Ve věci návrhu na zrušení části ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích 2/1997 účinný od 15.01.1997
| Schválené: | 04.12.1996 |
| Účinnost od: | 15.01.1997 |
| Autor: | Ústavního soudu |
| Oblast: | Zrušení zákona, jiného právního předpisu, interních pokynů a směrnic., Soudní rehabilitace. Mimosoudní rehabilitace. |
| Zobraziť iba vybrané paragrafy: | Zobrazit |
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 4. prosince 1996 v plénu o návrhu M. M.-F. a L. M.-R., podaného spolu s ústavní stížností, na zrušení části ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, takto:
Ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, se v části uvedené za poslední větnou čárkou, znějící "do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona", zrušuje dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.
Odůvodněn
Navrhovatelky podaly s poukazem na ustanoven 74 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, spolu s stavn stžnost proti rozsudku Krajskho soudu v Plzni ze dne 2. května 1996 č. j. 12 Co 199/96-76 nvrh na zahjen řzen podle ustanoven 64 odst. 1 psm. d) citovanho zkona. Svůj nvrh na zrušen ustanoven 5 odst. 5 zkona č. 87/1991 Sb., o mimosoudnch rehabilitacch, v čsti uveden za posledn větnou črkou, znějc "do jednoho roku ode dne činnosti tohoto zkona", odůvodňuj jeho rozporem s člnkem 1 Listiny zkladnch prv a svobod (dle jen "Listina"), zaručujcm rovnost v prvech, neboť zakld faktickou nerovnost oprvněnch osob a připoušt, aby stejn nroky oprvněnch osob byly uspokojovny odlišně. Podle nzoru navrhovatelek zkon m nyn podobu odnmajc mu logick smysl. Stav totiž formlně všechny oprvněn osoby na stejnou roveň a obsahuje i konkrtn ustanoven o prvu těch oprvněnch osob, kter uplatnily sv nroky později, domhat se vydn čsti věci proti těm, kterm v mezidob byly již vydny. V přpadě osob oprvněnch vzhledem k stavnmu nlezu, publikovanmu pod č. 164/1994 Sb., však nelze tohoto ustanoven spěšně použt, neboť v jejich přpadě zkonem poskytnut lhůta skončila dřve, než jim vůbec začala běžet. Dosavadn text zkona zpochybňuje i samotn smysl zkona o mimosoudnch rehabilitacch, protože vede ke zdvojnsoben npravy křivd. Jednou v podobě vydn nemovitosti "in natura", podruh pak v nhradch poskytnutch sttem těm oprvněnm osobm, kterm nemovitosti již fakticky nelze vydat. Tento postup by byl na jmu sttu i občanů jako daňovch poplatnků.
Poslaneck sněmovna Parlamentu Česk republiky ve vyjdřen ze dne 22. řjna 1996 podepsanm jejm předsedou ing. Milošem Zemanem uvedla, že soulad zkonnho řešen s stavn garanc zkladnch prv a svobod je nutno posoudit zejmna s ohledem na dobu, ve kter byl zkon přijat. Zkonodrn sbory jednaly v přesvědčen, že zkon č. 87/1991 Sb. byl přijat v souladu s stavou a našm prvnm řdem a je na stavnm soudu, aby posoudil stavnost tohoto zkona a vydal přslušn rozhodnut.
Ze spisu Pl. S 3/94 stavnho soudu bylo zjištěno, že zkon č. 87/1991 Sb. byl schvlen potřebnou většinou poslanců Federlnho shromžděn dne 21. března 1991, byl podepsn přslušnmi stavnmi činiteli a byl řdně vyhlšen. Citovan zkon, jehož napaden ustanoven 5 odst. 5 nebylo novelizovno, byl tedy přijat a vydn v mezch stavou stanoven kompetence a stavně předepsanm způsobem ( 68 odst. 2 zkona č. 182/1993 Sb.).
Z nlezu plna stavnho soudu ze dne 12. července 1994 sp. zn. Pl. S 3/94 (č. 164/1994 Sb.) stavn soud zjistil, že jm dnem 1. listopadu 1994 byly zrušeny
1. v ustanoven 3 odst. 1 zkona č. 87/1991 Sb., o mimosoudnch rehabilitacch, ve zněn zkonů jej měncch a doplňujcch, čst věty za (druhou) črkou ve slovech "a m trval pobyt na jejm zem" a v ustanoven 3 odst. 4 thož zkona, ve zněn zkonů jej měncch a doplňujcch (před činnost zkona č. 116/1994 Sb. označenm jako odstavec 2), čst věty ve slovech "a maj trval pobyt na jejm zem",
2. v ustanovench 5 odst. 2 a odst. 4 zkona č. 87/1991 Sb., o mimosoudnch rehabilitacch, ve zněn zkonů jej měncch a doplňujcch, slova "ode dne činnosti tohoto zkona".
Citovan nlez stavnho soudu se tedy nedotk ustanoven 5 odst. 5 zkona č. 87/1991 Sb., podle něhož, byla-li věc vydna, mohou osoby, jejichž nroky uplatněn ve lhůtě uveden v odstavci 2 nebyly uspokojeny, tyto nroky uplatnit u soudu vůči osobm, kterm byla věc vydna, do jednoho roku ode dne činnosti tohoto zkona. Takto vznikla situace, že osoby, kterm byl uvedenm nlezem stavnho soudu přiznn status oprvněnch osob, nemohou již svůj nrok vyplvajc z ustanoven 5 odst. 5 zkona uplatnit, ať již vůči povinnm osobm podle ustanoven 5 odst. 2 zkona, tak i u soudu vůči osobm, kterm byla věc vydna ( 5 odst. 5 zkona). Jinmi slovy, rozšřen okruhu osob oprvněnch domhat se vydn věci podle ustanoven 5 odst. 5 zkona č. 87/1991 Sb. nezměnilo nic na diskriminaci těch osob, jejichž nrok již nemůže bt uspokojen vzhledem ke lhůtm uvedenm v citovanm ustanoven.
Pokud jde o otzku zrušen uveden lhůty, o kterou v projednvan věci jde, přidržuje se stavn soud argumentace obsažen v nlezu plna stavnho soudu ze dne 13. prosince 1995 sp. zn. Pl. S 8/95. Jak se v tomto nlezu konstatuje, "pokud je existence prva spojena se lhůtou, v přpadě zjištěn, že prvo bylo omezeno nestavnm způsobem, je nutno odstranit i překžku, kter by brnila v jeho stavnm uplatněn". V tto souvislosti považuje však stavn soud za nezbytn vypořdat se i s otzkou tzv. nabytho prva a rovněž i s otzkou retroaktivity. To proto, že osoby, kterm byla věc vydna, nejsou identick s povinnmi osobami podle 4 zkona č. 87/1991 Sb., neboť jde ve skutečnosti o oprvněn osoby, jejichž nroky již byly uspokojeny. Samotn zkon č. 87/1991 Sb., ve zněn pozdějšch předpisů, počtal tedy v ustanoven 5 odst. 5 s možnost kolize zjmů vce oprvněnch osob, jejž podstatou je to, že nroky pouze některch z osob, oprvněnch podle tohoto zkona, budou uspokojeny, zatmco nroky jinch osob uspokojeny nebudou. Tuto kolizi mezi stavně zaručenou rovnost a faktem, že věc již byla vydna někter z oprvněnch z osob, řeš tento zkon vslovnm zakotvenm oprvněn neuspokojench oprvněnch osob uplatnit svoje nroky vůči uspokojenm oprvněnm osobm u soudu, a to v jednoročn prekluzivn lhůtě. Tak uspokojen oprvněn osoby ocitaj se v procesu aplikace zmněnho zkona zcela neodvratitelně v pozici očekvn, že v přpadě zmněn kolize budou vystaveny evidentnmu riziku redukce rozsahu jejich, již uspokojenho, nroku. To, že zkonodrce uspokojen oprvněn osoby tomuto riziku změrně vystavil, je podle nzoru stavnho soudu zcela namstě, neboť se tak děje zcela v souladu s čelem zkona, sledujcho zmrněn nsledků majetkovch a jinch křivd z obdob let 1948 - 1989, a tendenc dt průchod stavnmu principu rovnosti a umožnit všem oprvněnm osobm uspokojen jejich nroků v rozsahu, jak jim ze zkona přsluš, a to lhostejno, že některm z nich byla již věc vydna. Zmněn čel a tendence zkona č. 87/1991 Sb., ve zněn pozdějšch předpisů, představuj natolik vznamn dominanty, že v jejich světle dovolvn se nabytch prv či principů retroaktivity, a to tak vzhledem k již uvedenm pozicm očekvn uspokojench oprvněnch osob, vystavench zkonem pro ně nepřznivmu riziku kolize se zjmy neuspokojench oprvněnch osob, se jev jako nepřpadn. Bylo-li by možno v tto souvislosti vůbec uvažovat o tzv. nabytch prvech, neboť pojmově jde spše o prva nově konstituovan, nově proto, že se tak děje předevšm na zkladě jinch hmotněprvnch předpisů, potom je zde patrně namstě argument, že již v době jejich konstituovn měla prva těchto oprvněnch osob vzhledem k možnosti zkonem předvdan kolize se zjmy dalšch oprvněnch osob "rizikov" podtext, jinmi slovy, tyto oprvněn osoby musely nutně počtat s nsledky uvedenmi v ustanoven 5 odst. 5 zkona. Proto zde obdobně neobstoj ani nmitka retroaktivity, neboť nroky uspokojench oprvněnch osob při existenci citovanho ustanoven 5 odst. 5 zkona byly přiznvny za "asistence" zkonn podmnky, že rozsah uspokojen těchto nroků bude redukovn v přpadě jejich kolize s nroky neuspokojench oprvněnch osob.
stavn soud m proto za to, že nvrh na zrušen 5 odst. 5 zkona č. 87/1991 Sb. v čsti uveden za posledn větnou črkou, znějc "do jednoho roku ode dne činnosti tohoto zkona", je důvodn pro vytkan rozpor s ustanovenm člnku 1 Listiny zaručujcm rovnost v prvech. Podle nzoru stavnho soudu je však nvrh důvodn i pro rozpor s člnkem 1 stavy Česk republiky, kter prohlašuje Českou republiku za prvn stt založen na ctě k prvům a svobodm člověka, s člnkem 3 odst. 1 Listiny zakazujcm diskriminaci v oblasti zkladnch prv a svobod, s člnkem 4 odst. 2 Listiny stanovcm zsadu, že meze zkladnch prv a svobod mohou bt za podmnek stanovench Listinou upraveny pouze zkonem, s člnkem 4 odst. 3 Listiny určujcm, že zkonn omezen zkladnch prv a svobod mus platit stejně pro všechny přpady splňujc stanoven podmnky, jakož i z dalšch důvodů konstatovanch v nlezech plna stavnho soudu sp. zn. Pl. S 3/94 a Pl. S 8/95.
Ze všech uvedench důvodů stavn soud nvrhu vyhověl a ustanoven 5 odst. 5 zkona č. 87/1991 Sb. v čsti uveden za posledn větnou črkou, znějc "do jednoho roku ode dne činnosti tohoto zkona", podle ustanoven 70 odst. 1 zkona č. 182/1993 Sb. zrušil, a to dnem vyhlšen nlezu ve Sbrce zkonů.
Zrušenm již konstatovan čsti ustanoven 5 odst. 5 zkona č. 87/1991 Sb. se dosud neuspokojenm oprvněnm osobm otevr cesta k uplatněn nroku zakotvenho v tomto ustanoven. Je přitom na zkonodrci, aby uvedl prvn pravu do takovho stavu, aby bylo evidentn, že tento nrok mohou uplatnit pouze ty osoby, kterm to zrušen čst citovanho ustanoven dosud neumožňovala, stanovil novou tmto nlezem vypuštěnou lhůtu a umožnil vypořdat se se situacemi, jak nastanou v důsledku toho, že v mezidob od vydn věci do současnosti došlo již k převodu nebo přechodu věci na jin osoby.
Odlišná stanoviska 1. Odlišné stanovisko soudce JUDr. Zdeňka Kesslera Nález podle odůvodnění má odstranit nerovnost mezi účastníky restitučního procesu a umožnit osobám, kterým bylo nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 3/94 přiznáno (dodatečně) postavení oprávněné osoby, uplatnit v nově založené lhůtě své nároky vůči osobám, kterým byla věc již dříve (v období od r. 1992) vydána. Tím, že směřuje proti principu nerovnosti (diskriminace) mezi původními a nově (dodatečně) konstituovanými oprávněnými osobami, zpochybnil nález jiné nepřehlédnutelné základní principy právního řádu, a to jak zásadu stability, tak ochranu vlastnictví. Zákonodárce v ust. § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, stanovil (zřejmě z důvodů administrativně technických) jednoroční prekluzivní lhůtu od účinnosti zákona, v níž se mohl svého nároku domáhat u soudu ten, jehož uplatněné nároky nebyly uspokojeny, vůči tomu, jemuž byla věc vydána. Uplynutím této jednoroční lhůty bylo vlastnictví (obnovené nebo nově konstituované) fixováno a vlastník byl oprávněn ke všem dispozicím s vlastnickým právem spojeným (převod, přestavba, demolice, zástavba apod.). Nelze se ztotožnit s odůvodněním nálezu, že ustanovení § 5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. má "rizikový" podtext a že je tedy možno do vlastnických práv toho, komu byla věc vydána, kdykoli zpětně nebo i v budoucnu zasáhnout proto, aby byla odstraněna nerovnost účastníků. Restituční zákony, včetně zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se snaží o zmírnění následků některých křivd (§ 1 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.). V případech, kdy není možná naturální restituce, upravují zákony náhradu vyplacením finančního odškodnění státem. Tento postup však nález odmítá s poukazem na to, že byl byl "na újmu státu i občanů jako daňových poplatníků a vedl by ke zdvojnásobení nápravy křivd". Tento názor je však v rozporu se závěrem odůvodnění nálezu, v němž se požaduje po zákonodárci, aby úpravou zákona "umožnil se vypořádat se situacemi, jaké nastanou v důsledku toho, že v mezidobí od vydání věci do současnosti došlo již k převodu nebo přechodu věci na jiné osoby". Takovou dodatečnou úpravu by zřejmě vyžadovaly i případy, kdy věc zanikla (demolice, asanace) nebo přestavbou ztratila původní charakter a vznikla věc nová. Nález tedy - při zpochybnění zásady stability právního řádu, ochrany vlastnických práv - přehlédnutím principů restitučních zákonů i vůle zákonodárce umožňuje sice domáhat se formálně svých nároků osobám splňujícím dodatečně podmínku oprávněných osob vůči těm, jimž byla věc dříve vydána, ale do doby, než budou nově upraveny shora zmíněné případy (převod, přechod, zánik věci apod.), nebude možno o takovém nároku rozhodnout. 2. Odlišné stanovisko soudce JUDr. Vladimíra Paula Učiněné závěry, týkající se lhůty v § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nejsou přesvědčivé a neumožňují současný právní stav označit za protiústavní. Neposkytují tedy podklady k rozhodnutí o nutnosti a oprávněnosti zrušit napadené ustanovení zákona. Hlavní váha argumentace, odůvodňující zrušující rozhodnutí Ústavního soudu, spočívá na čl. 1 Listiny základních práv a svobod, který svou obecnou charakteristikou konstatuje, že lidé jsou si rovni v důstojnosti i v právech. Tohoto textu je pak používáno takovým způsobem, jako by z nálezu mělo vyplynout, že rovnost v právech znamená stejné postavení pro všechny stejné výhody všech či stejná uplatnění oprávněných osob v rámci restitučního zákona, jako v tomto konkrétním případě. Zcela se opomíjí skutečnost, že takovéto ústavní zásady jsou v daném případě konkretizovány a aplikovány v jednotlivých, na Ústavu navazujících zákonech a specifikují konkrétní práva a povinnosti občanů. To ostatně platí obecně i pro další zásady, jichž se odůvodnění dovolává, ať již jde o čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod či čl. 1 Ústavy ČR. Takovou konkretizaci představují i restituční zákony, které byly v ČR (ČSFR) vydány a jsou v platnosti. Ony samy však zdůrazňují, že jde jen o zmírnění škod a křivd, které byly občanům protiprávně způsobeny v uplynulých 50 letech. Jejich cílem nebylo, podle úmyslu zákonodárců v zákonech vyjádřených, nahradit veškerou újmu, která vznikla, nýbrž stanovit kritéria pro provádění restitucí v konkrétních případech za konkrétních podmínek. Dovolávat se za těchto okolností rovnosti osob, kterým byl majetek odňat, je nepředstavitelné. Zákonodárce měl nepochybně právo upravit otázky restituce způsobem, jehož realizaci považoval za možnou. Stát jako člen mezinárodního společenství měl a má možnost s přihlédnutím k zásadním politickým a ekonomickým změnám nepřikročit vůbec k restitucím státního majetku, jak to ostatně učinily i některé státy, které se ocitly v obdobné situaci. Stejně tak pro něj neplyne povinnost uhradit veškeré škody a vrátiti bezpodmínečně veškerý majetek, který jeho předchůdce v uplynulých letech neoprávněně získal a jím disponoval. Z toho vyplývá, že zákonodárce měl možnost stanovit kritéria i rozsah restitucí rozdílně pro určité okruhy oprávněných osob i rozsah povinností pro osoby povinné, což také učinil. Připouští to i nález Ústavního soudu ČSFR (sp. zn. Pl. ÚS 22/92 z 8. 10. 1992, č. 11 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR), který uvádí, že pro určité obory mohou speciální normy stanovit zvláštní kritéria rovnosti, která ze všeobecného principu neplynou, protože aplikaci zásady rovnosti nejsou stanoveny tak přesné meze, aby vylučovaly jakékoliv volné uvážení těch, kteří je aplikují. Tento nález dále zdůrazňuje, že při relativní rovnosti, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy, nemá jednotlivec právo, aby stát odstranil všechny faktické nerovnosti, nýbrž jen, aby v mezích svých možností odstranil neodůvodněné rozdíly. V případě restitučních zákonů však práva jednotlivců nebyla konstituována na principu rovnosti, právě naopak samy restituční zákony vyzdvihují, že jsou zaměřeny jen na zmírnění následků některých křivd, k nimž došlo v předchozí historické etapě, a tím deklarují, že osobám, které uplatní na základě těchto zákonů určité nároky, budou takové nároky uspokojeny státem, který převzal řízení věcí veřejných po "sametové revoluci", jen v zákonem stanovené míře, v rozsahu možnosti státu a podle konkrétních podmínek případu. Rovnost osob, uplatňujících nároky, ze zákonů nevyplývá a s přihlédnutím k výše uvedeným důvodům ani vyplývat nemohla ani nemůže, přičemž důvody rozdílů při uspokojování nároků oprávněných osob pak naopak ze zákonů jasně vyplývají. Tím by bylo možno zakončit toto odlišné stanovisko, protože není pochyby, že protiústavnost napadeného ustanovení není dána a návrh na jeho zrušení měl být zamítnut. Nelze však opomenout, že vypuštěním slov "do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona" z § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. došlo k hlubokému zásahu do práv občanů. Je třeba se zmínit aspoň o některých z nich, jež představují důvody proti zrušení zmíněného ustanovení zákona: 1. Odůvodnění nálezu se opírá o výklad ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. v jeho původním znění, které nedoznalo změny ani v důsledku nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 8/95: "Byla-li věc vydána, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v odst. 2 nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým věc byla vydána, do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona." V tomto výkladu se uznává, že v uvedeném textu je zakotveno oprávnění neuspokojených oprávněných osob uplatnit svoje nároky vůči uspokojeným oprávněným osobám u soudu, a to v jednoroční prekluzivní lhůtě. V dalším však dospívá k ničím nepodloženým závěrům, že uspokojené oprávněné osoby se ocitají v procesu aplikace zákona č. 87/1991 Sb. (tedy kdykoliv bez ohledu na prekluzivní lhůtu) zcela neodvratitelně v pozici očekávání, že v případě kolize mezi ústavně zaručenou rovností a faktem, že věc byla vydána některé z oprávněných osob, budou vystaveny evidentnímu riziku redukce rozsahu jejich již uspokojeného nároku. Údajně zákonodárce uspokojené oprávněné osoby tomuto riziku vystavil záměrně, aby mohl dát průchod ústavnímu principu rovnosti a zmírnit křivdy, které zákon blíže určuje. Je tedy vyslovena domněnka, avšak vzhledem ke zmíněné prekluzivní lhůtě zcela bezdůvodná, že práva uspokojených oprávněných osob měla v sobě "rizikový podtext", tj. tyto osoby musely nutně počítat s následky uvedenými v ustanovení § 5 odst. 5 zákona, a popírá se i námitka retroaktivity, neboť nároky uspokojených oprávněných osob byly při existenci tohoto zákonného ustanovení údajně přiznávány za "asistence" zákonné podmínky, že rozsah uspokojení bude redukován v případě kolize s nároky neuspokojených oprávněných osob. Zrušení citovaného ustanovení zákona však přineslo účinky, o nichž odůvodnění samo nepojednává. Oprávněné osoby, kterým byly k restituci určené věci vydány od r. 1991, resp. od účinnosti restitučních zákonů do té doby, byly postaveny do situace, kdy jejich vlastnictví pro nedostatek právní úpravy i neúplnost zdůvodnění je nyní zpochybněno, přestože bylo nabyto na základě zákona a v dobré víře. Retroaktivita nálezu byla v odůvodnění označena za nepřípadnou a tedy vzhledem k účelu a tendenci restitučního zákona za nevýznamnou, to zcela bez ohledu na právní jistotu občana. Zásada "účel světí prostředky" tedy ještě nevyšla z užívání. 2. Odůvodnění se opomenulo vypořádat s právními problémy, které výše zmíněná úprava § 5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. s sebou přinesla. V prvé řadě je třeba vycházet z toho, že věci, v tomto případě nemovitosti, které byly řádně vydány podle uvedeného zákona oprávněné osobě, nabyla tato osoba do vlastnictví podle § 47 občanského zákoníku právní mocí registrace písemné smlouvy, příp. došlo k převodu vlastnictví pravomocným rozsudkem podle § 161 o.s.ř., resp. intabulací podle pozdějších předpisů. Tato osoba, jejíž nárok na restituci byl takto uspokojen, se stala vlastníkem a zákon nemá jiné ustanovení, z něhož by vyplynulo, že její postavení vlastníka může být jakýmkoliv způsobem ohroženo, leda vyvlastněním za náhradu, ve veřejném zájmu. Ani z § 5 odst. 5 zákona v původním znění nelze odvodit, že osoba, jejíž nároky nebyly uspokojeny, může požadovat u soudu vydání věci již jednou vydané, ale hovoří jen o uplatnění nároku vůči osobám, kterým byla věc vydána, tedy zřejmě o nároku na vyrovnání, ale nikoliv na vydání, a toto uplatnění navíc váže na jednoroční prekluzivní lhůtu. V souvislosti s uvedenou prekluzivní lhůtou vznikl nepochybně i výklad, že se zde vytváří jakési vlastnictví dočasné, podmíněné, prozatímní nebo jakási obdoba právního institutu hereditas iacens. I když restituční zákony jsou právem pokládány za leges speciales a upravují pro konkrétní případy vznik nebo i zánik vlastnictví, nelez mít za to, že mění obsah pojmu vlastnictví v rozsahu právě uvedeného výkladu a dostávají se tak do rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Pokud tedy odůvodnění hovoří zcela obecně a nevyhraněně o evidentním riziku redukce uspokojeného nároku, nevzalo výše uvedený právní problém v úvahu. 3. Odůvodnění opomenul,o při své konstrukci nerovnosti oprávněných osob reagovat na uplatnění § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle něhož práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Takovými právními vztahy jsou nepochybně všechny registrované smlouvy, týkající se vydání věci nebo rozhodnutí soudů o jejich vydání a nemohou být uvedena v pochybnost pouhou domněnkou existence rizika redukce rozsahu jednou již uspokojeného. 4. Zákonodárce i v restitučních zákonech respektoval vlastnictví k majetku fyzických osob, které jej nabyly v dobré víře ze státního majetku nikoliv protiprávním způsobem. Takové osoby se nestaly povinnými osobami ve smyslu zákona a v takových případech nebyl majetek vydán původnímu vlastníku a byla mu poskytnuta náhrada např. podle § 13 zákona o mimosoudních rehabilitacích. V této souvislosti zvlášť vyniká nepřiměřenost současného nálezu, protože zákon sám pamatuje na případy, kdy státem neoprávněně získaný majetek nebude možno vydat, ať již byl zastavěn, přestavěn či vydání bylo jinak znemožněno, např. ustanovením o nevydávání pozemků pod rekreačními chatami apod. Je proto protismyslné vyvolávat v život právní úpravu, která zavádí zpětnou účinnost zákona a může se projevit v praxi jako protiústavní, když zákon sám má ustanovení pro řešení takových případů. 5. Odůvodnění se sice odvolalo na nálezy pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/94 a Pl. ÚS 8/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1., č. 38 a sv. 4., č. 83), ale nereagovalo na skutečnost, že při rušení některých ustanovení napadeného § 5 cit. zákona plénum Ústavního soudu nedospělo k závěru, že na jeho obsahu je třeba cokoliv měnit. V této souvislosti se nelze odvolávat na to, jak to činí odůvodnění, že zrušení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. nebylo navrhováno. Podle § 78 odst. 2 v souvislosti s § 64 odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb. může řízení o zrušení zákona nebo jeho části zahájit i plénum Ústavního soudu, pokud v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti dospěje k závěru, že ustanovení zákona nebo jeho jednotlivé části, jejichž uplatněním nastala příslušná skutečnost, je v rozporu s ústavními zákony. Z toho je nutno odvodit nikoliv nevnímavost nebo nepozornost Ústavního soudu, ale skutečnost, že Ústavní soud, když podrobně analyzoval § 5 cit. zákona pro potřebu tehdejšího rozhodnutí, neshledal jeho rozpor s čl. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto ani k projednání takové otázky již tehdy nepřistoupil. 6. Závěrem je třeba konstatovat, že odůvodnění neobsahuje přesvědčivé důvody o tom, že v ústavní stížnosti šlo o zásah do práv stěžovatelek z titulu aplikace napadeného usnesení zákona a že je dán důvod, aby se plénum Ústavního soudu návrhem na zrušení napadeného ustanovení vůbec zabývalo. Dovolání se podstatného přesahování významu ústavní stížnosti nad vlastními zájmy stěžovatelek jako důvodu projednání v tomto případě nemá oporu v zákoně. Rozhodnutí obecných soudů odpovídalo právnímu stavu věcí a pokud by nebylo právní moci a obsahovalo závěr, že nelze vydat, mělo své pokračování již předurčeno v restitučním zákoně, konkrétně v § 13 zák. č. 87/1991 Sb., který s takovými případy po celou dobu realizace restitučního zákona počítal a ještě počítá. 3. Odlišné stanovisko soudce JUDr. Vlastimila Ševčíka Materie, jíž se nález Ústavního soudu zabývá v této věci, je obdobná, ne-li v podstatných bodech totožná s tou, která byla již dříve předmětem rozhodování Ústavního soudu ve věcech Pl. ÚS 3/94 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, č. 38) a Pl. ÚS 8/95 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 83); protože proti nálezům přijatým v oněch věcech vyjádřil jsem svá odlišná stanoviska a protože ani v mezidobí nenastaly takové okolnosti, které by mne nutily ke změně názoru, na své dřívější odůvodnění se odvolávám a s odkazem na to, co bylo řečeno již dříve, dodávám: Odůvodnění většinově přijatého nálezu pokouší se námitky retroaktivity nálezem vzniknuvší, případně námitky zásahu do již nabytých práv, překlenout výkladem, jehož těžiště spočívá v poněkud neurčitém rozlišování práv nabytých a "práv nově konstituovaných"; z této konstrukce pak pro "rizikový podtext" nově nabytého práva za "asistence" zákonné redukce, plynoucí z vydané (a oprávněnou osobou již ex lege nabyté) věci, zpětné důsledky z nálezu plynoucí odmítá. Tato konstrukce vyvolává dojem, jakoby důsledkem uvažovaného nálezu měl být nárok na věcné plnění, tj. zřejmě nárok na příslušný ideální spoluvlastnický podíl k nemovitosti stran níž - co do rozhodnutí obecného soudu - byla podána ústavní stížnost. Jak naznačenou konstrukci, tak i její zdůvodnění nepokládám za ústavně souladné. Předně - pokud jde o "práva nově konstituovaná", z nichž nález jako ze základu vychází - nespatřuji nijaký rozumný důvod pro podobné rozlišování, a to mimo jiné již proto, že i práva (na základě jiných hmotněprávních předpisů) "nově konstituovaná" nelze - v daných souvislostech - chápat jinak, než jako práva (již vskutku) nabytá, a to se všemi důsledky, které z toho plynou, a bez ohledu na jakýkoli "rizikový podtext" či "asistenci zákonné podmínky". Oprávněná osoba, jestliže jí v režimu zákona č. 87/1991 Sb. byla věc vydána, bez jakéhokoli omezení k vydané věci nabyla (ex lege) právo vlastnické, mimo jiné také proto, že jiný (ať odkládací, ať rozvazovací podmínkou omezený) způsob nabytí vlastnického práva k vydané věci v uvažovaném režimu ani zákon, ani doktrína neznají; nelze proto - podle mého přesvědčení a v souladu s odlišným stanoviskem JUDr. Paula - nároky neuspokojených (a jinak oprávněných) osob chápat jinak, než jako nárok na peněžité plnění, nadto důvodně - pro nezbytný požadavek právní jistoty - omezený krátkou prekluzivní lhůtou (nálezem nyní zrušenou), jejíž důvodnost a okolnosti, za nichž byla přijata, jsem vyložil v předchozích odlišných stanoviscích; jeví se mi proto odkaz odůvodnění nálezu na ústavně zaručenou rovnost v právech jako nepřípadný a nález sám - především pro průlom do právních vztahů založených dnes již před delší dobou zákonem a - též i z důvodů vyložených již dříve - jako ústavně problematický. Nejen z důvodů vyložených v odlišném stanovisku ve věci Pl. ÚS 8/95 pokládám také apel na zákonodárce obsažený v posledním odstavci nálezu rovněž za problematický, v současné době též i pro značný legislativní tlak na společensky významnější problémy; lze se proto obávat, že nadto praxe obecných soudů bude zatížena novou komplikovanou agendou (v případech zastavení nemovitostí, jejich zcizení, přestavby apod.), s jejímiž problémy se bude moci jen obtížně vyrovnávat. Mám proto za to, že návrh v této věci podaný stěžovatelkami v souvislosti s ústavní stížností proti rozhodnutí obecného soudu měl být zamítnut. 4. Odlišné stanovisko soudce JUDr. Pavla Varvařovského Nález, pokud jde o zrušení lhůty, se přidržuje argumentace, obsažené v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 8/95. Vzhledem k tomu, že jsem již k tomuto nálezu uplatnil odlišné stanovisko a neshledávám důvody pro jeho změnu, nezbývá mi, nežli zopakovat jeho podstatné body. Posláním Ústavního soudu je kontrola ústavnosti, což znamená, že Ústavní soud má pouze rušit neústavní právní předpisy, případně jejich části, není však jeho úkolem reparovat následky nastalé tím, že došlo ke zrušení neústavní podmínky pro vznik nároku. V opačném případě se Ústavní soud staví do role, která mu nepřísluší a dosti dobře ani příslušet nemůže. Pokud preambule Ústavy a její článek 1 deklarují Českou republiku jako demokratický právní stát, pak tato zásada, alespoň dle mého soudu, vyžaduje, aby Ústavní soud respektoval status moci zákonodárné. V moderním státě lze sice připustit určité přesahování jednotlivých složek moci, v žádném případě však nemůže dojít k narušení rovnováhy mezi nimi. Úkolem Ústavního soudu by proto mělo být, aby o zachování této rovnováhy co nejúzkostlivěji dbal. Rušení lhůt zásady právního státu narušuje, a to především tím, že významným způsobem zasahuje do právních jistot fyzických i právnických osob. Z výše uvedených důvodů mám proto za to, obdobně jako ve věci Pl. ÚS 8/95, že návrh na zrušení části ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, měl být zamítnut.