Ve věci návrhu na zrušení ustanovení přílohy A zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů 112/1996 účinný od 30.04.1996
| Schválené: | 03.04.1996 |
| Účinnost od: | 30.04.1996 |
| Autor: | Ústavního soudu |
| Oblast: | SOUDNÍ PŘEZKOUMÁVÁNÍ ROZHODNUTÍ JINÝCH ORGÁNŮ., Vysoké školy. |
| Zobraziť iba vybrané paragrafy: | Zobrazit |
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 3. dubna 1996 v plénu ve věci návrhu R. K., podaného spolu s ústavní stížností, na zrušení ustanovení přílohy A zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, vylučujícího možnost domáhat se, aby rozhodnutí rektora (u vysokých škol, které se nečlení na fakulty, akademického senátu) vysoké školy o odvolání do rozhodnutí děkana o otázkách přijetí či nepřijetí ke studiu na vysoké škole podle § 18 odst. 2 zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodněn:
I.
Dne 14. zř 1995 obdržel stavn soud Česk republiky nvrh na zrušen ustanoven přlohy A zkona č. 99/1963 Sb., občansk soudn řd, ve zněn pozdějšch předpisů, vylučujcho možnost domhat se, aby rozhodnut rektora vysok školy o odvoln do rozhodnut děkana v otzkch přijet či nepřijet ke studiu na vysok škole podle 18 odst. 2 zkona č. 172/1990 Sb., o vysokch školch, bylo přezkoumno soudem. Nvrh byl podn podle 74 zkona č. 182/1993 Sb., o stavnm soudu, navrhovatelem R. K. spolu s stavn stžnost, doplněnou podnm ze dne 9. řjna 1995, o zrušen usnesen Krajskho soudu v Brně ze dne 5. zř 1995 č.j. 29 Ca 320/95-13, kterm se zastavuje řzen o přezkoumn rozhodnut rektora Vysokho učen technickho v Brně ze dne 14. srpna 1995 č. j. 1537/9120/95 ve věci odvoln do rozhodnut děkana o nepřijet ke studiu na vysok škole.
V stavn stžnosti navrhovatel namt porušen zkladnch prv a svobod vyplvajcch z čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 33 odst. 1 Listiny zkladnch prv a svobod (dle jen "Listina"), čl. 13 odst. 2 psm. c) Mezinrodnho paktu o hospodřskch, socilnch a kulturnch prvech (vyhlšenho pod č. 120/1976 Sb.) a čl. 2 Dodatkovho protokolu k mluvě o ochraně lidskch prv a zkladnch svobod (vyhlšenho pod č. 209/1992 Sb.).
Vzhledem k tomu, že spolu s stavn stžnost byl navrhovatelem podn v souladu s 74 zkona č. 182/1993 Sb. i nvrh na zrušen některch ustanoven prvnho předpisu, stavn soud dne 18. řjna 1995 usnesenm, přijatm podle 78 odst. 1 citovanho zkona, řzen o stavn stžnosti přerušil.
Podle 42 odst. 3 a 69 zkona č. 182/1993 Sb. zaslal stavn soud předmětn nvrh Poslaneck sněmovně. Ve svm vyjdřen ze dne 8. listopadu 1995 předseda Poslaneck sněmovny Parlamentu Česk republiky PhDr. Milan Uhde potvrdil, a to v souladu s požadavky obsaženmi v ustanoven 68 odst. 2 zkona č. 182/1993 Sb., že zkon č. 519/1991 Sb., kterm byl novelizovn občansk soudn řd a kter obsahuje přlohu A občanskho soudnho řdu, byl schvlen potřebnou většinou poslanců Federlnho shromžděn Česk a Slovensk Federativn Republiky dne 5. listopadu 1991, podepsn přslušnmi stavnmi činiteli a řdně vyhlšen. Ve vyjdřen předsedy Poslaneck sněmovny Parlamentu Česk republiky je vysloveno přesvědčen o souladu ustanoven přlohy A občanskho soudnho řdu, jmž se vylučuje možnost domhat se, aby rozhodnut rektora vysok školy o odvoln do rozhodnut děkana v otzkch přijet či nepřijet ke studiu na vysok škole bylo přezkoumno soudem, s stavnmi zkony a s mezinrodnmi smlouvami podle čl. 10 stavy. Odkazuje se v něm na generln klausuli obsaženou v čl. 36 odst. 2 Listiny umožňujc zkonn vjimky z obecnho pravidla soudnho přezkoumvn sprvnch rozhodnut. Smysl negativn enumerace, obsažen v přloze A občanskho soudnho řdu, je ve vyjdřen spatřovn v dynamickm vvoji sprvnho prva a jeho legislativnch prav a upozorňuje se v něm současně na komparativn argument, podle něhož ždn prvn řd neuplatňuje bezvjimečně soudn přezkum sprvnch rozhodnut, a je-li v některm prvnm řdu takovto přezkum zakotven jako princip, je vždy doplněn negativn enumerac sprvnch rozhodnut, kter soudnmu přezkoumn nepodlhaj.
V souladu s ustanovenm 42 odst. 2 zkona č. 182/1993 Sb. stavn soud poždal o psemn vyjdřen k předmětnmu nvrhu rovněž Ing. Ivana Pilipa, ministra školstv, mldeže a tělovchovy, a prof. Ing. Stanislava Hanzla, CSc., předsedu Česk konference rektorů.
Ve vyjdřen ze dne 9. nora 1996 podanm prof. Ing. Emanuelem Ondrčkem, CSc., nměstkem ministra školstv, mldeže a tělovchovy, a to z pověřen ministra školstv, mldeže a tělovchovy Ing. Ivana Pilipa, se v prvn řadě analyzuje povaha stavnho prva na vzděln obsaženho v čl. 33 odst. 1 Listiny. Konstatuje se, že tomuto prvu lze rozumět jedině tak, že jde o prvo každho uchzet se o vzděln, přičemž podmnky, za kterch je možn realizovat toto prvo na vzděln vysokoškolskm studiem, jsou zakotveny v 18 odst. 1 zkona č. 172/1990 Sb., ve zněn pozdějšch předpisů. Podle nzoru vyjdřenho ve stanovisku nměstka ministra školstv rozhodovnm o přijet ke studiu děkan fakulty nezasahuje do prva každho na vzděln, ale posuzuje odbornou způsobilost kandidta, kter se uchz o vysokoškolsk vzděln, k tomuto studiu. Připomn v něm současně, že podmnky, za kterch je možn se uchzet o vysokoškolsk vzděln, nesm bt v rozporu s Listinou, a tudž považuje za mysliteln přpad podn žaloby na vysokou školu namtajc jejich diskriminačn charakter. Na zkladě uvedenho se ve vyjdřen dospv ke konstatovn, podle něhož je rozhodovn o přijet ponechno voln vaze (sprvnmu uvžen); soud by objektivně ani nemohl zjistit, zda odborn znalosti všech uchazečů byly objektivně posouzeny, a tudž přezkumn funkce soudu by zde proto byla pouze formln. Zvěrem stanoviska prof. Ing. E. Ondrčka, CSc., je tedy odmtnut nvrhu na zrušen ustanoven přlohy A zkona č. 99/1963 Sb., ve zněn pozdějšch předpisů, vylučujcho možnost domhat se, aby rozhodnut rektora vysok školy o odvoln do rozhodnut děkana v otzkch přijet či nepřijet ke studiu na vysok škole podle 18 odst. 2 zkona č. 172/1990 Sb. bylo přezkoumno soudem. Odmtav stanovisko k uvedenmu nvrhu zaujal ve svm vyjdřen ze dne 12. nora 1996 i prof. Ing. Stanislav Hanzl, CSc., předseda Česk konference rektorů. Shodn nzor na svm zasedn dne 9. nora 1966 zaujala i cel Česk konference rektorů.
Obdobně jako ve vyjdřen nměstka ministra školstv, i prof. Ing. S. Hanzl, CSc., vodem analyzuje povahu stavnho prva na vzděln. Konstatuje, že na rozdl od vzdělvn na zkladnch a střednch školch, kter je konkrtnm subjektivnm prvem každho občana, prvo na vysokoškolsk vzděln je třeba chpat jako oprvněn rovnho přstupu uchzet se o přijet na vysokou školu a na formlně stejn podmnky studia na n, nikoli však jako prvo bt přijat na libovolnou školu, o nž občan projev zjem. Ze zkladn volnosti škol určovat podmnky přijmn ke studiu se ve stanovisku připoušt pouze omezen z hlediska dodržovn zkladnch prv a svobod (např. uvd nepřijatelnost vyloučen možnosti uchzet se o studium z důvodů přslušnosti k určit etnick skupině, rase či pohlav). Jelikož se ve vyjdřen možnost studia na vysokch školch nepovažuje za zkladn prvo v tom smyslu, že by kdokoli mohl studovat na jakkoli vysok škole, kterou si vybere, vede tato vaha k zvěru, podle něhož zkonodrce nepochybil, pokud vyloučil možnost soudnho přezkoumn rozhodnut rektora vysok školy o odvoln do rozhodnut děkana v otzkch přijet či nepřijet ke studiu na vysok škole podle 18 odst. 2 zkona č. 172/1990 Sb.
II.
Navrhovatel spatřuje protistavnost ustanoven přlohy A zkona č. 99/1963 Sb., ve zněn pozdějšch předpisů, vylučujcho možnost domhat se, aby rozhodnut rektora vysok školy o odvoln do rozhodnut děkana v otzkch přijet či nepřijet ke studiu na vysok škole podle 18 odst. 2 zkona č. 172/1990 Sb. bylo přezkoumno soudem, v jeho rozporu s čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 33 odst. 1 Listiny.
Prvo každho na vzděln obsažen v čl. 33 odst. 1 Listiny se, podle nzoru navrhovatele, vztahuje i na studium na vysokch školch. Jelikož podle čl. 36 odst. 2 Listiny z pravomoci soudu nesm bt vyloučeno přezkoumvn rozhodnut tkajcch se zkladnch prv a svobod podle Listiny, je tm, dle mněn navrhovatele, dn rozpor přlohy A občanskho soudnho řdu vylučujc možnost soudnho přezkumu rozhodovn o studiu na vysok škole s citovanm ustanovenm Listiny.
III.
Usnesenm stavnho soudu ze dne 20. listopadu 1995 sp. zn. II. S 229/95 byl odmtnut podle 43 odst. 1 psm. f) a 35 odst. 2 zkona č. 182/1993 Sb. nvrh G. K. na zrušen ustanoven přlohy A zkona č. 99/1963 Sb., ve zněn pozdějšch předpisů, vylučujcho možnost domhat se, aby rozhodnut rektora vysok školy o odvoln do rozhodnut děkana v otzkch přijet či nepřijet ke studiu na vysok škole podle 18 odst. 2 zkona č. 172/1990 Sb. bylo přezkoumno soudem. Podle citovanho ustanoven zkona o stavnm soudu m navrhovatelka prvo častnit se jednn ve věci veden pod sp. zn. Pl. S 32/95 jako vedlejš častnice. Podnm ze dne 23. listopadu 1995 se k vedlejšmu častnictv v uveden věci přihlsila.
IV.
Jak již bylo konstatovno v nlezu stavnho soudu ve věci sp. zn. Pl. S 4/95, obsahuje Listina někter zkladn lidsk prva, jež svou povahou jsou socilnmi hodnotami konstituujcmi hodnotov řd společnosti. V socilnm procesu pln tyto hodnoty funkci spše jen idelně typickch kategori, jež vyjadřuj clov představy a pod něž lze zahrnout předevšm svobodu. Hospodřsk, sociln a kulturn prva uveden v hlavě čtvrt Listiny, k nimž nlež podle čl. 33 i prvo na vzděln, k uvedenm hodnotm obsahujcm idelně typick dimenze nelze podle nzoru stavnho soudu přiřadit. Tomuto zvěru zd se nasvědčovat i rozdlnost pravy jednotlivch zkladnch prv přmo samotnou Listinou. Zatmco totiž kupřkladu svoboda je zde koncipovna jako zkladn lidsk prvo "bez dalšho", kteržto koncepce je vyjadřovna tm, že omezen jakkoliv jej formy je podmiňovno zkonem (čl. 7 odst. 1, čl. 8, 9, 10 apod. Listiny), hospodřsk, sociln a kulturn prva jsou buď vslovně konkretizovna v samotn Listině (např. čl. 33 odst. 2: "Občan maj prvo na bezplatn vzděln v zkladnch a střednch školch,..."), nebo jejich konkretizace je přenechvna zkonu. V tto souvislosti je pro vše uvedenou argumentaci vznamn prvě čl. 41 odst. 1 Listiny, v němž se stanov, že prv uvedench v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je možno se domhat pouze v mezch zkonů, kter tato ustanoven provděj. Takovm zkonem je např. zkon, jenž stanov, za jakch podmnek maj občan při studiu prvo na pomoc sttu (čl. 33 odst. 4 Listiny).
Pojmov znak "prvo na vzděln" (čl. 33 odst. 1 Listiny) je sm o sobě vgn, neboť s tmto jen všeobecně formulovanm prvem je spojen nespočet socilnch aspektů a čelů, a to mnohdy rozdln sociln kvality a socilnho dopadu. Tendence posunout jakkoliv z těchto aspektů a čelů do roviny způsobil k porušen tohoto prva by, podle nzoru stavnho soudu, byla způsobil, stejně jako v cel řadě obdobnch přpadů, vyvolat celou řadu socilně disfunkčnch a neždoucch činků. Prvo na vzděln na vysok škole nelze tedy, podle nzoru stavnho soudu, chpat jako zkladn prvo v tom smyslu, že by každ byl oprvněn studovat na vysok škole, jakou si sm zvol, a že by stt byl povinen zaručit komukoliv takov vzděln, jak si přeje. Podle ustanoven 18 odst. 1 zkona č. 172/1990 Sb. m občan prvo studovat na vysok škole ve zvolenm studijnm oboru, prokže-li potřebnou způsobilost pro toto studium; hlediska pro určen potřebn způsobilosti a způsob jejho ověřovn schvaluje však na nvrh děkana (resp. rektora) akademick sent. Kritria pro přijet ke studiu na vysokou školu nejsou tedy stanovena zkonem, ale jsou věc samosprvn působnosti vysokch škol. Z toho potom, podle nzoru stavnho soudu, nelze vyvodit jin zvěr než ten, že vyloučen soudnho přezkumu rozhodnut o opravnm prostředku proti nepřijet uchazeče ke studiu na vysok škole nen porušenm čl. 36 odst. 2 Listiny. Navzdory tto jejich autonomii nemohou však vysok školy stanovit pro uchazeče takov podmnky, jimiž by ve skutečnosti porušovaly jejich zkladn lidsk prva, kupřkladu tm, že by je diskriminovaly pro jejich přslušnost k jakkoliv nrodnostn nebo etnick menšině, pro jejich nbožensk vyznn apod. Takov porušen zkladnch lidskch prv by se potom nepochybně mohlo stt předmětem stavn stžnosti podan podle ustanoven 72 a nsl. zkona č. 182/1993 Sb.
Větu, že "z pravomoci soudu však nesm bt vyloučeno přezkoumvn rozhodnut, tkajcch se zkladnch prv a svobod podle Listiny" (čl. 36 odst. 2 Listiny), je tedy, podle nzoru stavnho soudu, třeba interpretovat tak, že pokud jde o prva uveden v hlavě čtvrt Listiny, mus jt vždy o prva konkretizovan, nerozhodno, zda se tak stalo již přmo Listinou nebo teprve zkonem podle čl. 41 odst. 1 Listiny. Proto tak mezi přpady, kdy je vyloučena možnost domhat se přezkoumn rozhodnut sprvnho orgnu soudem podle přlohy A k občanskmu soudnmu řdu, by sotva bylo možno zařadit rozhodnut o stanoven hrady za zkladn a středoškolsk vzděln, jehož bezplatnost je vslovně stanovena v čl. 33 odst. 2 Listiny.
K tomuto zsadnmu nzoru možno dle dodat, že předpoklady ke studiu jsou ověřovny na akademick půdě, a proto vztahy zde vznikajc jsou patrně jinho než vrchnostenskho charakteru. K vyloučen těchto a podobnch rozhodnut z přezkumn pravomoci soudů vedla zkonodrce nepochybně i skutečnost, že kromě rozhodnut, kter jednoznačně nelze považovat za rozhodnut o veřejnm subjektivnm prvu, existuj takov, kter čstečně takovou povahu maj či mt mohou, ale jejichž přezkoumvn soudem nen vhodn, a to buď pro povahu orgnu, kter je vydal, nebo pro povahu rozhodnut samho (např. tehdy, když hlediska odborn převažuj nad prvnmi). Prvě tyto poslze zmněn důvody zřejmě vedly k uveden rozhodnut rektora či akademickho sentu ve věci odvoln do rozhodnut o nepřijet ke studiu na vysok škole v přloze A k občanskmu soudnmu řdu.
Podle nzoru stavnho soudu ustanoven přlohy A k občanskmu soudnmu řdu vylučujc možnost domhat se toho, aby rozhodnut rektora vysok školy o odvoln do rozhodnut děkana v otzkch přijet či nepřijet ke studiu na vysok škole podle 18 odst. 2 zkona č. 172/1990 Sb. bylo přezkoumno soudem, nen v rozporu s čl. 36 odst. 1, 2 ani čl. 33 odst. 1 Listiny, a proto stavn soud rozhodl tak, že nvrh podle ustanoven 70 odst. 2 zkona č. 182/1993 Sb. zamtl.
Odlišná stanoviska 1. Odlišné stanovisko soudce JUDr. Pavla Holländera Odlišné stanovisko, podané k výroku nálezu, jímž se zamítá návrh na zrušení ustanovení přílohy A zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, vylučujícího možnost domáhat se, aby rozhodnutí rektora vysoké školy o odvolání do rozhodnutí děkana v otázkách přijetí či nepřijetí ke studiu na vysoké škole podle § 18 odst. 2 zákona č. 172/1990 Sb. bylo přezkoumáno soudem, podaný podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb. navrhovatelem R. K. spolu s ústavní stížností o zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. září 1995, č. j. 29 Ca 320/95-13, kterým se zastavuje řízení o přezkoumání rozhodnutí rektora Vysokého učení technického v Brně ze dne 14. srpna 1995 č. j. 1537/9120/95, se zakládá na následujících důvodech: 1. Podle § 244 odst. 2 o.s.ř. ve správním soudnictví přezkoumávají soudy rovněž zákonnost rozhodnutí orgánů zájmové samosprávy a dalších právnických osob, pokud jim zákon svěřuje rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. Pokud se jedná o právo základní, je soudní přezkum takovýchto rozhodnutí podle čl. 4 Ústavy České republiky a podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod obligatorní. V posuzované věci nutno proto v první řadě zodpovědět otázku, zdali se v případě rozhodování o přijetí ke studiu na vysoké škole jedná o rozhodování o právu fyzické osoby v oblasti veřejné správy. Pozitivní odpověď na tuto otázku lze odvodit jednak z platné právní úpravy, jednak z judikatury a konečně i teoretickoprávně. Z hlediska platného práva je to zejména napadené ustanovení přílohy A o.s.ř., které by nemělo rozumný smysl v případě závěru, podle něhož se v posuzovaném případě nejedná o rozhodování o právu fyzické osoby v oblasti veřejné správy. Dále § 18 odst. 2 zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů, zakotvuje proces rozhodování o přijetí ke studiu na vysoké škole. V souvislosti s rozhodnutím o přijetí ke studiu obsahuje citované ustanovení i výčet náležitostí pojmově charakterizujících rozhodnutí v oblasti veřejné správy (vyžaduje se jeho odůvodnění, zakotvuje se přezkumný mechanismus). Z hlediska judikatury lze zmínit usnesení Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 19. března 1992 sp. zn. II. ÚS 18/92, v němž byla řešena otázka, jestli Právnická fakulta Univerzity Karlovy v oblasti rozhodování o rigorozním řízení vystupovala jako orgán veřejné moci. K pozitivní odpovědi na tuto otázku Ústavní soud ČSFR dospěl přijetím východiska, podle něhož jiný právní subjekt, než státní orgán, nerozhoduje jako orgán veřejné moci o základních právech a svobodách tehdy, je-li toto rozhodování součástí pravomoci zakotvené zákonem a účastenství v něm nutnou podmínkou pro realizaci takového práva nebo svobody a nelze-li právo nebo svobodu uplatnit jinak. Podle názoru teorie "Nelze mít bez dalšího za to, že jakékoli rozhodnutí o právech a povinnostech fyzické nebo právnické osoby, vydané orgánem zájmové samosprávy nebo jiné právnické osoby, je již z tohoto důvodu vydaným v oboru veřejné správy. Zde musí soud, a právě on, odlišit, zda dotčená práva a povinnosti jsou charakteru veřejnoprávního nebo soukromoprávního; bezvýjimečně použitelné kritérium tu není nejen díky tomu, že správní věda neměla po řadu let možnost se svobodně rozvíjet a nejen pro téměř neexistující komparatistiku, ale i proto, že hranice mezi správou veřejnou a správou soukromou jsou v moderním světě dosti pohyblivé, a to ve prospěch správy veřejné." (J. Bureš, L. Drápal, Občanský soudní řád. Komentář. Praha 1994, s. 491). Argumentem ve prospěch závěru, že rozhodování o přijetí ke studiu na vysoké škole má povahu rozhodování o právech fyzických osob v oboru veřejné správy, je skutečnost, že zákon o vysokých školách předpokládá výlučně existenci státních vysokých škol, na část jimi uskutečňovaných rozhodnutí přímo vztahuje správní řád (§ 34), pro další část upravuje speciální postup (např. § 18 odst. 2). Právu studovat na vysoké škole zákon přisuzuje veřejnoprávní povahu. Toto konstatování plyne z ustanovení § 34, podle něhož se na rozhodování o vyloučení ze studia vztahuje správní řád, a tudíž následně i možnost soudního přezkoumání. 2. Pozitivní odpověď na otázku splnění podmínek, vyžadovaných ustanovením § 244 odst. 2 o.s.ř. pro soudní přezkum rozhodnutí orgánů zájmové samosprávy nebo dalších právnických osob, vede k nutnosti zkoumat naplnění čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má každý právo na vzdělání, což odstavec druhý citovaného ustanovení specifikuje v tom smyslu, že kromě práva na bezplatné vzdělání v základních a středních školách mají občané podle svých schopností a podle možností společnosti právo na bezplatné vzdělání též na vysokých školách. Otázkou je, zda z hlediska ústavního lze konstatovat existenci základního práva ke studiu na vysoké škole, anebo se jedná o ústavní normu, jež má jiný normativní obsah. Toliko po jejím zodpovězení lze dospět k závěru o nutnosti soudní ochrany podle čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavní úprava postavení jedince ve společnosti obsahuje ochranu individuálních práv a svobod, jakož i ochranu veřejných statků (public goods, kolektive Gütter). Rozdíl mezi nimi spočívá v jejich distributivnosti. Pro veřejné statky je typické, že prospěch z nich je nedělitelný a lidé nemohou být vyloučeni z jeho požívání. Příklady veřejných statků jsou národní bezpečnost, veřejný pořádek, zdravé životní prostředí. Veřejným statkem se tudíž určitý aspekt lidské existence stává za podmínky, kdy není možno jej pojmově, věcně i právně rozložit na části a tyto přiřadit jednotlivcům jako podíly. (K pojmu veřejné statky v ekonomické literatuře viz např. P. A. Samuelson - W. Nordhaus, Ekonomie, Praha 1991, s. 770 - 771, 982; v literatuře právnické např. J. Raz, Right - Based Moralities, in: Theories of Rights, (Ed. J. Waldron), Oxford 1984, s. 1987; R. Alexy, Recht, Vernunft, Diskurs. Studien zur Rechtsphilosophie, Frankfurt a. M. 1995, s. 239 a násl.). Pro základní práva a svobody je, na rozdíl veřejných statků, typická jejich distributivnost. Aspekty lidské existence, jakými jsou např. osobní svoboda, svoboda projevu, účast v politickém dění a s tím spjaté volební právo, právo zastávat veřejné funkce, právo sdružovat se v politických stranách atd., lze pojmově, věcně i právně členit na části a tyto přiřadit jednotlivcům. Z hlediska vnitřního členění základních práv a svobod nutno poznamenat, že pokud je základní svoboda spjata s ochranou lidské autonomie zejména před zasahováním ze strany státu, základní právo představuje možnost aktivního jednání subjektu, jemuž koresponduje povinnost plnění ze strany opět zejména státu. Rozdíl mezi základními právy a svobodami a právy a svobodami, zakotvenými v zákonech nebo jiných právních předpisech, spočívá jednak ve vyšším stupni právní síly a jednak v jejich charakterizaci jako principů. Normy, obsažené v zákonech a podzákonných právních předpisech, mohou být pouze splněny anebo nesplněny. Na rozdíl od nich principy představují specifický druh norem, přikazujících realizovat určitý druh jednání v maximální možné míře, a to v závislosti na právních a věcných možnostech (např. v případech kolize s jinými základními právy a svobodami - viz Pl. ÚS 4/94). Podmínkou existence základního práva nebo svobody je možnost jeho konkretizace a individualizace. V případě studia na vysoké škole tyto znaky vymezit lze, a to následujícím způsobem: Obsahem základního práva na vysokoškolské vzdělání je nikoli pouze právo ucházet se o studium na vysoké škole, nýbrž i právo být přijat ke studiu a právo studovat na vysoké škole, a to na základě splnění školou (nebo státem) předem stanovených podmínek, rovnosti šancí a tím i práva na využití objektivizovatelných možností vysoké školy. Podmínky přijímání na vysoké školy z hlediska ústavního musí být proto určeny předem a musí vycházet z principu rovnosti příležitosti. Obdobně stanovení možností společnosti, a tudíž kapacit vysokých škol a rozsahu bezplatnosti studia, není otázkou libovůle, nýbrž věcí, vyžadující objektivizovatelná hlediska, jejichž vymezení je věcí zákonodárce, exekutivy i vysokých škol. 3. Jestliže dospívám k závěru, podle něhož je v ustanovení čl. 33 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod obsaženo základní právo na vzdělání též na vysokých školách, důsledkem tohoto závěru je konstatování ústavního požadavku na jeho soudní ochranu podle čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jelikož ustanovení, obsažené v příloze A o.s.ř., takovýto přezkum vylučuje, považuji je za protiústavní. 2. Odlišné stanovisko soudce JUDr. Vladimíra Paula k odůvodnění nálezu. Odůvodnění nálezu Ústavního soudu v tomto případě vychází ze správného závěru k čl. 33 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. Podle něho má každý právo na vzdělání, z čehož v první řadě vyplývá, že nikomu nesmí být a priori odmítána možnost vzdělávání. Na rozdíl od účasti na vzdělání na základních a středních školách, které je podle odst. 2 konkrétním subjektivním právem každého občana, právo na vysokoškolské vzdělání není garantováno každému automaticky, neboť ustanovení tohoto odstavce počítá s tím, že občan může realizovat toto své právo ve vztahu ke svým schopnostem a možnostem společnosti. Obsahem tohoto práva konkrétní osoby tedy není být přijat na konkrétní vysokou školu v konkrétním čase. Tvrzení, že pojem "právo na vzdělání" je sám o sobě vágní, je ovšem třeba pokládat za nepřijatelné. Ve své úvodní části odůvodnění uvádí charakteristiku některých základních lidských práv, z níž se dá odvodit možnost vykládat lidská práva nikoliv jako dynamický komplex práv, jako komplexní homogenní soubor norem chování lidské společnosti, obsažený ve smluvních či zákonodárných aktech v právu mezinárodním či vnitrostátním, ale jako jednotlivá práva bez společenského kontextu, vyvolávající potřebu je diferencovat na základní a "nezákladní", na důležitější a méně důležitá, na konkrétní či globálně určená, na závazná či deklaratorní. Proto také nemá opodstatnění tvrzení, které staví proti sobě hospodářská, sociální a kulturní práva na jedné straně a to, co odůvodnění uvádí jako základní lidská práva, jež svou povahou jsou sociálními hodnotami, konstituujícími hodnotový řád společnosti na druhé straně. Obdobná kategorizace nemá žádný právní podklad. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, ani Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, kterými je Česká republika vázána a které jsou podle čl. 10 Ústavy České republiky bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem, neznají jakékoliv odstupňování důležitosti a závaznosti práv, která jsou jejich předmětem a obsahem. Právě naopak, tím, že zdůrazňují, že tato práva se odvozují od přirozené důstojnosti lidské osobnosti a zavazují státy podporovat všeobecnou úctu k lidským právům a svobodám, vyjadřují jasný záměr nečinit mezi nimi rozdíly. S tímto konstatováním není v rozporu ani naše Listina základních práv a svobod č. 2/1993 Sb. Význam slova "základní" však nelze chápat jako výraz určité kategorizace mezi závažností jednotlivých v ní obsažených práv a svobod, ale jako zdůraznění, že tato Listina obsahuje jen nejdůležitější instituty lidských práv. České (dříve československé) zákonodárství je označuje za základní, na rozdíl od obecné, širší úpravy, obsažené v obou výše citovaných mezinárodních paktech, které vedle Listiny základních práv a svobod jsou také součástí českého právního řádu a nemají jen proklamativní charakter, nýbrž jejich ustanovení podle čl. 10 Ústavy ČR mají přednost před zákonem.