Ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 55 odst. 2, ustanovení vyjádřeného v § 74 odst. 1 slovy "(§ 68, 69, 72, 73, 73a) s výjimkou rozhodnutí o jejím prodloužení (§ 71 odst. 2, 5)," a ustanovení § 209 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů 214/1994 účinný od 01.03.1995
| Schválené: | 12.10.1994 |
| Účinnost od: | 01.03.1995 |
| Autor: | Ústavního soudu |
| Oblast: | DOKAZOVÁNÍ V TRESTNÍM ŘÍZENÍ., Právo na soudní ochranu. Právo na spravedlivý proces., Omezení základních práv a svobod., Ochrana svědka. |
| Zobraziť iba vybrané paragrafy: | Zobrazit |
Ústavní soud České republiky rozhodl v plénu dne 12. října 1994 o návrhu skupiny poslanců na zrušení ustanovení § 55 odst. 2, ustanovení vyjádřeného v § 74 odst. 1 slovy "(§ 68, 69, 72, 73, 73a), s výjimkou rozhodnutí o jejím prodloužení (§ 71 odst. 2, 5)," a ustanovení § 209 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Dnem 1. března 1995 se zrušují ustanovení § 55 odst. 2, § 209 a ustanovení vyjádřené v § 74 odst. 1 slovy "(§ 68, 69, 72, 73, 73a), s výjimkou rozhodnutí o jejím prodloužení (§ 71 odst. 2, 5)," zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění zákona č. 57/1965 Sb., zákona č. 58/1969 Sb., zákona č. 149/ /1969 Sb., zákona č. 48/1973 Sb., zákona č. 29/1978 Sb., zákona č. 43/1980 Sb., zákona č. 159/1989 Sb., zákona č. 178/1990 Sb., zákona č. 303/1990 Sb., zákona č. 558/1991 Sb., zákona České národní rady č. 25/1993 Sb., zákona č. 115/1993 Sb. a zákona č. 292/1993 Sb.
Odůvodněn
I.
Dne 23. nora 1994 obdržel stavn soud Česk republiky nvrh skupiny 44 poslanců Poslaneck sněmovny Parlamentu Česk republiky na zahjen řzen o zrušen ustanoven 55 odst. 2, čsti ustanoven 74 odst. 1 vyjdřen slovy "s vjimkou rozhodnut o jejm prodloužen ( 71 odst. 2, 5)" a ustanoven 209 trestnho řdu, ve zněn zkona č. 292/1993 Sb.
Podle 42 odst. 3 a 69 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, zaslal stavn soud Česk republiky předmětn nvrh k vyjdřen Poslaneck sněmovně. Předseda Poslaneck sněmovny Dr. Milan Uhde potvrdil stanovisko Poslaneck sněmovny, vyjdřen jejm hlasovnm o nvrhu zkona, a zdůvodnil zvažnost přijat novely trestnho řdu. Ve svm vyjdřen předseda Poslaneck sněmovny Parlamentu Česk republiky zroveň potvrdil, a to v souladu s požadavky obsaženmi v ustanoven 68 odst. 2 zkona č. 182/1993 Sb., že zkon č. 292/1993 Sb. byl schvlen potřebnou většinou poslanců Poslaneck sněmovny dne 10. listopadu 1993, podepsn přslušnmi stavnmi činiteli a řdně vyhlšen.
Podle 42 odst. 2 zkona č. 182/1993 Sb. si stavn soud Česk republiky vyždal jako listinn důkazy od Poslaneck sněmovny přslušn tisk a zznam sněmovnho projednvn zkona č. 292/1993 Sb. (Parlament Česk republiky, Poslaneck sněmovna, 1993, I. volebn obdob, tisk č. 535, těsnopiseck zprva o schůzi Poslaneck sněmovny, I. volebn obdob, 14. schůze, 9. - 11. listopadu 1993).
II.
II/a
1. V souvislosti s ustanovenmi 55 odst. 2 a 209 trestnho řdu, ve zněn zkona č. 292/1993 Sb., navrhovatel namtaj jejich rozpor s čl. 38 odst. 2 Listiny zkladnch prv a svobod, dle s čl. 14 odst. 3 psm. e) Mezinrodnho paktu o občanskch a politickch prvech a konečně s čl. 6 odst. 3 psm. d) mluvy o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod. Podle nzoru navrhovatelů citovan ustanoven trestnho řdu jsou v rozporu s uvedenmi ustanovenmi Listiny zkladnch prv a svobod a mezinrodnch smluv podle čl. 10 stavy Česk republiky, protože "anonymn vslech svědka vylučuje proveden důkazu postavenm obviněnho tvř v tvř svědkovi, jestliže jeho vpověď v zvažnch okolnostech nesouhlas s vpověd svědka a rozpor nelze vyjasnit jinak... . Vyloučenm tohoto důkaznho prostředku se omezuje zjištěn skutkovho stavu věci a pečliv objasněn okolnost, svědčcch ve prospěch i v neprospěch obviněnho (podle novelizovanho 2 odst. 5 trestnho řdu)." Navrhovatel na podporu svho zkladnho argumentu poukazuj dle na neurčitost rozlišovacho znaku přpustnosti anonymnho svědectv vyjdřenho přslovcem "zjevně", a tedy na možnou zneužitelnost napadench ustanoven trestnho řdu. V souvislosti s namtanm rozporem s mluvou o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod navrhovatel argumentuj i judikaturou Evropskho soudu pro lidsk prva.
Předseda Poslaneck sněmovny Parlamentu Česk republiky ve svm vyjdřen k nvrhu k odůvodněn citovanch napadench ustanoven trestnho řdu uvd: "Podle důvodov zprvy je smyslem navrhovan novely trestnho řdu kromě jinho poskytnout větš ochranu svědkům, vystavenm pro jejich vpověď nebo jen pro odhodln svědčit verblnm i nsilnm tokům. V souladu s převažujc tendenc i v evropskch prvnch řdech se posiluje kontradiktornost řzen v procesu dokazovn a vce se přihlž k zsadě rovnosti stran soudnho procesu. ... Ze shora uvedenho vyplv, že přijat prvn prava vyjadřuje snahu sladit vzjemn prva a postaven na jedn straně svědka a na jedn straně obžalovanho. Zkon vychz z toho, že je třeba poskytnout svědkovi dostatečnou ochranu v přpadě, že mu hroz reln nebezpeč za to, že pln svoji zkonnou povinnost, aniž by tm na druh straně bylo nějakm zsadnm způsobem ohroženo prvo obžalovanho na obhajobu."
2. Jelikož nvrh argumentuje rozporem citovanch ustanoven trestnho řdu nejen s Listinou zkladnch prv a svobod, nbrž tak s mezinrodnmi smlouvami podle čl. 10 stavy Česk republiky, nutno v prvn řadě poukzat na existujc mezinrodn judikaturu k danmu problmu:
V přpadech, když byl navrhovatel odsouzen na zkladě svědectv anonymnch svědků, jež obhajoba nemohla vyslechnout [Kostowski v. Netherlands (1989), Windisch v. Austria (1990)], Evropsk soud pro lidsk prva opakovaně konstatoval porušen čl. 6 odst. 3 psm. d) mluvy o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod.
V těchto přpadech došlo na nrodn rovni k odsuzujcmu rozsudku na zkladě svědectv anonymnho informtora, přičemž tento, pro vrok soudu stěžejn, důkaz už nebylo možno vykonat při stnm jednn. Uveden rozhodnut Evropskho soudu pro lidsk prva umožňuj tudž dvoj interpretaci: Prvn je odmtnut anonymnho svědectv v postaven možnho usvědčujcho důkazu pro jeho rozpor s prvem na obhajobu a s principy spravedlivho trestnho procesu vyjdřenmi v čl. 6 mluvy o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod, druhou je aplikace obecnho principu stnosti a veřejnosti zavazujcho vykonat všechny důkazy v stnm jednn a umožnit tak obviněnmu uplatněn jeho prv podle čl. 6 odst. 3 psm. d) mluvy o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod.
3. Vvoj prv a svobod, zaručujcch nedotknutelnost osobn svobody, byl nerozlučně spojen s vvojem jejich procesnch garanc. Tento vvoj vedl k utvořen procesnch principů nestrannho řzen (prva na řdn proces).
stavn rmec procesnch prv je obsažen jak v Listině zkladnch prv a svobod, tak v mezinrodnch smlouvch podle čl. 10 stavy Česk republiky.
Ustanoven 55 odst. 2 a 209 trestnho řdu, ve zněn zkona č. 292/1993 Sb., zavděj v trestnm procesu možnost použit anonymnho svědectv jako usvědčujcho důkazu.
Smyslem prva na veřejn projednn věci, ve spojen s prvem vyjdřit se ke všem provděnm důkazům, je poskytnout obžalovanmu v trestnm procesu možnost verifikace důkazů směřujcch vůči němu, a to před tvř veřejnosti. Tato verifikace v přpadě svědeck vpovědi obsahuje dva komponenty: prvnm je prověřen pravdivosti skutkovch tvrzen, druhm je potom možnost prověřen věrohodnosti svědka. Instituce anonymnch svědků tudž omezuje možnost obžalovanho verifikovat pravdivost vůči němu směřujc svědeck vpovědi, protože vylučuje možnost vyjdřit se k osobě svědka a k jeho věrohodnosti. Omezuje tedy jeho prva na obhajobu, je v rozporu s principem kontradiktornosti procesu, s principem rovnosti častnků, protože stejn omezen nezavd pro obžalobu, a je tedy v rozporu s principy spravedlivho procesu.
stavn prava zkladnho prva či svobody v některch přpadech vslovně zmocňuje zkonodrce, aby za určitch podmnek, resp. z hlediska stavně vymezench clů zkonem zkladn prvo či svobodu omezil. V přpadě čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny zkladnch prv a svobod, jakož i v přpadě čl. 14 odst. 3 psm. e) Mezinrodnho paktu o občanskch a politickch prvech a čl. 6 odst. 3 psm. d) mluvy o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod tomu tak ale nen. To znamen, že citovan ustanoven stavy Česk republiky a mezinrodnch smluv podle čl. 10 stavy Česk republiky neposkytuj zkonodrci prostor k omezen v nich obsažench zkladnch prv a svobod.
K omezen zkladnch prv či svobod, i když jejich stavn prava omezen nepředpokld, může dojt v přpadě jejich kolize. V těchto situacch je nutn stanovit podmnky, za splněn kterch m prioritu jedno zkladn prvo či svoboda, a za splněn kterch jin. Zkladn je v tto souvislosti maxima, podle kter zkladn prvo či svobodu lze omezit pouze v zjmu jinho zkladnho prva či svobody.
Z argumentace, obsažen ve vyjdřen předsedy Poslaneck sněmovny Parlamentu Česk republiky, lze dovodit, že do kontrapozice k zkladnm prvům, vyplvajcm ze spravedlivho procesu, klade prva na nedotknutelnost osoby svědka.
Při posuzovn možnosti omezen zkladnho prva či svobody ve prospěch jinho zkladnho prva, resp. svobody lze stanovit tyto podmnky, za jejichž splněn m prioritu jedno zkladn prvo či svoboda:
Prvn podmnkou je jejich vzjemn poměřovn, druhou je požadavek šetřen podstaty a smyslu omezovanho zkladnho prva, resp. svobody (čl. 4 odst. 4 Listiny zkladnch prv a svobod).
Vzjemn poměřovn ve vzjemn kolizi stojcch zkladnch prv a svobod spočv v nsledujcch kritrich:
Prvnm je kritrium vhodnosti, tj. odpověď na otzku, zdali institut, omezujc určit zkladn prvo, umožňuje doshnout sledovan cl (ochranu jinho zkladnho prva). V danm přpadě lze přisvědčit zkonodrci, že institut anonymnho svědka umožňuje doshnout cl, tj. zabezpečit ochranu nedotknutelnosti jeho osoby.
Druhm kritriem poměřovn zkladnch prv a svobod je kritrium potřebnosti spočvajc v porovnvn legislativnho prostředku omezujcho zkladn prvo, resp. svobodu s jinmi opatřenmi umožňujcmi doshnout stejnho cle, avšak nedotkajcmi se zkladnch prv a svobod. Odpověď na splněn kritria potřebnosti v danm přpadě nen jednoznačn: stt kromě legislativn konstrukce, umožňujc anonymitu svědka, může k jeho ochraně použt i jin prostředky (např. využit anonymn vpovědi pouze jako kriminalistickho prostředku pro dalš vyšetřovn, poskytnut ochrany svědkovi atd.).
Třetm kritriem je porovnn zvažnosti obou v kolizi stojcch zkladnch prv. V posuzovanm přpadě jednm z nich je prvo na řdn proces zabezpečujc prvo na osobn svobodu, druhm je prvo na osobn nedotknutelnost. Tato zkladn prva jsou prima facie rovnocenn.
Porovnvn zvažnosti v kolizi stojcch zkladnch prv (po splněn podmnky vhodnosti a potřebnosti) spočv ve zvažovn empirickch, systmovch, kontextovch i hodnotovch argumentů. Empirickm argumentem lze chpat faktickou zvažnost jevu, jenž je spojen s ochranou určitho zkladnho prva (v posuzovanm přpadě jde o nrůst přpadů vyhrožovn a zastrašovn svědků ze strany organizovanho zločinu). Systmov argument znamen zvažovn smyslu a zařazen dotčenho zkladnho prva či svobody v systmu zkladnch prv a svobod (prvo na řdn proces je v tto souvislosti součst obecn institucionln ochrany zkladnch prv a svobod). Kontextovm argumentem lze rozumět dalš negativn dopady omezen jednoho zkladnho prva v důsledku upřednostněn jinho (v danm přpadě možnost zneužit institutu anonymnho svědka v trestnm procesu). Hodnotov argument představuje zvažovn pozitiv v kolizi stojcch zkladnch prv vzhledem k akceptovan hierarchii hodnot.
Součst porovnvn zvažnosti v kolizi stojcch zkladnch prv je rovněž zvažovn využit prvnch institutů minimalizujcch argumenty podložen zsah do jednoho z nich.
Tak kupřkladu argument v neprospěch omezen jednoho zkladnho prva možnost zneužit tto pravy lze eliminovat minimalizovnm tohoto negativnho důsledku zakotvenm dalšch procesnch podmnek rozhodovn o něm.
Lze tudž konstatovat, že v přpadě zvěru o opodstatněnosti priority jednoho před druhm ze dvou v kolizi stojcch zkladnch prv je nutnou podmnkou konečnho rozhodnut rovněž využit všech možnost minimalizace zsahu do jednoho z nich. Tento zvěr lze odvodit i z ustanoven čl. 4 odst. 4 Listiny zkladnch prv a svobod, a sice v tom smyslu, že zkladnch prv a svobod mus bt šetřeno nejenom při použvn ustanoven o mezch zkladnch prv a svobod, nbrž analogicky rovněž v přpadě jejich omezen v důsledku jejich vzjemn kolize.
V posuzovanm přpadě řada argumentů vypovd ve prospěch institutu anonymnch svědků: zejmna argument empirick (nrůst organizovan kriminality a s tm spojench přpadů ohrožovn svědků), systmov (narušen akceschopnosti justice v důsledku ohrožovn svědků), hodnotov (ochrana života a majetku občanů).
Při zvažnm zsahu do prva obviněnho na obhajobu, a tm i do principů spravedlivho procesu, bylo tudž povinnost zkonodrce hledat rovněž možnosti minimalizace takovho zsahu a zakotvit tomu odpovdajc nstroje. Přklady takovch nstrojů mohou bt již zmněn procesn mechanizmy nebo stanoven vjimky z obecnho principu volnho hodnocen důkazu soudcem uloženm povinnosti soudu při hodnocen vpovědi anonymnho svědka zvlšť zkoumat, zdali byla soudu a častnkům dna dostatečn přležitost se vypořdat s věrohodnost svědka a s důkazn silou jeho vpovědi atd. Tyto přklady dokumentuj skutečnost, že v rmci pravy institutu anonymnho svědka m zkonodrce prostor pro pravu nstrojů minimalizujcch zsah do prva na obhajobu a prv vyplvajcch ze spravedlivho procesu. Volba nstroje minimalizujcho zsah do zkladnho prva, resp. svobody je již v kompetenci demokratickho zkonodrce.
Lze tudž konstatovat, že v 55 odst. 2 a 209 trestnho řdu, ve zněn zkona č. 292/1993 Sb., obsažen omezen prva na obhajobu nesplňuje podmnky, kter nutno vyžadovat při kolizi dvou zkladnch prv pro omezen jednoho z nich, zejmna požadavek minimalizace zsahu, a je tudž v rozporu s čl. 4 odst. 4, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny zkladnch prv a svobod.
Podle ustanoven 70 odst. 1 zkona č. 182/1993 Sb. se zkon nebo jeho jednotliv ustanoven, u kterch stavn soud dojde k zvěru o jejich rozporu s stavnm zkonem nebo mezinrodn smlouvou podle čl. 10 stavy Česk republiky, zrušuje dnem, kter stavn soud v nlezu urč. Uveden institut umožňuje posunout den, kterm se zrušuje určit ustanoven zkona, za den vyhlšen nlezu ve Sbrce zkonů, a tm poskytnout zkonodrci prostor k tomu, aby parciln nedostatek zkonn pravy napravil. Z tohoto důvodu stavn soud Česk republiky stanovil den zrušen ustanoven 55 odst. 2 a 209 trestnho řdu, ve zněn zkona č. 292/1993 Sb., na 1. březen 1995, a tm zkonodrci poskytl časov prostor k novelizaci trestnho řdu a k jeho doplněn o jm zvolen mechanizmus minimalizujc zsah do prva obviněnho na obhajobu a současně tm umožnil, aby trestn proces nezůstal po zrušujcm rozhodnut stavnho soudu Česk republiky bez institutu chrncho svědka.
II/b
1. V souvislosti s ustanovenm 74 odst. 1 trestnho řdu, ve zněn zkona č. 292/1993 Sb., navrhovatel namtaj jeho rozpor s čl. 38 odst. 2 Listiny zkladnch prv a svobod, dle s čl. 14 odst. 3 psm. e) Mezinrodnho paktu o občanskch a politickch prvech a konečně s čl. 6 odst. 3 psm. d) mluvy o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod. Podle nzoru navrhovatelů citovan ustanoven trestnho řdu je v rozporu s uvedenmi ustanovenmi Listiny zkladnch prv a svobod a mezinrodnch smluv podle čl. 10 stavy Česk republiky, protože Listina zkladnch prv a svobod "v ždnm svm ustanoven, předevšm v čl. 8, zaručujcm osobn svobodu, ani v čl. 41, delegujcm omezen některch zkladnch prv a svobod do zkonn oblasti, nepřipoušt omezen prva obviněnho podvat stžnosti proti rozhodnut, jmž ho soud zbavuje osobn svobody. Postupn rozhodnut o prodlužovn vazby, znamenajc dvojnsobek až osminsobek "nezbytně nutn" maximlně šestiměsčn vazby, jsou ekvivalentn rozhodnut o vzet do vazby, neboť i při rozhodovn o prodloužen vazby je soud povinen zkoumat, zda trvaj nebo zda se nezměnily důvody vazby." Nvrh v tto souvislosti dle argumentuje prvem na přslušnou prvn ochranu, resp. soudn ochranu vyplvajcm z čl. 2 odst. 3 psm. b) Mezinrodnho paktu o občanskch a politickch prvech a z čl. 5 odst. 4 mluvy o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod.
Předseda Poslaneck sněmovny Parlamentu Česk republiky ve svm vyjdřen k nvrhu na zrušen čsti 74 odst. 1 trestnho řdu, ve zněn zkona č. 292/1993 Sb., k odůvodněn uvedenho napadenho ustanoven uvd: "Pokud jde o 74 odst. 1 důvodov zprva konstatuje, že nejde o nov ustanoven, nbrž pouze o pravu, kter odstraňuje přetrvvajc vkladov pochybnosti."
2. Dikce ustanoven 74 odst. 1 trestnho řdu před novelou byla nsledujc: "Proti rozhodnut o vazbě je přpustn stžnost." Jej interpretaci ve vztahu k rozhodovn o prodloužen vazby podal Nejvyšš soud Česk republiky v usnesen ze dne 6. března 1992, sp. zn. 2 Tz 21/92, publikovanm pod č. 57 Sbrky soudnch rozhodnut a stanovisek, 1992, přičemž dospěl k zvěru, podle kterho rozhodnut o prodloužen vazby nen rozhodnutm o vazbě, a tudž nen proti němu přpustn stžnost:
"Rozhodnut o nvrhu prokurtora na prodloužen vazby znamen rozhodnut, že se vazba prodlužuje, nebo rozhodnut, že se vazba neprodlužuje, resp. že se nvrh prokurtora na prodloužen vazby zamt. Oba naznačen způsoby rozhodnut předpokldaj, že jsou dny vazebn důvody podle 67 tr. ř., a v tomto smyslu nen existence důvodů vazby kritriem, na kterm by bylo to či ono rozhodnut o nvrhu prokurtora zvisl. Tmto kritriem je pouze to, zda by propuštěnm obviněnho na svobodu v důsledku uplynut zkonn lhůty, po kterou je vazba přpustn, mohlo bt zmařeno nebo ztženo dosažen čelu trestnho řzen.
K tomu je třeba dodat, že nvrh prokurtora na prodloužen vazby nen nvrhem na přezkoumn vazebnch důvodů. Jestliže soud při plněn ředn povinnosti, uveden v prvn větě ustanoven 72 odst. 1 tr. ř., zjist, že důvody vazby neexistuj, propust obviněnho z vazby, a to opět z ředn povinnosti podle třet věty ustanoven 72 odst. 1 tr. ř., a nikoli z podnětu nvrhu prokurtora na prodloužen vazby. V takovm přpadě již nevydv ani rozhodnut o tom, že se vazba neprodlužuje.
Z uvedenho je zřejm, že rozhodnut soudu o nvrhu prokurtora na prodloužen vazby podle 71 odst. 1 tr. ř., ve zněn zkona č. 558/1991 Sb., nen rozhodnutm o vazbě ve smyslu ustanoven 74 odst. 1 tr. ř. Nejde tedy o rozhodnut, proti ktermu by byla přpustn stžnost podle 74 odst. 1, 141 odst. 2 tr. ř."
Novela trestnho řdu tudž explicitně v nov dikci ustanoven 74 odst. 1 vyjdřila interpretačn zvěry judikatury.
Tyto zvěry se opraj o dedukci, podle kter je zkoumn vazebnch důvodů toliko nutnou podmnkou rozhodovn o prodloužen vazby, nikoli však podmnkou dostatečnou: tou je až posouzen toho, "zda by propuštěnm obviněnho na svobodu v důsledku uplynut zkonn lhůty, po kterou je vazba přpustn, mohlo bt zmařeno nebo ztženo dosažen čelu trestnho řzen". Otzkou je, zdali při naplněn vazebnch důvodů je možno vůbec dospět k zvěru, že by už dosažen čelu trestnho řzen zmařeno nebo ztženo bt nemohlo. Jinmi slovy, jestli je slučiteln zvěr, podle kterho jsou současně dny vazebn důvody a současně už nen obava ze zmařen nebo ztžen dosažen čelu trestnho řzen.
Obsahem prvnho institutu vazby je vymezen stavně akceptovatelnch důvodů omezen osobn svobody (po sdělen obviněn - 68, 160 trestnho řdu) s clem tmto nezbytnm omezenm osobn svobody obviněnho znemožnit zmařen nebo ztžen dosažen čelu trestnho řzen. Z toho vyplv, že tvrzen o slučitelnosti současn existence vazebnch důvodů a neexistence obavy ze zmařen nebo ztžen dosažen čelu trestnho řzen představuje kontradikci.
čelem trestnho řzen přitom nen jenom "spravedliv potrestn pachatele", čelem trestnho řzen je rovněž "fair" proces. Existence řdnho procesu je nevyhnutelnou podmnkou existence demokratickho prvnho sttu.
Zkonnou lhůtu vymezujc dobu trvn vazby nutno tudž považovat za lhůtu nezbytnho omezen osobn svobody obviněnho (resp. obžalovanho), u kterho plat presumpce neviny, určenou orgnům činnm v trestnm řzen pro ukončen tohoto řzen. Z uvedenho plyne, že při rozhodovn o prodloužen vazby, kromě existence zkonnho vazebnho důvodu, nutno prokzat vžn důvody, v důsledku kterch v uplynul lhůtě nebylo možno řzen ukončit.
Rozhodovn o prodloužen vazby (tj. o dalšm omezen osobn svobody osoby, vůči kter se vede trestn řzen a na kterou nutno pohlžet z hlediska principu presumpce neviny) je tudž rozhodovnm, na kter nutno vzthnout vyšš požadavky než na rozhodovn o vazbě. Pro takov rozhodovn, z hlediska principu rovnosti, mus platit proto vše, co plat pro rozhodovn o vazbě samotn, tedy i prvo na přezkoumn.
Evropsk soud pro lidsk prva při aplikaci čl. 5 odst. 4 mluvy o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod opakovaně zdůraznil prvo dotčen osoby na přezkoumn rozhodnut o vazbě.
V tto souvislosti nutno řešit tak přpadnou otzku, zdali oprvněn ždat o přešetřen důvodnosti vazby nen možno považovat za přezkoumn rozhodnut o prodloužen vazby. Negativn odpověď, a tudž zvěr o neexistenci možnosti přezkoumn rozhodnut o prodloužen vazby podnm ždosti o přešetřen důvodnosti vazby, lze spatřovat ve skutečnosti, že oba tyto instituty se tkaj odlišnho předmětu přezkoumn. Přezkoumn rozhodnut o prodloužen vazby, při existenci vazebnch důvodů, může bt opodstatněno absenc vžnch důvodů, v jejichž důsledku v uplynul vazebn lhůtě nebylo možno řzen ukončit.
Z uvedenho vyplv, že ustanoven 74 odst. 1 trestnho řdu, ve zněn zkona č. 292/1993 Sb., vylučuje možnost přezkoumn rozhodnut o vazbě, za kter nutno považovat tak rozhodnut o jejm prodloužen, čmž je v rozporu s ustanovenm čl. 5 odst. 4 mluvy o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod.
Důsledkem zrušen čsti ustanoven 74 odst. 1 trestnho řdu, ve zněn zkona č. 292/1993 Sb., a tudž zrušen vjimky omezujc podn stžnosti proti rozhodnut o prodloužen vazby, je absence mechanizmu rozhodovn v přpadech, kdy o prodloužen vazby podle 71 odst. 3 trestnho řdu rozhoduje Nejvyšš soud. Za čelem poskytnout zkonodrci časov prostor pro doplněn uvedenho mechanizmu, obdobně jako v přpadě zrušen 55 odst. 2 a 209 trestnho řdu, ve zněn zkona č. 292/1993 Sb., stavn soud Česk republiky rozhodl i v přpadě zrušen čsti ustanoven 74 odst. 1 trestnho řdu, ve zněn zkona č. 292/1993 Sb., o posunut dne činnosti nlezu na 1. březen 1995.
III. Odlišná stanoviska Odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Ivany Janů k rozhodnutí o návrhu na zrušení ustanovení § 55 odst. 2 a části ustanovení § 209 napadeného zákona. Podepsaná zastává stanovisko, že návrh skupiny poslanců měl být zamítnut v plném rozsahu ohledně návrhu na zrušení ust. § 55 odst. 2 a pokud jde o § 209 trestního řádu, v části vymezené slovy: "Předseda senátu dbá o to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků. Je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o výslech svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky," a to z těchto důvodů: 1. Ustanovení čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb. (MPOPP), jakož i čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (EÚ) upravují v rámci rovnosti zbraní ve spravedlivém trestním procesu právo obviněného na konfrontaci v širším smyslu. Uvedené právo ve smyslu citovaných ustanovení zahrnuje alternativně osobní, tj. přímou konfrontaci (...provedl výslech) anebo konfrontaci zprostředkovanou (...dal provést výslech). Toto právo přiznává obviněnému i platný trestní řád (publikovaný ve Sbírce zákonů v úplném novelizovaném znění pod č. 69/1994, dále tr. ř.) v ustanovení § 33 odst. 1, pokud jej opravňuje vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, jakož i uvádět důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy...atd. Ustanovení § 94 tr. ř. upravuje konfrontaci v užším smyslu, a to pouze přímou (osobní). Podle § 164 odst. 4 tr. ř. může dále vyšetřovatel umožnit obviněnému zúčastnit se vyšetřovacích úkonů a klást vyslýchaným svědkům otázky (konfrontace v širším smyslu). Ve smyslu § 214 tr. ř. musí být obžalovaný po provedení každého důkazu dotázán, zda se chce k němu vyjádřit... Konečně z ustanovení § 215 odst. 1 tr. ř. plyne právo obžalovaného a jeho obhájce se souhlasem předsedy senátu klást vyslýchaným otázky; z odstavce 2 téhož ustanovení potom i jeho právo žádat předsedu senátu o to, aby jim umožnil vyslechnout svědka (konfrontace v širším smyslu). Účelem ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř. je zajištění bezpečnosti svědka utajením jeho pravých generálií (osobních údajů) v protokole o jeho výpovědi, tzn. chránit jeho identitu tak, aby ji obviněný nemohl při seznamování se se spisem zjistit a eventuálně realizovat hrozící nebezpečí, pro které byl svědek utajen. Bude-li mít obviněný potřebu konfrontace (v širším i užším smyslu) s osobou, která proti němu svědčila, je pro realizaci tohoto práva, rozumí se na konfrontaci, rozhodující především obsah příslušné výpovědi a nikoliv pravá totožnost svědka, který předmětnou výpověď složil. Žádost o konfrontaci, v širším či užším smyslu, jakožto návrh na doplnění dokazování, může být podán již v průběhu vyšetřování, resp. v jeho závěru při seznamování se s výsledky tohoto vyšetřování. Pokud vyšetřovatel této žádosti vyhoví, technicky konfrontaci provede způsobem analogickým, jak je popsán v § 209 tr. ř., tj. způsobem zprostředkovaným. Obviněný poté, co se seznámí s výpovědí svědka, se k ní vyjádří a aniž by se se svědkem setkal tváří v tvář, může mu prostřednictvím vyšetřovatele klást otázky. Tím je obviněnému zaručeno právo dát provést výslech svědka. Uvedený postup, plynoucí z § 209 tr. ř. a použitelný nejen v řízení před soudem, nýbrž i ve stadiu vyšetřování, tak umožňuje výslech svědka, resp. zprostředkovanou konfrontaci, i když jde o svědka v neprospěch či ve prospěch obviněného, jehož totožnost v zájmu jeho bezpečnosti, nebo osoby jemu blízké, třeba utajit. Pokud EÚ v čl. 6 odst. 3 písm. d) výslovně hovoří o právu obviněného dosáhnout předvolání svědků ve svůj prospěch i proti sobě, potom ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř. ničemu takovému nebrání, a o to jde. Ve smyslu citovaného ustanovení 141 1961anonymizovaná osoba svědka již vyslechnutého nevyžaduje jeho předvolání, leda za účelem obviněným navrhované konfrontace, což je možné (viz výklad shora). Stejně tak ani způsob anonymizování osoby svědka podle § 209 tr. ř., z důvodů ochrany jeho bezpečnosti, resp. osob jemu blízkých, nebrání obviněnému (obžalovanému) v tom, aby dosáhl přítomnosti tohoto svědka u hlavního líčení, protože citované ustanovení § 209 tr. ř. s přítomností zmíněného svědka počítá. Pokud se má za to, že § 209 tr. ř. je v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), to vzhledem k důvodům možného vykázání obžalovaného z jednací síně, třeba z pohledu interpretačního zdůraznit následující. Podmínka projednání věci v přítomnosti toho, jehož se věc dotýká, je splněna nejen v případě bezprostřední fyzické přítomnosti obžalovaného u procesního úkonu, ale též tehdy, má-li taková osoba vždy dodatečnou možnost se s průběhem řízení (dokazování) seznámit a vyjádřit se k němu; to je i ratio institutu seznámení se obviněného s výsledky vyšetřování, které celé neprobíhá jen za fyzické přítomnosti obviněného (i když dle citovaného ustanovení § 164 odst. 4 tr. ř. to možné je). Rozšiřuje-li tedy § 209 tr. ř. důvody vykázání obžalovaného z jednací síně, zajišťuje zároveň jeho informovanost o průběhu řízení v jeho nepřítomnosti tím, že po jeho návratu do jednací síně musí být seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky. Striktně doslovný výklad čl. 38 odst. 2 Listiny, tzn. lpění na fyzické přítomnosti obviněného minutu po minutě u každého procesního úkonu, by v řadě případů vedlo k ochromení trestního řízení a ke znemožnění dosažení jeho účelu (§ 1 tr. ř.). Platí to zejména v trestních věcech, kde poškozenými svědky jsou děti (např. pohlavně zneužité). V těchto případech se nepočítá s bezprostřední přítomností obviněného u výslechu, neboť by to znamenalo mnohdy jeho znemožnění. Zároveň však právo obviněného seznámit se alespoň dodatečně s výsledky trestního stíhání, které je proti němu vedeno, zcela omezeno není. Zárukou jeho uplatnění je již zmíněné seznámení se obviněného s výsledky vyšetřování, případně i takový způsob výslechu svědků, který předpokládá § 209 tr. ř. Z hlediska judikatury Evropské komise (dále Komise) k této otázce srov. níže citovaný případ Kurup v. Denmark (11219/84). Možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, jak též předpokládá citovaný článek Listiny, není eliminována anonymizací osobních údajů o svědkovi, neboť obviněný se může seznámit s obsahem výpovědi takovéhoto anonymního svědka a vzít ji v úvahu z hlediska své obhajoby; neznalost generálií svědka, jak již řečeno, není v tomto momentě rozhodující. Ta má ovšem význam z hlediska věrohodnosti svědka, která je rovněž důležitá pro celkovou verifikaci jeho výpovědi, tj. kromě pravdivosti této výpovědi jako takové. Zkoumat, resp. zpochybňovat věrohodnost svědka může potom obviněný, či jeho obhájce, způsobem, který předpokládá již citovaná poslední věta § 209 tr. ř.: "Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky." Otázky adresované anonymnímu svědkovi se mohou tudíž týkat i jeho věrohodnosti, aniž by však byla narušena jeho osobní anonymita, ne tedy pouze předmětu důkazu (skutku). Lze klást např. otázky stran zdravotního stavu svědka, jako předpokladu schopnosti věrohodně svědčit. Institut anonymního svědka tedy neomezuje zcela možnost obžalovaného verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi a tím ani jeho věrohodnost. Bude-li totiž anonymní svědek usvědčen ze lži, stává se tím zároveň nevěrohodným. Přes hledisko pravdivosti lze tak zkoumat i věrohodnost osoby anonymního svědka. Stejně tak lze zpochybňovat jeho věrohodnost, budou-li výše popsaným způsobem (§ 209 tr. ř.) zjištěny jiné okolnosti dotýkající se samotné osoby svědka, aniž by byla narušena jeho anonymita. S výše uvedenými otázkami přítomnosti při projednávání věci, jakož i s možností vyjádřit se ke všem prováděným důkazům úzce souvisejí následující závěry. Podle "Směrnic a principů" přijatých na konferenci expertů o "Ochraně lidských práv při výkonu trestní spravedlnosti ve střední a východní Evropě a v SSSR" : "Žádný protokol o výslechu osoby nebo podobný dokument nemůže být předložen k tíži obviněného jako důkaz v soudním řízení, ledaže obhajoba měla možnost být přítomna při příslušném úkonu." (Repík, B. : Mezinárodní konference o ochraně lidských práv při výkonu trestní spravedlnosti v postkomunistických zemích. Právo a zákonnost, 60, 1992, č. 5 s. 320). Třeba v této souvislosti zdůraznit, že za situace, popsané v § 209 tr. ř., kdy je obžalovaný vykázán z jednací síně, zůstává zde přítomen jeho obhájce. V případě, že obhájce nemá, musí předseda senátu učinit jen taková opatření vhodná k utajení totožnosti svědka, aniž by obžalovaný musel v průběhu jeho výslechu opouštět jednací síň. Obdobně vyznívá i rozhodnutí Komise ze dne 16. 12. 1981 č. 8395/78 ve věci X. v. Dánsko: "Je zásadně důležité, aby obžalovaný byl přítomen při svém procesu při výslechu svědků, ale za výjimečných okolností není porušením čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy, jestliže svědek byl slyšen v nepřítomnosti osoby, proti níž svědectví směřuje, pod podmínkou, že byl přítomen její advokát, pokud advokát mohl při výslechu svědka hájit zájmy obhajoby stejně, jako by to učinil sám obžalovaný." Z jiných principů, shrnutých zástupcem Komise před Soudem ve věci Windisch a týkajících se dokazování svědkem, které vypracovala judikatura, třeba upozornit na následující: Práva obhajoby zpravidla vyžadují, aby obžalovaný měl přiměřenou a dostatečnou možnost popírat svědectví proti němu a vyslýchat nebo nechat vyslýchat svědka v době složení svědectví nebo v pozdějším stadiu řízení. Proces se posuzuje jako celek z toho hlediska, zda proběhl spravedlivě; jednotlivá dílčí práva mohla být porušena, přesto vzhledem k významu důkazů, jichž se porušení týká, vzhledem k ostatním důkazům a celkovému způsobu vedení řízení lze toto považovat za spravedlivé (Repík, B.: Požadavky Evropské úmluvy lidských práv na trestní proces, Bulletin advokacie, 1992, 10. s. 7- 11). Případy Kostowski v. Netherlands a Windisch v. Austria (Kostowski Case, Vol. 166, 1989, Publications of the European Court of Human Rights; Windisch Case, Vol. 186, 1991, tamtéž) znamenaly porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚ nikoliv v tom, že vnitrostátní soudy se opíraly o výpověď anonymního svědka, nýbrž v tom, že tyto, pro výrok soudu stěžejní důkazy již nebylo možné provést při ústním jednání soudu, resp. kdy oba navrhovatelé byli odsouzeni na základě svědectví anonymních svědků, které obhajoba nemohla vyslechnout. Naproti tomu poslední věta napadeného § 209 tr. ř. takovou možnost nabízí, tedy vylučuje případné pochybení, jehož se ve výše uvedených věcech dopustily holandský a rakouský soud, tj. pochybení, která jako taková vyplývají z čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚ. K uvedené problematice se úzce váže následující případ judikovaný Komisí (John Ib Nielsen Kurup v. Denmark, No 11219/1984, European Commission of Human Rights, Decisions and Reports, No 42/1985). Navrhovatelova stížnost se vztahuje k faktu, že identita svědků, kteří figurovali v daném případu, mu nebyla známá, že musel opustit jednací síň, když tito vypovídali a navíc, že byl vyloučen z části jednání, kdy obžaloba prováděla shrnutí případu, které se dotýkalo výpovědi svědků. Navrhovatel tvrdí, že tyto okolnosti porušily jeho právo mít adekvátní čas a podmínky pro přípravu své obhajoby, jak je stanoveno v čl. 6 odst. 3 písm. b) EÚ. Dále trval na tom, že jeho právo obhajovat se sám bylo omezeno v rozporu s čl. 6 odst. 3 písm. c) EÚ. Navíc navrhovatel je toho názoru, že jeho právo vyslýchat svědky, tak jak je zachyceno v čl. 6 odst. 3 písm. d), nebylo dodrženo a nakonec, že se mu nedostalo "fair" procesu, tak jak míní čl. 6 odst. 1 EÚ. Komise namítá, že práva zabezpečená čl. 6 odst. 3 jsou práva obžaloby a obhajoby v obecném slova smyslu. Při určení, zda tato práva byla respektována, není dostačující vycházet jen ze situace, v níž je pouze obžalovaný. Úvaha musí zahrnovat celkovou situaci, ve které má obhajoba prostor pro své uplatnění. Je pravdou, že možnost setkávat se se svým obhájcem je základní částí přípravy jeho obhajoby. Nicméně nemůže být namítáno, že práva na kontakt s obhájcem a konzultace s ním nesmí být podřízena žádnému omezení. Navrhovatelův obhájce byl zavázán rozhodnutím soudu zdržet se diskuse o těch částech výpovědi učiněných svědky A a D, které by mohly vésti k odkrytí jejich identity ve vztahu k obžalovanému-navrhovateli. Žádná omezení nebyla navrhovateli kladena, pokud jde o setkání, korespondenci nebo výměnu informací mezi ním a obhájcem při přípravě řádné obhajoby. Za těchto okolností Komise neshledala žádná fakta, která by omezovala navrhovatelovo právo připravit obhajobu v takovém rozsahu, který by mohl vyústit v porušení čl. 6 odst. 3 písm. b) nebo d) EÚ, jak navrhovatel poukazuje. Pokud se týče navrhovatelovy stížnosti, že musel opustit soudní síň odvolacího soudu, když svědci A a D byli vyslýcháni, Komise považuje za principiální, aby obžalovaný byl přítomen, když svědkové, vypovídající proti němu, jsou vyslýcháni. Komise nicméně akceptovala, že za výjimečných okolností zde mohou být důvody vyslýchat svědky proti obžalovanému v jeho nepřítomnosti, za podmínky, že jeho právník je přítomen. V projednávaném případě byl navrhovatel vyzván, aby opustil soudní síň v době, kdy svědci A a D svědčili proti němu. Dánská vnitrostátní úprava dává předsedovi senátu právo, pokud existují zvláštní důvody, vykázat obžalovaného ze soudní síně, v případě, že by svědek nebo spoluobžalovaný nevypověděl bez zábran, jestliže jinak tato výpověď být získána nemůže. V projednávaném případě, který se týkal mezi jiným vážného drogového zločinu, měl odvolací soud dobrý důvod navrhovatele ze soudní síně vykázat. Nicméně, když navrhovateli-obžalovanému bylo nařízeno opustit soudní síň, jeho obhájce zůstal a měl všechny možnosti v návaznosti na čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚ vyslechnout oba svědky a klást jim otázky. Komise dále zjistila, že zájmy obhajoby mohou být zajištěny stejně dobře navrhovatelovým právníkem jako navrhovatelem samým. Komise proto uzavírá, že požadavky čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚ byly v navrhovatelově soudním případu splněny. Ačkoliv Komise neobjevila prima facie překročení minima práv, tak jak je uvádí čl. 6 odst. 3 EÚ, přesto také zvažovala, zdali okolnosti citované navrhovatelem v průběhu jeho procesu nemohou nicméně vést k závěru, že se mu nedostalo "fair" slyšení, jak mu garantuje čl. 6 odst. 1 EÚ. Jak Evropská komise, tak Evropský soud opakovaně připomínají, že zásada rovnosti zbraní je procedurální rovností obžalovaného a obžaloby a neoddělitelným prvkem "fair" procesu. Nicméně, jak bylo ukázáno shora, toto vše nezabezpečuje obžalovanému právo být přítomen osobně za všech okolností všem procesním úkonům. Proto při úvaze o navrhovatelově stížnosti, jak byla předložena, včetně faktu, že dotyčný musel opustit soudní síň nejen v době výslechu svědků, ale i v době, kdy obžaloba prováděla shrnutí svědeckých výpovědí, nezjistila Komise žádné porušení principu rovnosti zbraní, které by mohlo způsobit, že by se navrhovateli nedostalo "fair" slyšení u odvolacího soudu ve smyslu čl. 6 odst. 1 EÚ. Z toho, co bylo uvedeno, Komise dovodila, že návrh musí být odmítnut jako zřejmě neopodstatněný, ve smyslu čl. 27 odst. 2 EÚ. Z uvedených důvodů prohlásila Komise stížnost za nepřípustnou a nevyhověla jí. 2. Z hlediska naší platné právní úpravy (§ 55 odst. 2 tr. ř.) je podmínkou přípustné anonymizace generálií svědka v protokole o jeho výpovědi hrozba zjevné újmy na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí pro osobu svědka nebo osobě jemu blízké, rozumí se v souvislosti s podáním svědectví. Hrozba zjevné újmy na zdraví musí být zcela evidentní, tj. jako taková prokazatelná, nestačí jakékoliv nebezpečí újmy. Důvodová zpráva k citovanému ustanovení trestního řádu konstatuje, že zejména v souvislosti s objasňováním organizované kriminality se vyskytují případy, kdy osoby vypovídající jako svědci se stávají terčem nátlaku nebo násilných útoků, jejichž cílem je svědka zastrašit a ovlivnit tak jeho odhodlání vypovídat. K ochraně svědků právě v těchto případech se umožňuje utajení jejich osobních údajů. Stejný charakter jako "hrozba zjevné újmy na zdraví" musí mít i "jiné vážné nebezpečí" uváděné jako alternativa. Popsané zákonné předpoklady anonymizace osoby svědka jsou vymezeny poměrně určitě, čímž směřují spíše ke zúženému aplikování tohoto procesního institutu. Pokud by ovšem zákonodárce podmínky utajení svědka zúžil příliš, mohl by zmíněný právní institut vyřadit z jeho aplikace téměř úplně. To je ovšem stěží přijatelné ve světle požadavků uplatňovat i takové důkazní prostředky, které vyžaduje nárůst zejm. organizovaného zločinu a potřeba jeho účinného odhalování. Podmínky utajení totožnosti svědka v hlavním líčení (§ 209 tr. ř.) formuluje zákon následovně: 1. "hrozba újmou na zdraví, smrtí nebo jiné vážné nebezpečí hrozící svědkovi či osobě jemu blízké, plynoucí z podaného svědectví" nebo 2. "potřeba zachovat anonymitu svědka ze závažných důvodů". První předpoklad je formulován obdobně jako v § 55 odst. 2 tr. ř. Rozdíl spočívá pouze v tom, že v souvislosti s hlavním líčením zákon výslovně neuvádí "zjevnou" újmu. Tím je dosah právě této podmínky anonymizace poněkud rozšířen. Proto naopak svědek, utajený podle § 55 odst. 2 tr. ř., je beze zbytku jako takový pokryt i ustanovením § 209 tr. ř. Na druhé straně však naposledy citované ustanovení výslovně uvádí, jako alternativu, hrozbu smrti svědkovi, která je ovšem pokryta též ustanovením § 55 odst. 2 tr. ř., vyložíme-li jej logicky (a minori ad maius). Stejný dosah obou ustanovení, tj. spíše omezující, lze dosáhnout zužujícím výkladem právě § 209 tr. ř., tj. tam uvedené první podmínky anonymizace svědka. Předpoklad druhý je formulován naopak velmi obecně. Takováto úprava zřejmě umožňuje anonymizovat i svědka jiného, než kterého má na mysli § 55 odst. 2 tr. ř. Restrinkce § 209 tr. ř., ve formě uvedeného předpokladu, jsou tedy menší než v případě ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř., čímž vytvářejí příliš velký prostor pro volné uvážení. 3. Důvody rozvedené v bodech 1. a 2. vyúsťují v potřebu trvat na ústavnosti § 55 odst. 2 tr. ř., jakož i § 209 tr. ř.; v tomto druhém případě však jen, jde-li o výše uvedený první předpoklad anonymizace svědka v hlavním líčení ("hrozba újmou..."), jakož i ve zbývající části tohoto naposledy citovaného ustanovení, neboť v ní nejde o otázku utajení svědka. Naproti tomu druhý předpoklad anonymizace svědka ve smyslu § 209 tr. ř. vymezený slovy: "... anebo o svědka, jehož totožnost musí zůstat ze závažných důvodů utajena..." je napadnutelný pro jeho neurčitost a tím i nedostatečnou minimalizaci užívání právě takovéhoto procesního institutu (čl. 1 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 4 Listiny). Proto bylo podle mého názoru třeba návrh skupiny poslanců ohledně zrušení § 55 odst. 2 tr. ř. a § 209 tr. ř. v rozsahu uvedeném v úvodu zamítnout.