stavnho přezkumu nepostačuje toliko označen ke zrušen navrhovanho zkona, přp. jeho jednotlivch ustanoven, nbrž je

nezbytn uvst i důvod namtan protistavnosti

. stavn soud v rmci přezkumu nen tmto důvodem vzn; je vzn toliko petitem, nikoli však rozsahem přezkumu danm důvody obsaženmi v nvrhu na kontrolu norem.

106. Na rozdl od nvrhu učiněnho Sentem v řzen sp. zn. Pl. S 19/08 však v tom současnm navrhovatel předkldaj konkrtn argumenty, proč by jak Lisabonsk smlouva, tak SEU a SFEU, měly bt posuzovny jako celek pro nesoulad s stavnm pořdkem Česk republiky. Pokud byl podpůrnm argumentem pro odmtnut prvnho nvrhu na celostn přezkum Lisabonsk smlouvy i argument „noetick“ [viz bod 75 nlezu Pl. S 19/08: „pokusu o plnost stavnho přezkumu, nota bene s důsledky překžky

rei iudicatae

, a to zejmna u rozshlch normativnch textů, brn argument noetick (noeticky nesplniteln) “], je zde požadavek na konkretizaci nvrhu pro přezkum smluv jako celku splněn.

107. Pro přpadnou možnost přezkumu smluv jako celku svědč i skutečnost, že normativn vznam mezinrodn smlouvy nelze dovozovat pouze z jejch jednotlivch ustanoven, ale rovněž (mimo jin) z jej celkov systematiky. Normativn vznam mezinrodn smlouvy nen pouhm součtem vznamů jejch jednotlivch ustanoven. Důležitost systematiky přezkoumvan mezinrodn smlouvy pro posouzen jej stavnosti ostatně potvrdil sm stavn soud v nlezu Pl. S 19/08, bodu 78, když uvedl (k možnmu vymezen překžky

rei iudicatae

): „Bude-li [...] podn nvrh na přezkum novho (jinho) smluvnho dokumentu (byť obsahově zcela či zčsti totožnho s Lisabonskou smlouvou), pak již nepůjde (či nemus jt) o identitu věci, ale o identitu problmu.

Obsahově stejn ustanoven takovho novho smluvnho dokumentu se však mohou v novm textu ocitnout i v jinch funkčnch vazbch apod. , než je tomu nyn

...“.

108. Pokud se však tk nvrhů na celostn přezkum SEU a SFEU, stavn soud je k takovmu přezkumu oprvněn pouze do t mry, v jakm je Lisabonsk smlouva jako celek měn. Naopak vzhledem k tomu, že jak Smlouvu o Evropsk unii tak i Smlouvu o založen Evropskch společenstv v současnm zněn je třeba na zkladě Smlouvy mezi Belgickm krlovstvm, Dnskm krlovstvm, Spolkovou republikou Německo, Řeckou republikou, Španělskm krlovstvm, Francouzskou republikou, Irskem, Italskou republikou, Lucemburskm velkovvodstvm, Nizozemskm krlovstvm, Rakouskou republikou, Portugalskou republikou, Finskou republikou, Švdskm krlovstvm, Spojenm krlovstvm Velk Britnie a Severnho Irska (členskmi stty Evropsk unie) a Českou republikou, Estonskou republikou, Kyperskou republikou, Lotyšskou republikou, Litevskou republikou, Maďarskou republikou, Republikou Malta, Polskou republikou, Republikou Slovinsko, Slovenskou republikou o přistoupen Česk republiky, Estonsk republiky, Kypersk republiky, Lotyšsk republiky, Litevsk republiky, Maďarsk republiky, Republiky Malta, Polsk republiky, Republiky Slovinsko a Slovensk republiky k Evropsk unii, kter byla podepsna v Atnch dne 16. dubna 2003 (publikovna pod č. 44/2004 Sb. m. s. , dle jen „Smlouva o přistoupen“) považovat za ratifikovan mezinrodn smlouvy ve smyslu čl. 87 odst. 2 stavy, jejichž přezkum je v tomto okamžiku vyloučen (k tomu srov. nlez Pl. S 19/08, body 79 až 87).

109. stavn soud tedy neshledal důvody k apriornmu odmtnut přezkumu Lisabonsk smlouvy jako celku, pokud jsou v tomto směru navrhovatelem vzneseny relevantn stavněprvn argumenty. V tomto ohledu však mus stavn soud připomenout obsahov meze jeho přezkumu, jež vyplvaj z jeho postaven v rmci stavnho systmu Česk republiky.

110. V vodn čsti svho nvrhu navrhovatel konstatuje, že „zkladn nležitosti demokratickho prvnho sttu stava bohužel nijak blže nevymezuje“ (bod 13 nvrhu). Podle navrhovatele se stavn soud „sice tohoto pojmu již několikrt dotkl [zde navrhovatel odkazuje na nlez sp. zn. Pl. S 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1; 14/1994 Sb.), nlez sp. zn. III. S 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149) a nlez sp. zn. Pl. S 42/2000 ze dne 24. 1. 2001 (N 16/21 SbNU 113; 64/2001 Sb.)], ale ani on zatm nepodal ždn ucelen, komplexn, uzavřen vklad, kter by tak byl do budoucna imunn vůči okamžitm politickm tlakům a [tak] se stt předmětem čelovch vkladů ovlivněnch momentlně projednvanmi kauzami“ (bod 13 nvrhu). V bodu 49 nvrhu pak navrhovatel vznš požadavek, aby stavn soud stanovil „věcn meze přenosu pravomoc“, a v bodu 51 až 56 se je pokouš sm formulovat, přičemž se zjevně inspiruje rozhodnutm německho Spolkovho stavnho soudu ze dne 30. června 2009, 2 BvE 2/08, dostupn na http://www. bverfg. de/ entscheidungen/es20090630_2bve000208.html), jež takov katalog poskytuje v bodu 252 (srov. předevšm body 51 až 56 nvrhu).

111. stavn soud však nepovažuje za možn, aby s ohledem na postaven, kter v stavnm systmu Česk republiky zastv, takov katalog nepřenositelnch pravomoc vytvřel a autoritativně určoval „věcn meze přenosu pravomoc“, jak po něm navrhovatel žd. Připomn, že již ve svm nlezu Pl. S 19/08 konstatoval, že „tyto limity by měly bt ponechny primrně na specifikaci zkonodrci, protože jde

a priori

o otzku politickou, kter poskytuje zkonodrci velk pole uvžen“ (bod 109). Odpovědnost za tato politick rozhodnut nelze přenšet na stavn soud; ten je může podrobit sv kontrole teprve v okamžiku, kdy byla na politick rovni skutečně učiněna.

112. Ze stejnch důvodů se stavn soud nect oprvněn v abstraktnm kontextu dopředu formulovat, co je přesnm obsahem čl. 1 odst. 1 stavy, jak požaduje navrhovatel, podporovn prezidentem republiky, kter snahu „konečnm včtem definovat znaky tzv. materilnho jdra stavnho pořdku, přesněji řečeno svrchovanho demokratickho prvnho sttu“ vt a uvd (ve shodě s navrhovatelem), že by se tak mohlo „zamezit budoucmu čelovmu definovn těchto znaků v souvislosti s aktulně projednvanmi kauzami“ (bod 69 tohoto nlezu).

113. stavn soud totiž vychz z toho, že prvě konkrtn kauzy mu mohou poskytnout relevantn rmec, ve kterm je možno interpretac, přpad od přpadu, zpřesňovat obsah pojmu „svrchovan, jednotn a demokratick prvn stt, založen na ctě k prvům člověka a občana“. Tak již stavn soud učinil v rozhodnutch uvedench samotnm navrhovatelem (viz vše bod 110 tohoto nlezu), anebo např. v nlezu sp. zn. Pl. S 36/01 ze dne 25. 6. 2002 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.) a naposledy v nlezu sp. zn. Pl. S 27/09 ze dne 10. 9. 2009 (318/2009 Sb.). Nejedn se přitom o projev libovůle, ale naopak zdrženlivosti a soudcovskho minimalismu, kter je vnmn jako prostředek omezen soudn moci ve prospěch politickch procedur a kter převažuje nad požadavkem absolutn prvn jistoty (srov. předevšm Sunstein, C. R.: One Case at a Time: Judicial Minimalism on the Supreme Court, Cambridge, Harvard University Press, 1999, s. 209-243, přmo ke vztahu soudcovskho minimalismu a požadavku prvn jistoty). Snaha o definovn pojmu „svrchovan, jednotn a demokratick prvn stt, založen na ctě k prvům člověka a občana“ jednou pro vždy (jak navrhovatel požaduje, podporovn prezidentem republiky) by naopak mohla bt chpna jako projev soudcovskho aktivismu, kter je ostatně ze strany některch politickch aktrů soustavně kritizovn.

114. Jak je však rovněž z dalšho odůvodněn patrn, mnoh argumenty navrhovatelů ve skutečnosti směřuj pouze proti vybranm ustanovenm Lisabonsk smlouvy (popř. smluv, kter tato smlouva novelizuje). Tak se s nimi stavn soud tak vypořdal.

C.

Omezen možnosti protistavnho zneužit řzen podle čl. 87 odst. 2 stavy a přpustnost doplněn nvrhu

115. stavn soud byl k nmitce vldy (body 40 a 41 tohoto nlezu) nucen zabvat se i otzkou, zda široce pojat častenstv v řzen o souladu mezinrodnch smluv, otevrajc procesn prostor pro vznšen pochybnost stran dosud neratifikovan mezinrodn smlouvy postupně pro jednotliv potenciln navrhovatele (srov. bod 98 tohoto nlezu), nevyvolv na straně druh nesnesiteln riziko zneužit procesnch mechanismů před stavnm soudem, zneužit, kter by se přčilo samotnmu čelu tohoto řzen. O tom, že nejde o hypotetickou vahu, svědč i veřejn, obecně znm vyjdřen některch ze skupiny sentorů, kter v tomto řzen vystupuje jako navrhovatel, naznačujc, že se k tto skupině připojili s obstrukčn motivac ve snaze zabrnit ratifikaci mezinrodn smlouvy z jinch než stavněprvnch důvodů. Podvn nevžnch nebo obmyslnch nvrhů na zahjen řzen a zneužvn soudn procedury ochrany stavnosti lze nepochybně postihovat tž odmtnutm takovch nvrhů pro zjevnou neopodstatněnost, resp. pro zneužit prva podat nvrh na zahjen řzen, přpadně tž cestou pořdkovch opatřen ( 61 zkona o stavnm soudu), avšak toto řešen nemus bt vždy použiteln.

116. čelem řzen o souladu mezinrodn smlouvy s stavnm pořdkem je preventivně eliminovat riziko, že Česk republika převezme mezinrodn zvazek, kter by byl v rozporu s stavnm pořdkem, resp. odstranit pochybnosti o souladu mezinrodn smlouvy s stavnm pořdkem ještě předtm, než se smlouva stane pro Českou republiku mezinrodněprvně a uvnitř Česk republiky vnitrosttně prvně zvaznou, neboť pot jsou možnosti řešen jejho konfliktu s stavnm pořdkem vrazně omezeny (srov. Wagnerov E., Dostl M., Langšek T., Pospšil I.: Zkon o stavnm soudu s komentřem, Praha, ASPI a. s., 2007, s. 298, 309-310). Z povahy věci je třeba takov pochybnosti odstranit bez zbytečnho odkladu. V rovině mezinrodnho prva totiž plat, že již sjednnm mezinrodn smlouvy na sebe smluvn strany berou zvazek, že nebudou nepřiměřeně protahovat sv definitivn rozhodnut o přijet či nepřijet smlouvy, což vyplv ze zsady dobr vry (srov. Potočn, M. Mezinrodn prvo veřejn. Zvlštn čst. 1. vyd. Praha, C. H. Beck, 1996, s. 161). K tomu se přidružuje v rovině prva vnitrosttnho, resp. stavnho, povinnost prezidenta republiky bez zbytečnho odkladu ratifikovat (tzn. formlně navenek potvrdit řdn průběh vnitrosttn schvalovac procedury) mezinrodn smlouvu, kter byla řdně prezidentem republiky nebo vldou z jeho pověřen sjednna a s jejž ratifikac vyslovil souhlas demokraticky zvolen zkonodrn sbor, zejmna jde-li o mezinrodn smlouvy podle čl. 10a stavy schvalovan kvalifikovanou stavn většinou poslanců a sentorů. Je to jenom a pouze jenom řzen před stavnm soudem podle čl. 87 odst. 2 stavy, kter s ohledem na kvalifikovaně vznesen pochybnosti o souladu mezinrodn smlouvy s stavnm pořdkem

ex constitutione

odkld okamžik ratifikace až na dobu po jejich odstraněn autoritativnm rozhodnutm stavnho soudu, přpadně, byl-li shledn rozpor, po odstraněn nesouladu změnou stavnho pořdku ( 71e odst. 3 zkona o stavnm soudu).

117. Požadavek na neodkladn odstraněn pochybnost o souladu mezinrodn smlouvy s stavnm pořdkem se procesně projevuje v ustanoven 71d odst. 1 zkona o stavnm soudu, podle něhož je stavn soud povinen projednat nvrh jako nalhav, tj. bez zbytečnho odkladu a mimo pořad, ve kterm jej obdržel, požd-li o to kterkoliv z častnků řzen, a dle v poslen principu oficiality tohoto řzen, což vyplv z ustanoven 71d odst. 2 zkona o stavnm soudu, podle něhož je stavn soud povinen nvrh projednat a rozhodnout o něm i bez dalšch nvrhů. Tm samozřejmě nen dotčeno oprvněn plna stavnho soudu dospět k zvěru o nutnosti projednat tuto věc jako nalhavou na zkladě vlastn vahy podle 39 zkona o stavnm soudu, což se tak v tomto přpadě stalo usnesenm stavnho soudu ze dne 29. zř 2009.

118. Pokud jde o lhůty pro podn nvrhu na zahjen řzen o souladu mezinrodn smlouvy s stavnm pořdkem, zkon o stavnm soudu upravuje explicitně pouze jejich počtek pro jednotliv potenciln navrhovatele [srov. 71a odst. 1 psm. a) a d) zkona o stavnm soudu, arg. „... od okamžiku, kdy ...“]; nejzazš konec těchto lhůt je pak z povahy věci vymezen okamžikem ratifikace mezinrodn smlouvy [usnesen sp. zn. Pl. S 1/04 ze dne 4. 3. 2004 (U 11/32 SbNU 519)], neboť jde o přezkum preventivn, před jej ratifikac (srov. čl. 87 odst. 2 stavy); explicitn vyjdřen nejzazšho konce lhůty v textu zkona o stavnm soudu je v tomto smyslu nadbytečnou konstatac samozřejmho [srov. 71a odst. 1 psm. d) zkona o stavnm soudu ve srovnn s 71a odst. 1 psm. b) a c)]. Tato lhůta tedy definitivně časově ohraničuje prostor, v němž m stavn soud pravomoc se mezinrodn smlouvou preventivně zabvat, a tedy i prostor, v němž může nvrh na zahjen řzen obdržet od kterhokoliv z možnch navrhovatelů.

119. Vklad, že nvrh na zahjen řzen podle 71a psm. b), c) a d) zkona o stavnm soudu nen omezen lhůtou ždnou, že tito navrhovatel mohou podn nvrhu libovolně odkldat, by se dostal do neřešitelnho konfliktu s požadavkem, aby prezident republiky mezinrodn smlouvu - jakmile jsou odstraněny všechny překžky - ratifikoval bez zbytečnho odkladu. S ohledem na vše vymezen čel řzen stavn soud musel nutně dospět k zvěru, že zahjen řzen o souladu mezinrodnch smluv ze strany skupiny sentorů, skupiny poslanců a prezidenta republiky mus bt omezeno stejnou lhůtou, v jak je třeba mezinrodn smlouvu ratifikovat, tzn. lhůtou bez zbytečnho odkladu.

120. Lhůta bez zbytečnho odkladu pochopitelně neznamen ihned; jinak by totiž nikdy nebylo možn řzen před stavnm soudem efektivně zahjit a cel preventivn kontrola stavnosti by se omezila na přpady, kdy se na stavn soud obrt komora Parlamentu ještě předtm, než s ratifikac sama vyslovila souhlas. Takov vklad by šel zcela zjevně proti smyslu vymezen častenstv v 71a odst. 1 zkona o stavnm soudu a konečně tž proti jeho širokmu pojet, k jakmu dospěl v předchozm nlezu Pl. S 19/08 stavn soud sm. Přiměřen odklad ratifikace, tzn. odklad okamžiku, kdy se již nelze na stavn soud obracet, proto nelze označit za odklad zbytečn. Je tak zcela, z hlediska stavy, korektn, odlož-li prezident republiky ratifikaci mezinrodn smlouvy o přiměřenou dobu tak, aby v tto době mohla nzorov menšina poslanců nebo sentorů efektivně uplatnit sv prvo před stavnm soudem, s clem vyloučit pochybnosti o stavnosti sjednan mezinrodn smlouvy. Totž plat, měl-li by o stavnosti mezinrodn smlouvy pochyby sm prezident republiky a odložil-li by ratifikaci mezinrodn smlouvy o přiměřenou dobu tak, aby sm mohl v tto době mezinrodn smlouvu před stavnm soudem zpochybnit. Posouzen přiměřenosti takovho odkladu však mus održet skutečnost, že text mezinrodn smlouvy je fixovn již v okamžiku, kdy je předložena Parlamentu k vysloven souhlasu s ratifikac, takže všichni poslanci a všichni sentoři se s n mohou detailně seznmit; od tohoto okamžiku je tak možn předpokldat, že se objev oponentn nzory na jej stavnost (srov. nlez Pl. S 19/08, bod 75). Ve vztahu k prezidentu republiky dlužno doplnit, že on sm zn obsah mezinrodn smlouvy ještě dřve, neboť ji sjednal, přpadně ji z jeho zmocněn sjednala jako jeho

alter ego

vlda.

121. V danm přpadě byla Lisabonsk smlouva sjednna vldou Česk republiky dne 13. prosince 2007 v Lisabonu, Poslaneck sněmovně i Sentu byla předložena s ždost o souhlas s jej ratifikac dne 29. ledna 2008. Poslaneck sněmovna vyslovila souhlas s ratifikac Lisabonsk smlouvy dne 18. nora 2009, Sent 6. května 2009. Od tohoto dne tedy byly možn skupiny poslanců a sentorů (a prezident republiky od okamžiku, kdy mu byla Lisabonsk smlouva předložena k ratifikaci) oprvněny navrhnout stavnmu soudu posouzen souladu Lisabonsk smlouvy s stavnm pořdkem. Navrhovatel - skupina sentorů - svůj nvrh učinil až dne 29. zř 2009, tj. po uplynut vce než jednoho a půl roku od předložen Lisabonsk smlouvy sentorům a po uplynut tměř pěti měsců po vzniku aktivn procesn legitimace tto skupiny. Takov doba - pohybujc se v

řdu měsců, a nikoli pouze tdnů

- nepochybně

přiměřen nen

, a nvrh na zahjen tohoto řzen proto

nebyl podn bez zbytečnho odkladu

. stavn soud však nvrh na zahjen řzen z tohoto důvodu pro tentokrt neodmtl, neboť navrhovateli nechce zpětně klst k tži vklad procesnch pravidel upravujcch přstup k stavnmu soudu a lhůty, kter stavn soud nalezl v tomto rozhodnut.

122. stavn soud považuje dle za vhodn zdůraznit, že řzen o souladu mezinrodn smlouvy s stavnm pořdkem je co do metody přezkumu a procesnho režimu analogick řzen o zrušen zkona nebo jinho prvnho předpisu pro rozpor (nesoulad) s stavnm pořdkem, resp. se zkonem. Uplatn se zde proto obdobn procesn pravidla. V tomto řzen se uplatňuje princip oficiality, jak byl popsn vše [viz bod 117 tohoto nlezu a nlez sp. zn. Pl. S 7/03 ze dne 18. 8. 2004 (N 113/34 SbNU 165, s. 185-186; 512/2004 Sb. )]. stavn soud je povinen nvrh projednat a řzen o něm dokončit bez ohledu na dalš nvrhy. Navrhovatel po podn nvrhu na zahjen řzen již nvrhem dle nedisponuje. Zpětvzet nvrhu na zahjen řzen z tohoto důvodu nen stejně jako v řzen o zrušen zkonů možn, bez vlivu na již jednou řdně zahjen řzen zůstvaj jakkoliv domněl či skutečn změny ve skupině sentorů, znik mandtu jedněch či změna nzoru nebo dodatečně ohlšen podpora a „připojen se“ jinch. Zsadně nepřpustn je z tohoto důvodu i změna nvrhu, ať už v podobě, rozšřen či zžen nvrhovho ždn (petitu). Rozšřen nvrhu by bylo nutno kvalifikovat jako dalš nov nvrh, kter mus splňovat všechny nležitosti a podmnky řzen jako nvrh samostatn. V čsti, kdy se nov nvrh na zahjen řzen překrv s původnm nvrhem, o němž již řzen běž, by byl namstě postup podle 35 odst. 2 zkona o stavnm soudu, tj. odmtnut tto čsti pro nepřpustnost vzhledem k překžce litispendence s tm, že odmtnut navrhovatel m pak prvo častnit se dřve zahjenho řzen jako vedlejš častnk.

123. Doplněn nvrhu, kter skupina sentorů předložila dodatečně, po uplynut dalšch dvou tdnů, a rovněž druh doplněn, předložen dokonce až na stnm jednn před stavnm soudem, jsou svm obsahem rozšřenm nvrhu, neboť se navrhovatel domh posouzen dalšch ustanoven mezinrodn smlouvy (nejde tedy jen o rozveden, prohlouben argumentace, k čemuž může dojt v průběhu celho řzen včetně zvěrečnch řeč). stavn soud však v danm přpadě doplněn nvrhu procesně akceptoval z obdobnch důvodů, z jakch akceptoval již původn nvrh, přestože byl podn dvno po uplynut lhůty pro jeho podn. Za tto situace by čstečn odmtnut tohoto doplněn (v rozsahu původnho nvrhu) pro nepřpustnost vzhledem k překžce litispendence ( 35 odst. 2 zkona o stavnm soudu) a posouzen novho rozšiřujcho petitu jako nvrhu zcela novho, kter by nakonec stejně musel bt - pro obsahovou souvislost - spojen s původnm řzenm, postrdalo procesn ekonomii. Napřště by však i takov doplněn nutně sthal zvěr o jeho opožděnosti a k odmtnut takovho nvrhu by stavn soud přistoupil bez dalšho.

124. V t souvislosti stavn soud zdůrazňuje, že opakovan vyjdřen navrhovatele o časov tsni, ve kter byl nvrh připravovn, jež maj odůvodňovat dvoj doplněn nvrhu, nen možn akceptovat. Jak již stavn soud uvedl vše, Lisabonsk smlouva byla Poslaneck sněmovně i Sentu předložena s ždost o souhlas s jej ratifikac dne 29. ledna 2008. Jak vyplv z vyjdřen zstupců obou komor Parlamentu (body 37 a 38 tohoto nlezu), otzky možnho rozporu Lisabonsk smlouvy s stavnm pořdkem byly na jednnch těchto komor intenzivně diskutovny a v přpadě Sentu dokonce vystily v podn nvrhu na přezkum tto smlouvy stavnm soudem (379. usnesen Sentu ze 13. schůze dne 24. dubna 2008; stavn soud rozhodl nlezem Pl. S 19/08 dne 26. listopadu 2008). stavn soud pokld za samozřejm, že sentoři, kteř později podali jako skupina tento nvrh, v souladu se svmi stavnmi povinnostmi nezačali zvažovat možn důvody rozporu Lisabonsk smlouvy s stavnm pořdkem (podložen relevantn stavněprvn argumentac, kter by obstla v řzen před stavnm soudem) až teprve v okamžiku, kdy s ratifikac Lisabonsk smlouvy Sent vyslovil souhlas, ale dvno před tm, totiž od okamžiku, kdy byla smlouva Sentu předložena. Jinak by o smlouvě nemohli kvalifikovaně vst rozpravu a později hlasovat. V tto souvislosti stavn soud upozorňuje, že v řzench, kter před nm probhaj, jakkoliv se dotkaj politickch otzek, je třeba uplatňovat stavněprvně relevantn argumentaci, a nikoliv pouh dojmy, jak navrhovatel např. čin při hodnocen předchozho nlezu Pl. S 19/08 a standardu přezkumu, kter v něm stavn soud uplatnil (viz bod 32 tohoto nlezu) . Za zcela nepřijateln a na pokraji hrubě uržlivho podn ve smyslu 61 odst. 1 zkona o stavnm soudu je třeba označit nijak neodůvodněn „dojem“ navrhovatele, že je „rozhodnuto už předem“ (tamtž).

V.

Vlastn přezkum

A.

Zkaz retroaktivity

125. Navrhovatel tvrd, že je Lisabonsk smlouva jako celek v rozporu s čl. 1 odst. 1 stavy, konkrtně s principem zkazu retroaktivity (jehož vlastn chpn navrhovatel rozvjej v bodu 18 svho nvrhu), jelikož orgny Evropsk unie, odpovědn za vydvn řednho věstnku EU, budou moci provdět ještě dodatečně a během schvalovn Lisabonsk smlouvy změny za čelem napraven chyb, kter v n anebo ve stvajcch smlouvch budou nalezeny (blže k tomuto tvrzenmu důvodu bod 6 tohoto nlezu).

126. Na prvnm mstě stavn soud připomn, že jedin zněn Lisabonsk smlouvy, kter bude po jejm přpadnm vstupu v činnost zvazn na zem Česk republiky, bude publikovno, v souladu s čl. 10 ve spojen s čl. 52 odst. 2 stavy a zkonem č. 309/1999 Sb., o Sbrce zkonů a o Sbrce mezinrodnch smluv, ve Sbrce mezinrodnch smluv, nikoliv řednm věstnku EU. Tomu odpovd i skutečnost, že jak Lisabonsk smlouva, tak konsolidovan zněn SEU a SFEU, byly publikovny v řadě C řednho věstnku EU, kde jsou zveřejňovny pouze informace a oznmen, nikoliv zvazn prvn předpisy (srov. Bobek, M.: K absenci řdnho vyhlšen komunitrn legislativy v jazycch novch členskch sttů, Soudn rozhledy, roč. 2006, č. 12, s. 449-462, s. 450).

127. Jakkoliv změny proveden ve zněn Lisabonsk smlouvy publikovanm v řednm věstnku EU se nemohou bezprostředně (bez dalšho) dotknout zněn, publikovanho ve Sbrce mezinrodnch smluv. Pokud by ve zněn Lisabonsk smlouvy v době, kdy tato již přpadně bude činn, byly skutečně provedeny jazykov pravy, k jejich činnosti na zem Česk republiky by byla nutn jejich publikace ve Sbrce mezinrodnch smluv. Takov změny jsou navc provděny formou protokolu, se kterm mus všechny signatřsk stty souhlasit, a řd se postupem předvdanm čl. 79 Vdeňsk mluvy. Tak se ostatně stalo několikrt v přpadě jazykovch prav provedench v textu Smlouvy o přistoupen - srov. např. sdělen Ministerstva zahraničnch věc č. 64/2009 Sb. m. s. Otzku časovch činků takovch změn by přpadně musel stavn soud posoudit ve vztahu k charakteru provedench prav a s ohledem na povahu adrestů norem, kterch by se prava zněn přslušnho ustanoven smlouvy tkala.

128. Obdobně nelze spatřovat rozpor s principem zkazu retroaktivity (lze-li u mezinrodn smlouvy, kter ještě ani nen zvazn, o takovm rozporu vůbec hovořit), pokud k jazykovm pravm dochz ještě v průběhu schvalovn smluv. I v takovm přpadě jsou o navržench pravch signatřsk stty vyrozuměny a mus s nimi souhlasit. Je povinnost vldy informovat Parlament o těchto změnch. Navrhovatel nikde neuvděj, že by ke změnm, o kterch Parlament informovn nebyl, skutečně došlo.

129. Lisabonsk smlouva jako celek tudž nen v rozporu se zkazem retroaktivity.

B.

Formln požadavky kladen na ustanoven smluv

130. Lisabonsk smlouva jako celek m bt podle navrhovatelů v rozporu s čl. 1 odst. 1 stavy rovněž proto, že „nevyhovuje požadavkům dostatečn srozumitelnosti a přehlednosti prvnho předpisu“. Navrhovatel předevšm namtaj absenci „autentickho konsolidovanho zněn“ SEU a SFEU během schvalovn Lisabonsk smlouvy Parlamentem a rovněž upozorňuj na rozsah změn, kter tato smlouva zavd (blže k tomuto tvrzenmu důvodu bod 6 tohoto nlezu) . Vhrady ohledně rozporu s požadavky „dostatečn srozumitelnosti a přehlednosti prvnho předpisu“, založen na čl. 1 odst. 1 stavy, navrhovatel vznšej i ohledně čl. 7, 8, čl. 17 odst. 1 a 3 a čl. 21 odst. 2 psm. h) SEU a rovněž čl. 78 odst. 3 SFEU (blže k těmto tvrzenm důvodům body 11, 12, 14, 16 a 19 tohoto nlezu).

131. V bodech 14 až 26 svho nvrhu předestraj navrhovatel svoje chpn principů prvnho sttu, obsažench v čl. 1 odst. 1 stavy, ze kterch odvozuj nesoulad Lisabonsk smlouvy jako celku, jakož i vše uvedench ustanoven s čl. 1 odst. 1 stavy. Odvolvaj se přitom i na nlez sp. zn. Pl. S 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.), ve kterm stavn soud zrušil někter ustanoven zkona č. 443/2006 Sb., jelikož se jednalo o nepřpustn tzv. legislativn přlepky (jezdce), tj. pozměňovac nvrhy, kter s legislativn předlohou nesouvisej (prvě obsahov nesouvislost pozměňovacho nvrhu a legislativn předlohy byla důvodem pro derogaci napadench ustanoven zkona č. 443/2006 Sb.).

132. Z uvedenho nlezu však nelze bez dalšho dovozovat požadavek, aby Parlament disponoval během schvalovn mezinrodn smlouvy jejm „autentickm konsolidovanm zněnm“ (pokud lze o něčem takovm vůbec hovořit ve vztahu ke smlouvě, kter ještě nevstoupila v platnost), popř. dokonce zněnm s vyznačenmi změnami, jak navrhovatel požaduj v bodu 69 svho nvrhu. V uvedenm nlezu stavn soud vyslovil určit zsady, kter mus zkonodrn proces z stavnho hlediska splňovat (zejm. v bodech 36 až 48). V tomto ohledu však neshledal, že by v rmci schvalovn Lisabonsk smlouvy Parlamentem byly porušeny. Navc, jak je ze sněmovnho tisku č. 407 (dostupn na http://www. psp. cz/sqw/historie. sqw?o=5&t=407) patrn, vlda Parlamentu předložila nejen text samotn Lisabonsk smlouvy, ale i konsolidovan zněn smluv, kter Lisabonsk smlouva novelizuje. V tomto ohledu nemohl bt proces schvalovn smlouvy Parlamentem stižen vadami, kter by zpochybňovaly soulad ratifikace smlouvy s stavnm pořdkem Česk republiky. Navc, jak uvd vlda v bodu 12 svho vyjdřen (srov. bod 44 tohoto nlezu), „absence oficilnho konsolidovanho zněn zakldacch smluv se zapracovanmi změnami podle Lisabonsk smlouvy zvěr navrhovatelů nepodporuje, ale naopak se jev jako zcela logick, neboť předmětem ratifikace v členskch sttech je prvě Lisabonsk smlouva měnc zakldac smlouvy“. stavn soud se s vldou ztotožňuje v zvěru, že „pokud by oficiln konsolidovan zněn existovalo, vznikla by naopak nejistota v tom smyslu, co m bt předmětem ratifikace ve všech členskch sttech, a kter z obou textů m přednost v (hypotetickm) přpadě jejich rozporu.“.

133. Rovněž nelze z uvedenho nlezu dovozovat požadavek na „přiměřenou obecnost a srozumitelnost“ prvnho předpisu tak, jak jej formuluj navrhovatel ve vztahu ke zpochybňovanm ustanovenm Lisabonsk smlouvy. Zpochybňovan ustanoven SEU jsou součst smluv, kter tvoř samotn zklady Evropsk unie, popř. vyjadřuj jej hodnoty a cle. Z povahy věci jsou tedy vyjdřeny ve vyššm stupni obecnosti - obdobně jako např. ustanoven stavnho pořdku Česk republiky, jimž dvaj konkrtn obsah v konkrtnch situacch až orgny aplikace prva, na což rovněž reaguj specifick interpretačn postupy a metody (srov. např. Hollnder, P. stavněprvn argumentace. Praha, Linde, 2003, s. 24-61). V tto souvislosti je třeba navc zdůraznit, že předmětem přezkumu je mezinrodn smlouva, na kterou nelze beze zbytku uplatňovat požadavky, kter v souladu s stavnmi principy klade stavn soud na vnitrosttn prvn předpisy. Pro mezinrodn smlouvy je naopak přznačn podstatně větš mra obecnosti, deklarativnosti a neurčitosti, jak stavn soud konstatoval již v bodu 186 svho nlezu Pl. S 19/08. stavn soud tedy neshledal, že by zpochybňovan ustanoven porušovala ustanoven stavnho pořdku, kterch se navrhovatel dovolvaj.

C.

Demokracie v Evropsk unii

134. K otzce „demokratickho deficitu“ rozhodovacch procesů v rmci Evropsk unie, jeho rozporu s principy demokratickho sttu a dělby moci, jež navrhovatel hledaj v čl. 1 odst. 1 stavy, a jeho možnho odstraněn cestou zakotven „vzanho mandtu“ (blže k tomuto tvrzenmu důvodu bod 7 tohoto nlezu) je třeba v prvn řadě poznamenat, že Lisabonsk smlouva nijak nebrn členskm sttům tyto instituty na vnitrosttn rovni upravit, což ostatně dokazuje praxe jednotlivch členskch sttů v otzkch kontroly jednn vldy v rmci Evropsk unie ze strany vnitrosttnch zkonodrnch sborů (k tomu srov. např. Kiiver, P. The National Parliaments in the European Union: A Critical View on EU Constitution-Building. Kluwer Law International, Haag, 2006). Obdobně jako stavn soud nepodmnil stavnost ratifikace Lisabonsk smlouvy přijetm vnitrosttnch procedur k rozhodnutm přpadně přijatm na zkladě čl. 48 odst. 6 a 7 SEU (přestože vslovně formuloval svoje vhrady ohledně jejich absence), nemůže bt důvodem rozporu samotn Lisabonsk smlouvy s stavnm pořdkem Česk republiky absence kontrolnch mechanismů, kter samotn Lisabonsk smlouva nijak neomezuje.

135. Zroveň stavn soud nepřehlž tendenci postaven parlamentů členskch sttů v rmci rozhodovacch procesů na rovni Evropsk unie posilovat, čehož je ostatně Lisabonsk smlouva přkladem (srov. např. důvodovou zprvu k nvrhu zkona přijatho jako zkon č. 162/2009 Sb., kterm se měn zkon č. 90/1995 Sb., o jednacm řdu Poslaneck sněmovny, ve zněn pozdějšch předpisů, a zkon č. 107/1999 Sb., o jednacm řdu Sentu, ve zněn pozdějšch předpisů, sněmovn tisk č. 742, dostupn na http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=5&t=742 a rovněž jeho vlastn nlez Pl. S 19/08, bod 153 a 173-175).

136. Konečně stavn soud dodv, že je prvě podstatou přenosu pravomoc orgnů Česk republiky to, že namsto Parlamentu (ale i dalšch orgnů Česk republiky) tyto pravomoci vykonv mezinrodn organizace, na kterou tyto pravomoci byly přeneseny. Podmnky souladu takovho přenosu s stavnm pořdkem stavn soud vymezil komplexně v bodech 88 až 120 svho nlezu Pl. S 19/08, kde rovněž neshledal, že by tyto podmnky byly v přpadě Lisabonsk smlouvy porušeny. Zroveň na několika mstech tohoto nlezu zdůraznil, že je v krajnm přpadě připraven při porušen těchto podmnek zashnout (srov. zejmna body 120, 139, 196 a 197 citovanho nlezu).

137. S vše uvedenou vhradou proti Lisabonsk smlouvě lze spojit i argument navrhovatelů tkajc se rozporu čl. 10 odst. 1 SEU s čl. 1 odst. 1 a čl. 10a stavy (viz bod 13 tohoto nlezu). Pokud totiž toto ustanoven SEU stanov, že je „fungovn Unie založeno na zastupitelsk demokracii“, nemysl se tm, že by měly naplněn tohoto principu zajišťovat vlučně procesy na evropsk rovni. Uveden ustanoven mř jak na procesy na evropsk, tak na vnitrosttn rovni, nikoliv pouze na Evropsk parlament, jak uvd německ Spolkov stavn soud v bodu 280 svho rozhodnut citovanho vše, jehož se navrhovatel dovolvaj v bodu 112 svho nvrhu (ačkoliv sami odkazuj na bod 271 uvedenho rozhodnut).

138. V obdobnm smyslu se nedvno vyjdřil i generln advokt Soudnho dvora Evropskch společenstv Poiares Maduro ve svm stanovisku ze dne 26. března 2009 ve věci Komise v. Parlament a Rada, C-411/06, dosud nezveřejněn ve Sbrce rozhodnut, pozn. č. 5:

„Demokracie [...] m, zejmna ve Společenstv, několik podob. Na rovni Společenstv m demokratick legitimita hlavně dva zdroje: buď je zajištěn v rmci Rady, kde vychz z evropskch nrodů skrze postoje přijat jejich přslušnmi vldami, pod kontrolou nrodnch parlamentů, nebo je zajištěn Parlamentem, což je evropsk orgn s přmou reprezentac, a Komis, kter je tomuto orgnu přmo odpovědn. Přm demokratick reprezentace je nepopratelně relevantn měřtko evropsk demokracie, ale nen jedin. Evropsk demokracie rovněž zahrnuje zejmna citlivou rovnovhu mezi nrodnm a evropskm rozměrem demokracie, aniž by jeden nezbytně převažoval nad druhm. Proto Parlament nem v zkonodrnm procesu stejnou pravomoc jako nrodn parlamenty, a ačkoli by bylo možn obhajovat zvšen jeho pravomoc, je ponechno na evropskch nrodech, aby rozhodly samy skrze revizi smluv. Časem se vyvinula rovnovha mezi pravomocemi svěřenmi Parlamentu a dalšm orgnům, kter je dle vůle evropskch nrodů vyjdřena různmi normativnmi postupy a reflektuje rovnovhu mezi nrodnmi a evropskmi prostředky opravňujcmi k vkonu moci na evropsk rovni.“.

139. Jinmi slovy, demokratick procesy na unijn a vnitrosttn rovni se vzjemně doplňuj a podmiňuj. Navrhovatel se ostatně ml, když tvrd, že „zastupitelsk demokracie může existovat pouze uvnitř sttů, uvnitř svrchovanch subjektů“. Princip zastupitelsk demokracie je jednm z běžnch principů organizace většch entit jak mezisttnho typu, tak organizac nesttnch. Existence prvků zastupitelsk demokracie na unijn rovni nevylučuje realizaci tchž prvků předvdanch stavnm pořdkem Česk republiky, ani neznamen překročen hranic přenosu pravomoc, danch čl. 10a stavy.

140. Z obdobnch důvodů nelze spatřovat rozpor čl. 14 odst. 2 SEU, jenž upravuje počet členů Evropskho parlamentu, s principem rovnosti stanovenm v čl. 1 Listiny, jak tvrd navrhovatel (k tomuto tvrzenmu důvodu bod 85 tohoto nlezu). Jak bylo poukzno vše, Evropsk parlament nen exkluzivnm zdrojem demokratick legitimity rozhodnut přijatch na rovni Evropsk unie. Ta se odvozuje od kombinace struktur existujcch jak na vnitrosttn, tak na evropsk rovni, přičemž nelze trvat na požadavku absolutn rovnosti mezi voliči v jednotlivch členskch sttech. Tak by tomu bylo pouze v přpadě, kdyby rozhodnut v Evropsk unii byla přijmna s vyloučenm legitimačnch vazeb na vldy a předevšm pak zkonodrn sbory v jednotlivch členskch sttech. Jak ovšem stavn soud poukzal vše v tomto oddlu nlezu, opak je pravdou.

D.

„Politick neutralita“

141. Navrhovatel poukazuj na čl. 3 SEU, kter vymezuje cle Evropsk unie, a tvrd, že odporuj „principu politick neutrality“, kter navrhovatel hledaj v čl. 1 odst. 1 stavy a rovněž v čl. 2 odst. 1 Listiny (blže k tomuto tvrzenmu důvodu bod 8 tohoto nlezu). Ačkoliv se těchto norem stavnho pořdku navrhovatel dovolvaj jako důvodu rozporu SEU jako celku s stavnm pořdkem, z jejich samotn argumentace je patrn, že zpochybňuj pouze samotn člnek 3 SEU, nikoliv SEU jako celek. Obdobn argumenty navrhovatel předkldaj ve vztahu k čl. 17 odst. 3 SEU (stanovc mezi požadavky na členy Komise jejich „evropanstv“; blže k tomuto argumentu srov. bod 14 tohoto nlezu) a ve vztahu k čl. 21 odst. 2 psm. h) SEU (jenž jako cl politiky Evropsk unie v oblasti mezinrodnch vztahů stanov i podporu mezinrodnho systmu založenho na poslen mnohostrann spoluprci a na řdn sprvě věc veřejnch v celosvětovm měřtku; blže k tomuto argumentu bod 16 tohoto nlezu).

142. S takovm chpnm jmenovanch ustanoven se však stavn soud neztotožňuje. Zkaz vazby sttu na ideologie nebo nboženstv neznamen hodnotovou a ideovou vyprzdněnost stavy a celho stavnho pořdku, popřpadě norem, kter se uplatňuj na jeho zkladě - jako je napřklad prvn řd Evropsk unie. stavn soud konstatoval již v samch počtcch sv činnosti, že „stava nen založena na hodnotov neutralitě, nen jen pouhm vymezenm instituc a procesů, ale včleňuje do svho textu i určit regulativn ideje, vyjadřujc zkladn nedotknuteln hodnoty demokratick společnosti“ [nlez sp. zn. Pl. S 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1, 5; 14/1994 Sb. )]. Pokud tedy čl. 3 SEU vymezuje regulativn ideje vyjdřen prostřednictvm clů Evropsk unie, stavn soud na tom neshledv nic, co by odporovalo stavnmu pořdku Česk republiky.

143. Obdobně stavn soud neshledv obsahov rozpor mezi hodnotovou orientac stavnho pořdku a hodnotami, kter jsou vyjdřeny jako cle EU. V tomto smyslu odkazuje na svůj předchoz nlez Pl. S 19/08, body 208 a 209, kde stavn soud konstatoval zsadn soulad mezi hodnotami vyjdřenmi v čl. 2 SEU a hodnotami, na kterch je vybudovno samotn materiln ohnisko stavnho pořdku Česk republiky.

144. Konečně stavn soud připomn vznam explicitn formulace clů Unie pro vymezen přenesench pravomoc, zejmna ve vztahu k ustanoven čl. 352 SFEU. I zde odkazuje na svůj předchoz nlez ve věci Lisabonsk smlouvy, bod 149. Jak v tomto bodu svho nlezu ukzal, prvě cle vymezen v relevantnch ustanovench SEU a SFEU slouž ke kontrole vkonu přenesench pravomoc orgny EU, nikoliv jako vyjdřen určit ideologick doktrny (kterou v nich beztak nelze spatřovat).

E.

Suverenita Česk republiky a sttn moc

145. Navrhovatel se rovněž domnvaj, že jak SEU jako celek, tak SFEU jako celek jsou v rozporu s čl. 1 odst. 1 stavy, konkrtně charakteristikou Česk republiky jako svrchovanho sttu. Důvodem podle navrhovatelů je, že tyto smlouvy připouštěj jako dlč cl evropsk integrace vznik společn evropsk obrany, přičemž vlastn obrana je pravomoc, kter mus vždy zůstat svrchovanmu sttu zachovna, m-li zůstat svrchovanm. Dalšm důvodem předestřenm navrhovateli je tž to, že tyto smlouvy jako konečn cl evropsk integrace nevylučuj vznik společnho evropskho federlnho sttu (blže k tomuto tvrzenmu důvodu bod 9 tohoto nlezu). Shodně navrhovatel uvděj, že je v rozporu s ustanovenmi čl. 1 odst. 1 a rovněž čl. 10a stavy ustanoven čl. 42 odst. 2 SEU (blže k tomuto tvrzenmu důvodu bod 17 tohoto nlezu) a tak čl. 78 odst. 3 a 79 odst. 1 SFEU, kde navrhovatel tvrd, že z těchto ustanoven vyplv, že „o složen a počtu uprchlků na svm zem již nebude vždy rozhodovat jen Česk republika. Evropsk unie tak zsk pravomoc podlet se na rozhodnutch, kter mohou poměrně vznamnm způsobem ovlivnit složen obyvatelstva Česk republiky a jeho kulturn a společensk charakter“ (bod 148 nvrhu; blže k tomuto tvrzenmu důvodu body 19 a 20 nlezu). Konečně ve vztahu k čl. 83 SFEU, kter upravuje opatřen přijman na unijn rovni v oblasti justičn spoluprce v trestnch věcech, se navrhovatel domnv, že „rozhodovn o tom, co je trestnm činem a jak tresty maj bt za trestn činy uloženy, patř k těm pravomocem orgnů sttu, kter nemohou bt přeneseny podle člnku 10a stavy“ (bod 11 doplněn, odkazuje se na bod 54 nvrhu, resp. bod 6 doplněn); „z textu [zpochybňovanho ustanoven] je zřejm, že Evropsk unii se m dostat vlastn trestněprvn pravomoci“, což m „samo o sobě“ odporovat jmenovanm ustanovenm stavy (bod 13 doplněn). Konečně se uvd, že „tato pravomoc nem jasn kontury, Rada spolu s Evropskm parlamentem může oblast sv trestn jurisdikce dle rozšiřovat. I přenos pravomoc ve smyslu [čl. 83 SFEU] proto nen ohraničen, rozpoznateln a dostatečně určit“ (bod 14 doplněn; k tomuto tvrzenmu důvodu bod 30 tohoto nlezu).

146. V prv řadě stavn soud odkazuje na zvěry vysloven v jeho předchozm nlezu Pl. S 19/08 ohledně charakteru Evropsk unie, podmnek zachovn zkladů suverenity Česk republiky a rovněž kontroly, kterou si nad vvojem evropsk integrace člensk stty udržuj.

147. Připomn, že (jak v bodu 209 nlezu Pl. S 19/08 konstatoval) suverenita sttu nen v modernm demokratickm prvnm sttě čelem sama o sobě, tedy izolovaně, nbrž je prostředkem k naplňovn zkladnch hodnot, na kterch konstrukce demokratickho prvnho sttu stoj. V bodu 107 pak dovodil (s odkazem na vahy vysloven v bodech 98 až 107 thož nlezu), že přenesen určitch kompetenc sttu, kter vyvěr ze svobodn vůle suverna a bude nadle vykonvno za jeho časti předem dohodnutm, kontrolovanm způsobem, nen pojmovm oslabenm svrchovanosti, ale může naopak ve svch důsledcch znamenat jej poslen ve společnm postupu integrovanho celku. stavn soud rovněž uvedl v bodu 104 citovanho nlezu, že Evropsk unie pokročila zdaleka nejvce v konceptu sdlen - „slit“ - suverenity a již dnes vytvř entitu sui generis, kter těžko snese zařazen do klasickch sttovědnch kategori. Klčovm projevem svrchovanosti sttu je i možnost se svou svrchovanost (jej čst) dle nakldat, resp. určit kompetence dočasně či trvale postoupit.

148. Pokud prezident republiky s tmto vymezenm suverenity polemizuje tvrzenm, že „pojem sdlen svrchovanost se sice v posledn době poměrně často použv, ale pouze v nerigorznch debatch“, přičemž je tento pojem podle nzoru prezidenta republiky „sm o sobě protimluvem“, poněvadž, jak se prezident republiky domnv, „nejen, že nš prvn řd pojem sdlen svrchovanost nezn, ale nezn ho ani prvo Evropsk unie“ (viz bod 61 tohoto nlezu), považuje stavn soud za vhodn v t souvislosti připomenout text memoranda připojenho k ždosti Česk republiky o přijet do Evropsk unie (dostupn na http://www. mzv. cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/neverejne/205891-memorandum. html):

„Česk nrod teprve nedvno opětovně nabyl pln sttn svrchovanosti. Vlda Česk republiky však nezvratně dospěla k tmuž zvěru, k jakmu dospěly v minulosti vldy dnešnch členskch sttů, že v modernm evropskm vvoji j

e vměna čsti vlastn sttn suverenity za sdlen podl na suverenitě nadsttn a na spoluzodpovědnosti nevyhnuteln jak pro prospěch vlastn země, tak i cel Evropy

“.

149. Usnesen vldy Česk republiky ze dne 13. prosince 1995 č. 732 k ždosti Česk republiky o přijet do Evropsk unie přitom pověřilo tehdejšho předsedu vldy (a dnešnho prezidenta republiky) Vclava Klause, aby ždost a memorandum (kter bylo v souladu s usnesenm vldy nedlnou součst ždosti) předal v lednu 1996 vldě Italsk republiky jako předsednickmu sttu Evropsk unie pro 1. pololet 1996. Je tedy nepochybn, že prezidentu republiky, ale i dalšm politickm činitelům odpovědnm za přijet citovanho memoranda, musel bt koncept sdlen suverenity dobře znm již v době, kdy Česk republika ještě nebyla členem Evropsk unie. Tuto skutečnost prokzal i sm prvn zstupce prezidenta republiky, kter z memoranda na stnm jednn obshle citoval na podporu tvrzen, že se charakter Evropsk unie m Lisabonskou smlouvou zsadně proměnit.

150. stavn soud tak v bodu 120 nlezu Pl. S 19/08 uvedl, že

- obecně uznv funkčnost institucionlnho rmce EU pro zajištěn kontroly rozsahu vkonu přenesench pravomoc; jeho stanovisko se však může v budoucnu změnit, pokud by se ukzalo, že je tento rmec prokazatelně nefunkčn;

- z hlediska stavnho pořdku Česk republiky - a v rmci něho zejmna se zřetelem na materiln ohnisko stavy - je vznamn nikoli toliko vlastn text a obsah Lisabonsk smlouvy, nbrž i jej budouc konkrtn aplikace;

a konečně že

- i stavn soud Česk republiky bude (může) - byť se zřetelem na předchoz zsady - působit jako ultima ratio a může zkoumat, zda někter akt orgnů Unie nevybočil z pravomoc, kter Česk republika podle čl. 10a stavy na Evropskou unii přenesla. stavn soud však předpokld, že takov situace může nastat jen v přpadech zcela vjimečnch; za ty by bylo možn považovat zejmna opuštěn hodnotov identity a již uveden překročen rozsahu svěřench kompetenc.

151. Nad tento rmec pak ke konkrtnm argumentům uvedenm navrhovatelem doplňuje nsledujc.

152. Argumentace navrhovatelů o protistavnosti dlčho cle Evropsk unie nazvanho „společn evropsk obrana“, podle nž pouze „vlastn obrana je pravomoc, kter mus bt svrchovanmu sttu zachovna“, je zcela nepřpadn. Vytvřenm mezisttnch systmů kolektivn obrany nen nijak narušena svrchovanost sttů, kter se na těchto systmech podlej. Představa navrhovatelů o ztrtě svrchovanosti Česk republiky v důsledku smluvnho zvazku ke společn obraně by pak byla naplněna již dnem 12. března 1999, kdy Česk republika přistoupila k Severoatlantick alianci (NATO), jejmž zkladem je čl. 5 Washingtonsk smlouvy (vyhlšena pod č. 66/1999 Sb.): „Smluvn strany se dohodly, že ozbrojen tok proti jedn nebo vce z nich v Evropě nebo Severn Americe bude považovn za tok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovmu ozbrojenmu toku, každ z nich uplatn prvo na individuln nebo kolektivn obranu, uznan čl. 51 Charty Spojench nrodů, pomůže smluvn straně nebo stranm takto napadenm tm, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatnmi stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použit ozbrojen sly, s clem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantick oblasti.“.

153. Stejně tak tvrzen nestavnost změn provedench Lisabonskou smlouvou v SEU a SFEU „jako celku“, spočvajc dle tvrzen navrhovatelů v tom, že tyto smlouvy „nevylučuj jako konečn cl vznik společnho federlnho sttu“, neobstoj. Obě smlouvy obsahuj včet společnch clů vlučně v pozitivn poloze, což samo o sobě nemůže zakldat rozpor s českm stavnm pořdkem. V dalšm stavn soud odkazuje na bod 132 nlezu Pl. S 19/08. Na tomto mstě stavn soud považuje za důležit upřesnit, že v tomto bodu nepodrobil svmu přezkumu samotnou SEU a SFEU (což učinit nemohl - viz bod 108 tohoto nlezu), ale to, jakm způsobem Lisabonsk smlouva tyto smlouvy měn - v tomto ohledu je tak třeba vztahovat zde proveden přezkum k vroku I tohoto nlezu, tedy jako vztahujc se k přezkumu Lisabonsk smlouvy jako celku (a nikoliv SEU a SFEU jako celku).

154. Navrhovatel zpochybňuje i čl. 78 odst. 3 a čl. 79 odst. 1 SFEU, tkajc se politik kontrol na hranicch, přistěhovalectv a azylu. Interpretuje tuto čst smlouvy jako „

prvn zklad pro budouc rozhodovn orgnů Unie, kter země přijme kolik a jakch uprchlků z třetch zem

“. stavn soud shodně s vyjdřenm vldy (body 62 až 65 vyjdřen) poukazuje na to, že jde v podstatě o převzet dosavadnho člnku 64 odst. 2 Smlouvy o založen Evropskho společenstv, přičemž změna vyvolan Lisabonskou smlouvou spočv v poslen participace Evropskho parlamentu na unijnch rozhodnutch. Ustanoven čl. 79 odst. 5 SFEU explicitně členskm sttům navc zaručuje prvo stanovit objem vstupů sttnch přslušnků třetch zem přichzejcch na jejich zem s clem hledat prci či podnikat, takže napaden smlouva naopak ponechv regulačn mechanismus pohybu osob z třetch zem v pravomoci členskch sttů. Napaden ustanoven tedy představuj zvlštn formu společn regulace cestou dočasnch opatřen v přpadě nenadlho přlivu osob ždajcch o azyl. Zpřesněn tohoto mechanismu považuje stavn soud za převžně politickou otzku, kter je primrně věc vldy, kter smlouvu ujednala, a komor Parlamentu, kter s jej ratifikac vyslovily souhlas. stavn soud považuje takov ujednn za přpustn v rmci čl. 10a stavy a neodporujc stavnmu pořdku (viz v tomto smyslu tž bod 111 tohoto nlezu).

155. Konečně k navrhovatelově vhradě tkajc se domnělho rozporu čl. 83 SFEU s čl. 1 odst. 1 a čl. 10a stavy připomn stavn soud zvěry vysloven v jeho nlezu sp. zn. Pl. S 66/04 ze dne 3. 5. 2006 (N 93/41 SbNU 195; 434/2006 Sb.), bodech 70 a 71. Podle nich nelze pominout, že současn doba je spojena s mimořdně vysokou mobilitou lid, se zvyšujc se mezinrodn spoluprac a rostouc důvěrou mezi demokratickmi stty Evropsk unie. Občan členskch sttů maj, vedle občanskch prv svch sttů, tak prva občanů Unie, kter jim mj. zaručuj svobodn pohyb v rmci cel Unie. Vyšetřovn a potrn trestn činnosti, k nž dochz v evropskm prostoru, nen možno spěšně realizovat v rmci jednotlivho členskho sttu, ale vyžaduje širokou mezinrodn spoluprci. Současn standard ochrany zkladnch prv uvnitř Evropsk unie nezavdv podle stavnho soudu ždn přčiny se domnvat, že tento standard ochrany zkladnch prv, skrze uplatňovn principů z nich plynoucch, m nižš kvalitu než ochrana poskytovan v Česk republice. Pravomoci přenesen čl. 83 SFEU na Unii v oblasti justičn spoluprce v trestnch věcech jsou odrazem tohoto vvoje.

156. Nelze pominout, že čl. 83 odst. 1 SFEU umožňuje tato opatřen přijmout, pouze pokud trestn činnost, kter se přijman opatřen tkaj, m přeshraničn rozměr a zroveň to jej povaha, dopady anebo potřeba ji potrat na společnm zkladě vyžaduj. Nsledujc pododstavec dokonce trestnou činnost takovho charakteru explicitně vymezuje (terorismus, obchod s lidmi a sexuln vykořisťovn žen a dět, nedovolen obchod s drogami, nedovolen obchod se zbraněmi, pran peněz, korupce, paděln platebnch prostředků, trestn činnost v oblasti vpočetn techniky a organizovan trestn činnost). Nejedn se tedy o blanketn normu, kter by dvala Unii všeobecnou pravomoc v oblasti trestnho prva, ale o pravomoc, jejž uplatňovn na rovni Evropsk unie je, v souladu se zvěry vyslovenmi v předchozm bodu tohoto nlezu, v zjmu samotn Česk republiky a jejch občanů.

157. Obdobně opatřen přijman na zkladě druhho odstavce čl. 83 SFEU mus bt „nezbytn pro zajištěn činnho provděn politiky Unie v oblasti, kter byla předmětem harmonizačnho opatřen“, a omezuj se tak na oblasti, kde jednotliv stty z povahy věci mus postupovat společně, aby zajistily efektivn prosazovn společně přijatch pravidel.

158. Toto ustanoven je tak třeba vnmat v kontextu judikatury Soudnho dvora Evropskch společenstv. Soudn dvůr v rozsudku ze dne 23. řjna 2007, Komise v. Rada („Znečištěn moř“), C-440/05, Sb. rozh. s. I-9097 [v němž upřesnil zvěry formulovan Soudnm dvorem v rozsudku ze dne 13. zř 2005, Komise v. Rada, („Trestn prvo životnho prostřed“), C-176/03, Sb. rozh. s. I-7879] konstatoval, že „je sice pravda, že trestn prvo hmotn ani trestn prvo procesn zsadně nejsou v pravomoci Společenstv [...], to však neměn nic na tom, že zkonodrce Společenstv může v přpadě, že použit činnch, přiměřench a odrazujcch trestnch sankc přslušnmi vnitrosttnmi orgny představuje nezbytn opatřen pro boj proti vžnm zsahům do životnho prostřed, rovněž uložit členskm sttům povinnost zavst takovto sankce k zajištěn pln činnosti norem, kter přijal v tto oblasti“. Čl. 83 odst. 2 SFEU tuto judikaturu modifikuje v tom smyslu, že poskytuje zvlštn prvn zklad (lex specialis) pro přijman opatřen v oblasti trestnho prva a dopady citovanch rozsudků zužuje. Pokud totiž Lisabonsk smlouva vstoup v činnost, nebude možn tuto judikaturu nadle použt jako oporu pro použvn ustanoven smluv, kter umožňuj přijmat harmonizačn opatřen, k přijmn opatřen v oblasti trestnho prva [k tomuto zvěru dospv např. zprva House of Lords, European Union Committee, 10th Report of Session 2007-08, „The Treaty of Lisbon: an impact assessment“ v bodu 6.188]. To je důležit předevšm s ohledem na pojistku upravenou v čl. 83 odst. 3 SFEU. V tomto směru tedy představuje navrhovatelem zpochybněn ustanoven SFEU spše krok k silnějš ochraně stavnch principů, kterch se dovolv, než jejich porušen.

159. S uvedenmi vhradami lze spojit i tvrzen navrhovatele o rozporu čl. 7 SEU s ustanovenm čl. 2 odst. 3 stavy (k tomuto tvrzenmu důvodu body 11 a 81 tohoto nlezu). Navrhovatel uvd, že „budou-li pozastavena člensk prva, s předpokldanmi důsledky dokonce i pro soukrom osoby, pak česk sttn moc fakticky nebude moci svm občanům sloužit, protože bude dočasně zbavena určitch prv, bez kterch se služba občanům neobejde“ (bod 105 nvrhu). V tomto ohledu stavn soud připomn zvěry, kter vyslovil v nlezu Pl. S 19/08. V bodu 209 konstatoval, že porušen zkladnch hodnot Evropsk unie, na kter čl. 7 SEU mř, „by muselo současně znamenat i porušen těch hodnot, na kterch spočv samotn materilně chpan stavnost Česk republiky; t by prvotně sm stavn soud, jakož i vnitrosttn obecn soudy v mezch sv jurisdikce, musely poskytnout maximln možnou ochranu.“. Vkon sttn moci, kter by tyto hodnoty porušoval, jen těžko může sloužit občanům. Čl. 7 je tak třeba vnmat jako doplněn mechanismu ochrany principů, na kterch stoj stavnost Česk republiky, a nikoliv jako prostředek jejich porušen.

160. Taktž je možn v tto čsti nlezu reagovat na tvrzen navrhovatele o rozporu čl. 9 SEU s čl. 1 odst. 1 stavy (k tomuto tvrzenmu důvodu bod 83 tohoto nlezu), jelikož se primrně vztahuje k tvrzenmu rozporu mezi institutem občanstv Evropsk unie a principem svrchovanosti obsaženm v čl. 1 odst. 1 stavy. Zde stavn soud upozorňuje, že institut občanstv Evropsk unie byl zaveden již Maastrichtskou smlouvou v roce 1993 (kdy tato smlouva vstoupila v činnost), a nikoliv teprve nyn smlouvou Lisabonskou, přičemž k oprvněnm občanů členskch sttů, kter Soudn dvůr Evropskch společenstv dovodil z existujcch ustanoven prva Společenstv, dodv občanstv Evropsk unie jen minimum novho normativnho obsahu (k tomu srov. zejm. Weiler, J. H. H. The Constitution of Europe. „Do the new clothes have an emperor?“ and other essays on European integration. Cambridge, Cambridge University Press, 1999, s. 324-357). Občanstv Evropsk unie nijak nepopr občanstv členskho sttu, naopak je obohacuje o evropsk rozměr (srov. nlez Pl. S 66/04, bod 70). stavn soud navc již ve svm nlezu Pl. S 66/04, bodu 71 konstatoval, že jsou-li češt občan poživateli vhod spojench se statutem občanstv Evropsk unie, je v tomto kontextu přirozen, že s těmito vhodami je nutno akceptovat tž jistou mru odpovědnosti. V tomto ohledu tedy stavn soud rozpor mezi čl. 9 SEU a čl. 1 odst. 1 stavy neshledal.

161. Konečně je třeba odmtnout tvrzen navrhovatele o rozporu čl. 13 odst. 1 SEU a čl. 47 SEU s čl. 10a stavy (k tomuto tvrzenmu důvodu bod 84 tohoto nlezu) a to s ohledem na důvody uveden v bodu 147 tohoto nlezu.

F.

Požadavek „evropanstv“ členů Komise

162. Vedle vhrad vznesench navrhovateli proti souladu čl. 17 odst. 3 SEU, stanovcho, že jsou členov Komise vybrni „podle celkov způsobilosti a evropanstv z osob, kter poskytuj vešker zruky nezvislosti“, jimiž se stavn soud zabval vše v oddlech B a D tto čsti nlezu, navrhovatel rovněž tvrd, že toto ustanoven odporuje čl. 1 odst. 1 Listiny (sic!), podle kterho jsou si lid rovni v prvech, a čl. 21 odst. 4 Listiny, podle něhož maj občan za rovnch podmnek přstup k volenm a jinm veřejnm funkcm. Podle navrhovatelů spočv nestavn nerovnost ve stanoven podmnky dostatečnho evropanstv (blže k tomuto tvrzenmu důvodu body 14 a 86 tohoto nlezu).

163. Určen, zda požadavek „evropanstv“, kladen čl. 17 odst. 3 SEU na členy Komise, zakld nestavn nerovnost, se nutně opr o hodnotov a politick sudek ohledně toho, zda se jedn o relevantn rozlišovac kritrium (srov. např. Bobek, M., Boučkov, P., Khn, Z. Rovnost a diskriminace. Praha, C. H. Beck, 2007, s. 12 až 14). Jak nedvno uvedl stavn soud ve svm nlezu sp. zn. II. S 1609/08 ze dne 30. 4. 2009 (dostupn na http://nalus.usoud.cz), „V prvu je [...] zcela běžn, že se rozlišuje mezi různmi subjekty prv, a proto ne každ rozlišen je automaticky diskriminac ve smyslu, jak tomuto pojmu přisuzuje současn prvo. Jestliže [...] stavn zsadu rovnosti nelze chpat absolutně jako abstraktn kategorii, ale jako rovnost relativn, pak za diskriminaci nelze považovat jakkoliv rozdl v prvech a povinnostech různch subjektů prva, ale pouze rozdly neodůvodněn. “. stavn soud tak mus posoudit, zda je jmenovan požadavek odůvodněn.

164. V tom ohledu je nutn vychzet i z clů, kter si Evropsk unie klade, a z toho, že jsou tyto cle z stavnho hlediska plně v souladu s hodnotovou orientac stavnho pořdku Česk republiky (viz oddl D tto čsti nlezu). Člen Komise, jakožto instituce, kter m podle čl. 17 odst. 1 mj. podporovat obecn zjem Evropsk unie, mus bt zjmům Unie a jejm clům oddn - tomu tak odpovdaj formulace zkoumanho požadavku obsažen v jinch jazykovch verzch Lisabonsk smlouvy, např. jako požadavek „eurpskej angažovanosti“ ve verzi slovensk, „European commitment“ ve verzi anglick, „engagement europen“ ve verzi francouzsk, „Einsatzes fr Europa“ ve verzi německ anebo „zaangażowanie w sprawy europejskie“ ve verzi polsk (v podobnm smyslu argumentuje i vlda v bodu 39 svho vyjdřen - srov. bod 49 tohoto nlezu). V tomto ohledu je tedy jmenovan požadavek legitimn a plně slučiteln s požadavkem rovnosti, stanovenm jmenovanmi ustanovenmi českho stavnho pořdku.

G.

Poslen spoluprce

165. Podle navrhovatelů odporuje člnek 20 SEU čl. 1 odst. 1 a čl. 10a stavy tm, že podmiňovnm poslen spoluprce souhlasem orgnů EU brn vkonu určitch pravomoc jak na evropsk rovni, tak na rovni členskch sttů, a odporuje tak principu vldy lidu a principu svrchovanosti Česk republiky (blže k tomuto tvrzenmu důvodu bod 15 tohoto nlezu).

166. Zmněn ustanoven Lisabonsk smlouvy podle nzoru stavnho soudu neodporuje uvedenm ustanovenm stavnho pořdku. Možnost spoluprce členskch zem Unie nad rmec již dosažen integrace je z hlediska mezinrodnho prva samozřejmě zcela legitimn formou realizace svrchovanosti každho sttu jako subjektu mezinrodnho prva. Podmnka schvlen Radou m zkladn smysl v dodržen pravidel subsidiarity a rozhraničen vlučnch a sdlench kompetenc tak, aby byly současně zachovny zvazky plynouc z členstv v Unii. Podstatnm pro posuzovn tohoto institutu, kter se může jevit jako zkladna pro přpadnou „vcerychlostn Evropu“, je současně zakotven princip otevřenosti všem členskm sttům (čl. 20 odst. 1 SEU) a podmnka jednomyslnosti všech členů Rady s rozhodnutm o poslen spoluprci (čl. 329 odst. 2 SFEU). Souhlas Česk republiky se zakotvenm institutu poslen spoluprce - aniž by se v tto fzi jakkoli realizoval - se nedotk principu vldy lidu a svrchovanosti Česk republiky, neboť ponechv pro futuro na vůli jejich stavnch orgnů, včetně obou komor Parlamentu, zda, kdy a v jak formě se Česk republika zapoj do poslen spoluprce, anebo zda naopak využije svho prva a takov formě rozdlnho tempa integračnch procesů uvnitř Unie zabrn. Když navrhovatel tvrd, že čl. 20 SEU „obchz a zcela převrac smysl jednoho ze zkladnch principů vztahů mezi stty, totiž že co nen zakzno mezinrodnm prvem anebo na jeho zkladě napřklad evropskm prvem, zůstv dovoleno“ a tak že v „důsledku toho by pak platil mezi stty EU princip, že stty mohou spolupracovat jen tehdy, když jim to EU dovol“, tak zcela pomj, že prvě bez speciln pravy vnitřnch integračnch procesů v Unii by se tyto mohly zcela vymknout kontrole ze strany svrchovanch členskch sttů.

H.

Vystoupen členskho sttu z Evropsk unie

167. Obdobně lze vyvrtit pochyby navrhovatelů vznesen ohledně čl. 50 odst. 2 až 4 SEU, kter upravuje proces přpadnho vystoupen členskho sttu z Evropsk unie. Navrhovatel tvrd, že je tato prava „v rozporu s principem svrchovanosti“, zakotvenm v čl. 1 odst. 1 stavy, a rovněž odporuje „principům retroaktivity a legitimnch očekvn, tedy zkladnmu principu prvnho sttu, že každ pravidla mus bt znma dopředu“ (bod 143 nvrhu). Podle navrhovatelů neurčitost budoucch podmnek vystoupen z EU odporuje i čl. 10a stavy, jelikož podle navrhovatelů „přenos pravomoc mus bt určit, a určit mus bt i způsob zpětvzet přenesench pravomoc na nrodn roveň. Zpětvzet pravomoc nesm podlhat ani faktick nutnosti souhlasu ze strany EU“ (bod 144 nvrhu; blže k tomuto tvrzenmu důvodu bod 18 tohoto nlezu).

168. Svrchovanost však neznamen svvoli anebo možnost volně porušovat existujc zvazky v podobě mezinrodnch smluv, jakmi jsou i smlouvy, na jejichž zkladě je Česk republika členem Evropsk unie. Česk republice z těchto smluv vyplvaj nejen oprvněn, ale i zvazky vůči ostatnm členskm sttům. Bylo by v rozporu se zsadou

pacta sunt servanda

, kodifikovanou v ustanoven čl. 26 Vdeňsk mluvy, kdyby Česk republika mohla v jakmkoliv okamžiku začt tyto zvazky ignorovat s odvolnm na to, že se opět ujm svch pravomoc. Česk republika by musela při svm přpadnm vystoupen z Evropsk unie, a to i za současnho prvnho stavu, respektovat požadavky kladen na odstoupen od smlouvy s jinmi členskmi stty mezinrodnm prvem. To vyplv z ustanoven čl. 1 odst. 2 stavy, podle kterho „Česk republika dodržuje zvazky, kter pro ni vyplvaj z mezinrodnho prva.“. Je tedy plně v souladu s tmto stavněprvnm požadavkem, aby Česk republika musela při svm přpadnm vystoupen z Evropsk unie dodržovat předem určen postup (k omezenm vyplvajcm z prva mezinrodnho i prva Evropsk unie srov. Zbral, R. Vystoupen z Evropsk unie ve světle evropskho a mezinrodnho prva. Prvnk, roč. 2008, č. 7, s. 752-773).

169. Navc, odstavec 3 zpochybňovanho ustanoven stanov, že „Smlouvy přestvaj bt pro dotyčn stt použiteln dnem vstupu dohody o vystoupen v platnost, nebo, nedojde-li k tomu, dva roky po oznmen [změru členskho sttu vystoupit z Evropsk unie], nerozhodne-li Evropsk rada jednomyslně po dohodě s dotyčnm členskm sttem o prodloužen tto lhůty.“. Nen tedy pravda, že by „zpětvzet pravomoc“ (jak vystoupen z Evropsk unie charakterizuj navrhovatel) nutně podlhalo souhlasu ze strany EU. Naopak, toto ustanoven vyjadřuje rovnovhu mezi požadavkem suverenity Česk republiky a požadavkem na dodržovn zvazků, do kterch Česk republika vstoupila s ostatnmi členskmi stty. Obdobně ostatně posoudil zpochybňovan ustanoven i stavn soud Lotyšsk republiky ve svm rozhodnut ze dne 7. dubna 2009 č. 2008-35-01 (anglick překlad rozhodnut dostupn na http://www. satv. tiesa. gov. lv/ upload/judg_2008_35.htm) v čsti 16.2.

170. Tvrzen rozpor uvedenho ustanoven s čl. 2 odst. 3 stavy (k tomuto tvrzenmu důvodu bod 89 tohoto nlezu) pak plyne z nepochopen procesu vystoupen členskho z Evropsk unie. Navrhovatel tvrd, že „jestliže se dle odst. 4 [čl. 50 SEU] člen Evropsk rady nebo Rady, kter zastupuje vystupujc stt, nesm podlet na jednnch, tkajcch se jeho sttu, tak tm tzv. Lisabonsk smlouva po dobu zmněnho procesu omezuje i potencil vystupujcho sttu sloužit jeho občanům. A zroveň i jejich prvo v tomto směru. Tm odporuje [čl. 2 odst. 3 stavy], podle něhož, cit. : sttn moc slouž všem občanům.“. Navrhovatel zcela přehlž, že v rmci těchto jednn probh určen obsahu přpadn dohody o podmnkch vystoupen členskho sttu Evropskou radou (popř. Radou) jako jednou ze smluvnch stran, přičemž vystupujc člensk stt se m stt smluvn stranou druhou. Je tak zcela přirozen, že se nepodl na rozhodnutch druh smluvn strany dohody, kter s nm m bt uzavřena. Navc m vystupujc člensk stt vždy možnost na dohodu nepřistoupit a postupovat v souladu s ustanovenm čl. 50 odst. 3 SEU.

I.

Pravomoci Soudnho dvora Evropsk unie a řzen o souladu mezinrodnch smluv s stavnm pořdkem

171. Jdrem tvrzenho rozporu čl. 19 odst. 1 SEU s čl. 87 odst. 2 stavy, jak vyplv ze samotnho ustanoven stavy, kterho se navrhovatel dovolv, m bt znemožněn toho, aby si stavn soud učinil „nezvisl sudek, tkajc se vkladu mezinrodn smlouvy podle čl. 10a a čl. 49, bude-li rozhodovat o jejm souladu s stavnm pořdkem ČR“. Podle navrhovatelova nzoru prvn norma obsahujc toto pravidlo v ustanoven čl. 19 odst. 1 SEU (navrhovatel m na mysli přednost prva Společenstv) nadřazuje Soudn dvůr při vkladu „tzv. Smluv (mněna Lisabonsk smlouva) i v přpadech jejich vkladu stavnm soudem členskho sttu EU. A to při jeho rozhodovn o souladu Lisabonsk smlouvy ve zněn přpadnch změn a dodatků mezinrodn smlouvy s stavou, resp. stavnm pořdkem členskho sttu“ (k tomuto tvrzenmu důvodu bod 88 tohoto nlezu).

172. Takov tvrzen však přmo odporuje zvěru, kter stavn soud vyslovil ve svm nlezu Pl. S 19/08, bodu 94, když dovodil nutnost použit celho stavnho pořdku jako referenčnho hlediska přezkumu Lisabonsk smlouvy, a nikoliv pouze jeho materiln ohnisko. stavn soud nejprve připomněl, že v nlezu Pl. S 66/04 nevyloučil zsadn přednostn aplikaci prva Společenstv, kter m, jak uvedl, sv hranice pouze v materilnm ohnisku stavy, což stanov nlez Pl. S 50/04. Zroveň však stavn soud implicitně připustil možn nesoulad odstraňovat nikoliv pouze přednostn aplikac norem prva Společenstv, ale i cestou stavnch změn. Z hlediska navrhovatelem uplatňovanho důvodu rozporu čl. 19 odst. 1 SEU s čl. 87 odst. 2 stavy je klčov tato pasž: „Tu je namstě dodat, že aby však jejich nutnost mohl stavodrce rozpoznat, je třeba, aby měl stavn soud možnost přezkoumvat ustanoven evropskho prva z hlediska jejich souladu s stavnm pořdkem jako celkem, nikoliv pouze s jeho materilnm ohniskem. V rmci takovho přezkumu pak může vymezit ta ustanoven stavnho pořdku, kter nelze vyložit za použit domc metodologie vkladu v souladu s požadavky evropskho prva a jež by bylo nutn upravit. Předběžn přezkum mu k tomu dv vhodnou přležitost, neboť nevyvolv problmy na aplikačn rovni. stavn soud tm navc zskv možnost do určit mry posoudit stavnost vkladu již existujcch norem prva EU Soudnm dvorem, aniž by se s nm ocitl v přmm konfliktu. “.

173. Jinmi slovy, přednostn aplikace prva Společenstv se v přpadě přezkumu smluv, kter ještě nejsou činn (a nemohou tedy ani bt aplikovny a přpadně bt na aplikačn rovni v rozporu s ustanovenmi prva vnitrosttnho), neuplatn.

VI.

Nvrh na spojen s řzenm ve věci sp. zn. Pl. S 26/09

174. V bodu IV petitu nvrhu navrhovatel žd, aby stavn soud oba nvrhy spojil ke společnmu řzen.

175. V uvedenm řzen však stavn soud již rozhodl usnesenm sp. zn. Pl. S 26/09 ze dne 6. 10. 2009 (dostupn na http://nalus.usoud.cz) o odmtnut nvrhu v tto věci a nvrh na spojen obou řzen se tak jako tak stal bezpředmětnm, bez ohledu na to, že již od počtku nebyl přpustn (viz usnesen sp. zn. Pl. S 26/09, bod 14 a 27).

VII.

Rozhodnut hlav sttů nebo předsedů vld zasedajcch v Evropsk radě ve vztahu k obavm irskho lidu tkajcm se Lisabonsk smlouvy

176. V bodu IV petitu nvrhu nejprve navrhovatel „ždaj, aby stavn soud konstatoval, že rozhodnut hlav sttů nebo předsedů vld zasedajcch v Evropsk radě ve vztahu k obavm irskho lidu tkajcm se Lisabonsk smlouvy, kterm ve dnech 18. a 19. června 2009 doplnila někter ustanoven Lisabonsk smlouvy, je mezinrodn smlouvou podle člnku 10a stavy, a jako takov vyžaduje souhlas obou komor Parlamentu dan stavn většinou, jinak nen ve vztahu k Česk republice aplikovateln.“. Takto formulovan petit pak rozvděj v bodech 151 až 165 nvrhu.

177. Předmětem řzen o souladu mezinrodnch smluv podle čl. 10a a čl. 49 stavy mohou bt pouze mezinrodn smlouvy, přičemž ustanoven 71a zkona o stavnm soudu stanov podmnky pro zahjen řzen, tkajc se jeho předmětu, okruhu aktivně legitimovanch subjektů a rovněž okamžiku, ve kterm mohou podat svůj nvrh. Nesplněn jakkoliv z těchto procesnch podmnek zkon o stavnm soudu spojuje v 71b odst. 1 se specilnm přpadem nepřpustnosti nvrhu na zahjen řzen o souladu mezinrodnch smluv s stavnm pořdkem. Předmětem tohoto řzen je Lisabonsk smlouva, nikoliv akt přijat na rovni Evropsk unie v jej souvislosti. Aniž by se stavn soud zabval povahou předmětnho rozhodnut, musel konstatovat, že nvrh je v tto čsti nepřpustn podle 71b odst. 1 zkona o stavnm soudu, neboť navrhovatel nen k takovmu nvrhu legitimovn a stavn soud nen k takovmu rozhodnut přslušn.

VIII.

Zvěr

178. stavn soud s ohledem na vše uveden rozhodl o nvrhu skupiny sentorů na posouzen souladu Lisabonsk smlouvy pozměňujc Smlouvu o Evropsk unii a Smlouvu o založen Evropskho společenstv s stavnm pořdkem, v řzen podle čl. 87 odst. 2 stavy, tak, že

- nvrh, aby stavn soud posoudil soulad Smlouvy o Evropsk unii jako celku a Smlouvy o založen Evropskho společenstv jako celku, s stavnm pořdkem stavn soud vrokem II tohoto nlezu odmtl pro nepřpustnost podle 71b odst. 1, ve spojen s 43 odst. 1 psm. e) zkona o stavnm soudu (k odůvodněn bod 108 tohoto nlezu),

- nvrh, aby stavn soud posoudil soulad čl. 2, čl. 4 a čl. 216 Smlouvy o fungovn Evropsk unie s stavnm pořdkem, stavn soud vrokem III tohoto nlezu odmtl pro nepřpustnost jako věc již nlezem stavnho soudu rozhodnutou podle 35 odst. 1, ve spojen s 43 odst. 1 psm. e) zkona o stavnm soudu (k odůvodněn bod 101 tohoto nlezu),

- nvrh, aby stavn soud konstatoval, že „rozhodnut hlav sttů nebo předsedů vld zasedajcch v Evropsk radě ve vztahu k obavm irskho lidu tkajcm se Lisabonsk smlouvy, kterm ve dnech 18. a 19. června 2009 doplnila někter ustanoven Lisabonsk smlouvy, je mezinrodn smlouvou podle člnku 10a stavy a jako takov vyžaduje souhlas obou komor Parlamentu dan stavn většinou, jinak nen ve vztahu k Česk republice aplikovateln“, stavn soud vrokem IV tohoto nlezu odmtl podle 71b odst. 1 ve spojen s 43 odst. 1 psm. e) zkona o stavnm soudu pro nepřpustnost (k odůvodněn bod 177 tohoto nlezu),

- nvrh, aby stavn soud s tmto nvrhem na zahjen řzen o souladu Lisabonsk smlouvy pozměňujc Smlouvu o Evropsk unii a Smlouvu o založen Evropskho společenstv s stavnm pořdkem spojil nvrh skupiny sentorů na zrušen vybranch ustanoven jednacch řdů obou komor Parlamentu, veden pod sp. zn. Pl. S 26/09, stavn soud vrokem V tohoto nlezu odmtl podle 71b odst. 1 ve spojen s 43 odst. 1 psm. e) zkona o stavnm soudu pro nepřpustnost (k odůvodněn bod 175 tohoto nlezu),

- a konečně vrokem I tohoto nlezu podle 71e odst. 2 zkona o stavnm soudu stavn soud vyslovil, že Lisabonsk smlouva pozměňujc Smlouvu o Evropsk unii a Smlouvu o založen Evropskho společenstv - jako celek (k odůvodněn body 125 až 129 společně s body 130 až 133 tohoto nlezu),

- v čl. 7 (k odůvodněn body 130 až 133 společně s bodem 159 tohoto nlezu),

- čl. 8 (k odůvodněn body 130 až 133 tohoto nlezu),

- čl. 9 (k odůvodněn bod 160 tohoto nlezu),

- čl. 10 odst. 1 (k odůvodněn body 137 až 139 tohoto nlezu),

- čl. 13 odst. 1 (k odůvodněn bod 161 tohoto nlezu),

- čl. 14 odst. 2 (k odůvodněn bod 140 tohoto nlezu),

- čl. 17 odst. 1 a 3 (k odůvodněn body 130 až 133 společně s body 141 až 144 a body 162 až 164 tohoto nlezu),

- čl. 19 odst. 1 (k odůvodněn bod 171 až 173 tohoto nlezu),

- čl. 20 (k odůvodněn body 165 a 166 tohoto nlezu),

- čl. 21 odst. 2 psm. h) (k odůvodněn body 130 až 133 společně s body 141 až 144 tohoto nlezu),

- čl. 42 odst. 2 (k odůvodněn body 145 až 150 společně s bodem 152 tohoto nlezu),

- čl. 47 (k odůvodněn bod 161 tohoto nlezu)

- a čl. 50 odst. 2 až 4 (k odůvodněn body 167 až 170 tohoto nlezu)

obsažench ve Smlouvě o Evropsk unii,

- v čl. 3 (k odůvodněn bod 101 tohoto nlezu),

- v čl. 78 odst. 3 (k odůvodněn body 130 až 133 společně s body 145 až 150 a bodem 154 tohoto nlezu),

- čl. 79 odst. 1 (k odůvodněn body 145 až 150 společně s bodem 154 tohoto nlezu)

- a čl. 83 (k odůvodněn body 145 až 150 společně s body 155 až 158 tohoto nlezu)

obsažench ve Smlouvě o fungovn Evropsk unie

a jej ratifikace nejsou v rozporu s stavnm pořdkem Česk republiky.

179. stavn soud konstatuje, že tmto jeho nlezem jsou vyvrceny pochybnosti o souladu Lisabonsk smlouvy s českm stavnm pořdkem a odstraněny formln překžky jej ratifikace.

Načítávám znění...
MENU
Hore