Ve věci návrhu na zrušení § 34 zákona České národní rady č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění zákonů č. 164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb. 168/1995 účinný od 15.08.1995

Schválené: 07.06.1995
Účinnost od: 15.08.1995
Autor: Ústavního soudu
Oblast: ZPŮSOBILOST PRO POVOLÁNÍ, ZAMĚSTNÁNÍ, POSTAVENÍ, FUNKCE, Zrušení zákona, jiného právního předpisu, interních pokynů a směrnic., Omezení základních práv a svobod., Právo vlastnit majetek., Investiční výstavba. Investování., Projektová a rozpočtová dokumentace.

Informace ke všem historickým zněním předpisu
HISTJUDDZEUPPČL

Ve věci návrhu na zrušení § 34 zákona České národní rady č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění zákonů č. 164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb. 168/1995 účinný od 15.08.1995
Přejít na §    
Informace ke konkrétnímu znění předpisu
Nález 168/1995 s účinností od 15.08.1995
Zobraziť iba vybrané paragrafy:
Zobrazit

168/1995 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu České republiky
Jménem České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 7. června 1995 v plénu o návrhu prezidenta republiky na zrušení § 34 zákona České národní rady č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění zákonů č. 164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb., takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodněn

Dne 20. ledna 1995 stavn soud obdržel nvrh prezidenta republiky na zrušen ustanoven 34 zkona Česk nrodn rady č. 360/1992 Sb., o vkonu povoln autorizovanch architektů a o vkonu povoln autorizovanch inženrů a techniků činnch ve vstavbě, ve zněn zkonů č. 164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb., pro rozpor s čl. 1 Listiny zkladnch prv a svobod vyhlšen Předsednictvem Česk nrodn rady pod č. 2/1993 Sb. jako součst stavnho pořdku Česk republiky a s čl. 1 stavy Česk republiky.

Navrhovatel uvedl, že zkon ČNR č. 360/1992 Sb. zavedl s činnost od 7. 7. 1992 jako zvlštn podmnku pro provozovn vymezench činnost ve vstavbě zskn autorizace v přslušnm oboru. Ověřen způsobilosti autorizac zkon ukld fyzickm osobm, chtěj-li vykonvat vybran odborn činnosti ve vstavbě. Prvnick a fyzick osoby podnikajc podle obchodnho zkonku mohou vykonvat vybran činnosti ve vstavbě tž pouze tehdy, zajišťuj-li jejich vkon autorizovanmi osobami (zaměstnanci). Podmnkou pro zskn autorizace jsou: občanstv Česk republiky a trval pobyt v Česk republice, pln způsobilost k prvnm konům, bezhonnost, vysokoškolsk vzděln v přslušnm oboru, odborn praxe v předepsan dlce, spěšn složen zkoušky odborn způsobilosti a složen předepsanho slibu.

Zkon v 10 a 11 zroveň stanovil podmnky zniku, odejmut a pozastaven autorizace; v 12 až 16 autorizovanm osobm ukld povinnosti, mezi něž patř i povinnost uzavřt pojištěn z odpovědnosti za škody způsoben vkonem tto činnosti ( 16) a povinnost podrobit se disciplinrn odpovědnosti a disciplinrnmu řzen ( 20 až 22) při porušen povinnost stanovench v tomto zkoně.

Ustanoven 34 zkona ČNR č. 360/1992 Sb., ve zněn zkonů č. 164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb., umožňuje osobm vlastncm oprvněn k projektov činnosti nebo osvědčen zvlštn způsobilosti k vkonu činnosti ve vstavbě, vydanch na zkladě předpisů platnch před činnost zkona ČNR č. 360/1992 Sb., tj. před 7. 7. 1992, vykonvat vybran činnosti podle tohoto zkona. Pro zskn oprvněn nebo osvědčen podle předchoz pravy (zkon č. 50/1976 Sb., o zemnm plnovn a stavebnm řdu (stavebn zkon), ve zněn zkona č. 103/1990 Sb. a zkona č. 262/1992 Sb., vyhlška Federlnho ministerstva pro technick a investičn rozvoj č. 8/1983 Sb., o zvlštn způsobilosti k některm činnostem ve vstavbě, ve zněn vyhlšky č. 73/1987 Sb., vyhlška Sttn komise pro vědeckotechnick a investičn rozvoj č. 186/1990 Sb., o oprvněn k projektov činnosti) a pro vkon těchto profes platily podstatně jin, mně nročn podmnky, než byly zavedeny zkonem ČNR č. 360/1992 Sb. Zkonodrce proto v původnm 34 tohoto zkona stanovil platnost dřvějšch oprvněn pouze na určitou - přechodnou - dobu, a to do jednoho roku od činnosti zkona (tj. do 7. 7. 1993), kterou pak prodloužil zkonem č. 164/1993 Sb. do 31. 12. 1994.

Smyslem tto přechodn pravy bylo, aby po stanovenou dobu občan ždajc o autorizaci měli možnost splnit podmnky zkona a předložit požadovan nležitosti a přslušn komory, kter zkon teprve ustavil, mohly organizačně zabezpečit nov oprvněn o způsobilosti k vkonu v určench stavebnch oborech a činnostech.

Tento změr přechodnho opatřen je patrn i z dosud platnho čl. II zkona č. 262/1992 Sb., kterm se měn a doplňuje zkon č. 50/1976 Sb., o zemnm plnovn a stavebnm řdu (stavebn zkon), ve zněn zkona č. 103/1990 Sb., podle něhož prvnick a fyzick osoby podnikajc v oboru stavebnictv nemohou po uplynut stanoven lhůty vybran činnosti ve vstavbě zajišťovat, nemaj-li předepsan průkaz odborn způsobilosti - autorizaci.

Nročnějš požadavky na vkon povoln ve vybranch profesch ve stavebnictv promtnut v celm zkoně ČNR č. 360/1992 Sb. jsou odůvodněn veřejnm zjmem ochrany třetch osob, např. pokud jde o bezpečnost staveb, povinn zkonn pojištěn apod. Prozatm nebyly zkonodrcem změněny a plat pro všechny občany.

Posledn pravou zkona ČNR č. 360/1992 Sb. zkonem č. 275/1994 Sb. však byla z 34 vypuštěna lhůta "pouze do 31. 12. 1994", a tak v rozporu s původnm změrem zkonodrce se přechodn opatřen zkona stalo trvalou součst zkonn pravy.

V důsledku takov prvn pravy se tak určitmu okruhu osob umožnilo na neomezenou dobu vykonvat kvalifikovanou stavebn a projektovou činnost, na kter je vznamn veřejn zjem, bez předepsan autorizace.

Navrhovatel posuzoval, nakolik je tato prvn situace v souladu s stavn zsadou rovnosti v prvech vyjdřenou v čl. 1 Listiny zkladnch prv a svobod, kter je pojmna jako relativn prvn rovnost subjektů a kter vyžaduje, aby bylo uplatňovno stejn prvo za stejnch faktickch poměrů. V tomto směru navrhovatel vychzel z rozhodnut č. 11/1992 Sbrky usnesen a nlezů stavnho soudu ČSFR, jehož se i stavn soud dovolv, např. ve svch nlezech č. 3 a 9 Sbrky nlezů a usnesen stavnho soudu ČR, svazek č. 1. Z tto zsady plyne, že neodůvodněn rozdly, kter tuto zsadu porušuj, je třeba považovat za protistavn.

Zkonodrce napadenm 34 zkona ČNR č. 360/1992 Sb., ve zněn pozdějšch předpisů, zavedl dva různ režimy podmnek pro vkon jednoho povoln, přičemž neměl pro to racionln ani objektivn důvody. Důvod, kter byl vyjdřen v důvodov zprvě k zkonu č. 275/1994 Sb., že "tato problematika bude upravena novou zkonnou pravou v nvaznosti na novelu stavebnho řdu", nelze akceptovat. Navrhovatel zkona se nemůže zavazovat k tomu, co v budoucnosti přijme nebo nepřijme Parlament.

Navrhovatel v napadenm ustanoven shledv i porušen čl. 1 stavy, podle něhož je Česk republika prvn stt založen i na ctě k prvu.

Jednm z principů prvnho sttu je princip prvn jistoty, kter je určujc pro každ demokratick prvn stt (viz nlez č. 15/1993 Sbrky nlezů a usnesen stavnho soudu ČR). Tm, že zkonodrce provedl pouze změnu 34, z přechodnho opatřen učinil stav trval, přičemž toto nepromtl i do ostatnch navazujcch ustanoven zkona řešcch prva a povinnosti autorizovanch osob (tj. co by z nov prvn pravy autorizace se mělo vztahovat na osoby, kterm bylo uděleno oprvněn nebo osvědčen k vkonu činnost ve vstavbě podle starch předpisů, např. povinn pojištěn, disciplinrn odpovědnost), porušil princip prvn jistoty tak, jak m na mysli citovan čl. 1 stavy.

Parlament Česk republiky jako častnk řzen ve svm vyjdřen, kter podepsal předseda Poslaneck sněmovny PhDr. Milan Uhde, uvedl, že zkonodrn sbor jednal v přesvědčen, že zkon je v souladu s stavou a prvnm řdem Česk republiky a že je nyn na stavnm soudu, aby v souvislosti s nvrhem prezidenta republiky posoudil stavnost tohoto zkona a vydal přslušn rozhodnut. Vyslovil přesvědčen, že napadenou prvn pravou, jejmž smyslem je ponechat různ druhy oprvněn až do doby, kdy bude věc komplexně řešena novm zkonem, nedošlo k porušen principu rovnosti, protože je na vůli zkonodrce, zda předchoz zskan oprvněn prohls dřve či později za oprvněn rovnocenn oprvněnm zskanm podle pozdějšho zkona či nikoliv.

stavn soud zjistil ze Sbrky zkonů, že pod č. 360/1992 Sb. byl vyhlšen zkon Česk nrodn rady ze dne 7. května 1992 o vkonu povoln autorizovanch architektů a o vkonu povoln autorizovanch inženrů a techniků činnch ve vstavbě. Podle 34 osoby, kterm bylo uděleno oprvněn k projektov činnosti nebo osvědčen zvlštn způsobilosti k vkonu činnost ve vstavbě podle dosavadnch předpisů (zkon č. 50/1976 Sb., ve zněn zkona č. 103/1990 Sb. a zkona č. 262/1992 Sb., vyhlška Federlnho ministerstva pro technick a investičn rozvoj č. 8/1983 Sb., ve zněn vyhlšky č. 73/1987 Sb., a vyhlška Sttn komise pro vědeckotechnick a investičn rozvoj č. 186/1990 Sb.), mohou vykonvat vybran činnosti podle tohoto zkona pouze do jednoho roku ode dne činnosti tohoto zkona. Zkon nabyl činnosti dnem 7. července 1992. Ještě před uplynutm ročn lhůty dne 20. května 1993 však přijal Parlament Česk republiky zkon č. 164/1993 Sb., kterm se měn a doplňuje zkon ČNR č. 360/1992 Sb. V čl. I bodu 2 tto novely bylo stanoveno, že v 34 se slova "pouze do jednoho roku ode dne činnosti tohoto zkona" nahrazuj slovy "pouze do 31. prosince 1994". Legislativn vvoj tto prvn pravy byl dovršen zkonem Parlamentu Česk republiky z 28. prosince 1994 č. 275/1994 Sb., kterm byl 34 zkona Česk nrodn rady č. 360/1992 Sb., ve zněn zkona č. 164/1993 Sb., změněn tak, že slova "pouze do 31. prosince 1994" se vypouštěj.

Tak ze Sbrky zkonů, jakož i ze sdělen předsedy Poslaneck sněmovny Parlamentu Česk republiky, sněmovnho tisku č. 1299 a těsnopiseck zprvy o 25. schůzi Poslaneck sněmovny stavn soud dle zjistil, že Poslaneck sněmovna projednvala druhou novelu zkona na zkladě zkonodrn iniciativy poslance Miloslava Vbornho a dalšch 12 poslanců. Předkladatel v důvodov zprvě uvedli, že zkonem ČNR č. 360/1992 Sb. byly mimo jin zřzeny Česk komora architektů a Česk komora autorizovanch inženrů a techniků činnch ve vstavbě, jimž bylo svěřeno udělovat na podkladě psemnch ždost a za podmnek stanovench zkonem autorizaci, kterou zkon definuje jako oprvněn fyzickch osob k vkonu odbornch činnost ve vstavbě a současně jako zvlštn podmnku provozovn živnosti. Přechodn ustanoven 34 připustilo, aby vjimkou z tto zsady mohly vybran činnosti podle zkona vykonvat i osoby, kterm bylo uděleno oprvněn k projektov činnosti nebo osvědčen zvlštn způsobilosti k vkonu činnost ve vstavbě podle dosavadnch předpisů i bez autorizace, avšak pouze do 7. května (sprvně července) 1993 a později do 31. prosince 1994. Navrhovanou novelou se předpokld zrušit toto omezen plně s tm, že tato problematika bude upravena novou zkonnou normou v nvaznosti na novelu stavebnho zkona. Předlohou zkona se zabvaly hospodřsk vbor, vbor pro veřejnou sprvu, regionln rozvoj a životn prostřed a vbor pro vědu, vzděln, kulturu, mldež a tělovchovu a všechny tři vbory doporučily jej schvlen (sněmovn tisk 1364). Na schůzi Poslaneck sněmovny předlohu novely zkona ČNR č. 360/1992 Sb., ve zněn zkona č. 164/1993 Sb., odůvodnil poslanec Josef Ullmann, kter zvěr důvodov zprvy rozvedl tak, že původn časov omezen vychzelo z předpokladu, že během roku 1994 dojde ke komplexn zkonn pravě profesnch komor, což se však nestalo, neboť nebyly přijaty novely ani stavebnho zkona a živnostenskho zkona, ani např. zkona o vysokch školch, a proto bude lepš časov limit platnosti oprvněn k projektov činnosti a osvědčen zvlštn způsobilosti k vkonu činnost ve vstavbě prozatm plně zrušit do doby, kdy nov a lepš zkon bude schopen tuto zležitost lpe vyřešit. Schůze Poslaneck sněmovny dne 8. prosince 1994 bylo přtomno 117 poslanců, z nichž 110 poslanců hlasovalo pro, 1 poslanec hlasoval proti, 3 poslanci se hlasovn zdrželi a 3 poslanci nehlasovali. Poslaneck sněmovna setrvala na zkonu dne 27. prosince 1994 po jeho vrcen prezidentem republiky, a to rovněž potřebnm zvšenm kvrem. Tuto skutečnost deklarovala usnesenm vyhlšenm pod č. 276/1994 Sb. Zkon byl podepsn přslušnmi stavnmi činiteli a byl řdně vyhlšen.

stavn soud tedy zjistil, jak mu to ukld 68 odst. 2 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, že napaden zkon byl přijat a vydn v mezch stavou stanoven kompetence a stavně předepsanm způsobem.

Potom, tak podle 68 odst. 2 zkona č. 182/1993 Sb., stavn soud posuzoval obsah 34 zkona ČNR č. 360/1992 Sb., ve zněn zkonů č. 164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb., jehož zrušen navrhl prezident republiky podle čl. 87 odst. 1 psm. a) stavy a 64 odst. 1 psm. a) zkona č. 182/1993 Sb., z hlediska jeho souladu s stavnmi zkony a mezinrodnmi smlouvami podle č. 10 stavy.

Kategorie rovnosti zakotven v člnku 1 Listiny zkladnch prv a svobod, jehož porušen je navrhovatelem zkonu vytkno, nlež k těm zkladnm lidskm prvům, jež svou povahou jsou socilnmi hodnotami konstituujcmi hodnotov řd společnosti. V socilnm procesu pln tyto hodnoty funkci spše jen idelně typickch kategori vyjadřujcch clov představy, jež se nemohou zcela krt se sociln realitou a lze je dosahovat jen aproximativnm způsobem. Rovnost by se tedy mohla stt univerzlnm, každho socilnho tvaru a jevu se dotkajcm, principem teprve v cli společenskho a historickho vvoje, v rmci tohoto vvoje lze však na jej důsledn dodržovn apelovat jen v určitch mezch. Neexistuje ždn recept na určen, co všechno by mělo bt rovn, sotva však lze, podle nzoru stavnho soudu, mt pochybnosti o tom, že egalitřsk univerzalismus by nutně vyvolal hluboce nefunkčn sociln činky. Každ rovnost ve společenskm děn může proto bt jen rovnost "na pochodu", vvojovm tvarem, jehož nepřetržit oscilovn v oblasti kontinua napět mezi silm o totln rovnost a silm o totln nerovnost substituuje vlastn clovou představu. Rovnost může se tedy krt s realitou jen v určitch zkladnch datech, jinak vzhledem k tendencm jejho extenzivnho a intenzivnho nrůstu se sil o jej etablovn může ocitnout na hranici, kterou lze překročit jen za cenu porušen např. svobody. Jako jedna ze zkladnch podmnek socilnho a historickho procesu je tak rovnost uvděna zcela konsekventně do vztahu se svobodou, s nž se vzjemně podmiňuje a ocit na bzi jak vzjemn podpory, tak i konfliktu. Tak jako krajně egalitřsk požadavky ohrožuj samu podstatu svobody, děje se tak i opačně. Ze všech těchto důvodů jev se proto stavnmu soudu jako neadekvtn tendence vtěsnat každ sil o dosažen rovnosti do rmce etablovn zkladnch lidskch prv, jež svou povahou přečnvaj nad "politiku každodennosti". To proto tak znamen, že nerovnost v socilnch vztazch, m-li se dotknout zkladnch lidskch prv, mus doshnout intenzity zpochybňujc, alespoň v určitm směru, již samu podstatu rovnosti. Tak se zpravidla děje tehdy, je-li s porušenm rovnosti spojeno i porušen jinho zkladnho prva, např. prva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny zkladnch prv a svobod, některho z politickch prv podle čl. 17 a nsl. Listiny zkladnch prv a svobod, prv nrodnostnch a etnickch menšin podle čl. 24 a nsl. Listiny zkladnch prv a svobod apod. Zatmco totiž svoboda je obsahově dna přmo podstatou jednotlivce, vyžaduje rovnost zpravidla "mezičlnky", relaci k jin sociln hodnotě. Jak by mělo vyplynout z dle uvedench důvodů tohoto rozhodnut, postrd v projednvan věci navrhovatelem vytkan porušen principů rovnosti prvě tento jej vztah k jinm zkladnm prvům, a tm i intenzitu posunujc je do roviny zkladnch lidskch prv.

Odůvodněn nvrhu na zrušen 34 zkona ČNR č. 360/1992 Sb., ve zněn pozdějšch předpisů, lze shrnout do tvrzen, že zkonodrce zavedl dva různ režimy pro vkon jednoho povoln, přičemž pro to neměl racionln ani objektivn důvody. V napadenm ustanoven navrhovatel shledv porušen čl. 1 stavy, podle něhož je Česk republika svrchovan, jednotn a demokratick prvn stt založen na ctě k prvům a svobodm člověka a občana. Jednm z principů prvnho sttu je dle stanoviska navrhovatele i princip prvn jistoty, kter byl dajně porušen mj. tm, že 34 cit. zkona z přechodnho opatřen učinil stav trval. Jde o to, že zkonodrce stanovil, že osoby, kterm bylo uděleno oprvněn k projektov činnosti nebo osvědčen zvlštn způsobilosti k vkonu činnost ve vstavbě podle dosavadnch předpisů, mohou vykonvat vybran činnosti dle tohoto zkona.

Bylo proto třeba se předevšm zabvat podstatou dosavadnho prvnho stavu, kter upravuje platn stavebn zkon (zkon č. 50/1976 Sb., ve zněn zkona č. 103/1990 Sb. a zkona č. 262/1992 Sb.) a provděc předpisy vydan k jeho proveden (zejmna vyhlška č. 8/1983 Sb., ve zněn vyhlšky č. 73/1987 Sb., a vyhlška č. 186/1990 Sb.). Stavebn zkon stanov zkladn podmnky zvlštn způsobilosti k některm činnostem ve vstavbě ( 45 a nsl.). Podrobnějš pravu obsahuj uveden provděc předpisy.

Ve smyslu těchto předpisů se "zvlštn způsobilost" (jakožto souhrn teoretickch vědomost, praktickch zkušenost a dovednost nabytch k řdnmu vkonu vybranch činnost majcch rozhodujc vznam pro ochranu zjmů společnosti a souvisejcch s přpravou, projektovnm, povolovnm, provděnm a kolaudovnm staveb) ověřuje zkouškou. Podle 6 odst. 1 vyhlšky č. 8/1983 Sb., ve zněn vyhlšky č. 73/1987 Sb., je podstata v tom, že středn orgny sttn sprvy stanov zkušebn řdy, věcn nplně zkoušek a působnost zkušebnch komis. Podle 12 odst. 1, 2 cit. vyhlšky středn orgny sttn sprvy jsou povinny nejmně jednou za pět let zabezpečit doplňkov školen držitelů průkazů, přičemž držitel jsou povinni podrobit se psemnmu testu nebo jin formě ověřen poznatků z doplňkovho školen. Pokud držitel průkazu nevykonv po dobu delš než pět let pracovn činnost, pro kterou byl průkaz vystaven, může dle tuto činnost vykonvat jen po předchozm absolvovn doplňkovho školen. Podle 13 cit. vyhlšky, zjist-li orgn sttnho stavebnho dohledu, že pracovnci, kteř maj průkaz zvlštn způsobilosti, svoj činnost opakovaně porušuj zjmy společnosti při vstavbě, d přslušnmu orgnu sttn sprvy podnět k přezkoumn zvlštn způsobilosti. Rovněž jsou v 14 cit. vyhlšky upraveny podmnky odejmut průkazu.

Bližš podmnky pro postup při udělovn oprvněn a zvlštn způsobilost upravuje vyhlška č. 186/1990 Sb. Stanov mj. podmnky vzděln a praxe, kter je nutno osvědčit při přihlšce ke zkoušce. Na tuto vyhlšku se pak odvolv přloha č. 2 živnostenskho zkona (zkon č. 455/1991 Sb., ve zněn pozdějšch předpisů), kter pod nadpisem vzan živnosti - SKUPINA 213: Stavebnictv - pod oborem projektov činnost v investičn vstavbě určuje jako průkaz způsobilosti pro vkon tto živnosti "oprvněn k projektov činnosti (průkaz zvlštn způsobilosti)" dle 2 a 5 vyhlšky č. 186/1990 Sb.

Živnostensk zkon dle stanov všeobecn a zvlštn podmnky provozovn živnosti, rozsah živnostenskho oprvněn, povinnosti podnikatele, jakož i podmnky zrušen živnostenskho oprvněn. Současně stanov pokuty za porušen živnostenskho zkona. V danm přpadě je tedy živnostenskm zkonem konkretizovno ustanoven čl. 26 odst. 1, 2 Listiny zkladnch prv a svobod, podle něhož m každ v mezch zkona prvo podnikat. K tomu je vhodn poznamenat, že v prvnm řdu lze nalzt četn prvn pravy, kter vychzej z principu nabytch prv, a ten, kdo složil různ zkoušky opravňujc k vkonu povoln podle starch norem, může je vykonvat, i když nov předpisy stanov do budoucna jin předpoklady. Je tedy obvykl, že zkoušky vykonan podle starch předpisů, plat i po vydn novch předpisů (což plat dokonce i pro různ přiznan tituly, např. v oblasti vysokho školstv a vědeckch hodnost). Zkonodrce i v těchto přpadech vychz z principu prvn jistoty a důvěry v prvo. Konkrtn přpady jsou pak řešeny v přechodnch a zvěrečnch ustanovench přslušnch zkonů.

S ohledem na vše uveden lze konstatovat, že osoby podnikajc dle uvedench předpisů, podnikaj v souladu se zkonem na zkladě řdně nabytch prv (a to mj. v důvěře v živnostensk zkon a předpisy navazujc), kter lze odejmout nebo omezit jen na zkladě zkona, jehož obsah a vydn je v pravomoci moci zkonodrn, tedy Parlamentu a jako takov održ jeho legitimn politickou vůli.

Pokud se tedy zkonodrce rozhodl upravit do budoucna vkon povoln autorizovanch architektů a vkon povoln autorizovanch inženrů a techniků činnch ve vstavbě, neměn to nic samo o sobě na prvnm postaven těch, kteř podnikaj na zkladě dosavadnch předpisů. Je ovšem věc politick vůle Parlamentu, jak uprav vkon určitch povoln, přpadně živnost, kter jsou provděny podle dosavadnch předpisů. V danm přpadě se to stalo tak, že dosavadn oprvněn zůstvaj dle zkona v platnosti. Jak vše naznačeno, nen to v prvnm řdu věc neobvyklou, neboť zkonodrce tak často postupuje mj. v zjmu zajištěn důvěry v nabyt prva, prvn jistoty a stability prvnho postaven. V danm přpadě je patrn jist legislativn posun ve vůli Parlamentu, pokud jde o text 34 cit. zkona. To je ovšem v našem dynamickm prvnm řdu dosti čast. Skutečnost, že 34 cit. zkona prošel určitm legislativnm vvojovm procesem, nezakld podle nzoru stavnho soudu jeho protistavnost, neboť představuje současnou legitimn politickou vůli Parlamentu vyjdřenou formou zkona.

Pokud jde tedy o namtan porušen rovnosti v prvech, dospěl na zkladě vše uvedench skutečnost a vah stavn soud k zvěru, že v danm přpadě nedošlo k porušen stavy. Parlament ve snaze o zachovn nabytch prv rozhodl tak, že po zvžen situace ponechal dosavadn oprvněn v platnosti. Jako každ zkon, i tento plat do doby přpadnho jinho pozdějšho legislativnho řešen. Pokud jde o princip rovnosti, je již ze stanoviska bvalho stavnho soudu Česk a Slovensk Federativn Republiky uveřejněnho pod č. 11 Sbrky usnesen a nlezů stavnho soudu ČSFR z roku 1992 zřejmo, že u principu rovnosti jde o rovnost relativn a speciln normy mohou stanovit pro určit obory zvlštn kritria. V danm přpadě při hodnocen vhy prvn jistoty, stability a ochrany nabytch prv (kter představuj tž veřejn hodnoty), rozhodl Parlament v přechodnch ustanovench ponechat dosavadn oprvněn v platnosti. Podle nzoru stavnho soudu to v tomto konkrtnm přpadě nelze považovat za porušen principu rovnosti, kter by odůvodňovalo zrušen zkona pro jeho rozpor s stavou.

Po posouzen nvrhu stavn soud učinil zvěr, že namtan porušen čl. 1 stavy, podle nějž je Česk republika svrchovan, jednotn a demokratick prvn stt založen na ctě k prvům a svobodm člověka a občana, pod kteržto pojem navrhovatel podřazuje i princip prvn jistoty, a člnku 1 věty prvn Listiny zkladnch prv a svobod, podle nějž lid jsou svobodn a rovn v důstojnosti i v prvech, představuje v danm přpadě obecn tvrzen, kter v souvislosti s uvedenm rozborem prvnho stavu neodůvodňuje zvěr o protistavnosti 34 zkona ČNR č. 360/1992 Sb., ve zněn pozdějšch předpisů. Stejně tak stavn soud zjistil, že napaden ustanoven zkona nen v rozporu ani s jinmi stavnmi zkony nebo mezinrodnmi smlouvami podle čl. 10 stavy, a proto nvrh zamtl podle 70 odst. 2 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu.

Odlišná stanoviska: 1. Odlišné stanovisko soudců JUDr. Pavla Holländera, JUDr. Ivany Janů, JUDr. Vladimíra Jurky, JUDr. Zdeňka Kesslera, JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové Odlišné stanovisko, podané k výroku nálezu, jímž se zamítá návrh prezidenta České republiky na zrušení ustanovení § 34 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění zákonů č. 164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb., se zakládá na následujících důvodech: I. Podle § 34 zákona č. 360/1992 Sb., ve znění zákonů č. 164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb., mohou osoby, kterým bylo uděleno oprávnění k projektové činnosti nebo osvědčení zvláštní způsobilosti k výkonu činnosti ve výstavbě podle předchozích předpisů, vykonávat vybrané činnosti podle zákona č. 360/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Uvedené ustanovení však neřeší otázku, zdali se na tyto osoby vztahují i ustanovení o disciplinární odpovědnosti, povinném členství v komorách apod. Neobsahuje totiž dikci, podle níž by tyto osoby získaly status "autorizovaných osob" podle zákona č. 360/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Tato skutečnost je důvodem zkoumání souladu uvedeného zákonného ustanovení s principem právní jistoty, jenž je součástí kategorie právního státu (čl. 1 Ústavy České republiky). Právní jistotou přitom není míněna absolutní neměnnost práva neboli jeho "statika". V uvedeném kontextu je chápána ve smyslu určitosti a konstantnosti přisuzování významů právnímu textu, tj. jako určitost stanovování obsahu právních norem a konstantnost jejich aplikace, jako stejné rozhodování ve stejných případech. Právní jistotou se tudíž v tomto stanovisku v souvislosti s posuzovaným zákonným ustanovením rozumí předvídatelnost chování státních orgánů při aplikaci práva, a to z hlediska přisuzování významů právnímu textu a z hlediska subsumpce skutkových zjištění pod právní normu při rozhodování. Určitost stanovování obsahu právních norem neboli významů právního textu závisí přitom na určitosti ustanovení právních předpisů a na právních interpretačních postupech. Obecně lze konstatovat, že neurčitost určitého (některého) ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty, a tudíž i právního státu (čl. 1 Ústavy České republiky), toliko tehdy, jestliže intenzita této neurčitosti vylučuje možnost stanovení normativního obsahu daného ustanovení i pomocí obvyklých interpretačních postupů. V daném případě neurčitost napadeného ustanovení interpretací překlenout nelze, a nelze tudíž dospět k závěru, podle něhož se na osoby, kterým bylo uděleno oprávnění k projektové činnosti nebo osvědčení zvláštní způsobilosti k výkonu činnosti ve výstavbě podle předchozích předpisů, vztahují i ustanovení o disciplinární odpovědnosti, povinném členství v komoře apod., anebo tomu tak není. II. Ustanovení § 34 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění zákonů č. 164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb., je ustanovením intertemporálním, řešícím vztah uvedeného zákona, ve znění novel,k právní úpravě předcházející (zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění zákona č. 103/1990 Sb. a zákona č. 262/1992, vyhláška FMTIR č. 8/1993 Sb., o zvláštní způsobilosti k některým činnostem ve výstavbě, ve znění vyhlášky č. 73/1987 Sb., vyhláška SKVTIR č. 186/1990 Sb., o oprávnění k projektové činnosti). Intertemporálním právem přitom nutno obecně chápat "předpisy, jež řídí časový střet zákonů" (J. Sedláček, Časový střet zákonů, in: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému, Díl I., red. F. Rouček, J. Sedláček, Praha 1935, s. 107). V rámci intertemporality právních norem mohou vzniknout zvláště případy, kdy nová právní úprava formuluje rozdílné předpoklady právního statusu, jakož i případy, kdy nová právní norma nahrazuje právní institut, obsažený ve zrušené právní normě, institutem novým. Je tomu tak i v posuzované věci. Novelizací zákona č. 360/1992 Sb., ve znění zákona č. 164/1993 Sb., zákonem č. 275/1994 Sb. se časový střet zákona nového (č. 360/1992 Sb.) a právních předpisů jím zrušených řešil ve srovnání s předchozím stavem odlišným způsobem. Od nabytí účinnosti zákona č. 360/1992 Sb., tj. od 7. července 1992 do 31. prosince 1994, byl střet právních úprav řešen stanovením termínu, po kterém nabývá účinnost nová právní úprava i pro subjekty, jež splnily podmínky k získání právního statusu autorizovaných architektů, stavebních inženýrů nebo techniků podle předchozí právní úpravy. VE vztahu nové a staré právní regulace tudíž platila nepravá retroaktivita s tím, že nastoupení účinnosti nové úpravy pro určitou vymezenou skupinu subjektů bylo odloženo do stanoveného termínu. Na rozdíl od uvedeného řešení intertemporality, obsaženého v § 34 zákona č. 360/1992 Sb., ve znění zákona č. 164/1993 Sb., jeho novela zákonem č. 275/1994 Sb. pro stejnou skupinu subjektů ruší nepravou retroaktivitu nové právní úpravy (tj. zákona č. 360/1992 Sb.) a stanoví pro ni výjimku, tj. přiznává vymezenému okruhu subjektů status autorizovaných architektů, stavebních inženýrů nebo techniků podle nové právní úpravy, a to beze splnění podmínek, jež tato nová právní úprava pro jeho získání vyžaduje. Zákonodárce tudíž upravil časový střet dvou právních úprav dvěma různými, po sobě následujícími, způsoby. Z hlediska ústavněprávního posouzení je v důsledku tohoto postupu nutno odpovědět na dvě otázky. První otázkou je ústavněprávní akceptovatelnost či neakceptovatelnost tímto vzniklé nerovnosti a druhou je otázka ústavního "prostoru", který má zákonodárce k dispozici při stanovování intertemporálních ustanovení. 1. V posuzované věci se jedná o nerovnost mezi, na straně jedné, osobami, jež získaly osvědčení k výkonu profesí autorizovaných architektů, inženýrů a techniků činných ve výstavbě podle předchozích právních předpisů a v očekávání ztráty svého statusu uplynutím zákonem stanovené lhůty získaly autorizaci podle nové právní úpravy a, na straně druhé, osobami, jež získaly osvědčení k výkonu profesí autorizovaných architektů, inženýrů a techniků činných ve výstavbě rovněž podle předchozích právních předpisů a byly následně postaveny na roveň osobám, disponujícím autorizací podle nové právní úpravy. Další nerovností je nerovnost mezi osobami, vykonávajícími profesi autorizovaných architektů, inženýrů či techniků na základě autorizace podle nové právní úpravy a osobami, vykonávajícími tuto činnost na základě osvědčení, získaných podle právní úpravy předchozí. Ústavní soud České republiky se v řadě nálezů (zejména č. 3 a 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 1) ztotožnil s chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl vyjádřen Ústavním soudem ČSFR v rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR: "Je věcí státu, aby v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat libovolně. ... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty." V posuzované věci explicitně zákonodárce postup, zakládající nerovnost, nezdůvodnil a takovýto postup nelze ani implicitně z právní úpravy dovodit. Konstatování důvodové zprávy, která nota bene není stanoviskem zákonodárce, nýbrž navrhovatele zákona, že problematika bude v budoucnosti řešena, je z hlediska ústavního posouzení irelevantní. Nelze se proto ztotožnit se stanoviskem, podle něhož "je na vůli zákonodárce, zda předchozí získaná oprávnění prohlásí dříve či později za oprávnění rovnocenná oprávněním, získaným podle pozdějšího zákona či nikoli". Vůle zákonodárce se však nesmí stát libovůlí, a tudíž pokud tento právní úpravou zakládá nerovnost, je povinen svůj postup jednak zdůvodnit odvoláním se na veřejné hodnoty a jednak tímto postupem nesmí zasáhnout do jiných ústavou garantovaných principů. V dané věci nejen absentuje zdůvodnění ze strany zákonodárce odvoláním se na veřejné hodnoty, nýbrž dochází i k narušení jednoho ze základních principů právního státu - ochrany důvěry občana v právo: "Kdo jednal v důvěře v nějaký zákon, nemá býti ve své důvěře zklamán" (J. Sedláček, Časový střet zákonů, in: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému, Díl I., red. F. Rouček, J. Sedláček, Praha 1935, s. 108). Těm osobám, které jednaly v důvěře v ustanovení § 34 zákona č. 360/1992 Sb., ve znění zákona č. 164/1993 Sb., tudíž v očekávání ztráty svého statusu uplynutím zákonem stanovené lhůty získaly autorizaci podle nové právní úpravy nebo se o ni ucházely, byl nepravou retroaktivitou zákona č. 275/1994 Sb. způsoben ten následek, že jednání právně relevantní podle předchozí úpravy se na základě působení právní úpravy nové stalo právně irelevantním. Tímto byl porušen princip ochrany důvěry občana v právo, jenž tvoří významnou součást pojmu právního státu. Úprava ustanovení § 34 zákona č. 360/1992 Sb., ve znění zákonů č. 164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb., zavádí v praxi zjevnou nerovnost k přístupu výkonu stejných povolání a rozdílnou odpovědnost za eventuální škody, které výkonem těchto činností mohou vzniknout. Osoby, které získaly autorizaci podle tohoto zákona, se musí podrobit zkoušce před odbornou komisí, jmenovanou autorizační radou, a při zkoušce je mimo jiné vedena rozprava nad pracemi z oboru odborné praxe uchazeče. Autorizační oprávnění je v případě úspěšného složení zkoušky vydáváno pouze pro příslušný obor, v němž uchazeč prokázal odbornou praxi (např. pozemní stavby, dopravní stavby, inženýrské stavby apod.). Naproti tomu osoby, které získaly osvědčení zvláštní způsobilosti k výkonu činností ve výstavbě nebo oprávnění k projektové činnosti podle dřívějších předpisů (zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění zákona č. 103/1990 Sb. a zákona č. 262/1992, vyhláška FMTIR č. 8/1993 Sb., o zvláštní způsobilosti k některým činnostem ve výstavbě, ve znění vyhlášky č. 73/1987 Sb., vyhláška SKVTIR č. 186/1990 Sb., o oprávnění k projektové činnosti), nejsou ve výkonu činnosti omezeny podle odborné specializace, ale jsou obecně oprávněny k výkonu jakékoli činnosti ve výstavbě bez ohledu na odbornou průpravu nebo zkušenosti, což je zejména při projektování staveb povážlivé. Zkoušky zvláštní způsobilosti měly do značné míry formální a administrativní charakter. V první etapě byly předepsány především pro vedoucí pracovníky organizací, zabývajících se investiční výstavbou (ředitelé, náměstci, vedoucí odborů). V další etapě pak pro blíže nespecifikované funkce. Pokud v organizaci, působící v investiční výstavbě, nedosáhl počet osob s předepsaným průkazem zvláštní způsobilosti 75 %, pak tyto organizace nesměly po 1. dubnu 1986 (I. etapa), resp. 1. dubnu 1990 (II. etapa) vykonávat tyto činnosti, i když k nim měly oprávnění. Protože se jednalo vesměs o státní podniky, často přímo řízené jednotlivými rezorty, vedlo toto ustanovení k inflaci vydaných osvědčení zvláštní způsobilosti, jen aby byl dodržen stanovený limit oprávněných pracovníků. Odhaduje se, že počet takto vydaných osvědčení dosáhl celkového počtu cca 80 tisíc, zatímco autorizačních oprávnění bylo do konce roku 1994 Vydáno něco přes 10 tisíc. Nerovnost těchto dvou skupin oprávněných osob je ještě zřetelnější v jejich odpovědnosti za škody, které při výkonu jejich činnosti mohou vzniknout. U kategorie osob s osvědčením zvláštní způsobilosti, vydaným podle dřívějších předpisů, šlo vesměs o osoby v pracovněprávním (závislém) poměru, kde za škodu vůči odběrateli ručila organizace, která byla zpravidla pro tyto případy pojištěna. Pracovník byl odpovědný organizaci podle zákoníku práce. Protože původní organizace byly vesměs zrušeny, odpovídají za eventuální škody jednotliví nositelé osvědčení podle obecných předpisů. Protože škody, k nimž může docházet a skutečně také dochází v investiční výstavbě, dosahují milionových hodnot, je náhrada škody u těchto osob většinou pochybná. Naproti tomu osoby, kterým bylo přiznáno oprávnění činnosti v rámci autorizace, musí být pro případ škody povinně pojištěny. Tyto nerovnosti přístupu k výkonu činností v investiční výstavbě mezi kategorií autorizovaných osob a mezi osobami se zvláštní způsobilostí podle dřívějších předpisů zpochybňují právní jistoty jak pokud jde o kvalifikaci, tak pokud jde o garanci za výsledek této činnosti. Nezbytného sjednocení podmínek a odstranění nerovnosti si byl zřejmě vědom i zákonodárce, když dvakrát po sobě (v roce 1992 a v roce 1993) omezil platnost původních oprávnění, aby poslední úpravou (v roce 1994) toto časové omezení rozporuplně zrušil. Tím došlo jak ke zpochybnění právních jistot v oblasti, kde hraje mimořádnou roli veřejný zájem, tak k vytvoření příkré nerovnosti mezi dvěma skupinami občanů v přístupu ke kvalifikované činnosti i v ručení za škody, které touto činností mohou eventuálně vzniknout. 2. Druhou otázkou, která v této souvislosti vyžaduje odpovědi, je šířka ústavního "prostoru", který má zákonodárce k dispozici při stanovování intertemporálních ustanovení. Smyslem intertemporálních ustanovení je odstraňování neodůvodněných nerovností, vznikajících při střetu staré a nové právní úpravy. Intertemporalita se v posuzované věci přitom týká zakotvení rozdílných předpokladů právního statusu ve staré a nové právní úpravě. Zákonodárce může řešit časový střet takovýchto právních úprav následujícími způsoby: a) Prvním je nepřijetí intertemporálních ustanovení. V takovém případě nutno řešit problém intertemporality interpretací. Obecně v případech časového střetu staré a nové právní normy platí nepravá retroaktivita, tj. od účinnosti nové právní normy se i právní vztahy, vzniklé podle zrušené právní normy, řídí právní normou novou (to platí i pro naplnění podmínek získání určitého právního statusu a s ním spjatých práv). Vznik právních vztahů, existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony, se řídí zrušenou právní normou (důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by byla pravá retroaktivita). Aplikuje se tady princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních konání. Důsledkem tohoto principu je skutečnost, podle které "jednou založené právní účinky, pokud tyto představují zároveň subjektivní práva, zůstávají pro nový zákon zakázanou sférou" (A. Procházka, Základy práva intertemporálního, Brno 1928, s. 109). Tento princip je realizací "legislativní zásady ochrany oprávněné důvěry ve stálost právního řádu" (tamtéž, s. 111). b) Druhým způsobem řešení časového střetu právních norem, obsahujících rozdílné předpoklady nabývání určitého právního statusu, je koncepce, obsažená v § 34 zákona č. 360/1992 Sb., jakož i v jeho novele č. 164/1993 Sb. Toto řešení obsahuje posunutí termínu nabytí účinnosti nové právní úpravy pro subjekty, jež splnily podmínky získání daného právního statusu podle předchozí právní úpravy. Těmto subjektům je tak poskytnuta příležitost splnit náročnější nebo jiné podmínky nové úpravy a současně si kontinuitně zachovat svůj status. c) Konečně třetím legislativním způsobem řešení časového střetu právních norem, obsahujících rozdílné předpoklady nabývání určitého právního statusu, je řešení, jímž se subjektům, disponujícím určitým právním statusem podle předchozí právní úpravy, přizná status podle právní úpravy nové. Takový přístup má své opodstatnění v případě, kdy rozdílnost podmínek získání daného statusu podle oboru úprav nezakládá neodůvodněnou nerovnost. Do rámce tohoto legislativního přístupu lze zařadit řešení, obsažené v zákoně č. 275/1994 Sb. Při rozhodování o způsobu řešení intertemporality je zákonodárce limitován ústavními principy rovnosti a ochrany důvěry občana v právo. Příslušné legislativní řešení proto nemá být výrazem libovůle, nýbrž by se mělo odvinout z obsahového srovnání staré a nové právní úpravy. Takovéto srovnání se musí řídit hlediskem proporcionality. Zrušení staré a přijetí nové právní úpravy je nutně spjato se zásahem do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo. Dochází k tomu v důsledku ochrany jiného veřejného zájmu či základního práva a svobody. Posuzování tohoto konfliktu hlediskem proporcionality s ohledem na intertemporalitu by mělo vést k závěru o druhu legislativního řešení časového střetu právních úprav. Proporcionalitu lze přitom charakterizovat tak, že vyšší stupeň intenzity veřejného zájmu, resp. ochrany základních práv a svobod, odůvodňuje vyšší míru zásahu do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo novou právní regulací. Platí tu zároveň maxima, přikazující v případě omezení základního práva, resp. svobody, šetřit jeho podstatu a smysl (čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Při posouzení způsobu legislativního řešení intertemporality tudíž sehrává svou roli nejen míra odlišnosti nové a staré právní úpravy, nýbrž i společenská naléhavost zavedení nové právní úpravy apod. Rozhodnutí zákonodárce o způsobu řešení časového střetu staré a nové právní úpravy tedy z hlediska ústavního není věcí nahodilou nebo věcí libovůle. Je věcí zvažování v kolizi stojících ústavněprávních principů. Tím, že zákonodárce zákonem č. 275/1994 Sb. radikálně změnil řešení intertemporality staré a nové právní úpravy, obsažené v zákoně č. 360/1992 Sb. a zákoně č. 164/1993 Sb., a to bez jakékoli explicitně nebo implicitně vyjádřené argumentace, dal dostatečným způsobem najevo, že časový střet zákonů řešil způsobem nahodilým a nikoli způsobem, vycházejícím ze zvažování proporcionality poskytování ochrany ústavním principům. Přijal tak zákonné ustanovení, stojící v rozporu s ústavními principy ochrany důvěry občana v právo, právního státu a rovnosti, jak jsou obsaženy v čl. 1 Ústavy České republiky a v čl. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Odlišné stanovisko soudce JUDr. Vladimíra Klokočky Podstatný důvod, který vede k předložení odlišného stanoviska k výroku nálezu, jímž se zamítá návrh prezidenta České republiky na zrušení ustanovení § 34 zákona č. 360/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je tento: Předmětem návrhu je zrušení poslední verze § 34 zákona č. 360/1992 Sb., v důsledku něhož odpadá povinnost získat autorizaci architektů a techniků ve stavebnictví podle nových předpisů. Mezi podmínkami, které zavedl zákon č. 360/1992 Sb., bylo kromě jiného i "úspěšné složení zkoušky odborné způsobilosti". Pro splnění nových podmínek byla stanovena lhůta nejprve do 7. 7. 1993 a posléze do 31. 12. 1994. Zákonodárce v zákoně č. 360/1992 Sb. a později ve dvou dalších novelách, tedy celkem třikrát opakovaně po sobě zdůraznil věrohodnost povinností, jejichž splnění v určité lhůtě požadoval a nenechal nikoho na pochybách, že bez splnění požadovaných předpokladů nebude možno povolání autorizovaných architektů, inženýrů a techniků vykonávat. V mezidobí nepochybně řada těch, kteří vykonávali svou činnost na základě starých předpisů, nově stanovené podmínky splnila anebo je naplňuje. Do 31. 12. 1994 zřejmě však nesplnili nové podmínky zdaleka všichni, kteří tak měli učinit. Z toho patrně vycházel zákonodárce ve své poslední úpravě, zhostil se však tohoto problému způsobem, který zpochybňuje principy právního státu: Poslední úprava § 34 zákona č. 360/1992 Sb. ohrožuje princip rovnosti, a to způsobem, který svými důsledky přináší jisté výhody pro ty, kteří neplní stanovené povinnosti a jimž se jejich plnění zdá být zbytečné. Tím odnímá zákonodárci věrohodnost a občanům přesvědčení, že zákony jsou závazné pro všechny a že je nezbytné je dodržovat. Takové jednání si zákonodárce může dovolit jen s odvoláním na veřejné hodnoty a nikoli pouze proto, že věc hodlá zákonem upravit a nezdá se mu příhodné lhůtu znovu prodlužovat. Novelizace § 34 uvedeného zákona porušuje princip určitosti již tím, že vychází ze zjevného rozporu mezi cílem zákonodárce a prostředky, které k dosažení tohoto cíle zvolil. Proti novele by patrně nebylo možno nic namítnout, kdyby zákonodárce stanovenou lhůtu opětovně (tj. potřetí) stanovil. Zákonodárci se však zřejmě nechtělo stanovit potřetí nějakou novou lhůtu pro splnění podmínek k autorizaci patrně o to více, že dvě dříve stanovené lhůty zřejmě nebyly dostatečné. Proto jednoduše odstranil lhůty vůbec. Tato změna však není pouze změnou kvantitativní, ale i kvalitativní povahy a mění radikálně dosavadní právní stav. Cílem novely je podle důvodové zprávy zrušení časového omezení "... s tím, že tato problematika bude upravena novou zákonnou normou v návaznosti na novelu stavebního zákona". Dosažení tohoto cíle však zákonodárce neřešil adekvátními prostředky, jak by to odpovídalo principům materiálního právního státu. Z hlediska právního státu je bezvýznamné, že Parlament v důvodové zprávě slibuje tuto problematiku novou zákonnou úpravou vyřešit. V tomto slibu není nic právně závazného. Zůstává jen, že touto novelou se vrací starý právní režim před zákon č. 360/1992 Sb. a že základní postuláty tohoto zákona jsou znehodnoceny, což patrně ani sám zákonodárce neměl na mysli.

Načítávám znění...
MENU
Hore