Ve věci návrhu na zrušení § 32 odst. 7 zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů 300/1998 účinný od 23.12.1998
| Schválené: | 17.11.1998 |
| Účinnost od: | 23.12.1998 |
| Autor: | Ústavního soudu |
| Oblast: | Zásady správního řízení., Daň z příjmů fyzických osob., Orgány státní finanční (úřady) správy. Daňové orgány. Správa daní. |
| Zobraziť iba vybrané paragrafy: | Zobrazit |
Ústavní soud rozhodl dne 17. listopadu 1998 v plénu o návrhu na zrušení § 32 odst. 7 zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodněn
Usnesenm Městskho soudu v Praze ze dne 3. prosince 1997 sp. zn. 38 Ca 438/96 bylo zastaveno řzen ve věci stěžovatelky (žalobkyně) proti žalovanmu Finančnmu ředitelstv pro hl. m. Prahu o žalobě proti rozhodnut žalovanho ze dne 30. zř 1996 č. j. FŘ-4396/1/96. Tmto rozhodnutm bylo zamtnuto odvoln stěžovatelky proti rozhodnut Finančnho řadu pro Prahu 4 ze dne 14. března 1996 č. j. 8701/2.1/96/SVA/ /1104 ve zněn rozhodnut ze dne 2. května 1996 č. j. 22843/2.1/96/SVA/2943 o osvědčen neplatnosti rozhodnut Finančnho řadu pro Prahu 4 ze dne 5. řjna 1994 č. j.15360/1/94/SA/4125.
V odůvodněn citovanho usnesen Městsk soud v Praze uvedl, že rozhodnut o ověřen neplatnosti rozhodnut m jen deklaratorn charakter, protože nezakld ani neměn ždn prva a povinnosti daňovch subjektů. Pot, co je sprvcem daně ověřena neplatnost některho jeho rozhodnut, je dalšm rozhodnutm znovu rozhodovno ve věci a teprve tmto rozhodnutm je rozhodovno o prvech a povinnostech daňovho subjektu. Podle ustanoven 244 odst. 1 občanskho soudnho řdu (dle jen "o. s. ř.") soudy v rmci sprvnho soudnictv přezkoumvaj zkonnost rozhodnut orgnů veřejn sprvy, jimiž se podle ustanoven 244 odst. 3 o. s. ř. rozum rozhodnut sprvnch orgnů vydan ve sprvnm řzen, jakož i dalš rozhodnut, kter zakldaj, měn nebo ruš oprvněn a povinnosti fyzickch nebo prvnickch osob. Protože se pr však rozhodnutm o ověřen neplatnosti rozhodnut prva ani povinnosti daňovch subjektů nezakldaj, neměn ani neruš, nebyla v danm přpadě dna pravomoc soudu k přezkoumn napadenho rozhodnut. Proto soud řzen zastavil.
Rozsudkem Městskho soudu v Praze ze dne 9. prosince 1997 sp. zn. 38 Ca 439/96 byla zamtnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnut Finančnho ředitelstv pro hl. m. Prahu ze dne 24. řjna 1996 č. j. FŘ-7509/1/96. Tmto rozhodnutm finančnho ředitelstv bylo zamtnuto odvoln stěžovatelky proti rozhodnut Finančnho řadu pro Prahu 4 ze dne 31. srpna 1994 č. j. 20704, kterm j byl na zkladě dodatečnho daňovho přiznn k dani z přjmů fyzickch osob za rok 1993 stanoven zklad daně ve vši 252 373,35 Kč a doměřena daň ve vši 52 000 Kč.
Podle odůvodněn napadenho rozsudku byl průběh daňovho řzen tento: Stěžovatelka zaplatila dne 9. srpna 1994 nedoplatek daně z přjmů fyzickch osob za rok 1993 ve vši 51 400 Kč. Protože j Finančn řad pro Prahu 4 nezaslal platebn vměr, podala dne 7. zř 1994 odvoln proti rozhodnut o stanoven zkladu daně a daně z přjmu fyzickch osob za rok 1993. Tomuto odvoln Finančn řad pro Prahu 4 rozhodnutm ze dne 5. řjna 1994 č. j. 15360/1/94/SA/4125 vyhověl a stěžovatelce byl přeplatek daně ve vši 51 400 Kč vrcen. Dne 14. března 1996 však Finančn řad pro Prahu 4 vydal pod č. j. 8071/2.1/96/SVA/1104 osvědčen o neplatnosti citovanho rozhodnut Finančnho řadu pro Prahu 4 ze dne 5. řjna 1994 a dalšm rozhodnutm ze dne 2. května 1996 č. j. 22843/2.1/SVA/2943 (o opravě zřejmch omylů a nesprvnost) bylo toto rozhodnut o osvědčen neplatnosti opraveno. O odvolnch proti těmto rozhodnutm rozhodlo Finančn ředitelstv pro hl. m. Prahu dne 30. zř 1996 pod č. j. FŘ-4396/1/96 tak, že je zamtlo. Pot rozhodlo dne 24. řjna 1996 pod č. j. FŘ-7509/1/96 o zamtnut odvoln stěžovatelky proti rozhodnut Finančnho řadu pro Prahu 4 ze dne 31. srpna 1994 č. j.20704.
Městsk soud v Praze v odůvodněn napadenho rozsudku popřel nmitku stěžovatelky, že vedle sebe existuj dvě protichůdn rozhodnut o tže věci, a to jednak rozhodnut Finančnho řadu pro Prahu 4 ze dne 5. řjna 1994 č. j. 15360/1/94/SA/4125 (podle něhož j nevznikla povinnost platit daň z přjmů fyzickch osob za rok 1993), jednak v tomto řzen napaden rozhodnut Finančnho ředitelstv pro hl. m. Prahu ze dne 24. řjna 1996 č. j. FŘ- 7509/1/96 (v jehož důsledku j vznikla povinnost uhradit doměřenou daň za rok 1993 ve vši 52 000 Kč). Městsk soud v Praze dospěl k zvěru, že tato nmitka je nedůvodn, neboť k rozhodnut Finančnho řadu pro Prahu 4 ze dne 5. řjna 1994 nelze přihldnout, protože je neplatn a jeho neplatnost byla vslovně deklarovna. Proto Městsk soud v Praze žalobu zamtl.
Uveden rozhodnut napadla stěžovatelka stavn stžnost, v nž tvrdila, že jimi byla porušena jej stavn prva vyplvajc z čl. 36 a z čl. 38 Listiny zkladnch prv a svobod (dle jen "Listina"). Otzka, zda rozhodnut Finančnho řadu pro Prahu 4 ze dne 5. řjna 1994 o vrcen přeplatku daně bylo či nebylo platn, totiž byla sporn a v roce 1994 bylo toto rozhodnut pravomocn. Městsk soud v Praze se pr ve svm stžnost napadenm usnesen ze dne 3. prosince 1997 podanou žalobou z věcnho hlediska vůbec nezabval a pouze konstatoval, že rozhodnut o ověřen neplatnosti rozhodnut m toliko deklaratorn charakter. Soud dajně zcela přehldl ta ustanoven zkona Česk nrodn rady č. 337/1992 Sb., o sprvě dan a poplatků, ve zněn pozdějšch předpisů, z nichž jednoznačně vyplv, že napaden rozhodnut sprvnch orgnů nejsou pouze deklaratorn, neboť jimi dochz k zsahu do prv a povinnost daňovch subjektů. Podle 46 odst. 5 cit. zkona "neodchyluje-li se vyměřen daň od daně uveden v daňovm přiznn nebo hlšen, nemus sprvce daně sdělovat daňovmu subjektu vsledek vyměřen, pokud o to daňov subjekt vslovně nepožd nejpozději do konce přštho zdaňovacho obdob. V tomto přpadě se za den vyměřen daně a současně za den doručen tohoto rozhodnut daňovmu subjektu považuje posledn den lhůty pro podn daňovho přiznn nebo hlšen, a bylo-li daňov přiznn nebo hlšen podno opožděně, den, kdy došlo sprvci daně. Stejně se při počtn lhůt postupuje i u dodatečnho daňovho přiznn nebo hlšen.". Podle ustanoven 40 odst. 1 thož zkona "nen-li v tomto nebo v jinm daňovm zkoně stanoveno jinak, daň je splatn ve lhůtě pro podn daňovho přiznn nebo hlšen". Podle 48 odst. 12 "odvoln nem odkladn činek, nestanov-li tento nebo zvlštn zkon jinak".
Stěžovatelka se proto domnv, že rozhodnut o osvědčen neplatnosti pravomocnho rozhodnut o odvoln m v jejm přpadě zsadn vliv na jej prva a povinnosti v daňovm řzen. S ohledem na lhůty splatnosti daně, na okamžik vyměřen daně a absenci odkladnho činku odvoln v daňovm řzen totiž stěžovatelce vznikne povinnost zaplatit daň již vydnm, resp. prvn moc rozhodnut, jmž se osvědčuje neplatnost rozhodnut, kterm bylo vyhověno odvoln stěžovatelky, nikoliv až novm rozhodnutm ve věci. Proto stěžovatelka zastv nzor, že pokud se soud jej žalobou meritorně nezabval, bylo j odepřeno prvo na soudn ochranu podle Listiny.
Rozhodovn o tto věci (sp. zn. 38 Ca 439/96) je přmo zvisl na posouzen a rozhodnut ve věci veden pod sp. zn. 38 Ca 438/96 I kdyby pr totiž byla přijata argumentace Městskho soudu v Praze o tom, že rozhodnut o osvědčen neplatnosti rozhodnut nen rozhodnutm, kter samo o sobě může bt přezkoumno soudem, a vydn usnesen o zastaven řzen tedy bylo v souladu s o. s. ř., neměl soud v řzen pod sp. zn.38 Ca 439/96ponechat bez povšimnut tvrzen a důkazy předložen stěžovatelkou, z nichž dajně vyplv platnost původnho rozhodnut sprvnho orgnu. Pokud je totiž původn rozhodnut sprvnho orgnu platn, jsou všechna nsledujc rozhodnut sprvnho orgnu paakty a nemůže k nim bt přihlženo. Soud se však otzkou platnosti či neplatnosti původnho rozhodnut sprvnho orgnu z roku 1994 vůbec nezabval, takže i v řzen vedenm pod sp. zn. 38 Ca 439/96 pr bylo stěžovatelce odepřeno prvo na soudn ochranu.
Spolu s stavn stžnost podala stěžovatelka nvrh na zrušen ustanoven 32 odst. 7 zkona Česk nrodn rady č. 337/1992 Sb., o sprvě dan a poplatků, ve zněn pozdějšch předpisů, neboť se domnv, že je v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny, podle něhož si jsou všichni častnci v řzen rovni. Tento člnek se pr vztahuje i na řzen ve věcech dan a poplatků a napaden ustanoven je porušuje, protože "způsobuje nerovnost mezi častnky daňovho řzen a nepochybně je sprvnm orgnem zneužiteln". Umožňuje mu pr totiž (1.) "pod zminkou dajn chybějc nležitosti rozhodnut" činit neplatnmi sv rozhodnut, aniž by byl nucen procesně postupovat podle ustanoven o přezkoumn daňovch rozhodnut ( 55b cit. zkona) nebo o obnově řzen, (2.) činit neplatnmi sv rozhodnut v časově libovolnm horizontu bez jakhokoliv omezen lhůtou, (3.) činit neplatnmi sv rozhodnut, aniž by platnost původnch pravomocnch rozhodnut byla přezkoumateln soudem, (4.) uplatňovat postupně různ důvody neplatnosti rozhodnut a (5.) při odstraňovn dajnch nedostatků předchozho rozhodnut vydat nov rozhodnut zcela protichůdnho obsahu. Podobn procesn postup dajně nem obdoby v ždnm jinm procesnm zkonu Česk republiky. Přpady, kdy je třeba původn rozhodnut sprvce daně nahradit rozhodnutm novm, pr lze řešit použitm mimořdnch opravnch prostředků zajišťujcch rovněž procesn prva daňovmu subjektu a nikoliv způsobem "zbavujcm daňov subjekt jako častnka řzen jakchkoliv prvnch jistot po časově neomezen obdob a bez možnosti obrany". Je pr zcela proti duchu a zkladnm zsadm demokratickho prvnho sttu, aby stt reprezentovan sttnm orgnem odstraňoval svoje vlastn pochyben způsobem, kter popr občanovi prva nabyt v dobr vře a zroveň mu znemožňuje uplatněn prv procesnch.
Proto stěžovatelka navrhuje, aby byla v zhlav uveden rozhodnut Městskho soudu v Praze zrušena, a současně se domh zrušen ustanoven 32 odst. 7 zkona Česk nrodn rady č. 337/1992 Sb., o sprvě dan a poplatků, ve zněn pozdějšch předpisů.
Usnesenm I. sentu stavnho soudu ze dne 25. března 1998 sp. zn. I. S 40/98 bylo řzen o stavn stžnosti podle ustanoven 78 odst. 1 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, přerušeno a nvrh na zrušen cit. ustanoven uvedenho zkona byl postoupen plnu stavnho soudu k rozhodnut podle čl. 87 odst. 1 psm. a) stavy Česk republiky.
K nvrhu na zrušen ustanoven 32 odst. 7 cit. zkona se podle 69 zkona č. 182/1993 Sb. vyjdřil častnk řzen - Poslaneck sněmovna Parlamentu Česk republiky. Podle 49 odst. 1 zkona o stavnm soudu poždal stavn soud o vyjdřen Ministerstvo financ.
Poslaneck sněmovna ve svm vyjdřen uvedla, že napaden ustanoven 32 odst. 7 zkona Česk nrodn rady č. 337/1992 Sb., o sprvě dan a poplatků, ve zněn pozdějšch předpisů, stanov neplatnost rozhodnut sprvce daně v přpadě, chyb-li v rozhodnut někter nležitost, jež v něm mus bt obsažena, (vyjma zřejmch chyb v psan a počtn). Takov rozhodnut je nicotnm aktem (paaktem), na kter se hled jako na neplatn od samho počtku. Do doby, než je však prokzn (potvrzen) opak, se na ně hled jako na sprvn. Nvrh stěžovatelky na zrušen napadenho ustanoven je pr nedůvodn, neboť "teoreticky lze každ ustanoven prvn normy aplikovat nesprvnm způsobem, a proto existuje prvo dovolat se svho prva použitm opravnch prostředků". Nmitky stěžovatelky dajně broj proti způsobu aplikace cit. ustanoven sprvcem daně v konkrtnm přpadě. Zkon nevylučuje, aby na zkladě vysloven neplatnosti původnho rozhodnut bylo vydno rozhodnut nov, a to i věcně odlišn. I v takovm přpadě jsou však procesn prva častnka daňovho řzen zachovna, neboť tak proti tomuto novmu rozhodnut m možnost podat opravn prostředek. Otzka doby, v nž může bt rozhodnut o ověřen neplatnosti učiněno, pr sice zkonem vslovně vymezena nen, je však prakticky určena vznamem, jejž takov rozhodnut ve svch důsledcch m. Jestliže je kolem sprvce daně řdně a ve sprvn vši daň vybrat, pak je tato doba vymezena prekluzivn lhůtou, v nž je možno ještě daň vyměřit a vybrat.
Poslaneck sněmovna dle sdělila, že zkon Česk nrodn rady č. 337/1992 Sb. (jakož i jeho novela - zkon č. 255/1994 Sb.) byly schvleny potřebnou většinou poslanců zkonodrnho sboru, byly podepsny přslušnmi stavnmi činiteli a řdně vyhlšeny. Zkonodrn sbor v době přijmn tohoto zkona jednal v přesvědčen, že přijat zkon je stavně konformn a v souladu s celm prvnm řdem.
Ministerstvo financ ve svm vyjdřen uvedlo, že stavn požadavek rovnosti v procesnm postaven všech daňovch subjektů je zajištěn v ustanoven 2 odst. 8 zkona Česk nrodn rady č. 337/1992 Sb. Ustanoven 32 odst. 7 cit. zkona stanov postup a důvody pro osvědčen neplatnosti sprvnho rozhodnut. Jedn se pr o velmi choulostivou a obtžnou zležitost, a proto "přesn pravidla vymezujc prostor sprvnho uvžen pro tuto eventualitu lze považovat za zkvalitněn prvnho postaven a prvn jistoty daňovch subjektů, jakož i sprvců daně". Proti rozhodnut o osvědčen neplatnosti rozhodnut je připuštěno odvoln a pot zde již nen dna ždn procesn překžka k přpadnmu vydn novho rozhodnut ve věci.
Ministerstvo financ k tvrzen stěžovatelky o zneužitelnosti napadenho ustanoven namtlo, že nelze vyloučit zneužit jakhokoliv ustanoven prvnho předpisu, a proto tak zkon připoušt užit opravnch prostředků ke zjednn npravy a k ochraně prv adrestů rozhodnut. Tato "teoretick možnost zneužitelnosti" je pr však pro posouzen stavnosti konkrtnch ustanoven prvnch předpisů zcela nerozhodn; spisov materil by mohl osvědčit toliko chybnou aplikaci prvnch předpisů a nikoliv jejich protistavnost. Samo osvědčen o neplatnosti rozhodnut je vlučně deklaratornm aktem, a nelze proto tvrdit, že napaden ustanoven umožňuje činit rozhodnut neplatnmi pod zminkou jejich chybějcch nležitost.
K jednotlivm nmitkm stěžovatelky Ministerstvo financ uvedlo:
(1.) Nmitka stěžovatelky, že sprvce daně může učinit sv rozhodnut neplatnm, aniž by byl nucen postupovat podle ustanoven o přezkoumn daňovch rozhodnut nebo o obnově řzen, přehlž, že tyto prostředky lze použt jenom pro skutečn rozhodnut a "jejich vsledkem" nemůže bt osvědčen neplatnosti rozhodnut, kter je jen autoritativnm ověřenm existence paaktu.
(2.) Toto osvědčen pr nemůže bt vydno v libovolnm časovm horizontu, byť zkon vslovně u napadenho ustanoven lhůtu nestanov, nbrž -- v zvislosti na povaze rozhodnut (u něhož m bt osvědčena jeho neplatnost) -- jde o uplatněn prekluzivn lhůty podle 47 zkona Česk nrodn rady č. 337/1992 Sb. (u vyměřen daně) nebo promlčec lhůty podle 70 cit. zkona (u placen daně).
(3.) K přezkoumatelnosti těchto rozhodnut soudem se ministerstvo odmtlo vyjdřit a pouze upozornilo na skutečnost, že soudy zastavuj řzen, je-li jeho předmětem paakt vydan v daňovm řzen; za přednost daňovho řzen pr lze považovat to, že zkon přesně vymezuje, kter přpady vad rozhodnut nejde zhojit ani napravit klasickmi opravnmi prostředky.
(4.) Pokud jde o postupn uplatňovn důvodů neplatnosti rozhodnut, nepovažuje je Ministerstvo financ za možn a regulrn.
(5.) Ministerstvo financ konečně uvedlo, že ověřovn neplatnosti rozhodnut nelze považovat za odstraňovn nedostatků tohoto neplatnho rozhodnut, neboť k tomu slouž řdn a mimořdn opravn prostředky. Takov postup však nelze uplatnit u paaktů; při osvědčen neplatnosti rozhodnut se na ně hled jako na neexistujc od samho počtku a v tže věci je nutno vydat rozhodnut nov, proti němuž může adrest podat opravn prostředky, takže jeho procesn prva nejsou dotčena.
Ministerstvo financ se domnv, že stavn stžnost je čelov, neboť "stěžovatelka zřejmě nen spokojena s nalezenm skutečn vše daňov povinnosti v daňovm řzen" a "snaž se vytvořit nhradn procesn problm, kterm řeš svoji daňovou povinnost." Proto Ministerstvo financ doporučuje, aby nvrhu na zrušen napadenho ustanoven nebylo vyhověno.
Uveden vyjdřen Ministerstva financ hodnot stavn soud jako důkaz podle 49 odst. 1 zkona č. 182/1993 Sb. a jeho obsah bere jako jeden ze zkladů svch zvěrů, neboť je logick, přesvědčiv a z stavněprvnho hlediska akceptovateln.
Vlastn rozbor věci
1. stavn soud se nejdřve zabval otzkou, zda jsou splněny formln předpoklady platnosti napadenho ustanoven zkona Česk nrodn rady č. 337/1992 Sb., ve zněn pozdějšch předpisů. V tomto směru bylo ze stenoprotokolů (elektronick knihovna ČNR, 1990 - 1992, 35. schůze) zjištěno, že na schůzi Česk nrodn rady dne 5. května 1992 byl zkon Česk nrodn rady č. 337/1992 Sb. schvlen většinou 108 hlasů pro, 0 proti a 2 se zdrželi hlasovn. Tento zkon byl tedy schvlen stavně předepsanm způsobem, pot byl podepsn přslušnmi stavnmi činiteli a byl řdně vyhlšen ve Sbrce zkonů v čstce 70 z roku 1992. Z těsnopiseck zprvy o schůzi Poslaneck sněmovny č. 25, 1. dl, dle vyplv, že dne 8. prosince 1994 Poslaneck sněmovna Parlamentu Česk republiky přijala poměrem hlasů 108 pro, 38 proti (16 se zdrželo hlasovn) vldn nvrh zkona, kterm se měn a doplňuje zkon Česk nrodn rady č. 337/1992 Sb., o sprvě dan a poplatků, ve zněn pozdějšch předpisů. Jde o zkon č. 255/1994 Sb., kter - mimo jin - obsahuje napaden ustanoven 32 odst. 7. Zkon č. 255/1994 Sb. byl tedy schvlen stavně předepsanm způsobem, pot byl podepsn přslušnmi stavnmi činiteli a byl řdně vyhlšen ve Sbrce zkonů v čstce 74 z roku 1994.
stavn soud proto konstatuje, že zkon Česk nrodn rady č. 337/1992 Sb., o sprvě dan a poplatků, a zkon č. 255/1994 Sb., kterm se měn a doplňuje zkon Česk nrodn rady č. 337/1992 Sb., o sprvě dan a poplatků, ve zněn pozdějšch předpisů, byly přijaty a vydny v mezch stavou stanoven kompetence a stavně předepsanm způsobem ( 68 odst. 2 zkona č. 182/1993 Sb.).
2. Ve věci sam stavn soud uvd:
a) Stěžovatelka se podanm nvrhem domh zrušen ustanoven 32 odst. 7 zkona Česk nrodn rady č. 337/1992 Sb., ve zněn pozdějšch předpisů, podle něhož "chyb-li v rozhodnut někter z ostatnch zkladnch nležitost, kter dle povahy rozhodnut mus bt jejm obsahem, nebo odůvodněn v přpadech, kdy je zkon předepisuje, a nejde-li jen o zřejmou chybu v psan či počtn, m to za nsledek neplatnost rozhodnut. Splněn podmnek neplatnosti ověř sprvce daně, kter rozhodnut vydal.". Toto ustanoven navazuje na ustanoven 32 odst. 2 cit. zkona, podle něhož zkladnmi nležitostmi rozhodnut jsou:
"a) označen oprvněnho sprvce daně, kter rozhodnut vydal,
b) čslo jednac, přpadně i čslo platebnho vměru, datum podpisu rozhodnut, kter je dnem vydn rozhodnut,
c) přesn označen přjemce rozhodnut,
d) vrok s uvedenm prvnch předpisů, podle nichž bylo rozhodovno, a jde-li o peněžit plněn, tak čstku a čslo čtu přslušn banky, na nějž m bt čstka zaplacena,
e) lhůta plněn,
f) poučen o mstu, době a formě podn opravnho prostředku s upozorněnm na přpadn vyloučen odkladnho činku,
g) vlastnoručn podpis pověřenho pracovnka sprvce daně s uvedenm jmna, přjmen a funkce a otisk řednho raztka se sttnm znakem.".
Dle napaden ustanoven navazuje na ustanoven 32 odst. 4, 5 a 6, jež se tkaj nedostatků v poučen o opravnch prostředcch [zkladn nležitosti rozhodnut podle 32 odst. 2 psm. f) cit. zkona] a jeho prvnch nsledků.
Z porovnn těchto ustanoven tedy vyplv, že "ostatnmi" zkladnmi nležitostmi podle 32 odst. 7 cit. zkona, jejichž absence v rozhodnut zakld jeho neplatnost, jsou všechny zkladn nležitosti rozhodnut podle ustanoven 32 odst. 2 cit. zkona s vjimkou poučen o opravnch prostředcch.
b) Stěžovatelka namt, že napaden ustanoven 32 odst. 7 zkona Česk nrodn rady č. 337/1992 Sb., ve zněn pozdějšch předpisů, je v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny, podle něhož "všichni častnci jsou si v řzen rovni".
Jak však ve svm vyjdřen k podanmu nvrhu Ministerstvo financ sprvně uvd, zsada rovnosti všech daňovch subjektů v daňovm řzen je vslovně zakotvena v ustanoven 2 odst. 8 zkona Česk nrodn rady č. 337/1992 Sb., podle něhož "všechny daňov subjekty maj v daňovm řzen před sprvcem daně stejn procesn prva a povinnosti". Tato zsada nen napadenm ustanovenm dotčena. Jeho smyslem je umožnit vydn osvědčen o neplatnosti takovch rozhodnut, kter postrdaj některou ze zkonem stanovench podstatnch (zkladnch) nležitost, takže je nelze za rozhodnut vůbec považovat. Na takov rozhodnut se proto prvem hled, jako by bylo neplatn od samho počtku, a osvědčen o jeho neplatnosti tedy nem konstitutivn, nbrž toliko deklaratorn činky. Osvědčenm neplatnosti rozhodnut se proto neodstraňuj jeho nedostatky, nbrž se pouze prohlašuje (deklaruje) jeho neplatnost a vytvř se tm podmnky pro vydn rozhodnut novho. Ministerstvo financ sprvně namt, že proti tomuto novmu rozhodnut zajišťuje zkon daňovmu subjektu plnou procesn ochranu včetně soudnho přezkumu v rmci sprvnho soudnictv. Z těchto důvodů se proto stavn soud neztotožňuje s nmitkami stěžovatelky odvolvajcmi se na ustanoven 46 odst. 5, 40 odst. 1 a 48 odst. 12 zkona Česk nrodn rady č. 337/1992 Sb., že rozhodnut o ověřen neplatnosti nem toliko deklaratorn charakter.
Navrhovatelka se dopoušt omylu, pokud se domnv, že sprvce daně může (1.) uplatňovat různ důvody neplatnosti rozhodnut nebo "pod zminkou dajn chybějc nležitosti rozhodnut" je činit neplatnm. Důvody, pro kter je možno vyslovit neplatnost rozhodnut, totiž nelze stanovit svvolně, nbrž pouze v přpadech taxativně vymezench v ustanoven 32 odst. 2 zkona Česk nrodn rady č. 337/1992 Sb., jež jsou jako zkladn nležitosti rozhodnut uvedeny na jinm mstě tohoto nlezu. Pouze za tto situace může sprvce daně vydat osvědčen o neplatnosti rozhodnut, takže zkon svvoli z jeho strany neumožňuje. Pokud se pak stěžovatelka v tto souvislosti dovolv toho, že napaden ustanoven dv možnost vyslovit neplatnost rozhodnut, aniž by bylo třeba postupovat podle ustanoven zkona o přezkoumn daňovch rozhodnut nebo o obnově řzen, lze toliko souhlasit s vyjdřenm Ministerstva financ, kter je podle nzoru stavnho soudu přesvědčiv a stavně konformn.
Stěžovatelka dle namt, že (2.) sprvce daně může sv rozhodnut prohlsit za neplatn "v časově libovolnm horizontu bez jakhokoliv omezen lhůtou". Rovněž v tomto směru se ml. I když z vlastnho ustanoven 32 odst. 7 cit. zkona omezen lhůtou nevyplv, je tento předpis nutno vykldat v kontextu ustanoven dalšch. Podle ustanoven 47 odst. 1 zkona Česk nrodn rady č. 337/1992 Sb. "pokud tento nebo zvlštn zkon nestanov jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nrok na daňov odpočet po uplynut tř let od konce zdaňovacho obdob, v němž vznikla povinnost podat daňov přiznn nebo hlšen nebo v němž vznikla daňov povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňov přiznn nebo hlšen podat". Podle ustanoven 70 odst. 1 cit. zkona se prvo vybrat a vymhat daňov nedoplatek promlčuje po šesti letech po roce, ve kterm se stal tento nedoplatek splatnm. V posuzovan věci se jedn o otzku doměřen daně, na niž se vztahuje prekluzivn lhůta tř let. Z toho vyplv, že osvědčen o neplatnosti rozhodnut podle napadenho ustanoven 32 odst. 7 zkona Česk nrodn rady č. 337/1992 Sb. , ve zněn pozdějšch předpisů, nemůže bt vydno v "časově libovolnm horizontu", nbrž pouze v rmci zkonem stanovench lhůt. Jinak řečeno, pokud by v posuzovan věci sprvce daně chtěl vydat osvědčen o neplatnosti předmětnho rozhodnut až po uplynut zkonn třlet lhůty a učinil-li by tak, nemohl by již pot vydat rozhodnut nov, jmž by stěžovatelce daň doměřil. Po uplynut třlet lhůty by tedy nemohla bt narušena prvn jistota stěžovatelky rozhodnutm v jej neprospěch a přpadn plněn vyplvajc z rozhodnut prohlšenho za neplatn by stěžovatelka obdržela nazpět. I tato nmitka stěžovatelky je proto nedůvodn.
K nmitce stěžovatelky (3.) ohledně přezkoumatelnosti těchto rozhodnut soudem stavn soud vyslovuje (ve shodě s Ministerstvem financ) nzor, že rozhodnut v daňovm řzen, v němž chyb někter ze zkonem vslovně stanovench zkladnch nležitost, nelze vůbec považovat za rozhodnut, nbrž za paakt. Osvědčen o neplatnosti takovho rozhodnut m proto pouze deklaratorn a nikoliv konstitutivn povahu, neboť zkonem vymezen přpady vad rozhodnut nejde zhojit ani napravit běžnmi opravnmi prostředky. Pokud stěžovatelka tvrd, že (4.) napaden ustanoven cit. zkona umožňuje postupn uplatňovn důvodů neplatnosti rozhodnut, stavn soud konstatuje, že jde o subjektivn nzor stěžovatelky, kter se neopr o konkrtn přpady z praxe; ostatně nic takovho se nestalo ani v posuzovan věci. Tmto způsobem argumentace, tj. zpochybňovnm možn budouc aplikace zkona, by bylo zřejmě možn napadnout celou řadu ustanoven našeho prvnho řdu, což však neznamen, že by tato ustanoven byla zroveň protistavnmi.
K nmitce stěžovatelky, že (5.) při odstraňovn dajnch nedostatků předchozho rozhodnut lze vydat nov rozhodnut zcela protichůdnho obsahu, se stavn soud plně ztotožňuje s argumentac Ministerstva financ, že ověřovn neplatnosti rozhodnut nelze považovat za odstraňovn věcnch nedostatků tohoto neplatnho rozhodnut, neboť k tomu slouž řdn a mimořdn opravn prostředky. Takov postup však nelze uplatnit u paaktů; při osvědčen neplatnosti rozhodnut se na ně hled jako na neexistujc od samho počtku a v tže věci je nutno vydat rozhodnut nov, proti němuž může adrest podat opravn prostředky, takže jeho procesn prva nejsou dotčena.
stavn soud konečně konstatuje, že většina navrhovatelčinch nmitek ve sv podstatě směřuje toliko proti aplikaci napadenho ustanoven v posuzovan věci, nikoliv proti němu samotnmu. V tto souvislosti stavn soud odkazuje na svoji ustlenou judikaturu, podle nž "v situaci, kdy určit ustanoven prvnho předpisu umožňuje dvě různ interpretace, přičemž jedna je v souladu s stavnmi zkony a mezinrodnmi smlouvami podle čl. 10 stavy a druh je s nimi v rozporu, nen dn důvod zrušen tohoto ustanoven. Při jeho aplikaci je kolem všech sttnch orgnů interpretovat dan ustanoven stavně konformnm způsobem" (srov. např. nlez sp. zn. Pl. S 5/96, stavn soud ČR: Sbrka nlezů a usnesen, sv. 6, C. H. Beck, Praha, 1997, str. 203). V tto souvislosti Poslaneck sněmovna a Ministerstvo financ sprvně shodně uvděj, že teoreticky lze každ ustanoven prvnho předpisu aplikovat nesprvně, tj. v rozporu s stavnmi předpisy, leč tato skutečnost sama o sobě důvodem k jeho zrušen bt nemůže. Vzhledem k těmto důvodům dospěl stavn soud k zvěru, že napaden ustanoven 32 odst. 7 zkona Česk nrodn rady č. 337/1992 Sb., ve zněn pozdějšch předpisů, s ustanovenm čl. 37 odst. 3 Listiny v rozporu nen.
Proto stavn soud nvrh na zrušen ustanoven 32 odst. 7 zkona Česk nrodn rady č. 337/1992 Sb., o sprvě dan a poplatků, ve zněn pozdějšch předpisů, zamtl ( 82 odst. 1 zkona č. 182/1993 Sb.).