Sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ve věci návrhu na zrušení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů 147/2012 účinný od 01.01.2013

Schválené: 21.02.2012
Účinnost od: 01.01.2013
Autor: Ústavního soudu
Oblast: TVORBA PRÁVA. LEGISLATIVA., Mimořádné opravné prostředky v občanském právu. Dovolání.

Informace ke všem historickým zněním předpisu
HISTJUDDZEUPPČL

Sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ve věci návrhu na zrušení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů 147/2012 účinný od 01.01.2013
Přejít na §    
Informace ke konkrétnímu znění předpisu
Nález 147/2012 s účinností od 01.01.2013
Zobraziť iba vybrané paragrafy:
Zobrazit
147/2012 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl pod sp. zn. Pl. ÚS 29/11 dne 21. února 2012 v plénu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová (soudce zpravodaj) a Michaela Židlická o návrhu II. senátu Ústavního soudu na zrušení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení, takto:

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se ruší uplynutím dne 31. 12. 2012.

Odůvodněn

I.

Vymezen věci a rekapitulace nvrhu

1. stavn stžnost vedenou pod sp. zn. II. S 2371/11 se stěžovatelka VY.PO. 2010, s. r. o., domhala mj. zrušen rozsudku Nejvyššho soudu ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 29 Cdo 101/2007, neboť m za to, že v důsledku tohoto rozhodnut porušily obecn soudy jej zkladn prvo garantovan čl. 36 odst. 1 Listiny zkladnch prv a svobod (dle jen „Listina“) a prvo jednat v souladu se zsadou smluvn volnosti dle čl. 2 odst. 4 stavy Česk republiky (dle tž jen „stava“) a dle čl. 2 odst. 3 Listiny.

2. Usnesenm ze dne 13. 9. 2011 sp. zn. II. S 2371/11 přerušil druh sent řzen o zmněn stavn stžnosti a navrhl plnu dle 64 odst. 1 psm. c) zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, ve zněn pozdějšch předpisů, (dle jen „zkon o stavnm soudu“) zrušit 237 odst. 1 psm. c) zkona č. 99/1963 Sb., občansk soudn řd, ve zněn pozdějšch předpisů, (dle jen „o. s. ř.“) pro jeho rozpor s stavnm pořdkem.

3. K naznačenmu postupu vedlo II. sent stavnho soudu zjištěn, že v napadenm rozhodnut Nejvyššho soudu zcela absentovalo odůvodněn přpustnosti dovoln ve smyslu vkladu vah, kter Nejvyšš soud vedly k zvěru o zsadnm vznamu jm řešench otzek, a to za situace, kdy bylo zjevn, že vklad spornho ustanoven „podmnek“, kter učinily obecn soudy, byl otzkou jedinečnou, kter

prima facie

nem a z povahy věci ani nemůže mt ždn přesah, kter by zejmna ovlivňoval nslednou judikaturu ve smyslu jejho sjednocovn. Jinmi slovy, z předmětnho rozhodnut Nejvyššho soudu nebylo patrno, kter z alternativ uveden v 237 odst. 3 o. s. ř. odůvodnila v dan věci sudek o tom, že přezkoumvan rozhodnut odvolacho soudu mělo po prvn strnce zsadn vznam.

4. II. sent stavnho soudu nepovažoval za stavně konformn, ponechv-li napaden ustanoven o. s. ř. Nejvyššmu soudu prostor pro nepředvdatelnou vahu o tom, zda otzku, kterou mu dovolatel předestřel ve svm podn, posoud jako otzku zsadnho prvnho vznamu. Demonstrativn včet charakteristik rozhodnut odvolacho soudu ( 237 odst. 3 o. s. ř.), kter z nich čin rozhodnut, jež maj mt zsadn prvn vznam, je judikaturou Nejvyššho soudu tu nepředvdatelně rozšiřovn, jinde nepředvdatelně zužovn.

5. Vgnost napadenho ustanoven, kter umožňuje Nejvyššmu soudu nepředvdateln rozhodovn o přpustnosti dovoln, odporuje dle nzoru II. sentu stavnho soudu nrokům, kter na zkon klade normativn princip prvnho sttu (čl. 1 stavy), a nesplňuje ani požadavky na kvalitu zkona omezujcho zkladn prva (čl. 4 odst. 2 Listiny), neboť napaden ustanoven je třeba považovat za formln zkon, kter limituje zkladn prvo na přstup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). M-li ovšem jt o řdn zkon v materilnm smyslu, mus bt pro častnka řzen (po odborn poradě s advoktem, jehož přtomnost je v dovolacm řzen obligatorn) seznateln, že zkonn pravidlo dopad i na jeho přpad. Naopak, za zkon v materilnm smyslu nelze považovat takovou pravu, kter pro svou vgnost a neurčitost neumožňuje častnkovi řzen přizpůsobit sv chovn (rozhodnout o podn či nepodn dovoln) zkonu, neboť jeho obsah nen seznateln.

II.

Vyjdřen častnků řzen a dalšch osob

6. stavn soud podle 42 odst. 4 a 69 zkona o stavnm soudu zaslal předmětn nvrh na zrušen napadench ustanoven Poslaneck sněmovně a Sentu Parlamentu Česk republiky.

7. Poslaneck sněmovna Parlamentu Česk republiky, sty sv předsedkyně Miroslavy Němcov, ve svm vyjdřen rekapitulovala proces, v němž byl přijmn nvrh zkona č. 30/2000 Sb., kterm se měn zkon č. 99/1963 Sb., občansk soudn řd, ve zněn pozdějšch předpisů, a někter dalš zkony, kter obsahoval i napaden ustanoven. Poukzala na to, že důvodov zprva vslovně uvděla, že nvrh zkona je v souladu s stavnm pořdkem Česk republiky. Zdůraznila, že Poslaneck sněmovna jednala v přesvědčen, že i napaden ustanoven je v souladu s stavnm pořdkem, a jeho posouzen ponechala na rozhodnut stavnho soudu. Zroveň předsedkyně Poslaneck sněmovny sdělila, že dle 44 odst. 2 zkona o stavnm soudu souhlas s upuštěnm od stnho jednn.

8. Sent Parlamentu Česk republiky, sty svho předsedy Milana Štěcha, ve svm vyjdřen uvedl, že napaden ustanoven bylo do o. s. ř. vřazeno jeho tzv. velkou novelou, kterou obsahoval bod 315 zkona č. 30/2000 Sb. S činnost od 1. 1. 2001 působ v prvnm řdu v nezměněn podobě dodnes. Dle zrekapituloval proces přijmn nvrhu zkona v Sentu a učinil zvěr, že Sent „postupoval v mezch stavou stanoven kompetence a stavně předepsanm způsobem“. Pot, co ocitoval slova tehdejšho předsedy stavně-prvnho vboru Sentu J. Vyvadila, kter tzv. velkou novelu o. s. ř. označil za „nejzsadnějš změnu od původu existence o. s. ř.“, a slova tehdejšho ministra spravedlnosti O. Motejla, kter předkldanou novelu o. s. ř. označil za „systmovou změnu civilnho procesu“, resp. za prvn legislativn krok k projektu reformy soudnictv, jakož i vyjdřen sentora Z. Klausnera, dle kterho „novela byla velmi pečlivě připravovna, 10 let diskutovna“, uzavřel, že v přpadě materilu, kter představuje revizi civilnho procesu, Sent jej neposuzuje do všech detailů, nbrž svou pozornost soustřed jen na otzky koncepčn/systmov, popř. problematick či kontroverzn. V plenrn rozpravě nebyl zaznamenn vraznějš nesouhlas s obsahovou strnkou posuzovanho nvrhu zkona. Ve vztahu k institutu dovoln, dle vyjdřen, v rozpravě z st tehdejšho mstopředsedy Sentu J. Musiala zaznělo: „V tto souvislosti musm ocenit zaveden institutu dovoln, kter je velkm přnosem novely a je podle mho nzoru zpracovn na rovni.“ Dle vyjdřen předsedy Sentu upozorňuje na souvislost napadenho ustanoven s 237 odst. 3 a 239 odst. 1 a nepřmo tž s 238a odst. 2 a 239 odst. 3 posledn větou o. s. ř. Na zvěr předseda Sentu uvedl: „Toto vyjdřen zaslm s vědomm, že je zcela na stavnm soudu, aby ve smyslu stavy a zkona o stavnm soudu posoudil stavnost 237 odst. 1 psm. c) o. s. ř.“

9. Dne 14. 11. 2011 bylo stavnmu soudu doručeno nevyždan vyjdřen Nejvyššho soudu, jednajcho JUDr. Zdeňkem Krčmřem, předsedou sentu 29 Cdo, kter poždal o jeho připojen do spisu sp. zn. Pl. S 29/11 a jeho předn všem soudcům stavnho soudu. V tomto vyjdřen Nejvyšš soud obshle argumentuje k stavn stžnosti veden pod sp. zn. II. S 2371/11, resp. k jej nepřpustnosti, vyjadřuje sv vhrady k procesnmu postupu II. sentu stavnho soudu a jeho složen. Vzhledem k tomu, že Nejvyšš soud, resp. jeho sent 29 Cdo, nen podle 69 zkona o stavnm soudu častnkem řzen dle čl. 87 odst. 1 psm. a) stavy ve spojen s 64 odst. 1 psm. c) zkona o stavnm soudu, a vzhledem k tomu, že předseda sentu 29 Cdo nevznesl ve vztahu k řzen sp. zn. Pl. S 29/11 relevantn argumentaci, nen dle nzoru stavnho soudu třeba jeho podn v rmci odůvodněn tohoto rozhodnut rekapitulovat a blže se s touto argumentac bude zabvat v rmci řzen sp. zn. II. S 2371/11, jehož je Nejvyšš soud, zastoupen předsedou sentu 29 Cdo (viz 28 odst. 4 ve spojen s 30 odst. 4 zkona o stavnm soudu), častnkem a kter je v současn době přerušeno (viz bod 2). Toto podn bylo soudcům stavnho soudu k dispozici v elektronick verzi a je součst spisu.

10. stavn soud vyzval Kancelř vldnho zmocněnce pro zastupovn Česk republiky před Evropskm soudem pro lidsk prva (dle tž jen „ESLP“) k indikaci rozhodnut ESLP, v nichž je pozitivně hodnocena nebo alespoň připuštěna konstrukce opravnho prostředku v soustavě obecnch soudů typu

a certiorari

. Kancelř vldnho zmocněnce, po rozboru několika rozhodnut ESLP tkajcch se dovoln podle 237 odst. 1 psm. c) o. s. ř. (např.

Šroub proti Česk republice

ze dne 10. 5. 2005, stžnost č. 5424/03,

Holub proti Česk republice

ze dne 14. 12. 2010, stžnost č. 24880/05, a dalš), uvedla, že obecně plat, že pokud se stt rozhodne umožnit častnkům řzen obrtit se na nejvyšš soudn instanci, požv při stanoven podmnek přijatelnosti takovho opravnho prostředku a řzen o něm určitho prostoru pro vlastn uvžen. ESLP v duchu tto zsady ustleně judikuje, že jestliže vnitrosttn prvo umožňuje odmtnout opravn prostředek z toho důvodu, že nevzbuzuje ždnou vznamnou prvn otzku a že nem dostatečnou naději na spěch, může stačit, pokud se dan soud omez na odkaz na ustanoven zkona, kter mu takov postup umožňuje, aniž uvede podrobnějš argumenty. ESLP proto zamtl jako zjevně neopodstatněnou nmitku porušen prva na spravedliv proces, k němuž mělo dojt tm, že česk Nejvyšš soud odmtl dovoln stěžovatele bez odůvodněn, jak mu to v dan době umožňoval 243c odst. 2 o. s. ř., kter mezitm stavn soud zrušil jako protistavn. ESLP samozřejmě prvn nzor stavnho soudu nijak nezpochybňoval, vědom si toho, že ve smyslu čl. 53 mluvy o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod (dle tž jen „mluva“) mohou vnitrosttn orgny poskytnout vyšš standard ochrany, než jak zajišťuje mluva (

Vokoun proti Česk republice

, čstečn rozhodnut ze dne 20. 3. 2007, stžnost č. 20728/05,

Simon proti Německu

, čstečn rozhodnut ze dne 6. 7. 1999, stžnost č. 33681/96,

Nersesyan proti Armnii

ze dne 19. 1. 2010, stžnost č. 15371/07). Dle Kancelře vldnho zmocněnce z uvedenho přehledu judikatury ESLP jednoznačně vyplv, že konstrukce opravnho prostředku k nejvyšš soudn instanci typu a certiorari nen v zsadě v rozporu s čl. 6 odst. 1 mluvy. Takov zvěr učinil ESLP jak ve vztahu k předmětnmu 237 odst. 1 psm. c) o. s. ř., tak ve vztahu k předchozmu 239 odst. 2 o. s. ř. Na druhou stranu by ovšem k porušen čl. 6 odst. 1 mluvy teoreticky mohlo dojt v přpadech (v judikatuře ESLP k čl. 6 obecně i v jinch souvislostech zcela vjimečnch), kdy by se postup přslušnho soudu vzhledem ke konkrtnm okolnostem jevil jako svvoln (srov. vše rozhodnut

Holub

a

Šroub

). ESLP sm by ale tuto svvoli zřejmě nedovodil z pouh absence podrobnějšho odůvodněn (srov. vše rozhodnut

Vokoun

). Konečně, jak vyplv z jejho ustanoven čl. 53, mluva vnitrosttnm orgnům nebrn zaručit vyšš standard ochrany, ať již prostřednictvm domcho prvnho řdu, nebo přstupem k jinm mezinrodnm mluvm.

11. stavn soud přpisem ze dne 1. 12. 2011 poždal Ministerstvo spravedlnosti o sdělen, zda disponuje statistickmi daji, popř. analzou efektivnosti dovoln dle 237 odst. 1 psm. c) o. s. ř. V odpovědi ze dne 12. 12. 2011 sdělilo ministerstvo, že předmětn daje nem k dispozici, nicmně zaslalo stavnmu soudu „stručnou prvn analzu k institutu zsadnho prvnho vznamu dovoln,“ kter dospv k zvěru, že „vzhledem k tomu, že vnitrosttn prvn dokumenty stavn sly nezakotvuj zsadu instančnosti v subjektivnm slova smyslu, nelze omezen přstupu k soudu třet instance v řzen o dovoln považovat za rozporn s stavnm pořdkem Česk republiky a zkladn prvo na přstup k soudu nen tmto způsobem limitovno. Zsadu instančnosti nezakld ani systm mluvy o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod. Z dokumentů Rady Evropy vyplv, že je naopak ždouc zavdět mechanismy, kter přstup k soudu nejvyšš instance omez tak, aby se tyto mohly zabvat pouze vznamnějšmi zležitostmi. K tomu nepochybně přispv i současn zněn 237 odst. 1 psm. c) o. s. ř. a lze jej považovat za zcela běžn institut v procesnch pravch demokratickch prvnch sttů (nejen) středoevropskho prvnho prostoru.“

12. stavn soud dne 28. 11. 2011 zskal „Analzu toku dovoln (Cdo a Odo) Nejvyššm soudem - změna podmnek přpustnosti dovoln dle o. s. ř.“ vypracovanou v roce 2010 Janem Petrovem pro Ministerstvo spravedlnosti, kter pracuje s nhodně vybranm vzorkem 200 dovoln. stavn soud se dne 30. 11. 2011 dotzal předsedkyně Nejvyššho soudu, zda předmětn analza byla vypracovna Nejvyššm soudem. V odpovědi ze dne 6. 12. 2011 sdělila předsedkyně Nejvyššho soudu, že předmětn analza nen oficilnm dokumentem vypracovanm Nejvyššm soudem. Z tohoto důvodu vypracovalo analytick oddělen stavnho soudu vlastn analzu vychzejc z 500 rozhodnut Nejvyššho soudu vydanch v obdob od 1. 9. 2009 do 31. 8. 2010 a vybranch dle předem stanovenho algoritmu. Z celkovho počtu 500 zkoumanch rozhodnut jich bylo 278 rozhodnutmi o tzv. nenrokovm dovoln dle 237 odst. 1 psm. c) o. s. ř. (55,6 % všech zkoumanch rozhodnut), z toho bylo v 54 přpadech (19,42 % rozhodnut o nenrokovm dovoln, 10,8 % všech zkoumanch rozhodnut) shledno dovoln přpustnm (32 vyhovujcch a 22 zamtavch rozhodnut) a v 224 přpadech shledno dovoln nepřpustnm (80,58 % rozhodnut o nenrokovm dovoln, 44,8 % všech zkoumanch rozhodnut).

13. Dne 10. 1. 2012 poždal stavn soud předsedkyni Nejvyššho soudu a předsedu Česk advoktn komory o poskytnut vyjdřen k otzce předvdatelnosti prvn pravy obsažen v 237 odst. 1 psm. c) o. s. ř., resp. o vyjdřen k předvdatelnosti přpustnosti dovoln.

14. Dne 25. 1. 2012 obdržel stavn soud krtk vyjdřen Česk advoktn komory, z něhož vyplv, že tato považuje 237 odst. 1 psm. c) ve spojen s 237 odst. 3 o. s. ř. za „dostatečnou zruku pro předvdatelnost toho, zda dovoln bude posouzeno jako přpustn z důvodu, že napaden rozhodnut m ve věci zsadn vznam.“ Dle předseda Česk advoktn komory uvedl, že konstrukci přpustnosti dovoln nelze chpat jako prostor pro voln prvn uvžen Nejvyššho soudu, a i kdyby bylo možn připustit jistou mru nepředvdatelnosti „rozhodnut Nejvyššho soudu, bude to vyvženo vhodou spočvajc v možnosti Nejvyššho soudu rychleji reagovat na vvoj společnosti a vytvřet odpovdajc judikaturu.“

15. Dne 30. 1. 2012 obdržel stavn soud obshl vyjdřen předsedkyně Nejvyššho soudu JUDr. Ivy Brožov, přičemž stavn soud na tomto mstě obshleji rekapituluje pouze odpovědi, na něž byl Nejvyšš soud jako

amici curiae

tzn, když Nejvyšš soud se dle obshle vyjdřil i k dalšm otzkm, zejm. k procesnmu postupu II. sentu stavnho soudu a k podmnkm řzen, a to i přesto, že nen častnkem řzen. Nejvyšš soud na vod svho vyjdřen uvedl, že podle jeho přesvědčen prava přpustnosti dovoln obsažen v 237 odst. 1 o. s. ř. je předvdateln (Nejvyššmu soudu nen znma ždn relevantn argumentace, kter by v literatuře nebo v judikatuře obecnch soudů a stavnho soudu tento zvěr zpochybňovala), neboť a) transparentně odlišuje přpustnost dovoln podle uvedenho ustanoven od přpustnosti dovoln založen na rozdlnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacho soudu s rozsudkem soudu prvnho stupně, ať již jde o rozdlnost (diformitu) zjevnou [ 237 odst. 1 psm. a) o. s. ř.] nebo skrytou [ 237 odst. 1 psm. b) o. s. ř.], tm, že mus jt o rozhodnut, „jmž bylo potvrzeno rozhodnut soudu prvnho stupně,“ aniž by šlo o dovoln přpustn dle 237 odst. 1 psm. b) o. s. ř.; b) neponechv přpustnost dovoln na libovůli dovolacho soudu, nbrž podmiňuje připuštěn dovoln proti rozhodnut odvolacho soudu kritriem, aby takov rozhodnut mělo „po prvn strnce zsadn vznam“; c) transparentně podmiňuje připuštěn dovoln tm, aby napaden rozhodnut (odvolacho soudu) mělo po prvn strnce zsadn vznam „ve věci sam.“ Předvdatelnost pravy přpustnosti dovoln obsažen v 237 odst. 1 psm. c) o. s. ř. se tudž projevuje tm, že k tomu, aby bylo možn založit přpustnost dovoln „zvěrem dovolacho soudu“, požaduje, aby šlo o a) potvrzujc rozhodnut; b) rozhodnut ve věci sam; c) rozhodnut po prvn strnce zsadnho vznamu. Nejvyššmu soudu nen znmo, že by se takto pojat vklad rozhodnut, kter m „po prvn strnce zsadn vznam,“ protivil stavnmu pořdku Česk republiky, a rozhodně popřel, že by se jeho rozhodovac praxe při vkladu zkoumanho ustanoven, byť i jen navenek, jevila nepředvdatelně.

16. Dle Nejvyššho soudu dosavadn rozhodovac praxe samotnho stavnho soudu naopak dokld, že ani na stavn rovni nevzbuzoval přezkum rozhodnut Nejvyššho soudu vychzejc z pravy přpustnosti dovoln v 237 odst. 1 psm. c) o. s. ř. ždnch obtž. stavn soud v minulosti opakovaně judikoval, že v situaci, kdy určit ustanoven prvnho předpisu umožňuje různ interpretace, z nichž jedna je v souladu s stavnmi zkony Česk republiky, kdežto jin jsou s nimi v rozporu, je kolem sttnho orgnu interpretovat dotyčn ustanoven stavně konformnm způsobem. Nejvyšš soud citac rozhodnut stavnho soudu dokld, že tam, kde stavn soud naopak vyjadřoval pochybnosti o nepřpustně zce pojatm vkladu přpustnosti dovoln podle 237 odst. 1 psm. c) o. s. ř., zejm. v otzce „judikatornho přesahu“, vyšla prvn teorie i judikatura Nejvyššho soudu vstřc požadavkům stavnho soudu a převzala vklad, jenž pokldal za stavně konformn sm stavn soud [nlezy ze dne 2. 12. 2008 sp. zn. II. S 323/07 (N 210/51 SbNU 627), ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. S 128/05 (N 100/37 SbNU 355), ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. S 202/06 (N 168/42 SbNU 433), ze dne 15. 3. 2010 sp. zn. IV. S 2117/09 (N 51/56 SbNU 553) a dalš, včetně destek usnesen, z nichž někter byla přijata po dni vydn usnesen o přerušen řzen a čst z nich i pot, co II. sent stavnho soudu předložil věc plnu stavnho soudu]. V tto souvislosti odkzal Nejvyšš soud na usnesen Nejvyššho soudu ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. 29 NSČR 66/2011, kter je navrženo k publikaci ve Sbrce soudnch rozhodnut a stanovisek (a za tm čelem m bt projednno v občanskoprvnm a obchodnm kolegiu Nejvyššho soudu dne 8. 2. 2012) s prvn větou v tomto zněn: „M-li prvn otzka řešen v rozhodnut odvolacho soudu vznam pro rozhodnut konkrtn věci (v jednotlivm přpadě), nelze odmtat přpustnost dovoln podle 237 odst. 1 psm. c) o. s. ř. pouze na zkladě argumentu, že postrd zsadn vznam z hlediska rozhodovac činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), zejmna proto, že jej řešen je dno neopakovatelnmi a nezaměnitelnmi skutkovmi okolnostmi přpadu. I když rozhodovn o dovoln je prvnm prostředkem zajišťujcm jednotnost rozhodovn soudů, pln tento čel prostřednictvm rozhodovn v konkrtnch věcech (v jednotlivch přpadech), aniž by mohlo bt jakkoliv vznamn, jak m (může mt) takov konkrtn věc judikatorn přesah“.

17. Nejvyšš soud dle předložil podrobnou statistiku dovoln (srov. bod 12), z nž vyplv, že 72,5 % rozhodnut spadajcch pod přpustnost dovoln dle 237 odst. 1 psm. c) o. s. ř. je odmtavch, 7,5 % zamtavch a 20 % je kasačnch. Důvodem pro odmtnut dovoln dle 237 odst. 1 psm. c) o. s. ř. je v 20,9 % nemožnost dovozen otzky zsadnho prvnho vznamu, 36,7 % soulad napadenho rozhodnut s judikaturou, 25,9 % řešen pouze skutkovch otzek, 11,5 % namtn pouze vad bez zsadnho prvnho vznamu, 1,4 % absence judikatornho přesahu a 3,6 % jin důvod. V kontextu těchto čsel nelze dle Nejvyššho soudu hovořit o nepředvdatelnosti rozhodovn Nejvyššho soudu o přpustnosti dovoln při aplikaci 237 odst. 1 psm. c) o. s. ř., neboť předvdatelně odmtanch dovoln je 83,5 % (20,9 % + 36,7 % + 25,9 %), tato čsla pak dle Nejvyššho soudu rovněž dokldaj, že (pod přmm vlivem judikatury stavnho soudu) byla v zsadě odstraněna judikatura podmiňujc přpustnost dovoln tm, že napaden rozhodnut mus mt tzv. judikatorn přesah. Nejvyšš soud uzavřel, že dle 14 odst. 1 psm. a) zkona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcch, přsedcch a sttn sprvě soudů a o změně některch dalšch zkonů (zkon o soudech a soudcch), ve zněn pozdějšch předpisů, Nejvyšš soud jako vrcholn soudn orgn ve věcech patřcch do pravomoci soudů v občanskm soudnm řzen a v trestnm řzen zajišťuje jednotu a zkonnost rozhodovn tm, že rozhoduje o mimořdnch opravnch prostředcch v přpadech stanovench zkony o řzen před soudy. Ustanoven 237 odst. 1 psm. c) o. s. ř. m při naplňovn tto role svou nezastupitelnou funkci.

18. Nad rmec tzanho, jak je shora uvedeno, konstatoval Nejvyšš soud, že II. sent stavnho soudu shledv v usnesen o přerušen řzen nestavn pravu obsaženou v 237 odst. 1 psm. c) o. s. ř. s tm, že nepovažuje za stavně konformn, „je-li zcela ponechno na nepředvdateln vaze Nejvyššho soudu, zda otzku, kterou předestřel dovolatel ve svm podn, posoud jako otzku zsadnho prvnho vznamu.“ Takto formulovan vhrada se však ve skutečnosti nevže k ustanoven 237 odst. 1 psm. c) o. s. ř., jež otzku, co se rozum po prvn strnce zsadnm vznamem napadenho rozhodnut ve věci sam, nevymezuje, nbrž k 237 odst. 3 o. s. ř., jenž zsadn prvn vznam napadenho rozhodnut odvolacho soudu pojmenovv a poskytuje tž spolehliv nvod pro posouzen, v čem takov vznam naopak spatřovat nelze. Na zkladě argumentace obsažen v usnesen sentu stavnho soudu by tedy bylo možn (pokud vůbec) poměřovat pouze stavnost pravy obsažen v 237 odst. 3 o. s. ř. Přitom je zjevn, že ohlšenmu změru třčlennho sentu stavnho soudu by beze zbytku vyhovělo vypuštěn slova „zejmna“ z 237 odst. 3 o. s. ř. [kdyby ovšem nvrh na zrušen prvnho předpisu nepřilhavě nesměřoval proti 237 odst. 1 psm. c) o. s. ř.]. Dle pak Nejvyšš soud namtl, že stavn stžnost v řzen ve věci veden u stavnho soudu pod sp. zn. II. S 2371/11 směřovala jednak proti usnesen ze dne 31. 5. 2011 č. j. 29 Cdo 1113/2011-279, jmž Nejvyšš soud odmtl přpustn dovoln stěžovatele pro zjevnou bezdůvodnost, jednak proti zrušujcmu rozsudku Nejvyššho soudu ze dne 22. 12. 2009. V tomto rozsahu je ovšem ona stavn stžnost zjevně nepřpustn, jelikož nesměřuje proti konečnmu rozhodnut obecnho soudu, a nenaplňuje tak požadavek formulovan v 75 odst. 1 zkona o stavnm soudu.

III.

Upuštěn od stnho jednn

19. Podle 44 odst. 2 zkona o stavnm soudu může stavn soud se souhlasem častnků upustit od stnho jednn, nelze-li od tohoto jednn očekvat dalš objasněn věci. stavn soud si proto v souladu s tmto ustanovenm vyždal od častnků řzen vyjdřen, zda souhlas s upuštěnm od stnho jednn. častnci souhlas poskytli, a od stnho jednn tak mohlo bt v posuzovan věci upuštěno.

IV.

stavn konformita legislativnho procesu

20. Při řzen o kontrole norem dle čl. 87 odst. 1 psm. a) stavy ve smyslu 68 odst. 2 zkona o stavnm soudu mus stavn soud nejprve zkoumat, zda byl předmětn zkon přijat a vydn stavně předepsanm způsobem [k algoritmu přezkumu v řzen o kontrole norem viz bod 61 nlezu stavnho soudu sp. zn. Pl. S 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.)].

21. Napaden ustanoven bylo do o. s. ř. vloženo jeho novelou provedenou zkonem č. 30/2000 Sb. Nvrh tohoto zkona byl do Poslaneck sněmovny předložen vldou 16. 6. 1999 a byl opatřen čslem sněmovnho tisku 257. Prvn čten o něm proběhlo na 15. schůzi dne 30. 6. 1999. Tisk byl projednn v stavně prvnm vboru Poslaneck sněmovny, kter k němu přijal usnesen č. 70. Druh čten proběhlo na 19. schůzi Poslaneck sněmovny dne 3. 12. 1999. Pozměňovac nvrhy se staly obsahem tisku 257/3. Na tže schůzi dne 9. 12. 1999 byl nvrh zkona schvlen, když ze 187 přtomnch poslanců se pro nvrh vyslovilo 164 poslanců a jeden hlas byl proti.

22. Do Sentu byl nvrh zkona doručen dne 16. 12. 1999 a byl evidovn ve druhm funkčnm obdob jako tisk čslo 146. Pot, co byl projednn v stavně-prvnm vboru Sentu, kter byl i vborem garančnm (usnesen č. 131 ze dne 5. 1. 2000), ve vboru pro zahraničn věci, obranu a bezpečnost (usnesen č. 105 ze dne 5. 1. 2000) a ve vboru pro evropskou integraci (usnesen č. 117 ze dne 5. 1. 2000) a byl všemi vbory doporučen ke schvlen, byl nvrh zkona schvlen dne 12. 1. 2000, a to na 15. schůzi 2. funkčnho obdob ve zněn postoupenm Poslaneckou sněmovnou. Z přtomnch 72 sentorů se pro nvrh vyslovilo 68 sentorů a ždn nehlasoval proti nvrhu.

23. Prezident republiky zkon dne 8. 2. 2000 podepsal a nato byl tento vyhlšen ve Sbrce zkonů dne 23. 2. 2000 jako zkon č. 30/2000 Sb.

24. Za shora popsan situace lze uzavřt, že zkon, kter rovněž obsahoval napaden ustanoven, byl přijat v stavně konformnm legislativnm procesu.

V.

Dikce napadenho ustanoven

25. Ustanoven 237 odst. 1 psm. c) o. s. ř. zn:

„Dovoln je přpustn proti rozsudku odvolacho soudu a proti usnesen odvolacho soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnut soudu prvnho stupně, jestliže dovoln nen přpustn podle psmena b) a dovolac soud dospěje k zvěru, že napaden rozhodnut m ve věci sam po prvn strnce zsadn vznam.“

VI.

Posouzen aktivn legitimace navrhovatele

26. Předtm, než stavn soud přistoup k věcnmu posouzen nvrhu II. sentu stavnho soudu na zrušen 237 odst. 1 psm. c) o. s. ř., je povinen zkoumat, zda jsou vůbec dny podmnky jeho projednn stanoven zkonem o stavnm soudu. Jak uvedl stavn soud ve svm nlezu sp. zn. Pl. S 18/06 ze dne 11. 7. 2006 (N 130/42 SbNU 13; 397/2006 Sb.), předpokladem zahjen řzen o konkrtn kontrole norem je řdně podan a přpustn stavn stžnost. V průběhu řzen vyvstala otzka, a to nejen v rmci nmitek Nejvyššho soudu (bod 18), zda stavn stžnost stěžovatelky je v rozsahu napadenho kasačnho rozsudku Nejvyššho soudu ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 29 Cdo 101/2007 přpustn, a tudž, zda byla vůbec dle shora uvedenho dna aktivn legitimace II. sentu stavnho soudu k přerušen řzen a podn nvrhu na zrušen 237 odst. 1 psm. c) o. s. ř., jenž byl aplikovn prvě v kasačnm rozhodnut Nejvyššho soudu.

27. stavn soud je dle čl. 83 stavy soudnm orgnem ochrany stavnosti a tuto svoji pravomoc vykonv mimo jin tm, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 psm. d) stavy rozhoduje o stavn stžnosti proti pravomocnmu rozhodnut a jinmu zsahu orgnů veřejn moci do stavně zaručench zkladnch prv a svobod [srov. tž ustanoven 72 odst. 1 psm. a) zkona o stavnm soudu]. Nen součst soustavy obecnch soudů a nen ani povoln k instančnmu přezkumu jejich rozhodnut; směřuje-li stavn stžnost proti rozhodnut obecnch soudů, nen proto samo o sobě vznamn, je-li namtna jeho věcn nesprvnost. Pravomoc stavnho soudu je založena vlučně k přezkumu rozhodnut z hlediska dodržen stavněprvnch principů, tj. zda v řzen (a poslze rozhodnutm v něm vydanm) nebyla dotčena stavně zaručen prva častnků, zda řzen bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řzen jako celek pokldat za spravedliv (viz např. nlez sp. zn. III. S 1976/09 ze dne 13. 12. 2011, usnesen sp. zn. III. S 3415/11 ze dne 12. 1. 2012, usnesen sp. zn. IV. S 2945/11 ze dne 16. 1. 2012).

28. stavn stžnost pak dle čl. 87 odst. 1 psm. d) stavy tvoř procesn prostředek k ochraně stavně zaručench zkladnch prv a svobod, kter je vůči ostatnm prostředkům, jež jednotlivci slouž k ochraně jeho prv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity stavn stžnosti m jak dimenzi formln, tak dimenzi materiln. Na jedn straně se subsidiarita stavn stžnosti održ v požadavku vyčerpn všech prostředků před jednotlivmi orgny veřejn moci, jež prvn řd jednotlivci poskytuje, což nachz vraz v institutu nepřpustnosti stavn stžnosti ( 75 odst. 1 zkona o stavnm soudu). Na druh straně m princip subsidiarity i dimenzi materiln, z nž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotn kompetence stavnho soudu jako orgnu ochrany stavnosti (čl. 83 stavy), tedy orgnu, kter poskytuje ochranu zkladnm prvům jednotlivce teprve tehdy, pokud zkladn prva nebyla respektovna ostatnmi orgny veřejn moci.

29. Z uvedenho vyplv, že zsadně je třeba, aby rozhodnut napaden stavn stžnost bylo i pravomocnm rozhodnutm o věci. Z tohoto důvodu stavn soud zsadně nepřipoušt stavn stžnost proti kasačnmu rozhodnut Nejvyššho soudu (srov. Wagnerov, E., Dostl, M., Langšek, T., Pospšil, I.:

Zkon o stavnm soudu s komentřem

. Praha: Aspi, 2007. str. 383). Z toho však neplyne, že se nemohou vyskytnout přpady, kdy bude třeba vedle opakovanho rozhodnut soudu, jehož původn rozhodnut bylo kasačnm zsahem zrušeno, a dalšho rozhodnut Nejvyššho soudu (usnesen o odmtnut dovoln), napadnout prvě i samotn kasačn rozhodnut Nejvyššho soudu. Jako přklad lze uvst situaci, kdy Nejvyšš soud přehldne, že dovoln bylo podno opožděně, posoud je věcně a rozhodne kasačnm způsobem. Je zřejm, že v takovm přpadě je soud, jehož rozhodnut bylo zrušeno, vzn prvnm nzorem vyslovenm v kasačnm rozhodnut, a naopak nem kompetenci sm vyvodit důsledky z toho, že dovoln nemělo vůbec bt projednno. Obdobnm modelovm přpadem je i kasačn rozhodnut Nejvyššho soudu, v němž byla přpustnost dovoln posouzena svvolně (neodůvodněně, popř. byla přpustnost dovozena v rozporu s prejudikaturou apod.). Pokud by tak stavn soud setrval na kategorickm zvěru o nepřpustnosti stavn stžnosti proti kasačnm rozhodnutm nejvyššch soudnch instanc, ocitla by se čst soudnho řzen zcela mimo rmec jakkoliv kontroly, neboť by

de facto

byla těmto soudům dna tměř neomezen kasačn pravomoc, kdy přpadn vybočen z mez spravedlivho procesu by soud nižš instance nebyl oprvněn korigovat a stavněprvn ochrana prv častnka řzen by byla rovněž, skrze nepřpustnost stavn stžnosti, vyloučena.

30. Z uvedenho plyne, že kasačn rozhodnut se mohou vjimečně stt předmětem přezkumu, samozřejmě za předpokladu, že byly vyčerpny prostředky, kter měl stěžovatel k dispozici v nvaznosti na ně, a v jejichž rmci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla bt poskytnuta ochrana jeho prva na spravedliv proces. V takovch přpadech je stavn soud ve smyslu sv judikatury uveden v bodě 27 povinen poskytnout stěžovateli ochranu prva na spravedliv proces a posuzovat řzen jako celek. Lze shrnout, že je-li v danm přpadě stavn stžnost přpustn a splňuje-li i dalš nležitosti, je zroveň dna i aktivn legitimace II. sentu stavnho soudu k podn nvrhu v rmci konkrtn kontroly norem, resp. nvrhu na zrušen 237 odst. 1 psm. c) o. s. ř., jenž byl aplikovn prvě v kasačnm rozhodnut Nejvyššho soudu. Ostatně, ve shora uvedenm komentři (str. 377) je vyjdřen postult, že „[d]okud se nezměn (nezjednoduš) konstrukce přpustnosti dovoln, nelze přijmout ani jednoduch pravidlo pro posuzovn přpustnosti stavnch stžnost. stavn soud se de lege lata hodnocen přpustnosti dovoln vyhnout nemůže, protože však je ve hře otzka přstupu k stavnmu soudu (a riziko denegationis iustitiae v tak zvažn otzce, jakou je ochrana stavně zaručench zkladnch prv a svobod), měl by postupovat nanejvš zdrženlivě a v pochybnostech hodnotit přpustnost stavn stžnosti ve prospěch stěžovatele, neboť je povinnost zkonodrce vymezit procesn pravidla jasnm a předvdatelnm způsobem tak, aby se častnci mohli domoci činn ochrany svch prv, a je tak povinnost soudů při uplatňovn procesnch pravidel zamezit nadměrnmu formalismu, kter by byl v rozporu se spravedlivost řzen a kter by zashl prvo na přstup k soudu ve sv podstatě.“

VII.

Referenčn hlediska pro posouzen nvrhu

31. V nlezu sp. zn. I. S 2166/10 ze dne 22. 2. 2011 se uvd: „Podle čl. 1 odst. 1 stavy je Česk republika prvnm sttem založenm na ctě k prvům a svobodm člověka a občana. Skutečnost, že Česk republika patř do rodiny demokratickch materilně pojmanch prvnch sttů, m vznamn implikace v oblasti interpretace a aplikace prva. Princip prvnho sttu je vzn na formln charakteristiky, kter prvn pravidla v danm prvnm systmu mus vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzt v potaz při určovn svho budoucho jednn (srov. O'Hood, Philips, Paul Jackson: Constitutional and Administrative Law, 7. Edition, Sweet and Maxwell, London 1987, s. 33n.). Podle nzoru stavnho soudu mezi zkladn principy prvnho sttu patř princip předvdatelnosti zkona, jeho srozumitelnosti a vnitřn bezrozpornosti [srov. nlez stavnho soudu sp. zn. Pl. S 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (30/44 SbNU 349, bod 36)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny zkladn charakteristiky prva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formlnho prvnho sttu. Každ prvn prava proto mus vyjadřovat respekt k obecnm zsadm prvnm (principům), jako je důvěra v prvo, prvn jistota a předvdatelnost prvnch aktů, kter strukturuj prvn řd demokratickho prvnho sttu, resp. jsou z něj odvoditeln. Na prvn normy je nutno klst tak požadavky obsahov, neboť v materilnm prvnm sttě založenm na myšlence spravedlnosti představuj zkladn prva korektiv jak obsahu prvnch norem, tak i jejich interpretace a aplikace. Proto je kolem soudce v podmnkch materilnho prvnho sttu nalzt řešen, kter by zajišťovalo maximln realizaci zkladnch prv častnků sporu, a nen-li to možn, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. dle obecnho přirozenoprvnho principu [viz nlez sp. zn. II. S 2048/09 ze dne 2. 11. 2009 (N 232/55 SbNU 181)].“

32. Požadavek zkonnho zkladu pro možn omezen zkladnho prva, plynouc z čl. 4 odst. 2 Listiny, je vyvozovn z demokratickho principu, jakož i z principu materilnho prvnho sttu. Jeho důvodem je znemožnit exekutivě realizaci vlastnch představ o tom, jak a jak mnoho lze omezit zkladn prva. Tm, že toto oprvněn bylo uděleno demokraticky legitimovanmu parlamentu, m bt zajištěno, že k omezen zkladnch prv dojde až po demokratickm parlamentnm diskursu, a navc zskv omezen zkladnho prva i nslednou demokratickou zpětnou vazbu.

33. Ostatně i mluva předvd pro omezen zkladnch prv zkon, stejně jako Mezinrodn pakt o občanskch a politickch prvech. Je ovšem třeba dodat, že ESLP (z dobrch důvodů pramencch ze zjmu na udržen vnitřn koheze systmu mluvy, jehož častnky jsou nejen stty z okruhu

civil law

, nbrž i stty z okruhu

common law

, kde zkon ve formlnm smyslu nen a nikdy nebyl vhradnm pramenem prva, což je dnes ovšem možno tvrdit i o zemch, kter původně zcela jednoznačně nležely do okruhu

civil law

s omezenm chpnm pramenů prva) nechpe zkon jen ve formlnm smyslu, nbrž akceptuje i zkon v tzv. materilnm smyslu. Z pohledu ESLP jsou za zkon považovna takov abstraktn obecn pravidla, kter maj vnějš činky, tj. orientuj se na předem neurčit počet osob za čelem pravy určitho množstv skutkovch podstat, přičemž nezlež na tom, zda konkrtn pravidlo bylo vytvořeno orgnem, kter je dle vnitrosttn pravy přslušn k tvorbě zkonů v procesu předvdanm stavnm pořdkem. ESLP v danm ohledu reflektuje konkrtn prvn řd a jeho prameny prva.

34. Již v rozhodnut

Sunday Times

ze dne 26. 4. 1979, stžnost č. 6538/74, soud poznamenal, že slovo „prvo“ (

law

) v souslov „stanoveno zkonem“ či vstižněji prvem (

prescribed by law

) pokrv krom psanch zkonů i nepsan prvo. Bylo by v rozporu s myslem tvůrců mluvy, byla-li by omezen prv majc původ v common law vyloučena z dopadu klauzule „

prescribed by law

“ jen z toho důvodu, že nejsou obsažena v zkoně ve formlnm smyslu. Tento přstup by zbavil

common law

stt, kter je stranou mluvy, obrany skrze možn omezen prv, kter bylo v danm přpadě předvdan čl. 10 odst. 2 mluvy, a narušil by samotnou podstatu prvnho systmu tohoto sttu. ESLP měl za to, že formln zkon je nutn jen tehdy, jestliže pravidla vyplvajc z

common law

jsou tak nejist, že odporuj principu prvn jistoty. Pot soud konfrontoval oficiln jazykov mutace mluvy a dospěl k zvěru, že nejsou doslovně stejn, a proto se je pokusil interpretovat tak, aby byl realizovn cl a dosaženo čelu mluvy.

35. Nato soud zformuloval dva požadavky, kter vyplvaj z obratu „

prescribed by law

“. Jednak mus bt ona prvn prava adekvtně přstupn tak, aby osoby byly schopn seznat, že pravidlo, kter vytvořila, dopad na konkrtn věc. Druhm požadavkem je, že normu nelze považovat za (zkon) prvo - „

law

“, nen-li dostatečně precizně formulovan tak, aby umožnila osobm přizpůsobit chovn. Osoba mus bt schopn, jsouc eventulně vybaven vhodnou odbornou radou, předvdat důsledky, jež může vyvolat určit (jej) chovn, a to se stupněm jistoty, kter odpovd okolnostem. Důsledky nemus bt předvdateln s absolutn jistotou, neboť zkušenost ukazuje, že to je nedosažiteln. Avšak přesto, zatmco jistota je velmi ždouc, může z druh strany přivodit excesivn rigiditu; nicmně prvo mus bt schopno držet krok s měncmi se okolnostmi. V souladu s řečenm je mnoho pravidel nutně formulovno takovm způsobem, kter je vce či mně vgn, a jejich interpretace a aplikace jsou otzkami praxe.

36. Z toho, co bylo reprodukovno z rozhodnut ESLP, plyne, že jeho požadavky na zkladn prva omezujc zkon respektuj jak různorodost prvnch systmů, tak ovšem je třeba vysloven požadavky vzthnout i směrem ke kvalitě zkona ve formlnm smyslu. Byť ESLP přiznv normativn slu i soudn judikatuře (viz např.

Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann v. Německo

ze dne 20. 11. 1989, stžnost č. 10572/83), z jeho rozhodovn však plyne, že mus jt o judikaturu ustlenou a obecně dostupnou.

37. Zkon, kter omezuje zkladn prva, mus ve smyslu čl. 4 odst. 3 Listiny dopadat stejně na všechny přpady, kter splňuj stanoven podmnky. Jinmi slovy, jde o zruku rovnho omezovn prv, tj. rovnho omezovn prvy nastaven situace akcesorick rovnosti. Toto ustanoven m rovněž nvaznost na čl. 14 mluvy.

38. Koncept demokratickho prvnho sttu ve 20. stolet reflektuje materiln pojet demokracie, a proto jen v jist mře akceptuje jak jistou mru diskrece uplatňovan při formulacch podzkonnch norem, avšak vždy jen potud, pokud zůstv zachovn čel předvdan samotnm zkonem, tak stejn požadavek vznš i na rozhodovn nestrannch a nezvislch soudů. Od nich je navc vyžadovno, aby rozhodovaly, tj. interpretovaly a aplikovaly prvo ve stejnch přpadech stejně, tzn. způsobem, kter nen arbitrrn, tedy libovoln ve vběru posuzovanch věc, anebo způsobem, kter mj čel aplikovanho zkona, či způsobem, kter by postrdal smysl. Vyjmenovan aspekty je třeba považovat za aspekty spravedlivho procesu chpanho jednak jako individuln prvo, a dle i jako princip obsažen v objektivnm (pozitivnm) stavnm prvu. Jde rovněž o vraz dosaženho stupně materilně chpan prvn sttnosti. Ustanoven čl. 2 odst. 2 Listiny je stavněprvnm vyjdřenm principu obecnho zkazu vkonu libovůle při vkonu sttn (veřejn) moci. V nlezu sp. zn. Pl. S 11/02 ze dne 11. 6. 2003 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.) stavn soud vyložil, že i neodůvodněn změna prvnho nzoru může přivodit zsah do zkladnch prv, neboť je vykonna libovolně.

39. V nlezu sp. zn. II. S 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU 455) se mj. uvd: „stavn soud však současně nemohl přehldnout, že to byl předevšm dovolac soud, kter takto radiklně změnil zvěry vyplvajc ze sv vlastn dřve publikovan judikatury. stavn soud se proto rovněž musel zabvat tm, zda takov postup nen tž porušenm stavně zaručench zkladnch prv a zda nevybočuje z mez stavně zakotvenho principu materilnho prvnho sttu (čl. 1 odst. 1 stavy). Materiln prvn stt je vystavěn mimo jin na důvěře občanů v prvo a prvn řd. Podmnkou takov důvěry je stabilita prvnho řdu a dostatečn mra prvn jistoty občanů. Stabilita prvnho řdu a prvn jistota je ovlivňovna nejen legislativn činnost sttu (tvorbou prva), ale tž činnost sttnch orgnů aplikujcch prvo, neboť teprve aplikace a interpretace prvnch norem vytvř ve veřejnosti vědom toho, co je a co nen prvem. Stabilitu prva, prvn jistotu jednotlivce a v konečnm důsledku tž mru důvěry občanů v prvo a v instituce prvnho sttu jako takov proto ovlivňuje i to, jakm způsobem orgny aplikujc prvo, tedy předevšm soudy, jejichž zkladnm kolem je poskytovat ochranu prvům (čl. 90 stavy), přistupuj k vkladu prvnch norem. Ostatně na takovm vznamu judikatury soudů je vystavěna i dosavadn judikatura stavnho soudu a Evropskho soudu pro lidsk prva, kter považuje za zkon v materilnm smyslu prvě i judikaturu soudů (srov. rozhodnut Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Mller a dalš proti Švcarsku ze dne 24. 5. 1988, Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989 a dalš a napřklad nlezy sp. zn. IV. S 611/05 a Pl. S 20/05; Sbrka nlezů a usnesen stavnho soudu, svazek 40, nlez č. 34 a nlez č. 47; vyhlšen pod č. 252/2006 Sb.). Rozhodujc roli tedy hraje to, zda je vklad prvnch norem v čase ustlen, což však na druhou stranu neznamen, že jednou dosažen vklad prvn normy je nezměniteln. Princip prvn jistoty a tž i princip rovnosti před zkonem totiž vyžaduj, aby se judikatura soudů za určitch podmnek měnila (změna hodnotovho nazrn na prvo, změna kulturnch představ společnosti o prvu, změny ve struktuře prvnho řdu či změny v těch složkch prvnho řdu, kter lež v hierarchii nad interpretovanou normou atd.), a to určitm předem stanovenm postupem. stavn soud tak již k těmto otzkm judikoval, že v obecn rovině ve vztahu k zvaznosti soudn judikatury by měl bt již jednou učiněn vklad, nedojde-li k nslednmu shledn dostatečnch relevantnch důvodů podložench racionlnmi a přesvědčivějšmi argumenty, ve svm souhrnu vce konformnějšmi s prvnm řdem jako vznamovm celkem a svědčcmi tak pro změnu judikatury, vchodiskem pro rozhodovn nsledujcch přpadů stejnho druhu, a to z pohledu principů prvn jistoty, předvdatelnosti prva, ochrany oprvněn důvěry v prvo (oprvněnho legitimnho očekvn) a principu formln spravedlnosti (rovnosti) - srov. nlez ve věci sp. zn. III. S 252/04; Sbrka nlezů a usnesen stavnho soudu, svazek 36, nlez č. 16. Princip prvn jistoty vede k zvěru, že jednotlivec, veden důvěrou v prvo, by měl mt vždy alespoň rmcovou představu o tom, zda jednn, kterho se dopoušt, je jednnm prvně dovolenm nebo zakzanm - Princip rovnosti před zkonem pak znamen, že zkon by měl bt vykldn pro všechny přpady splňujc stejn podmnky stejně. Tyto principy neplat bezvjimečně, existuje- li dostatečně legitimn důvod pro jejich omezen, tedy dostatečně legitimn důvod pro změnu interpretace prvn normy, a byly-li orgnem měncm interpretaci splněny procedurln postupy za tm čelem stanoven. Pouze takto zdůvodněn okolnosti legitimujc změnu v interpretaci a transparentně použit procedurln postupy mohou ospravedlňovat zsah do prvn jistoty a rovnosti jednotlivců. Tyto zsady plat tm spše v přpadě orgnů, jejichž funkc je mimo jin i sjednocovn judikatury, tj. tam, kde přijat prvn zvěry maj z povahy sjednocovn obecnějš dopad na vklad prvnch norem. V přpadě takovch, zpravidla nejvyššch, soudnch orgnů je stanoven pro změnu judikatury, resp. odchlen se od dosavadn interpretace prva, i zvlštn procesn postup, kter zajišťuje čast širšho okruhu soudců. To prvě i s ohledem na to, že změna judikatury takovho soudnho orgnu znamen mnohem citelnějš zsah do principu prvn jistoty a rovnosti před zkonem.“

40. V přpadu

Prince Hans-Adama II. Liechtensteinskho

ESLP dne 12. 7. 2001 (stžnost č. 42527/98) mj. v bodě 43 uvedl, že čl. 6 odst. 1 mluvy zajišťuje každmu uplatnit nrok u soudu (tribunlu), jde-li o jeho civiln prva a zvazky. V tomto smyslu čl. 6 mluvy zajišťuje prvo na přstup k soudu. V bodu 44 vysvětlil, že prvo na přstup k soudu nen absolutn a může bt zkonem sttu omezeno. Při aplikaci omezen mus bt dbno toho, aby přstup k soudu nebyl omezen či redukovn takovm způsobem či v takovm rozsahu, že by byla porušena samotn esence tohoto prva. Omezen prva nebude souladn s čl. 6 odst. 1 mluvy i tehdy, nesleduje-li legitimn cl a nen-li zachovn rozumn vztah proporcionality mezi použitm prostředkem a clem, kter sleduje opatřen.

41. Ustanoven čl. 14 mluvy nezakazuje jakkoliv rozdl v zachzen při vkonu prv a svobod uznanch mluvou. Chrn však osoby (včetně prvnickch osob), kter se ocitnou v analogick situaci, před diskriminačně rozdlnm zachzenm. „Rozdlnm zachzenm“ (diskriminačnm) ve smyslu čl. 14 mluvy se rozum takov postup, kter postrd objektivn a rozumn ospravedlněn, tj. tehdy, pokud nesleduje „legitimn cl“ nebo nen-li dn „rozumn vztah proporcionality mezi použitm prostředkem a clem, kter m bt tmto prostředkem realizovn“ (přiměřeně bod 637 rozhodnut ESLP

Neftyanaya Kompaniya Yukos v. Rusko

ze dne 20. 9. 2011, stžnost č. 14902/04).

42. mluva (čl. 35 odst. 1) zavazuje stěžovatele k vyčerpn všech domcch prostředků, kter však mus bt opravdu k dispozici a mus bt dostatečn tak, aby stěžovateli umožňovaly zskat npravu porušenho prva. Existence takovch prostředků mus bt dostatečně jist (

sufficiently certain

), a to jak v rovině teoretick, tak i v praxi; nen-li tomu tak, je založen nedostatek nezbytn přstupnosti a efektivnosti (

requisite accessibility and effectiveness

) takovho prostředku (bod 637 rozhodnut ESLP

Neftyanaya Kompaniya Yukos v. Rusko

). Jinmi slovy, dle judikatury ESLP nen stěžovatel povinen využvat ty opravn prostředky, jež jsou nedostatečn či neefektivn (rozhodnut ve věci

Assanidze v. Gruzie

ze dne 8. 4. 2004, stžnost č. 71503/01, odst. 127).

43. V nlezu sp. zn. I. S 612/01 ze dne 17. 4. 2002 (N 47/26 SbNU 33) se mj. uvd: „Jednm ze zkladnch pojmovch znaků stavn stžnosti jakožto prostředku ochrany stavně zaručench zkladnch prv nebo svobod je jej subsidiarita. To znamen, že stavn stžnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejm podnm vyčerpal všechny prostředky, kter mu zkon k ochraně prva poskytuje ( 75 odst. 1 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu). V opačnm přpadě je stavn stžnost nepřpustn. Princip subsidiarity stavn stžnosti totiž vychz z toho, že stavn soud nen součst soustavy obecnch soudů ani soustavy orgnů veřejn sprvy. Jeho kolem je ve smyslu čl. 83 stavy Česk republiky ochrana stavnosti, a do činnosti jinch orgnů veřejn moci mu proto přsluš zasahovat toliko v přpadě, že v jejich rozhodovn shled protistavn porušen některch zkladnch prv nebo svobod stěžovatele.“

44. Nlez sp. zn. IV. S 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355) mj. konstatoval, že „samotn existence dovoln jako mimořdnho opravnho prostředku nepožv stavněprvn ochrany, jinmi slovy, nen povinnost sttu, aby takov prostředek ochrany prv do svho prvnho řdu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmnky připuštěn tohoto prostředku, pokud jej stt ve svm zkonodrstv vytvořil, tak, aby dodržel maximy prva na spravedliv proces. Existuj-li v zkoně omezen prva na přstup k soudu v rmci řzen o mimořdnm opravnm prostředku, je třeba sledovat, zda tato omezen jsou proporcionln ochraně zkladnho prva, a to nikoliv pouze v rovině normativn, ale tž při posuzovn konkrtnho přpadu v rovině vkladu a aplikace takovch omezen. Jak již uvedeno shora, zkladn prva nevytvřej pouze rmec normativnho obsahu jednoduchho prva, nbrž prvě i rmec jeho interpretace a aplikace - dovolac soud si mus bt při vkladu a aplikaci podmnek připuštěn dovoln vědom toho, že častnk řzen jm vždy sleduje ochranu svch subjektivnch prv bez ohledu na to, jak jin čel řzen o mimořdnm opravnm prostředku sleduje. Ochranu subjektivnch prv proto nelze pouštět ze zřetele ani tam, kde je zkonodrcem sledovanm čelem řzen o mimořdnm opravnm prostředku tzv. sjednocovn judikatury. Tento čel nemůže převžit nad ochranou subjektivnch prv častnka řzen tak, že se ochrana subjektivnho prva zcela vyprzdn a tento častnk se stv pouze jakmsi ,dodavatelem materilu‘ pro sjednocovn judikatury, nbrž je třeba hledat vztah přiměřen rovnovhy mezi omezenm prva na přstup k soudu a tmto čelem, kter současně reprezentuje veřejn zjem, jmž je v danm přpadě zajištěn souladn aplikace a interpretace jednoduchho prva obecnmi soudy.“

VIII.

Vlastn přezkum

45. Ve světle uvedench kritri přistoupil stavn soud k posouzen stavnosti napadenho ustanoven. Nejprve je třeba uvst, že stavn soud si je vědom již jen realitou podmněn nutnosti jistho zžen samotn přpustnosti dovoln, jako mimořdnho opravnho prostředku, neboť si je vědom nebezpeč „zahlcenosti“ Nejvyššho soudu. Ta pak vede k neměrnmu prodlužovn řzen o dovoln, a tm vznamně přispv ke vzniku protistavnch průtahů a k odpovědnosti sttu za škodu jimi vyvolanou. Obecně proti zžen přpustnosti dovoln jen za čelem sjednocovn judikatury skrze řešen toliko prvnch otzek tak, jak předvd i napaden ustanoven, proto nelze nic namtat. Nadto se takov konstrukce, obecně vyjdřeno, jev jako souladn s prax i dalšch evropskch sttů.

46. V souvislosti s tm však bylo třeba vyřešit otzku, zda čelem napadenho ustanoven je, kromě sjednocovn judikatury [cestou odstraňovn vžnch procesnch i hmotněprvnch pochyben nižšch soudů v soustavě obecnch soudů a dle skrze povinnost poskytovat ochranu zkladnm prvům (čl. 4 stavy) - tj. zajištěn individuln spravedlnosti, lze-li rozhodnut, jež je konstituovalo, přiznat zvažn prvn vznam], i jist regulace npadu meritorně posuzovanch věc, a to prvě rozhodnutm samotnho Nejvyššho soudu o odmtnut přpustnosti dovoln. Zde totiž nelze přehldnout, že Nejvyšš soud samostatně nerozhoduje o přpustnosti podn jako takov (o tom rozhoduje toliko jako o otzce předběžn, aniž by vydval rozhodnut), nbrž naopak rozhoduje toliko o tom, že dovoln je nepřpustn, a to v přpadě, že předtm nenalezne „zsadn prvn vznam“ věci, tj. obsahově vzato, pokud neshled shora naznačen pochyben a nepřizn jim status „zvažnho prvnho vznamu“ [viz usnesen Nejvyššho soudu sp. zn. 30 Cdo 3368/2009 nebo usnesen Nejvyššho soudu ze dne 25. 11. 2009 č. j. 29 Cdo 5254/2007-117; opačně ovšem např. usnesen Nejvyššho soudu ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. 20 NSCR 66/2011, v němž je uvedeno, že rozhodnut odvolacho soudu nemus mt zsadn prvn vznam z hlediska „rozhodovac činnosti vůbec“, nbrž že nelze odmtat přpustnost dovoln, m-li prvn otzka řešen v rozhodnut odvolacho soudu vznam pro rozhodnut konkrtn věci, tedy podstatn je, že dotčen prvn posouzen věci je vznamn pro věc samu. V přibližně stejnm obdob ovšem Nejvyšš soud setrval u doktrny, dle nž „Zsadn prvn vznam m rozsudek odvolacho soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešen prvn otzka m zsadn vznam nejen pro rozhodnut v posuzovan věci, ale z hlediska rozhodovac činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu)“ - viz usnesen ze dne 25. 11. 2011 sp. zn. 23 Cdo 2703/2010 anebo dokonce pozdějš rozhodnut, usnesen ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. 23 Cdo 1398/2010, kde Nejvyšš soud opět uvedl: „ Předpokladem přpustnosti dovoln podle 237 odst. 1 psm. c) o. s. ř. je, že rozhodnut odvolacho soudu m zsadn prvn vznam nejen pro projednvanou věc, ale pro rozhodovac činnost soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž prvn otzka zsadnho vznamu mus bt dovolatelem konkrtně vymezena.“]. Z uvedenho plyne, že o odmtnut přpustnosti dovoln rozhodne soud pot, co zjist, že nejsou, a to z meritornho hlediska, dny důvody k projednn věci.

47. Posledně jmenovan teoreticky možn čel (regulace npadu) je ovšem přesto třeba podrobit zkoumn, neboť se do rozhodovn může, byť explicitně nepřiznn, promtat. Jeho možn protistavnost by mohla pramenit z jeho rozporu s principem předvdatelnosti prva odvozenm z principu prvnho sttu a s principem obecn rovnosti před zkonem, pokud by k odmtnut dovoln pro jeho nepřpustnost ve shora naznačench intencch dochzelo i v přpadech, kdy byla přezkoumvan předchoz rozhodnut, resp. předchoz řzen, zatžena vžnmi pochybenmi v oblasti hmotnho i procesnho prva, resp. pokud by jejich vsledkem bylo porušen zkladnch prv častnků dovolacho řzen, ač z judikatury stavnho soudu plyne, že takov pochyben představuj otzku zsadnho prvnho vznamu (viz nlez sp. zn. IV. S 128/05 a dalš). Dle nen možn přehldnout, že odmtnut zabvat se přpadně i vadně procesně či hmotněprvn posouzenou věc znamen riziko v podobě odepřen spravedlnosti. To však, v přpadě věc zatžench shora uvedenmi vadami, resp. odmtajcch poskytnout ochranu zkladnm prvům, nen stavněprvně tolerovateln, a to navc v situaci, kdy k odmtnut nen třeba jednomyslnho rozhodnut třčlennho sentu [viz oproti tomu 43 odst. 2 psm. a) zkona o stavnm soudu] ani nerozhoduje ždn větš soudcovsk těleso, kter by bylo jakousi pojistkou proti možnmu odepřen spravedlnosti, resp. odepřen ochrany zkladnch prv [viz rozhodovn celho U. S. nejvyššho soudu o přpustnosti prostředku zvanm

a certiorari

anebo rozhodovn německho Spolkovho soudnho dvora (BGH), kde o odmtnut opravnho prostředku (revize) rozhoduje dvoutřetinov většina šestičlennho sentu]. Konstrukce napadenho ustanoven tedy neodpovd institutu

certiorari

, jak je konstruovn v zemi jeho původu; nehledě na to odhlž od normativnho přkazu obsaženho v čl. 4 stavy, kter nelze popřt konstrukc institutu obsaženho v podstavnm prvnm předpisu (o. s. ř.). Tuto skutečnost si zjevně neuvědomuje ani Kancelř vldnho zmocněnce pro zastupovn Česk republiky před Evropskm soudem pro lidsk prva, jak se podv z jeho vyjdřen (viz bod 10).

48. stavn soud při posuzovn věci dle vzal v vahu, že podle 241 odst. 1 o. s. ř. plat, že dovolatel - fyzick osoba mus bt v řzen o dovoln od počtku zastoupen advoktem [nem-li sm prvnick vzděln - 241 odst. 2 psm. a) o. s. ř., resp. nen-li prvnickou osobou, za niž mohou jednat osoby vyjmenovan v 21, 21a a 21b o. s. ř., maj-li prvnick vzděln]. Z toho plyne, že každ dovolatel zvažuje využit tohoto (mimořdnho) opravnho prostředku, jsa odborně prvně poučen mj. i stran jeho přpustnosti. Přesto z judikatury Nejvyššho soudu, jakož i z proveden analzy jeho rozhodovn (bod 12) vyplv, že značn procento podn (80,58 %) je odmtno prvě pro nepřpustnost, neboť Nejvyšš soud nenalezl v podanm dovoln řdně zformulovanou „otzku zsadnho prvnho vznamu“ vztahujc se k napadenmu rozhodnut. Tento stav přetrvv, ačkoliv napaden ustanoven je součst prvnho řdu již tměř 11 let (viz bod 23).

49. stavn pořdek přenechv zsadně zkonodrci rozhodnut o tom, zda a jak opravn procesn prostředky v civilnch věcech vytvoř, jak čely jimi chce sledovat a jak je v podrobnostech uprav.

50. Zkladn důvod, pro kter je v širokm smyslu zřizovn systm opravnch prostředků, z jedn strany souvis se snahou zlepšovat poskytovn individuln spravedlnosti v podobě nalzn co nejpřilhavějšch soudnch rozhodnut a ze strany druh jde o institucionln zajištěn jednoty prvnho řdu skrze sjednocovn judikatury, včetně sjednocovn soudcovskho dotvřen prva. Jednota prvnho řdu je totiž ohrožovna v samm jdru, je-li o analogickm subjektivnm nroku (prvu) nestejně judikovno. V nlezu sp. zn. Pl. S 15/01 ze dne 31. 10. 2001 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.) stavn soud mj. uvedl: „Ždn prvn řd nen a nemůže bt z pohledu soustavy procesnch prostředků k ochraně prv, jakož i z pohledu soustavy uspořdn přezkumnch instanc budovn ad infinitum. Každ prvn řd přinš a nutně mus přinšet i určit počet chyb. čelem přezkumnho, resp. přezkumnch řzen může relně bt takovto pochyben aproximativně minimalizovat, a nikoli bezezbytku odstranit. Soustava přezkumnch instanc je proto vsledkem poměřovn na straně jedn sil o dosažen panstv prva, na straně druh efektivity rozhodovn a prvn jistoty. Z pohledu tohoto kritria je zaveden mimořdnch opravnch prostředků, čili prodlužovn řzen a prolomen principu nezměnitelnosti rozhodnut, kter již nabyla prvn moci, adekvtn toliko v přpadě důvodů vjimečnch.“

51. Každ systm opravnch prostředků je sice zasazen do smyslu vyplvajcho z vešker judikatury, z něhož se podvaj zvazn procesn zjištěn toho, co (vztaženo k předmětu řzen) je po prvu. Nadto neexistuje ždn referenčn model opravnho prostředku, kter by byl zvazn pro normativn vyjdřen procesnch prostředků. Rozhodne-li se proto zkonodrce a zřd-li určit procesn prostředek, m širok pole pro uvžen, jak při rozhodovn o přstupnosti k instančnmu soudu, tak i ve vztahu ke zformovn řzen o takovm opravnm prostředku, do nichž promt sv představy o jejich čelu. Může dt procesn iniciativu do rukou stran, čmž dv najevo, že vce důvěřuje soukrom iniciativě i při uskutečňovn obecnch čelů (zde sjednocovn judikatury), jichž m bt procesnm prostředkem dosaženo; mohl by ovšem tak pověřit nižš soudy k tomu, aby předkldaly věc s předběžnou otzkou nejvyšš instanci, a to nezvisle na iniciativě procesnch stran. Mysliteln je tak řešen, kdy bude vzat přstup k opravnm prostředkům na obecn kritria, jakmi jsou např. hodnota sporu nebo diformita předchozch rozhodnut ve věci, anebo může postupovat podle kritria, jmž je vznam jednotlivch prvnch věc ve světle obecnho zjmu. Tak vytvoř vce či mně kontrolovateln přstup k opravnmu prostředku v podobě řzen o jeho přpustnosti, přijatelnosti nebo jeho odmtnut, kter provd buď soudce, jehož rozhodnut m bt prostředkem přezkoumno, anebo soudci povolan k rozhodovn o něm.

52. Při vběru kterkoliv z naznačench modalit je však zkonodrce povinen respektovat určit požadavky plynouc z stavnho pořdku, kter se uplatn vždy, když m bt upravovn vkon sttem organizovanho soudnictv. Jde o zruky soudn a soudcovsk nezvislosti a o respekt k zkladnm aspektům spravedlivho procesu v rozsahu, kter odpovd povaze opravnho prostředku. Respekt vyžadujc rmec dle dotvřej požadavky, kter se odvjej z principu prvnho sttu, ze zkladnch prv a z principu rovnosti.

53. střednm aspektem prvn sttnosti je zabrnit svmocnmu a nsilnmu prosazovn prvnch nroků jednotlivch osob navzjem. Tyto osoby jsou odkzny na soudn řešen svch prvnch věc a od soudů očekvaj, že jim poskytnou pravomocn a vykonateln rozhodnut respektujc či ochraňujc zkladn prva častnků řzen. Skrze samotnou existenci soudnictv se manifestuje jak zkaz svmocnho nsil uplatňovanho při řešen prvnch věc, tak i sttn mocensk monopol. Tyto aspekty osvětluj zsadn vznam pravidel upravujcch přstup k soudům, jakož i pravidel upravujcch procesn postupy a podobu opravnch prostředků pro ochranu prvnho řdu. Odtud lze rovněž dovodit imperativ, dle kterho pravidla o přstupu k vyššm soudnm instancm mus bt formulovna co nejurčitěji tak, aby byla co nejjasněji seznateln pro jednotliv osoby. To proto, že prvě tato pravidla stanovuj, v jakch hranicch a jakm způsobem se m dotčen osoba domhat svho prva. Požadavek na určitost těchto pravidel je zvyšovn tm, že častnkům řzen vznikaj na cestě za prosazenm jejich prvnch nroků velk lidsk i finančn ztěže, k nimž je třeba v neposledn řadě počtat soudn poplatky a nklady za prvn zastoupen vlastn, ale i hradu nkladů protistrany v přpadě neefektivně čerpanho opravnho prostředku. Pravomocn a vykonateln rozhodnut, stojc na konci takovho procesu, kter představuje exekučn titul, může zashnout hluboce do prvn sfry toho častnka, jenž m něco plnit či něco strpět. Z řečenho je patrn, že procesn prvo disponuje v těchto souvislostech, a to velkou měrou, funkc, jež zaručuje svobodu jak pro jednotlivce, tak i pro společnost.

54. Z toho, co bylo uvedeno, plyne, že konstrukce dovoln tak, jak je vyjdřena v napadenm ustanoven, kter vyžaduje, aby před jeho odmtnutm byl proveden věcn přezkum již v tomto stadiu, nedovoluje, a to z stavnch důvodů, aby byl skrze odmtn dovoln regulovn npad věc, o nichž m bt meritorně rozhodovno, samotnm Nejvyššm soudem. Pokud by se tak dělo i u věc, kter by jinak měly mt naději na spěch, zesilovalo by se nebezpeč nerovnho posuzovn analogickch věc do t mry, že by již nebylo možn uvažovat o prvnm posouzen vztaženm ke konkrtnmu obsahu, kter věc vykazuje, ale naopak - šlo by již o tměř zcela nezvisl, vcemně nhodě přenechan, a tak libovůli vykazujc postup, kter nerespektuje předvdateln, tj. předem dan kritria, a je tak rozporn s přkazem stejn aplikace prva ve stejnch (analogickch) přpadech, kter je ovšem diktovn stavnm pořdkem [vslovně čl. 26 Mezinrodnho paktu o občanskch a politickch prvech a čl. 1 Listiny v jeho interpretaci stavnm soudem, viz nlez sp. zn. Pl. S 15/02 ze dne 21. 1. 2003 (N 11/29 SbNU 79; 40/2003 Sb.) nebo bod 23 nlezu sp. zn. I. S 2278/10 ze dne 30. 11. 2010]. Obdobně postupuje i Spolkov stavn soud - BverfG, kter nejprve ztotožňoval rovnost toliko s libovůl (2 BvR 1/51), dnes však již nepovažuje za dostatečn ospravedlňovat nerovn zachzen se skupinami osob tm, že zkonodrce zohlednil z povahy věci vhodn odlišujc prvek, ale mus existovat opravdu objektivně opodstatněn diferencujc faktor dostatečn vhy (rozhodnut 1 BvR 1164/07). Odlišnost situac mus bt tudž takov, aby ospravedlnila odlišnost zachzen (rozhodnut 1 BvL 51/86; 1 BvL 50/87; 1 BvR 873/90; 1 BvR 761/91). Jde de facto o pojet rovnosti jako proporcionality: posuzuj podobn přpady obdobně, odlišn různě, a to podle mry jejich podobnosti či odlišnosti. Hlavn otzkou zde je to, zda čel odlišovn ospravedlňuje svoje důsledky. Plat přitom, že pokud jsou ve hře tak dalš zkladn prva, jsou možnosti zkonodrce žeji ohraničeny (rozhodnut 1 BvL 29, 30, 33, 34, 36/83). Plat-li uveden omezujc kritria pro zkonodrce, tm spš je mus respektovat soud při interpretaci zkonnch ustanoven, a tak respektovat princip rovnosti, kter stoj v zkladu stavnho pořdku.

55. V prvn řadě tedy půjde o posouzen otzky, zda je napaden zkonn ustanoven co do vymezen čelu dostatečně předvdateln pro jeho adresty, a to zejmna v aspektu interpretace t čsti napaden normy, kter předvd, že napaden rozhodnut m ve věci sam po prvn strnce zsadn vznam. Ustanoven 237 odst. 3 o. s. ř., kter obsahuje toliko demonstrativn, mechanick včet přkladů, v nichž by měla nsledovat pozitivn odpověď na tuto otzku, potřebnost takovho přezkumu nesnižuje.

56. Je zřejm, že vznamnm čelem napadenho ustanoven je zajišťovn sjednocovn judikatury. Jak je však rozvedeno shora, i tento čel lze realizovat jen v rmci danm stavnm pořdkem. Z toho mj. vyplv, že je-li prvn norma konstruovna za pomoci obsahově ne zcela určitho pojmu, kter vyžaduje počtečn vahu soudu, je třeba zkoumat, zda je takov norma v nvaznosti na judikaturu soudu, kter normu vykld, dostatečně předvdateln pro sv adresty. Předvdatelnost prvn pravy (zkona v materilnm smyslu - viz shora) přitom zajišťuje nerozporn judikatura soudu, kter prvn normu interpretuje a aplikuje, tj. judikatura Nejvyššho soudu, přirozeně korigovan nzory vyslovenmi stavnm soudem. Proto je třeba zkoumat, zda lze tuto judikaturu hodnotit jako nerozpornou, resp. ustlenou do t mry, že ji lze zroveň hodnotit jako předvdatelnou.

57. stavn soud nejprve zkoumal empirick data, kter si pro posouzen věci opatřil (viz bod 12). Z nich se podv, že odborně poučen dovolatel byli nespěšn již jen při formulovn „otzky zsadnho prvnho vznamu“ v celch 80,58 % z formlně bezvadně podanch dovoln oprajcch přpustnost o napaden ustanoven. spěšnost při posuzovn dovoln shledanch jako přpustn nen v danch souvislostech relevantn. Samotn uveden daj vede k dlčmu zvěru o pochybnostech stran předvdatelnosti napadenho ustanoven.

58. Ke zjištěn o variujcm, resp. vzjemně nekonzistentnm posouzen toho, co lze označit za „otzku zsadnho prvnho vznamu“, dospěl stavn soud i při namtkov obsahov kontrole věc. Např. v rozhodnut 28 Cdo 2996/2009 dospěl Nejvyšš soud k zvěru: „K otzce přpustnosti dovoln lze dle upozornit na usnesen Nejvyššho soudu ze dne 15. 2. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1731/99, v němž se dovozuje, že pokud je řešen konkrtn prvn otzky spojeno s posuzovnm jedinečnho skutkovho zkladu, nečin to rozhodnut odvolacho soudu rozhodnutm po prvn strnce zsadnho vznamu.“ Tak rozhodl Nejvyšš soud navzdory pokynům plynoucm z nlezu stavnho soudu ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. S 128/05, kter dle stvrdil nlez ze dne 2. 12. 2008 sp. zn. II. S 323/07.

59. Podobn, ba snad ještě vraznějš problm lze shledat v rozhodnut (rozsudku) sp. zn. 25 Cdo 1950/2007, v němž Nejvyšš soud dospěl k zvěru, že „dovoln je přpustn podle 237 odst. 1 psm. c) o. s. ř. pro otzku zsadnho prvnho vznamu, a to aplikace 8 odst. 2 zkona č. 82/1998 Sb. (ve zněn před novelou provedenou zkonem č. 160/2006 Sb.), kter byla v minulosti dovolacm soudem rozhodnuta rozdlně ( 237 odst. 3 o. s. ř.).“ Nato dovoln zamtl a poněkud překvapivě uvedl, že nem důvodu se odchylovat od prvnho nzoru vyslovenho velkm sentem rozsudkem ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3489/2007. Bylo-li rozhodnuto velkm sentem v analogick věci a nebyl-li prostor pro skutkov odlišen se od tto věci, pak zajist ani nebyl dn důvod pro nalezen prostoru k řešen „otzky zsadnho prvnho vznamu,“ jak zde zcela překvapivě uvedl sent Nejvyššho soudu. Bez povšimnut nemůže tak zůstat fakt, že jak rozhodnut velkho sentu, tak nyn citovan rozhodnut se oprala o takov vklad hmotnho prva, kter byl stavnm soudem opakovaně shledn stavně nekonformnm (nlez sp. zn. Pl. S 35/09 ze dne 6. 12. 2011 a judikatura uveden v jeho bodu 23).

60. V rozhodnut sp. zn. 26 Cdo 5211/2007 Nejvyšš soud uvedl, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to pomoc vkladu projevů vůle, jde o skutkov zjištěn, nikoliv o prvn posouzen věci. V rozhodnut sp. zn. 29 Cdo 101/2007 vyložil Nejvyšš soud „podmnky užšho vběrovho řzen“ jako projeven vůle vtělen do prvnho konu jedn ze stran sporu, jejichž předmětem byla formulace prva na uzavřen kupn smlouvy, na což reagovala druh strana sporu svm prvnm konem, a jejich jednn bylo posouzeno jako innomintn kontrakt ve smyslu 269 odst. 2 obchodnho zkonku častnci sporu se rozchzeli ve vkladu jimi projeven vůle.

61. V rozhodnutch sp. zn. 26 Cdo 689/2009, sp. zn. 26 Cdo 3876/2010 a sp. zn. 22 Cdo 1936/2009 Nejvyšš soud uvedl, že otzku, zda určit vkon prva je podle zjištěnch skutkovch okolnost vznamnch pro posouzen konkrtn věci v rozporu s dobrmi mravy, nelze považovat za otzku zsadnho prvnho vznamu s obecnm dosahem pro soudn praxi. V rozhodnut sp. zn. 22 Cdo 1185/2009 naopak uvedl, že je oprvněn učinit vahu o rozporu prvnho konu (smlouvy) s dobrmi mravy ve smyslu 39 občanskho zkonku předmětem svho přezkumu, ovšem jen v přpadě zjevn nepřiměřenosti relevantnch vah soudu v nalzacm řzen. stavn soud v nlezu sp. zn. I. S 548/11 ze dne 21. 6. 2011 k tto otzce uvedl, že pokud Nejvyšš soud paušlně vylouč možnost posuzovn zsadnho prvnho vznamu u otzky, zda nmitka promlčen byla v rozporu s dobrmi mravy, dopoušt se vahy zjevně nelogick, a tudž libovoln, zakldajc porušen stěžovatelova prva na spravedliv proces.

62. Posledně uveden přpad by mohl svdět k domněnce, že dan otzka je v důsledku vykonatelnho rozhodnut stavnho soudu (čl. 89 odst. 2 stavy) vyřešena a Nejvyšš soud bude v budoucnu postupovat podle zvaznho pokynu, kter poskytl stavn soud. Přklady uveden nže však dokldaj, že na takto zformulovanou vahu majc stavn zklad spolhat nelze.

63. V rozhodnut sp. zn. 20 Cdo 2530/2003 Nejvyšš soud uvedl, že stěžovatel v dovoln neuplatnil důvod nesprvnho prvnho posouzen věci, resp. jeho argumentace nebyla podřaditeln pod 241a odst. 2 psm. b) o. s. ř. Proto podle Nejvyššho soudu chybělo kritrium pro zhodnocen rozhodnut odvolacho soudu jako po prvn strnce zsadně vznamnho [ 237 odst. 1 psm. c) a odst. 3 o. s. ř.]. M-li bt dovoln přpustn podle napadenho ustanoven, lze je podle Nejvyššho soudu odůvodnit jen 241a odst. 2 psm. b) o. s. ř., tedy nesprvnm prvnm posouzenm věci. Nmitka, že řzen je postiženo vadou, kter mohla mt za nsledek nesprvn rozhodnut ve věci [ 241a odst. 2 psm. a) o. s. ř.] nen subsumovateln pod 237 odst. 1 psm. c) o. s. ř. Toto rozhodnut bylo zrušeno nlezem sp. zn. IV. S 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355), v němž stavn soud uvedl, že „je přesvědčen, že tato ustanoven musej bt vykldna s ohledem na shora uveden stavněprvn rmec omezen přstupu jednotlivce k soudu, tedy tak, aby byla naplněna jak stavou stanoven povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho zkladnch prv, tak i čel danho typu dovolacho řzen, kter směřuje ke sjednocen judikatury obecnch soudů. Jak již uvedeno shora, nelze zcela odhlžet od stavně zakotven povinnosti, kter vže i dovolac soud, poskytovat jednotlivci ochranu zkladnm prvům, a to tm spše v přpadě, kdy by připuštěnm dovoln byl naplněn tak dalš čel dovolacho řzen, tedy sjednocen judikatury obecnch soudů.“

64. Z obdobnho důvodu zrušil dle např. nlez sp. zn. II. S 182/05 ze dne 18. 12. 2007 (N 227/47 SbNU 973) usnesen Nejvyššho soudu sp. zn. 32 Odo 260/2004. Stejnm způsobem vytkly nlezy sp. zn. IV. S 128/05 (viz vše), II. S 650/06 ze dne 9. 1. 2008 (N 3/48 SbNU 25), I. S 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301), II. S 2837/07 ze dne 6. 8. 2008 (N 136/50 SbNU 205), II. S 3005/07 ze dne 4. 3. 2009 (N 45/52 SbNU 449) nebo I. S 2884/08 ze dne 18. 3. 2009 (N 60/52 SbNU 591) či I. S 1452/09 ze dne 17. 8. 2009 (N 186/54 SbNU 303) Nejvyššmu soudu, že jimi rušen rozhodnut Nejvyššho soudu nepřpustně zužuj prvo dovolatelů na přstup k Nejvyššmu soudu. Všechna citovan rozhodnut stavnho soudu nalezla v postupu Nejvyššho soudu porušen zkladnho prva jednotlivch stěžovatelů na spravedliv proces. V nlezu sp. zn. IV. S 2117/09 ze dne 15. 3. 2010 (N 51/56 SbNU 553) mj. uvedl: „16. stavn soud se vkladem vztahu mezi 237 odst. 1 psm. c) a 241a odst. 2 psm. a) o. s. ř. již v minulosti mnohokrt zabval, a to např. v nlezech sp. zn. IV. S 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355) a sp. zn. I. S 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301). V těchto nlezech - z nichž dle čerp i v odůvodněn tohoto rozhodnut - dospěl k zvěru, že vklad Nejvyššho soudu, podle kterho důvod dovoln podle 241a odst. 2 psm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštěn dovoln podle 237 odst. 1 c) o. s. ř., vede k nepřpustnmu zžen prva na přstup k dovolacmu soudu. Z takovho vkladu totiž vyplv, že přezkum vad řzen dovolac soud provede pouze na zkladě dovoln přpustnho ex lege podle 237 odst. 1 psm. a) a b) o. s. ř. 17. V těchto nlezech, jakož i jinch svch rozhodnutch, stavn soud připustil, že prvo na dovoln, resp. mimořdn opravn prostředek, nen stavně zaručeno, a pokud existuje, jde nad rmec stavně zaručench procesnch oprvněn [srov. i usnesen sp. zn. III. S 298/02 ze dne 18. 6. 2002 (U 18/26 SbNU 381)]. Zroveň však opakovaně konstatoval, že rozhodovn soudu, ať už jde o rozhodovn v řzen o řdnm nebo mimořdnm opravnm prostředku, se nemůže ocitnout mimo stavn rmec ochrany zkladnch prv jednotlivce. V nlezu sp. zn. IV. S 343/04 ze dne 14. 3. 2005 (N 55/36 SbNU 581) rozvedl na přkladu konkrtnch rozsudků, že Evropsk soud pro lidsk prva opakovaně potvrzuje, že čl. 6 mluvy o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod sice nenut smluvn stty k vytvřen odvolacch nebo kasačnch soudů, avšak pokud tyto jurisdikce existuj, garance čl. 6 mluvy musej bt respektovny zejmna tam, kde zajišťuj častnkům řzen činn prvo na přstup k soudům za čelem projednn jejich prv (za všechna srov. rozhodnut ve věci

Brualla Gmez de la Torre proti Španělsku

, 26737/95, 33 in fine, dostupn v elektronick podobě na http://www.echr.coe.int/). 18. Samotn existence dovoln jako mimořdnho opravnho prostředku tedy nepožv stavněprvn ochrany; jinmi slovy, nen povinnost sttu, aby takov prostředek ochrany prv do svho prvnho řdu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmnky připuštěn tohoto prostředku, pokud jej stt ve svm zkonodrstv vytvořil, tak, aby dodržel maximy prva na spravedliv proces. Existuj- li v zkoně omezen prva na přstup k soudu v rmci řzen o mimořdnm opravnm prostředku, je třeba sledovat, zda tato omezen jsou proporcionln ochraně zkladnho prva, a to nikoliv pouze v rovině normativn, ale tž při posuzovn konkrtnho přpadu v rovině vkladu a aplikace takovch omezen. Jak stavn soud tak ustleně judikuje, zkladn prva nevytvřej pouze rmec normativnho obsahu jednoduchho prva, nbrž i rmec jeho interpretace a aplikace. Proto i podmnky připuštěn dovoln podle 237 odst. 1 psm. c) a odst. 3 o. s. ř. je třeba vykldat tak, aby byla naplněna jak stavou stanoven povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho zkladnch prv (čl. 4 stavy), tak i čel danho typu dovolacho řzen. 19. Nejvyšš soud - vzn nlezem stavnho soudu ve věci sp. zn. IV. S 128/05 - ve svm usnesen ze dne 25. 11. 2005 sp. zn. 20 Cdo 1643/05 (dostupn na www.nsoud.cz) vyložil pojem ,prvn posouzen‘ podle 241a odst. 2 psm. b) o. s. ř. tak, že se tk nejen norem prva hmotnho, ale tž prva procesnho. Podobně judikoval Nejvyšš soud již dřve - např. v usnesen sp. zn. 20 Cdo 1591/2004 ze dne 26. 5. 2005 (dostupn na www.nsoud.cz). 20. Od zvěrů shora uvedench (a plynoucch z citovanch rozhodnut jak soudu stavnho, tak i Nejvyššho) neměl stavn soud důvod se odchlit ani v projednvan věci, a proto po zjištěn, že Nejvyšš soud posuzoval přpustnost dovoln na zkladě vkladu, jenž je stavně neslučiteln z důvodu nepřpustnho zžen přstupu jednotlivce k soudu, dospěl k zvěru, že je dn důvod k jeho zsahu. stavn soud, jehož funkc je ochrana stavně zaručench zkladnch prv jednotlivce, opakuje, že plně respektuje pravomoc Nejvyššho soudu zvolit odpovdajc vklad přslušnch ustanoven o. s. ř., ovšem pouze tak, aby tento vklad respektoval ochranu zkladnch prv jednotlivce. V projednvan věci Nejvyšš soud nedostl sv stavn povinnosti poskytovat ochranu zkladnm prvům stěžovatelky a porušil jej zkladn prvo na přstup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny ... 22. Stručně řečeno, v dan věci Nejvyšš soud nerespektoval ani svoji předchzejc judikaturu ani nlezovou judikaturu stavnho soudu, a to aniž by předložil dostatečně odůvodněnou (konkurujc) argumentaci způsobilou vyložit, proč se od tto judikatury odchyluje; poukaz na starš a překonan rozhodnut Nejvyššho soudu pochopitelně důvod k judikatornmu odklonu nezakld. Tm došlo k porušen čl. 89 odst. 2 stavy [k tomu např. nlez sp. zn. III. S 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173)]. Kromě toho odmtnutm dovoln stěžovatelky pro jeho dajnou nepřpustnost odepřel Nejvyšš soud stěžovatelce spravedlnost, čmž porušil čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvedenm stavn soud samozřejmě nikterak nepředjm, jak Nejvyšš soud o dovoln stěžovatelky rozhodne. V dalšm řzen však bude nucen k uplatněnm důvodům při hodnocen přpustnosti z hlediska 237 odst. 1 psm. c) o. s. ř. přihldnout. 23. Na uvedenm nic neměn ani skutečnost, že podle 237 odst. 3 o. s. ř., ve zněn zkona č. 7/2009, (tj. ve zněn činnm od 1. 7. 2009) se při hodnocen přpustnosti dovoln z hlediska 237 odst. 1 psm. c.) o. s. ř. k okolnostem uplatněnm dovolacmi důvody podle 241a odst. 2 psm. a) o. s. ř. nepřihlž. Podle přechodnch ustanoven k zkonu č. 7/2009 Sb. se totiž dovoln proti rozhodnutm odvolacho soudu vyhlšenm (vydanm) přede dnem nabyt činnosti tohoto zkona projednaj a rozhodnou podle dosavadnch prvnch předpisů.“ Pro nerespektovn nlezov judikatury stavnho soudu řešc nastněnou otzku (v intencch čl. 89 odst. 2 stavy) bylo Nejvyššmu soudu uloženo, aby stěžovateli uhradil nklady řzen před stavnm soudem.

65. V usnesen sp. zn. I. S 281/10 ze dne 31. 5. 2010 (ve Sbrce nlezů a usnesen stavnho soudu nepublikovno, dostupn na http://nalus.usoud.cz) bylo třeba přes shora uveden znovu mj. uvst: „Dle Nejvyššho soudu se jedn toliko o nesprvn prvn posouzen věci dle 241a odst. 2 psm. b) o. s. ř., a nikoliv o dovolac důvod dle 241a odst. 2 psm. a) o. s. ř., vytkajc vadu řzen, kter mohla mt za nsledek nesprvn posouzen věci. Na podporu tohoto restriktivnho zvěru se Nejvyšš soud odvolv mj. na usnesen stavnho soudu sp. zn. III. S 51/06, III. S 10/06, IV. S 155/06 a III. S 1482/08. K tomu nutno dodat, že zcela naposled uveden usnesen se tk zmatečnosti, tedy problematiky odlišn, a tři předtm citovan rozhodnut představuj ojediněl excesy z března, dubna a července roku 2006, jež předchoz ani nsledn judikatura stavnho soudu nepotvrzuje. Krom toho tato rozhodnut maj pouze formu usnesen o odmtnut stavn stžnosti, a nikoliv nlezů. Naopak z nlezů stavnho soudu ustleně vyplv prvn zvěr opačn. Z posledn doby lze citovat např. nlez sp. zn. I. S 1452/09 ze dne 17. 8. 2009 (N 186/54 SbNU 303), v jehož bodu 19 odůvodněn označil stavn soud za ,nesprvn a protistavn zvěr, že dovoln přpustn podle 237 odst. 1 psm. c) o. s. ř. a priori vylučuje uplatněn dovolacho důvodu uvedenho v 241a odst. 2 psm. a) o. s. ř. Nejvyšš soud tak nerespektoval ustlenou judikaturu stavnho soudu (např. sp. zn. II. S 182/05, IV. S 128/05, II. S 650/06, I. S 2030/07, II. S 2837/07, II. S 3005/07), dle nž pouze interpretace, podle kter rozhodnut soudu, proti němuž je založena přpustnost dovoln podle 237 odst. 1 psm. c) o. s. ř., lze obecně napadnout jednak z důvodů nesprvnho prvnho posouzen věci, tak i z důvodů vad řzen, znamen současn naplněn jak stavně stanoven povinnosti soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho zkladnch prv, tak i čelu danho typu dovolacho řzen, kter směřuje mj. ke sjednocen judikatury obecnch soudů. Vklad, podle kterho důvod dovoln podle 241a odst. 2 psm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštěn dovoln podle 237 odst. 1 psm. c) o. s. ř., vede k nepřpustnmu zžen prva na přstup k dovolacmu soudu. Je nepochybn, že i procesn postup soudu může představovat otzku, na kterou mohou existovat v soudn praxi rozdln nzory, vyžadujc si jejich sjednocen rozhodnutm Nejvyššho soudu.‘ Okolnost, že zkonodrce svvolně a navzdory judikatuře stavnho soudu v zkoně č. 7/2009 Sb., kterm se měn zkon č. 99/1963 Sb., občansk soudn řd, ve zněn pozdějšch předpisů, a dalš souvisejc zkony, v 237 odst. 3 o. s. ř. vyloučil možnost přihlžet mj. tž k dovolacmu důvodu dle 241a odst. 2 psm. a) o. s. ř., na tomto zvěru nic neměn. Jednak v souzen věci byl rozhodujc prvn stav před touto novelou a jednak stavn soud teprve v souvislosti s aplikac tohoto ustanoven posoud, zda takovouto restrikci dovolacch důvodů lze považovat za stavně konformn.“

66. Ke sporn „otzce zsadnho prvnho vznamu“ po shora zmněn novele o. s. ř. se rovněž vyjdřilo usnesen sp. zn. II. S 2771/09 ze dne 11. 3. 2010 (dostupn na http://nalus.usoud.cz), kter vyslovilo nsledujc nzor: „Na podstatě citovanho prvnho nzoru nic neměn skutečnost, že zkonem č. 7/2009 Sb. došlo k novelizaci 237 odst. 3 o. s. ř., v němž se slova ,odvolacmi soudy nebo dovolacm soudem rozhodovna rozdlně, nebo řeš-li prvn otzku v rozporu s hmotnm prvem‘ nahradila slovy ,soudy rozhodovna rozdlně, nebo m-li bt dovolacm soudem vyřešen prvn otzka posouzena jinak; k okolnostem uplatněnm dovolacmi důvody podle 241a odst. 2 psm. a) a 241a odst. 3 se nepřihlž‘. Neboť i nadle plat shora citovan nzor stavnho soudu, že konkrtn procesn vada může mt judikatorn přesah, a jako takov je - z povahy věci - způsobilm dovolacm důvodem pro posuzovn otzky zsadnho prvnho vznamu. Čili založ-li soud sv rozhodnut na vkladu procesnho prva a dovolatel proti takovmu vkladu bude brojit, nelze vyloučit tuto otzku z posuzovn existence otzky zsadnho prvnho vznamu. Rozdl oproti předchoz nlezov judikatuře (v konkurenci se kterou proto ,pouh‘ usnesen neobstoj) bude jen ve formě, čili podřazen pod konkrtn dovolac důvod. Do budoucna tudž bude možn zařadit takovou nmitku pod 241a odst. 2 psm. b) o. s. ř. Tomu svědč nejen stavně konformn interpretace, nbrž i vklad na rovni metodologie interpretace podstavnho prva. A to již s ohledem na důvodovou zprvu k relevantn čsti zkona č. 7/2009 Sb., dle kter: ,Vyloučen dovolacch důvodů uvedench v 241a odst. 2 psm. a) je dno povahou tohoto dovolacho důvodu, kdy lze předpokldat, že konkrtn procesn vada nebude mt judikatorn přesah, založ-li soud sv rozhodnut na vkladu procesnho prva a dovolatel proti takovmu vkladu broj, jde o argumentaci uplatnitelnou podle 241a odst. 2 psm. b.‘“

67. Vyhodnocen shora uvedench empirickch dat nutně vede k zvěru o tom, že relně existuje problm, kter spočv v nejednotn judikatuře Nejvyššho soudu vztahujc se k vkladu a aplikaci napadenho ustanoven, a to při soustavnm opomjen korigujcch nzorů stavnho soudu, a to v nejrůznějšch prvnch otzkch. Dle nzoru stavnho soudu je tento neblah stav dn tm, že ze strany Nejvyššho soudu nen identifikovn obecn čel dovoln a nen ani respektovn jeho čel v podn shora uveden judikatury stavnho soudu (bod 43). Tm dochz k stavně nepřpustn nerovnosti dovolatelů před prvem, resp. před zkonem, jenž by měl bt traktovn skrze ustlenou interpretaci Nejvyššho soudu (viz judikaturu naši i zahraničn uvedenou v bodu 54 a dle bod 52). Za tohoto stavu (založenho procesně nesjednocovanm postupem Nejvyššho soudu a nerespektovnm judikatury stavnho soudu) nezbv než uzavřt, že napaden ustanoven je do t mry neurčitou či vgn prvn normou, že již nepředstavuje v relnm prostřed, tj. v možnostech obecn justice, předvdateln prvo (viz body 34 až 38), čmž se ocit v rozporu s požadavky plynoucmi z principu prvnho sttu (čl. 1 odst. 1 stavy), z něhož lze požadavek na předvdatelnost prva dovodit. V jednotlivch přpadech, v nichž stěžovatel podaj stavn stžnost, pak nalz judikatura stavnho soudu v rozhodnutch Nejvyššho soudu zpravidla porušen prva na spravedliv proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), resp. vkon stavně zakzan libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny, viz bod 38). Z empirickch dat dle plyne, že nazrl čas k tomu, aby byl učiněn systematick zvěr, kter by řešil nastněn problm obecně, nikoliv jen v poloze jednotlivch stavnch stžnost. Nelze totiž přehlžet i skutečnost, že Česk republika je relativně často volna k mezinrodněprvn odpovědnosti před ESLP, a to primrně v důsledku nevyjasněn interpretace napadenho ustanoven. stavn soud vyslovuje podiv, že na tuto nejednotnost, kter plyne z koncepčn vady napadenho ustanoven, neupozornil ministra spravedlnosti vldn zmocněnec pro zastupovn před ESLP s přslušnm nvrhem npravy, stejně jako nad nečinnost ministra spravedlnosti i Nejvyššho soudu ve vztahu k analze efektivity působen napadenho ustanoven, byť obě instituce jsou s problmem dobře seznmeny, resp. seznmeny by bt měly. Nyn bude na Parlamentu Česk republiky, aby přijal stavně konformn prvn pravu institutu dovoln tak, aby byla zajištěna funkce Nejvyššho soudu spočvajc ve sjednocovn judikatury obecnch soudů, kterou rozhodně nemůže plnit stavn soud, jehož funkce (ochrana stavnosti) je normovna v čl. 83 stavy a nelze ji obyčejnm zkonem či fakticky měnit.

68. S argumentac předsedkyně Nejvyššho soudu (bod 18) se stavn soud ve vše uvedenm vypořdal. Pokud jde o jej nmitku ve vztahu k 237 odst. 3 o. s. ř., stavn soud dodv, že pouhm zrušenm slova „zejmna“ by zashl do oprvněn zkonodrce vymezit přpustnost dovoln, resp. tmto způsobem by ji sm zžil, ačkoliv jsou jistě mysliteln i dalš důvody vedouc k judikovn ze strany Nejvyššho soudu, což ostatně i sm zkonodrce předjm samotnm demonstrativnm včtem.

69. stavn soud chce respektovat svobodnou vůli zkonodrce, kterou vtěl do nov pravy dovoln, nicmně připomn, že tato prava mus bt do t mry předvdateln, že přpustnost dovoln mus bt zřejm každmu potencilnmu dovolateli ještě předtm, než opravn prostředek v podobě dovoln využije. Po zrušen napadenho ustanoven se stv cel řada ustanoven o. s. ř., obsahově na ně navazujcch, obsoletn, mimo jin i 237 odst. 3 o. s. ř. a dalš. Nov prava dovoln by měla mt jasnou teoretickou koncepci předevšm v tom smyslu, jak čely či funkce chce takov opravn prostředek sledovat (a to při respektu k dosavadn judikatuře stavnho soudu a přirozeně tž s ohledem na funkce, kter m plnit Nejvyšš soud, viz shora), k čemuž stavn soud poskytl zkonodrci dostatečně dlouhou lhůtu skrze odložen vykonatelnosti derogačnho vroku.

70. Ze všech naznačench důvodů plnum stavnho soudu podle 70 odst. 1 zkona o stavnm soudu rozhodlo o zrušen napadenho ustanoven pro jeho rozpor s ustanovenmi stavnho pořdku uvedenmi v předchozch bodech.

71. Jako

obiter dictum

stavn soud dodv, že se tmto rozhodnutm nevyjadřuje obecně k otzce možnosti skutečnho „

vběru

“ věc, tj. k institutu

a certiorari

, resp. k institutu přijatelnosti podn, neboť k tomu v naznačench souvislostech nevid důvod. Pouze připomn, že tento institut je stěž uplatniteln pro poměry Nejvyššho soudu, jehož rozhodnut mus zůstat plně přezkoumateln z hledisek stavnosti v rmci řzen o stavnch stžnostech. Důvody pro takov požadavek byly uvedeny již např. v nlezu sp. zn. III. S 202/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 60/40 SbNU 579), ve kterm mj. sdělil: „stavn soud se ve svm nlezu ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. S 1/03 (Sbrka nlezů a usnesen stavnho soudu, svazek 32, nlez č. 15, vyhlšen pod č. 153/2004 Sb.) zabval v souvislosti s nvrhem na zrušen ustanoven 243c odst. 2 o. s. ř. otzkou, jak požadavky mus splňovat rozhodnut dovolacho soudu o odmtnut dovoln z důvodu nenaplněn podmnky plynouc z ustanoven 237 odst. 1 psm. c) a odst. 3 o. s. ř. V tomto nlezu poukzal na svůj nlez ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. S 84/94 (Sbrka nlezů a usnesen stavnho soudu, svazek 3, nlez č. 34), dle kterho se nezvislost rozhodovn obecnch soudů uskutečňuje v stavnm a zkonnm procesněprvnm a hmotněprvnm rmci; procesněprvn rmec představuj předevšm principy řdnho a spravedlivho procesu, jak vyplvaj z čl. 36 a nsl. Listiny, jakož i z čl. 1 stavy, a jednm z těchto principů, představujcm součst prva na řdn proces, jakož i pojmu prvnho sttu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 stavy), a vylučujcm libovůli při rozhodovn, je i povinnost soudů sv rozsudky odůvodnit. Dle poukzal na svůj nlez ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. S 176/96 (Sbrka nlezů a usnesen stavnho soudu, svazek 6, nlez č. 89), dle něhož, m-li bt splněn jeden z čelů soudn jurisdikce, totiž požadavek ,vchovy k zachovn zkona - k ctě k prvům spoluobčanů‘ ( 1 o. s. ř.), je zcela nezbytn, aby rozhodnut obecnch soudů nejen odpovdala zkonu v meritu věci a byla vydvna za plnho respektu k procesnm normm, ale aby tak odůvodněn vydanch rozhodnut, ve vztahu k zmněnmu čelu, odpovdalo kritrim danm ustanovenm 157 odst. 2 in fine, odst. 3 o. s. ř., neboť jen věcně sprvn (zkonu zcela odpovdajc) rozhodnut a nležitě, tj. zkonem vyžadovanm způsobem, odůvodněn rozhodnut, naplňuj - jako neodděliteln součst ,stanovenho postupu‘ - stavn kritria plynouc z Listiny (čl. 38 odst. 1); obdobně jako ve skutkov oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložen a zdůvodněn prvn argumentace nastvaj obdobn nsledky vedouc k neplnosti a zejmna k nepřesvědčivosti rozhodnut, což je ovšem v rozporu nejen s požadovanm čelem soudnho řzen, ale tž i se zsadami spravedlivho procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jak jim stavn soud rozum. Rovněž tak poukzal na nlez ze dne 9. 7. 1998 sp. zn. III. S 206/98 (Sbrka nlezů a usnesen stavnho soudu, svazek 11, nlez č. 80), v němž se uvd, že součst stavnho rmce nezvislosti soudů je jejich povinnost dbt rovnosti v prvech plynouc z čl. 1 Listiny; rovnost v prvech ve vztahu k obecnm soudům zakld tudž, kromě jinho, prvo na stejn rozhodovn ve stejnch věcech a zroveň vylučuje libovůli při aplikaci prva ... v některch přpadech se dostatečnm může jevit i pouh odkaz na předchoz rozhodnut dovolacho soudu (přp. stavnho soudu), přičemž tak zpravidla bude v přpadech, kdy zjevně jde o věc skutkově a prvně totožnou či značně podobnou ... Pokud byl za tto situace Nejvyšš soud nzoru, že - i přes jist odlišnosti obou přpadů - je možno stejně posuzovat i tuto věc, pak měl svůj postoj dostatečně vysvětlit v odůvodněn svho rozhodnut, zvlště pak za situace, kdy jeho prvn posouzen bylo (eventulně) odlišn od posouzen ze strany odvolacho soudu (a kdy navc ani nzory soudů nižšch stupňů nebyly jednotn, jak bylo uvedeno vše). Pokud se tak nestalo, nelze ani relevanci danho odkazu nijak posoudit.“

Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujali k rozhodnutí pléna soudci Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Jiří Mucha, Jiří Nykodým a Miloslav Výborný.

Načítávám znění...
MENU
Videonávod k používaniu systému
Hore