Ve věci ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 22. března 1995 sp. zn. 2 To 130/95 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. února 1995 sp. zn. 7 T 14/95 32/1997 účinný od 06.03.1997
| Schválené: | 18.09.1995 |
| Účinnost od: | 06.03.1997 |
| Autor: | Ústavního soudu |
| Oblast: | Civilní služba., Nenastoupení služby v ozbrojených silách. |
| Zobraziť iba vybrané paragrafy: | Zobrazit |
IV. senát Ústavního soudu České republiky rozhodl dne 18. září 1995 ve věci ústavní stížnosti navrhovatele J. Ř. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 22. března 1995 sp. zn. 2 To 130/95 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. února 1995 sp. zn. 7 T 14/95 takto:
JUDr. Varvařovský v. r.
Předseda IV. senátu Ústavního soudu České republiky
Rozsudek Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 7 T 14/95 ze dne 24. února 1995 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci sp. zn. 2 To 130/95 ze dne 22. března 1995 se zrušují.
Odůvodněn
Dne 12. dubna 1995 byla stavnmu soudu doručena včas podan stavn stžnost, kter směřuje proti vše uvedenm rozhodnutm. Rozsudkem Okresnho soudu v Olomouci ze dne 24. nora 1995 sp. zn. 7 T 14/95 byl stěžovatel uznn vinnm trestnm činem nenastoupen služby v ozbrojench silch podle 269 odst. 1 trestnho zkona a odsouzen k trestu odnět svobody na 12 měsců nepodmněně. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel spolu s rodiči odvoln, ve kterm předevšm poukzal na skutečnost, že za trval odmtnut vojensk služby byl již pravomocně odsouzen, a sice rozsudkem stejnho soudu sp. zn. 32 T 76/94 ze dne 4. května 1994, a že tedy vklad, že se dopustil odmtnutm opakovanho povolvacho rozkazu novho trestnho činu, by ve skutečnosti znamenal, že ten, kdo z jakchkoli důvodů promešk lhůtu k podn ždosti o civiln službu podle 2 odst. 1 zkona č. 18/1992 Sb., o civiln službě, ve zněn pozdějšch předpisů, může bt soudně trestn prakticky nepřetržitě až do věku 60 let, kdy konč brann povinnost. Ždal proto o zproštěn obžaloby. Toto odvoln Krajsk soud v Ostravě - pobočka v Olomouci svm usnesenm ze dne 22. března 1995 sp. zn. 2 To 130/95 podle 256 trestnho řdu zamtl s odůvodněnm, že nezjistil ždn vady, kter by negativnm způsobem ovlivnily zabezpečen objasněn věci nebo prvo obžalovanho na obhajobu. Podle jeho nzoru soud I. stupně bez jakchkoliv pochybnost zjistil, že obžalovan dne 15. června 1994 osobně převzal povolvac rozkaz od okresn vojensk sprvy, kterm mu byla stanovena povinnost nastoupit k vkonu vojensk zkladn služby dne 7. července 1994 u vojenskho tvaru v L., což neučinil ani do 24 hodin po uplynut lhůty stanoven v povolvacm rozkaze. Pokud jde o nmitku obžalovanho o nepřijatelnosti opakovanho trestnho postihu za totž jednn, soud uvedl, že se jednalo sice o trestn čin stejnho druhu, avšak šlo o skutek zcela jin, vymezen zcela odlišnmi skutkovmi okolnostmi.
Stěžovatel poukazuje na to, že napaden rozhodnut předevšm přehlžej ustanoven čl. 15 odst. 3 Listiny zkladnch prv a svobod (dle jen "Listina"), podle kterho nikdo nemůže bt nucen vykonvat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomm nebo s jeho nboženskm vyznnm. Z toho dovozuje, že nemůže bt nucen k vkonu vojensk služby ani ten, kdo z jakchkoliv důvodů zmešk lhůtu stanovenou v 2 odst. 1 psm. a) zkona č. 18/1992 Sb., ve zněn zkona č. 135/1993 Sb., neboť zkon pro tento přpad nestanov ždn dalš postup.
Dle stěžovatel namt i porušen čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť byl již jednou pravomocně odsouzen za to, že trvale odmtl vykonvat vojenskou službu. V tto souvislosti uvd, že opakovan soudn sthn je rovněž v rozporu s mluvou o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod. Proto stěžovatel v zvěru stavn stžnosti žd, aby stavn soud vyhlsil nlez, že napaden rozhodnut jsou v rozporu s čl. 15 odst. 3 a čl. 40 odst. 5 Listiny.
stavn stžnost byla doplněna podnm ze dne 14. zř 1995, ve kterm prvn zstupce stěžovatele uvd dalš argumenty podporujc jeho stanovisko, zejmna pak upozorňuje na to, že zkon o civiln službě zakld nerovnost i v tom směru, že zatmco vojkům v zloze umožňuje podat ždost o civiln službu opakovaně každ rok, odvedenec jednou zmeškanou lhůtu již napravit nemůže. Dle upozornil na historick souvislosti snah o službu beze zbraně, zkušenosti a prvn pravy evropskch zem. K tomuto podn je přiložen rozsudek Vyššho vojenskho soudu v Trenčně ze dne 16. srpna 1995, ze kterho vyplv prvn stanovisko, kter se shoduje s nzorem stěžovatele, že za nenastoupen služby učiněn v myslu se j vyhnout trvale může bt povolanec odsouzen pouze jednou. Dle pak přiložil stanovisko Ministerstva prce a socilnch věc k postupu při odepřen vkonu vojensk služby.
Předseda sentu Krajskho soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci v podstatě odkzal na odůvodněn obsažen v rozsudku soudu I. stupně a v odůvodněn usnesen odvolacho soudu.
stavn soud si vyždal spis Okresnho soudu v Olomouci sp. zn. 7 T 14/95, ze kterho zjistil, že stěžovatel byl odveden dne 3. června 1992. Podle svědka J. L., důstojnka Okresn vojensk sprvy v K., měl již u tohoto řzen uvst, že odmt vojenskou zkladn službu i civiln službu z důvodu nboženskho přesvědčen, a dle měl uvst, že raději půjde do vězen. Posledně uveden vrok pak stěžovatel upřesnil v tom smyslu, že k otzce J. L., zda si uvědomuje, že za nenastoupen služby může jt i do vězen, odpověděl, že si to uvědomuje. Dle stavn soud zjistil, že rozsudkem Okresnho soudu v Olomouci sp. zn. 32 T 76/94 ze dne 4. května 1994 byl stěžovatel uznn vinnm trestnm činem nenastoupen služby v ozbrojench silch podle 269 odst. 1 trestnho zkona, protože ačkoliv dne 16. června 1993 osobně převzal povolvac rozkaz, kter mu ukldal nastoupit dne 1. července 1993 do 12.00 hodin vojenskou zkladn službu u vojenskho tvaru v H., do tto služby nenastoupil, a to ani ve lhůtě do 24 hodin po termnu. Za tento trestn čin, jehož se dopust ten, kdo v myslu vyhnout se trvale vojensk činn službě nebo zvlštn službě nenastoup službu v ozbrojench silch, byl stěžovatel odsouzen k trestu odnět svobody na 12 měsců s podmněnm odkladem na zkušebn dobu 15 měsců. Tento rozsudek nabyl prvn moci dne 4. května 1994. Dle ze spisu vyplv, že dne 15. června 1994 převzal stěžovatel dalš povolvac rozkaz, kter mu určoval povinnost nastoupit vojenskou zkladn službu dne 7. července 1994 do 12.00 hodin u vojenskho tvaru v L. V tomto termnu stěžovatel nenastoupil. Svoje jednn odůvodnil tm, že 23. června 1994 poždal o odklad zkladn vojensk služby. Tato jeho ždost však byla Okresn vojenskou sprvou v K. zamtnuta jako bezdůvodn. Vzhledem k tomu, že tento orgn odmtl jeho odvoln postoupit nadřzenmu orgnu, obrtil se stěžovatel na tento orgn přmo. Tak Vyšš odvodn komise velitelstv 2. armdnho sboru však jeho odvoln zamtla a zamtnuta byla i jeho ždost o přezkum rozhodnut mimo odvolac řzen, kterou adresoval Ministerstvu obrany. Proti těmto rozhodnutm ve sprvnm řzen podal dne 30. ledna 1995 stavn stžnost, kter však byla usnesenm stavnho soudu sp. zn. I. S 26/95 ze dne 18. dubna 1995 odmtnuta jako zjevně neopodstatněn s odůvodněnm, že možnost odepřen vojensk služby z důvodu svědom či nboženskho přesvědčen je upravena zkonem o civiln službě a nemůže bt proto postup podle tohoto zkona nahrazen instituc odkladu vojensk služby, kter je založena na odlišnch důvodech dočasn povahy. Mezitm bylo dne 19. prosince 1994 stěžovateli sděleno obviněn pro trestn čin nenastoupen služby v ozbrojench silch dle 269 odst. 1 trestnho zkona, kterho se měl dopustit nenastoupenm vojensk služby dne 7. července 1994. Za tento čin pak byl odsouzen rozhodnutmi, kter jsou předmětem tto stavn stžnosti, k nepodmněnmu trestu odnět svobody v trvn 12 měsců.
Při stnm jednn dne 18. zř 1995 předložil prvn zstupce stěžovatele rozhodnut Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. zř 1995, ze kterho vyplv, že jeho ždost o milost ministr spravedlnosti zamtl. Stěžovatel pak k dotazu soudu, zda jeho aktivity po odsouzen a jeho nmitky v stavn stžnosti, pokud jde o nevratn lhůty stanoven zkonem o civiln službě, lze považovat za důkaz o tom, že by civiln službu nastoupil, pokud by mu tato možnost byla dna, odpověděl vyhbavě, když uvedl, že teprve pak by o tom vžně uvažoval a jednal by v mezch zkona.
Při jednn byl dle vyslechnut jako svědek J. L., zaměstnanec Okresn vojensk sprvy v K., kter vypověděl, že stěžovatel vslovně odmtl nejen službu vojenskou, ale i službu civiln. Jako důkaz o tom předložil poznmky pořzen při odvodnm řzen dne 3. června 1992. Z tohoto dokladu vyplv, že stěžovatel uvedl, že patř ke Svědkům Jehovovm a že vojenskou službu i civiln službu odmt, i když je mu jasn, že za to patrně půjde do vězen. Dle svědek uvedl, že všichni odvedenci jsou zevrubně informovn o možnostech civiln služby a o nležitostech prohlšen, kter v přpadě volby takov služby mus učinit a v jak lhůtě. Svědek rovněž potvrdil, že se ve vce přpadech setkvaj s tm, že branci odmtaj vojenskou i civiln službu s argumentac, že civiln služba je rovněž jaksi represe, což odporuje jejich přesvědčen. Dle potvrdil, že pokud v současn době přijde někdo z vkonu trestu pro nenastoupen služby v ozbrojench silch a nejsou zde např. zdravotn důvody pro revizi jeho povinnosti k vojensk službě, je povinnost ho povolat opětovně v nejbližšm nstupnm termnu. Odpykan trest tedy nen důvodem pro diferencovan postup.
Předmětem stavn stžnosti jsou rozhodnut soudů učiněn v trestnm řzen. Pokud je stavn stžnost namtno, že zkonem, jehož uplatněnm nastaly skutečnosti, kter jsou předmětem tto stžnosti, je zkon č. 18/1992 Sb., ve zněn pozdějšch předpisů, pak stavn soud tento nzor nesdl. Z provedench důkazů je totiž zřejm, že nastal skutečnosti, tj. odsouzen J. Ř. v trestnm řzen, byly nsledkem jeho zcela jednoznačně projeven vůle nenastoupit ani vojenskou, ani civiln službu, a nikoliv nsledkem toho, že promeškal lhůtu stanovenou zkonem o civiln službě a že tedy civiln službu vykonat nemůže, i když by chtěl. Přesto však považuje stavn soud za potřebn vyjdřit se tž k těmto nmitkm.
stavn soud nem pochybnosti o tom, že zkon o civiln službě je zkonem, jehož vydn předpokld ustanoven čl. 15 odst. 3 Listiny. Otzkou může bt, zda poměrně velmi krtk lhůty pro uplatněn prva na alternativn službu, kterou zkon o civiln službě stanovil (na rozdl od dřve platnho zkona č. 73/1990 Sb., kter ždn lhůty nestanovil) ve spojen s ustanovenm 2 odst. 2 tohoto zkona, podle kterho se k prohlšenm podanm po lhůtch nepřihlž, nevybočuj z mez stavnosti. Zkon o civiln službě nepochybně je zkonem, kter zkladn stavn prvo omezuje. stavn soud sdl nzor vysloven již plnem stavnho soudu ČSFR pod sp. zn. Pl. S 78/92 dne 10. prosince 1992, že od zkonodrce je třeba vyžadovat, aby s ohledem na principy prvnho sttu a prvn jistoty vymezil zkonem podrobnosti k realizaci prva podle čl. 15 odst. 3 Listiny tak zřetelně, aby byla vyloučena možnost interpretovat zkon tak, že by realizaci zkladnho stavnho prva omezoval způsobem neslučitelnm se zsadami stanovenmi v čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny nebo dokonce realizaci tohoto prva znemožnil.
stavn zklad prva na civiln službu je sice obsažen v čl. 15 odst. 3 Listiny, jeho obsah je však nezbytn interpretovat ve spojen s čl. 9 Listiny, kter jasně hovoř o tom, že za nucen prce či služby nelze považovat vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zkonem namsto povinn vojensk služby. V tto souvislosti je třeba zmnit i skutečnost, že v tomto směru jde česk prvn prava nad rmec Evropsk mluvy o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod, z jejhož čl. 4 odst. 3 psm. b) lze jasně dovodit, že nen porušenm mluvy, jestliže prvn řd člensk země odmtnut vojensk služby z důvodu svědom neuznv. Prvo na civiln službu nebylo tedy dosud vslovně zahrnuto do katalogu mezinrodně uznvanch lidskch prv. pravu Česk republiky lze tedy obecně charakterizovat jako pravu, kter po každm, kdo byl odveden podle brannho zkona, vyžaduje, aby splnil služebn povinnost, ať již jako vojk nebo jako osoba podlhajc civiln službě. Z důvodu svědom tedy nemůže dojt ke zproštěn od jakkoliv služby, jak je někdy požadovno. Přijet takovho stanoviska by bylo v přkrm rozporu se zsadou rovnosti. Navc je třeba uvst, že prava v Česk republice je oproti jinm zemm velmi liberln předevšm v tom, že nestanov ždn ověřovn či komisioneln přezkoumn ždosti o civiln službu, a tedy o tom, zda vojenskou povinnost spln, či nespln, si rozhoduje de facto povinn občan sm. Věrohodn průkaz důvodů odmtnut se tedy nevyžaduje, stejně jako nen možn toho, kdo odmtl vykonat vojenskou zkladn službu, k tto službě povolat, jestliže svm chovnm jednoznačně prokazuje, že tvrzen důvody svědom byly smyšlen a nepravdiv.
Stanov-li zkon o civiln službě, že jejm vkonem nesměj občanům vzniknout neoprvněn vhody proti těm, kdo vykonvaj zkladn nebo nhradn vojenskou službu či cvičen, pak nezbv než logicky dovodit, že pokud by bylo tolerovno jednn vedouc k tomu, vyhnout se jakkoliv službě, došlo by tm k porušen principu rovnosti. Jinak řečeno, v prvnm sttě mus bt nesplněn zkonem stanoven povinnosti sankcionovno. Je věc sttu, aby sankci a jej druh stanovil, a to s přihldnutm k charakteru deliktu. Prvn řd Česk republiky pro přpad nenastoupen vojensk či civiln služby stanov pouze postih trestněprvn. Bude věc zkonodrce, aby zvžil, zda pro tyto přpady je skutečně nezbytn volit pouze tento druh postihu. Ve sttě, kter chce bt sttem prvnm, může legitimitu trestněprvnho postihu odůvodnit pouze nezbytnost ochrany elementrnch hodnot před činy, kter jsou pro společnost obzvlště nebezpečn, a kdy jin řešen neexistuje. Represe by tedy vždy měla bt založena na zsadě jej subsidiarity a minimalizace.
Skutkov podstaty trestnch činů nenastoupen služby v ozbrojench silch jsou formulovny v ustanovench 269 a 270 trestnho zkona, trestn čin nenastoupen civiln služby pak v 272a, resp. 272b trestnho zkona. Předmětem stavn stžnosti jsou rozhodnut soudů, ktermi byl stěžovatel pravomocně odsouzen za trestn čin podle 269 odst. 1 trestnho zkona. Skutkov podstata tohoto trestnho činu obsahuje definici poměrně přesnou a konkrtn, když stanov, že kdo v myslu vyhnout se trvale vojensk činn službě nenastoup službu v ozbrojench silch do 24 hodin po uplynut lhůty stanoven v povolvacm rozkazu, bude potrestn odnětm svobody na jeden rok až pět let. Podstatnm znakem tto skutkov podstaty tedy je mysl směřujc k trvalmu nenastoupen tto služby. Tento znak vynikne ještě vce při porovnn se skutkovou podstatou trestnho činu podle 270 odst. 1 trestnho zkona, kter je formulovn tak, že se ho dopust ten, kdo, byť z nedbalosti, nenastoup službu v ozbrojench silch do 24 hodin po uplynut lhůty stanoven v povolvacm rozkazu. Tak sankce je pro tento čin, nemajc za cl trval nenastoupen služby, podstatně mrnějš (odnět svobody až na dvě lta). Obdobn je rozdl mezi trestnmi činy podle 272a trestnho zkona, kter upravuje mysln trval vyhbn se civiln službě, a podle 272b, kter formuluje skutkovou podstatu "prostho" nenastoupen civiln služby.
Jak vyplv z stavn stžnosti a z provedench důkazů, byl stěžovatel odsouzen pro trestn čin podle ustanoven 269 odst. 1 trestnho zkona dvakrt. Poprv za nenastoupen k vojenskmu tvaru v H. v červenci roku 1993, podruh pak za neuposlechnut povolvacho rozkazu přibližně o rok později. Ždn ze soudů nepochyboval o tom, že se jedn o dva stejn a opakovan trestn činy, a to přesto, že stěžovatel od počtku namtal, že jasně již při prvm odsouzen uvedl, že nenastoupil s myslem nenastoupit tuto službu trvale, přestože si je vědom trestnch nsledků. S touto obhajobou se soud I. stupně nevypořdal vůbec, odvolac soud pak považoval za rozhodn pro odmtnut tto obhajoby to, že k nenastoupen došlo ve druhm přpadě v jinm čase a že povoln ke službě bylo učiněno do jinho msta. V řešen tohoto problmu spočv podle nzoru stavnho soudu jdro stavn stžnosti.
Nezbytnm kolem stavnho soudu je u každ stavn stžnosti posouzen toho, zda interpretace aplikovanch prvnch předpisů soudem nevybočila z stavnch mez. I interpretace, kter se na prvn pohled může jevit jako zkonn, může bt, s ohledem na konkrtn okolnosti, natolik extrmn, že vyboč z mez stavnosti. Jak vyplv z ustanoven čl. 4 odst. 4 Listiny, při použvn ustanoven o mezch zkladnch prv a svobod mus bt šetřeno jejich podstaty a smyslu. Kromě toho soud, kter rozhoduje o vině a trestu za trestn činy, mus respektovat zsadu, kter je vyjdřena v čl. 40 odst. 5 Listiny, jakož i v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k mluvě o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod, že nikdo nemůže bt sthn nebo potrestn za stejn čin opakovaně, tedy zsadu "ne bis in idem". Obecn soudy v projednvanm přpadě nepochybovaly o tom, že tato zsada porušena nebyla, stěžovatel pak je nzoru opačnho.
Po zvžen všech okolnost dospěl sent stavnho soudu k zvěru, že v přpadě stěžovatele došlo napadenmi soudnmi rozhodnutmi k porušen zsady "ne bis in idem", a tm i vše uvedench zkladnch prv zaručench stavou. Jestliže trestn zkon v ustanoven 269 odst. 1 stanov podstatně přsnějš trest pro toho, kdo nenastoup vojenskou službu s myslem vyhnout se j trvale, je nepřijateln vykldat toto ustanoven tak, že trvale je vlastně dočasně či krtkodobě. Při takovm vkladu by četnost trestnch činů byla určovna vlastně počtem povoln ke službě, kter orgn vojensk sprvy vyd. Je nepochybn, že i po odsuzujcm rozsudku za prvn takov čin je možn doručit povolvac rozkaz nov, jeho neuposlechnut však nelze hodnotit jako nov trestn čin, byl-li v předchozm soudnm řzen zjištěn mysl nenastoupit službu trvale. Podle nzoru stavnho soudu stěžovatel při dalšm povoln již pouze setrval na sv dřve projeven vůli službu nenastoupit. Jde tedy o stejn jednn i stejn nsledek, a tedy o totožn, a nikoliv nov skutek. Tuto totožnost nemůže narušit změna v jednotlivch okolnostech, kter skutek individualizuj, v danm přpadě tedy povoln v jin době a do jinho msta.
Pro rozpor napadench soudnch rozhodnut se zsadou neopakovatelnosti trestnho postihu pro stejn čin, kterou stanov čl. 40 odst. 5 Listiny, jakož i čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k mluvě o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod, nezbylo stavnmu soudu, než tato rozhodnut zrušit.
stavn soud předpokld, že toto jeho zsadn rozhodnut bude pro obecn soudy vodtkem při budoucm rozhodnut o vměře trestu u těch, kdo trvale odmtaj vkon vojensk služby, resp. civiln služby. Platn trestn zkon poskytuje podle nzoru stavnho soudu dostatečn prostor k tomu, aby v podobnch přpadech byl postih takov intenzity, aby nedošlo k neždoucmu zvhodněn těch, kdo prvo porušuj, oproti těm, kdo svoje povinnosti spln. Přitom stavn soud vyjadřuje přesvědčen, že zkonodrn moc zvž uzkoněn i jinch sankc, než je odnět svobody.