Ve věci návrhu na zrušení části ustanovení § 3 odst. 1 a části ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů 185/1997 účinný od 21.08.1997
| Schválené: | 04.06.1997 |
| Účinnost od: | 21.08.1997 |
| Autor: | Ústavního soudu |
| Oblast: | Zrušení zákona, jiného právního předpisu, interních pokynů a směrnic., Právo vlastnit majetek., Zmírnění následků majetkových křivd. "Restituce"., Soudní rehabilitace. Mimosoudní rehabilitace. |
| Zobraziť iba vybrané paragrafy: | Zobrazit |
1. Podle čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod "zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice" (přičemž dle čl. 42 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. se jedná o státní občanství České republiky a území České republiky). Čl. 11 odst. 2 Listiny je tudíž speciálním ustanovením k ústavnímu principu rovnosti všech subjektů ohledně nabývání a ochrany vlastnického práva (příkladem jeho promítnutí do právního řádu je ustanovení § 17 zákona č. 219/1995 Sb., devizového zákona). Je to právě čl. 11 odst. 2 Listiny, jenž vytváří pro zákonodárce ústavní prostor omezení okruhu oprávněných osob v restitučním zákonodárství.
Návrh se zamítá.
Odůvodněn
I.
Navrhovatel podal stavn stžnost proti rozsudku Krajskho soudu v Praze ze dne 30. ledna 1996 č. j. 20 Co 751/95-44, ve spojen s rozsudkem Okresnho soudu Praha-zpad ze dne 4. řjna 1995 č. j. 4 C 352/95-27, jimiž byla zamtnuta jeho žaloba na vydn domu č. p. 363 se stavebn parcelou č. p. 459, garže se stavebn parcelou č. p. 460 a zahrady č. p. 462, vše v katastrlnm zem V., s odůvodněnm, že stěžovatel neprokzal sttn občanstv Česk republiky a nesplnil tak jednu z podmnek zkona č. 87/1991 Sb., o mimosoudnch rehabilitacch, ve zněn pozdějšch předpisů. Současně stěžovatel podal nvrh na zrušen ustanoven vyjdřenho v 3 odst. 1 zkona č. 87/1991 Sb., ve zněn pozdějšch předpisů, slovy "pokud je sttnm občanem Česk a Slovensk Federativn Republiky" a ustanoven vyjdřenho v 3 odst. 4 uvedenho zkona slovy "pokud jsou sttnmi občany Česk a Slovensk Federativn Republiky".
Na odůvodněn svho nvrhu na zrušen citovanch ustanoven zkona o mimosoudnch rehabilitacch uvedl, že stavn soud již v nlezu ze dne 12. července 1994, kterm byla v zkoně č. 87/1991 Sb., ve zněn pozdějšch předpisů, zrušena podmnka trvalho pobytu, dospěl k zvěru, že ze slov preambule zkona nelze dovodit "prostor pro vyloučen určitch subjektů z okruhu těch, kter znaky některho restitučnho titulu napln", tedy ani pro vyloučen osob bez sttnho občanstv. Stejně tak, uvd stěžovatel, plat i nadle zvěr stavnho soudu, že "mezi definic pojmu oprvněn osoby podle 3 odst. 1 a 4 napadenho zkona a textem i smyslem jeho preambule nen souladu", neboť, pokračuje stěžovatel, aby text zkona byl skutečně naplněnm preambule, je třeba zrušit i podmnku sttnho občanstv. Dle ve sv stavn stžnosti připustil, že čl. 11 odst. 2 Listiny zkladnch prv a svobod (dle jen "Listina") sice umožňuje, aby zkon stanovil, že určit věci mohou bt pouze ve vlastnictv občanů nebo prvnickch osob se sdlem v Česk a Slovensk Federativn Republice, přičemž občanem se podle čl. 42 odst. 1 Listiny rozum sttn občan Česk republiky, toto omezen však neplat obecně, ale jen ohledně určitch v zkoně vymezench věc. V přpadě střetu mezi takovou pravou, uvd dle stěžovatel, a proklamovanou vůl sttu napravit nejzvažnějš majetkov křivdy mus mt ve sttě, kter se prohlašuje za prvn stt, přednost napraven spchanch křivd. V tto souvislosti poukzal zejmna na čl. 1 stavy Česk republiky (dle jen "stava") a rovnost v prvech dle čl. 1 Listiny. V dalšch vvodech svho nvrhu zdůraznil, že osoby, kterm podmnka sttnho občanstv brn v časti na restituci, o svůj majetek přišly stejnm způsobem jako osoby splňujc podmnky zkona, když v obou přpadech jde o stejnou křivdu. Každ rozdělovn m potom dle stěžovatele diskriminačn charakter a odporuje tak čl. 3 odst. 1 Listiny. Uveden diskriminačn charakter napadench čst ustanoven je dle stěžovatele zřejm zejmna z toho, že de facto jedinm rozdlem mezi osobami, kter podle současn pravy nrok na restituci maj, a těmi, kter tento nrok nemaj, je jen to, v jak zemi se rozhodly tyto osoby samy, popřpadě jejich rodiče žt pot, co odešly z komunisty ovldanho Československa. Dle se ve sv stavn stžnosti zabval problematikou našich občanů žijcch na zem USA, kde se zsknm občanstv Spojench sttů americkch je spojena ztrta občanstv dřvějšho, což je dle stěžovatele v demokratickm sttě nemysliteln připisovat k tži dotčench osob. V tto souvislosti tak poukzal na vznam československ emigrace žijc v USA, kterou označil za hybnou slu obou vlečnch odbojů včetně finančn vpomoci. Pot ve sv stavn stžnosti poukzal na to, že jeho rodina i v době ohrožen republiky nacistickm Německem zaujala vlasteneck postoje, což vedlo v roce 1942 k zabrn jejho majetku a poslze k jeho nslednmu povlečnmu navrcen. Pokud jde problematiku protistavnosti napadench ustanoven, stěžovatel dle rozvedl, že tato podmnka je, stejně tak jako podmnka trvalho pobytu, v rozporu s čl. 14 odst. 1 Listiny, neboť ignoruje svobodu pobytu a pohybu. Zvěrem znovu poukzal na rozpor napadench ustanoven s čl. 1 Listiny, kter zaručuje všem lidem rovnost v prvech, a s čl. 1 stavy, v němž se stanov, že Česk republika je prvn stt, založen na ctě k prvům a svobodm člověka, což napaden zkon vyloučenm určitho okruhu osob z možnost domhat se navrcen svho původnho majetku porušuje.
Podle ustanoven 74 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, může bt spolu s stavn stžnost podn nvrh na zrušen zkona nebo jinho prvnho předpisu anebo jejich jednotlivch ustanoven, jejichž uplatněnm nastala skutečnost, kter je předmětem stavn stžnosti, jestliže podle tvrzen stěžovatele jsou v rozporu s stavnm zkonem nebo mezinrodn smlouvou podle čl. 10 stavy, popřpadě se zkonem, jedn-li se o jin prvn předpis.
Podle 78 odst. 1 zkona č. 182/1993 Sb., jestliže byl spolu s stavn stžnost podn nvrh na zrušen prvnho předpisu podle 74, sent řzen přeruš a nvrh na zrušen prvnho předpisu postoup plnu k rozhodnut podle čl. 87 odst. 1 psm. a) nebo b) stavy.
II. sent stavnho soudu se v prv řadě zabval otzkou, zda-li jsou splněny podmnky citovanho ustanoven 74. Dospěl k zvěru, že nvrh na zrušen ustanoven vyjdřenho v 3 odst. 1 zkona o mimosoudnch rehabilitacch slovy "pokud je sttnm občanem Česk a Slovensk Federativn Republiky" a na zrušen ustanoven vyjdřenho v 3 odst. 4 thož zkona slovy "pokud jsou sttnmi občany Česk a Slovensk Federativn Republiky" byl podn v souladu s ustanovenm 74, neboť jeho aplikace vedla k rozhodnut Krajskho soudu v Praze touto stžnost napadenmu. Proto usnesenm ze dne 30. řjna 1996 sp. zn. II. S 159/96 sent řzen o stavn stžnosti přerušil a nvrh na zrušen ustanoven vyjdřenho v 3 odst. 1 zkona o mimosoudnch rehabilitacch slovy "pokud je sttnm občanem Česk a Slovensk Federativn Republiky" a na zrušen ustanoven vyjdřenho v 3 odst. 4 thož zkona slovy "pokud jsou sttnmi občany Česk a Slovensk Federativn Republiky" postoupil plnu stavnho soudu k rozhodnut podle čl. 87 odst. 1 psm. a) stavy. Vzhledem k tomu, že soudce zpravodaj neshledal důvody k odmtnut nvrhu na zrušen zkona, byl nvrh doručen Poslaneck sněmovně Parlamentu Česk republiky podle 42 odst. 3 a 69 zkona č. 182/1993 Sb. a 28 odst. 1 uvedenho zkona, ačkoliv zkony, jejichž čstečn zrušen je navrhovno, byly vydny Federlnm shromžděnm Česk a Slovensk Federativn Republiky, a to proto, že nstupnictv Parlamentu Česk republiky vyplv jednak z čl. 3 odst. 1 stavnho zkona Česk nrodn rady č. 4/1993 Sb., o opatřench souvisejcch se znikem Česk a Slovensk Federativn Republiky, jednak z stavy Česk republiky.
Poslaneck sněmovna Parlamentu Česk republiky - jej předseda Ing. Miloš Zeman - ve svm vyjdřen předeslala, že Česk a Slovensk Federativn Republika byla jedinm sttem vchodoevropskho bloku, kter přistoupil k řešen problematiky odškodňovn majetkovch a jinch křivd vzniklch v dřvějšm obdob, jak je konstatovno i v důvodov zprvě k napadenmu zkonu. Obtžnost řešen problematiky odškodňovn se projevila přitom nejenom při projednvn nvrhu zkona, ale i v nutnosti jeho novelizac. Dle uvedla, že svou povahou jde o zkon vjimečn a jednorzov, kter vychzel z principu alespoň čstečnho zmrněn vzniklch křivd, ke kterm došlo v obdob od 25. nora 1948 do 1. ledna 1990. Přitom se vychzelo z platnosti prvnch předpisů v uvedenm obdob, a pokud se někter rušily, nerušily se s činnost od samho počtku, ale ode dne činnosti zrušujcho ustanoven. Snahou bylo, podle vyjdřen Poslaneck sněmovny, pouze odstranit nsledky použit dřvějšch předpisů v rozhodnm obdob. Z těchto důvodů nelze proto hovořit o navrcen v předešl stav či o vydn vyvlastněn věci. Protože čelem zkona nebylo odstraněn všech křivd, nbrž jen jejich zmrněn, bylo možno je provst pouze v takovm rozsahu, aby se neprohloubila vnitřn zadluženost sttu. Z tohoto hlediska bylo navrženo odškodněn pouze československch sttnch občanů, což odpovdalo dle Poslaneck sněmovny i mezinrodnm zvyklostem. Dle je ve vyjdřen Poslaneck sněmovny uvedeno, že se nelze domnvat, že podmnka sttnho občanstv by byla v rozporu s našm prvnm řdem již proto, že každ osobě, kter nechtěla přijt o svůj majetek, zkon umožňoval obnoven občanstv v dostatečně dlouh lhůtě. Tto skutečnosti plně odpovd ustanoven čl. 3 odst. 2 Listiny, podle kterho m každ prvo svobodně rozhodovat o sv nrodnosti. Kromě toho, když stavn soud ve svm nlezu č. 164/1994 Sb. posuzoval interpretačn vznam preambule k definici pojmu oprvněn osoby podle ustanoven 3 odst. 1 a 4 zkona o mimosoudnch rehabilitacch, dospěl k zvěru, že byl zžen zkonn prostor pro okruh oprvněnch subjektů, byla-li stanovena podmnka trvalho pobytu, neboť vše uveden ustanoven nen v souladu se smyslem preambule, dle však stavn soud vychzel i z čl. 11 odst. 2 Listiny, kter stanov možnost, aby zkon stanovil omezen nabvn určitch věc do vlastnictv občanů nebo prvnickch osob se sdlem v Česk a Slovensk Federativn Republice (Česk republice), přičemž čl. 42 odst. 1 Listiny pod pojmem občan rozum sttnho občana Česk a Slovensk Federativn Republiky (Česk republiky). Z těchto zvěrů Poslaneck sněmovna dovodila, že vypuštěnm podmnky trvalho pobytu byl dn dostatečn zkonn prostor pro oprvněn subjekty k uplatněn jejich restitučnch nroků a že zrušen podmnky sttnho občanstv by ve svch důsledcch bylo v rozporu s našm prvnm řdem. V zvěru vyjdřen se pak uvd, že zkonodrn sbor jednal v přesvědčen, že přijat zkon je v souladu s stavou a našm prvnm řdem a že je na stavnm soudu, aby v souvislosti s podanm nvrhem posoudil stavnost napadench čst ustanoven zkona č. 87/1991 Sb., ve zněn pozdějšch předpisů, a vydal přslušn rozhodnut.
stavn soud nejprve zkoumal, jak mu ukld 68 odst. 2 zkona č. 182/1993 Sb., byl-li napaden zkon přijat a vydn v mezch stavou stanoven kompetence a stavně předepsanm způsobem. V době vydn zkonů byly kompetence zkonodrnch sborů dny ustanovenmi čl. 29 a nsl., resp. čl. 102 a nsl. stavnho zkona č. 143/1968 Sb., o československ federaci, ve zněn pozdějšch předpisů. Z předložench sněmovnch tisků Federlnho shromžděn a zprvy o 13. společn schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny nrodů, kter si stavn soud vyždal v kancelři Poslaneck sněmovny Parlamentu Česk republiky, bylo zjištěno, že schůze, na nž se o zkonu hlasovalo, se zčastnil dostatečn počet poslanců, zkon byl přijat potřebnm počtem hlasů, byl podepsn přslušnmi stavnmi činiteli a byl řdně vyhlšen ve Sbrce zkonů. Jednotliv ustanoven zkona, jež navrhuje stěžovatel zrušit, se tak stala platnou součst našeho prvnho řdu a jsou j, jak vyplv z čl. 1 odst. 1 stavnho zkona Česk nrodn rady č. 4/1993 Sb., dosud.
II.
stavn soud se stavnost vymezen okruhu oprvněnch osob v zkoně o mimosoudnch rehabilitacch zabval ve svm nlezu ve věci veden pod sp. zn. Pl. S 3/94 (S ČR: Sbrka nlezů a usnesen - svazek 1 C. H. Beck Praha, 1994, str. 279 - 291). V vodu sv argumentace přitom posoudil interpretačn vznam preambule zkona č. 87/1991 Sb., ve zněn pozdějšch předpisů, z nž vyplv, že clem zkona o mimosoudnch rehabilitacch je "snaha zmrnit nsledky některch majetkovch a jinch křivd", k nimž došlo v obdob let 1948 až 1989. Prvn otzka, kterou si stavn soud v tto souvislosti položil, byla, zda "zmrněn" nsledků "některch" křivd lze s ohledem na princip rovnosti chpat toliko ve vztahu k okruhu a intenzitě majetkovch zsahů, zejmna do vlastnictv občanů, v rozhodnm obdob anebo zda je možn v něm spatřovat i zkonn prostor pro zžen okruhu oprvněnch subjektů s ohledem na jejich trval pobyt. Na danou otzku soud odpověděl zporně, když konstatoval, že prostor pro vyloučen určitch subjektů z okruhu těch, kter znaky některho restitučnho titulu napln, z uveden formulace preambule zkona dovodit nelze. Rmec možnho omezen okruhu oprvněnch osob je, dle nzoru stavnho soudu, dn pouze ustanovenm čl. 11 odst. 2 Listiny, podle něhož zkon může stanovit, že určit věci mohou bt pouze ve vlastnictv občanů Česk republiky. Z tohoto ustanoven pak dovodil zvěr, že Listina v danm ustanoven "nezmocňuje zkonodrce ke stanoven dalšch podmnek nabyt vlastnictv (ať už v rmci restitučnho procesu, či obecně)". A contrario tudž plat, že čl. 11 odst. 2 Listiny zmocňuje zkonodrce ke stanoven podmnky sttnho občanstv při nabvn vlastnictv v rmci restitučnho procesu [přičemž okruh věc stanovench zkonem, na kter se vztahuje nrok na vydn věc oprvněnmi osobami disponujcmi sttnm občanstvm (Česk a Slovensk Federativn Republiky, resp. Česk republiky), je vymezen v 6 zkona o mimosoudnch rehabilitacch]. Na jinm mstě odůvodněn nlezu stavnho soudu ve věci Pl. S 3/94 se shodně uvd, že podmnka trvalho pobytu je "v rozporu s čl. 11 odst. 2 Listiny, kter zmocňuje zkonodrce toliko stanovit, že určit věci mohou bt pouze ve vlastnictv občanů nebo prvnickch osob se sdlem v Česk a Slovensk Federativn Republice".
V nvaznosti na zvěry obsažen v uvedenm nlezu stavnho soudu, od nichž ani v posuzovan věci nem stavn soud důvodu se odchylovat, lze uvst nsledujc:
Podle čl. 11 odst. 2 Listiny "zkon může tak stanovit, že určit věci mohou bt pouze ve vlastnictv občanů nebo prvnickch osob se sdlem v Česk a Slovensk Federativn Republice" (přičemž dle čl. 42 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 2 stavnho zkona ČNR č. 4/1993 Sb. se jedn o sttn občanstv Česk republiky a zem Česk republiky). Čl. 11 odst. 2 Listiny je tudž specilnm ustanovenm k stavnmu principu rovnosti všech subjektů ohledně nabvn a ochrany vlastnickho prva (přkladem jeho promtnut do prvnho řdu je ustanoven 17 devizovho zkona č. 219/1995 Sb.). Je to prvě čl. 11 odst. 2 Listiny, jenž vytvř pro zkonodrce stavn prostor omezen okruhu oprvněnch osob v restitučnm zkonodrstv.
Clem restitučnho zkonodrstv bylo nejen zmrněn některch majetkovch křivd spchanch komunistickm režimem, nbrž i chpn restituc jako jedn z forem privatizace. V podmnce sttnho občanstv se proto promtla snaha zkonodrce provst restituci tehdy, když je dna přtomnost restituenta, a tm i pravděpodobnost pče řdnho hospodře o restituovan majetek. Čl. II zkona č. 88/1990 Sb., kterm se měn a doplňuj předpisy o nabvn a pozbvn československho sttnho občanstv, umožňoval přitom v době od 29. března 1990 do 31. prosince 1993 přpadnm restituentům pouhm sdělenm svho zjmu o československ (resp. ode dne 1. ledna 1993 o česk) občanstv zskat je s činky ex tunc zpět. Tmto byl vnitrosttnm prvem vytvořen dostatečn prostor pro uplatněn restitučnch nroků podle zkona o mimosoudnch rehabilitacch i pro osoby, kter nesplňovaly podmnku sttnho občanstv.
Jakkoli čl. 11 odst. 2 Listiny vytvř stavn prostor pro omezen vlastnickch prv osob bez sttn přslušnosti Česk republiky, nutno jej interpretovat s ohledem na čl. 4 odst. 4 Listiny, tj. s ohledem na požadavek minimalizace každho stavně akceptovatelnho omezen zkladnho prva nebo svobody, restriktivně. V nvaznosti na prvn konstrukci zkona o mimosoudnch rehabilitacch (upřednostňujcho vydn věci a subsidirně v přpadě nemožnosti vydn zakotvujcho poskytovn finančn nhrady) je proto kolem demokratickho zkonodrce, aby hledal prostor pro zmrněn nsledků některch majetkovch křivd spchanch komunistickm režimem i u osob bez sttn přslušnosti Česk republiky.
Při posuzovn stavnosti napadench ustanoven prvnch předpisů stavn soud zkoum jejich soulad nejenom s stavnmi zkony, nbrž i s mezinrodnmi smlouvami podle čl. 10 stavy.
V tto souvislosti jde zejmna o soulad napadench ustanoven zkona o mimosoudnch rehabilitacch s čl. 26 Mezinrodnho paktu o občanskch a politickch prvech (dle jen "Pakt") a s čl. 14 mluvy o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod (dle jen "mluva").
Vbor OSN pro lidsk prva v Ženevě ve svch rozhodnutch z 19. července 1995 č. 516/1992 (Šimůnek) a z 23. července 1996 č. 586/1994 (Adam) dospěl k zvěru, podle něhož v přpadě zkona č. 87/1991 Sb. nen dn ždn důvod, kter by odůvodnil rozhodnut zkonodrce rozlišovat mezi oběťmi konfiskovn z titulu občanstv. Podmnku občanstv považuje proto za neslučitelnou se zkazem diskriminace dle čl. 26 Paktu, kter sice dle Vboru nepožaduje plně stejn zachzen, nicmně vyžaduje, aby tu byl dostatečn důvod pro odlišn přstup.
Evropsk komise pro lidsk prva ve Štrasburku naopak v rozhodnutch ze dne 4. března 1996 č. 23131/93 (Brežn v. Slovensk republika), ze dne 11. dubna 1996 č. 28390/95 (Pezoldov v. Česk republika), ze dne 13. května 1996 č. 23899/93 (Nohejl v. Česk republika) a ze dne 13. května 1996 č. 23063/93 (Jonas) předeslala, že k zsahům do vlastnickho prva došlo v době, kdy Česk republika (resp. Československo) ještě nepřevzala zruky za dodržovn lidskch prv. Dle konstatovala, že dle mluvy neexistuje prvo na restituci vlastnictv, a protože diskriminace dle čl. 14 mluvy je možn jen v souvislosti s porušenm některho jinho hmotnho prva zaručenho mluvou, nelze dovodit v přpadě podmnky sttnho občanstv a trvalho pobytu dle restitučnch předpisů porušen zkazu diskriminace. Jestliže tedy dle mluvy neexistuje prvo na restituci vlastnictv, jsou dle Komise restituce zcela v rukou toho kterho sttu jako suverna.
stavn soud v řadě svch rozhodnut vyložil obsah stavnho principu rovnosti. Ztotožnil se v nich (a to zejmna v nlezech ve věcech vedench pod sp. zn. Pl. S 16/93 (S ČR: Sbrka nlezů a usnesen - svazek 1 C. H. Beck Praha, 1994, str. 205 - 206), Pl. S 36/93 (S ČR: Sbrka nlezů a usnesen - svazek 1 C. H. Beck Praha, 1994, str. 179), Pl. S 5/95 (S ČR: Sbrka nlezů a usnesen - svazek 4 C. H. Beck Praha 1996, str. 218), Pl. S 9/95 (S ČR: Sbrka nlezů a usnesen - svazek 5 C. H. Beck Praha, 1997, str. 137) s chpnm stavnho principu rovnosti, jak byl vyjdřen stavnm soudem Česk a Slovensk Federativn Republiky (S ČSFR, 1992, R 11): "Je věc sttu, aby v zjmu zabezpečen svch funkc rozhodl, že určit skupině poskytne mně vhod než jin. Ani zde však nesm postupovat zcela libovolně... Pokud zkon určuje prospěch jedn skupiny a zroveň tm stanov neměrn povinnosti jin, může se tak stt pouze s odvolnm na veřejn hodnoty."
stavn soud tmto odmtl absolutn chpn principu rovnosti, přičemž dle konstatoval: "rovnost občanů nelze chpat jako kategorii abstraktn, nbrž jako rovnost relativn, jak ji maj na mysli všechny modern stavy" [Pl. S 36/93 (S ČR: Sbrka nlezů a usnesen - svazek 1 C. H. Beck Praha, 1994, str. 179)]. Obsah principu rovnosti tm posunul do oblasti stavněprvn akceptovatelnosti hledisek odlišovn subjektů a prv. Hledisko prvn spatřuje přitom ve vyloučen libovůle.
Hledisko druh vyplv z prvnho nzoru vyjdřenho v nlezu ve věci veden pod sp. zn. Pl. S 4/95 (S ČR: Sbrka nlezů a usnesen - svazek 3 C. H. Beck Praha, 1995, str. 209): "nerovnost v socilnch vztazch, m-li se dotknout zkladnch lidskch prv, mus doshnout intenzity, zpochybňujc, alespoň v určitm směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušenm rovnosti spojeno i porušen jinho zkladnho prva, např. prva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, některho z politickch prv podle čl. 17 a nsl. Listiny apod." [shodně Pl. S 5/95 (S ČR: Sbrka nlezů a usnesen - svazek 4 C. H. Beck Praha, 1996, str. 217 - 218)]. Hlediskem druhm při posuzovn protistavnosti prvnho předpisu zakldajcho nerovnost je tedy tmto založen dotčen některho ze zkladnch prv a svobod.
Pakt princip rovnosti upravuje v čl. 2 odst. 1 a čl. 26. Rovnost dle prvnho z citovanch ustanoven m povahu akcesorickou, čili vztahuje se pouze na rovnost v Paktem zakotvench prvech, přičemž prvo vlastnick mezi ně zařazeno nen. Čl. 26 zakotvuje jednak rovnost před zkonem a jednak vyloučen diskriminace. V demonstrativnm včtu důvodů vylučujcch nerovn přstup přitom nen obsaženo sttn občanstv.
Vbor OSN pro lidsk prva v opakovaně vyjdřenm nzoru připoušt při aplikaci čl. 26 Paktu nerovnost pouze za podmnky vyloučen libovůle, resp. pokud se tato zakld na rozumnch a objektivnch rozlišovacch znacch (reasonable and objective criteria). Za takov stavn soud považuje důsledky plynouc z čl. 11 odst. 2 Listiny, jakož i cle restitučnho zkonodrstv a konečně prvn pravu sttnho občanstv dle čl. II zkona č. 88/1990 Sb.
Pokud jde o navrhovatelem namtan porušen čl. 14 odst. 1 Listiny, nutno konstatovat, že podmnka sttnho občanstv v zkoně o mimosoudnch rehabilitacch nen omezenm svobody pohybu a pobytu [a to na rozdl od podmnky trvalho pobytu, jež byla nlezem stavnho soudu ve věci veden pod sp. zn. Pl. S 3/94 (S ČR: Sbrka nlezů a usnesen - svazek 1 C. H. Beck Praha, 1994, str. 291) zrušena]. Tato svoboda je sttnm občanům Česk republiky garantovna nejen na rovni stavn, nbrž i na rovni prvn pravy zkonn (a to zejmna ustanovenmi 231, 232 a 233 tr. zk., zkonem č. 216/1991 Sb., o cestovnch dokladech a cestovn do zahranič, ve zněn zkona č. 150/1996 Sb.).
Ze všech uvedench důvodů stavn soud nvrh na zrušen ustanoven vyjdřenho v 3 odst. 1 zkona č. 87/1991 Sb., ve zněn pozdějšch předpisů, slovy "pokud je sttnm občanem Česk a Slovensk Federativn Republiky" a na zrušen ustanoven vyjdřenho v 3 odst. 4 thož zkona slovy "pokud jsou sttnmi občany Česk a Slovensk Federativn Republiky" zamtl.
III. Odlišná stanoviska Odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Ivy Brožové Ve věci ústavnosti podmínky státního občanství mám za to, že je věcí toho kterého státu, zda vydá restituční předpis či nikoliv. Když už ho ale vydá, musí tak učinit ústavně konformním způsobem. Je proto třeba uvážit, zda za existence pouze relativní rovnosti, která není chráněna sama o sobě, ale jen v souvislosti s porušením jiného základního práva nebo svobody (sp. zn. Pl. ÚS 5/95; sp. zn. Pl. ÚS 4/95), a která státu umožňuje, aby v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné, nicméně jen s odvoláním na veřejné hodnoty, neboli jen v odůvodněných případech (nález ÚS ČSFR sp. zn. Pl. ÚS 11/92; nálezy ÚS ČR sp. zn. Pl. ÚS 16/93; III. ÚS 36/94), je podmínka státního občanství, zužující okruh subjektů dle zák. č. 87/1991 Sb., v rozporu s čl. 1 Listiny, zakazujícím diskriminaci, či nikoliv. Protože zák. č. 87/1991 Sb. je jako restituční zákon specifický svou snahou zaujmout hodnotové stanovisko k naší totalitní minulosti, kdy veřejnou hodnotou je princip neboli zásada s morálním a etickým základem, totiž že křivdy mají být odčiněny, pak nelze než konstatovat, že z tohoto zásadního hlediska jsou si všechny subjekty restitučních předpisů rovny, a to spáchanou křivdou. Na druhé straně připouštím, že není dost dobře možné absolutní odčinění spáchaných křivd, jak z hlediska filozofického, tak právního, proto jsou také přípustné modifikace, nicméně jen z pohledu věcného, což zákonodárce vyjadřuje v preambuli zák. č. 87/1991 Sb. slovy, že jde o zmírnění některých křivd. Tato nemožnost plného odčinění tedy neumožňuje zásah do subjektů rovných si spáchanou křivdou výběrem mezi nimi, protože taková úprava by navíc znamenala znásobení křivd u těch, které zákonodárce z restituce vyloučil. Nelze přitom přehlédnout, že oprávněnými osobami jsou dle zák. č. 87/1991 Sb. fyzické osoby. Je také na místě v této souvislosti odkázat na závěry učiněné již ve věci protiústavnosti podmínky trvalého pobytu a obsažené v nálezu pod sp. zn. Pl. ÚS 3/94, v němž se výslovně uvádí, že prostor pro vyloučení některých subjektů z preambule dovodit nelze. Za situace, kdy veřejnou hodnotou je náprava křivd, není proto přípustné, aby stát určité skupině, tj. státním občanům, odčinění křivd spáchaných totalitním režimem přiznal a jiným nikoliv, aniž by neporušil čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny, ale též čl. 1 Ústavy, v němž se Česká republika prohlašuje za demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Řečeno jinak, z pohledu zák. č. 87/1991 Sb., usilujícího o nápravu křivd, jsem neshledala žádné rozumné či dostatečné důvody, které by odůvodňovaly vyloučení těch osob, které dnes nejsou našimi státními občany, neboť k tomu došlo z důvodů spočívajících v chování našeho státu v době totality a navíc se mnohdy jedná o ty bývalé občany, jejichž činy byly a jsou nepostradatelné z hlediska budování naší nové identity. Na uvedeném nic nemůže změnit, že nešlo při stanovení podmínky občanství ze strany zákonodárce o libovůli, neboť neexistence libovůle ještě neznamená dostatek rozumných důvodů pro odlišný přístup. Učiněný závěr o porušení principu rovnosti dle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny nelze zpochybnit ani poukazem na rovnost jakožto relativní kategorii, která je chráněna jen v souvislosti s porušením jiného základního práva nebo svobody, protože i tato vazba na jiné základní právo, a to právo vlastnit dle čl. 11 odst. 1 Listiny, je dána vzhledem k tomu, že restituční nárok dle zák. č. 87/1991 Sb. vychází nejen z protiprávního zásahu do majetkových práv, kde nosným titulem je právo vlastnit, ale také upřednostnění naturálního principu, to vše při snaze v mezích možností sanovat ústavní princip práva vlastnit, který byl totalitním režimem pošlapán. Jak již bylo předesláno, nelze tedy při analýze ústavnosti podmínky státního občanství neshledat vazbu na právo vlastnit dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Taktéž čl. 11 odst. 2 Listiny, v němž se uvádí: "Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice", a stejně tak ani čl. 42 odst. 1 Listiny, který stanoví: "Pokud Listina používá pojmu občan, rozumí se tím státní občan České a Slovenské Federativní Republiky", není v dané věci relevantní, a to z toho důvodu, že zák. č. 87/1991 Sb., jako restituční předpis, je předpisem sledujícím nápravu křivd a snahu vyrovnat se s minulostí, zatímco Listina v čl. 11 odst. 2 vyjadřuje určité strategické zájmy pro futuro s tím, že nositelem těchto zájmů může být i občan. Ostatně Ústavní soud již ve svém nálezu pod sp. zn. Pl. ÚS 3/94 konstatoval, že podstata omezení ve smyslu čl. 11 odst. 2 Listiny netkví v tom, že by uvedený článek akcentoval podmínku státního občanství, nýbrž v tom, že se uvedené omezení týká určitých věcí, vymezených zákonem. Stejně tak mám za to, že se v souvislosti se zvažováním protiústavnosti podmínky občanství nelze dovolávat snahy zákonodárce zajistit přítomností restituenta péči řádného hospodáře, když v tomto směru zůstal sám zákonodárce nedůsledný, jak vyplývá z úpravy obsažené v jiném restitučním zákoně, tj. v zák. č. 403/1990 Sb., jenž podmínku občanství nestanovil. Kromě toho byla tato péče řádného hospodáře daleko lépe zajištěna podmínkou trvalého pobytu, kterou Ústavní soud bez ohledu na tento dnes respektovaný záměr zákonodárce zrušil. Rovněž čl. II zák. č. 88/1990 Sb., dle něhož bylo lze české občanství získat pouhým sdělením v době od 29. 3. 1990 do 31. 12. 1993 zpět, nic na diskriminační povaze podmínky občanství nemění, neboť se uvedeným zákonem pouze vytvořil prostor, jak se této diskriminační podmínce vyhnout. Jinými slovy, možnost diskriminující podmínku obejít postupem dle zák. č. 88/1990 Sb. nic nemění na její diskriminační povaze. Z předeslaných důvodů mám proto za to, že bylo na místě podmínku občanství zrušit, a to pro její rozpor - s čl. 1 Ústavy, který prohlašuje Českou republiku za právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, - s čl. 1 Listiny, zaručujícím rovnost v právech, - s čl. 3 odst. 1 Listiny, zakazujícím diskriminaci v oblasti základních práv a svobod, - s čl. 11 odst. 1 Listin,y v němž se upravuje právo každého vlastnit majetek. Zcela mimo rámec odlišného stanoviska, a to proto, že Česká republika podléhá jurisdikci jak Výboru OSN pro lidská práva (jenž shledal podmínku státního občanství v rozporu s čl. 26 Paktu), tak Evropské komise pro lidská práva si dovoluji oponovat jejímu názoru, pokud shledala podmínku státního občanství za slučitelnou s Úmluvou s odůvodněním, že k zásahům (křivdám) došlo před převzetím závazků vyplývajících z Úmluvy, a to proto, že k zásahům sice došlo před převzetím závazků plynoucích z Úmluvy, nicméně předmětem zkoumání byla nynější právní úprava a nikoliv předchozí akty.